DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkembeat generation. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkembeat generation. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 10. června 2022

KNIŽNÍ TIPY - Nahý oběd - William Seward Burroughs (1959)


Nahý oběd - William Seward Burroughs
1959, Naked Lunch

Když mi bylo dvacet, tak jsem hledal. Nové knihy, nové směry. Rád jsem objevoval. Měl jsem přečtenu většinu klasiků a na dlouhé roky jsem zakotvil u sci-fi. Díky kamarádům jsem se ale dostal i k příběhům, které bych si asi jinak nikdy nepřečetl. Pro nás, kteří jsme vyrůstali v devadesátkách a svoji pubertu a počátky dospělosti prožili v nové svobodě, byli beatníci jako zjevení. Na Williama Sewarda Burroughse se můžete dívat jako na neskutečného úchyla, feťáka. My samozřejmě chtěli být také děsně svobodní a free. Tyhle knihy se k nám dostávali se šíleným zpožděním. Všechno se odehrávalo v zaplivaných pajzlech. S pivem na stole, sem tam rum. Měl jsem kamarády, kteří když přišli, tak pokaždé vytáhli ze žebradel nějakou dobrotu.

I když, tentokrát je můj vztah k této knize takový zvláštní. Je napsána dost složitým jazykem a troufám si tvrdit, že spousta z nás ji četla hlavně kvůli tomu, aby pak mohla vyfouknout před děvčetem kouř (ti zkušenější uměli i kroužky), zasněně se podívat do dálky a pokývat vědoucně hlavou a hlubokým hlasem říci: "Jojo, starý dobrý brach Burroughs". Přitom nám bylo jasné,  že málokdo z nás knihu vůbec pochopil. Myslím si, že patří do období dospívání, mezi první šluky trávy, když nevíte, co s vámi THC udělá a pak se tlemíte. Ráno je vám divně a provinile a na stole leží Nahý oběd. Nezbývá než začíst číst, protože ji už četli všichni a vy jste poslední. Když jsem byl mladý kluk, prožíval (ne chápal) jsem ji asi víc. Teď jsem konzervativnější a abych pravdu řekl, tak jsem do sebe celý příběh zpočátku docela soukal. Jako bych polykal skelnou vatu, jestli mi rozumíte.

Přesto si myslím, že pokud je někdo zdatnější čtenář, neměl by knížku opomenout. Měl jsem vlastně tenkrát i trošku výhodu, protože mí dva kamarádi byli teplí jak zákon káže a v Nahém obědě je homosexualita dost často zmiňována. Nijak mě to nešokovalo, byl jsem na všechny ty kecy zvyklý. Jsem hlava otevřená, co se týká muziky i knížek tak určitě. Ale jinak jsem poměrně nepružný, mám raději staré prověřené tradiční věci. Ale občas, když potřebuje mozek nakrmit něčím neobvyklým, tak zkouším, jak na mě budou staré knížky z mého mládí fungovat i teď. Je to zvláštní, Nahý oběd jsem musel číst dvakrát. Poprvé jsem jej jen tak prolétl a kroutil často hlavou nad tím, že zkrátka nerozumím. Byl jsem i trošku vyděšený - to už jsem fakt tak starej? Ale ne, jen jsem musel napoprvé lépe rozklíčovat jazyk autora. Podruhé to bylo už o hodně lepší. Nikdy jsem nebyl nijaký kuřák trávy, spíše jsem se jen tak nachomýtl, ale tady jsem dostal na jointa hroznou chuť. Nic jsem si nedal, ale mozek mi pořád spínal a spínal.

Možná jsme chtěli být kdysi hrozně cool a in, ale přeci jen. Není lepší naskočit na módní vlnu tím, že budu číst, než jen leštit obrazovku s kozama a prdelema? Nechám to na každém z vás, to je jasná věc, ale věřte, že Nahý oběd stojí zato. Při druhém setkání (nebo vlastně už třetím, když počítám to z mládí) jsme zjistil, že je kniha svým způsobem vtipná, neotřelá. Jasně, hnusná a temná, ale ruku na srdce, nežijeme v krásné růžové reklamě, ani seriálu. Máme sice tendenci dost často přivírat oči nad zlem a ošklivostí, ale to neznamená, že tu nejsou s námi. Bylo to vlastně mezi těmi všemi detektivkami a sci-fi velké zpestření. Jednohubka, kterou jsem nakonec slupl jako malinu. Byla samozřejmě zkažená a pokrytá plísní, ale myslím si, že spoustu věcí jsem pochopil víc, než kdysi ve dvaceti. Není sice už s kým o knihách diskutovat, ale nevadí, stejně se jedná vždy hlavně o soukromý zážitek.

Svět se děsně rychle mění a i když se snažím být, alespoň co se týká moderních technologií, v obraze, tak nezapomínám na knihy a příběhy, které kdysi ovlivnily můj život. Nahý oběd pro mě sice nikdy nebyl nijak zásadní, ale je prostým faktem, že se o něm hodně diskutovalo. Napsáno v roce 1959 a my jej "žrali" v roce 1996. Po revoluci se totiž otevřela stavidla a vycházelo i to, co se dřív nemohlo vydávat. Byli jsme hodně hladoví. Televize nás nebavila a internet byl v plenkách. Chodili jsme do hospod, kecali, balili holky, snažili se být jiní. Pamatuji si, jak se o mě říkalo - to je ten, kterého Nahý oběd bavil tak napůl. Dnes je to jiné. Je to vlastně paradox. Tahle kniha patří k mládí, k období života, kdy se hledáte. Přitom jsem ji ocenil nejvíc až teď. Možná jsem ji bral trošku jako historii. Netuším, koho z vás bude vůbec bavit. Mnohé asi ne. Někteří ji odloží znechuceni. Budou nadávat, mluvit o úchylech, o feťácích. Ale vězte, že knížka není jen o tom. Možná na vás bude až příliš experimentální, jiná, moc odlišná. Inu uvidíte, čtení není přeci povinnost a měla by to být hlavně radost. O Nahém obědu jsem ale musel napsat. Jinak by nebyl můj páteční čtenářský deník úplný.

Děkuji za pozornost. Moc si vašich ohlasů vážím. Je pro mě příjemné vědět, že neležím v knihách sám. Buďte dobří a fakt díky moc!

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nahý oběd býval označován za pornografický, obscénní, násilnický, necitelný, za výplod chorého či zfetovaného mozku. Dnes je považována za mistrovské dílo, v němž se mísí pekelné litanie ze světa feťáckých vizí s drsnými vtipy, nekompromisní satirou a prorockými vizemi budoucí společnosti, před kterými by i George Orwell oněměl.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 22. dubna 2022

KNIŽNÍ TIPY - Dharmoví tuláci - Jack Kerouac (2008)


Dharmoví tuláci - Jack Kerouac
2008, Argo

Rozešla se se mnou zrovna holka, co jsme spolu zase tolik nechodili. Byla moc krásná a i když jsem věděl, že by to nikdy nebylo navždy, měl jsem ji rád. Seděl jsem jak jinak, než v hospodě a přemýšlel nad tím, kam se vydám. Včera večer jsem dočetl Na cestě a dnes mám před sebou Dharmové tuláky. K mým dvaceti rozervaným letům sedne knížka jako by mi byla vlastní odjakživa. Nádherný, živý jazyk, spousta experimentů. Budhismus, který mě snad jako jediné náboženství přitahuje. Láska a bolest. Mládí. Všechno se ve mě mele a mám pocit, že mi Kerouac mluví přímo z duše.

Tahle kniha patří opravdu spíše mladým. Měl jsem obavu, jak na mě bude působit po tolika letech. Už jsem pán před padesátkou, s rodinou a hezkým životem. Víc bych spal a moje opice už častěji hodně bolí. Přesto mám pocit, že v sobě ještě kus toho mladýho rebela mám. Pořád umím zvednou hlavu, stále mi připadají někteří lidé zaprdění až běda. Líbí se mi život, hezký holky, chutná mi pivo, ale hlavně - hrozně rád se jen tak toulám, vracím se do přírody. A je mi jedno, jestli je to les za domem nebo mořské pobřeží. Jednou za čas musím koukat do zeleného, dívat se na zvířata. Být jen kusem malinkého písku ve věčnosti. Kerouaca musíte zažít, být alespoň chvilku jako on a pak pochopíte.

Beatníci mi samozřejmě v mládí hodně učarovali. Kvílení jsem uměl skoro nazpaměť. Dhramoví tuláci mě ale ovlivnili asi nejvíce. Knížky v tomto stylu v devadesátkách vycházeli víceméně poprvé oficiálně. Já byl ten vlasatý kluk u regálu v knihkupectví, na kterého koukaly prodavačky tročku vyděšeně. Někdy jsem totiž po diskuzi v hospodě s kamarádem rovnou zamířil mezi svazky a hledal, jestli pro mě nemají něco dobrého. Jen tak ležet v trávě, jen tak šoupat nohama po lesní cestě. Tomu se nic nevyrovná. Žádná sebe lepší technologie. Člověk se cítí pokornější, užaslejší. Mám to tak nastavené odmalička. Není divu, víkendy jsem trávil v Jizerkách a děda mě učil pozorovat zvěř. Krásné časy mohou trvat stále a i nyní si je můžete trošinku vrátit jak četbou tohohle kultu generací, tak i menší procházkou. 

Znovu jsem se začetl a bylo to velmi přirozené. Hej, je ve mě fakt asi pořád kousek budhisty a vandráka. Je to tak, mám to v genech. Nesnáším, když se někomu ubližuje, stále bych se rval s nespravedlností a když už je na mě lidské hlouposti příliš, tak nazuju kecky a mizím. Manželka chodí se mnou a bývají to skvělé chvilky, které si konzervuji do hlavy pro smutnější dny. Nevadí mi zima, sníh, ani déšť. Dokonce bych řekl, že když je ošklivo, tak aspoň nikde nejsou lidé, kteří stejně většinou působí v lesích spíše jako vetřelci. I četl jsem opět jedním dechem. Mě se hrozně líbí, jak je text neučesaný, syrový a surový. Já vím, Kerouac žil asi trošku jinak, než psal (alespoň o tom hovoří některé studie), ale mě to nevadí. Mám fantazii napnutou a těším se na další stránku. Hltám, sním, přemítám, relaxuji. A neskutečně se bavím.

Vždycky jsem žil na kraji města, kousek od přírody. Možná právě proto jsou mi Dharmoví tuláci tolik blízcí. I když jsem býval kdysi zatížen spíše na sci-fi a historii a dnes se raději uchyluji k thrillerům a detektivkám, tak jsou to právě beatníci a mistr Bukowski, kteří ve mě nejvíc probudili touhu také něco napsat. Předat emoce, vypsat se ze vzteku, ze strachu, z touhy a vášně. Jsem ale pokorný, poklekám před slavnými, učím se, čtu si jejich díla i po letech jako bible. Jasně, že jsem starší, zkušenější, usedlejší, v určitých věcech i línější. Ale pořád mě baví svěžest, lehkost, samozřejmost. Tyhle příběhy jsou svým způsobem i kusem mého života. Schválně, zkuste to jako já. Vezměte si batoh, knížku a ujděte dvacet kilometrů. Sedněte si do vesnické hospůdky, do nádražky, kde se zastavil čas. Vypněte mobil. Dejte si pivo. A uvidíme, že až se vrátíte, tak budete přesně vědět, o čem Dharmoví tuláci jsou.

A propó, Buddha, na toho bychom zapomněli. V době, kdy Kerouac knihu psal, byl moderní. Civilizace se zrovna zase jednou hledala. Zhulení poustevníci pátrali ve svých hlavách. Dnes už jsme jinde, přesto doporučuji přečíst všechny zásadní náboženské bichle. Dají se v nich nalézt vskutku zajímavé myšlenky. Nemyslete si. I v obyčejných věcech se dají najít úžasné obrazy. Je to jen o tom chtít, žít a jak jinak - milovat. Nesmím zapomenout lahváče a svačinu, bez nich to nejde. Jsem možná beatník ve výslužbě, ale kdybyste viděli můj úsměv, když vylezu na první horu, byli byste také šťastní. Jo, Kerouac a Dharmoví tuláci v sobě mají úplně stejnou, ne-li větší, sílu, než když jsem je v roce 1996 poprvé pochopil. Laskomina pro gurmány. Jdu znovu šustit stránkami.

Co napsat mimo poděkování na závěr? Snad jen úryvek, který napoví mnohé...:

„Kdo s každým z nás sehrál ten blbej špás, jak krysa se sbalil a přes poušť si to kalil? Montanskej Slim se táže, pak na něj ukáže, na kámoše všech, co ví, že jsme v jámě lvový. ´Nebyl snad Bůh šílenej jako ten indickej mizera protřelej, co dával jak divej, ale jak kudla byl křivej? Zahradu ti dal a v ní potom všechno udusal, potopou to zaplavil a o krev tě pak připravil? Takže kámo, chceme vysvětlení, a bez nějakýho mlžení, kdo tenhle podraz udělal, každýho do něj uvrtal, a proč je tak ubohý tohle divadýlko pro bohy a jakej smysl má tehleten kriminál?´“

Bože, to je taková nádhera! Jdu ven, musím!

--------------------------------------------------------------------------------------------------------
V polovině 50. let podnikl Kerouac s básníkem Garym Snyderem výstup na kalifornskou horu Matterhorn. Krom setkání s přírodou, jež ho později inspirovalo k pobytu na hoře Desolation Peak, o kterém píše v Andělech zoufalství, se tato cesta stala i setkáním s buddhismem, jež mu Snyder zprostředkoval. Protikladem této „duchovní roviny“ je líčení divokého městského života. V němž se objevuje další z Kerouacových přátel, Allen Ginsberg, a na veřejném vystoupení čte svoje Kvílení.


---------------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER