SYMBOLIC FEST OPEN AIR 2022

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemfantasy. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemfantasy. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 17. června 2022

KNIŽNÍ TIPY - Metro 2033 - Dmitry Glukhovsky (2005)


Metro 2033 - Dmitry Glukhovsky
2005, (2010) Knižní klub

Jeden z prvních výletů, které jsem se svými malými dětmi uskutečnil (rok 2007), tak byl do Prahy. Pamatuji si přesně, že jsme zastavili na periférii a jeli metrem. Nedokázal jsem se tenkrát moc u dvou uřvaných prcků na čtení soustředit, ale apokalyptický román Metro 2033 jsem zhltl v říjnu na lavičce za domem. Děti byly milostivé a chvilku se nehlásily o slovo. Usedli jsme do soupravy a mě se udělalo nevolno. Nemám cestování metrem rád už od svého dětství. Vadí mi puch a zatuchlina. Dmitry navíc napsal knihu tak emotivně a napínavě, že jsem si připadal opravdu jako v Moskvě, několik metrů pod zemí. Znal jsem sice jen pár záběrů z nějakého dokumentu, ale během čtení jsem zřetelně cítil úplně stejný smrad.

Je to vlastně smutný paradox, že se mi vše vrátilo znovu letos, když Rusové napadli Ukrajinu a svět zaplnily záběry z kyjevského metra. Ano, takhle nějak jsem si vše představoval, když jsem knížku znovu četl. Arťem a jeho putování spletitými chodbami. Ne, na povrch se nikdy nedostaneme. Je tam jenom smrt a spálená země. Vlastně ani nevím, proč mě poslední roky podobné knížky znovu oslovují. Někdy možná cítím z lidí až příliš zla. Díky sociálním sítím se každý odkope a prozradí na sebe i věci, které byste raději nechtěli vědět. Začátek konce? Nebude nakonec zmáčknutí červeného tlačítka jen hloupá výzva na internetu? Netuším a ani si nechci tenhle svět představovat. Vyrůstal jsem totiž ještě v tom, který mi dával smysl. Ale možná jen stárnu a už nechápu spoustu věcí.

Metro 2033 je hodně depresivní knihou, temnou a chladnou. Jakoby autor ztratil víru v lidi. Jediné, co mi trošku vadilo, tak byly pasáže o politice. Nutno ale nahlížet pohledem doby, kdy byla napsána (vydáno 2005). Celé dětství mě strašili, že zlí imperialisté čekají na naše chyby a ztrátu ostražitosti. Legrace je, jak se všechno obrátilo a odkud katastrofa hrozí nyní. Děsivé je potom to, jak jsme zase konci světa (jak ho známe) blízko. U nás v Plzni metro nemáme a do toho pražského se příliš lidí nevejde. Taky je oproti moskevskému menší. Schválně si najděte jeho mapu. Až budete knihu číst, tak je to víceméně nutnost. Já vím, v současnosti se příliš nečte, všemu vévodí obrázky (vlastně pardon, krátká videa). Knížka není rozhodně jednoduchá, ale myslím, že ji zvládnete. Ona vlastně není ani tak sci-fi, jako spíš varování před tím, co by se mohlo stát, kdybychom zase zapomněli. Na lidskost, na člověčenství. 

Jednou jsem zažil v metru výluku. Nějaký pán už nemohl unést tíhu svého života a skočil. Ve vagóně zavládla panika. Z psychologického hlediska to bylo hodně zajímavé. Jediný, kdo byl klidný, tak byl asi devadesátiletý děda, který uklidňoval svoji vnučku. Působil nad věcí. Velcí silní muži, kteří měli být oporou a zhmotněním autority, jen nadávali a vytvářeli ještě větší stres. Seděl jsem a mlčel. Přemýšlel jsem nad Metrem 333. Představoval jsem si, že to není sebevrah, ale že už je konec. Co budu dělat? Zůstanu nadále člověkem a nebo se stanu štvanou zvěří? Budu bojovat o jídlo a vodu? Bylo mi tak nějak smutno. Uvědomil jsem si, jak stačí málo. Když se vlak konečně rozjel a já vylezl na povrch, tak jsem byl hrozně rád, že prší a fouká vítr. Nadechl jsem se čerstvého vzduchu a říkal si, jaké je to krásné žít. Díky za každý obyčejný den.

Dmitry Glukhovsky je velmi zajímavý autor, který dle mého píše opravdu skvěle. Má zajímavé myšlenky, jeho příběhy jsou poutavé. Jeho naturalismus, ale i filozofie, pohled na svět, mě vždy dokáží zaujmout. Zmínit musím i obálku knížky, která je pravým uměleckým dílem i počítačovou hru. Tady ale nemůžu sloužit, mě hraní nikdy nebavilo. Ale vím, že jednu dobu byla hodně populární. O filmu nevím, nikde jsem nehledal ani neviděl. O tom ale moje tipy nejsou. Každý pátek dávám nápady pro čtenáře. Metro 2033 je velmi propracovanou vizí, která se nás může klidně za chvilky týkat. Snad ne, doufejme. Zdravý rozum zatím vždycky zvítězil. Bylo to často velmi těžké, ale ano. Tak snad se všichni srovnají a bude brzy klid. 

Je pátek a venku už zpívají jiřičky. Ne, temné myšlenky mají zůstat v knihách. Sci-fi mám rád, fantazie musí pracovat na plné obrátky. Koneckonců, kvůli tomu máme mozek, ne? Díky, že jej používáte a čtete! 
-----------------------------------------------------------------------------------------------

Arťom žije se svým pěstounem ve spletitém labyrintu moskevského metra, na jediném místě na světě, kde je lidstvo po jaderné válce schopné alespoň zčásti přežívat. Jednotlivá lidská společenství živoří v šachtách metra, kde co stanice, to zvláštní komunita, jakýsi mikrostát se všemi svými ctnostmi a nešvary, které známe z každodenního života na zemském povrchu.

Arťom se nachází na stanici, která je sice pokládána za jedno z bezpečnějších míst v obrovské síti tunelů, avšak tuto jistotu narušuje temná moc, jež hrozí zničit nejen chlapcovo útočiště, ale celé metro. Mladík, jenž kdysi porušil jedno ze základních přikázání života v metru, je nucen – aby odčinil svou vinu – putovat od jedné stanice ke druhé, projít celým moskevským metrem až do poslední stanice, kde žijí v ideálním společenském zřízení kazatelé. Ti údajně vlastní záhadný předmět, který Arťom musí získat, aby zachránil metro před zkázou, jež hrozí nejen zevnitř podzemního mikrosvěta, ale proniká sem i z povrchu v podobě temných sil...

Autor za tento román obdržel prestižní evropskou cenu ESFS Awards Eurocon 2007, jako nejlepší literární debut pro rok 2007.

Román posloužil rovněž jako předloha k úspěšné počítačové hře Metro 2033 a hře Metro Last Light (2013).


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 20. května 2022

KNIŽNÍ TIPY - Konec civilizace aneb Překrásný nový svět - Aldous Huxley (1932)


Konec civilizace aneb Překrásný nový svět - Aldous Huxley
1932 (1993, Orfeus Szalai & Smolan)

Číst některé staré sci-fi znovu je v dnešní době hodně děsivé. I autoři, kteří by mohli být našimi prapra dědy, hleděli do budoucna mnoha způsoby. Přemýšleli, co nás čeká a nemine. Zajímavé je, že třeba takovému Orwellovi (1984) se spousta věcí vyplnila. Bohužel. Jenže já jsem kdysi Orwella příliš nemusel, nějak mi nešlo jeho knihy číst. Uznávám jej, ale nebavil mě. Aldous Huxley je ale něco jiného. Toho jsem si přečetl znovu i po letech. Pro mnohé bude možná trošku složitější, komplikovanější, ale já jsem si teď tenhle příběh neskutečně užil. Není příliš pozitivní. Naopak. Problém trošku je, že současná realita je v mnohém ještě horší, než autorovy představy.

Jen si vezměte:

Lidé se nerodí a už se jen klonují v laboratořích - myslím, že jsme velmi blízko.
Rozdělení do kast - o tom se dají vést nekonečné debaty, ale je a vždy to bývalo prostým faktem.
Každý má od narození přidělenou svoji roli, kterou ve společnosti plní - k tomu máme také velmi blízko, stejně jako ke klonování.
Společnost se dá jednoduše ovládat pomocí nových technologií - tady asi stačí napsat jen Google, Facebook, Android.
Jsou vytvářeny umělé rezervace "divochů", aby společnost neviděla, že se někde žije i jinak než jak je žádáno - hej, o tomhle snad nebudeme diskutovat. Stačí jít do některých čtvrtí ve vašem městě.
Lidé se místo fyzického setkávání pohybují v předem připravených virtuálních místnostech, kde je jejich činnost monitorována a korigována - už jste se někdy dívali kolem sebe v tramvaji? Kolik lidí čumí jen do mobilů a žije dávno ve virtuálním světě?

Uvedl jsem jen pár příkladů. Konec civilizace aneb Překrásný nový svět patří k dílům, které měly být kdysi vztyčeným prstem, vykřičníkem. Jenže jak známo, pokud nenapíšete Bibli nebo Korán, tak svět zkrátka nezměníte. Můžete pomoci pár jedincům a osvíceným pochopit, ale většina je jen prostý dav. Vždycky jsem se bránil přirovnávání lidí k ovcím, ale poslední roky mě jen utvrzují v tom, že jsem neměl pravdu. Můžeme o tom vést diskuze, ale to je asi tak všechno. Od té doby, co se přestalo tak nějak všeobecně číst a už se všichni jen baví trapnými "vtipnými" videi, ztratil jsem veškeré iluze. Schválně. Kolik znáte ve svém okolí lidí, kteří žijí už jen virtuálně, o víkendech neznají nic než konzum a jsou ke všemu už tak apatičtí, že je nezaujme už ani umírající stařenka před jejich domem? 

Tenhle příběh mnohé hned zpočátku odradí, ale doporučuji vydržet. Druhá polovina knížky je něco neskutečného. Jedny z nejlepších myšlenek, doslova narvaných pod tlakem do slov, kapitol a odstavců. Někde jsem četl citát: “Orwell se obával, že nás zničí to, co nenávidíme. Huxley se obával, že nás zničí to, co milujeme.”  Myslím, že je v tom obrovský kus pravdy. Já vím, obyčejný člověk, kterému není jedno, kam celý tenhle svět směřuje, to má těžké a nemá moc možností, aby pomohl. Většině je to stejně jedno. Někdy na mě z toho padá stín. Z knížky jsem měl hodně podobné pocity a vjemy. Je nihilistická a chladná. Pravda a krása je nahrazena pohodlím a štěstím. Nikdy jsem nebyl žádný šílený rebel, možná tak v mládí, samozřejmě bez příčiny, vždyť to znáte, to k tomuhle věku patří. Jenže poslední dobou, když už bych měl být rozumný pán se šedinami na skráních, chci být jako jeden z hlavních hrdinů knihy - Johnny. Ctím přirozenost, krásu, ocením dobré řemeslo a vždycky (na to jsem kdysi přísahal), budu vyznávat spravedlnost. A mrzí mě, že v dnešním světě je to čím dál tím těžší.

Kdyby lidi nečuměli pořád do obrazovek a spíš si něco přečetli (teď nemyslím status o kakání na jedné ze sociálních sítí) a raději si trošku rozšířili obzory, tak by s nimi nemohli všichni pořád tak orat. Knihu jsem dočetl a opět hodně přemýšlel. Je napsaná jazykem, kterému jsem velmi dobře rozuměl. Seděl jsem a pak mi můj telefon oznámil jednu ze svých zpráv o ničem. Nechal jsem jej doma a šel jsem ven. Kousek za městem, pryč od shonu a hluku, jsem si znovu sedl a příběh vstřebával. Fungoval na mě i po tolika letech. Možná ještě víc, než v období mých krásných dvaceti. Pokud jste kdysi propadli sci-fi nebo jen máte rádi dobrou literaturu, rozhodně neváhejte. A jek píši výše. Nenechte se odradit. 

Nevím jak bude vypadat budoucnost našich dětí, nevím, jestli se za pár let sami nezničíme. Osud stejně nezastavím. Ale než se tak stane, tak budu dál číst, přemýšlet a předávat svým potomkům všechno, co budu vědět. V nich je naděje. Snad bude dobře. Hrozně rád bych tomu věřil.

Fanoušci mých pátečních literárních seancí se dají rozdělit do několika kategorií podle stylu knížek, o kterých píši. Spojuje je ale jediné. Vášeň pro čtení. Jsem stejný jako vy. Děkuji moc za přízeň. Slunce v duši a buďte dobří!

-------------------------------------------------------------------------------------------------
Konec civilizace aneb překrásný nový svět je vědeckofantastický příběh pocházející z roku 1931, který se zamýšlí nad společenskými poměry v daleké budoucnosti. Některé zdroje uvádí, že jedním z impulsů pro sepsání tohoto románu byl pro Aldouse Huxleyho, spisovatele pocházejícího z Anglie, román Herberta George Wellse Lidé jako bozi, který zobrazuje budoucnost příliš idealisticky, a také jeho zážitky z návštěvy Ameriky.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 15. dubna 2022

KNIŽNÍ TIPY - Blade Runner - Sní androidi o elektrických ovečkách? - Philip K. Dick (1968)


Blade Runner – Sní androidi o elektrických ovečkách? - Philip K. Dick
1968, (2004) Argo

Jel jsem tuhle tramvají a říkal si, jak je divné, že se spolu už nikdo nebaví. Partičky puberťáků leštily nekonečně dlouho obrazovky svých mobilních telefonů. S batohy na zádech se scházely ve virtuálních místnostech, místo toho, aby prohodily pár slov. Možná už nebyly živí, ale byly to replikanti, androidi, kteří dávno ztratily svoje duše. Emoce nechaly někde v černých dírách vesmíru a pro jejich blízké toho už příliš nezbylo. 

Zase si ale nestěžujme, mít svého replikanta by se mi líbilo. Chodil by místo mě do práce, dělal věci, které nechci a já bych si mohl více číst. Otázkou zůstává, co pak s ním, když bude lepší než já. Kniha od Philipa K. Dicka byla mým společníkem znovu před pár týdny. A musel jsem se opět mnohokrát zastavit, protože je v určitých momentech opravdu aktuální. Schválně, kolik hodin denně strávíte na mobilu? A kolik u nekonečných seriálů? Hele, já vím, že píšu jak starej, ale přesto. Není lepší si sednout a dělat něco pořádného, než se hádat s lidmi, které vůbec neznáte o věcech, kterým vůbec nerozumíte? To je takový fenomén naší doby. Znalosti, přátelé, pokora, kamarádi. To nás odlišuje od strojů. Smutné je, že mám někdy opravdu pocit, že jsou chladné počítače chytřejší, než někteří jedinci.

Tahle knížka je o policistovi, který má zlikvidovat určitý druh replikantů. Je o přetechnizovaném světě, kdy lidskost degradovala na prázdné slovo (co mi to hergot připomíná?). Sedíme na svých zadcích, čumíme do obrazovek, místo toho, abychom obejmuli své milé a plodili děti. Je až děsivé, kolik párů dnes musí podstupovat umělé oplodnění. V tom je tenhle příběh také aktuální. Hele, ale zase na druhou stranu, náladové varhany bych bral. Někdy bývám lenivý a donutily by mě něco dělat. Jinak jsem ale při čtení až příliš často kýval hlavou a říkal si, hergot, vždyť my se opravdu podobnému stavu pomalu blížíme. Postupně za nás necháváme rozhodovat stroje (moderní auta jsou toho typickým příkladem). Ztrácíme schopnost se rozhodovat, přijmout porážku, zlenivěli jsme. Přemýšlení nás bolí.

Nové technologie mám moc rád, s chutí je využívám, sleduji novinky. Přesto si vybírám jen některé. Aby mi ulehčily život a mohl si více číst. Pro mě osobně byly asi nejhorší zmínky o umělých zvířatech, žádné živé totiž už v budoucnosti nežijí (kolik jsme vyhubili za poslední roky druhů?). Smutné je, že naše realita i knížka nakonec vždy ztroskotají na penězích. Jsme vychováváni jako materialisté, kus žvance je nám bližší, než život. Ano, moje slova jsou možná krutá, ale když oni tihle staří sci-fi autoři příliš naši budoucnost růžově neviděli. A my děláme všechno proto, abych jim jejich temné představy splnili. Zdá se, že planeta vydrží ještě víc, než jsme čekali. Když se někdy rozhlédnu kolem sebe, tak možná už replikanti někteří jsou. Je to zvláštní, protože bych nikdy neočekával, že lidé s velmi dobrým vzděláním budou ztraceni v dezinformacích, v pozlátku a nekonečné umělé nudě.

Hele a nejsou ony některé ženy s tunou plastických úprav také trošku  androidi? Občas si to představuji. "Sní androidi o elektrických ovečkách?" je jednou ze sci-fi knížek, které mě hodně ovlivnily. I po letech je neskutečně silná a obsahuje v sobě větší než menší množství k zamyšlení. Planety sice ještě nekolonizujeme, roboti a replikanti jsou zatím také v počátcích, ale my si tak nějak zatím vystačíme sami. Asi bych nechtěl být policejním agentem Rickem Deckardem a opravdu bych nechtěl střílet nepohodlné. Historie nám totiž ukazuje, že rozhodně nejsme neomylní. Smutné je, že dnes více než kdy jindy jsou slyšet uřvané hlasy tupců, než tichá slova moudrých. Nenaděláme s tím asi nic, začít musíme u sebe. 

Seděl proti mě mladý kluk, který jako první zvedl svůj zrak. Na zastávce proti němu stála krásná dívka. Usmála se na něj a já si říkal, že svět ještě není ztracený. Možná se to tak někdy zdá, ale pořád si myslím, že máme šanci. Pokud jste vášniví čtenáři sci-fi, tenhle příběh si určitě přečtěte, stojí opravdu za to, užijete si jej. A teď už mě prosím omluvte, jsem zrovna na horách a venku je tak krásně (prší, ale mě to vůbec nevadí). Děkuji za pozornost a kladné ohlasy. Ať se vám daří co nejlépe. A nezapomeňte si večer přečíst pár dalších stránek. Já to určitě udělám. A kdyby vám bylo čistě náhodou těžko nebo smutno, použijte krabičku empatie. Ale až po přečtení dnešního tipu, to je doufám jasné. 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jeden z nejslavnějších sci-fi románů. Rick Deckard je policejním agentem pověřeným likvidací lidských replikantů, dokonalých reprodukcí člověka, používaných pro práci na kolonizovaných planetách. Schopnost empatie a lásky má údajně odlišovat androida od člověka, znamená proto kritérium při selekci podezřelých. Dickovi se v tomto románu podařilo vykreslit velice temný a přesvědčivý svět technicistní budoucnosti, ve které už téměř neexistují živá zvířata, jen umělá, a aby si člověk koupil živé zvířátko, musí si vydělat hodně peněz – třeba likvidací replikantů.

------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 8. dubna 2022

KNIŽNÍ TIPY - Válka světů - Herbert George Wells (1898)


Válka světů - Herbert George Wells
(1898), 2005, Triton

Možná jsme za poslední roky ztratili schopnost strachu. Vybudovali jsme si své virtuální bubliny, mnozí žijí zcela odtrženi od reality. A teď si představte, že vám vypnou internet. Síla, co? Ne vážně. Apokalypsa může nastat každou chvíli. Nechci strašit, ale ta představa se neustále vrací. Je nás moc a nepatříme zrovna k druhům, kteří by měli nějaké svědomí. Možná jsou tupci jen více vidět, nevím, ale působí to na mě tak. Zaplať Pánbůh (jestli tedy nějaký vůbec je) za každou dobrou duši. Asi jste všichni viděli film od Stevena Spielberga. Jenže ten je zasazen do současnosti. Já ale četl knihu a mohu ji vám s klidem také doporučit. Představa konce světa v 19. století je možná pro někoho už lehce úsměvná, ale berme to jako důkaz, že se lidé zase tolik nezměnili.

Válku světů mi doporučil kamarád při jedné z našich nekonečných seancí, kdy jsme několik dní v kuse diskutovali o filozofii, o sci-fi knížkách, o historii. Bývali jsme mladí, psaly se devadesátá léta a nechybělo nám nadšení. Ještě jsme trošku naivně věřili v krásnou budoucnost. Copak o to, my osobně ji máme, ale jako celek mě planeta spíš zklamala. Nechápejte mě špatně, ale tahle knížka byla napsaná před 124 lety. A má v sobě tolik myšlenek a nápadů, že bychom si z nich mohli vzít ponaučení i dnes. Jenže to my ne, my necháme zase pomalu dozrávat dalšího z magorů, který nás může zničit. Přivíráme oči a tváříme se, že je vše v nejlepším pořádku. Prachy především. My nepotřebujeme velké kovové válce, jako v knize, my se dokážeme zničit sami.

Když se stane obyčejná bouračka, tak každý jako první vytáhne telefon s foťákem místo záchrany umírajícího. A teď si představte tu paniku, když by opravdu přiletěli Marťani. Chovali bychom se stejně hnusně jako v knize? Kam se ztratila lidskost? Když je vám zima a bojujete o jídlo, tak jde všechno stranou. Chybí nám víra, ztratili jsme soudnost. Hej, tenhle příběh je opravdu už starý, napsaný tehdejším jazykem. Mnohé odradí popisné části, některé technické vize jsou samozřejmě dávno překonané, ale jinak mi přijde Válka světů jako neskutečná sci-fi jízda. Není to lehké čtení, začátečníkům bych určitě nedoporučil. Náladou mi trošku připomíná Den Trifidů (možná že se svým způsobem John Wyndham u Wellse opravdu inspiroval).

Marťani tady nejsou žádní zelení mužíčkové, ale jsou mnohem děsivější. Pokud máte bohatou fantazii a přeci jen si raději čtete, než sedíte o televize nebo v kině, tak se budete bát. Já to měl i po letech tak, že jsem přečetl kapitolu, sedl si a dlouho se díval do tmy. Kniha mě doslova fascinovala a mnohé jsem viděl jinak. Jednak se změnil svět a jednak už mi není dvacet. Tenkrát mě na Válce světů bavilo něco trošku jiného. Kdysi jsem objevoval, neměl jsem ještě tolik znalostí. Ale příběh mě bavil možná ještě víc, než v mládí. Mám takový svůj soukromý žebříček sci-fi knih a tuhle dobrotu řadím hodně vysoko. Stejně je to zvláštní. Na jedné straně jsou tu s námi lidé, kteří přemýšlí, jsou vzorem, mají jasné a skvělé názory, posouvají nás dál. Smutné je, že se o nich moc nemluví a neví, ale pořád jsou.

Před lety jsem četl rozhovor se skvělým Zdeňkem Mahlerem, který mluvil o tom, že společnost prochází postupnou debilizací. Hrozně se mi ten termín líbil. Smutné je, že jsem si na něj vzpomněl jak při čtení Války světů, tak i v momentech, když se rozhlédnu kolem sebe. Hergot, vždyť to přeci není možný, nemůžeme být tak blbí. Pro nás nejsou hrozbou Marťani, my si problémy děláme sami. Možná jsme jen moc slabí a nebo se nedokážeme povznést nad malicherné problémy. Kniha je velmi nihilistická, Wells očividně lidem jako druhu moc nevěřil. Obklopte se jen pravými kamarády a rodinou a čtěte pouze dobré knihy. Jiné východisko nevidím. Chtěl bych skončit nějak pozitivně, ale tenhle příběh není veselý. Je to esence skvělého apokalyptického sci-fi. Pro fanoušky doslova povinnost.

Herbert George Wells také napsal: „Stroj času skutečně existuje, jsou jím knihy.“ Myslím, že to vystihl přesně. Opatrujte se a děkuji za pozornost!

----------------------------------------------------------------------------------------------------------
Anglie na sklonku 19. století. Obyvatelé Země, zaslepení pýchou na vyspělost své civilizace, netuší, že deset krátkých vzdálených záblesků kdesi na planetce Mars znamená dosud největší ohrožení lidstva v jeho dějinách. Deset dutých kovových válců s nezvanými návštěvníky z kosmu dopadá postupně poblíž Londýna a začíná válka o vládu ve vesmíru. Početní převaha Pozemšťanů s jejich těžkopádnými bojovými mechanismy se ukáže být nicotným argumentem ve srovnání se zkázonosnými bojovými metodami Marťanů. Ale ani Marťané nejsou nezranitelní. Podaří se Pozemšťanům odkrýt slabé místo protivníků? Zvítězí lidská disciplína, organizace a tradiční morální hodnoty nad mnohonásobně vyspělejší marťanskou technikou a chladnou inteligencí?


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 1. dubna 2022

KNIŽNÍ TIPY - Mechanický pomeranč - Anthony Burgess (1962)


Mechanický pomeranč - Anthony Burgess
(1962) 2002, Volvox Globator

Byl jsem tenkrát na koleji v Plzni sám. Psal se rok 1998 a o víkendu všichni odjeli. Právě jsem dočetl další knížku od Stephena Kinga, o kterém mí intelektuální přátelé říkali, že je to komerce. Oni poslouchali Nicka Cavea a Pink Floyd a v hospodě diskutovali o nesmrtelnosti chrousta. Nekonečné hodiny, spousta rozdílných názorů. Na knížky nás moc nebylo. Nejvíc letěly filmy a hudba. Už v tak náročné debatě jsme si zalezli do kouta a předháněli se v tom, kdo přečetl víc knih. Vznášeli se mezi námi beatníci, beletrie, ale i klasika. Já navíc miloval sci-fi. Seděl jsem v prázdném pokoji a rozhodoval se, jestli si dojdu pro chleba a nebo ne. Zvítězila další kniha. Navrchu ležel Mechanický pomeranč. Michal mi k němu vůbec nic neřekl, nevaroval mě.

Po několika stránkách se mi chtělo zvracet. Bylo mi špatně z lidského hnusu. Byl jsem v šoku a to jsem už četl a viděl ledacos. Dokonce i zažil. Přesto jsem nemohl odtrhnout oči. Musel jsem na pivo. Na kolejním baru byla krásná blondýnka, které bylo lehké odpustit, že nemá čepované, ale jen lahváče. Flirtovala se mnou, ale mě to bylo úplně jedno. Visel jsem na stránkách, hltal příběh. Bylo to pro mě něco nového, jiný jazyk, styl. Sice nechutný, ošklivý, mokvající hnisem, ale přesto (nebo možná právě proto) přitažlivý. Seděl jsem v rohu, občas se kolem měl mihlo tohle hezký vyprsený děvče s velkým výstřihem i úsměvem. Vůbec jsem na ni nereagoval. Byl jsem ve svém světě.

Hlavní hrdina Alex není vlastně žádným hrdinou. Naopak, některé jeho činy jsou opravdu hnusné. Je to násilný příběh, brutální, nechutný. Já vím, na dnešní dobu už asi tolik ne, ale na roky mého mládí, kdy jsem jej četl poprvé, tak ano. Musel jsem pak ihned další týden oslovit kamaráda, který byl v naší nadšenecké partě přes filmy a on mi prozradil, že Mr. Kubrick v roce 1971 natočil i film. Malý klub nad kinem Elektra byl jasnou volbou. Jedno nedělní odpoledne jsem se pak musel jít po promítání opít a moje tehdejší slečna mi řekla, že jsem úchyl, když čtu podobné knížky a sleduji o tom ještě filmy. Kniha je samozřejmě násilná, je o našem lidském rodu a o tom, čeho jsme schopni. Já bych se vlastně k četbě ani nedokopal, ale na obalu bylo napsáno, že v ní lze vystopovat i prvky sci-fi.

O téhle knížce jsem hodně dlouho přemýšlel, zaryla se mi do hlavy. Některé scény se mi občas vynoří dodnes. Smutné je, že spousta z nich se postupně vynořuje i v různých válkách a bohužel, nejen v nich. Nebyl jsem jako mí kamarádi už naivní mladík s představou, že změním svět a budu žít neskutečně pestrý a zajímavý život, ale kniha mě opravdu šokovala. Přečetl jsem ji za odpoledne a noc. Pak si dal pár hodin spánku a i když neskutečně hladový, dal jsem ji ještě jednou. Připadal jsem si, že čtu něco zvráceného, "zakázaného". Možná jsem chtěl být i trošku zajímavý, abych "obstál" mezi kamarády. Po několika letech jsem zjistil, že knihu jsme celou dočetli jen dva a já jediný opakovaně. Přitom, já si v cíleném násilí vůbec nelibuji. Spíše mě od čtení odrazuje. Jenže Anthony Burgess vše napsal vskutku zajímavě a poutavě, pokud to tedy lze v tomto případě takto prezentovat.

Vlastně ani nemůžu říct, že bych vám Mechanický pomeranč doporučil. U mě je to jiné, já ještě na knihách vyrůstal. V době, kdy jsem se ke knize dostal, měl jsem třeba přečteno spoustu povinné četby, ruských autorů, starých klasiků (jen toho Jiráska jsem nikdy nedal celého, nešlo to:). Byl jsem mladý a hledal jsem něco nového, neotřelého, zajímavého. Hodně jsem se našel ve sci-fi. Ale nepohrdl jsem ani tipy od ostatních. Kamarád Michal byl ještě víc rozevlátý, než já. Přivedl mě ke spoustě knih, ke kterým bych se jinak nikdy nedostal. Navíc nebyl ještě tolik (skoro vůbec) rozšířený internet. Lidi se museli bavit mezi sebou, jestli mi rozumíte. Asi jo, jinak byste tento text nikdy nečetli.

Jsou knihy, které v člověku tak nějak zůstanou. Otisknou se do vás. Pro mě osobně je Mechanický pomeranč jednou z nich. Vlastně by se dalo napsat, že se jedná o příběh, který by mě ze své podstaty spíše odradil, dnes jsem byl možná ještě víc "znechucený", než kdysi, ale rozhodně si myslím, že stojí za přečtení. Jen nečekejte nic jednoduchého. A to myslím vážně. Pokud se vám dělá špatně, když se říznete do prstu a žijete převážně ve virtuální realitě, tak rozhodně nečtěte! Stejně je to zvláštní. O Alexovi znovu dost často přemýšlím. Kolik že já potkal ve svém životě podobných typů? Máte silný žaludek? Tak pak se pohodlně usaďte a nebojte se knihu odložit, když už bude na vás moc ošklivá, úchylná. Čtení není povinnost. 

Tady totiž žádnou radost nenaleznete. Přeji vám hezký den. A děkuji za pozornost!

--------------------------------------------------------------------------------------------
Mechanický pomeranč patří k jedné z nejlepších knih, které byly kdy napsány. Už před více než třiceti lety, kdy poprvé vyšla, se stala „klasikou“. A stejnojmenný film, který byl podle ní v režii Stanley Kubricka natočen, se zakrátko proměnil v „kultovní“. Příběh je situován do londýnské nepříliš vzdálené budoucnosti. Hlavní postava, Alex, je vůdcem čtyřčlenné skupiny teenagerů, která se dopouští nejrůznějších násilností. Avšak Alex je chycen a dostává se do vězení, kde jej čeká hrůzný trest a řada nezamýšlených důsledků… Burgessův Mechanický pomeranč naprosto porušuje obvyklou literární strukturu a stavbu. V knize dochází k několika naprosto neočekávaným zvratům a přečíst ji až do konce znamená nikdy na ni nezapomenout.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 25. března 2022

KNIŽNÍ TIPY - Cesta - Cormac McCarthy (2008)


Cesta - Cormac McCarthy
2008, Argo

Ráno se probudíš a nic už není takové jako dřív. Možná ve mě myšlenka konce světa hlodala již delší dobu, ale pořád jsem tak nějak naivně věřil v lidský rod. Teď už je to ale jedno. Musím nějak přežít. Těžko říct, co všechny vedlo k tomu ukončit naši civilizaci. Asi nás zbrzdila lidská hloupost. Ostatně jako vždy. Cesta je pro mě knihou, která mě doslova ohromila. Je hodně negativní, temná, šílená. Ale myslím si, že pokud by opravdu došlo k našemu celkovému restartu, tak by to tady mohlo vypadat hodně podobně. Vždyť stačí menší záplavy a podívejte se, co někteří jedinci našeho druhu provádějí. Panika, rabování, hnus a špína. Místo zdánlivých hloupostí bychom začali řešit zimu a hlad. Dovedete si to vůbec představit?

Utrpení se pro nás stalo virtuální hrou. Na letáku s hladovějícím dítětem snídáme bohatě a zbytky vyhazujeme. Měli bychom začít každý u sebe, jenže jsme líní a nenažraní. Moc a peníze, o nic jiného mnohým nejde. Jdeš pustou krajinou a bojíš se potkat další lidi. Jen si to představte. Cormac McCarthy napsal příběh, u kterého ztratíte jakékoliv iluze. Smrt pro nás byla jen vzdálenou představou, případně jsme měli dalších osm životů v počítačové hře a najednou je před námi doslova hmatatelná. Na lidi musí být přísnost, jinak zvlčí. Jenže, kdo si to vezme na starost? Cesta je skvěle napsanou knihou. Pokud máte rádi klasické sci-fi, budete u ní hodně přemýšlet. Navíc, když vidíte, co se děje momentálně ve světě, možná se i zamyslíte.

Otec a syn, jdoucí prázdnou krajinou. Pohled malého chlapce je děsivý, dlouho, opravdu dlouho jsem některá jeho slova nemohl vyhnat z hlavy. Nevadilo mi ani vracení se v ději, s tím nemívám problém nikdy. Četl jsem knížku třikrát a vím, že se k ní zase brzy vrátím. Prázdnota, smutek, beznaděj, strach. Stav se hodně podobá válce. Opět bohužel aktuální. Film jsem si dal až dlouho po přečtení knihy a není také špatný, ale myslím si, že jak už tomu bývá, tak u čtení půjdete o dost více do hloubky. Hodně jsem přemýšlel, jestli jsme v základu opravdu jen trošku "schopnější" zvířata. Historie ukazuje, že tomu tak opravdu je a asi i vždy bude. Najednou je jedno, že má někdo svědomí, je chytrý a vzdělaný, když jej roztrhají na kusy. Možná se mýlím, pořád mám lehce naivní představu o dobru, ale lidé mě neustále přesvědčují o opaku.

Kniha je opravdu hodně depresivní. Surová, temná. Postavy trpí. Mnohým se setkání s realitou možné budoucnosti nebude líbit, ale osobně si myslím, že by si ji měl přečíst opravdu každý. Nic už nikde neroste, nic se nevyrábí, zdravý rozum musí ustoupit do pozadí. Když máte hlad a je vám zima, nic jiného vám nezbývá. Líbí se mi jazyk, jakým Cormac McCarthy vypráví, bylo mi opět velkou ctí. Neumím mít rozečtených vícero knih najednou, ale Cestu jsem slupnul za víkend. Musel jsem se ale chodit projít do lesa. Abych přemýšlel, diskutoval o příběhu se svoji ženou a dcerou. Všichni jsme se shodli na tom, že pokud nastane konec světa, tak se budeme snažit zachovat alespoň nějaké zbytky lidství. Pokud to půjde. Musí. Přece to nevzdáme, ne?

Útlá knížečka, vlastně jednoduché dialogy, ale tolik pravdy, tolik vyřčených slov k zamyšlení. Jak byste se zachovali v podobné situaci? Měli byste v sobě dostatek morální síly? Dokázali byste někoho zabít? Ochutnali byste lidské maso? Divné představy, co říkáte. Jenže vzdálená fikce se najednou stane vcelku blízkou. Stačí jeden magor a zbytek si domyslete sami. Nedoporučuji nikomu, kdo trpí depresemi, kdo je bázlivý. Jenže v Cestě je tolik dobrých myšlenek, že by neměla chybět v knihovničce každého opravdového knihomola. Ráno jsem vstal a oddychl jsem si. Zase se mi zdálo, že jsem sice na naší planetě, ale je spálená na popel. A za rohem číhá bývalý soused, který mě chce okrást a možná i zabít. Ne, venku svítí slunce a děti se smějí vedle v pokoji. Buďme hergot dobří, ať se můžou smát dál. 

Děkuji za pozornost. Přeji vám hezky den, bystré oko a pokud právě čtete, tak dobrou chuť!

------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Román Cesta se odehrává ve světě sežehnutém neznámou katastrofou. Otec se synem putují šedivou zimní krajinou a děsí se každého náznaku, že nejsou sami, kdo přežil; od posledních lidí totiž rozhodně nemohou čekat nic dobrého. Dvojici drží při životě jen to, co uveze jejich nákupní vozík a co občas najdou v prázdných domech. Jejich cílem je mořské pobřeží, ale i tam se samozřejmě ukáže, že naděje už neexistuje. Nebo snad ano? Za tento román autor obdržel v roce 2007 Pulitzerovu cenu.

------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 18. března 2022

KNIŽNÍ TIPY - Dracul - Dacre Stoker & Jonathan Dylan Barker (2020)


Dracul - Dacre Stoker & Jonathan Dylan Barker
2020, Fobos

K Draculovi jsem se dostal díky J. D. Barkerovi a jeho knihám jako Čtvrtá opice a Pátá oběť. Přečetl jsem si, o čem má být a říkal jsem si, že by mě mohla tahle kniha bavit. Je plná stínů, záhadných postav, starých, dávno zapomenutých rituálů. Autor ji sepsal na základě zápisků, které zdědil Dacre Stoker, praprasynovec Brama Stokera, spisovatele, který napsal původního Drákulu. Sedl jsem si a po několika prvních kapitolách jsem byl totálně chycen. Děj různě přeskakuje v čase, vypráví jej tři sourozenci a musím říct, že se rozhodně nejedná o lehké čtení. Pro mě byla knížka poměrně výzvou, protože mi podobná témata zase tolik neříkají. Jenže tentokrát to bylo jiné. Byl jsem najednou v roce 1868, seděl ve starém klášteře a za dveřmi bylo něco zlého. Škrábalo to na dveře a já měl opravdu strach.

Jak vlastně vznikl Drákula a kdo byli jeho průvodci? Na tyhle otázky knížka odpovídá dalšími záhadami. Musím vás ale rovnou upozornit, že pokud neradi namáháte mozek, jste netrpěliví a vaše fantazie je na nule, tak se několikrát pokřižujte a jděte raději pryč. Tento příběh je vystavěný velmi pečlivě, nebál bych se napsat uvěřitelně, i když to je samozřejmě na diskuzi. Prokousnuté tepny, zázračná uzdravení, spaní v hrobech, nad vším lze mávnout rukou. Ale přeci jen, černá magie, okultismus, prokletí. Není na tom trošku pravdy? Kdo to ví? Zkuste ranní procházku v mlze po hřbitově a možná také začnete věřit. Víme doopravdy, co se děje po smrti? A co když někteří z nás tak úplně nezemřou? Otázek je pořád mnoho a bylo tomu tak po věky věků. Možná se probudí temná stránka našich fantazií, nočních můr, možná pravda, která je až příliš děsivá.

Pořád, i po nějaké době, co jsem už knihu četl, ve mě hlodá červ pochybnosti. Autorovi jsem doslova visel na rtech. Přitom, já nemám moc podobné příběhy v oblibě. Nojo, ale on umí Jonathan Dylan Barker opravdu dobře psát. Reálie, charaktery postav, jejich slabosti, pochybnosti, vše je zasazené do doby, která nebyla rozhodně lehká. Všechny zápisky, dopisy, úryvky, jsou velmi umně poskládány, ani na chvilku jsem se nenudil. Naopak, museli mě volat k večeři, říkali mi, ať už jdu spát, zítra vstáváš do práce. Nemohl jsem se odtrhnout. Seděl jsem sice doma v teple, ale doslova jsem cítil syrovou atmostéru Dublinu, kde celý děj začíná. Bratr a sestra a jejich hodně podivná chůva Ellen. Vše je tajemné, až děsivé, pokud tedy na hru přistoupíte. Určitě znáte ten pocit, když jdete opuštěnou ulicí a pořád se ohlížíte do stínů, jestli vás někdo nesleduje. Tak přesně takto jsem se cítil během celé knihy. A to jsem za svůj život viděl i četl ledacos.

Knížka je vlastně svým způsobem netypická, podle mého se do dnešní uspěchané doby ani příliš nehodí. Voněla sice novotou, ale přesto jsem si představoval zažloutlé stránky nějakého dávného spisu. Tlející pach a stará, hodně stará knihovna. Neotáčejte se, to malé děvče mezi regály je jen výplod vašeho mozku. Nebo ne? Také vás pálí malé rány na zápěstí? A když se říznete, tak se rána ihned zahojí? Bože, těch otázek a tak málo odpovědí. Dracul je ideálním příběhem pro všechny, kteří si ještě pamatují, jak jako malí nechodili raději v noci na záchod, protože pod postelí je určitě ošklivá a zlá příšera. Někteří z nás ji dokonce i slyšeli. Nekecám, seděl jsem druhý den na poradě a přemýšlel, jestli někdo z mých přísedících není také upírem. Mnozí na to opravdu vypadají. Rozhodně mi pili krev.

Psát o knihách je pro mě velkou výzvou. Dělám to přes rok a pořád si nejsem tak jistý, jako u hudby. O Draculovi by šel popsat stoh papíru. Rozebrat jej na prvočástice, být kritikem, ale to jsem nikdy nechtěl. Berte má slova vždy spíše jako doporučení. Tenhle příběh může některé jedince odradit svojí délkou (nepodstatné), někdy starším jazykem (nepodstatné) nebo také tím, že zkrátka na upíry nevěříte (fakt nevěříte?). Dělám celý život práci, která je o číslech. Technická a praktická až hrůza. Vlastně i svým způsobem nudná, pokud na ní budete nahlížet určitou optikou. Možná právě proto se rád občas uchyluji i k podobným příběhům, jako je Dracul. Objednáno v Dobrých knihách, vonělo ještě novotou. Přesto jsem po několika stránkách cítil plesnivinu a zkaženou krev. Mysleli jste si, že vás už nic nepřekvapí? Mýlili jste se. Děs je všude kolem, stačí mu jen podat ruku. Svět podle Jonathana Dylana Barkera a Dacre Stokera je hodně temné místo. Jsem opravdu rád, že jsem tuhle knížku četl. Stojí za to!

Musím vám, stejně jako každý pátek, moc poděkovat za přízeň. Je pro mě velkou ctí vám doporučovat mimo hudby i knížky. Opatrujte se a dávejte si bacha! Ta krásná dívka, kterou jste ráno potkali v tramvaji, má ostré zuby. Nikdy nezestárne. Nebo ne? Kdo ví?

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

Román Dracul je inspirovaný deníkovými záznamy autora jednoho z nejslavnějších hororů, jehož lze označit za zakladatele žánru.

Píše se rok 1868 a jednadvacetiletý Bram Stoker se zabarikáduje v místnosti ve věži opuštěného kláštera. Je vyzbrojený zrcátky, krucifixy, svěcenou vodou, košíkem bílých růží a revolverem. Jedinou útěchou mu je láhev slivovice. Vroucně se modlí, aby přežil tuto noc.

Času není nazbyt a on narychlo sepisuje znepokojivé události, které ho sem přivedly. Vypráví děsivý příběh o dětství v Dublinu, častých nemocech, záhadné chůvě, o lidech, kteří údajně zemřeli, a přesto žijí, o pověrách, z nichž se náhle stala realita. Neboť za zamčenými dveřmi čeká nelidská noční můra, s níž, jak doufal, skoncoval před lety…

Po téměř sto padesáti letech od vydání Draculy se Dacre Stoker, praprasynovec Brama Stokera, vrací k původním deníkovým záznamům svého slavného předka a k záhadám a nezodpovězeným otázkám doprovázejícím toto výjimečné literární dílo. Na základě dokumentů z autorovy pozůstalosti vytvořili spolu s americkým spisovatelem J. D. Barkerem (autor románů Čtvrtá opice nebo Pátá oběť) mrazivý příběh, který čtenářům odhalí prapůvod samotného hraběte Draculy, jeho tvůrce i tajemné ženy, která je navždy spoutala k sobě.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 11. března 2022

KNIŽNÍ TIPY - Marťan - Andy Weir (2015)


Marťan - Andy Weir
2015, Knižní klub

Přiznám se, že už jsme dlouho nečetl knihu, která by mě tolik vzala po všech stránkách. K Marťanovi jsem se znovu vrátil po několika letech a opět si jej přečetl. Viděl jsem i filmové zpracování a obě provedení se mi neskutečně líbila. Nápad s moderním Robinsonem Crusoe sice není zase tolik originální, ale způsob, jakým je knížka napsána, mě fakt bavil. Každá část knížky, i ty technické a odborné, jsou napsány navíc s takovým tím nadhledem, který jsem míval vždy rád u starých autorů sci-fi. Andy Weir je svým způsobem opravdu klasik. Umí psát vskutku velmi poutavě, zajímavě.

Nezapomněl ani na vtip, nedílnou součást dávných příběhů, které jsem čítával někdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Marťan je příběhem o nezdolné odvaze. O člověku jako takovém. Vždycky jsem si představoval, že podobné lety opravdu budeme už v dnešní době pořádat. Že se jako lidstvo vysereme na takové zdržování, jako jsou války a hlad a budeme už na vysoké úrovni poznání, že budou vesmírné lety samozřejmostí pro každého z nás. Nemýlil jsem se tentokrát jenom já, ale i spousta odborníků i spisovatelů. Nějak jsme nepočítali s hloupostí a blbostí našeho rodu. Nezbylo nic jiného, než představy a právě podobné knihy, jako Marťan. 

Knížka je pro mě takovou laskominou, jednohubkou, příběhem, který jsem prožíval spolu s hlavním hrdinou. Zajímavé je, že spousta mých představ byla zhmotněna i ve filmu. Ridley Scott i Matt Damon jsou prostě borci, to je bez debat. Bez připomínek je i kniha. Možná některé z vás odradí již zmiňované techničtější pasáže, chemické vzorce, biologie. Osobně mi to vůbec nevadilo. Možná kvůli tomu, že jsem kdysi dával na základní škole fakt pozor. Marťan vyžaduje fantazii, ale to každé poctivé sci-fi. Mimochodem, určitě doporučuji nejdříve číst knihu a až pak vidět film. Alespoň mě se tento postup osvědčil. Jasně, že ve filmu není všechno, ale komu to vadí? Všechno nelze vyjádřit obrazem. 

Fakt jsem si představoval, že jsem trosečníkem na planetě. Těšil se na další kapitolu, přemýšlel jsem, jak se Mark vypořádá s různými situacemi, jak vypěstuje první bramboru, jak přežije. Kolem knížky, kterou jsem jak jinak dostal od mé skvělé ženy, jsem chodil nejdřív opatrně. Když si totiž přečtete, o čem je, příliš nadějí ji nedáváte. Jeden člověk zůstane na Marsu, no a co? Jenže autor dokázal vystavět natolik přitažlivý příběh, že jsem byl zcela pohlcen. Mám to podobné i s hudbou, filmy. Musím být vtažen do děje, usmívat se, být napnutý, musí být předána určitá porce emocí. Mám rád silné osobnosti, které mají nadhled. Podle mého dělají náš svět i nás lepšími. 

Jasně, že některé pasáže, jako třeba ta se záchranou Marka, jsou trošku přitažené za vlasy. I když zase na druhou stranu. Představa, že svět není zase tak zlý a ošklivý, jak můžeme poslední roky vidět všude kolem, je přeci tolik lákavá. Jsem moc rád, že žijí, existují lidé, kteří se nebojí bojovat. O normální život, o přežití. Je nesporným faktem, že o Marťanovi jsem hodně dlouho přemýšlel a pamatuji si ho. Je vlastně o normálním klukovi, který díky tomu, že neztratil schopnost přemýšlet, hrát si a zkoušet, přežil. Neztratil vlastnosti, které nás jako celek vždy posouvaly dopředu. Možná i právě proto bych knihu doporučil všem, kdo mají otevřenou mysl i mozek na správném místě. 

A tak mě napadá, proč vlastně méně posloucháme lidi, kteří něco umí, kteří jsou dobří ve svém oboru? Proč raději věříme tupcům a jsme mnohdy jako stádo? Každá dobrá kniha by měla pokládat i nějaké otázky. Odpovědi si musíme každý najít sám. Jsem moc rád, že čtete, že jste nerezignovali, že se rádi necháváte unášet svojí fantazií. Co se týká mě, čtu čím dál tím víc. Někdy si připadám jako v době svého mládí. Knížky jsou pro mě klidným ostrovem nebo planetou, na kterou se hrozně rád vracím. Marťan patří mezi mé oblíbené a jsem moc rád, že jsem se mohl s vámi o svoji radost podělit.

Buďte dobří! Nás nedostanou! Děkuji za přízeň.

------------------------------------------------------------------------------------------------------
Je nejslavnějším mužem na Zemi. Má to však háček: není na Zemi…

Před šesti dny se Mark Watney jako jeden z prvních lidí prošel po Marsu. Teď je přesvědčený, že bude prvním člověkem, který tam zemře. Málem zahynul v prašné bouři a zbytek jeho posádky odletěl v domnění, že je mrtvý. Mark nemá jak odeslat zprávu, že přežil. A i kdyby se s lidmi na Zemi spojit dokázal, zásoby mu dojdou mnohem dřív, než by stačila dorazit pomoc. Mark se však nevzdává. Vyzbrojen pouze svým důvtipem, technickými dovednostmi a nevyčerpatelným smyslem pro humor, který se pro něj stane nejcennějším zdrojem síly, se pouští do tvrdošíjného boje o přežití. Jak zdolává jednu zdánlivě nepřekonatelnou překážku za druhou, začíná věřit, že by na cizí planetě přece jen mohl obstát. Jenže Mars mu ještě přichystá nejedno překvapení…

Strhující, podmanivý a přesvědčivý příběh o lidské nezdolnosti a vynalézavosti tváří v tvář beznadějné situaci obletěl celý čtenářský svět a ve všech zemích, kde vychází, sklízí nadšený ohlas. Zaujal i filmové tvůrce, režisér Ridley Scott točí adaptaci s Mattem Damonem v hlavní roli.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 25. února 2022

KNIŽNÍ TIPY - Na kometě - Jules Verne (1877)


Na kometě - Jules Verne
(1877) 1999, Albatros (ČR)

"Já už nevím, co s tím naším klukem mám dělat. Zakážu mu jít ven, protože provedl ve škole nějakou neplechu, ale on vypadá, jako by mu to vůbec nevadilo. Zaleze si do rohu a čte si. Říkám mu, jdi taky někdy ven. Čímž si zase protiřečím...": zaslechl jsem úryvek rozhovoru mého otce se sousedem. Měl pravdu. A to ještě nevěděl, že jsem mu sebral nějaké baterie, abych měl na večer do baterky pod peřinu. Hned vedle řady KOD byl Jules Verne jedním z mých největších klučičích hrdinů. Miloval jsem různé cestopisy, napínavé objevitelské knížky o mořeplavcích, o indiánech, dobývání pólů. Po knize o Amundsenovi jsem si napouštěl vanu ledovou vodou a trávil v ní dlouhé minuty. Dokud mi nenaskákaly na prstech varhánky. Chodíval jsem ze školy i v zimě jen v tričku a měl obrovské štěstí, že mě nikdo z rodičů neviděl. Mí hrdinové cestovali, objevovali, zažívali různá dobrodružství.

Na nebe jsem se od té doby díval úplně jinak. V dědově knihovně na chalupě jsem si knížku Na kometě vzal sám od sebe. Už jsem měl dovoleno. Sice jenom dvě dolní patra, ale jednou, když se nikdo nedíval, tak jsem si půjčil i příběh o Mata Hari, což byla slavná vyzvědačka. Nějak jsem netušil, proč mi bylo zrovna tohle zakázáno. Četl jsem opravdu pečlivě, ale jediné, na co jsem narazil, tak byl nějaký svlékací výslech nebo co. To se mám jako zbláznit? Kvůli holce. Kroutil jsem nechápavě hlavou. Ještě jsem netušil, jaké je to krásné být se ženou. Mým světem byla literatura. Od Julese Verna jsem četl snad vše, co jsem kde našel. Na kometě u sebe ale řadím mezi špičku.

Příběh ztroskotanců asi nemusím nikomu přibližovat, je notoricky známý. Mě ale na autorovi vždy fascinovala jeho fantazie, jeho vize. Mnohé z nich si můžeme dnes dosytosti využívat, některé jsme použili už i k zabíjení. Byl to velký muž, s krásným jazykem. Málokdo umí psát zajímavě, přehledně a napínavě o říši fantazie jako právě Verne. Pro kluka byla odvaha hlavních hrdinů vzorem do budoucna. Možná jeden z velký rozdílů mezi naší a současnou generací. My odkládali knížky a chodili z kina s pocitem, že chceme něco dokázat, objevit, zachránit nevinné, chovat se jako chlap, hrdina. Dnes je to jiné, pokud nemáte superschopnosti a neumíte svařovat ve vesmíru, tak si ani neškrtnete. Nebo je to vlastně stejné? Nevím. Nechám to na jiných. Já zažil Verneovky, které jsme si s kámošem půjčovali mezi sebou a on mě děsně štval, protože četl hrozně pomalu.

Být odvážný, mluvit pravdu, vyznávat čest. Možná jsou to pro někoho prázdná slova, ale nás podobné knížky vychovávaly. Padouši si zasloužili trest a ti, kteří něco dokázali, uměli a stála za nimi poctivá práce, jako za expedicí, zachraňující naši matičku Zemi, čekala po právu sláva a ovace. Zaslouženě. Na kometě jsem hltal i po letech. "Hele a nepojedeme konečně na ten nákup? Rodina bude brzy hladovět!": dělá si ze mě manželka legraci a já jen kývnu. Počkám před supermarketem. A čtu si. Kolem jde malej kluk, tak velký jako já kdysi a má v ruce nejnovější Iphone. Usměju se na něj a ukážu mu knížku. Odpovědí je mi prst zvaný fuck off. Inu, jsem jiná škola. Připadá mi to ale vtipný, nemyslete si.

No a co, že jsou v knížce matematické výpočty a astronomie. Taky to není příběh pro nějaké břídily. Musíte u něj přemýšlet. Namáhat mozek. Já vím, ono to bolí. Taky je fakt, že dnes už jsou některé Julesovy teorie lehce úsměvné, někdo by řekl překonané, ale přátelé, vždyť o tohle zde vůbec nejde. Máme přeci fantazii, sny a představy. Třeba pro mě bylo i po mnoha letech velmi osvěžující si knížku přečíst. On je totiž autor hlavně hrozně dobrý vypravěč. Ještě jednu kapitolu prosím! Nemohl jsem se odtrhnout a dokonce bych řekl, že některé pasáže jsem pochopil ještě lépe, než jako malý smrádě, protože dnes už mám něco za sebou a ve spoustě oborů se přeci jen lépe orientuji. 

Pro mě bude Jules Verne navždy jedním z velikánů. Skvělý spisovatel, ale také člověk, jehož fantazie předběhla dobu o spoustu let dopředu. Mimochodem, ilustrace i překlady byly u Verneovek vždy vynikající! I když nemám pražádný výtvarný talent, co já se jich do sešitů namaloval! Možná kdysi odstartovala kniha Na kometě mé další směřování ke sci-fi. Krásnou dobu dětství a puberty budu mít s tímto autorem navěky spojenou. 

A víte o tom, že pokaždé, když je někde uveřejněna zpráva o průletu komety kolem naší Země, tak si na tuhle knížku vzpomenu? Hned bych letěl, co by mi síly stačily. Co může být lepšího, než zachránit svět? Myslím, že pořád kolem žije spousta lidí, kteří to vidí podobně a není jim lhostejný osud nás všech. Budiž pochváleni! 

Doporučuji jasnou noční oblohu nad hlavou. Stačí i obyčejný dalekohled. Začít můžete třeba Měsícem. A k tomu si dejte Na kometě. Přeji příjemný let! Opatrujte se a děkuji jako vždy za přízeň!

------------------------------------------------------------------------------------------

Fantastický román Julese Vernea o osudech několika statečných vesmírných trosečníků, letících na kometě, jež po srážce se Zemí strhla část jejího povrchu i s obyvateli. Důmyslem a odvahou čelí muži nebezpečí a posléze se dočkají šťastného návratu na Zem. Vyprávění vedle dobrodružného děje podává základní znalosti o naší sluneční soustavě.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 26. listopadu 2021

KNIŽNÍ TIPY - Doctor Who - Závoj smutku - Tommy Donbavand (2014)

Doctor Who - Závoj smutku - Tommy Donbavand
2014, Jota

Britská seriálová škola je pro mě neskutečným kultem. Jistě pane ministře, Červený trpaslík nebo právě Doctor Who jsou díla, která by měl vidět asi každý, kdo oplývá potřebnou dávkou fantazie. Nejvíc se mi na tomhle stylu líbí nadhled a elegance. Nic neútočí napřímo, na první dobrou, některé vtipy nebo zápletky vám dojdou až po nějaké době. V tom je právě to kouzlo, seriály vám vlastně nedají nic zadarmo. Musíte se snažit, což se sice v dnešní době příliš nenosí, ale to nám, osvíceným čtenářům, může být jedno.

Na Závoj smutku jsem slyšel spoustu kritických názorů. Ale tak tomu bývá vždy, když je nejdřív seriál a teprve až potom kniha. Autor to měl hodně těžké. Jenže já jsem si chtěl knihu zkusit přečíst a zklamaný rozhodně nejsem. Úžasná dobrodružství napříč prostorem i časem. Tentokrát výlet do roku 1963. Pan Doctor Who a Clara. Den po atentátu na Kennedyho. Téma, které mě samotného zajímá i historicky (doporučuji Dallas od Kinga!). 

Mě osobně přišla knížka čtivá, zajímavá. Příběh velmi dobře vystavěný, napínavý. A to i přesto, že jsem seriálem doslova odkojen. Jsem docela překvapený, jak jsou staré díly populární i mezi současnými dětmi. Troufám si tvrdit, že se povedlo na stránky přenést ducha seriálu. Jenom byl velký problém sehnat tištěný originál. Ale povedlo se. Navíc jsem dostal od manželky novou lampičku. To se nám to potom hoduje, když nám ostatní svítí.

Mám rád svět fantazie Doctora Who, líbí se mi i určitá temnota, která jeho příběhy provází. Záhady a jejich rozluštění. Elegantně, s nadhledem, s rozumem v hrsti. Seriál i tahle kniha jsou pro mě manou, krmivem, na kterém jsem tak trošku závislým. Venku je sychravo až hrůza a já každý den nachodím spoustu kilometrů. Jsem agent chodec, kterému už současný svět nestačí. Těším se každý den, až udělám vše potřebné a zavřu se do pokoje. Pustím si muziku a čtu si.

Doctor Who - Závoj smutku my byl velmi dobrým průvodcem, to vám povím. Ještě jedna věc, kniha nebyla natočena (alespoň o tom nevím) a myslím si, že by si to klidně zasloužila. Vešla by se do jednoho dílu. Překlad sice v některých momentech trošinku drhnul, ale to jsou jen drobnosti. myslím si, že fanoušci seriálu, kteří i rádi čtou, jsou přesně tím druhem cílové skupiny, která bude spokojena. Akorát musí být malinko shovívaví. Když to vezmu kolem a kolem, tak jsem toho příliš od knižního zpracování zpočátku nečekal (klasická skepse divákova) a dostal jsem příběh, který mě opravdu hodně bavil.

Na závěr klasické zamyšlení. Dnešní doba je hrozně zkratkovitá, ukecaná, divná ve své přetvářce. Možná už do ní nepatřím. Knihy jsou pro mě takovým úkrytem, ve kterém je svět ještě v pořádku. Navíc se i něco dozvím a jednou ze mě třeba bude moudrý stařec:)). 

Opatrujte se a čtěte! Děkuji za pozornost. Slunce v duši!

PS: Doctor Who je přesně postavou, kterou musíte mít rádi. Bláznivý, výjimečný, zajímavý, nevyrovnaný a hlavně modrý! Svět kolem je šílený!

-------------------------------------------------------------------------------------

Britský kultovní seriál Doctor Who se zapsal do Guinessovy knihy rekordů jako nejdéle vysílaný televizní sci-fi seriál. Dočkal se uvedení na českých obrazovkách a nyní přichází v knižní podobě.

Vydejte se na cestu spolu s tajemným humanoidním mimozemšťanem, který si říká Doktor a cestuje časoprostorem ve své vesmírné lodi TARDIS. Závoj smutku nás přenáší do dob dávno minulých – je 23. listopad 1963, den po zabití Johna F. Kennedyho. Tváře mrtvých se noří odevšad, začínají mluvit a křičet… a cpát se do našeho světa. Dokáže se Doktor ponořit do svého smutku, aby zachránil lidstvo?


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 12. listopadu 2021

KNIŽNÍ TIPY - Kmen Andromeda - Michael Crichton (1969)


Kmen Andromeda - Michael Crichton
2008 (1969), Baronet

Vždycky se mi líbily představy starých sci-fi autorů o budoucnosti. Bylo mi sedmnáct a rád jsem snil. Ostatně, to mi stále zůstalo. Michaela Crichtona jsem objevil, jak jinak, v časopise Karavana, kde byla ukázka z jedné jeho povídky. Ihned jsem si zapsal jeho jméno do školního sešitu, abych po škole běžel do knihovny. Kmen Andromeda byl první knihou, kterou jsem četl. Bude pravděpodobně nejznámější (tedy kromě Jurského parku, ale to je trošku jiný styl). Přelouskal jsem ale jako vždy všechno, co se dalo sehnat. A nikdy jsem nebyl zklamán. 

Michael Crichton byl velmi vzdělaný muž. Studoval medicínu a antropologii. A tyhle dva obory velmi dobře zužitkoval i ve svých dílech. Jinak pracoval jako scénárista a producent. To je ale jiná kapitola. Já mám rád hlavně jeho knížky. Vždyť představa, že se několik vědců zavře do laboratoře, aby řešili vědeckou krizi, je úžasná. Ano, i dnes je tohle téma velmi aktuální. V knize sice epidemii způsobil mimozemský organismus, ale neříká vám to něco? Představa ne zase tolik nereálná, co říkáte? Koneckonců, jedna z fejkových teorií o coronaviru zmiňuje i mimozemské civilizace. Může se nám to zdát jakkoliv šílené, ale je zde pořád pověstné, co kdyby přeci jen na tom nebylo zrnko pravdy? 

Netuším, kolik čtenářů pochopí vše, o čem autor píše. Pro některé pasáže je opravdu dobré mít alespoň nějakou představu o medicíně. To ale nic nemění na tom, že na mě příběh funguje i po více než šedesáti letech. Jasně, naše počítače už nefungují na děrné štítky, ale jinak je kniha až děsivě aktuální. Navíc se opravdu velmi dobře čte. Je napínavá, poučná takovým tím nevtíravým způsobem. Jako malé nás strašili jadernými zbraněmi, ale možná je to právě neschopnost se dohodnout a dodržovat pravidla, která nás nakonec zahubí. Protože podobné situace jako v Kmenu Andromeda zažíváme právě teď. Místo spadlého satelitu s nepřívětivým organismem sice někteří z nás žerou netopýry, ale to nic nemění na tom, že paralela se sama nabízí.

Skafandry, testování, boj s lidskou hloupostí. Trošku smutné je, že jsou tu (hloupí) pořád s námi. Možná je to tím, že lidé málo čtou a pak věří kde jaké blbosti. Nebo nás je zkrátka moc a matka příroda je naštvaná. Kdo ví? Mě baví si pokládat podobné otázky. Stejně jako v téhle knížce, která byla jedním z mých velmi příjemných průvodců během dospívání. Ani po letech neztratila svoji sílu. I tentokrát jsem přečetl skoro na jeden zátah. Nerad moralizuji, ale tentokrát si nemůžu odpustit - Z Kmene Andromeda si vezměme ponaučení. Přestaňme si konečně hrát na Boha. Fakt se to nevyplácí. Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Pokora přátelé, ta nám chybí poslední roky asi nejvíce. Mějte se krásně a čtěte! Děkuji moc za pozornost.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jedna z nejslavnějších knih Michaela Crichtona je detailně promyšlenou vizí kosmické nákazy šířící se na Zemi. Popisuje pět dnů největší americké vědecké krize. Tak jak bývá při řešení krizí obvyklé, je chování jejich účastníků směsí předvídavosti a zatmění mysli - krize jsou dobou pro skvělé i naprosto nesmyslné nápady. * Čtyři vědci vybraní pro své vědecké úspěchy jsou v úplném utajení povoláni do laboratoří ukrytých pod nevadskou pouští. A zde, obklopeni nejmodernější technikou a odříznuti od světa, bojují s celosvětovou epidemií působenou neznámým mikroorganizmem, který zabil, kromě dvou, všechny obyvatele jednoho městečka v Arizoně, kam dopadl kontaminovaný satelit, sbírající kosmické vzorky. Krok za krokem odhalují tajemství kmene Andromeda. Avšak jejich protivník unikne ze svého vězení v laboratoři a závod o čas se ještě zrychluje. * Autorovo vypravěčské umění, smysl pro detail a vědecké znalosti vytvářejí reálný svět současného výzkumu, a také nezapomenutelný čtenářský zážitek.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 29. října 2021

KNIŽNÍ TIPY - Nadace - Isaac Asimov (1951)


Nadace - Isaac Asimov
2009 (1951), Argo, Triton

Asi jsem musel mezi ostatníma puberťákama vypadat divně. Všichni řešili video. Měnili si kazety, Rambo a Dolly Buster byli jejich hrdinové. Mí rodiče nám rekordér nekoupili. A možná udělali dobře. V televizi pro mě nic nebylo a tak jsem trávil dlouhé hodiny pod červenou lampičkou. Žil jsem si své virtuální knižní světy. Dnes už to nikomu nevysvětlíte. Dobu knih vystřídala doba obrázková a doba videí. Každý mladý viděl už padesát seriálů o sériových vrazích, ale knížky čtou jen výjimky. Mám to přímo z první ruky. Manželka je učitelka.

Možná je to škoda. Chvílemi si totiž, pokaždé, když udělám tu hloupost a podívám se na zprávy, myslím, že se i naše říše řítí k zániku. Asimova mám moc rád. Další z hrdinů mého mládí. Nějak jsem se do těch starých autorů zase ponořil, jenže když ono je právě zajímavé si znovu vše přečíst teď, když jim musím dát ve spoustě věcí za pravdu. Také některé momenty, pasáže, lépe chápu. Pozoruji, asi jako každý z nás, postupný rozklad hodnot ve společnosti. Kdysi jsem četl skvělý rozhovor s panem Zdeňkem Mahlerem, který hovořil o postupné debilizaci. Tenkrát jsem se tomu termínu smál a dnes? Své pocity si doplňte sami. 

Nevím, jestli nás zachrání také geniální matematik Hari Seldon, jako v Nadaci, ale tentokrát je paralela se současností až děsivá. Masivní nástup barbarství lze pozorovat každý den. Kdysi čtivé noviny jsou bulvárem, v televizi víc zaujme prdel umělé blondýny, než dobrý film. O lidech, kteří nedělají celý den nic jiného, než že scrollují stále dokola nesmyslný tok informací o ničem, ani nemluvím. Když je někdo chytrý, tak je ušlapán tupci, při nejlepším zesměšněn. My, co jsme ještě četli (a často si mysleli, že čteme brak či lehkou literaturu), už to na planetě Země nějak doklepeme. Ale co naše děti?

Bývá pak osvěžující, když potkáte někoho z mladé generace, který sedí v koutku jako kdysi já a čte si. Přiznám se bez mučení, že Nadace mi dala víc asi až teď, po mnoha letech. Chápu najednou spoustu nových souvislostí. Vše plyne tak nějak pomalu, bez akčních scén. Možná to vlastně není napínavá kniha, ale rozhodně hodně poučná. Nemá v podstatě žádný děj, jedná se o směsici povídek. Ty jsou ale skvělé, donutily mě k přemýšlení. Asimov je v tomhle opravdu mistr. Udržet moji pozornost nebývá lehké. Všichni znají Já, robot, ten je také vynikající, ale Nadace je takovým varováním, výpočtem, simulací, co by se mohlo stát, když se budeme chovat jako kreténi. 

Přijdu ráno do práce a přemýšlím, proč na mě v autobuse všichni divně koukali (lidé se v tomhle až úsměvně nemění). Četl jsem si a nevnímal svět kolem. Muzika a sci-fi. Kolem mě všichni řeší nové seriály. Jsem zase mimo, jako kdysi v pubertě. A víte, že je mi to tentokrát ještě víc jedno, než tenkrát? Nemůžeme být přeci všichni stejní. Byla by to velká nuda. Když si to vezmu kolem a kolem, tak moje výpočty o budoucnosti v sobě mají přeci jen naději. Myslím, že se za ní pořád vyplatí bojovat. Podporujte všechny, kteří čtou! V budoucnosti se nám to určitě vyplatí. 

Isaac Asimov v Nadaci nastínil temnou budoucnost nebo už je to současnost? Mějte se krásně a lidé čtěte!

„Nikdy nedopusťte, aby vám smysl pro morálku zabránil udělat to, co je správné!“ - Isaac Asimov, kniha Nadace

----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Po dlouhých dvanácti tisíciletích existence spěje galaktická Říše pomalu, ale jistě k zániku. Prozatím jsou však trendy vedoucí k jejímu rozkladu sotva postřehnutelné – vysledovat je dokáže pouze geniální matematik Hari Seldon. Na základě psychohistorického modelu předpoví, že po pádu Říše čeká galaxii nepopsatelný chaos a že následná éra barbarství se protáhne na celých třicet tisíc let. Seldon se však s touto myšlenkou nehodlá smířit. Na samém okraji galaxie proto založí na planetě Terminus Nadaci, která má nejen uchovat kulturu a vědění předchozích věků, ale stát se i zárodkem Druhé říše. Toto je příběh prvních dvou set let její pohnuté historie...


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 22. října 2021

KNIŽNÍ TIPY - 2001: Vesmírná odysea - Arthur Charles Clarke (1968)


2001: Vesmírná odysea - Arthur Charles Clarke
2008 (1968), Laser-books (Laser)

Měli jsme kdysi v naší partě takové rčení, že když někdo umře, tak vlastně jen odešel na Srí Lanku. Lidé mimo nechápali, o čem mluvíme, ale nám bylo vše jasné. Na Srí Lance přeci strávil většinu života jeden z mých nejoblíbenějších autorů sci-fi  Arthur Charles Clarke. Jeho Vesmírnou odyseu jsem hltal nejdřív v ukázkách z časopisu Karavana. Jestli se nepletu, tak o něm bylo i několik článků ve 100+1. Nedivím se, nebyl jen pouhým spisovatelem, ale i velkým populizátorem vědy. Někdy si říkám, co bychom za podobné osobnosti dnes dali.

Poslední léta (tuším od 1988) byl upoután na vozík. Přesto neztrácel pro něj tolik typický optimismus. On ještě věřil v lidi, řekl mi kdysi kamarád a já po letech zjišťuji, že měl pravdu. Navíc, Vesmírná odysea je skvěle napsaná, neskutečně propracovaná kniha. Kdyby se mě někdo zeptal, jaké dílo bych mu doporučil, abych jej uvedl do žánru sci-fi, určitě by patřila do mého výběru. Jako malého mě fascinovaly lety do vesmíru. Jasně, že jsem chtěl být jako Remek. Možná i kvůli tomu jsme postavili s kamarády v kroužku několik raket. Považte, některé opravdu vzlétly.

A my si představovali, že jsme uvnitř a míříme ke hvězdám. Přistaneme nejdřív na Měsíci, na který jsem za dlouhých nocích koukal dalekohledem. Hledal jsem tam jako malé naivní dítě kosmonauty. Jestli třeba náhodou, z jiné planety. Vlastně až po letech, když jsem si přečetl tuhle knihu, tak se moje fantazie utřídily. On vlastně psal Arthur Charles Clarke tak trošku i o mých snech. Další velkou devízou knížky je její napínavost, čte se vyloženě sama. Dokonce i technické pasáže jsou podávány zajímavě a pochopí je každý, kdo má alespoň trošku všeobecný přehled. 

Kubrickovy filmy podle mistrových knih...no jak to říct, my tenkrát chodili spíš na westerny, a když nejdřív čtete a pak vidíte, tak to prostě není ono. Alespoň pro mě. Ale chápu jejich úspěch. Jen si říkám, že by stálo za to vše natočit znovu, s dnešními technologickými možnostmi. Musel by se toho ale chopit někdo, kdo autorovy vize chápe a rozumí jim. O Arthurovi Clarkovi se říká, že byl u zrodu satelitů (předpověděl telekomunikační techniku v Setkání s Rámou). Bylo toho ale víc - třeba klávesnice spojené s obrazovkami, chytré hodinky, emaily, vyhledávání (Google), předpověděl i služby jako Skype apod. To jen abyste věděli, s kým máme tu čest.

Podobně moudrých, sečtělých a chytrých lidí moc na světě není. Arthur Charles Clarke ještě ke všemu uměl skvěle psát. Jeho zápletky, ve Vesmírné odysee třeba vzpoura strojů (co na to robotizace a umělá inteligence?) jsou fascinující. Některé pasáže si pamatuji dodnes, když jsem knihu zase po letech četl, vyskakovalo mi vše znovu v paměti. Pro mě jsou skvělé knihy ty, u kterých je mi smutno, jsem napnutý, usmívám se. Vesmírná odysea je sci-fi opusem, který jsem teď, když už si myslím, že mám trošku něco za sebou, hltal úplně stejně jako puberťák. Některé věci se od té doby opravdu staly, jiné nastanou. Knížku si znovu neskutečně užívám a tohoto klasika žánru řadím po právu do své soukromé síně slávy. 

Na závěr jeden z mých oblíbených autorových citátů, o kterých si myslím, že dnes platí víc, než kdy jindy:

„Komunikační technologie jsou nezbytné, ale ne dostačující k tomu, aby spolu lidé vycházeli.“

Tesat do kamene, co říkáte? A teď už mě prosím nechte, odlétám. Čeká mě mise, Jupiter i Saturn. Práce je hodně a času málo. Přeji hezký den. Přece víte, že „Dostatečně pokročilou technologii nelze odlišit od magie.“

-------------------------------------------------------------------------------------------------
Na Měsíci je objeven záhadný objekt. Důsledky nálezu jsou natolik významné, že je kvůli němu vůbec poprvé vyslána lidská posádka hluboko do Sluneční soustavy. Ale než výprava dosáhne cíle, vyskytnou se potíže, narůstající do děsivých rozměrů…

Slavný román napsaný v době, kdy přistání na Měsíci bylo ještě pouhým snem, přetvořený do jednoho z nejvýznamnějších filmů všech dob, strhující, prorocký. 2001: Vesmírná odysea je příběhem o přetrvávající otázce místa člověka ve vesmíru.

Román vychází u příležitosti čtyřicátého výročí svého vzniku a na památku Arthura C. Clarka, nedávno zesnulého velmistra žánru.
----------------------------------------------------------------------------------------------------


---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER