After twelve years, Chaos Inception returns with Vengeance Evangel, their third album—a declaration of death metal’s raw power. The band presents a timeless release that pushes the genre to its limits, unafraid of defying trends or expectations. This is Chaos Inception’s uncompromising and fearless vision.
Vengeance Evangel creates a soundscape defined by one word: arrogant—not as a flaw, but as self-assurance earned through exceptional talent, years of discipline, and an unwavering drive. Drawing from the rich traditions of Brazilian and Floridian death metal, it pushes the genre’s boundaries with a sharp, focused vision. The album blends these influences with innovative touches—major-key riffs, intricate solos, and an unrelenting approach—that extend the genre’s potential far beyond the ordinary, forming a powerful, unapologetic manifesto. Originality is achieved without relying on keyboards or interludes; its power and atmosphere come from unrestrained force and exquisite composition. Vengeance Evangel is savage death metal in its purest, most unyielding form.
The music channels an intensity that transcends mere aggression, evoking a spirit of triumph from within its seemingly chaotic energy. Its relentless drive is not simply destructive but transformative—a force that cuts through darkness, confronts despair, and emerges victorious. This is music built to endure and conquer—a statement of strength and defiance that burns with unshakable conviction. With Vengeance Evangel, Chaos Inception offers a rare glimpse into death metal’s boundless potential and its power to uplift, overcome, and inspire.
The production of Vengeance Evangel embodies the band’s rebellion against modern conventions, capturing an explosion of untamed energy that death metal demands. Rejecting the sterile, over-compressed sound typical of today’s sound engineering, the album roars with dynamic force that feels alive. In a world of formulaic, soulless production, this record stands out with its own voice—authentic, unrelenting, and impossible to ignore. Every riff and every track serves as a solid testament to the band’s dedication to preserving the depth and identity that should define death metal. The sound commands attention, drawing the listener into its expansive, visceral nature. This is an overlooked aspect, akin to the classic albums of the past, now overshadowed by an era where music has been reduced to a polished, “loud-by-default” product, with its value in deeper listening fading away.
There are no weak moments on Vengeance Evangel. Each track carries Chaos Inception’s unmistakable identity. From powerful riffs and relentless drumming to electrifying solos, this album is one that couldn’t have been created by anyone else. While some tracks may not strike immediately due to the sheer extremity of the material, repeated listens will reveal its depth and complexity, securing Vengeance Evangel as one of the standout death metal albums ever.
A key feature that sets the album apart is its approach to guitar solos (some influenced by the jazz guitarists of the ‘60s and ‘70s), which are far more than technical exercises. They are dynamic, integral extensions of the songs themselves. At times explosive, at others triumphant, they punctuate the tracks with electrifying moments. This serves as a reminder that solos in death metal are not mere adornments but essential elements of its power. It’s a challenge to modern guitarists: death metal leads should be about more than technicality—they need to return to the untamed, raw spirit where they belong.
Vengeance Evangel exists without compromise, capturing the essence of death metal with precision, force, and purpose. It’s here to remind listeners of the genre’s true potential. This is music that challenges, elevates, and empowers. Chaos Inception has delivered a record that’s a weapon—an unrelenting blast of energy aimed straight at the heart of darkness, designed to make the listener feel victorious.
Twelve years in the making, Vengeance Evangel is here—and it’s not waiting for anyone’s approval. This is Chaos Inception as they were always meant to be. This is death metal at its rawest, most unapologetic form.
Turn it up LOUD, feel it hit, and remember—this is how death metal is meant to triumph.
All music by Matt Barnes.
Mixed and mastered by Andrea Petucco at MSTR Sound Studio.
Cover art by David Glomba. Illustrations by Nethertemple Designs.
CD 2025, Memento Mori, Fetzner Death Records, Redefining Darkness Records
for english please scroll down
Dnes jsem nešel na hřbitov, ale na okraj našeho města. Zde končí jedna špinavá, hnusná stoka. Stojím u ní a dívám se, jak kusy mokvajících těl mizí v nedaleké řece. Zde, hluboko v podzemí, mezi stěnami, na kterých jsou nakresleny podivné krvavé symboly, muselo vznikat i třetí dlouhohrající album finských tmářů CONCRETE ICON. Zasvěcení určitě vědí, že se jedná o kapelu, která je naplno věrná a oddaná základním myšlenkám reálné smrti.
Stačilo mi několik prvních setkání a věděl jsem, že jsme s touhle smečkou na stejné vlně. Z ostrých riffů odkapává zkažená krev, melodie se valí kupředu jako lavina z kostí, prachu a popraskaných kamenů.
Pánové se volně inspirovali jak v americké, tak staré evropské škole. Určitě i z jejich nových skladeb uslyšíte vlivy třeba takových CANNIBAL CORPSE, DEICIDE, MONSTROSITY, BRUTALITY, MORBID ANGEL, SINISTER. Nutno ale rovnou dodat, že jinak si jde tahle parta zkušených patologů vlastní cestou. Nové album "Voracious Streams" má nejen povedený, masivní a zcela zničující zvuk, ale i obal, který rozhodně zaujme. Zkrátka a dobře, pokud byl váš morbidní hudební vkus formován někdy v devadesátých letech minulého století a stále máte raději ryzí a studené pohřby do země, než neosobní spalování mrtvol, tak jste zde správně. CONCRETE ICON jsou jako hrobníci, kteří moc dobře vědí, jak nakládat s mrtvými těly. Své zkušenosti sbírali v těch nejtemnějších a nejošklivějších katakombách. Vezmou vás na dlouhý výlet bez konce, do země za oponou. Doporučuji vám, abyste se zavřeli do svého pokoje, zhasli všechna světla a nechali se v klidu unášet na zpěněných krvavých vlnách téhle špinavé stoky. Líbí se mi, že Finové na to jdou opravdově, uvěřitelně, s krvavou jiskrou v oku a pradávnou touhou zabíjet v žilách. Jedná se o pravověrný, surový a divoký masakr bez kompromisů. Připomínají mi smečku vlků, kteří se vydali za soumraku na lov. Vše sedí perfektně na svých místech a já nemohu jinak, než vám nové album doporučit. Hoří a tepe totiž uvnitř, žhne a pálí, jako právě vyvěrající láva. Dnes jsem nešel na hřbitov, ale na okraj našeho města. Zde končí jedna špinavá, hnusná stoka. Stojím u ní a dívám se, jak kusy mokvajících těl mizí v nedaleké řece. Teď už to vím, jsem zde správně. Surový, morbidní, masivní, zcela zničující death metal, ze kterého odkapává zkažená krev! Budete roztrháni na kusy!
Asphyx says:
I didn't go to the cemetery today, but to the outskirts of our town. There's a filthy, filthy sewer that ends here. I stood by it and watched as the pieces of swollen bodies disappeared into the nearby river. Here, deep underground, between the walls on which strange bloody symbols are drawn, the third long-playing album by Finnish darkies CONCRETE ICON must have been made. Insiders surely know that this is a band that is fully loyal and committed to the basic ideas of real death.
All it took was my first few encounters to know that we were on the same wavelength with this bunch. The sharp riffs dripping wicked blood, the melodies rolling forward like an avalanche of bones, dust and cracked rocks.
The gentlemen were loosely inspired by both the American and the old European school. You will definitely hear influences of such bands as CANNIBAL CORPSE, DEICIDE, MONSTROSITY, BRUTALITY, MORBID ANGEL, SINISTER in their new songs. But it must be added that otherwise this group of experienced pathologists is going their own way. The new album "Voracious Streams" not only has a hilarious, massive and utterly devastating sound, but also a cover that definitely catches the eye. In short, if your morbid musical tastes were shaped sometime in the 1990s and you still prefer pure and cold burials in the ground to impersonal corpse burning, you've come to the right place. CONCRETE ICON are like undertakers who know very well how to dispose of dead bodies. They've gathered their experience in the darkest and ugliest of catacombs. They take you on a long journey without end, to the land beyond the veil. I suggest you lock yourself in your room, turn off all the lights and let yourself drift peacefully on the foamy, bloody waves of this filthy sewer. I like the way the Finns go about it with a real, believable, bloody sparkle in their eye and an ancient desire to kill in their veins. This is an orthodox, raw and savage massacre without compromise. They remind me of a pack of wolves out hunting at dusk. Everything fits perfectly in place and I can't help but recommend the new album. It burns and smolders inside, it glows and burns like lava that has just come to the surface. I didn't go to the cemetery today, but to the outskirts of our town. This is the end of a filthy, filthy sewer. I stand by it and watch as the pieces of swollen bodies disappear into the nearby river. Now I know, I'm right here. Raw, morbid, massive, utterly devastating death metal dripping with corrupted blood! You will be torn to pieces!
Vlak měl zpoždění a tak byl Tomáš trošku naštvanej. Jako omluvu mu koupím pivo v potravinách, ale ihned mi dojde, že hlavní příčinou jeho rozmrzení není můj pozdní příjezd. Žralo ho něco jiného. Přijel jsem zase jednou do Boleslavi. Měl jsem v plánu zkusit sezvat pár kámošů ze staré doby, z part, které kdysi dávno byly pro mě vším, ale nikdo se neozval, nikdo nepotvrdil. Jenom Tomáš. Ty vole, tak si na mě nakonec zbyl jenom ty, stará buzna, směju se a cinkáme u toho půllitrama. Rád tě vidím, říkáme si navzájem a plánujeme, co večer. Přišel mi naproti až dolů na hlavní nádraží. Jedeme busem na sídliště. Ještě si musím hodit bágl domů k mámě. Otevřu dveře, řeknu, že jsem doma a nikdo nic. Brácha sedí v pokoji a něco si čte. Sotva zvedne hlavu. Máma se dívá na televizi. Jen něco zamumlá. Je tu smutno, napadne mě a nerozumím tomu. Měly by tu létat vtípky vzduchem, ale neděje se tak. Přitom už je to nějakou dobu, co otec zmizel. Ještě, že ke mě přiběhne pes. Lísá se a směje se, jak to jenom zvířata umějí. Tomáš nepohrdne namazaným chlebem. Musíme si udělat na večer základ.
Kam půjdeme? Napadlo mě, že bychom mohli vyrazit do Sokolovny v Mnichově Hradišti. Hraje tam Debustrol. Řeknu ano, ale raději bych do Černé vdovy na nějakej drsnější metal. Jenže tam nic nehraje. Ty vole, se Vdovou je to nějaký špatný. Je mi fajn, s Tomášem se vždycky dobře kecalo. Prý se rozešel s Buddhou, nějak to neklapalo. Jeho rodiče byli zásadně proti. Nadávali mu do buzen a dohazovali mu v podstatě jinak neprovdatelné dívky z okolních vesnic. Musel s nimi chodit na schůzky a potom to prostě vzdal. I když byl teplej jak zákon káže, podřídil se tepu doby a divné společnosti a oženil se. Nejdřív sice za Tomášem potají chodil, byli jak dva spiklenci, ale nakonec ho někdo naprášil. Šli po nich v podstatě všichni. Připijeme si na autobusáku v Dřeváku jako za starých časů a mě je to tak nějak líto. Je mi až blbý mu říkat, že mě je fajn, že mám skvělou holku, že konečně otec vypadl. Co muzika, hraješ ještě? Vypráví, že si už jen tak brnká pro sebe. Občas ho něco napadlo, ale napsal si to do šuplíku. Hromada demonahrávek, které nikdo nikdy neuslyší.
Představoval jsem si, že se nás sejde víc, že pokecáme, popijeme, dáme si do nosu a hrozně jsem se těšil. Jenže všichni se vymluvili. Na práci, na rodiny. Metal už neposlouchal aktivně skoro nikdo. Začínal jsem si připadat, že mi ujel vlak, že jsem děsně starej. Vždycky jsem byl mimo trendy, nesledoval jsem módu, ale tentokrát jsem byl totálně mimo i jinak. Třeba teď jsem měl v discmanu Venom, které jsem znovu studoval. Hrozně mě bavila ta neurvalost a špína. Četl jsem časopisy, sledoval scénu, ale spíše zahraniční. U českých kapel mi hodně často vadily texty v češtině. Většinou mi připadaly hloupý a někdy i úsměvný. Málokdo dokáže být muzikantem i básníkem zároveň. A tak jsem si žil ve své ulitě a byl jsem na tom vlastně úplně stejně jako Tomáš. Osamělý bojovník. Lidé si nás pletli s fanoušky zábavovek, ale to nemělo cenu nikomu vysvětlovat. Koneckonců, říkají mi to dodnes. Přehodím list, aby nebylo smutno. Vyprávím vtípky z kolejí a co jsem zažil s blondýnkou, ale po chvilce zjistím, že mě můj kamarád nevnímá. Děje se něco?
Doba nebyla pro lidi jeho vyznání příliš přívětivá. Nadávali mu i v práci. Rodiče od Buddhy totiž, v dobré víře v záchranu svého syna, pomlouvali Tomáše, kde mohli. Vidíte, kam to dotáhl, ty jeho dlouhý vlasy, vždyť je vlastně fakt zkaženej, je jak holka. Ty pohyby, chudák náš syn, nechal se ovlivnit. Přitom to kdysi, když spolu začínali, byla pro mě nerozlučná dvojice. Jasně, i já jsem byl zpočátku homofobní, protože jsme vůbec nevěděl, o co jde. Ale oni byli oba hrozně hodní, spolehliví a byla s nimi sranda. Teď po pár letech, mám pocit, že je Tomáš vyměněnej, zklamanej z lidí, ze všech těch útoků a nenávisti. Někteří frustráti si musí najít vždycky někoho, kdo je snadným terčem. Vidláci. Je jedno, jestli si černej, teplej, nebo třeba Žid. Platí to pořád. Společnost je a vždycky byla povrchní. Kolik blbců bude fandit sebevrahovi, aby skočil z mostu? Kdo pomůže holce, co si řeže ruce? Může si za to sama, že šla v deset domů po městě. Tak ji znásilnili, no a co? Je blbá. Slyším to kolem sebe pořád a děsně mě to sere. Vidláci a lopaty, tupci a jed. Prostě ho nakonec obejmu. Ty vole, ale jako opatrně, jsem na ženský, bráním si to svoje, jako kdyby po mě mohl někdy vyjet. Vidím v jeho očích slzy. Smrťáku, jsi jedinej po dlouhé době, s kým se dá normálně bavit.
Přijedeme do Hradiště, zalezeme do hospody a hned se k nám hrnou nějaký děvčata. Jdete na zábavu? Ptají se a mají na sobě nápisy kapel, které nemám rád. Přišly za Tomem, protože je to fešák a vždycky byl. Kecáme, ale když z něj nakonec vyleze, že je teplej a že jim pšenka nepokvete, odsednou a najednou vím, jak se musí cítit. Zasraný buzny, křičí na nás jedna, jako kdybychom byli prašiví. Cejch na čelo nebo žlutou hvězdu, to jediné nám ještě chybí. Je my z nich tak nějak blbě a protože jsem pořád ten starej Vinetou, jdu k jejich stolu a z plných plic jim řeknu všechno, co si o nich myslím. Krávy blbý. Dáme si radši pivo a uklidním se rumem. Moc se mi najednou do sálu nechce, ale to by znamenalo, že vyhrál jejich tým debilů. Jsou s nima nějaký vesnický vidle, který si samozřejmě neodpustí sérii děsně vtipných hlášek. I přesto vlezeme do sálu a vystojíme frontu na pivo. Debustrol hraje ve společnosti několika zábavových kapel. Už si nepamatuji jakých, ale vím, že jsem neustále odcházel ze sálu. U jedné jsem si dokonce nasadil discmana a poslouchal Venom.
Chodím ven na cigáro, spíš se tak potuluji sálem. Tomáš má naváto a tak stojí pod pódiem, směje se zpěvákovým elasťákům a pózám. Proti gustu, ale to byste taky mohli říkat pořád a o všem. Je prostým faktem, že existuje i blbá muzika, s texty o ničem. Lidem to stačí a je to úplně stejný, jako u komerčního diska. Notoricky známé riffy, okopírované od slavných skupin a k tomu texty, co tahají za uši. Láska páska, ona ho opustila a na závěr se všichni opijem. Sálem se toulají mátožné postavy a řvou refrény. Je to jako ve starém Římě. Chléb a hry. Nic proti, říkáme navenek a uvnitř si myslíme něco o tupcích, hlouposti a lopatách. Naše názory jsou potvrzeny prvním útokem na Tomáše. Slečny z hospody neztrácely čas a rozhodly se pořádně zaškodit. Dostane facku, nějakej holohlavej tupoun mu nadává a chce po něm, aby si klekl a vykouřil mu čůráka. To by se ti mohlo líbit buzno, ne? Dám mu pěstí do břicha. Druhou do tlamy. Ale sesypou se na nás. Tomáš se nebrání, nechává do sebe mlátit a já v té mele vůbec nestíhám. Mám v sobě ale děsnej vztek.
Kapela přestane hrát a vyhodí nás. Ano, musíme pryč my dva. Ostatní nás vyvedou spolu s gorilama, co stály u vchodu. Jděte se šukat do prdele někam jinam. Tady jsou slušný lidi, řvou na nás a já se najednou nedivím, že svoji orientaci kluci schovávali, že se báli o tom mluvit. Muselo to pro ně být hrozný. Sedneme si na schody já si dám cigáro. Crčí z nás krev. Ale je nám to jedno. Pral si se jako lev, díky. Chvíli mlčím a hlavou mi létá snad tisíc myšlenek. Jsem frustrovanej z lidí. Nechápu to. Vždyť jsme nikomu nic nedělali. Vždycky mě štvala nespravedlnost. Už jako malej jsem dostával do držky, když jsem chránil slabší spolužáky. Taky mi nadávali celou základku brejlovče. Jsem víc rozhozenej z toho, jaký měly krvelačný ksichty ty plešatci, než z toho, že jsem dostal pár ran. Kdyby mohli, tak by nás pověsili. Uvědomím si, že tohle jsou přesně estébáci nebo bonzáci, kvůli kterejm mí předci shořeli v plynu.
Omluvím se Tomášovi. Za co, vole? No, i já jsem byl někdy plnej předsudků. Ser na to, byli jsme mladí. Já sám nevěděl, co se sebou. Vyleze taková malá, obrýlená slečna. Přinese nám pivo. Jsme v úžasu. Je jako světlo ve tmě. Sedne si vedle nás a začne se normálně bavit. Odkud jsme, co a jak posloucháme. Je tu s kámoškama ze základky, co měly kdysi partu. Ona už studuje v Praze a přijdou jí ty kapely taky děsný. Nezajdeme někam, nevíš o něčem? Usměje se a ani se nerozloučí se svými kamarádkami. Jde se. Do baru na náměstí. Nikdo tam skoro není. Nakonec je to skvělý večer. Vždycky, když potkáte příliš blbců po sobě, objeví se někdo normální. Je to zvláštní, jakoby nad těmi hodnými stejně nakonec držel strejda Bůh svoji ochrannou ruku. Mě se líbí kluci. Ale žádnej mě nechce, říká nám. Nosím brýle, čtu knížky a asi na ně moc přemýšlím. Každej chce pipinku, co bude submisivní. Panenku na hraní. Ale to já nejsem. Zůstanu až do rána s dvěma vyděděnci a uvědomím si, že jsem ještě nedávno patřil mezi ně. Vlastně, pořád jsem jako oni. Jen mám svoji holku.
Nakonec zjistíme, že bydlí kousek od mojí mámy. Dokonce známe pár stejných lidí. Co bys řekla zítra večer na pivko? Přijdu pro tebe, ano? Venku už jezdí popeláři a mě obejmou hned dva lidi. Tomáš odchází ulicí a slečnu jdu ještě doprovodit. Tak platí, zítra nebo vlastně už dnes, v pět? Řeknu ano a svůj slib splním. Její rodiče čumějí, protože pro ní prý nikdo nechodí. Ihned si myslí, že je to vážnej vztah a už by mě zvali domů a já nevím co. Máme z toho prdel a celá hospoda se neskutečně vydaří. Víš, všichni nejsou vidláci. Někteří se ale nechají strhnout davem. Chtějí být třeba jen vtipní a tak hodnotí můj zadek. Co máš se zadkem. Prý je moc plochý? Cože? To fakt někdo řeší? Smějeme se, ba co říkám, tlemíme se a je nám moc fajn. Dodnes se potkáváme. Má rodinu, spoustu dětí a manžela, co vypadá jako normální chlap. Odjíždím po dvou dnech do Plzně a pořád mi hlavou zní. Všichni nejsou vidláci, všichni ne. Snad jich potkám v životě co nejméně. Samozřejmě, blondýnka mi visí na rtech, když jí všechno vyprávím.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Ave ASS TO MOUTH! Greetings to the Polish underground and beautiful Wroclaw. Let's get straight to the important stuff. You have a new album out "Enemy of the Human Race", which is literally packed with honest, dirty grindcore death metal. How was the album made and how do you feel about it? What direction did ASS TO MOUTH move in?
Hi Jakub. This is Jarek – bassist//vocalist in Ass To Mouth. First of all – thanks for your interest in the band and kind words about our new album. As for how the album was made....
I think it's pretty standard – a few guys meet in a rehearsal room and make some music. Then they record it in the studio, mix it etc. etc. Unfortunately, for some reasons that I don't want to talk about now, this album took a very long time to come together. However, I'm glad it's finally here, people like it and I'm happy with it myself.
I'm listening to it right now and I have to write that this time it took a while to get into my blood. I put the album in my player, I'm listening to it in the car. I like the sound a lot. It's lively, organic, old school, and at the same time very clear. Where did you record it and who is responsible for the sound?
Thanx a lot for a good word about the sound. We recorded the whole album in Soundscope Recording Studio – Wrocław // Poland. I’m the owner of this studio and a sound engineering is my full time job..... so I was responsible for all the recordings, mixing and mastering of this album. In fact, it was the same on all previous ATM releases.
You'll probably agree with me that the cover sells. You guys have it pretty brutal this year. The author is Mirek "Mirekis" Iskra. Personally I like the cover, it's dark, apocalyptic. How did you and Mirek get together and what exactly is the theme supposed to express in relation to music?
While we were looking for someone who can make a cover for our album, one of my frineds shared some of Mireks’s art on his social media. I checed whole gallery of Mirek’s art, and I said – I want him to do a cover for that album. Everybody in the band agreed. I wrote to Mirek, and he agreed. I’ve send him music, lyrics and this is what he did. All of us in the band really like it. End of the story ;)
As for the question what is suppose to express... I got my own interpretation, but I think that if You read the lyrics on the album, and You’ll look at the cover – everybody can find his own interpretation ;)
On the new album, I was attracted by the lyrics, which also express my views on the current strange world. Who is their author and where did you get inspiration for them?
I’m an author of all the lyrics. Where I get inspirations ? Mostly from life.... and from all the shitty reality that surrond us...... unfortunetlly.
I put "Enemy of the Human Race" over and over again in my head and I think what I like most about the album is probably that hard to describe old school grind death metal feeling. We seem to be of the same blood. Who was and is your role model? Every musician started out somehow, there are role models that have shaped their signature. What were yours?
I started listening to grind-core somewhere araoud 2000 or 2001. I think the biggest influence on me was the music that was created earlier, and the music that was created between 2000 and 2008. In these years I listened to a lot of new grind, death metal and hard-core releases. Right now I do not listen a lot of new music. Sometimes I find a new record that I really like, but mostly I listen to old stuff. I don’t think I have some role models… maybe I have, but I’m not even aware of it ;)) Anyway – for sure, music I’m listening to is somehow inspiration for music of ATM.
In 2008 you released a compilation from Obscene Extreme festival. It's been a while since then. Do you return to the festival as a fan? Have you ever played here in the Czech Republic before? And how do you feel about live shows as a band? Do you like to play? And what about club events, for example, in Wroclaw?
Yeah – we played at OEF in 2008. Awsome memories. As a fan, I've been to every OEF festival since 2002. Also Pablo - our drummer used to come as a fan, but he hasn't been doing it for few years. Kobi – our new guitarist, probably never went to this festival, but I know, that every year he’s attending at Brutal Assault Fest in Czech Republic. I prefer OEF, as it’s smaller and more into grindcore ;)))
In years 2005-2016 we played many shows in Czech Republic, and it was always a blast… I have always enjoyed playing concerts, but unfortunately in 2016 we stopped being active as a live band. I hope we'll get back to that someday, but nothing is certain at this point.
In 2016 - 2024 you have suspended your activity. Why exactly? You couldn't find a guitarist? By the way, how did you get together with Kobi? Why him?
We’ll basically it our activity was suspended, but not in 100%. For example – we recorded new album ;))) And when it comes to the question of why we suspended our activity… sometimes not all things in your life, work out the way we want, and you have to do something else in your life than playing music… and that’s the reason.
Kobi and I had probably known each other for quite a long time. Anyway, at some point Kobi was recording an album in my studio with his second grind band – Ratflesh. He suited me as a person and I liked his style of playing guitar, so I asked him if he would like to play in Ass To Mouth. We talked... and he agreed ;)
If we go back to the beginning... What was the first impulse to put the band together? And why grindcore death metal? It's not exactly a style that would have gained you much "fame". Please take us through the history of ASS TO MOUTH.
I got into grindcore when I was something around 15-16 years old. When I was 17, I started to play live shows with my first death//grind band. I also started to organize live shows by myself for other bands. Then my band broke up, and one of my friends asked me If I wanted to join new hard/core-punk band. I was always also into hc/punk, so I said – Yes, let’s try. And this is how I met Maciek – first guitarist of ATM – he also played in this band. Our hc/punk band didn’t last long – we haven’t played any shows, we haven’t recorded anything….. One day we talked with Maciek, and we said – ok, let’s try to do a grindcore band. We both knew Pablo, so we asked him if he want to join the band. After few talks, he agreed – and he’s still the drummer for ATM. Then Pablo asked Sandro to play, and Sandro become our first vocalist. Yes, I know that playing in a grind band won't make me famous ;) But I don’t care. I did what I wanted to do, because I loved grindcore music.
You come from Poland, which I've had a soft spot for since I was young, and you play extreme grind death metal. Our readers would definitely be interested to know how your scene works? To be honest, I've been hearing nothing but great stuff from you guys lately. Does that mean that your scene is very strong at the moment? What about gigs, how many people come?
Well… we have really strong death metal scene, but that’s mostly not the type of death metal that I’m not really interested in. As for the grind scene…. it was pretty strong maybe 15 years ago, but now – there are just a few grindcore bands that remain, few new grind bands – not really much. There are some labels that are still releasing grind bands, and that cool. But as for the gigs and fans…. there are almost no grindcore gigs in Poland. Why ? Because really few people come to such concerts. Unfortunately. I really love Czech grind scene – in my opinion, it’s much stronger then in Poland.
You can feel from your music that you're influenced by both Swedish, Finnish and British school, kind of those old honest European bands. How are you as fans? Do you prefer the original death and grindcore metal of the nineties or do you draw inspiration from the new records as well? If so, I'd be interested to know which bands had/have the biggest influence on ASS TO MOUTH.
As I told few questions before – I do not listen to a lot of new music. Sometimes I find new records that I really like, but I think, that the biggest influence for ATM is the old bands. I think that music of ATM is a mix of oldscholl grind-core, hard-core, gore-grind and a little bit of death metal, and….rock’n’roll ;) But if you want me to give specific names of bands that inspired me, then unfortunately I simply unable. I think we never wanted to play like this or other band, we rather tried to develop something of our own.
We are coming to the end and I always ask a slightly philosophical question. How would you define death/grindcore metal and what does it mean to you? I don't mean now the technique of playing, but rather what it brings to you, takes, how you perceive it in relation to the fans. Did you grow up on it?
I think that the music is one of the most important things in my life. For most of my life I have been involved in various activities in the death/grind scene. I was playing in a bands, organizing shows, tours and also I work as a sound engineer – both in studio and at the shows. Yes - I grow up with music, and I think that without it, I wouldn't be who I am today.
Thank you very much for the interview. I appreciate it. Now let the music do the talking. I'm gonna go play "Enemy of the Human Race" really loud! I wish you all the best with the news and that all is well in your personal lives. Thank you!
Thanks Jakub for the interview. Thanks to all the readers of Deadly storm zine who found time to read this. Thanks to everyone who listened to Enemy Of The Human Race. See you somewhere on the grindy route of life!!! Cheers!
Recenze/review - ASS TO MOUTH - Enemy of the Human Race (2024):
Ave ASS TO MOUTH! Zdravím do polského undergroundu a krásné Wroclavi. Pojďme rovnou k tomu nejdůležitějšímu. Máte venku novou desku „Enemy of the Human Race“, která je doslova narvaná poctivým, prašivým grindcore death metalem. Jak album vznikalo a jaký z něj máš pocit? Jakým směrem se ASS TO MOUTH posunuli?
Ahoj Jakube. Tady Jarek - baskytarista/zpěvák skupiny Ass To Mouth. Především - díky za tvůj zájem o kapelu a milá slova o našem novém albu. Co se týče toho, jak album vznikalo....
Myslím, že je to celkem standardní - pár kluků se sejde ve zkušebně a dělají muziku. Pak ji nahrají ve studiu, smíchají atd. atd. Bohužel, z důvodů, o kterých teď nechci mluvit, trvalo velmi dlouho, než se tohle album dalo dohromady. Nicméně jsem rád, že je konečně tady, lidem se líbí a já sám jsem s ním spokojený.
Právě ji poslouchám a musím napsat, že tentokrát mi chvilku trvalo, než mi pronikla do krve. Narval jsem si album do přehrávače, poslouchám ji v autě. Hodně se mi líbí zvuk. Je živý, organický, old schoolový a zároveň dobře čitelný. Kde jste nahrávali a kdo je pod zvukem podepsán?
Díky moc za dobré slovo o zvuku. Celé album jsme nahráli v nahrávacím studiu Soundscope ve Vratislavi // Polsko. Jsem majitelem tohoto studia a zvukové inženýrství je moje práce na plný úvazek....., takže jsem byl zodpovědný za všechny nahrávky, mix a mastering tohoto alba. Stejně tomu bylo vlastně i u všech předchozích alb ATM.
Asi se mnou budeš souhlasit, že obal prodává. Vy jej máte letos pořádně brutální. Autorem je Mirek "Mirekis" Iskra. Osobně se mi obal líbí, je temný, apokalyptický. Jak jste se dali s Mirkem dohromady a co přesně má motiv vyjadřovat ve vztahu k hudbě?
Když jsme hledali někoho, kdo by nám udělal obal na album, jeden z mých přátel se na svých sociálních sítích podělil o Mirekisovo umění. Prohlédl jsem si celou galerii Mirkova umění a řekl jsem si - chci, aby udělal obal na naše album. Všichni v kapele souhlasili. Napsal jsem Mirkovi a on souhlasil. Poslal jsem mu hudbu, texty a on udělal tohle. Všem v kapele se to moc líbí. Konec příběhu ;)
Co se týče otázky, co má vyjadřovat... Mám svůj vlastní výklad, ale myslím, že když si přečteš texty na albu a podíváš se na obal - každý si najde svůj vlastní výklad ;)
Na novém albu mě zaujaly i texty, které vyjadřují i moje názory na současný podivný svět. Kdo je jejich autorem a kde jste pro ně brali inspiraci?
Jsem autorem všech textů. Kde beru inspiraci? Většinou ze života.... a ze všech těch sraček, které nás obklopují...... bohužel.
Dávám si „Enemy of the Human Race“ znovu a znovu do hlavy a říkám si, že nejvíc se mi na albu líbí asi takový ten těžko popsatelný old school grind death metalový feeling. Vypadá to, že jsme stejné krve. Kdo byl a je vlastně vaším vzorem? Každý muzikant nějak začínal, existují vzory, které formovaly jeho rukopis. Jaké byly ty vaše?
Grind-core jsem začal poslouchat někdy kolem roku 2000 nebo 2001. Myslím, že největší vliv na mě měla hudba, která vznikla dříve, a hudba, která vznikla mezi lety 2000 a 2008. V těchto letech jsem poslouchal hodně nových grindových, deathmetalových a hardcorových nahrávek. Momentálně moc nové hudby neposlouchám. Občas narazím na novou desku, která se mi opravdu líbí, ale většinou poslouchám staré věci. Nemyslím si, že bych měl nějaké vzory... možná mám, ale ani si to neuvědomuju ;)). Každopádně - určitě je hudba, kterou poslouchám, nějakým způsobem inspirací pro hudbu ATM.
V roce 2008 jste vydali kompilaci z Obscene Extreme festivalu. Od té doby již uběhl nějaký čas. Vracíte se na festival jako fanoušci? Hráli jste u nás v Čechách ještě někdy jindy? A jak vlastně jako kapela vnímáte živé koncerty? Hrajete rádi? A co klubové akce třeba u vás ve Wroclavi?
Jo - hráli jsme na OEF v roce 2008. Skvělé vzpomínky. Jako fanoušek jsem byl na každém festivalu OEF od roku 2002. Jako fanoušek jezdíval i Pablo - náš bubeník, ale už pár let to nedělá. Kobi - náš nový kytarista, na tomto festivalu asi nikdy nebyl, ale vím, že každý rok jezdí na Brutal Assault Fest do České republiky. Já dávám přednost OEF, protože je menší a víc se věnuje grindcoru ;)))
V letech 2005-2016 jsme odehráli spoustu koncertů v ČR a vždycky to byla pecka... Vždycky mě bavilo koncertovat, ale bohužel v roce 2016 jsme přestali být aktivní jako živá kapela. Doufám, že se k tomu někdy vrátíme, ale v tuhle chvíli není nic jisté.
V letech 2016 – 2024 jste přerušili svoji činnost. Proč vlastně? Nemohli jste sehnat kytaristu? Mimochodem, jak jste se dali dohromady s Kobim? Proč právě on?
V podstatě byla naše činnost pozastavena, ale ne na 100 %. Například - nahráli jsme nové album ;))) A pokud jde o otázku, proč jsme pozastavili naši činnost... někdy ne všechno v životě vyjde tak, jak bychom chtěli, a člověk musí v životě dělat něco jiného než hudbu... a to je ten důvod.
S Kobim jsme se nejspíš znali už docela dlouho. Každopádně v určitém období Kobi nahrával v mém studiu album se svou druhou grindovou kapelou - Ratflesh. Jako člověk mi vyhovoval a líbil se mi jeho styl hry na kytaru, tak jsem se ho zeptal, jestli by nechtěl hrát v Ass To Mouth. Domluvili jsme se... a on souhlasil ;)
Když se ještě podíváme do začátku…Co bylo vlastně tím prvním impulsem, že jste dali dohromady kapelu? A proč zrovna grindcore death metal? Není to zrovna styl, který by vám získal velkou „slávu“. Proveď nás prosím historií ASS TO MOUTH.
Ke grindcoru jsem se dostal, když mi bylo asi 15-16 let. Když mi bylo 17, začal jsem hrát na koncertech se svou první death/grindovou kapelou. Začal jsem také sám organizovat koncerty pro jiné kapely. Pak se moje kapela rozpadla a jeden z mých kamarádů se mě zeptal, jestli se nechci přidat k nové hard/core-punkové kapele. Vždycky mě taky bavil hc/punk, tak jsem řekl - ano, zkusíme to. A tak jsem se seznámil s Macekem - prvním kytaristou ATM, který v této kapele také hrál. Naše hc/punková kapela dlouho nevydržela - nehráli jsme žádné koncerty, nic jsme nenahráli...... Jednoho dne jsme se s Macekem bavili a řekli jsme si - ok, zkusíme udělat grindcorovou kapelu. Oba jsme znali Pabla, tak jsme se ho zeptali, jestli se nechce přidat ke kapele. Po pár rozhovorech souhlasil - a dodnes je bubeníkem ATM. Pablo pak požádal Sandra, aby hrál, a Sandro se stal naším prvním zpěvákem. Ano, vím, že hraní v grindové kapele mě neudělá slavným ;). Ale je mi to jedno. Dělal jsem to, co jsem chtěl, protože jsem miloval grindcoreovou muziku.
Pocházíte z Polska, pro které mám od svého mládí slabost a hrajete extrémní grind death metal. Naše čtenáře by určitě zajímalo, jak u vás funguje vaše scéna? Abych pravdu řekl, tak poslední dobou od vás slyším jen samé skvělé smečky. Znamená to, že je u vás v současnosti scéna hodně silná? Co třeba koncerty, kolik chodí lidí?
No... máme opravdu silnou deathmetalovou scénu, ale většinou to je ten typ death metalu, který mě moc nezajímá. Co se týče grindové scény...., ta byla dost silná možná před 15 lety, ale teď - zůstalo jen pár grindcorových kapel, pár nových grindových kapel - nic moc. Je tu pár labelů, které pořád vydávají grindové kapely, a to je super. Ale co se týče koncertů a fanoušků...., v Polsku nejsou skoro žádné grindcorové koncerty. Proč? Protože na takové koncerty chodí opravdu málo lidí. Bohužel. Já mám českou grindovou scénu opravdu rád - podle mě je mnohem silnější než v Polsku.
Z vaší hudby je cítit, že jste ovlivněni jak švédskou, tak finskou i britskou školou, takovými těmi starými poctivými evropskými kapelami. Jak jste na tom jako fanoušci? Máte radši původní death a grindcore metal devadesátých let nebo čerpáte inspiraci i z nových desek? Pokud ano, zajímalo by mě, které smečky měly/mají na ASS TO MOUTH největší vliv.
Jak už jsem řekl v několika otázkách - neposlouchám moc novou hudbu. Někdy se mi podaří najít nové desky, které se mi opravdu líbí, ale myslím, že největší vliv na ATM mají staré kapely. Myslím, že hudba ATM je směsicí oldscholl grind-core, hard-core, gore-grindu a trochu death metalu a....rock'n'rollu ;). Ale jestli chceš, abych uvedl konkrétní jména kapel, které mě inspirovaly, tak toho bohužel prostě nejsem schopen. Myslím, že jsme nikdy nechtěli hrát jako ta či ona kapela, spíš jsme se snažili vyvinout něco vlastního.
Blížíme se k závěru a to vždycky dávám lehce filozofickou otázku. Jak bys definoval death/grindcore metal a co pro tebe znamená? Nemyslím tím teď techniku hraní, ale spíše co ti přináší, bere, jak jej vnímáš ve vztahu k fanouškům. Vyrostl jsi na něm?
Myslím, že hudba je jednou z nejdůležitějších věcí v mém životě. Většinu života jsem se věnoval různým aktivitám na death/grindové scéně. Hrál jsem v kapelách, organizoval koncerty, turné a také jsem pracoval jako zvukař - jak ve studiu, tak na koncertech. Ano - vyrůstal jsem s hudbou a myslím, že bez ní bych nebyl tím, kým jsem dnes.
Děkuji moc za rozhovor. Vážím si toho. Teď již nechme mluvit hudbu. Jdu si pustit „Enemy of the Human Race“ a to pořádně nahlas! Přeji vám, ať se novince daří a ať je vše fajn i ve vašich osobních životech. Děkuji!
Děkujeme Jakube za rozhovor. Děkuji všem čtenářům zinu Deadly storm, kteří si našli čas a přečetli si ho. Díky všem, kteří si poslechli Enemy Of The Human Race. Uvidíme se někde na grindové trase života!!! Na zdraví!
Recenze/review - ASS TO MOUTH - Enemy of the Human Race (2024):
Měl to být den jako každý jiný. Jenže od okamžiku, co jsem vstal a vylezl ven na ulici, bylo něco jinak. Zachmuřené, mrtvolné tváře lidí, hledících do obrazovek. Těla bez duše a bez názoru. Nebe bylo nízko a z nedaleké továrny se ozýval děsivý řev. Šel jsem kolem hřbitova a všiml si, že všechny hroby jsou otevřeny a rakve se povalují všude kolem. Najednou těžký vzduch prořízl první ostrý riff. A já jsem věděl, že jsem zde správě, že se procházím po spálené zemi a poslouchám nové EP death metalových maniaků LURKING TERROR.
Kapela má na svém kontě teprve pouze demo nahrávku z roku 2023, ale nenechte se mýlit. Pod touhle smečkou jsou podepsáni zkušení muzikanti, kteří hráli již v mnoha dalších kapelách, z nichž nelze nezmínit SADISTIC INTENT. Sešli se tu mistři ve svém oboru, kteří přesně vědí, co a jak chtějí hrát. Poctivý, prašivý a zcela zničující death metal staré školy. Již dopředu vám prozradím, že se jim to povedlo na výbornou. Apokalypsa začala!
Pět skladeb ostrých jako hřeby, které jednou budou zatlučeny i do vaší rakve. Tak by se dala muzika těchto tmářů charakterizovat asi nejlépe. Jedná se samozřejmě o starou školu, v té nejlepší podobě. Pokud máte rádi smečky jako AUTOPSY, ENTOMBED, NIHILIST, NAPALM DEATH, TERORRIZER a další krvelačné maniaky, potom jste zde správně. Pánové si dali samozřejmě pozor na to, aby měli skvělý zvuk. Ten je divoký, živelný, živočišný, prašivý, masivní a přikove vás na zeď. Zkrátka a dobře, hroby byly otevřeny a vylezly z nich ty nejděsivější zombie. O tom, že je náš současný svět prohnilý a zkažený, se ví dávno už i v záhrobí. Není proto divu, že s podobnými nahrávkami, jako je "A World in Darkness", trávím čím dál tím víc času. V hudbě těchto veteránů je všechno, co mám na tomto stylu rád. Nahrubo nasekaná tma, hniloba, špína a klasické pohřby do země. Žádné zbytečnosti, žádné kompromisy, jenom tradiční, klasická a na kost ohlodaná hudba, která koluje i v mých žilách. Pokud trávíte rádi svůj čas v absolutní tmě, často se procházíte v chladných katakombách, pokud máte raději realitu a zaplivané kluby, potom se vám určitě bude líbit tahle deska úplně stejně, jako mě. Je totiž až po okraj narvaná poctivými melodiemi, prašivinou i takovou tou pradávnou energii a tlakem, který mám celý svůj život na podobných kapelách tolik rád. Za mě osobně dávám LURKING TERROR vysokou známku kvality, to vám klidně podepíšu vlastní krví. Měl to být den jako každý jiný. Jenže od okamžiku, co jsem vstal a vylezl ven na ulici, bylo něco jinak. Zachmuřené, mrtvolné tváře lidí, hledících do obrazovek. Těla bez duše a bez názoru. Nebe bylo nízko a z nedaleké továrny se ozýval děsivý řev. Šel jsem kolem hřbitova a všiml si, že všechny hroby jsou otevřeny a rakve se povalují všude kolem. Masivní, surový, krutý a prašivý death metal, který vás rozemele na prach! Temné, apokalyptické vize!
Asphyx says:
It was supposed to be a day like any other. But from the moment I got up and stepped out onto the street, something was different. The grim, dead faces of people staring at screens. Bodies with no soul and no opinion. The sky was low and a terrifying roar came from a nearby factory. I walked past the cemetery and noticed that all the graves were open and coffins were lying around. Suddenly the first sharp riff cut through the heavy air. And I knew I was right here, walking on the scorched earth and listening to the new EP of death metal maniacs LURKING TERROR.
The band has only released a demo from 2023, but make no mistake. This pack is signed by experienced musicians who have played in many other bands, of which SADISTIC INTENT cannot be left out. Here are masters in their field who know exactly what and how they want to play. Honest, dusty and absolutely devastating death metal of the old school. I will tell you in advance that they have done it perfectly. The apocalypse has begun!
Five songs as sharp as nails that will one day be hammered into your coffin. That's the best way to describe the music of these darkies. It is, of course, old school at its best. If you like the likes of AUTOPSY, ENTOMBED, NIHILIST, NAPALM DEATH, TERORRIZER and other bloodthirsty maniacs, then you've come to the right place. Of course, the gentlemen made sure to have a great sound. It's wild, elemental, animalistic, dusty, massive and will drive you up the wall. By and large, the graves have been opened and out come the most terrifying zombies. That our present world is rotten and corrupt has long been known even in the afterlife. It's no wonder I spend more and more time with records like "A World in Darkness". There is everything I love about this style in the music of these veterans. Coarsely chopped darkness, rot, grime and classic burials in the ground. No frills, no compromises, just traditional, classic, and to the bone music that runs through my veins too. If you like to spend your time in absolute darkness, often walking around in cold catacombs, if you prefer reality and seedy clubs, then you will definitely enjoy this record as much as I do. For it is packed to the brim with honest melodies, grime and that ancient energy and pressure that I have loved so much about bands like this all my life. For me personally, I give LURKING TERROR a high mark of quality, I'll sign that with my own blood. It should have been a day like any other. But from the moment I got up and stepped out onto the street, something was different. The grim, dead faces of people staring at the screens. Bodies with no soul and no opinion. The sky was low and a terrifying roar came from a nearby factory. I walked past the cemetery and noticed that all the graves were open and coffins were lying around. Massive, brutal, cruel and dusty death metal that will grind you to dust! Dark, apocalyptic visions!
Je to vlastně zvláštní. A nechápu to. Pamatuji si, jak jsem jako malý vyrůstal na socialistickém sídlišti. Všechno bylo šedivé a všichni na mě řvali. Učitelky, na poště, na úřadech. Byl to marast a kdo říká, že ne, tak kecá. Docela mě děsí, jak se na to poslední roky zapomíná. Povstali noví revolucionáři a s davem se manipuluje stále stejně. Někdy mi je z toho dost smutno. Myslím si, že by si lidé měli knížky jako je Dítě číslo 44 přečíst. Aby se nezapomnělo. Příběh se odehrává v roce 1953, přímo v Sovětském svazu. Hlavním hrdinou je Lev Děmidov, vyšetřovatel a válečný hrdina, kterého osloví příbuzní zabitého chlapce. Jenže znáte to, v socialismu se podobné věci přeci nestávají. Lev je donucen zamlčet detaily a je degradován. A začne se odehrávat případ, který je volně inspirovaný jedním z nejhorších sériových vrahů světa - Andrejem Čikatilem.
Nečekejte ale klasickou detektivku. Jedná se spíše o znázornění sovětského režimu. Způsoby vyšetřování, korupce, absurdita. Mladí si tohle již nepamatují, ale bývalo tomu tak i u nás. Osobně se mě socialismus dotkl pouze jako mladého nebo spíše malého, ale ten pocit a vzpomínky mám stále v sobě. Knížka pro mě tak byla i takovým malým výletem do dob, kdy byl úředník pán a všude se čekalo ve frontách. Navíc, nevím proč, asi to cítím nějak podvědomě, mě Sovětský svaz vždycky svým způsobem fascinoval. Je to obrovská země, se spoustou národností a hlavně úplně jiným způsobem života. Když jsem byl malý, tak u nás ve městě byla vojenská posádka a měl jsem i možnost navštívit několik bytů, ve kterých žili důstojníci. Při odsunu ruských vojsk jsem byl šokován, jak žili. Byla u nás i jejich prodejna a musím říct, že to pro mě, jako pro dítě, bylo pokaždé jako návštěva úplně jiného světa.
Je historicky doloženo, že se při vyšetřování Andreje Čikatila opravdu často přivíraly oči. K jeho odhalení došlo víceméně náhodou a opravdu díky mravenčí práci jednoho vyšetřovatele, který si všechny vraždy spojil a šel proti systému. V knížce je to přeci jen trošku jinak, ale to berme jako autorovu fantazii. Viděl jsem dokonce i film, který je rozhodně zajímavý a stojí za zhlédnutí. Byl jsem knihou vtáhnut do děje a musím říct, že jsem jednotlivé stránky doslova hltal. Je to velmi dobře napsaný příběh, který sice asi nebude vyhovovat každému, ale tak tomu bývá. Nelze se zavděčit všem. Navenek se všichni musí tvářit, že už byl zločin dávno vymýcen a naše nová socialistická společnost je v podstatě dokonalá. Co na tom, že na nádražích číhá bestie, která loví malé chlapce. Schválně se po přečtení někde podívejte i na dokument o Čikatilovi. Jen upozorňuji, že to není nic pro slabé povahy.
Každá společnost, která je postavená na lži, musí časem skončit. Je vlastně hrozné, že jich je na světě stále tolik. A ještě horší je, že to vlastně v závěru vůbec nikomu nevadí. Historie se vlastně stále dokola opakuje, jenom máme nové technologie. Ty se ale dají také zneužít. Muselo být velmi náročné vyšetřovat v té době. Vždyť si to vezměte. Nebylo DNA, nebyly počítače, nebyly databáze. K tomu si připočtěte korupci, nekonečné hodiny v archívech, dlouhé vzdálenosti. Muselo to být hrozné a ani si to nedovedeme představit. Doba se hodně změnila, jen lidé jsou tak nějak pořád stejní. Většina je snad v pohodě nebo tomu chci aspoň věřit. Pak jsou ale jedinci, kteří jsou spíše zvířaty. Musím říct, že jsem zase nad knížkou hodně přemýšlel. Téma, kulisy, reálie, vše je uchopeno za správný konec provazu.
Neměli bychom zapomínat. Stalin byl jednou z největších zrůd historie. Dítě číslo 44 je přesně tím druhem knížky, ke které se asi nebudete chtít v budoucnu znovu vracet. Je totiž hodně bolestivá, šedivá a pojednává o hnusných činech, kterých jsou některé bestie bohužel schopné. To vše v šedivých kulisách strachu a beznaděje. Stejně si ale myslím, že si tenhle příběh budete pamatovat jako já. Možná pak nebudete věřit falešným prorokům a poučíte se z naší vlastní historie. Děkuji za pozornost a opatrujte se. A víte co? Jdu si zase číst. Tak zase za týden. Mějte se krásně.
Když strach dokáže umlčet celý národ, alespoň jeden člověk musí vyslovit pravdu... Sovětský svaz, rok 1953. Stalinův železný stisk neustále sílí. Brutální praktiky ministerstva státní bezpečnosti (MGB) nejsou žádným tajemstvím. Režim dokonce občanům přikazuje věřit, že socialistické společnosti se podařilo zcela vymýtit zločinnost. Když se u železniční trati v Moskvě najde mrtvola malého chlapce, zaskočí příslušníka MGB Lva Děmidova – válečného hrdinu, upřímně oddaného režimu – tvrzení příbuzných oběti, že šlo o vraždu. Lev splní rozkaz nadřízených a pomůže zatajit fakta, začnou v něm však hlodat pochybnosti. Brzy poté se jeho život převrátí naruby. Lva degradují a s manželkou Raisou, podezřelou ze špionáže, pošlou do zapadlého města na Urale. Ke svému překvapení Lev zjistí, že k vraždám dětí dochází i tam. Manželé si dobře uvědomují, že později je čeká mnohem tvrdší trest než pouhé vyhnanství. Snad právě proto se rozhodnou riskovat život a pátrat po vrahovi na vlastní pěst. Román Dítě číslo 44, zdařilý a oceňovaný debut mladého britského autora Toma Roba Smithe, vychází ze skutečného případu sériového vraha Andreje Čikatila. Román s reálným pozadím nabízí kromě strhujícího kriminálního příběhu i děsivý obraz diktatury, která se drží u moci jen díky stupňovanému teroru.
Někdy mám pocit, že padám do temné hlubiny. Nejdřív se jen tak vznáším, vnímám studený vítr kolem mě, zažívám euforii. Nakonec dopadnu po zádech na tvrdou zem a rozbiju se na tisíc kousků. Když se nakonec ze snu probudím, nevím, jestli to byla pravda nebo jenom děsivá noční můra. Nějak podvědomě tuším, že jednou se už neprobudím a ztratím se navěky v zemi dlouhých stínů. Dnes je venku sychravo a mraky jsou dokonale černé. Dostal jsem chuť na nějaký poctivý, syrový doom death metal.
Moje ruka sahá s naprostou samozřejmostí po novém albu katalánských tmářů ONIROPHAGUS. Znám tvorbu téhle smečky velmi dobře. Každá jejich deska má dodnes čestné místo v mé diskografii. Jedná se přesně o hudbu, která koluje i v mých žilách. Na novinku "Revelations From the Void" jsem se hodně těšil. Stačilo několik prvních poslechů a znovu jsem padal do hlubiny.
Jsou chvíle, kdy jsem zkrátka moc rád sám. Potřebuji si vyčistit hlavu, oprostit se od šílenství dnešního světa. Zastavit se a jen tak se dívat na řeku, která plyne majestátně kupředu. Nejčastěji jsem novou desku poslouchal právě venku, v lesích, na opuštěných cestách. Zde nejvíc vynikla její síla, majestátnost, tajemnost. Každé setkání pro mě bylo mým soukromým obřadem, černou magií. Líbí se mi zvuk (Javi Félez - recording, mixing, Jaime Gomez Arellano - mastering) a samozřejmě i obal od mého oblíbeného autora Paolo Girardiho. Jsou ale hlavně nápady, melodie, riffy, vokál, všechno dohromady, co mě doslova přikovalo na zeď. Nová nahrávka je velmi podmanivá, bolestivá, drásavá. Roztrhá vás zevnitř, dostane se vám do hlavy i do podvědomí. Pokud máte rádi kapely jako OPHIS, MY DYING BRIDE, EVOKEN, NECROS CHRISTOS, HOODED MENACE, MORGION, PARADISE LOST, OPETH, potom neváhejte ani chvilku. Dostanete poctivou porci v podstatě k dokonalosti vybroušeného stylového křišťálu. Jen tak si sedět, toulat se po starých hřbitovech, číst si nápisy na náhrobcích, navštívit pradávné chrámy. Cítit tlak i energii, smutek i naději. "Revelations From the Void" je jako panychida, uspořádaná na počest všem prokletým. Někdy mám pocit, že padám do temné hlubiny. Nejdřív se jen tak vznáším, vnímám studený vítr kolem mě, zažívám euforii. Nakonec dopadnu po zádech na tvrdou zem a rozbiju se na tisíc kousků. Když se nakonec ze snu probudím, nevím, jestli to byla pravda nebo jenom děsivá noční můra. Mrazivý, temný a drásavý doom death metal, který vás strhne do hlubiny! Pochmurný sen, utkaný z černých pavučin!
Asphyx says:
Sometimes I feel like I'm falling into the dark depths. At first I just float, feeling the cold wind around me, experiencing euphoria. Eventually I land on my back on the hard ground and break into a thousand pieces. When I finally wake up from the dream, I don't know if it was real or just a terrifying nightmare. Somehow, subconsciously, I know that one day I won't wake up and will be lost forever in the land of long shadows. Today it's drizzly outside and the clouds are perfectly black. I'm in the mood for some honest, raw doom death metal.
My hand reaches for the new album of Catalan darkies ONIROPHAGUS with absolute certainty. I know the work of this pack very well. Each of their albums still has a place of honour in my discography. This is exactly the music that runs through my veins as well. I was really looking forward to the new release "Revelations From the Void". The first few listens were enough to make me fall into the depths again.
There are times when I just love being alone. I need to clear my head, get away from the madness of the world today. To stop and just watch the river flow majestically forward. Most of the time I listen to the new album outdoors, in the woods, on deserted roads. That's where its power, majesty, mystery stood out the most. Every encounter was my private ritual, black magic. I like the sound (Javi Félez - recording, mixing, Jaime Gomez Arellano - mastering) and of course the cover by my favourite author Paolo Girardi. But it's mainly the ideas, the melodies, the riffs, the vocals, everything together that literally put me on the wall. The new record is very captivating, painful, poignant. It tears you up from the inside, gets into your head and your subconscious. If you like bands like OPHIS, MY DYING BRIDE, EVOKEN, NECROS CHRISTOS, HOODED MENACE, MORGION, PARADISE LOST, OPETH, then don't hesitate a moment. You will get a fair portion of stylish crystal cut to perfection. Just sit back, wander through old cemeteries, read the inscriptions on tombstones, visit ancient temples. Feel the pressure and the energy, the sadness and the hope. "Revelations From the Void" is like a panyhida, arranged to honor all the damned. Sometimes I feel like I'm falling into the dark depths. At first I just float, feeling the cold wind around me, experiencing euphoria. Eventually I land on my back on the hard ground and break into a thousand pieces. When I finally wake up from the dream, I don't know if it was real or just a terrifying nightmare. Freezing, dark and thrilling doom death metal that will take you to the depths! A gloomy dream, woven from black cobwebs!
