DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

pondělí 18. listopadu 2024

Interview - WITCHTRAP - Devilish black thrash metal ritual from the old moldy catacombs that kills with sulfur!


Interview with legendary black thrash metal band from Colombia - WITCHTRAP.

Answered Witchhammer (drummer), thank you!

Recenze/review - WITCHTRAP - Hungry as the Beast (2024):

Ave WITCHTRAP! Greetings to Colombia, hope you are well! I am, because I just got back from work where I spent the whole day listening to your new album "Hungry as the Beast". I'm working on the computer and my headphones were still in my ears. I'm literally fascinated by the energy I feel from the record. I don't think you can tell me the recipe for where it comes from, but I'm sure you'd be happy to describe how the new record was made? Has the way WITCHTRAP composes changed in any way compared to past albums?

W/ Hey Jakub, I’m glad you like our last album “Hungry As The Beast” and let our music gets blow your brain in pieces by the energy we spread on it. There's not actually a recipe or so, we just want to do the music we like inspired by the great music form 70's and early 80's and let play it at 78 RPM with enough fury and anger as we can. About the About the recordings session it was totally differentc in comparisson to the previous albums. I mean, in the past albums, Eps and so, we always had all material written and composed, but this time we only had some guitar riffs and guitar structures. So, we took them to make a sketch with no idea what would be the drums, bass, solos, and lyrics and we started to compose every arrangement on each song during or while we were starting to record them. We thought that it was the right time for the band to have a new album out, due to the good things we realize it was happening with the feedback from fans and live performance about the band. So, we took this idea to begin the recording sessions, besides we were thinking that it would be like great bands like Judas Priest or Iron Maiden made it in early 80's when they rented the studio without any idea what to record. And let me tell you something, this experience was absolutely enriching and full or leaning for us. Now we know we know each other as we have been for more than 20 years together making Metal from the heart and the feeling we have at the heart of the band.


Personally, there's one thing I like most about "Hungry as the Beast" and that's the melodies. Clear, distinct, relying on interesting riffs, the songs gradually graduate, they have drive and power. To me, these are the things that make good music great. I wonder how you know when a song is finished? Who has the final say? And then how do you feel about their live presentation? Does there have to be chemistry between you and then the fans? Do you also have ideas that you then scrap?

W/ Well, it’s kinda hard tough, basically all is based only on we (B. A. Ripper and me) each contribute with 50% on the album music, for example on this “Hungry As The Beast“ each put 4 songs, once we share the riffs and guitar structure, we start to make arregements and a writting lyrics after the music is fixed and done, but the song ends when Ripper & me think the structure is done including arregments, about production and mixing it takes what it derserves until it sounds great for us, we try to make that our music sound like each isntruments sound clear but enouhg rough and the take has gotten the essence we wanted in our music,you know, not over produced at all but enough clear as 80's or 90's was for the listeners and fans.

By the other hand, performance it’s other thing different, we wnat to give a lot of energy and make our fans enjoy the show, leaving on their faces a big smile and satisfaction with the good fury and desplicent evil show we do at stage, you know fans and the band must have a sinergy on live performance just like a love relationship, I absolutely agree chemistry its a fact between band and fans.

I know a lot of bands that have lyrics to songs just to sing something. What I always liked about WITCHTRAP is that they have an idea, a meaning, an opinion. How do they come about? When does the inspiration come and how do you fit them into the music? Personally, I think writing lyrics is an insanely difficult discipline and on the new album "Hungry as the Beast" in particular, they're great. I often think to myself, yeah, that's exactly right, that's how I feel too.

W/ When we write a song, we first create the main riffs, and depending on what those riffs make us feel we start to have the ideas for the lyrics.

On our early records, writing lyrics was difficult because our English was lacking, and most of those where constructed with dictionary language. However, with time we got better at it.

It can be a hard process and it will alway require a new level of dextertity and mastery, because you shouldn’t just write for the sake of having a rain of words to fill the song, it needs to be artistic.

On „Hungry as the Beast“ we tried our best to give to the lyrics that poetry touch, and the results were very satisfying. One thing that inspired us and led us to create those type of lyrics was studying those created by excelent lyricists such as Rob Halford and Ronnie J. Dio.


You're from Medellin. I found out that 90% of Colombians are Roman Catholic. Wikipedia even states that 21% of Catholics have witnessed an exorcism. Here in the Czech Republic, where we are almost all atheists, this is almost incomprehensible. How has the Church influenced you? Have you ever been banned from concerts? How is black thrash metal perceived by the mainstream society?

W/ I think all Colombians are catholic indeed hahaha. I have never knew about an exorcism or so, you know google has a lot of bullshit on the web.

Well, in someway the fact that I have stidied in the primary and high school in a catholic college, was a point of growing up in kinda way rebel against to that religious statement, I rmember I use to be against all the bible teachings and in the high school, I have to validate at the end of each scholler year about that matter year after year, so those Incoherentic theories written in that book mades me question agsint the teacher at 9th grade, that's why I was fired from that school hahahaha. So at the same time I was got hocked into Metal and realize the Metal music, it was according of the plenty ideas I had in my mind against religion since some time ago. In 80‘s and 90’s the society wasn’t the real problem although it was too, but specially in some part of our family , and the cops that persecuted metalheads all days, and later the stupid factories' manners, that it was impossible for a Metalhead to find a job due to our way of dressing and long hair.

Our scene we use to hung out in some corners and parks of the city to share and home taping and trading the few records of Metal, or talking about how society, religion and politics were against the people and us, this shit that made us feel kind of agry and feel a lot of rage and courage, I think that’s the real fact that made us stay stronger into Metal.

Today, things has changed, in one way now we aren’t like a drugs addicts from their point of view, anyway they see to us like a good people that only enjoy extreme music, although still a small part of the society keeps all tha crappy shit against us, but being honest in early years it was a real pain in the ass for each metalhead here in Colombia.


A long time ago, when I was still in primary school, a friend of mine once drew the logos of metal bands in a notebook. It was during socialism and I was in detention because of it. Still, it was a beautiful time, you were young and discovering new bands at the turn of the eighties and nineties. VENOM came to me then and then of course our TÖRR. How did you experience your beginnings? Can you tell our readers a little bit about how albums were recorded in your country back then and what it was like in Colombia? Please reminisce.

W/ oh man those years were amazing and wonderful times for sure, I remember how hard was to find a Venom, Sodom, Slayer, even Metallica or Iron Maiden record to do a home taping, you know Colombia isn’t the Rock’n’Roll culture at all, here is Vallenatos, Cumbias, Salsa, and all that crapy music that I actually hate so much, this shit sounds in everywhere, in the downtown streets, the buses, the taxis, the neighbor in their high speakers on high volume, it’s absolutely boring and frustating, So, for example: in the whole city were like 4 or 5 copies maybe less of each album that some maniac got it beacuse their families traveled to USA and brought some copy of any Metal band, and that record could run around the whole scene to each one can do a home recording. So we used to trade records for some few time or days to spread the voice of any good great album or Ep when it arrived to the scene.

About how we recorded our own albums of bands from Ultra Metal I mean bands such as Parabellum, Astaroth, Reencarnacion and Danger amog others, actually it was a pain in the ass for all of them even to us, we use to handcrafted our drumkits and even to build our own distortion pedals with some friends that has some few electronic knowledge done by our self and beleive me or not in some cases we built our onw guitar as well same as we did with the drumkits, about the studios were so expensive to pay but some of those bands tried to find economical resuerses to pay these recordings, unfortunately in Colombia at the recording studios the sound enginneers of that time had nothing of knowlege how to record Metal and that's why those bands sounded like raw and nasty, so it was as it was done, and all this stuff has his enchantment and high value not only for us as patrimonium of our music even for international undeground scene as well.

I keep telling everyone and it's clear that once upon a time there was rock and heavy metal and then thrash and black metal. Without the basics there is no evolution. Staying in the past, what musicians actually brought you to music? Is there anyone you still admire today that you'd like to meet and thank for inspiring you?

W/ Acutally I‘ve hung out with couple of Metal icons such as Schmier, Mantas, Abbadon, Katon, Dolan, Tom Angel Ripper and they are so humble and kind to me and really nice guys for sure, total respect and I really love these guys. But about the musicians I would like to hang out for at least to share a beer are passed away: Lemmy, Cliff, Wendy Orlean Williams and Dio. Maybe In Hell I will meet them, if there is a existance after life.


I always take each band as a whole. Not just their music, but their performance, how they treat their fans. Honestly, a band can play like gods, but then I come to a show and they're arrogant and a few slaps and that's it for me. What I've always loved about WITCHTRAP is that you guys are civil, laid back, heartfelt, go-getters. How do you perceive the fans? It seems to me (from what I've seen of the videos) that you enjoy every show immensely. Am I right?

W/ Fuck Off Rock Star attitude, first of all we consider to each one of us as just a Metal fan, we love to go to metal clubs or bars, we go to Metal gigs and festivals to see emerging and local bands and fo course some of the greatest bands we love, so having said this, we think we are just like you or each Metalhead overthere is, we buy physical stuff vinyls, CDs and tapes, and we know we are exactly as a Metalhead that listen and enjoy of our music. So, being among the Metal crowd that come to see us, to share some words, to drink some beers and talking about Metal and so, that 'is one of my favorites times. I mean, when I have had while I'm touring or playing, it's absolutely amazing to feel the love from them to our music but at same time we (they and me) are starting a new frienship, that's something I love to the core even all members in Witchtrap do on every gig.

A band it's something, beacuse the fans give all their support to the music that they do. So the fans deserve to be as closer to them, no matter what happens, fans are everything. I mean, thje fans are loving the music you create for satisfying your self, that's more than enough to understand that the fans are the bigest thing happens to an artist.

How do you perceive contemporary metal? Do you have any favourite bands? I don't know about you, but lately it seems like everyone is playing faster and faster, crazier, more incomprehensible. You stand under the stage, nod your head for a while, what great musicians they are, and then you don't remember anything. Then he goes home and prefers to listen to good old Saxon.

W/ Yeah, Yeah, I like some good bands from nowadays indeed and specially bands from my country they are still trying to keep the real feeling in Metal alive.

I have some similar thoughts about that, although I would like to add something more, the real problem is the trend nowadays is create music with high levels of techninsim, You know, the drummers are playing hihg metronome bits on blastbeats but the groove have been lost in some way, I think they seems being competing betweem them of whom is playng faster to uncrest other musicians, I find this boring and stupid to be honest, I think they are satisfaying their egos and it goes against the musicality, the feeling or the groove in Metal, that's why there so great bands and musicians, but there aren't great songs.

 

You're a memory now. Times have changed a lot since the '80s. You're kind of a legendary band, you have a lot of fans, you get invited to gigs. Still, there's a lot that's different. Nowadays you have the internet, new technologies, a lot of people listen to music in the style - download, listen and then either forget or delete. How do you look to the future? Will metal be just for old people anymore? And how do you see the changes as a musician? And where is WITCHTRAP heading at the moment?

W/ Certainly, we don't know what is gonna happen, but in our way to see the movement, probably the Metal scene will turn slowly to only local bands and all the bands while the time is running will stop of touring around the world, but maybe only if a new band with enough charisma to make to all of us and the scene around the world rejoin, just like the early days, besides with no the intervention of main stream labels trends, then the Metal scen will raise again, like a New Renaissement.

About WITCHTRAP, you know we're not pretencious at all, we just will keep doing what we do since the begining, although right now we have found our mature about how keep doing as we wanted to sound and create our music. So, new material of course, it will come and try to spread and playing in other countries as much as we can to all the die hard Witchtrapmaniacs and new Metalheads that hans't still listen to our music that we know there are thousands, this way they can take their chace to hear the Metal noise from Colombia.

I'm sure you still have some dreams, goals, milestones you want to achieve as a band. Can you reveal them to us? You're black thrash veterans, you're recording great albums, you can still hear the enthusiasm for the music. You tour, you play festivals. Is there anything else missing from the puzzle?

W/ Nah(no), there is no missing nothing, we are living our dream, we have gotten more than we ever thought in our lives about having a band, we have even played in many countries, more than many bands in South America have done, this is something that we infintely appreciate deep inside in our minds and heart. Our music is listened by some underground maniacs all around the world, we know they are not a million, but they are truely Headbangers and it means all. So, if the success of being recognized come to our band, it's welcome for sure, but is not our main target, we are gonna keep doing as it goes and it is perfect for us.

 

We're coming to the end, so I'd like to try a more philosophical question. How would you define the style called black thrash metal? What is this music for you and why did you choose this style?

W/ To tag a band or giving a style it’s a big mistake that many of us into Metal do, but if can define Black Thrash Metal, I think it could be like this: Speed music, Catchy riffing, Aggressive voice, Evil lyrics, and No trendy music, Keep it as classic as it was done 40 years ago.

About WITCHTRAP we play Witching Metal.

If you would merge in a boiling cauldron a band with the following characteristics: NWOBHM together some Punk and Satanic lyrism then you would have Witching Metal, we are not Black Thrash Metal, we are Witching Metal.

What is WITCHTRAP going to do in the next few months?

W/ We have been palning some locals shows and showing to the witchtrapmaniacs our recent album “Hungry As The beast“ besides we have being looking for some tours in South America, US and probably Europe ofr next year 2025, we will see what happens. And of course we are conmposing new song, you know, this madness never stops.

Thank you very much for the interview. You don't even know what it means to me. A boyhood dream come true. I wish you many more great ideas, sold out records, sold out shows and may your private lives prosper as well. See you at the concert! WITCHTRAP RULES!

W/ hey Bro, we are tottaly thankful on you to provide us this space to show something about our band and we have been doing throuhg the years. So, belive me this means a lot to us as well, having in mind our words will runs throught the Metaheads overthre in ou country and area because of you, that’s fucking awesome.

Thank you for your good Metal wishes and of course we will meet again.
Stay Evil, Stay Ugly, Stay Metal.

Hugo “Witchhammer“ Uribe & WITCHTRAP

Recenze/review - WITCHTRAP - Hungry as the Beast (2024):





---------------------------------------------------------------------------------------------------

Rozhovor - WITCHTRAP - Ďábelský black thrash metalový rituál ze starých plesnivých katakomb, který smrdí sírou!


Rozhovor s legendární black thrash metalovou skupinou z Kolumbie - WITCHTRAP.

Odpovídal Witchhammer (bicí), děkujeme!

Recenze/review - WITCHTRAP - Hungry as the Beast (2024):

Ave WITCHTRAP! Zdravím do Kolumbie, doufám, že se máte dobře! Já ano, protože jsem se právě vrátil z práce, kde jsem celý den poslouchal vaší novou desku "Hungry as the Beast". Pracuji na počítači a sluchátka jsem měl pořád na uších. Doslova mě fascinuje energie, kterou z desky cítím. Recept na to, kde se ve vás bere, mi asi neprozradíš, ale určitě mi rád popíšeš, jak novinka vznikala? Změnil se nějak způsob, jakým WITCHTRAP skládají oproti minulým albům?

W/ Ahoj Jakube, jsem rád, že se ti líbí naše poslední album „Hungry As The Beast“ a že ti naše hudba rozmetá mozek na kusy energií, kterou na něm šíříme. Vlastně na to nemáme žádný recept, jen chceme dělat muziku, kterou máme rádi, inspirovanou skvělou hudbou 70. a začátku 80. let, a nechat ji hrát na 78 otáček za minutu s dostatečnou zuřivostí a naštvaností, jak jen to jde. Co se týče nahrávání, bylo to úplně jiné než na předchozích albech. Chci říct, že na minulých albech, Eps a podobně, jsme měli vždycky všechen materiál napsaný a složený, ale tentokrát jsme měli jen nějaké kytarové riffy a kytarové struktury. Takže jsme je vzali a udělali si náčrtek, aniž bychom tušili, jaké budou bicí, basa, sóla a texty, a začali jsme skládat všechny aranže na jednotlivé písničky během nebo v průběhu toho, jak jsme je začali nahrávat. Mysleli jsme si, že nastal ten správný čas, aby kapela vydala nové album, vzhledem k tomu, že jsme si uvědomili, že se to děje díky ohlasům fanoušků a živým vystoupením o kapele. Takže jsme se chopili tohoto nápadu a začali nahrávat, kromě toho jsme si říkali, že by to mohlo být jako u velkých kapel, jako byli Judas Priest nebo Iron Maiden, když si na začátku 80. let pronajali studio, aniž by tušili, co budou nahrávat. A něco vám řeknu, tahle zkušenost pro nás byla naprosto obohacující a plná nebo nakloněná. Teď už víme, že se známe, protože spolu už více než 20 let děláme metal od srdce a pocit, který máme v srdci kapely.


Osobně se mi na "Hungry as the Beast" líbí nejvíc jedna věc a tou jsou melodie. Jasné, zřetelné, sázíte na zajímavé riffy, skladby postupně gradují, mají drive a sílu. Podle mě to jsou věci, které dělají z dobré hudby tu vynikající. Zajímalo by mě, jak poznáte, že už je song hotový? Kdo má poslední slovo? A jak vnímáte potom jejich živou prezentaci? Musí mezi vámi navzájem a potom i mezi fanoušky fungovat chemie? Máte i nápady, které pak škrtáte?

W/ No, je to docela těžké, v podstatě vše je založeno pouze na nás (B. A. Ripper a já) se každý podílíme 50% na hudbě k albu, například na „Hungry As The Beast“ jsme každý dali 4 písně, jakmile jsme si rozdělili riffy a kytarovou strukturu, začali jsme dělat aranže a psát texty, až když je hudba hotová, ale píseň končí, když si Ripper a já myslíme, že je struktura hotová včetně aranží, co se týče produkce a mixování, tak to trvá, dokud to nezní skvěle, snažíme se, aby naše hudba zněla tak, že každý nástroj zní čistě, ale dostatečně drsně a záběr má tu podstatu, kterou jsme v naší hudbě chtěli, víte, vůbec ne přeprodukovaně, ale dostatečně čistě, jako to bylo v 80. nebo 90. letech pro posluchače a fanoušky.

Na druhou stranu, vystoupení je něco jiného, chceme dát do koncertu hodně energie a přimět naše fanoušky, aby si ho užili a zanechali na svých tvářích široký úsměv a spokojenost s dobrou zuřivostí a jednoduchou zlou show, kterou děláme na pódiu, víte, že fanoušci a kapela musí mít při živém vystoupení synergii, stejně jako milostný vztah, naprosto souhlasím s tím, že chemie je mezi kapelou a fanoušky důležitá.

Znám hodně kapel, které mají texty ke skladbám vlastně jen kvůli tomu, aby něco zpívaly. Na WITCHTRAP se mi hrozně vždycky líbilo, že mají nějakou myšlenku, smysl, názor. Jakým způsobem vznikají? Kdy přijde inspirace a jak je napasujete na hudbu? Osobně si myslím, že psát texty je šíleně těžká disciplína a konkrétně na novince "Hungry as the Beast" jsou skvělé. Často si říkám, ano, to je přesně ono, takhle se cítím i já.

W/ Když píšeme písničku, nejdřív vytvoříme hlavní riffy a podle toho, co v nás tyto riffy vyvolávají, začínáme mít nápady na text.

Na našich prvních deskách bylo psaní textů obtížné, protože nám chyběla angličtina a většina z nich byla vytvořena slovníkovým jazykem. Postupem času jsme se v tom ale zlepšili.

Může to být těžký proces a vždycky to bude vyžadovat novou úroveň obratnosti a mistrovství, protože byste neměli psát jen kvůli tomu, abyste měli déšť slov, kterými písničku vyplníte, musí to být umělecké.

Na písni „Hungry as the Beast“ jsme se snažili dát textům ten správný nádech poezie a výsledek nás velmi uspokojil. Jednou z věcí, která nás inspirovala a vedla k vytvoření tohoto typu textů, bylo studium textů vytvořených vynikajícími textaři, jako jsou Rob Halford a Ronnie J. Dio.


Pocházíte z Medelinu. Dohledal jsem si, že 90% Kolumbijců se hlásí k římsko-katolické církvi. Wikipedie dokonce uvádí, že 21 % katolíků bylo někdy svědkem exorcismu. U nás v Čechách, kde jsme skoro všichni ateisté, je to až nepochopitelné. Jak vás církev ovlivnila? Měli jste třeba někdy zakázané koncerty? Jak vnímá black thrash metal většinová společnost?

W/ Myslím, že všichni Kolumbijci jsou katolíci, hahaha. Nikdy jsem nevěděl o exorcismu nebo tak, to víš google má na webu spoustu keců.

No, tak nějak skutečnost, že jsem byl na základní a střední škole v katolické koleji, mě ovlivnila v jistém smyslu  a stal jsem se rebelem proti tomuto náboženskému studiu, vzpomínám si, že jsem byl proti všemu biblickému učení a na střední škole, musím potvrdit, že na konci každého školního roku, jsem ty pomýlené teorie napsané v této knize zpochybňoval a asistent učitele v 9. třídě si stěžoval, což byl důvod, proč jsem byl vyhozen ze školy hahahaha. Takže ve stejné době jsem se dostal rovnou do metalu a uvědomil si, že metalová hudba, to byla podle mě spousta myšlenek, které jsem měl v mé mysli proti náboženství už nějaký čas. V osmdesátých a devadesátých letech nebyla skutečným problémem společnost, i když ta byla taky, ale speciálně v některých částech naší rodiny, a policajti, kteří metalisty pronásledovali po celé dny, a později ty hloupé manýry v továrnách, že pro metalistu bylo nemožné najít práci kvůli našemu způsobu oblékání a dlouhým vlasům.

Naše scéna se scházela v některých zákoutích a parcích ve městě, kde jsme vše sdíleli a doma nahrávali a vyměňovali si těch pár metalových desek, nebo se bavili o tom, jak je společnost, náboženství a politika proti lidem a proti nám, tyhle sračky v nás vyvolávaly pocit agrese a spoustu vzteku a odvahy, myslím, že to je skutečný fakt, který nás přiměl zůstat v metalu silnější.

Dneska se to změnilo, na jednu stranu už nejsme z jejich pohledu závislí na drogách, každopádně se na nás dívají jako na dobré lidi, kteří si užívají jen extrémní hudbu, i když stále malá část společnosti proti nám udržuje všechny ty sračky, ale upřímně řečeno, v prvních letech to byla pro každého metalistu tady v Kolumbii opravdová osina v zadku.


Kdysi dávno, ještě na základní škole, mi jednou nakreslil do sešitu kamarád loga metalových kapel. Bylo to za socialismu a byl jsem kvůli tomu po škole. Přesto to byla krásná doba, člověk byl mladý a objevoval na přelomu osmdesátých a devadesátých let nové kapely. Dostali se ke mně tehdy VENOM a potom samozřejmě naši TÖRR. Jak jste své začátky prožívali vy? Můžeš našim čtenářům trošku přiblížit, jakým způsobem se tenkrát nahrávala u vás alba a jaké to bylo v Kolumbii? Zavzpomínej prosím.

W/ Ach jo, ta léta byla určitě úžasná a nádherná, vzpomínám si, jak bylo těžké sehnat desku Venom, Sodom, Slayeru, dokonce i Metallicy nebo Iron Maiden, abychom si ji doma nahráli, víte, v Kolumbii vůbec není rock'n'rollová kultura, Tady je Vallenatos, Cumbias, Salsa, a všechna ta mizerná hudba, kterou vlastně tak nesnáším, tyhle sračky zní všude, v ulicích v centru, v autobusech, v taxících, u sousedů v jejich vysokých reproduktorech ve vysoké hlasitosti, je to naprosto nudné a frustrující, takže např: v celém městě bylo tak 4 nebo 5 kopií možná méně od každého alba, které nějaký maniak dostal, protože jejich rodiny cestovaly do USA a přivezly nějakou kopii nějaké metalové kapely, a že deska mohla běžet po celé scéně, aby si každý mohl udělat domácí nahrávku. Takže jsme si vyměňovali desky na pár dní, abychom se dozvěděli o nějakém skvělém albu nebo desce, když dorazila na scénu.

O tom, jak jsme nahrávali naše vlastní alba kapel z ultra metalu, myslím tím kapely jako Parabellum, Astaroth, Reencarnacion a Danger a další, vlastně to byla pro všechny osina v zadku, dokonce i pro nás, vyráběli jsme si bicí soupravy a dokonce jsme si stavěli vlastní zkreslovací pedály s několika přáteli, kteří mají pár znalostí elektroniky, a věřte mi nebo ne, v některých případech jsme si postavili vlastní kytaru, stejně jako jsme to dělali s bicími soupravami, ale některé z těch kapel se snažily najít úsporné způsoby, jak si ty nahrávky zaplatit, bohužel v Kolumbii v nahrávacích studiích neměli tehdejší zvukaři žádné znalosti o tom, jak nahrávat metal, a proto ty kapely zněly jako syrové a hnusné, takže to bylo tak, jak to bylo uděláno, a všechny tyhle věci mají své kouzlo a vysokou hodnotu nejen pro nás jako dědictví naší hudby, dokonce i pro mezinárodní undegroundovou scénu.

Pořád všem tvrdím a je jasné, že kdysi dávno byl rock a heavy metal a teprve pak až thrash a black metal. Bez základů není vývoj. Když ještě zůstaneme v minulosti, jací muzikanti tě vlastně přivedli k muzice? Je někdo, koho obdivuješ dodnes, chtěl by ses s ním třeba setkat a poděkovat mu za inspiraci?

W/ Vlastně jsem se stýkal s několika metalovými ikonami, jako jsou Schmier, Mantas, Abbadon, Katon, Dolan, Tom Angel Ripper, a ti jsou ke mně tak skromní a milí a určitě jsou to fajn kluci, kteří mají můj respekt a já je mám opravdu rád. Ale muzikanti, se kterými bych si rád vyrazil alespoň na společné pivo, už jsou pryč: Lemmy, Cliff, Wendy Orlean Williams a Dio. Možná se s nimi v pekle setkám, pokud existuje nějaký život po životě.


Vždycky beru každou kapelu jako celek. Nejen jejich hudbu, ale i vystupování, to jak se chovají k fanouškům. Na rovinu, skupina může hrát jak bohové, ale pak přijdu na koncert a jsou arogantní a na pár facek, tak u mě končí. Na WITCHTRAP se mi vždycky hrozně líbilo, že jste civilní, pohodoví, srdcaři, co do toho jdou po hlavě. Jak vnímáš fanoušky ty? Mě připadá (co jsem viděl videa), že si každé vystoupení neskutečně užíváte. Mám pravdu?

W/ Fuck Off Rock Star přístup, především považujeme každého z nás za fanouška metalu, rádi chodíme do metalových klubů nebo barů, chodíme na metalové koncerty a festivaly, abychom viděli začínající a místní kapely a samozřejmě některé z největších kapel, které milujeme, takže když jsme to řekli, myslíme si, že jsme jako vy nebo každý metalista, kupujeme fyzické věci, vinyly, CD a kazety a víme, že jsme přesně jako metalista, který poslouchá a užívá si naši hudbu. Takže být mezi metalisty, kteří se na nás přijdou podívat, podělit se o pár slov, vypít pár piv a popovídat si o metalu a tak, to je jedna z mých nejoblíbenějších chvil. Myslím tím, že když jsem během turné nebo hraní, cítil od nich lásku k naší hudbě, bylo to úžasné, ale zároveň my (oni a já) jsme začínali nová přátelství, to je něco, co miluji až do morku kostí, dokonce to všichni členové Witchtrap dělají na každém koncertě.

Kapela, to je něco, protože fanoušci dávají veškerou svou podporu hudbě, kterou děláme. Takže fanoušci si zaslouží být nám co nejblíž, ať se děje, co se děje, fanoušci jsou všechno. Chci říct, že fanoušci milují hudbu, kterou vytváříte, abyste uspokojili sami sebe, to je víc než dost na to, abyste pochopili, že fanoušci jsou to největší, co se umělci stane.

W/ Jo, jo, mám rád některé dobré kapely z dnešní doby a speciálně kapely z mé země, které se stále snaží udržet ten pravý metalový feeling naživu.

Jak vnímáš současný metal? Máš nějaké oblíbené kapely? Já nevím jak ty, ale poslední dobou mi připadá, že každý hraje čím dál tím rychleji, šíleněji, nesrozumitelněji. Člověk si stoupne pod pódium, chvíli kývá hlavou, jaký to jsou super muzikanti a pak si nic nepamatuje. Potom jde domů a radši si pustí staré dobré Saxon.

Mám na to podobný názor, i když bych chtěl ještě něco dodat, skutečný problém je, že dnešní trend je vytvářet hudbu s vysokou úrovní techniky, víš, bubeníci hrají high metronomické kousky na blastbeaty, ale groove se nějakým způsobem ztratil, Myslím, že mezi sebou soupeří, kdo bude hrát rychleji, aby se zbavil ostatních muzikantů, upřímně řečeno mi to přijde nudné a hloupé, myslím, že si tím uspokojují své ego a jde to proti muzikálnosti, pocitu nebo groovu v metalu, proto jsou tam tak skvělé kapely a muzikanti, ale nejsou tam skvělé písně.

 

Jsi už dnes pamětník. Doba se od osmdesátých let hodně změnila. Jste svým způsobem legendární kapela, máte spoustu fanoušků, zvou vás na koncerty. Přesto, jiné je toho opravdu spousta. Dnes máš internet, nové technologie, spousta lidí poslouchá muziku stylem – stáhnout, poslechnout a pak buď zapomenout nebo smazat. Jak se díváš do budoucna? Bude metal už jen pro starý? A jak změny vnímáš jako muzikant? A kam v současnosti míří WITCHTRAP?

W/ Jistě, nevíme, co se stane, ale podle našeho názoru se pravděpodobně metalová scéna pomalu obrátí pouze k místním kapelám a všechny kapely, dokud běží čas, přestanou koncertovat po celém světě, ale možná pouze v případě, že se znovu připojí nová kapela s dostatečným charismatem, aby nás všechny a scénu po celém světě přesvědčila, stejně jako v prvních dnech, navíc bez zásahu hlavních trendů vydavatelství, pak se metalová scéna znovu zvedne, jako nová renesance.

Co se týče WITCHTRAP, víte, že se vůbec nepřetvařujeme, prostě budeme pokračovat v tom, co děláme od začátku, i když právě teď jsme dospěli k tomu, jak pokračovat v tom, jak jsme chtěli znít a tvořit naši hudbu. Takže, nový materiál samozřejmě přijde a pokusíme se ho rozšířit a hrát v jiných zemích, jak jen to půjde, pro všechny zaryté Witchtrapmaniaky a nové Metalheads, kteří stále neposlouchají naši hudbu, o které víme, že jich jsou tisíce, a tak mohou využít své šance slyšet metalový hluk z Kolumbie.

Určitě máte jako kapela ještě nějaké sny, cíle, metu, kterých chcete dosáhnout. Prozradíš nám je? Jste black thrashoví veteráni, nahráváte skvělá alba, pořád je z vás slyšet nadšení z hudby. Jezdíte turné, vystupujete na festivalech. Chybí vám do skládanky vůbec ještě něco?

W/ Nah(no), nic nám nechybí, žijeme svůj sen, získali jsme víc, než jsme si kdy v životě mysleli, že budeme mít kapelu, dokonce jsme hráli v mnoha zemích, víc než mnoho kapel v Jižní Americe, to je něco, čeho si hluboko v našich myslích a srdcích nesmírně vážíme. Naši hudbu poslouchá několik undergroundových maniaků po celém světě, víme, že jich není milion, ale jsou to opravdoví Headbangers a to znamená všechno. Takže pokud k naší kapele přijde úspěch v podobě uznání, určitě to uvítáme, ale není to náš hlavní cíl, budeme pokračovat tak, jak to jde a je to pro nás perfektní.

 

Blížíme se k závěru a tak bych zkusil jednu více filozofickou otázku. Jak byste definovali styl zvaný black thrash metal? Čím pro vás tato hudba je a proč jste si vybrali právě tento styl?

W/ Označit kapelu nebo styl je velká chyba, kterou dělá mnoho z nás, kteří se věnujeme metalu, ale pokud můžeme definovat black thrash metal, myslím, že by to mohlo být takto: Rychlá hudba, chytlavé riffy, agresivní hlas, zlé texty a žádná módní hudba, ať je to klasika jako před 40 lety.

Ve WITCHTRAP hrajeme Witching Metal.

Pokud byste ve vroucím kotli spojili kapelu s následujícími charakteristikami: pak byste dostali Witching Metal, my nejsme Black Thrash Metal, my jsme Witching Metal.

Co chystají WITCHTRAP v nejbližších měsících?

W/ V posledních dnech jsme hráli na několika místních koncertech a ukázali witchtrapmaniakům naše poslední album „Hungry As The beast“, kromě toho se chystáme na nějaké turné v Jižní Americe, USA a pravděpodobně i v Evropě v příštím roce 2025, uvidíme, co se stane. A samozřejmě skládáme nové písně, znáte to, tohle šílenství nikdy nekončí.

Děkuji moc za rozhovor. Ani nevíš, co to pro mě znamená. Splněný klukovský sen. Přeji vám spoustu dalších skvělých nápadů, prodaných desek, vyprodané koncerty a ať se vám daří i v soukromých životech. Uvidíme se na koncertě! WITCHTRAP RULES!

Díky brácho, jsme ti moc vděční, že jsi nám poskytl tento prostor, abychom mohli říct něco o naší kapele a o tom, co jsme dělali po celá léta. Takže věř mi, že to pro nás hodně znamená, protože naše slova se díky tobě budou šířit po celé zemi a všude, což je kurva úžasné.

Děkujeme vám za přání dobrého metalu a samozřejmě se ještě setkáme.
Zůstaňte zlí, zůstaňte oškliví, zůstaňte metaloví.

Hugo „Witchhammer“ Uribe & WITCHTRAP


Recenze/review - WITCHTRAP - Hungry as the Beast (2024):





---------------------------------------------------------------------------------------------------

Recenze/review - SUMMONING DEATH - Tombs of the Blind Dead (2024)


SUMMONING DEATH - Tombs of the Blind Dead
CD 2024, Chaos Records

for english please scroll down

Už jsem si zvykl, že když jdu kolem hřbitova a ve městě je ještě mlha, tma a klid, že potkávám nemrtvé. Dlouhou dobu jsem si myslel, že to jsou obyčejné, reálné postavy, jenom trošku unavené po včerejším dni. Že to jsou opilci, kteří zapomněli jít domů. Jenže to není pravda. Včera mě jedna z nich, taková kdysi krásná dívka, oslovila. Nabídla mi něco k pití a potom jí upadl kus tváře na zem. Z úst jí vylezli červi a prokousla mi hrdlo. Nevadí mi to, čekal jsem na to. Potřebuji totiž nějaký další dobrý death metal s hororovou tématikou.

Mexickým SUMMONING DEATH jsem se na svých stránkách již několikrát věnoval. Pokud máte chuť, přečtěte si i další recenze a rozhovor, které jsou odkazovány dole pod dnešním článkem. Letošní album je volným pokračováním morbidních nálad a surových melodií věcí předchozích. Je děsivou ozvěnou z onoho světa. Smrt je zase velmi blízko. 


Zombie a nemrtví opět vylézají z hrobů. Jejich trhavé pohyby krásně korespondují s hudbou, která má stejně podmanivou atmosféru, jako mlhavé ráno na hřbitově. Užívám si chladné melodie, surové riffy i chorobný vokál. Zkrátka a dobře, pokud jste jako moje maličkost fanoušci pravého, ryzího old school deah metalu,  neváhejte ani chvilku. Máte rádi kapely jako DEMILICH, GRAVE, DISMEMBER, DEPRAVITY, TOXAEMIA, LUBRICATE, ENTRAILS? Potom jste zde správně. Skladby hoří takovým tím poctivým plamenem a spálí vás samozřejmě na popel. Líbí se mi temná a chladná atmostéra, inspirovaná starými hororovými filmy. Povedl se zvuk (Ricardo Gil - Recording, Mixing, Mastering), který je masivní, surový i dobře čitelný. Parádní je i stylový obal, pod kterým je podepsán John Quevedo, který nejen, že je dobře zapamatovatelný, ale ještě mě inspiroval k úvodu dnešního článku. SUMMONING DEATH na to jdou ostře a nekompromisně, ale nezapomínají ani na to, aby se nahrávka dobře poslouchala. Album tak působí jako studený vichr v márnici, jako padající listí ze stoletých stromů, které se pomalu snáší na exhumované hroby. Prosévám mezi prsty prach z mrtvol, které byly před několika okamžiky vytažené ze země. Připadám si, jako bych byl přímou součástí nějakého děsivého a šíleného filmu plného krve a násilí. Mexickým tmářům se povedlo vytvořit na novince hodně morbidní atmosféru. Nemůžu jinak, než vám jejich nový počin doporučit. Děsivé, morbidní death metalové ozvěny z těch nejtemnějších koutů záhrobí! Chladný dotek  kruté, krvavé, smrti!


Asphyx says:

I've gotten used to seeing the undead when I walk past the cemetery and the town is still foggy, dark and quiet. For a long time I thought they were ordinary, real characters, just a little tired after yesterday. That they were drunks who forgot to go home. But that's not true. Yesterday, one of them, this once beautiful girl, approached me. She offered me something to drink and then a piece of her face fell on the floor. Worms came out of her mouth and bit my throat. I didn't mind, I was waiting for it. I need some more good death metal with a horror theme.

I have already covered Mexican SUMMONING DEATH several times on my website. If you feel like it, you can also read more reviews and an interview, which are linked below today's article. This year's album is a loose continuation of the morbid moods and raw melodies of things past. It's an eerie echo from the other world. Death is very close again.


 

The zombies and the undead are coming out of their graves again. Their jerky movements correspond beautifully with the music, which has the same captivating atmosphere as a foggy morning in a cemetery. I enjoy the cool melodies, the raw riffs and the morbid vocals. In short, if you're a fan of true, pure old school deah metal like my little one, don't hesitate a moment. Do you like bands like DEMILICH, GRAVE, DISMEMBER, DEPRAVITY, TOXAEMIA, LUBRICATE, ENTRAILS? Then you are here right. The songs burn with such an honest flame and burn you to ashes of course. I like the dark and cold atmosphere, inspired by old horror movies. The sound (Ricardo Gil - Recording, Mixing, Mastering) is solid, raw and easy to hear. Also cool is the stylish cover artwork, signed by John Quevedo, which is not only memorable but also inspired me to start today's article. SUMMONING DEATH go at it sharp and uncompromising, but they don't forget to make the record a good listen either. The album thus feels like a cold breeze in a morgue, like falling leaves from centuries-old trees slowly descending on exhumed graves. I sift the dust between my fingers from the corpses that were pulled out of the ground a few moments ago. I feel as if I am a direct part of some horrifying and crazy movie full of blood and violence. The Mexican darkies managed to create a very morbid atmosphere on the new release. I can't help but recommend their new venture to you. Eerie, morbid death metal echoes from the darkest corners of the beyond! A cold touch of cruel, bloody, death!



about SUMMONING DEATH on DEADLY STORM ZINE:





Tracklist:
01. Tombs Of The Blind Dead 
02. The Killers' Masterpiece 
03. Viy 
04. Sleepaway Camp 
05. Humongous 
06. The Outing 
07. Killer Party 08. Intruder



neděle 17. listopadu 2024

Recenze/review - HUMAN HARVEST - Void of the Vile (2024)


HUMAN HARVEST - Void of the Vile
CD 2024, Iron, Blood and Death Corporation

for english please scroll down

Šel jsem jako každý den do práce. Bylo velmi brzo a v ulicích se válela mlha. Na zdi hřbitova seděl voják a divně se kýval. Neměl skoro žádnou tvář a odpadávalo mu maso od kostí. Když mě uviděl, začal na mě volat. Byl to přelud nebo děsivý sen? Byl to opravdový nemrtvý? Netuším. Jistý jsem si jenom tím, že jeho hrob, který jsem odpoledne vyhledal, byl čerstvě otevřený. Měl jsem z toho divný pocit. Následovalo několik nočních můr a samozřejmě poslech třetího dlouhohrajícího alba švédských HUMAN HARVEST.

Téhle smečce se u nás na stránkách věnujeme od jejich počátků. Pokaždé jsem totiž dostal poctivou porci surového death metalu, grindcore i temného metalového chladu. Novinka na mě působí opravdu jako kdyby vstali z hrobů vojáci temnoty a přišli se pomstít za svoji zbytečnou smrt. Surovost se zde potkává s mrtvolnou atmosférou. Výsledkem je album, které hoří uvnitř i na povrchu. 


Tahle smečka (Jonny Pettersson (WOMBBATH, ROTPIT, ex - MASSACRE, HEADS FOR THE DEAD, URSINNE)), je uvěřitelná a i letos pokračuje ve své bezbožné cestě směrem do ještě většího pekla. Nečekejte žádné kompromisy, ani zbytečnosti. HUMAN HARVEST se s ničím nepářou, jdou rovnou na věc, útočí napřímo. Rozdrtí vaše kosti na prach, zničí vás a spálí na popel. Během poslechu se setkáte se všemi, kteří zemřeli ve všech válkách světa, s prokletými. Na povrch budou vytaženy ty nejtemnější a nejhnusnější lidské myšlenky. Už jste někdy viděli krvavé mučení nevinných? Museli jste odvrátit zrak? Tak potom víte, o čem píšu. Ve skladbách je totiž něco hnisavého, nepříjemného, neklidného, co se vám zadře postupně pod kůži. Teď, když už poslouchám desku "Void of the Vile" dlouhou dobu, tak už nemám problém si promluvit s nemrtvým vojákem z úvodu dnešního článku. Vypráví mi, stejně jako tahle kapela, děsivé příběhy o utrpení, o bolesti, o zlu, které se ukrývá pod povrchem. HUMAN HARVEST jsou ve velmi dobré formě a pokud potřebujete propláchnou svůj mozek kyselinou a očistit jej od zbytečností, které nám přináší současný divný svět, potom jste zde správně. Zvukově je album velmi dobře ošetřené, obal se také povedl. Já myslím, že není moc co řešit. Tahle nahrávka je zběsilou jízdou od začátku do konce. S mrtvolnou atmosférou, s koncem, který se nachází v samotném pekle. Šel jsem jako každý den do práce. Bylo velmi brzo a v ulicích se válela mlha. Na zdi hřbitova seděl voják a divně se kýval. Neměl skoro žádnou tvář a odpadávalo mu maso od kostí. Když mě uviděl, začal na mě volat. Byl to přelud nebo děsivý sen? Byl to opravdový nemrtvý? Ne, byla to krutá realita. Death grindová děsivá noční můra, která probudí všechny vojáky temnoty! Zlo se ukrývá pod povrchem!


Asphyx says:

I went to work like I do every day. It was very early and the streets were foggy. A soldier was sitting on the wall of the cemetery, swaying strangely. He had hardly any face and his flesh was falling off his bones. When he saw me, he started calling out to me. Was it a mirage or a terrible dream? Was it a real undead? I don't know. The only thing I'm sure of is that his grave, which I searched that afternoon, was freshly opened. I had a strange feeling about it. Several nightmares followed and of course listening to the third full-length album by Sweden's HUMAN HARVEST.

We've been covering this pack on our site since their early days. Every time I got a fair portion of raw death metal, grindcore and dark metal chill. This new release really feels to me as if the soldiers of darkness rose from their graves and came to avenge their unnecessary death. The rawness meets the dead atmosphere here. The result is an album that burns inside and out.



This pack (Jonny Pettersson (WOMBBATH, ROTPIT, ex - MASSACRE, HEADS FOR THE DEAD, URSINNE)) is believable and this year they continue their unholy journey towards an even bigger hell. Don't expect any compromises, nor any uselessness. HUMAN HARVEST don't argue with anything, they go straight to the point, attacking directly. They will crush your bones to dust, destroy you and burn you to ashes. As you listen, you'll meet all those who have died in all the wars of the world, the damned. The darkest and ugliest of human thoughts will be brought to the surface. Have you ever seen the bloody torture of innocents? Have you had to look away? Then you know what I write about. Because there is something festering, unpleasant, unsettling in the songs, something that gets under your skin gradually. Now that I've been listening to "Void of the Vile" for a long time, I have no problem talking to the undead soldier from the opening of today's article. He, like this band, tells me harrowing tales of suffering, of pain, of the evil that lurks beneath the surface. HUMAN HARVEST are in very good form, and if you need to flush your brain with acid and cleanse it of the uselessness that our current weird world brings us, then you've come to the right place. Sonically the album is very well treated, the cover art is also very good. I don't think there's much to go on. This record is a frantic ride from start to finish. With a deadpan atmosphere, with an ending that is in hell itself. I went to work like I do every day. It was very early and the streets were foggy. A soldier was sitting on the wall of the cemetery, swaying strangely. He had almost no face and his flesh was falling off his bones. When he saw me, he started calling out to me. Was it a mirage or a terrible dream? Was it a real undead? No, it was a cruel reality. A death grind nightmare to wake all the soldiers of darkness! Evil lurks beneath the surface!


about HUMAN HARVEST on DEADLY STORM ZINE:



Tracklist:
01. Void Of The Vile 
02. A Haunting Presence 
03. The Dirge 
04. Blackened Skies 
05. Chasms Of Anguish 
06. A Force To Obliterate 
07. Darkness Crawls 
08. Hammered By Horror



PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh čtyř stý osmdesátý třetí - Návrat ke kořenům



Příběh čtyř stý osmdesátý třetí - Návrat ke kořenům

Sedíme v nové hospodě, která je hned vedle Radouče. Pes se může zbláznit, protože syslové jsou tak drzí a zvyklí na lidi, že se vydávají až k plotu, který nás dělí od terasy s chráněnou krajinnou oblastí. Občas nějakej chcípne rovnou před dveřmi. Lidi jsou debilové, sdělí nám paní výčepní. Je ráno, před chvílí otevřela. Nápad vyrazit také jednou do Boleslavi a ne na chalupu do Jizerek, vzešel od mé milé. Občas jsem jí vyprávěl o svém mládí a dětství a prý to bylo tak poutavé, že by chtěla všechna ta místa, spojená s mojí maličkostí vidět. Přijeli jsme včera. Byt byl až nepřirozeně klidný. Ve vzduchu už dávno nebyl agresivní stín mého otce. Zbyl jen jakýsi, těžko definovatelný smutek. Máma připravující večeři a snažící se nastavit dobrou náladu. Mlčenlivý bratr, kterému jsme narušili jeho klid. Něco jsme snědli a raději šli ven. Jen se projít, dokud nebyla úplná tma. Nakoukli jsme i k Hymrům, ale z mých předchozích part ani známých tam nikdo nebyl. Moje kořeny, zdá se, byly již vytrženy. Přesto jsem se občas zastavil, když jsme se toulali mezi panelovými domy. Támhle mi seděl jeden cikán ze základky na krku a mlátil mě, dokud nebyla  z mých brýlí osmička. Zasranej šprte, říkal mi a měl v sobě vztek. Tak jsem se nepřiznal, že mě baví knihy.

Dopijeme a teď už je to na mě. Vyprávím. Vím o každém stromě příběh, o každém zákoutí. Vše mám spojené s nějakou akci, tajným pitím vína a piva ve čtrnácti, s prvním polibkem, s dívkami, co jsem je chtěl a ony mě ne a naopak. Někdy si přijdu už starej, ukazuji rukama, kde byly naskládány panely. První zmuchlané kazety, muzika, kterou miluji dodnes. Kamarádi a přátelé, které rozfoukal vítr a osud do dáli. Vždycky jsem si představovala, když jsem byl v Plzni sám, že se jednou vrátím, že půjdu jen tak lesem a potkám Mirku a Janu a Tomáše, že se někde ve stínu objeví Kytka a Prcalík, že půjdu na lavičku nad strání pohladit Kačenku. Že to rozjedeme z kopce s Kristou, co už není na vozíku, ale tenkrát byla a všechno mě to utvářelo, dělalo to ze mě člověka, kterým jsem. Ovlivnilo mě to možná víc, než škola, než učitelé nebo v některých momentech i rodina. Někdy je mi smutno, ale většinou se usmívám. Ohlížím se za sebe, volám na psa. Chce se mi křičet do větu - Sodoooom, jako kdysi, když ještě metal vládl světu. Je mi dvacet a všechno mi připadá tak dávno. Dnes už lidé poslouchají něco jiného. Z rebelů jsou usedlí pánové, někteří s rodinami, co nechtějí mít se svým předešlým životem nic společného.

Přesto, když potkáme Andreu, jsem překvapený. Ahoj a ahoj, to je moje holka. Prohlédne si blondýnku od hlavy až k patě, pak pokývá hlavou. Usměje se. Ale je v tom i smutek. Mám teď jednoho staršího Rakušáka. Studuji v Liberci na strojárně, řekne mi a dodá, že se má skvěle. Má peníze, svobodu, má vlastně skoro všechno. Jen mi připadá, že trošku machruje, že se chvástá a pravda je přeci jen jinde. Rozloučíme se a když se otočím, abych zavolal psa, stále tam stojí, dívá se za námi. Možná kdyby tenkrát, mohl jsem zůstat s ní. Kdo ví? Jenže teď už je to pryč. Nerozešel jsem se s ní ve špatném a blondýnce samozřejmě nic neřekl, protože by měla moc otázek a já si nechtěl kazit den. Ten se totiž vyvíjel slibně. Čekala nás hostina a po obědě jsem měl v plánu Švarďák. Jen tak, zajít se vykoupat. Chvilku posedíme, pak si jde pro plavky a na mojí mámě je vidět, že je ráda, že jsem spokojený a zamilovaný. Přesto, když nám dává mezi dveřmi ahoj, tak je z ní cítit smutek. Proč jsou tady v Boleslavi všichni tak smutní? Vždyť tu má každý peníze, zdejší Škodovka na tom byla dobře už tenkrát. 

Pes má radost a tak my také. Vezmeme to přes Borek a já pořád vyprávím, vracím se. Je teplo a tak zastavujeme ve stínu, díváme se do kraje a hafan chlemtá vodu. Někde tady jsme vždycky jezdili jako draci na kole a holky u toho ječely a nám to dělalo moc dobře. Hele, tady jsme jednou přespávali. Kluci a holky a pivo a metal a mládí a všechno to bylo tak krásný. U ohně. Musím se mírnit, nechám jí také mluvit a ona mi říká to samé, jen přenesené do Tábora. Partičky, toulající se městem, s pár drobnými, ale se spoustou zážitků. Ty už nám nikdo nikdy nesebere. Možná jednou demence, ale jinak, jsem rád a hrdý na naši generaci. Nevěděli jsme, co je vlastně svoboda. Každý se s ní vypořádal po svém. Nebylo to někdy lehké, ale to není nikdy. Kamarádi, holky, pivo, metal a knihy, tohle všechno zamíchané se školou, s rodinami, ve kterých to většinou pěkně vřelo. Sídliště a za ním lesík, ve kterém jsme byli sami sebou. Pojď, už jen kousek přes louku a pak se vykoupeme. 

Jako první skočí do vody pes. Je nadšený, má radost z pohybu. Jdu na řadu jako druhý. Voda je možná chladnější a tak se blondýnka osměluje pomalu. Takhle to dělají snad všechny ženy na celém světě. My na ní samozřejmě cákáme, ona křičí, je naštvaná. Ale my musíme, je to pravidlem, jako že vyjde ráno slunce. To září na obloze a kolem na dekách prožívají mladí podobné příběhy jako kdysi my. Do vody spadne kaštan, pes po něm chňapne a naloká se vody. Směju se mu a on frká a jde ven a postříká nějakou paní, co má snad sto kilo. Nadává nám, dejte si pozor na toho psa. Vytáhne zrcátko a prohlíží si v něm trvalou. Upraví se a pak už si jen něco mumlá pod vousy. Má knírka, skoro stejný, jako její manžel, jak jsou si lidé postupně čím dál tím víc podobní. Udělej s tím něco táto, řekni jim, ať necákají, tohle za nás nebylo, taková nevýchova. Jenže pán se usmívá a dívá se na mladé maminky, které zaopatřují děti na mělčině. Nech je mámo, jsou mladí, řekne vážně a v jeho slovech je všechno. Laskavost i léto. Plavu kraula, sem a tam, potápím se, skáču, házím blondýnku do výšky, aby padala po zádech do hlubiny. Vylezeme zadýchaní a otíráme se ručníky. Pes si lehne do stínu a vytírá se v trávě. 

Dáme pivko a smažák? Pozvu svoji dívku na gáblík. Hromada hranolek, k tomu tatarku a občas dává na tajňačku psovi. Nemám to rád, je přeci cvičenej a kazí se mu tím žaludek, ale oni jsou jak dva spiklenci. Jsem rád, že si rozumí. Nějak podvědomě věřím na to, že zvířata vycítí dobrého člověka. Vyskočí na lavičku vedle ní a já si ten obrázek navěky zafixuji v hlavě. Tam pod kaštanem, ve čtvrté cenové, chutnalo pivo dobře. Nikam se nám nechce, jsme spokojení, unavení z vody i tepla. Jenže to nejde jinak, večer tu hrají v Černé vdově nějaké kapely odněkud z Moravy. Má to být metal, tedy podle ostrých log na plakátu. Půjdeme? Mě se nikam nechce, řeknu, ale vidím, že ona by šla, že není tak unavená, jako byla před chvílí. Je plná života, je v ní krása a je mi s ní opravdu moc příjemně. Udělal bych pro ní první poslední. Tak já tedy půjdu, řeknu jakože otráveně, ale ona moc dobře ví, že s ní půjdu i do pekla. Máme to štěstí, že kolem je zrovna doba plná možností. Nic není nemožné. My ten marast divokých mafiánů nevnímáme, na to jsme příliš mladí. Koho by zajímala ve dvaceti nějaká politika?

Půjčím jí jedno sluchátko a pustím tam Paradise Lost. Máme je oba moc rádi. Jen musíme jít hodně u sebe, což vadí psovi, který se neustále vtírá, snaží se nás rozehnat. Nech toho! Musím na něj křiknout. Pak už na něm vidím, že je ucaprtaný, že mu vadí vedro. Už nemám žádnou vodu, tak poprosíme v jednom baráku o osvěžení. Taková prsatá paní vstane z lehátka, usměje se a psovi načepuje misku. Nám skočí každému pro limonádu. Jen tak, protože je hodná. Všude, v Boleslavi i v Táboře, dokonce i v té Plzni, kterou pořád tolik neznám, je spousta hodným lidí. Jen jsem občas v šoku, když slezu ze svého obláčku a potkám nějakou svini. To mi je pak smutno, nebo se naštvu. Vrátíme psa domů, ohřejeme mu kost, dnes si ji zaslouží. Někdo nám sice říkal, že prý existují nějaké granule nebo co, ale to je jak kdybychom jej krmili jen popcornem. Našemu psovi se vždy vařilo. Jednoduše a s přihlédnutím k tomu, že je to šelma. Možná právě proto se mu krásně leskne srst a je plný energie. 

Moje milá taky, ale já se sotva ploužím. Na Radouči je už lehké přítmí. Vezmu svoji holku na místo, kam jsem kdysi chodil se svými předchozími dívkami. Nikdy ji to nepřiznám, ale je to pro mě takový můj soukromý rituál. Sem si bral svoje holky? Zeptá se mě, ale já řeknu že ne, že je první. Dělal jsem to takhle s každou a fungovalo to. Teď bych nemusel, jenže znáte to, jde na mě nostalgie, vzpomínám a kruh je potřeba uzavřít. Políbím ji a kousek od nás zaskřehotá straka. Mám déjà vu. V myšlenkách se pomodlím k věčnosti, k osudu, aby nám to spolu vydrželo. Nějak vím, tuším, jsem si s tím jistý, že patříme k sobě. Přesto se bojím, mám obavy, abych ji neztratil, aby mě neopustila. Za tebe budu vždycky bojovat. Řeknu to nahlas a nevím o tom. To já taky, opakuje a má lesklé oči. Dost bylo vážných věcí, jdeme kalit. Stačilo mi málo, abych si tenkrát odpočinul. Vyrazíme do klubu. 

V Černé vdově potkám jen pár známých. Jinak nikoho. Hrají tu kapely, které nejsou moc dobré. Zpěváci uječení, spousta póz, vlastně jen čekáme, až bude konec a začne rocktéka. To jsme pak jak politi živou vodou. Pijeme panáky, skáčeme na hudbu, kterou máme rádi. Ploužíme se, DJ je dobrý, jede od šedesátek až do současnosti. Děláme hlouposti, jsme jen my dva. Je to krásná noc po krásném dni. Domů nejdřív běžíme do kopce, z čistého bláznoství, abychom potom ulehli do trávy a dívali se na hvězdy. O intimních věcech píšu velmi nerad, na to jsem stydlivý, ale vězte, že to bylo hezké. Mělo to své kouzlo, s poštípanými zadky a jehličím ve vlasech. Děláme si potom legraci, že jsme měli štěstí, že nepřišel nějaký sysel nebo nedej bože úchyl, kterých bylo na Radouči v létě vždycky také hodně. Ulehneme po sprše do postele, ale musíme být zticha. To by byl průser, kdybychom probudili bratra. On by si pak stěžoval a to víte, on je s mámou pořád, to já odešel, já je v tom nechal samotné. 

Tady se chodí spát brzy, nepije se a vstává se za kuropění. Žádná moc zábava, ale tak to prostě je. Moc se tedy nevyspíme, ale to nám nebrání se smát. U snídaně, když se loučíme s mámou, když mi dává sto padesát dobrých rad, které si nikdy nepamatuji. Kouká na nás z okna a mává nám. A já tak nějak vím, že kořeny tu sice stále mám, že jsem tady vyrůstal, že jsem tady zažil spoustu dobrého i zlého, ale že se sem už budu pokaždé jen vracet a vzpomínat. Nějak tuším, že tady žít nebudu, nic moc mě sem neláká. Jasně, měl bych tu asi lepší práci, mohl bych se jednou starat o mámu, ale potřebuji jít dál. Trošku se rozlétnout, bojovat jen sám za sebe a za svoji holku. Ještě nevím, že to budeme mít také těžké, že nám osud přihraje do cesty nejen samé dobré věci. Ale chci se postavit na vlastní nohy. Já jsem chlap, řeknu to mojí milé a ona mi odpoví, ale to víš že  jo. Ale je ráda, že chci něco budovat, že s ní chci mít v budoucnu děti, byt, že chci, abychom byli spolu. V hospodě na hlaváku v Praze mi potom vypráví, jaké to bylo kdysi v Táboře, o jejich klucích, o jejich partě a mě to baví neskutečně poslouchat. Jsme jedné krve, ty i já, Baghíro, řeknu jí a pak se tomu smějeme až na kolej. Večer nikam nejdeme, v baru nás můžou protentokrát postrádat. 


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 16. listopadu 2024

Recenze/review - INVERNOIR - Aimin' for Oblivion (2024)


INVERNOIR - Aimin' for Oblivion
CD 2024, code666

for english please scroll down

V kostech se mi už dávno usadil chlad. Přesto jsem šel dál. Musel jsem. Slíbil jsem to. Znali jsme se dlouhé roky, vyrůstali jsme spolu. Nevím, jestli za to může osud, bůh a nebo démoni, ale když odešel do země stínů, byl jsem rozervaný zevnitř. Vyhledával jsem temné kouty, stal jsem se stínem. Byl jsem rád sám, jenom já a hudba. Tentokrát jsem zvolil italské doom metalisty INVERNOIR. Kapelu, která se stala mým průvodcem na poslední cestě. Vysypal jsem popel do řeky, tak jak jsem slíbil a když jsem se vrátil do města, všechno mi připadalo šedivé.

Základní definicí tohoto stylu býval vždy smutek. I hudba italských tmářů nejvíc vynikla až teď, když se den krátí a listí padá ze stromů. Jedná se o druhé dlouhohrající album kapely a také o nahrávku, která se musí poslouchat srdcem. Je depresivní, gotická, s lehkými náznaky death metalu. Pokud jste někdy poznali prázdnotu, tak určitě víte, o čem píšu. 


Italové ctí staré pořádky, ke své tvorbě přistupují poctivě a nejen z nových skladeb je cítit velké nadšení pro věc. Nové album vás rozerve uvnitř, zanechá ve vás rány, které se jen tak nezahojí. Hudba je zde volně inspirována kapelami jako KATATONIA, ANATHEMA, MY DYING BRIDE, PARADISE LOST. Přidávány jsou samozřejmě kousky vlastní invence a spousta nápadů. U doom metalu je více než kde jinde důležité, aby byl uvěřitelný. Rád jsem si brával novinku "Aimin' for Oblivion" na dlouhé výlety do lesů. Nejvíce vynikla, když byl rozbřesk a nebo nám dávalo slunce sbohem. Pro mě je vždy důležité, aby mě deska bavila, abych se k ní rád vracel. Určitě znáte ten krásný pocit, když se vrátíte zmrzlí z lesa, sednete si do křesla a otevřete nějakou dobrou knihu. V dnešním podivně chaotickém a tepajícím světě je pro mě důležité se umět i zastavit, uklidnit a vychutnat si studený vítr v korunách stromů. Všimli jste si, že se někteří lidé u hrobů usmívají? To jsou těkavé vzpomínky a asi to jediné, co tu po nás jednou zůstane. INVERNOIR tohle všechno ví a promítají to i do své hudby. Novinka je povedená po všech stránkách. Obal je stylový a zvuk dobře čitelný a náležitě bolestivý. Poslouchat tuhle desku je jako se procházet starými chrámy, vnímat jejich majestátnost, slyšet modlitby a prosby, které nebyly nikdy vyslyšeny. Kapela si hraje s náladami, dovede znázornit pnutí, tlak i spočinutí. Italové vzali to nejlepší z britské i skandinávské školy, opatřili to vlastním puncem a rukopisem a výsledkem je nahrávka, která je doslova povinností pro všechny nemrtvé. V kostech se mi už dávno usadil chlad. Přesto jdu dál. Musím. Slíbil jsem to. Naléhavý, temně mlhavý gothic doom death metal, u kterého budete uvnitř krvácet!


Asphyx says:

A coldness has long since settled in my bones. Still, I went on. I had to. I promised. We knew each other for years, we grew up together. I don't know if it was fate or God or demons, but when he left for the land of shadows, I was torn from the inside. I sought the dark corners, I became a shadow. I was happy to be alone, just me and the music. This time I chose Italian doom metallers INVERNOIR. A band that became my guide on my last journey. I dumped the ashes in the river as promised and when I returned to the city, everything seemed grey.

The basic definition of this style has always been sadness. Even the music of the Italian gloomers was at its best now that the day was shortening and the leaves were falling from the trees. This is the band's second full-length album and also a record that must be listened to with the heart. It's depressing, gothic, with slight hints of death metal. If you've ever known emptiness, you'll know what I'm writing about.


The Italians honour the old ways, they approach their work with honesty and not only from the new songs you can feel a great enthusiasm for the cause. The new album will tear you up inside, leaving you with wounds that won't heal easily. The music here is loosely inspired by bands like KATATONIA, ANATHEMA, MY DYING BRIDE, PARADISE LOST. Of course, bits of their own inventiveness and lots of ideas are added. With doom metal, more than anywhere else, it's important to be believable. I loved taking the new release "Aimin' for Oblivion" on long trips into the woods. It stood out the most when it was dawn or the sun was bidding us farewell. It's always important for me to enjoy a record so that I like coming back to it. I'm sure you know that lovely feeling when you come back from the woods, frozen, sit down in a chair and open a good book. In today's strangely chaotic and throbbing world, it's important for me to be able to even stop, calm down and enjoy the cold wind in the treetops. Have you noticed that some people smile at graves? Those are volatile memories and probably the only thing that will be left of us someday. INVERNOIR knows all this and they project it into their music. The novelty is hilarious in every aspect. The cover art is stylish and the sound is clear and appropriately painful. Listening to this record is like walking through old temples, taking in their majesty, hearing prayers and pleas that were never answered. The band plays with moods, knowing how to depict tension, pressure and rest. The Italians have taken the best of the British and Scandinavian schools, put their own stamp and handwriting on it, and the result is a record that is literally a must for all the undead. The chill has long since settled in my bones. Still, I'm moving on. I must. I promised. Urgent, darkly hazy gothic doom death metal that will make you bleed inside!



tracklist:
01. Shadow Slave (6:20)
02. Doomed (5:29)
03. Desperate Days (4:50)
04. Forgotten in Time (6:02)
05. Broken (5:16)
06. Few Minutes (7:12)
07. Unworthy (6:06)
08. Useless (6:31)

lineup
Alessandro Sforza - vocals, guitars, keys
Lorenzo Carlini - guitars
Valerio Lippera - bass
Flavio Castagnoli - drum



TWITTER