DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

úterý 1. prosince 2020

Rozhovor - HEADS FOR THE DEAD - Když už v pekle nebude místo - mrtví budou chodit po zemi.

Rozhovor s horror death metalovou skupinou HEADS FOR THE DEAD.

Odpovídali Ralf Hauber a Jonny Pettersson, děkujeme!

Přeložila Duzl, děkujeme!

Otázky připravil Jakub Asphyx.

Recenze/review - HEADS FOR THE DEAD - Into The Red (2020):

Ave HEADS FOR THE DEAD! Zdravím do katakomb a doufám, že se máte v této těžké době dobře. U nás v Čechách se nemůže na koncerty a osobně mě to hrozně štve. Aspoň, že stále vychází spousta skvělé muziky. Musím vám poděkovat, novinka „Into the Red“ patří mezi desky, které mi momentálně pomáhají přežít. Jak vznikala a jakým směrem jste se chtěli od předchozího alba „Serpent's Curse“ posunout? Mě připadá nová deska ještě temnější a chladnější. 

Ralf: Ahoj Jakube! Taky jsme v Německu v jakémsi lockdownu souvisejícím s Covid 19 - takže ŽÁDNÝ mosh - ŽÁDNÁ zábava, ALE jako obvykle je potřeba ze situace vytěžit maximum. Pro tvůrčího ducha byl rok 2020 dobrý. Pro HEADS FOR THE DEAD rozhodně a abychom vám poskytli trochu interních informací; během probíhající pandemie jsme byli opravdu produktivní, zbývá nám ještě spousty inspirace fiktivními horory! Jsem rád, že se ti „Into the red“ líbí, je to víceméně přirozený vývoj od debutového alba. Zůstáváme extrémnější, ale také atmosféričtější. Jonny se velmi inspiruje soundtracky z hororových filmů, takže si myslím, že tato atmosféra bude na novém albu jasnější. „Into the red“ víceméně zabralo 2 roky práce, zatímco celou produkci jsme dokončili již koncem léta 2019. Opozdilo se to kvůli dalším povinnostem členů kapely a finálnímu procesu jako je obal, booklet atd., trvalo to déle, než se čekalo. Není nutné zmiňovat, že pokračující pandemie zničila naše plány na vydání, nicméně „čas zabíjet“ nastal a je právě teď! 

Jonny: I tady máme lockdown, i když kromě toho, že nemůžeme hrát koncerty se toho pro mě moc nemění. Lidem se obecně vyhýbám i v normálních dobách. Raději zůstávám doma a pracuji na hudbě, haha. Když jsem psal „Into the red“, pokračoval jsem tam, kde jsme skončili se „Serpent“. Zvuk a skladby, které vznikly, byly neúmyslným vývojem našeho zvuku. Máte vizi v hlavě a musíte ji pronásledovat, dokud nemáte album, které zní tak, jak jste chtěli. 


HEADS FOR THE DEAD jsou Ralf Hauber a Jonny Petersson. Jak jste se dali vlastně dohromady a jak kapela vznikla? Proveď nás prosím historií vaší smečky. 

Jonny: Já a Ralf jsme se poznali, když jsme dělali splitko našich dalších kapel REVEL IN FLESH a WOMBBATH. Mluvili jsme hodně online o hudbě, kapelách, které máme rádi a podobných věcech. Ralf mě oslovil s myšlenkou dělat hudbu společně a vypadalo to, že je na to ten správný čas. Navštívil jsem Ralfa v Německu, když jsem byl na cestě na festival a to přililo ještě více paliva do ohně. 


U vás je slyšet a cítit, že hrajete death metal srdcem, že jste mu zcela oddáni a věříte tomu, co tvoříte. Pro mě osobně, jako fanouška, je to hrozně důležitá věc. Každý ale žijete někde jinde. Když skládáte nový materiál, jakým způsobem to probíhá? Vzniká všechna hudba u Jonnyho ve studiu? Nebo komunikujete přes internet? 

Ralf: Veškerá tvorba skladeb se děje prostřednictvím internetu – sdílíme soubory. Znamená to, že Ed nahrává bicí v Nizozemsku, já dělám vokály poblíž Stuttgartu v jižním Německu a veškerý materiál se shromažďuje v Jonnyho v UNBOUND studiu, které je v současné době stále ve Velké Británii. Samozřejmě máme skupinový chat pro komunikaci a hodně mluvíme o nápadech, vizích, textech atd. - obvyklých podivných věcech! Možná to trochu zabije starou romantickou představu, ale HEADS FOR THE DEAD rozhodně není klasická kapela ze zkušebny. Všechno má své pro a proti, ale abyste viděli věci realisticky, je dnes těžké najít ve svém blízkém okolí skutečně oddané maniaky, tak proč nevyužít výhodu internetem propojeného světa k vytvoření masivního hororového alba!?! 

Jonny: Tak moc jak nesnáším celý svět sociálních médií, ve kterém nyní žijeme, tak moc je to zároveň perfektní ve způsobu komunikace a práce s hudebníky z celého světa. Například pro „Head“ napíšu základy skladby a pošlu to Ralfovi a Edovi. Ti přijdou se svými podněty k možným změnám a když máme pevný základ pro každou skladbu, předám to Ralfovi a Edovi, aby nahráli své party. Často, když slyším Ralfovy vokály ve stopě, podněcuje to mé další nápady na hororové zvuky, které se přidají ke stopě a podobné věci. Ďábel je v detailech, takže pro mě je důležité mít všechny tyto malé detaily, které objevujete stále více a více při každém dalším poslechu alba. 


Ralf je z Německa, Jonny ze Švédska, Ed z Holandska. Hráli vůbec někdy HEADS FOR THE DEAD naživo? Myslím, že by bylo škoda, kdyby zůstalo jen u studiové kapely. Dovedl bych si představit malý klub s okultní výzdobou…co vy na to? Je to reálné? 

Jonny: Poté, co Ed dostal první album „Heads“, kontaktoval nás, aby nám dal vědět, jak moc se mu to líbilo. Já i Ralf jsme velkými fanoušky GOREFEST, takže to pro nás byla obrovská čest. Ralf a Ed si začali trochu povídat a my jsme se Eda zeptali, jestli by se nepřidal ke kapele a k našemu prospěchu řekl ano. Myslím, že šance, že budeme hrát naživo, je velmi malá, ale nikdy bychom neměli říkat nikdy. Pokud bychom hráli živě, musí to být něco speciálního. Plná scénická produkce s něčím, co skutečně prezentuje i vizuální hororovou stránku kapely. 

„Into the Red“ má stejně, jako „Serpent's Curse“ temný, chladný, old schoolový zvuk. Nahrávalo se u Jonnyho ve studiu. Znamená to, že je všechno jeho práce? Nebo si měl Ralfe připomínky, měnili jste něco, nahrávali třeba znovu? 

Jonny: Píšu skladby a vytvářím základ, na kterém lze stavět. Ralf a Ed mívají nápady na změny, vedení nebo prodloužení riffu a podobné věci. Detaily, které umocňují skladby. Když máme jasnou vizi o každé skladbě a to, jak je chceme mít, předám je Ralfovi a Edovi, aby nahráli jejich části, pak na konci vezmu všechny nahrávky a proměním je v konečný výsledek. Je skvělé mít možnost navzájem sdílet nápady a být interaktivní při psaní skladeb. 


Pod vaší grafikou je podepsáno Branca Studio, respektive Pol Abran ze Španělska. Mám rád jeho práce pro PARADISE LOST, ale hlavně mé oblíbené SATAN. Covery pro HEADS FOR THE DEAD jsou ale odlišné, jiné, pro Pola netypické. Jaké bylo vlastně zadání a jak probíhala spolupráce? 

Ralf: Práce studia BRANCA mají jakýsi svěží nádech a pokud se podíváte na obal „Into the red“, neodhalí to jasně styl kapely. Může to být Black, Doom, Death, Crust, Grind nebo jen horor. Pol Abram se v zásadě řadí spíše do stylu inspirovaného Doom / Stonerem. Jeho umění má masivní „retro“ nádech a hodně se liší od toho, co je dnes typické pro žánr a subžánry Death Metalu. Oba obaly - „Serpent's Curse“ i nového jsou „poutače““. Přitahuje to váš zájem a jednoduše chcete zjistit, co se skrývá za scenérií, abych tak řekl! To je skutečně úmyslné, protože HEADS FOR THE DEAD vnímám jako extrémní (!) kapelu, která není omezena vlastními elementy. Hudba se vyvíjí přirozeným způsobem bez omezení! 


Četl jsem, že velkou inspirací pro texty a vlastně celé HEADS FOR THE DEAD je starý britský hororový seriál House of Hammer z osmdesátých let. Proč právě tento seriál? Jako malý kluk jsem jej sledoval načerno na polské televizi, kterou jsme chytali u nás na chalupě v horách. Seriál měl svoji atmosféru, ale dnes k němu přistupuji již trošku s nadhledem. Je ale faktem, že některé díly si pamatuji dodnes. 

Ralf: Osobně mám opravdu rád tento typ „klasického“ britského hororu 60. a 70. let; který spíš vystraší vaši představivost a ponoří vás do strašidelné a temné atmosféry. HAMMER HORROR v sobě má opravdu něco uměleckého, spojeného také s určitými postavami jako Christopher Lee nebo Peter Cushing. Pokud jde o HEADS FOR THE DEAD, snažíme se zachytit atmosféru, ale hodně vlivů vychází také z hororových filmů z 80.tých let, protože jsem na nich v televizi vyrůstal. 


Oba (Ralf i Jonny) máte i spoustu jiných death metalových aktivit. Jonny má navíc studio. HEADS FOR THE DEAD jsou ale přeci jen trošku jinou kapelou. Více okultní, doomová, chladná. Jakoby byl člověk opravdu účastníkem nějakého zlého hororu. Jaký je vlastně váš vztah k okultismu, magii, záhadám, spiritismu a tajemnu? 

Ralf: Být metalovým nadšencem s určitou závislostí na hororových věcech je prostě přirozené, jako užívat si fascinaci těmito tématy. Samozřejmě miluji knihy, audioknihy, filmy, dokumenty, které se tím zabývají, ale ty věci nepraktikuji nábožensky / osobně. Jde spíše o posedlost temnými, strašidelnými věcmi, které odpovídají náladě hudby! Hudbu s touto atmosférou prostě nejde skloubit s květinami a šťastnými zářivými věcmi, Ha! 

Jonny: Většina lidí si pravděpodobně myslí, že jsme divní, když máme tuto posedlost podivnostmi a hrůzami. Většina lidí je však nudná a jen zabírá místo. Myslím, že fascinace temnějšími věcmi v životě, ať už fikcí v hororových filmech, až po ty skutečné se sériovými vrahy, přidává vrstvy a kontrast. Je to něco, co rezonuje v extrémní metalové komunitě, a proto získáte mnohem širší umělecký výraz v extrémním metalu, obecně extrémní hudbě. Navíc hrůza, kterou zobrazujeme, není nic ve srovnání s noční můrou uváznutí v životě, kde je vrcholem vašeho týdne sledování televize a bezduchých reality show se zidealizovanými sebou-posedlými kundami. 


Co chystáte s HEADS FOR THE DEAD do budoucna? Já vím, „Into the Red“ je ještě hodně čerstvým albem, ale máte už nějaké další plány? 

Ralf: Ach ano! Jsme již o krok napřed a během letních a podzimních pandemických dnů jsme vytvořili něco zvláštního. Být produktivní je zdravý způsob, jak v současné situaci odolat sračkám reality. Abych odhalil pár podrobností: nahráli jsme pět nových věcí, produkce je dokončena a v současné době pracujeme na možnostech vydání v roce 2021. EP bude uzavřenou kapitolou, bude se lišit od běžných alb HEADS FOR THE DEAD. Velkou inspirací pro tento počin byly filmy Rock’n’Roll, Punk & Slasher. Bude to chytlavé - takže zůstaňte naladěni!!! 


Děkuji moc za rozhovor. Už se těším, až mi přijde předobjednané CD a tričko. Váš label Transcending Obscurity odvedl opět skvělou práci a HEADS FOR THE DEAD nesmí chybět v mé sbírce. Přeji vám mnoho úspěchů i v osobním životě. Ať se vám daří! Jdu si pustit „Into the Red“ a to pořádně nahlas! 

Ralf: Rádi bychom poděkovali jak tobě Jakube, tak i celému týmu. Jsem rád, že jsme opět dostali prostor v nejoddanějším death metalovém webzinu v České republice! Díky za podporu HEADS FOR THE DEAD! „Into the red“ vyjde v polovině prosince 2020 - připravte se na naši nejnovější hororovou injekci! „Když už v pekle nebude místo - mrtví budou chodit po zemi“ - tak zůstaňte naladěni!!! 

Recenze/review - HEADS FOR THE DEAD - Into The Red (2020):

Recenze/review - HEADS FOR THE DEAD - Serpent's Curse (2018):



------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:

twitter:

instagram

facebook:

pondělí 30. listopadu 2020

Recenze/review - TRANSCENDENCE - Towards Obscurities Beyond (2020)



TRANSCENDENCE - Towards Obscurities Beyond
CD 2020, Blood Harvest

for english please scroll down

Říkám to pořád, do undergroundu by měl být umožněn vstup pouze lidem, kteří se rádi a často přehrabují ve starých kostech. Musí být oproštěni od současného uřvaného zvuku, od umělé produkce a měli by mít za sebou alespoň nějaký čas strávený v katakombách. Naše hudba totiž bývá často o špíně, o chladu a beznaději. O starodávných metalových postupech, odhodlání, upřímnosti a pravé nefalšované a smradlavé smrti. Kalifornské TRANSCENDENCE jsem si ihned oblíbil. Jejich dlouhohrající album "Towards Obscurities Beyond" mě totiž ihned přeneslo na onen svět.

Ledové melodie, rituály temnoty. Když říznete do živého masa, tak také hned krev neteče. Musíte chvilku počkat. S touhle deskou je to hodně podobné. Chce to chladnou místnost, tmu kolem a pořádný přehrávač. Vydejte se se mnou i s kapelou na dlouhý výlet bez konce. Do starých metalových časů, kdy byl svět ještě v pořádku. 

 

Dveře do pekla jsou otevírány hodně podobným způsobem, jako to umí a uměly kapely typu NECROPHOBIC, DISSECTION, AT THE GATES, MARDUK, MERCILESS, DAWN, SACRAMENTUM, ale třeba i BATHORY, SLAYER. Těch vlivů lze zaslechnout spousty, ale pro mě osobně to není nijak rozhodující. Hlavní je celkový dojem a ten je jedním slovem vynikající. Pokud se jako já rádi přehrabujete v pradávných okultních death metalových knihách, s chutí posloucháte prašivý thrash metal, mohla by vám dělat dobře na vaší zkažené duši i nová deska "Towards Obscurities Beyond". Album je puchmurnou seancí pro všechny věrné syny temnoty. Nic nového v záhrobí, ale rozhodně se jedná o hudbu, která stojí za povšimnutí. Dávám si ji do hlavy nejraději v momentech, kdy mě současný svět štve svojí přetvářkou a lží, které jsou všude kolem. Deska mi připomíná návštěvu starého pohřebiště, na kterém se pohřbívá ještě poctivě do země. Jak známo, tak Smrt si nevybírá a čeká nakonec na všechny. Dokud se tak ale nestane, budu rád a s chutí poslouchat kapely jako TRANSCENDENCE. Umí mě totiž navěky proklít, připoutat k reproduktorům, dodat zničující pocit absolutní tmy. Prašivý old school death thrash metal, u kterého vám popraskají všechny kosti v těle!


Asphyx says:

I keep saying this, only people who like and often dig old bones should be allowed to enter the underground. They must be free from the current buzzing sound, from artificial production, and should have spent at least some time in the catacombs. Our music is often about dirt, cold and hopelessness. About ancient metal techniques, determination, sincerity and true unadulterated and stinking death. I immediately fell in love with the California TRANSCENDENCE. Their full-length album "Towards Obscurities Beyond" immediately took me to the other world. 

Ice melodies, rituals of darkness. When you cut into live meat, the blood doesn't flow right away. You have to wait a while. It's very similar with this record. It needs a cool room, darkness around and a proper player. Take a long endless trip with me and the band. Until the old metal days, when the world was still fine.


The door to hell is opened in a very similar way how bands such as NECROPHOBIC, DISSECTION, AT THE GATES, MARDUK, MERCILESS, DAWN, SACRAMENTUM, but also BATHORY, SLAYER make it. You can hear a lot of those influences, but for me personally it's not decisive. The main thing is the overall impression and that is, in a one word, excellent. If, like me, you like to dig into ancient occult death metal books, listen to dusty thrash metal so the new album "Towards Obscurities Beyond" could treat well your spoiled soul. The album is a gloomy session for all faithful sons of darkness. Nothing new in the graveyard, but it's definitely music that worth for notice. I prefer to put it in my head in moments when the current world annoys me with its hypocrisy and lies, which are all around. The album reminds me a visit to an old burial ground, where he is still buried honestly into the ground. As is well known, Death does not choose and waits for everyone. But until that happens, I'll be happy to listen to bands like TRANSCENDENCE. They can curse me forever, attach me to the speakers, add a devastating feeling of absolute darkness. Dusty old school death thrash metal, and all the bones in your body will crack!


Tracklist:
01. Infernal Resurrection
02. Majesty Of Chaos
03. Towards Obscurities Beyond
04. As The Maggots Feast
05. Drowned Screams Of The Departed Souls
06. And Darkness Shall Be
07. Ravens Of The Burial
08. In Silent Procession

https://bloodharvestrecords.bandcamp.com/album/towards-obscurities-beyond

https://soundcloud.com/transcendencedeathmetal
https://transcendence69.bandcamp.com/
https://transcendence666.bandcamp.com/releases

Recenze/review - SCARS - Predatory (2020)


SCARS - Predatory
CD 2020, Brutal Records


for english please scroll down

Staří brazilští psi SCARS datují svůj vznik až do roku 1991 a letos přicházejí se svým teprve druhým dlouhohrajícím albem. Je plné vzteku, naštvanosti, úplně vidím, jak jim lítají sliny od huby. Hraje se tu poctivý, ryzí thrash metal amerického střihu. Ostré riffy, utíkající basa, ale nezapomíná se ani na atmosféru. Tohle všechno dohromady je zabaleno do pronikavého bolestivého zvuku. 

Není lehké staré psy naučit novým kouskům, ale myslím, že to ani není potřeba. Po podobných kapelách nechci a nepožaduji stylové kolotoče. Chci pořádně nakopat zadek, chci si zapařit, zaházet hlavou, skočit z pódia do kotle a nechat na sebe působit energii. Té mají Brazilci na rozdávání. Má to jen jednu podmínku, "Predatory" si musíte pouštět hodně nahlas.



"Predatory" je plné klasických postupů, kapela se drží svého řemesla a dělá jej dobře. Pro mě jsou jedněmi z nejdůležitějších atributů thrashe tlak a síla a těch mají SCARS několik tun. Po celou dobu desky se řeže ostrou stranou nože. A to rovnou do živého. Deska asi neuspěje v žebříčcích oblíbenosti v komerčních médiích, ale to nic nemění na tom, že se jedná o více než dobrou nahrávku. Při poslechu si připadám, jako by na mě padala velká těžká zeď. Zavalen bolestí mačkám znovu play. Na zvuku i produkci je vidět, že jej měli pod palcem zkušení muzikanti. Proskočit sklem a dopadnout na ostré střepy. Pořezat se a nechat vše krvácet. Podobně se cítím i při "Predatory". Mám rád tradiční Bay Area thrash metal a SCARS jsou jeho přesnou definicí. Navíc přidávají velký kus sebe a srdce tepající pro rychlost a melodie. Je příjemné se nechat roztrhat smečkou starých brazilských psů. Není to dokonalé album, ale rozhodně má něco do sebe. Poslouchejte pečlivě. Peklo!


Asphyx says:

The old Brazilian dogs SCARS were established in 1991 and this year they are coming with their second full-length album. It is full of anger. I can completely see their saliva flying from their mouths. Honest, pure thrash metal of American style is played here. Sharp riffs, running away bass, but the atmosphere is not forgotten either. All this together is wrapped in a piercing painful sound. 

It's not easy to teach old dogs new tricks, but I don't think it's necessary. I don't want style carousels from similar bands. I really want my ass to be kicked, I want to party, throw my head, jump from the stage to the people and let the energy work on me. The Brazilians have it for distribution. It has only one condition, you have to play “Predatory” very loudly.


“Predatory” is full of classical techniques, the band sticks to its craft and does it well. For me, one of the most important attributes of thrash is pressure and force, and SCARS have several tons. The sharp side of the knife is cut throughout the board. And straight to the point. The album probably won't succeed in the commercial media charts, but that doesn't change the fact that it's more than a good record. When I listen, I feel like a big heavy wall is falling on me. Overwhelmed with pain I started to play the record again. The sound and production show that experienced musicians had it under their thumb. Jump though the glass and fall on the sharp shards. Cut yourself and let everything bleed. I feel the same way about “Predatory”. I like traditional Bay Area thrash metal and SCARS are its exact definition. In addition, they add a great chunk of themselves and a heartbeat for speed and melody. It's nice to be torn by a pack of old Brazilian dogs. It's not a perfect album, but it definitely has something in it. Listen carefully. Hell!



Tracklist:
Predatory
These Bloody Days
Ancient Power
Sad Darkness of the Soul
The Unsung Requiem (Instrumental)
Ghostly Shadows
The 72 Faces of God
Beyond the Valley of Despair
Violent Show
Armageddon (Bonus Track)
Silent Force (Bonus Track)

SCARS is formed by:
Régis F. (vocals)
Alex Zeraib (guitars)
Thiago Oliveira (Lead guitars)
Marcelo Mitché (bass)
Joāo Gobo (drums).


Europe

USA & Canada

Europe & Worldwide / Pre-order

Brutal Records Youtube Channel

Brutal Records

contact@brutalrecords.com

neděle 29. listopadu 2020

Recenze/review - UNDEATH - Lesions of a Different Kind (2020)


UNDEATH - Lesions of a Different Kind
CD 2020, Prosthetic Records, Maggot Stomp

for english please scroll down

Dívám se na čerstvě vyrobenou rakev. Připadá mi v něčem divná, odlišná od ostatních. Je na ní z boku napsáno moje jméno. Vypadá malá a když lezu dovnitř, tak musím pokrčit nohy. Vůbec se nebráním, když nade mnou zatloukají víko, vůbec neprotestuji, když mě nesou na márách. Rychlý pohřeb, pár zbytečných slov a rozostřené tváře pozůstalých. Místo hudby je trapné ticho. Copak si na mě nikdo nevzpomene? Slyším, jak mi házejí hlínu na rakev. Potom je konec. Absolutní konec. Nicota.

Některé sny jsou vskutku děsivé. Probudil jsem se uprostřed noci a nemohl spát. Přemýšlel jsem, jestli jednou bude můj pohřeb opravdu takto probíhat. Musím si pustit nějaký dobrý death metal, napadne mě a volím americké UNDEATH. Kapela, která loni vydala několik demonahrávek, živé album i kompilaci. A letos přichází s dlouhohrajícím albem "Lesions of a Different Kind", které mě ihned přeneslo na můj vlastní pohřeb.

 

Přidávám volume a nemrtví s námi tančí v rytmu třeba takových TOMB MOLD, DEMILICH, INCANTATION, BOLT THROWER, ale i třeba CANNIBAL CORPSE. V některých skladbách lze zaslechnout i lehkou inspiraci finskou death metalovou školou. Jako celek pak působí album totálně morbidním dojmem. Skladby se vám rozpadnou v prach přímo v rukou. Kapela má dar zhmotnit temné záhrobní rituály a přenést je do své hudby. UNDEATH jsou jako mrtvola prolezlá červy, kterou musíte exhumovat po několika měsících ze země. Američané nejsou jen další skupinou v řadě, která se snaží přenést ducha devadesátých let do dnešní doby, ale spíše posly ze záhrobí, kteří dávno moc dobře vědí, o čem je smrt. Předkládaný death metal je ryzí ze své podstaty, vytažený odněkud ze starých katakomb. Až jednou uvidíte ve zlých snech rakev se svým jménem, určitě si na tuhle kapelu a jejich novou desku "Lesions of a Different Kind" vzpomenete. Je totiž ozvěnou, výpovědí o temných stínech, brutalitě nemrtvých, o nářku prokletých, o absolutní tmě. Nahrávka se opravdu povedla po všech stránkách (zvuk je prašivý, obal zajímavý). Nezbývá, než album doporučit všem fanouškům opravdového smrtícího kovu! Kosti praskají!


Asphyx says:

I'm looking at a freshly made casket. It seems strange to me in something, different from the others. My name is on the side. It looks small, and when I go inside, I have to bend my legs. I don't defend myself at all when the lid is hammered over me, I don't protest at all when they carry me on mares. A quick funeral, a few useless words and blurred faces of the bereaved. Instead of music, there is an awkward silence. Will no one remember me? I hear them throwing soil on my coffin. Then it's over. The absolute end. Nothingness. 

Some dreams are really scary. I woke up in the middle of the night and couldn't sleep. I wondered if one day my funeral would really go this way. I have to play some good death metal, I can think of it and I choose American UNDEATH. The band, which released several demos last year, a live album and a compilation. And this year they comes up with the long-length album "Lesions of a Different Kind", which immediately took me to my own funeral.


I add volume and the undead dance with us in the rhythm of such TOMB MOLD, DEMILICH, INCANTATION, BOLT THROWER, but also CANNIBAL CORPSE. In some songs you can hear a slight inspiration from the Finnish death metal school. As a whole, the album gives a totally morbid impression. The songs will crumble to dust right in your hands. The band has the gift to materialize dark grave rituals and transfer them to their music. UNDEATH are like a corpse covered with worms, which you have to exhume from the ground after a few months. Americans are not just another group in a series that seeks to convey the spirit of the 1990s to the present day, but rather ambassadors from the graveyard who have long known very well what death is all about. The presented death metal is pure in nature, drawn from somewhere in the old catacombs. Once you see a coffin with your name in your bad dreams, you will definitely remember this band and their new album "Lesions of a Different Kind". It is an echo, a statement about dark shadows, the brutality of the undead, the lamentation of the cursed, about absolute darkness. The recording is good in all aspects (the sound is dirty, the cover is interesting). All that remains is to recommend the album to all fans of real death metal! The bones are cracking!


Tracklist:
01. Suitably Hacked To Gore
02. Shackles Of Sanity
03. Lesions Of A Different Kind
04. Entranced By The Pendulum
05. Acidic Twilight Visions
06. Lord Of The Grave
07. Kicked In The Protruding Guts
08. Phantasmal Festering
09. Chained To A Reeking Rotted Body
10. Archfiend Coercion Methods

band:
Alex, Matt, Kyle

A few questions - interview with death metal band from USA - UNDEATH.


A few questions - interview with death metal band from USA - UNDEATH.

Ave, can you introduce your band to our readers? When was it founded and what style of music do you play etc.? 

What’s up? We’re Undeath from Rochester, New York, USA and we play skull crushing death metal. We formed in late 2018. 

Where and under what conditions were you recording the new album? Who was in charge of sound, production and mastering? 

We recorded “Lesions of a Different Kind” in January/February 2020 at the Headroom studio in Philadelphia, Pennsylvania. Scoops Dardaris oversaw the production and Ben Cultrara oversaw the mastering. 

 

How many copies were released and which medium was used for this new edition (CD, digital, vinyl, cassette)? 

The album has been released on vinyl, cassette, CD and digitally. Prosthetic handled the release of everything but the cassettes, which were released by Maggot Stomp. 

Who is the author of the lyrics and how were they created and about what do the lyrics deal with? 

Our guitarist Kyle Beam wrote all of the lyrics. They deal with sick death metal shit like corpses and guts and killing people with swords and axes. 

Who created the logo of the band, and who took care of the graphics and the website? What about you and social networks? Do you consider these things important? 

Our drummer Matt designed our logo for us and he also designed our cover art. We’re on all sorts of social media like Facebook, Instagram and Twitter - we’re pretty easy to find. I do consider these things important, especially now that we can’t tour or play shows due to COVID. It’s basically the only way we get to interact with our fans. 


Which label did you choose for releasing your album and why this label? Are you satisfied by how your label represents you and takés care about you? 

Prosthetic Records released our album on vinyl, CD and digitally and Maggot Stomp released it on cassette. We chose both labels because they have great track records and so great work, and we’re very satisfied with how they’ve taken care of us. 

Which bands do you idolise and where do you get your inspiration? 

I don’t know if we idolize anyone, but we certainly take lots of inspiration from bands like Morbid Angel, Cannibal Corpse, Bolt Thrower and Cryptopsy. 

Did you send your record to some Labels - which are the labels? How was the response? 

We were picked up by Prosthetic and Maggot Stomp very quickly, so we didn’t really get the opportunity to send it anywhere else! 


How many gigs have you played? Which type of gigs do you prefer, whether it's (clubs or festivals) and which of your performances would you consider as the best? 

We haven’t played that many shows to date - maybe a dozen or so. We had a lot of shows planned for 2020 but obviously those have all been cancelled due to the ongoing pandemic. I think all of us prefer a more intimate, club gig as compared to a festival type environment, but we’ve never played any festivals so that could definitely change! 

I would consider the show that we played in Columbus, OH as our best one to date. We sounded great, the crowd’s energy was on point and it was generally just a really great time. 

What about your plans for the future? What do you want to achieve with the band? 

Touring as much as possible as soon as it’s safe to do so, and to keep releasing music for people to bang their heads to! 


How and where can your fans contact you? Can you provide some contact information? 

We’re on Instagram at @undeathrochester, Facebook at Undeath, Twitter at @undeathNY, and you can always drop us a line at undeath585@gmail.com 

Thanx for the interview. 

Thank you!



------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:

twitter:

instagram

facebook:

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý sedmdesátý čtvrtý - Jak mě zase jednou neměl nikdo rád


Příběh dvoustý sedmdesátý čtvrtý - Jak mě zase jednou neměl nikdo rád

Babička mi vždycky brala hlavu do dlaní a štípala mě do tváří. Já jsem to hrozně nesnášel, ale pak říkávala něco o tom, že budu na ženský. Že mám dolíček v bradě. Dělal jsem, že se stydím, ale holčičky se mi líbily už ve školce. Někdy sice moc řvaly a přemejšlely úplně jinak než já, ale bylo mi s nima fajn. Kluci se červenali a předváděli a já byl klidný. Kolem mě bylo spousta tetiček, babiček, který jsem miloval. Každá moje milá byla jiná. Zažil jsem klidnou sílu, dobrou vílu, chodil jsem s děvčaty, která se ze začátku ostýchala nebo byla jako uragán. Třeba zatím má poslední, u které ještě trošku žiju. Andrea, její druhé jméno je Divoká. Byla taková v posteli, ale i jinak. Horká hlava, teď jsem to měl poznat.

Už jsem si tisíckrát říkal, že se dám radši na muziku. Ženský prokletý mi ale nedaly spát. Teď zrovna Markétka. Temný sluníčko. Minulý týden jsem ji potkal na metalu v Hradišti. Připadalo nám, že se známe odjakživa. Jedno tělo, jedna duše. No tělo, ještě mi nedala. Byl jsem z toho nervózní. Měla by, ne neměla, chodím přeci s Andreou. Ještě si moc dobře pamatuju, jak jsem se na jaře rozešel k Kristýnkou, jak to ji i mě bolelo, jak se s tím nikdy nevyrovnala. A teď budu ubližovat další? Proč? Možná jsem zase nepřemýšlel hlavou. Taky jsem chtěl zdrhnout. Od všeho pryč. Jako vždycky. Proč se stavět problémům čelem, když je lepší utéct? Máma s otcem, to byla kapitola, co mě hodně moc bolela. Už jsem byl dospělej, ale když jsem přišel na návštěvu, tak jsem pokaždé odcházel a měl jsem na krajíčku. Fakt že jo. Rodiče by se neměli rozvádět. Prostě ne. 

Mezi naschválama a problémama jsem se proplétal teď vlastně pořád. Když už si Jana s Prcalinkou i všichni mí kamarádi zvykli na Andreou, která byla metal jen na půl, tak si měli zvykat na někoho jinýho? Včera jsem už nevěděl, kudy kam, tak jsem se ožral. Šel jsem z baru rovnou do práce a usnul na záchodech. Padla mi ve dvě a za půl hodiny už jsem zase seděl ve Startu a vedl chytrý řeči. Měl jsem v sobě pět piv, když teprve přišli ostatní. Musel na mě být smutný pohled, protože Jana vzala do rukou moji hlavu úplně stejným způsobem, jako to dělávala babička a promlouvala mi do duše. Asi jsem měl fakt chodit s ní, dala by mě možná do kupy. Vždyť si máme co říct, je to krásná holka, všichni kluci jsme ji milovali. Možná jsem to tenkrát měl udělat. Jít do Jany. Měla mě ráda a třeba by časem přišlo i něco navíc. Kdo ví? Možná bych byl doteď v Boleslavi. Jenže to já ne. Stačily dva rumy a vypařil jsem se.

Jako bych měl v hlavě (nebo v rozkroku) kompas. Pořád mě to táhlo na Starý město. K jednomu oprýskanýmu baráku. Jakože půjdu náhodou kolem a potkám ji. Mě na Markétce hrozně fascinovaly její oči. Tmavý, hnědý, podobný jako měla Kačenka. Moc takových dívek se nerodí. Myslím, že jsem jí nebyl lhostejný. Byla široko daleko jedinou osobou, se kterou jsem se cítil v klidu. Žádný pojď na to, žádnej sex v podchodu. Normální chození, oťukávání. Měla zatím jen jednoho kluka. Proto taky poslouchá black metal. On byl ale divnej, v nekonečných depresích. Rozešli se, dělal jí problémy, takovej obyčejnej příběh. Prdelko moje, pojď ke mně. Byl jsem najednou romantickej, zase jsem chtěl psát básně. Od Andrey jsem kvůli tomu dostal několikrát přes pusu. Itálie hadr. Dělala mi scény doma, na ulici, v hospodě, ptala se proč, pak zase prosila, plakala a nakonec jsme skončili v posteli. Kdybyste věděli, jak já se cítil nečistej. Nešlo to vydržet.

S Andreou se nedalo domluvit v klidu a proto jsem se musel odstěhovat k Janě. Měla teď byt kousek od kolejí. Ale prskala. Všichni prskali. Připadal jsem si jak malej kluk, co ho chytli při šmírování na koupališti. Ještě vytahat za uši. Nevěděl jsem co říct, byl jsem v nemilosti. Nikdy jsem nechtěl nikomu vědomě ubližovat. Tyhle věci se asi nedají řešit úplně v klidu. Proto jsem si brával ještě častěji sluchátka na uši a objevoval další a další kapely. A abych se dostal víc do přízně Markéty, tak byl na pořadu dne hodně severskej black. Sabath měl shodou okolní také podobné období, tak jsem měl i spoustu informací. Trvalo mi 14 dní, než jsem svoji novou vílu přesvědčil do postele. Bylo to s ní úplně jiný. Jemnější, procítěnější. Nebyla tak dravá, spíše přijímala, bylo to zase jako hrát na hudební nástroj. Mám rád obliny, rád je hladím a ona se napoprvé trošku styděla. Bože ty oči, utopil bych se v nich, vlastně jo, už se topím. Hráli nám k tomu NECROPHOBIC. 

Co chceš jako dělat? To budeš pořád jen střídat holky a chodit do hospody? Co nějakej normální život, co? Podívej se na sebe. Tvý spolužáci chodí hezky oblíkaný, mají rodiny, děti. Podnikají (to tenkrát bylo doslova zaklínadlo). Ožiješ akorát, když je někde nějakej koncert. V práci se taky neposouváš. Seděl jsem a nevěděl, co na to říct. Už mi dneska mluvila do duše máma, Jana, Prcalinka, Tomáš. Andrea taky, ale ta k tomu měla ještě hysterický vystoupení. Asi bych nad sebou taky zlomil hůl, ale já se měl pořád rád. Něco jsem hledal, jen jsem nevěděl co? Je to klid, duševní rovnováha nebo kaštánkový oči, který jsem od Kačenky u nikoho neviděl? Snažil jsem se všechno převést ve srandu, zlehčit, co je na tom špatnýho, že se nechci ještě usadit? Copak musíme být všichni stejní, zařadit se? Dal jsem mámě pusu, holkám taky, Tomášovi jsem jen podal ruku a zmizel jsem. Na Starý město, mezi oprýskané baráky, k dívce, která zase vrněla jako kočka. Ona ta bábinka asi fakt měla pravdu. Přemýšlel jsem nad tím, když jsme se tulili v peřinách. Tady byl klid a pohoda. Ženský jsou asi fakt mým krásným prokletím. Vůbec mi najednou nevadilo, že mě za to asi nemá nikdo moc rád.
 
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 28. listopadu 2020

Recenze/review - MY DYING BRIDE - Macabre Cabaret (2020)


MY DYING BRIDE - Macabre Cabaret
EP 2020, Nuclear Blast

for english please scroll down

Spousta z nás je zavřeno ve svých domovech. O samotě, jen se se svědomím. Každého, kdo má alespoň nějakou fantazii, podobný stav donutí k zamyšlení. Je jedno, jestli si v cele nebo uprostřed davu, někdy se zkrátka cítíš sám. Musím do lesů, do přírody, na malý vesnický hřbitov, kolem kterého normálně procházím bez povšimnutí. Jenže teď poslouchám nové EP doomařů MY DYING BRIDE. Moje kroky mají trošku jiný směr.

Chtít po podobných legendách nějaké stylové kotrmelce je neslušné. Byla by škoda, kdyby změnili to, co na nich máme tolik rádi.  Na novinku lze nahlížet jako na pokračování věcí minulých, na klasickou desku, ale to já příliš nedokážu. Britové to se mnou umí už od devadesátých let. Měli sice občas pochopitelně slabší období, ale "Macabre Cabaret" k nim rozhodně nepatří.


O čem je pravý smutek a city mu podobné zase tolik lidí neví. Musíte si je, stejně jako muziku, prožít, projít si mezi temnými studenými stíny. Venku je mlha, mráz proniká do kostí. Ideální počasí pro poslech. Město ještě spí. Tiché a prázdné. Pár světel v oknech, občas štěkající pes. "Macabre Cabaret" je deskou, kterou musím poslouchat venku. Stát se chodcem v pozadí, tichošlápkem, který nehodnotí, ale jen naslouchá. Zvláštní je, že já doom metal neumím pořádně popsat slovy, podle mého to ani moc nejde. Existují jen dvě polohy, buď si vás podmaní a nebo ne. Miluju zvuk violoncella, mám rád bědování a pláč, které z MY DYING BRIDE stále slyším. Dodnes mě na nich fascinuje schopnost vytvořit hudbou absolutně temnou a mrazivou atmosféru. Smutek a nářek. Každý si představuje pohřeb, ale já myslím spíš na usínající přírodu, na barvy podzimu, na zvířata hledající svůj úkryt. Uprostřed lesů se mi společná setkání osvědčila nejvíce. Sice jsem tu také sám, ale není tu rušivý dav, blikající světla, ani zástupy falešných tváří. Vše je, stejně jako "Macabre Cabaret", ohlodáno na kost, ryzí a opravdové. Je stavem duše, rozpoložením a jako takové jej je nutné brát. Až mi bude zase jednou smutno, tak vím, co si pustím. 


Asphyx says:

You sit in the wooden benches. It is Sunday morning and you should meet God today. You doubt, you have been in doubt for a while. The ordinary life has vanished from churches a long time ago. There is only mentoring and tons of empty words left. You are praying to a dead who has nothing in common with its souls. In a last few days you have been meeting many evil people. The only thing left is hope and music. 

I like the noble mood of cathedrals, I soak the atmosphere of abandoned temples with joy. Thousands of fates printed in stone walls. The faces of the saints and above, where the pipe organ is, is sitting the band MY DYING BRIDE. Yes, for me their music is connected with a visit of a church. I listen to their new album "Macabre Cabaret" and I am thinking about what faith really is.

The songs are literally soaked up with the atmosphere of gothic buildings and sadness. Right in front of me I can see a small graveyard in the mountains. Everybody knows each other and every funeral is an event and a personal experience. Here, the faith is pure, unspoilt and raw. I like the sound, cold and hurtful at the same time, I admire the painting on the cover. I am walking through abandoned cathedrals with the band. Again and again I am coming back to catacombs, to wake up and continue to spread the glory of the doom and death metal. The new album absorbed me completely, it calmed down my mind and directed me to another world. I am looking towards the sky and I am waiting! A beautiful musical experience, full of nobleness.



tracklist:
1. Macabre Cabaret
2. A Secret Kiss
3. A Purse Of Gold And Stars

band:
Aaron - Vocals.
Andrew - Guitar.
Lena - Bass
Shaun - Keyboards / Violin

https://www.facebook.com/MyDyingBrideOfficial/
http://mydyingbride.net/
https://www.instagram.com/mydyingbride_official/
https://twitter.com/Official_MDB
https://www.nuclearblast.de/en/shop/index.html

Recenze/review - LIE IN RUINS - Floating In Timeless Streams (2020)


LIE IN RUINS - Floating In Timeless Streams
CD 2020, Dark Descent Records

for english please scroll down

Z močálů se zase ozývaly podivné skřeky. Říkalo se, že kdo do nich vstoupí, nevrátí se nikdy zpátky. Mladí podobné zkazky považovali za pověsti s nejasným původem, ale do reality je vrátila první vražda. Dívka s rozsápaným břichem. Děs v očích a bledá tvář, která musela zažít něco hrozného. Mezi lidmi panoval neklid a každý se najednou zase ohlížel za sebe. Kdy tohle skončí? Temné přízraky se začaly toulat už i ulicemi. Jakou podobu má vlastně smrt? Ptám se stále častěji a přemýšlím, kdy přijdu na řadu.

LIE IN RUINS jsou pro mě kapelou, která mi na podobné otázky dává odpovědi. Death metalem, který mi koluje již dlouhé roky v krvi. Odkazem starých předků, pohřebištěm, kam se pohřbívají oběti násilných činů. Opravdovým hororovým filmem, který vás připoutá k obrazovce a začnete mu po nějaké době pevně věřit. Přízraky jsou mezi námi, LIE IN RUINS jsou toho jasným důkazem. 


Finský death metalový underground vydal další svědectví a nekonečných močálech, o bolesti, démonech a temnotě. LIE IN RUINS patří do čeledi kapel jako CRUCIAMENTUM, GRAVE MIASMA, DEAD CONGREGATION, LANTERN, SPECTRAL VOICE, DEIQUISITOR. Jsou smečkou, které nejen, že jí odkapává krev od huby, ale také dokáže složit hudbu, která probouzí staré děsivé démony. Jakoby se do skladeb opravdu otiskla nálada mlhavých močálů. Rozkládající se těla, oční důlky bez očí, vyplazený jazyk. Nekonečný smrad shnilého masa. A nad tím vším se vznáší jako nějaké obžaloba "Floating In Timeless Streams". Songy jsou někdy hrubé a surové, jindy chladné, ale hlavně neskutečně temné. Riffy se mi zadírají pod kůži, jsou dlouho neléčenou mokvající ránou, která se zanítí. Bolí, tepou, žhnou a bublají jako zkažená krev pod povrchem. LIE IN RUINS nás opět vzali na dlouhou cestu bez konce. Kolem se povalují zohavená těla a vzpomínky na pravý ryzí death metal. Finové jsou prašiví, jejich nová deska je tělem ve značném stádiu rozkladu. Novinka se opravdu povedla, ihned se letos umístila na předních místech v mé soukromé diskografii. Už zase slyším z močálů divné skřeky. Vynikající pocta démonům temnoty!


Asphyx says:

Strange screams came from the swamps again. It was said that whoever entered them would never return. The young considered such orders to be rumors of unclear origin, but the first murder brought them back to reality. Girl with a torn belly. Terror in her eyes and a pale face that must have experienced something terrible. People have been restless, and everyone suddenly looked back at each other. When will this end? Dark ghosts began to wander the streets. What does death actually look like? I ask more and more often and I wonder when it's my turn.

LIE IN RUINS are a band that gives me answers to similar questions. Death metal, which has been circulating in my blood for many years. The legacy of old ancestors, the burial ground where the victims of violent acts are buried. A real horror film that will tie you to the screen and you will start to trust it firmly after a while. The ghosts are among us, LIE IN RUINS are clear proof of that.



The Finnish death metal underground has given further testimony and endless swamps, about pain, demons and darkness. LIE IN RUINS belongs to the family of bands such as CRUCIAMENTUM, GRAVE MIASMA, DEAD CONGREGATION, LANTERN, SPECTRAL VOICE, DEIQUISITOR. They are a band that not only drips blood from its mouth, but also can compose music that awakens old scary demons. It was as if the mood of misty swamps really imprinted to the songs. Decaying bodies, eye sockets without eyes, tongue out. An endless stench of rotten meat. And above all, "Floating In Timeless Streams" hovers like an indictment. The songs are sometimes rough and raw, sometimes cold, but most of all incredibly dark. Riffs get under my skin, they are a long-untreated wet wound that becomes inflamed. They hurt, beat, glow and bubble like rotten blood beneath the surface. LIE IN RUINS took us on a long journey without end. The mutilated bodies and memories of real pure death metal around. The Finns are dusty, their new album is a body in a considerable stage of decomposition. The new album was is really good, it immediately took a place in the forefront of my private discography this year. I hear strange screams from the swamps again. An excellent tribute to the demons of darkness!


TRACKLIST
1. Earth Shall Mourn (4:45)
2. Spectral Realms of Fornication (6:08)
3. Interlude I (1:00)
4. (Becoming) One With the Aether (3:39)
5. Drowned (5:19)
6. The Path (5:54)
7. Descending Further (3:54)
8. Suffocating Darkness (4:34)
9. Interlude II (0:59)
10. Where Mountains Sleep (5:51)

LINE-UP
Roni Ärling - Guitars
Tuomas Kulmala - Guitars / Vocals
Roni Sahari - Bass / Vocals
Jussi-Pekka Manner - Drums / Backing vocals

https://www.facebook.com/lieinruins
https://darkdescentrecords.bandcamp.com/album/floating-in-timeless-streams

http://darkdescentrecords.com
https://www.facebook.com/darkdescentrecords
 

pátek 27. listopadu 2020

Recenze/review - CONVULSE - Deathstar (2020)


CONVULSE - Deathstar
CD 2020, Transcending Records 

for english please scroll down

Muzika je pro mě někdy jako procházka zrcadlovým labyrintem. Jsem sice spíše posluchačem, který tráví většinu času ve starých opuštěných katakombách, kde se potkávám převážně s konzervativními kapelami, ale občas se kouknu na svůj obraz v zrcadle a vyrazím ven ze své ulity. Mám najednou chuť objevovat, nasávat atmosféru, popustit uzdu své fantazii. A právě v podobný moment jsem potkal novou desku finské legendy CONVULSE. Již první setkání bylo jako průlet nad mraky. Osvěžující, zajímavé, pestré. 

Spousta nestálých fanoušků Finy dávno odepsalo. Chybí jim starý způsob hraní, ocenili by raději retro. Možná bych sám patřil mezi ně, jenže já mám bujnou fantazii. Byl jsem najednou v labyrintu plném zakřivených skel a poslouchal "Deathstar". Zažil jsem tam, stejně jako s deskou, spoustu zajímavých zážitků. 


CONVULSE si dali i letos na nahrávce velmi záležet. Krásně čitelný zvuk je samozřejmostí, obal je doslova uhrančivý a krásně doplňuje hudbu. Ta je postavená sice na pevných death metalových základech, ale jinak jsou Finové velmi nespoutaní. Nebojí se vydat do stejných vod jako třeba AMORPHIS. Užijeme si spolu s kapelou ozvěny podobné těm od PINK FLOYD, RUSH, PORCUPINE TREE, ale klidně i klasiku jako od JUDAS PRIEST. "Deathstar" je pro mě albem, které je nejlepší opravdu poslouchat v zrcadlovém labyrintu. Ostře řezaná sóla vás nasměřují do zcela neprobádaných oblastí. A když už budete mít pocit, že opravdu létáte, srazí vás na zem hrubý hlas. Podobným způsobem skládají hudbu jazzmani a v podání CONVULSE je velmi přitažlivá. Jsem starý pes, kterého nechává většina takovýchto pokusů v klidu (většinou se jedná jen o kopie, bez jakéhokoliv chvění a nápadů), ale finská legenda ke mě mluví jasnou a srozumitelnou řečí. Kapela je sice progresivní, ale pořád si zachovává jasný řád a tím pádem se deska opravdu skvěle poslouchá. Jen nesmíte být zakopání ve starých hrobech. Líbí se mi těkavé, neklidné nálady, mám chuť utíkat, je to jako když vyběhnete nad město a nasáváte z plných plic čerstvý vzduch. "Deathstar" je přemýšlivou, inteligentní záležitostí, je definicí chladu, temnoty a zvláštního druhu smutku, který ze skladeb také cítím. Zrcadla jsou rozbita, ruce rudé od krve, zůstává jen skvělá muzika! 


Asphyx says:

For me, music is sometimes like a walk through a mirror labyrinth. Although I'm more of a listener who spends most of my time in old abandoned catacombs, where I meet mostly conservative bands, sometimes I look at my picture in the mirror and go out of my shell. Suddenly I feel like discovering, soaking up the atmosphere, letting my imagination run wild. And just at a similar moment I met a new record of the Finnish legend CONVULSE. The first meeting was like flying over clouds. Refreshing, interesting, colorful. 

A lot of unstable fans cut off this band a long time ago. They miss their old way, they would rather retro. I might be one of them myself, but I have a wild imagination. I was suddenly in a labyrinth full of curved glass listening to "Deathstar". I experienced a lot of interesting experiences there, as well as with the record.


CONVULSE put a lot of attention to the recording this year. Beautifully readable sound is something what cant be missed here, the cover is literally enchanting and beautifully fit with the music. It is built on solid death metal foundations, but otherwise the Finns are much unfettered. They are not afraid to go to the same waters as, for example, AMORPHIS. Together with the band, we will enjoy echoes similar to those from PINK FLOYD, RUSH, PORCUPINE TREE, but also classics as from JUDAS PRIEST. "Deathstar" is for me an album that is best to really listen to in a mirror maze. Sharply cut solos will direct you to completely unexplored areas. And when you feel like you're really flying, a rough voice knocks you to the ground. Jazz music is composed in a similar way and is very attractive in the CONVULSE performance. I am an old dog who cares about most of this kind of attempts (usually only copies, without any tremors and ideas), but the Finnish legend speaks to me in clear and understandable language. The band is progressive, but they still keep a clear order and therefore the record is very well listenable. You just can't be buried in old graves. I like volatile, restless moods, I feel like running away, it's like running over the city and sucking in fresh air from your lungs. "Deathstar" is a thoughtful, intelligent matter, it is a definition of cold, darkness and a special kind of sadness that I also feel from the songs. The mirrors are broken, hands are red with blood, only great music remains!



Tracklist:
01. Extreme Dark Light
02. Whirlwind
03. The Summoning
04. Chernobyl
05. We Sold Our Soul For Rock'n Roll
06. Deathstar
07. Make Humanica Great Again
08. Light My Day
09. The End

band:
Rami Jämsä - Guitar, Vocals
Juha Telenius - Bass
Rolle Markos - Drums

https://transcendingrecs.bandcamp.com/album/deathstar

https://www.facebook.com/Convulse

https://open.spotify.com/artist/2v2h7Rs6h910kvmn8Y63IE?si=uxz8zoJJTYysBXKThD6OzA

Recenze/review - LUNA IN SANGUINEM - Global Bloodbath (2020)


LUNA IN SANGUINEM - Global Bloodbath
EP 2020, vlastní vydání

for english please scroll down

Zdál se mi nedávno děsivý sen. Stál jsem uprostřed zuřivého davu, který za něco bojoval. Smysl jsem nechápal, ale fascinovala mě nenávist, která se vznášela kolem mě. Skandování, nevím, kdo první vytáhl nůž. Rabování, znásilnění, několik lidí bylo ušlapáno. Mladí, kteří zatím žili jen virtuálně, poprvé ucítili pravý pach krve. Všechno to připomínalo apokalypsu jako ze starých sci-fi knížek. Probudil jsem se a došlo mi, že je to vlastně pravda. Svět kolem hoří a nám to ještě nedochází.

Dostala se mi do rukou prvotina amerických death thrasherů LUNA IN SANGUINEM. Pustil jsem si první song a znovu byl uprostřed zuřícího davu. Atmosféra desky je totiž velmi podobná. Klasické, syrové a surové postupy, nálada plná násilí a krve. Jakoby se právě probudila dosud neznámá bestie a roztrhala mě na kusy. 

 

"Global Bloodbath" se pro mě stalo na delší dobu průvodcem při mých toulkách městem. Byl jsem překvapený nebo jsem to možná dávno tušil, kolik lidí má v sobě zlost. Nenávistné pohledy, neklid, nespokojenost, frustrace. Stačí rozbuška a dav zase vyjde do ulic. Tohle je reálný, perfektně zahraný death a thrash metal starého střihu. Bez příkras, zbytečností. Popraskají vám u něj všechny kosti v těle, vezmete do rukou kovovou tyč a půjdete do opuštěného domu rozmlátit zeď. Líbí se mi tlak a  energie, které z desky cítím. Rád se dívám i na obal. Hraje se zde hezky postaru, stylem, jako třeba takoví OBITUARY, ASPHYX, AUTOPSY, SLAYER. "Global Bloodbath" ale není jenom dobrým řemeslem, má v sobě navíc takové to poctivé, temné chvění, které kdysi kapely mívaly. Já zkrátka LUNA IN SANGUINEM jejich hudbu opravdu věřím. Dodává mi energii, drásá mě a pálí, žhne a je pro mě záležitostí, ke které se velmi rád vracím. Svět se kolem možná zbláznil, ale tady je vše v nejlepším pořádku. Jsem rád, že ještě pořád existují podobné kapely, které umí zahrát ostře, surově a dokáží mě svojí hudbou přikovat na zeď. Album je jako třaskavá směs, připravená k odpálení. Death thrash metal, který vám vyrve srdce z těla! Skvěle!


Asphyx says:

I had a scary dream lately. I stood in the middle of a furious crowd fighting for something. I didn't understand the meaning, but I was fascinated by the hatred that hovered around me. Chanting, I don't know who pulled the knife first. Robbery, rape, several people were trampled on. For the first time, young people who had only lived virtually felt the true smell of blood. It all resembled an apocalypse like old sci-fi books. I woke up and realized it was true. The world around is burning and we still don't get it. 

I got my hands on the first American death thrasher LUNA IN SANGUIN. I played the first song and was in the middle of a raging crowd again. The atmosphere of the album is very similar. Classic, raw and raw procedures, a mood full of violence and blood. It was as if a hitherto unknown beast had just awakened and torn me to pieces.


"Global Bloodbath" became a guide for me for a long time during my wanderings through the city. I was surprised, or maybe I had a long time ago, how many people have anger in them. Hateful looks, restlessness, dissatisfaction, frustration. Just a detonator and the crowd goes out into the streets again. This is real, perfectly played death and thrash metal of old style. No embellishments, uselessness. All the bones in your body will crack, you will take a metal rod in your hands and you will go to the abandoned house to smash the wall. I like the pressure and energy I feel from the board. I also like to look at the cover. It is played here with a nice old-fashioned style, such as OBITUARY, ASPHYX, AUTOPSY, SLAYER. But "Global Bloodbath" is not only a good craft, it also has the honest, dark tremors that bands used to have. In short, I really believe their music with LUNA IN SANGUIN. It gives me energy, it irritates and burns me, it burns and it is a matter for me that I am very happy to return to. The world may have gone crazy, but everything is fine here. I'm glad that there are still similar bands that can play sharply, raw and can pin me to the wall with their music. The album is like an explosive mix, ready to be fired. Death thrash metal that will rip your heart out of your body! Great!



Tracklist
1. Hunter Killer
2. Killed by the Dead Hand
3. Perfect Neighbor
4. Angel Wings
5. Far from the Light

band:
Mike Eisenhauer - Guitar & Vocals.
Patt Maxwell - Drums & Vocals.
Rod Valdez - Bass Guitar.
Skip McGullam - Lead Vocals

TWITTER