V duši byl najednou víceméně klid. A tak jsem některé postavy, kterých bylo po pajzlech spousta, moc nechápal. Třeba Marie, zvaná morbidní. Zajímavé děvče. Znal jsem ji ještě na základce, tam se jevila jako budoucí velká krasavice. Občas jsem ji potkal i na střední, při nějaké akci a byla přesně tím typem ženy, které si hledají jen debily. Stokrát zmlácená se neustále zmítala v depresích a zároveň jako by zase toužila po dalším výprasku od života.
Sedávala vedle našeho stolu a měla tělo poseté modřinami. Nejsem nelida, tak jsem vždycky prohodil pár slov, jestli je všechno v pořádku a tak. Pokaždé se jen tak smutně usmála a hleděla si svého magora. Až jednou přišla sama, tak jsem jí pokynul. Stejně po naší partě pořád pokukovala. Vytáhla z kabely časopis Reflex, kde pan redaktor navštívil nějaké sado maso studio. Hele, my nevěděli vůbec nic. Představa, že mě někdo bude mlátit a já za to budu vděčnej, mi připadala směšná. Začalo se to probírat a holky jako, že jsou rády, když dostanou pořádně naloženo, ale ne mlátit. Jen poplácat, trošku zadivočit. To je ale trošku něco jinýho, ne?
Jednou přišla a měla novou kérku. Pořád byla spíše výjimkou, ale ona měla obrovský obrázek na zádech. Pak nám vyrazila dech, přišla a měla propíchnutý nos. Ty vole, to muselo bolet ne? Usmívala se a mluvila o bolesti, o vnitřním klidu, který zvenčí vůbec nebyl vidět. Pořád dokola povídala o tom, jak je to krásný a co si nechá všechno propíchnout. Andrea z ní byla úplně znechucená. Šli jsme vždycky večer domů, zalezli si do postele a má milá o Marii pořád mluvila. Ony si ženský na záchodech ledacos řeknou a naše kamarádka se třeba sama chtěla pozvat do trojky. Jako, asi bych nic nenamítal, ale mě podobný typy trošku děsí.
Ocvočkovaná a pomalovaná se zajímala o satanský rituály, o násilí, o takovej ten ultra black metal, kterej je pro normální lidi ujetej, i když jej třeba poslouchaj. Já měl svýho vlastního života nad hlavu a řešit pořád dokola různý způsoby vraždy, mučení, nahlížet na svět jen z temný stránky, tak to teda fakt ne. My brali death metal s nadhledem. Z hrobečků, márnic, vytahaných střev jsme měli trošku i legraci, patřilo to k mládí, stejně jako horory. To byla další věc. Že prý se s námi chce podívat na nějakou kazetu. Já mám rád tajemno, záhady, když je to dobře natočený a napínavý, proč ne. Ale tohle byl šílenej odpad. Znásilňování, pojídaní lidí, bylo to už hodně přes čáru. Chyběla tam nadsázka, kterou jsme my ostatní měli tolik rádi.
Morbidní Marie se někdy na čas ztratila. Mysleli jsme si, že propadla drogám, že je už úplně v prdeli, ale jí tohle nezajímalo. Pokaždé, když se vrátila, tak mi přišlo, že je v ní víc a víc bolesti. Ona z ní žila, chtěla ji. Já tenkrát ani pořádně nevěděl, co to znamená submisivní, četl jsem sice něco od pana Markýza de Sadeho, ale abych pravdu řekl, tak mě to moc nebralo. Naše kamarádka měla zrovna období svazování a přidušování, pořád dokola tvrdila jakej je to rajc. Když je člověk mladej, tak rád experimentuje, dokonce jsme chtěli s Andreou nějaké nápady v měkčí formě vyzkoušet, ale pokaždé, když na to přišlo, tak jsme se začali hrozně smát. Jak říkal kdysi Prcalík, klasický poctivý mrdačce se stejně nic nevyrovná.
Svazování jí nestačilo, pořád chtěla překračovat hranice. Vyprávěla nám, jak podržela partě dělníků z Polska. Zabíhala pořád do detailů, jakoby chtěla být zajímavá. Hlavně pořád dokola zmiňovala klid v duši. Od člověka, kterej na sobě měl šrámy jak po rvačce s medvědem a těkavý pohled, to zrovna věrohodně neznělo. Mě ale nakonec nejvíc odradila jinou věcí. Zvykl jsem si na různý propichování, ale zase ten časopis Reflex. Další level zní cejchování. To si takhle přijdu zase jednou vysmátej do hospody, hýřím vtipem a mám našlápnuto. Odpo jsem si užil s Andy, přišla výplata – jedééém. A ono ne, Marie si mě zatáhne bokem a ukáže mi předloktí. Má na něm vypálené maso až na kost. Připadá mi to, že i trošku zavání spáleninou. A tak se náš milý drsný Smrťák poblil, jak zákon káže.
Poslal jsem ji do prdele, ty nejsi normální. Ale ona pak udělala kariéru jako modelka, co jí věší veřejně na háky, mrskají bičem, různě sešívají, hladce i obradce, zapošívají, no, chybělo už jen, aby jí někdo usekl hlavu. To už jsem ale sledoval jen zpovzdálí, ani mě to nezajímalo. Já mám rád hebký ženský tělo, obliny na správných místech a divoký nadržený pohled. Ženu bych ani květinou neuhodil, spíš ji nosím na rukou a občas plácnu po zadku. Ale tak, máme to každej jinak nastavený, nesoudím, ani neodsuzuji, jen si říkám, že bylo zajímavý v mládí podobný postavičky potkat. Nebyl jsem pak tolik vyděšenej, když jich bylo víc. Nebo byly víc vidět? To už je vlastně jedno. Důležitý je, že náš sídlištní hospodský biotop fungoval.
