Vždycky stál bokem, mimo tupý dav. Připadal si výjimečný, jiný, zajímavý. Utvrzovali ho v tom jeho rodiče. Nikdo ho nikdy neměl doopravdy rád. Smáli se mu. A tak se často díval do zrcadla a v hlavě se mu rodilo spousta šílených myšlenek. Musím všechny zabít. Zničit je. Rozmlátit do krve ty jejich jedovaté úsměvy. Připravoval se dlouho a nakonec se doopravdy pomstil. Když padal mrtvý k zemi, spravedlivě zastřelený přímo do hlavy, usmíval se. Jsem nejlepší, s těmi slovy odešel do pekla.
Italská death metalová kapela ACROSS THE SWARM se ve svých textech zaobírá podobnou misantropií i lidskou dekadencí. Jedná se o první dlouhohrající album kapely, které když jsem slyšel poprvé, tak na mě působilo jako lavina, do které jsem spadl. Byl jsem rozdrcen na prach spálen na popel. Hraje se tu hodně ostře, surově, nekompromisně.
Kapela působí jako velmi dobře seřízený stroj na zabíjení. Riffy jsou ostré, zpěvák náležitě naštvaný a bicí utíkají dopředu se smrtící jistotou. Základem jsou zde, stejně jako vždy, divoké melodie. Pokud bychom měli tvorbu téhle smečky k někomu přirovnat, určitě bychom volili jména jako CANNIBAL CORPSE, CARCASS, DECAPITATED, DYING FETUS, MISERY INDEX, ABORTED. Jakoby opravdu byli pánové spojeni v jeden životně důležitý orgán, v jednu entitu, která sem přišla všechno zničit. Na albu najdete určitě i pro sebe velkou spoustu zajímavých momentů. Potvrzuji, nenudil jsem se ani chvilku. Pořád se něco děje, ve skladbách je velké množství tlaku a temné energie. Zároveň se celou nahrávkou prolíná takový zvláštní, a pro mě velmi přitažlivý, neklid. "Invisible Threads" je přesně tím druhem hudby, která se vám zadře pod kůži. Zpočátku nebudete vědět proč, teprve až po čase postupně zjistíte, že jste chyceni do pevných sítí. Zmínit musím i velmi dobrý zvuk a celkovou produkci. Vše odsýpá kupředu a deska mi asi nejvíce připomíná buldozer, po kterém zůstává dlouhá krvavá stopa a zničené ruiny. Někdy, když se moc dlouho dívám na zprávy, někdy, když vidím kolem sebe až příliš hlouposti, tak mám sto chutí vzít do rukou kladivo a zbourat první zeď nebo ksicht. Neudělám to, raději si pustím tohle album. A to pořádně nahlas. Doporučuji vám, abyste to to udělali také. Pokud máte tuhle odrůdu kruté smrti rádi, neváhejte ani chvilku. Vždycky stál bokem, mimo tupý dav. Připadal si výjimečný, jiný, zajímavý. Utvrzovali ho v tom jeho rodiče. Nikdo ho nikdy neměl doopravdy rád. Smáli se mu. A tak se často díval do zrcadla a v hlavě se mu rodilo spousta šílených myšlenek. Musím všechny zabít. Zničit je. Surový, devastující death metal, který vám vyrve srdce z těla! Totální masakr lidské mysli!
Asphyx says:
He always stood off to the side, away from the dull crowd. He felt special, different, interesting. His parents reassured him of that. No one ever really liked him. They laughed at him. And so he often looked in the mirror and had a lot of crazy thoughts in his head. I have to kill them all. Destroy them. Smash their poisonous smiles to a bloody pulp. He prepared himself for a long time and finally got his revenge. As he fell dead to the ground, justly shot through the head, he smiled. I'm the best, with those words he went to hell.
Italian death metal band ACROSS THE SWARM deal with similar misanthropy and human decadence in their lyrics. This is the band's first full-length album, and when I first heard it, it was like an avalanche I fell into. I was crushed to dust burned to ashes. The playing is very sharp, raw, uncompromising.
The band comes across as a very well-tuned killing machine. The riffs are sharp, the singer suitably angry and the drums run forward with deadly confidence. The foundation here, as always, is wild melodies. If we had to compare the work of this pack to someone, we would definitely choose names like CANNIBAL CORPSE, CARCASS, DECAPITATED, DYING FETUS, MISERY INDEX, ABORTED. It's as if the gentlemen really were united into one vital organ, one entity that came here to destroy everything. You will definitely find a lot of interesting moments on the album, even for yourself. I confirm, I was not bored for a moment. Something is always happening, there is a lot of pressure and dark energy in the songs. At the same time, there is a strange, and for me very attractive, restlessness permeating the whole record. "Invisible Threads" is exactly the kind of music that gets under your skin. At first you won't know why, it's only after a while that you gradually find yourself caught in tight webs. I must also mention the very good sound and overall production. Everything is moving forward and the album reminds me most of a bulldozer, which leaves a long bloody trail and ruins. Sometimes when I watch the news for too long, sometimes when I see too much stupidity around me, I have a hundred urges to pick up a hammer and knock down the first wall or face. I won't do that, I'd rather listen to this album. And loud. I encourage you to do it too. If you like this variety of cruel death, don't hesitate a moment. Always standing on the sidelines, away from the dull crowd. He felt special, different, interesting. His parents reassured him of that. No one ever really liked him. They laughed at him. And so he often looked in the mirror and had a lot of crazy thoughts in his head. I have to kill them all. Destroy them. Raw, devastating death metal that will rip your heart out! A total massacre of the human mind!
Příběh čtyř stý devadesátý desátý - Černý nepřítel Morgoth
Ty vole, Sauron Morgothovi původně sloužil, to nevíš? Plísnil mě jeden budoucí ajťák, který měl Pána prstenů a jeho svět nastudovaný víc než já. Seděli jsme v hospodě a rozebírali knihy. Bydlel kousek vedle mě na koleji. Tedy u mého původního pokoje, na kterém jsem byl hlášený a ve kterém jsem se musel sem tam ukázat. Protože u blondýnky jsem oficiálně spát nesměl. Tenkrát se ještě hledělo, aby chlapci nebyli u děvčat. Sice jsme byli všichni pár let dospělí, ale pořádek musel být. Pozůstatky socialismu se stále objevovaly. Bude ještě dlouho trvat, než se dá všechno do pořádku. Stačilo vyrazit pár kilometrů za velká města a prohlédnout si ošuntělé domy, špinavé zastávky a všechnu tu další šeď, která nás v dětství provázela. K Tolkienovi jsem se dostal už dávno, ale jako dítě jsem jej tolik nechápal, vnímal jsem jej jinak.
Vlastně až na koleji, s kolegou z mokré čtvrti Michalem, jsem znovu objevil kouzlo těchto knih. Až na koleji mi došlo, že je kapela Morgoth pojmenovaná podle téhle postavy. Litoval jsem, že je Michal už dávno ve své rodné vsi a nemám to komu říct. Budoucího ajťáka totiž žádnej metal nezajímal. On jel elektronickou hudbu. Hrozný zvěrstvo, to vám tedy povím. Ono to bylo v mém případě všechno takový hodně amatérský. Neměl jsme teď kolem sebe nikoho, kdo by byl nadšený do muziky, kdo by se mnou sdílel tu radost z knížek. Hodně jsme spoustu věcí probírali s mojí milou, ale znáte to, ženský pohled je přeci jen jiný. V knihách super, ale muzika, ta mi dělala starosti. Já sice četl recenze ve Sparku, ale tam byl hodně heavík a ten mě, na rovinu, nikdy moc nebral. Mě hodně vadí uječený hlasy. Byly tam sice články i o deathu, blacku, doomu, ale jinak jsem nejvíc čerpal v Music Records. Pánové tam měli vždycky dopředu vystrčená nová alba a já je zkoušel podle obalu. Jako ve starých dobách, když jsem kupoval v Polsku na burze kazety, když na nich byla lebka. Učil jsem se sám. Když mě něco bavilo, tak jsem si pomalu zjišťoval informace. Někdy to bylo hodně těžký.
A tak jsem třeba vůbec nevěděl, že po skvělém albu "Odium" od Morgoth, vyšlo ještě experimentální, podivné dílo "Feel Sorry for the Fanatic". Býval jsem tehdy více ortodoxní, i když oproti ostatním jsem rád ochutnával. Ale tohle album jsem nezkousl. Slyšel jsem jej až asi po roce a něco a byl spíše zklamaný. Novinku jsem docenil až po letech. Oni totiž tihle bardi v čele se skvělým Marcem Grewem, předstihli dobu. Alespoň tak vnímám desku v současnosti. Vlastně ani nevím, kde jsem našel letáček o koncertě v Mnichově. Asi jsem byl na koleji kvůli nějakým zápočtům, co jsem nestihl během roku. Nebyl jsem zrovna vzorný student a vždy mi šlo jen o to, abych prolezl a odložil vojnu o další rok. To se mi povedlo, ale musel jsem slíbit, že o prázdninách donesu nějaké práce. Vrhl jsem se na ně na chalupě, ale nešlo to. Blondýnka se opalovala vedle mě jen v plavkách a nemohl jsem se soustředit. raději jsem odjel na kolej, potkal tam již zmíněného ajťáka, stavil se v Music records. Jo, jasně, takhle nějak to bylo.
Netuším, jestli už tenkrát začali dělat zájezdy na koncerty Ozzy a Potkan, ale s nimi jsem určitě nejel. Nebylo to kvůli ceně, ale mě to spíš nedocvaklo. Také jsem si na osamocené jízdy na koncerty zvykl. Práce o libele, to si pamatuji přesně, byla odevzdána. Mladému profesorovi sice vadilo několik věcí, ale přimhouřil oči. Vylezl jsem ze školy, oddychl si a protože nikdo nikde nebyl, zalezl jsem k Darebákovi. Ten seděl před dřevěnou boudou a líně odháněl hadrem mouchy. Už si tu dlouho nebyl, čuráku, přivítal mě mile a ihned mi nalil pivo. Byl tu i Roman, jeho kolega a asi i kuchař. Nevím, ale buřty na roštu mi opekl. Nakydal mi hromadu hořčice a protože se oba asi nudili, tak se dali do řeči. Na kolej jsem se dostal až k večeru, značně opilý. Všude zavřeno, jen nějaké dvě studentky na výměnném pobytu se hihňaly, když jsem se klátil chodbou na pokoj. Otevřu dveře a padnu na postel. V ruce žmoulám jízdenku na ráno do Mnichova. Když usínám, tak jsem sám se sebou spokojený. Ještě, že jsem vše zařídil.
Ráno mě bolí hlava jako střep. Následek to mnoha levných panáků. Vlezu do sprchy a když asi deset minut stojím pod ledovou vodou, ozve se ťukání. Nedáš si s námi, pronese podle přízvuku Polka. Mám kolem pasu ručník a stydím se. Omluvím se a když odejde, zanechá za sebou lehký závan vodky. Poblijju se. Mocně a hlasitě. Musím znovu do sprchy, zuby vyčistit. Triko Vader obléknout. Mapku s Michovem do žebradla. Peníze do jedné kapsy. Doklady do druhé. Nosíval jsem pro jistotu i nůž, takový zavírací, na chleba a na cikány, jak říkával jeden můj kamarád z Boleslavi. Vylezu před kolej a musím se vrátit. Střeva mám v jednom ohni. To nám to pěkně začíná, řvu na hajzlíku, když trpím jako zvíře. I tak jsem na nádraží asi hodinu předem. Sekaná a pivo. A pivo. Srovná mě to tak, že je mi moc fajn. Jen ještě, aby nedošlo k omylu. Já ve svých příbězích působím jako děsný alkáč, ale není to pravda. Většinou píšu o víkendech, o různých akcích. V obyčejném životě jsem hodně sportoval a taky normálně žil. Mám to takhle odjakživa. Metal sice prostupuje celý můj život, ale není to tak, že bych nedělal nic jiného. Tak na to pozor!
Kam jedeš, do Prahy co? Zeptá se mě taková ta seschlá paní bez zubů, co sedávala vždycky před hospodou. Tentokrát se jí povedlo asi někde vyžebrat pár krejcarů a tak si sedla vedle mě. Dělá na mě cukrbliky, vůbec jí nedochází, že už na to nemá. Je mi jí svým způsobem líto, ale taky mě trošku štve. Odpovím, že do Mnichova, ale raději bych si četl. Mám tu nějaké dobré sci-fi. Jo, tam jsem se prodávala, po tomhle těle frickové toužili! Nakloní se ke mě, smrdí jí z tlamy a dá si seschlá prsa k sobě. Udělá pusou kroužek a naznačí rukou kouření penisu. Pivo dopiju hodně rychle a jdu raději na perón. Na lavičce je plno a tak si musím číst vestoje. Nevadí mi to, nasedím se ještě hodně. Do kupé se mnou vlezou dvě holky, našlechtěný jak na nějaký večírek. Až někde u hranic mi dojde, že jedou do práce. Do bordelu, kde prodávají svá těla tlustým Němcům, jak samy říkají. Se mnou se baví s takovým tím povýšeným pohledem někoho, kdo má peníze a vydělal je rychle. Smějí se mé housce se salámem i tatrance. Jsem pro ně vágus s dlouhým vlasem. Raději nasadím sluchátka, zapnu play na discmanovi. Cesta mi tak hezky uteče. V Mnichově se rozloučím se slovy, tak hezký den a příjemné kurvení. Koukají na mě jak dvě larvy. Jsou hloupý, ale hezký. Co k tomu dodat? Takových je.
Darebák sice chlastal a roznášel pivo už hodně let, ale hloupý rozhodně nebyl. Doporučil mi hospodu se skvělým pivem. Název si už nepamatuji, ale vzpomínám si, že všude na zdech byly koně a povozy. Něco jako u nás zájezdní hostinec. Zkouším znovu poslouchat nové album Morgoth, ale nelíbí se mi. Raději volím staré kousky a jsem sám překvapen, kolik toho v žebradle nesu. Když je už k večeru, musím se trošku projít. Mám hladinku a chci si z koncertu něco pamatovat. Když už se táhnu takovou dálku. Nikdy jsem moc nechápal lidi, co jsou mrtví pár metrů za vstupem, co blábolí uprostřed davu. Líbí se mi takové to opojné, opilecké a blahosklonné pivní rozpoložení, ale rozhodně nechci být totálně na plech. Před klubem Incognito je několik lidí. Uvnitř se už ladí. Vlezu dovnitř a zalezu si do kouta. S nikým se nebavím, soustředím se jenom na muziku. Tehdy jsem znal všechny texty, jednotlivé melodie, dokonce i příběhy kapely. Morgoth jsem miloval v období Cursed, to byla neskutečná deska.
Neutuším, jestli to byl poslední koncert kapely na nějakém turné, ani nevím, jaké tehdy byly vztahy v kapele, ale na pódiu působili Morgoth jako parta sólistů. Marc Grewe odvedl skvělou práci, kytaristé také. Bicí v pohodě, ale něco mi tam chybělo. Bylo to hodně zvláštní vystoupení. Já se vždycky těším, dovedu ledacos odpustit, ale tady mi něco nesedělo. Samozřejmě, nebyl to žádný průšvih, pořád to bylo o level výše než většina českých kapel (ty dobré prominou), ale neřezalo to tolik, jak jsem si představoval. Hodně se hrálo z poslední desky a to fanoušky moc nebavilo. Alespoň tak jsem vše vnímal já, mladý muž ve stínu. Podupával jsem si sice do rytmu a určitou sílu a tlak to mělo, ale jako celek jsem byl rozpačitý. Černý nepřítel Morgoth mě vůbec neděsil. Předkapely si nepamatuji, ničím mě nezaujaly, ale je klidně možné, že se jednalo o nějaká v budoucnosti slavnější jména. Nevím. Jdu Mnichovem a přemýšlím, jak vlastně celou akci vstřebat. Potkám pár prostitutek, všechny mluví česky a polsky. Nenabídne se mi žádná, asi vypadám fakt chudě.
Zalezu si do kouta na nádraží a čekám na vlak. V kupé ihned usnu a jsem rád, že se probudím kousek před Plzní. Měl jsem si s sebou vzít bágl, mohl jsem zpátky na chalupu rovnou. Místo toho se ploužím vyhřátým městem a poslouchám Paradise Lost. Musím se uklidnit, na nějaký nářez nemám náladu ani chuť. Volám z koleje mámě do práce, přijedu zítra, jak se máte? Blondýnka je sama na chalupě, uvidíme se o víkendu. Nahodím batoh na záda a vydám se k nádraží. Nemám už moc peněz a tak dojedu jenom do Prahy. Metrem na Českomoravskou a pak pěšky, dlouho pěšky na výpadovku. Kam jedete? Zahlaholí starý rocker z bavoráka. Vyprávíme si až do Liberce, je to borec a dobrá duše. Na tramvaj do Jablonce ještě mám, ale pak musím pěšky. Leží před chalupou a má na sobě plavky, přesně jak jsem si představoval. Naberu do rukou deštivou vodu ze sudu a pokropím ji. Ječí a opětuje můj útok. Skončíme v objetí, já se přiznám, že mám zápočet a pak začnu dlouze vyprávět o tom, jak jsem potkal černého nepřítele Morgotha.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Ave COSMOPHAGE! Greetings to Brazil. I hope all is well with you. I was really looking forward to your new release "Sidereal Malignancy", already the previews sounded great. And when the EP reached me, it literally tore me apart. How did the new album come about?
Greetings Deadly Storm! This is Matheus, Cosmophage’s rhythm guitarist and we’re glad to hear that you enjoyed our debut EP.
Well, Sidereal Malignancy is the 1st release of our band and it contains all the first songs we composed. Two of the tracks were actually composed during the pandemic, before the band started its activities, and were reworked to fit the band’s style (Devourment of the Ur-Plagued and Decaying Entropy). But for Sidereal Malignancy, truth be told, there was no grand plan, these are just the songs we were able to compose as we were figuring out what we wanted to do with our music. One thing that helped is that most of us were already playing together as Utterance for a few years before starting Cosmophage so we had some experience and some solid ideas of what we wanted to do. With the pandemic we had to stop playing for two years and in those two years we ended Utterance and started Cosmophage. It was something of a new band, new style, same people deal.
I have to say that I was literally torn apart by the sound of the new album. It's dense, massive, dark and at the same time as cold as a dead man's hand. That's how I like it! The sound is by Diogo Dantas. With what feelings did you go into the studio and how did you manage to achieve such killer material?
Diogo is our vocalist and he was the latest member to join the band. After he joined, as we were tired of waiting for other people to help us record the EP, Diogo suggested he could try recording us himself (which he had already done for a previous project of his) and we accepted. The recording process went smoothly but it was crude and involved several sessions of Diogo bringing his computer to my house so me and Vinicius could track our strings. Roberto had some sessions of bringing his guitar to Diogo’s house to track his solo guitars. Then Diogo borrowed a nice mic from a friend of his to record the vocals and Manoel recorded the drums on the house of a friend of ours that owns a nice drumkit and lives close by. After that we did several sessions of mixing to achieve the final mix. At the end of the process we had twenty different mixes we had gone through as we learned to mix and what sound we wanted.
So, funnily enough, we never really went into an actual professional music studio. We recorded it all by ourselves with amateur equipment and learning as we go. We didn’t have much experience recording before, even Diogo didn’t, but we were happy with the results. I believe that in a city like Brasília that doesn’t have a lot of people qualified to record actual Death Metal, for underground niche artists like ourselves, it might be better to record and mix your music yourself then trying to explain to someone that doesn’t have experience with underground metal what Death Metal is “supposed“ to sound like. We didn’t have the technical prowess to record ourselves in the best manner but we at least had the interest to learn whatever we could to make it sound better instead of just hastily doing a generic recording sound for a paycheck which is what we would have gotten in a professional studio here in Brasília. With that being said I want to mention that it was impressive to see how much Diogo learned about recording in such a short time. The joys of youth!
I always take the recordings as a whole and you didn't just underestimate the sound but also the cover. Mariana Bergo is a great painter. How did you guys get together and how did the cover come together? Did you have any requirements or did you choose from already prepared paintings? And how did the collaboration work?
Mariana is my wife, she’s a tatto artist, illustrator and painter. She knows our band like the palm of her hand and she had already done the artwork for Utterance’s EP, Conflagration, so we knew from the get-go she was gonna be the artist for Sidereal Malignancy as well. One funny thing is that this art wasn’t made specifically for Cosmophage, this was the art she created to compete in an art contest held by Demilich. If I remember correctly they wanted to find an artwork to use for the merch of their new tour at the time. She didn’t win the contest but we won our cover art. Mariana is the best artist I know and she has my complete faith to do whatever she wants in our album covers. She knows the songs, the lyrics, and what our band is about. She’s in the process of sketching the art for our first full length album as I type this!
The lyrics are an integral part of the album. Did you choose traditional style themes like death and suffering or not? What are the lyrics on "Sidereal Malignancy" about, who is the author? Where did you get the inspiration for them?
The lyrics are written by me. Cosmophage’s lyrics are an attempt to balance the gruesome and violent nature of traditional Death Metal lyricism with esoteric/occult themes that stem from a hefty dose of cosmic horror. Lovecraft, Chambers, Machen and Ligotti and some brazilian poets like Cruz e Souza and Augusto dos Anjos are some of the main literary influences that inspire my lyrics. Nevertheless, all of our lyrics thus far, contain some sort of dimensional travel or astral projection that opens the way to a different plane of existence in which varied manners of horror and death are witnessed.
What about the concerts? How is the situation with them in Brazil at the moment? Are the clubs working? Do fans go to concerts or do they just sit in front of the internet anymore? I need a club, beer, girls!
The scene in our city, Brasília, is pretty lively at the moment. There are plenty of concerts from local bands. I’d say there are concerts to go to every weekend but there are not many Death Metal bands. Our city has a big tradition with Thrash Metal and Hardcore Punk so most of the underground concerts features these styles of music. We have done our fair share of gigs here sharing the stage most of the times with local Thrash Metal bands like Axion, Transtorno Nuclear or Evil Corpse but sometimes with other Death Metal bands like our brothers of Burial Temple. I wouldn’t say these concerts are packed with fans but most of them have a fair share of people, I’d guess the underground concerts here have usually around 100 people showing up. Enough people to play with dignity. We are hoping to see more Death Metal bands cropping up here so we can try to organize some concerts with a 100% Death Metal theme.
What about the underground scene in general? Is it alive in Brazil? You're from Brasília, it's a big city, do you meet somewhere for death metal? If I visit the city, where should I go to a gig? What about the fans? Do they support the bands?
The underground scene is always alive in Brazil. The country is big, we have a big population and a lot of big cities with a lot of metal fans. In Brasília, if you want to meet other people that enjoy Death Metal there is one bar we usually go to called Barkowski. The owner is a huge metal fan and the place is crowded with people from all walks of the underground every night, be it Black Metal fans, Death Metal fans, Thrash Metal fans, Punks and etc.
There is not one place to go to a gig that is guaranteed to be hosting an event every weekend. Since the scene here is mantained by the bands themselves and by amateur productors the places where gigs happen are constantly changing up. One thing to keep in mind is that Brasília is very big geographically speaking and the way it was urbanized is like a lot of smaller cities connected by highways and they’re mostly far away from each other. So if you make a concert in one side of Brasília, it’s usually hard to reach for the other side of the Federal District.
The fans are very supportive (we sold all our brazilian Sidereal Malignancy Cds in one day!) but I fear their numbers are slowly dwindling with the newer generations of fans being smaller. I hope to be proven wrong as I believe the underground metal scene is one of the few authentic displays of human culture that will not be replaced by some internet bullshit.
Do you have any dreams with the band? Do you have a good name in the underground, but do you want to move up? I mean, are you tempted to maybe tour with a big name, play a big festival, release another record on a well-known label? What dreams and vision does COSMOPHAGE have?
Having a Death Metal band while being from a poor country like Brazil is financially tough. It’s a lot of time we could be devoting to building ourselves financially that goes into the band so we’re not gonna deny an opportunity to make it easier on us.
We already are supremely satisfied with the label that has accepted us into their ranks (Me Saco Un Ojo) but we would definitely like to play in big festivals and to have the means to tour the world playing our music. But the core vision of COSMOPHAGE is purely related to our music: we want to play the Death Metal that we want to hear and we will not compromise on that. We’d stop playing altogether before playing a style of Death Metal that we don’t believe in.
What does death metal mean to you? Why did you choose this style? How did you get into it and what musicians were your role models when you started? Do you see metal "just" as music or is it also a lifestyle for you? Feel free to look at this page philosophically.
For me, metal is not just music. It’s more of a lifestyle for sure. But I do want to point out that the lifestyle only keeps making sense for me because I still enjoy the music a lot, the music has to be good and authentic, always, or else the lifestyle becomes false.
To me Death Metal is the best of both worlds. Death Metal is an artistical craving in the sense that it is an appropriate response to a world in which violence, death, decay and rot is the norm. But Death Metal is also my favorite genre of music. I like how complex and groovy it can get, I like how physical the experience of listening to a live Death Metal act is and most of all how brutal and dense it is. So Death Metal is both a crutch to navigate this cursed planet and a source of musical pleasure to me.
I became a metal fan when I was 9 years old and listened to Iron Maiden for the first time... from there I got into almost all styles of metal (which I fully enjoy to this day). Death Metal was the final consequence of that whole trajectory. I tend to believe Death Metal is the final frontier of that lineage of traditional metal in which Heavy Metal influenced Thrash Metal that influenced Death Metal. While Black Metal for example, in opposition to that, was an act of rebellion against traditional metal, Death Metal kept that fire burning.
(Don’t get me wrong though, I’m a huge Black Metal fan. Black Metal was my first passion even before Death Metal...)
Do you have any bands in your area that you would recommend. What do you go to see in the clubs in Brazil?
There are a lot of fun bands in the vicinity but to keep it short I’ll recommend Primitive Death, Burial Temple and Axion. These bands are from talented people that are doing their best to make quality music.
Most of us currently live far away from the usual concert venues so we unfortunately don’t go to many concerts these days. We played a lot of gigs in 2024 so sharing the stage with other bands was our main opportunity to keep updated with the other bands.
What can we look forward to from COSMOPHAGE in the coming months?
We’re in the process of writing our first full length album to be released later this year through Me Saco un Ojo and Memento Mori. Writing the new record is our only focus right now since we’re not even accepting gigs to stay focused on the record.
Thank you very much for the interview. I'm going to listen to the new "Sidereal Malignancy" again. It's great! Good luck and I hope to meet you at a gig somewhere soon and have a beer together!
Ave COSMOPHAGE! Zdravím do Brazílie. Doufám, že je u vás vše v pořádku. Na vaši novinku „Sidereal Malignancy“ jsem se neskutečně těšil, už ukázky zněly skvěle. A když se ke mně EP dostalo, doslova mě roztrhalo na kusy. Jak novinka vznikala?
Zdravím vás, Deadly storm zine! Tady je Matheus, rytmický kytarista Cosmophage, a jsme rádi, že se vám naše debutové EP líbilo.
No, Sidereal Malignancy je první deska naší kapely a obsahuje všechny první skladby, které jsme složili. Dvě ze skladeb byly ve skutečnosti složeny během pandemie, tedy ještě před zahájením činnosti kapely, a byly přepracovány tak, aby odpovídaly stylu kapely (Devourment of the Ur-Plagued a Decaying Entropy). Ale pro Sidereal Malignancy, popravdě řečeno, neexistoval žádný velký plán, jsou to prostě skladby, které jsme byli schopni složit, když jsme zjišťovali, co chceme s naší hudbou dělat. Jedna věc nám pomohla, že většina z nás už několik let před založením Cosmophage hrála společně jako Utterance, takže jsme měli nějaké zkušenosti a pevné představy o tom, co chceme dělat. Kvůli pandemii jsme museli na dva roky přestat hrát a během těch dvou let jsme ukončili Utterance a založili Cosmophage. Bylo to něco jako nová kapela, nový styl, stejní lidé.
Musím říct, že u novinky mě doslova rozsekal zvuk. Je hutný, masivní, temný a zároveň studený jako ruka mrtvoly. Přesně takhle to mám rád! Pod soundem je podepsán Diogo Dantas. S jakými pocity jste šli do studia a jak se vám povedlo docílit tak zabijácký materiál?
Diogo je naším zpěvákem a stal se posledním členem kapely. Po jeho příchodu, když už nás nebavilo čekat na další lidi, kteří by nám pomohli nahrát EP, Diogo navrhl, že by nás mohl zkusit nahrát sám (což už udělal pro svůj předchozí projekt), a my jsme souhlasili. Nahrávání probíhalo hladce, ale bylo hrubé a zahrnovalo několik sezení, kdy Diogo přinesl svůj počítač ke mně domů, abychom s Viniciusem mohli natočit naše smyčce. Roberto absolvoval několik sezení, kdy nosil svou kytaru k Diogovi domů, aby mohl trackovat své sólové kytary. Pak si Diogo půjčil pěkný mikrofon od svého kamaráda, aby nahrál vokály, a Manoel nahrál bicí u našeho kamaráda, který vlastní pěknou bicí soupravu a bydlí nedaleko. Poté jsme provedli několik sezení mixu, abychom dosáhli finální podoby. Na konci procesu jsme měli dvacet různých mixů, kterými jsme prošli, jak jsme se učili míchat a jaký zvuk jsme chtěli.
Takže jsme kupodivu nikdy nešli do skutečného profesionálního hudebního studia. Všechno jsme si nahrávali sami s amatérským vybavením a učili se za pochodu. S nahráváním jsme předtím neměli moc zkušeností, dokonce ani Diogo ne, ale s výsledky jsme byli spokojení. Věřím, že ve městě, jako je Brasília, kde není moc lidí kvalifikovaných pro nahrávání skutečného death metalu, je pro undergroundové výklenkové umělce, jako jsme my, možná lepší nahrát a smíchat si hudbu sami než se snažit vysvětlit někomu, kdo nemá s undergroundovým metalem zkušenosti, jak má death metal „znít“. Neměli jsme technickou zdatnost, abychom se sami nahráli co nejlépe, ale měli jsme alespoň zájem naučit se cokoli, aby to znělo lépe, místo abychom jen narychlo udělali generický zvuk nahrávky za výplatu, což bychom dostali v profesionálním studiu tady v Brasílii. K tomu bych chtěl podotknout, že bylo působivé vidět, kolik se toho Diogo za tak krátkou dobu naučil o nahrávání. Radosti mládí!
Vždy beru nahrávky jako celek a vy jste nepodcenili jenom zvuk, ale i obal. Mariana Bergo je skvělá malířka. Jak jste se dali dohromady a jak obal vznikal? Měli jste nějaké požadavky nebo jste vybírali z již připravených obrazů? A jak probíhala spolupráce?
Mariana je moje žena, je tatérka, ilustrátorka a malířka. Naši kapelu zná jako své boty a už dělala grafiku pro EP Utterance, Conflagration, takže jsme od začátku věděli, že bude výtvarnicí i pro Sidereal Malignancy. Vtipné na tom je, že tenhle art nebyl vytvořen speciálně pro Cosmophage, byl to art, který vytvořila, aby mohla soutěžit v umělecké soutěži pořádané Demilichem. Pokud si dobře vzpomínám, chtěli najít umělecké dílo, které by použili pro merch svého tehdejšího nového turné. Soutěž nevyhrála, ale my jsme vyhráli náš obal. Mariana je nejlepší umělkyně, jakou znám, a má mou naprostou důvěru, aby si na obalech našich alb dělala, co chce. Zná naše písničky, texty a ví, o čem naše kapela je. Právě teď, když píšu tyto řádky, dělá náčrtky obalu našeho prvního řadového alba!
Nedílnou součástí desky jsou i texty. Zvolili jste tradiční stylová témata jako smrt a utrpení nebo ne? O čem jsou texty na „Sidereal Malignancy“, kdo je jejich autorem? Kde jste pro ně brali inspiraci?
Texty jsem napsal já. Texty Cosmophage se snaží vyvážit hrůznou a násilnou povahu tradiční deathmetalové lyriky s esoterickými/okultními tématy, která vycházejí z pořádné dávky kosmického hororu. Lovecraft, Chambers, Machen a Ligotti a někteří brazilští básníci jako Cruz e Souza a Augusto dos Anjos jsou jedněmi z hlavních literárních vlivů, které inspirují mé texty. Nicméně všechny naše dosavadní texty obsahují nějaký druh dimenzionálního cestování nebo astrální projekce, které otevírají cestu do jiné roviny existence, v níž jsme svědky nejrůznějších způsobů hrůzy a smrti.
A co koncerty? Jak je to s nimi momentálně v Brazílii? Fungují kluby? Chodí fanoušci na koncerty nebo už jenom sedí u internetu? Já potřebuji klub, pivo, holky!
V našem městě Brasília je v současné době velmi živo. Koná se tu spousta koncertů místních kapel. Řekl bych, že na koncerty se dá chodit každý víkend, ale deathmetalových kapel je málo. V našem městě má velkou tradici Thrash Metal a Hardcore Punk, takže na většině undergroundových koncertů se objevují právě tyto hudební styly. Máme za sebou slušnou řádku koncertů, na kterých jsme sdíleli pódium většinou s místními thrashmetalovými kapelami jako Axion, Transtorno Nuclear nebo Evil Corpse, ale někdy i s jinými deathmetalovými kapelami, jako jsou naši bratři z Burial Temple. Neřekl bych, že jsou tyto koncerty plné fanoušků, ale na většině z nich se sejde slušný počet lidí, tipoval bych, že na zdejší undergroundové koncerty přijde obvykle kolem stovky lidí. Dost lidí na to, aby se dalo důstojně hrát. Doufáme, že se tu objeví více deathmetalových kapel, takže se můžeme pokusit uspořádat nějaké koncerty se stoprocentně deathmetalovou tematikou.
A co undergroundová scéna u vás všeobecně? Žije to v Brazílii? Jste z Brasílie, to je velké město, scházíte se třeba někde na death metal? Kdybych město navštívil, kam bych měl zajít na koncert? A co fanoušci? Podporují kapely?
Undergroundová scéna je v Brazílii stále živá. Země je velká, máme hodně obyvatel a spoustu velkých měst se spoustou metalových fanoušků. V Brasílii, pokud se chcete setkat s dalšími lidmi, kteří mají rádi death metal, je jeden bar, kam obvykle chodíme, jmenuje se Barkowski. Majitel je velký metalový fanoušek a každý večer je tam plno lidí ze všech oblastí undergroundu, ať už jsou to fanoušci black metalu, death metalu, thrash metalu, punku atd.
Neexistuje jediné místo, kam by se dalo jít na koncert, kde by se zaručeně každý víkend konala nějaká akce. Jelikož zdejší scénu udržují samotné kapely a amatérští producenti, místa, kde se koncerty konají, se neustále mění. Je třeba mít na paměti, že Brasília je z geografického hlediska velmi velká a způsob její urbanizace připomíná spoustu menších měst spojených dálnicemi, která jsou většinou od sebe vzdálená. Takže pokud si uděláte koncert na jedné straně Brasílie, je většinou těžké se dostat na druhou stranu federálního distriktu.
Fanoušci nás velmi podporují (za jeden den jsme prodali všechna naše brazilská cédéčka Sidereal Malignancy!), ale obávám se, že jejich počet pomalu klesá s tím, jak ubývá nových generací fanoušků. Doufám, že se ukáže, že se mýlím, protože věřím, že undergroundová metalová scéna je jedním z mála autentických projevů lidské kultury, který nebude nahrazen nějakou internetovou sračkou.
Máte s kapelou nějaké sny? V undergroundu máte dobré jméno, ale chcete se posunout někam výš? Myslím tím, láká vás třeba turné s nějakým velkým jménem, zahrát si na velkém festivalu, vydat další desku u známého labelu? Jaké sny a vizi mají COSMOPHAGE?
Mít deathmetalovou kapelu a zároveň pocházet z chudé země, jako je Brazílie, je finančně náročné. Je to spousta času, který bychom mohli věnovat finančnímu budování, který jde do kapely, takže si neodepřeme příležitost, abychom si to ulehčili.
Už teď jsme nadmíru spokojení s vydavatelstvím, které nás přijalo do svých řad (Me Saco Un Ojo), ale určitě bychom chtěli hrát na velkých festivalech a mít prostředky na to, abychom mohli cestovat po světě a hrát naši hudbu. Ale základní vize COSMOPHAGE se týká čistě naší hudby: chceme hrát death metal, který slyšíme a máme rádi, a v tom nebudeme dělat kompromisy. Než abychom hráli styl death metalu, kterému nevěříme, raději přestaneme hrát úplně.
Co pro tebe znamená death metal? Proč sis zvolil zrovna tento styl? Jak ses k němu dostal a jací muzikanti byli tvým vzorem, když si začínal? Vnímáš metal „jen“ jako hudbu nebo je pro tebe i životním stylem? Klidně se můžeš na tuto stránku podívat i filozoficky.
Metal pro mě není jen hudba. Je to spíš životní styl. Ale chci zdůraznit, že životní styl pro mě má stále smysl jen proto, že mě hudba pořád hodně baví, hudba musí být dobrá a autentická, vždycky, jinak se životní styl stává falešným.
Death metal je pro mě to nejlepší z obou světů. Death metal je umělecká touha v tom smyslu, že je adekvátní reakcí na svět, v němž je násilí, smrt, rozklad a hniloba normou. Ale Death Metal je také můj nejoblíbenější hudební žánr. Líbí se mi, jak komplexní a groovy dokáže být, líbí se mi, jak fyzický je zážitek z poslechu živého deathmetalového vystoupení, a hlavně jak je brutální a hutný. Takže death metal je pro mě jak berlička, jak se pohybovat po této prokleté planetě, tak zdroj hudebního potěšení.
Metalovým fanouškem jsem se stal, když mi bylo devět let a poprvé jsem si poslechl Iron Maiden... od té doby jsem se dostal téměř ke všem metalovým stylům (které si naplno užívám dodnes). Death metal byl konečným důsledkem celé této dráhy. Přikláním se k názoru, že death metal je poslední hranicí té linie tradičního metalu, v níž heavy metal ovlivnil thrash metal, který ovlivnil death metal. Zatímco například Black Metal byl v opozici k tomu aktem vzpoury proti tradičnímu metalu, Death Metal tento oheň udržoval.
(Nechápejte mě však špatně, jsem velkým fanouškem black metalu. Black metal byl mou první vášní ještě před death metalem...).
Máte ve svém okolí nějakou kapelu, kterou bys nám doporučil. Na co se chodí v klubech v Brazíli?
V okolí je spousta zábavných kapel, ale abych to zkrátil, doporučím Primitive Death, Burial Temple a Axion. Tyto kapely jsou od talentovaných lidí, kteří se snaží dělat kvalitní hudbu.
Většina z nás v současné době žije daleko od obvyklých koncertních míst, takže v dnešní době bohužel moc koncertů nenavštěvujeme. V roce 2024 jsme odehráli spoustu koncertů, takže sdílení pódia s ostatními kapelami pro nás bylo hlavní příležitostí, jak se udržet v obraze s ostatními kapelami.
Na co se můžeme od COSMOPHAGE těšit v nejbližších měsících?
Právě píšeme naše první dlouhohrající album, které vyjde ještě letos u Me Saco un Ojo a Memento Mori. Psaní nové desky je teď naším jediným cílem, protože ani nepřijímáme koncerty, abychom se mohli soustředit na nahrávání.
Děkuji moc za rozhovor. Jdu si novinku „Sidereal Malignancy“ znovu pustit. Je totiž skvělá! Ať se vám daří a doufám, že se brzy potkáme někde na koncertě a dáme si spolu pivo!
Už jsem to nějaký čas cítil v kostech. Měl bych poděkovat všem padlým bohům. Zapálit svíce za to, že vše dopadlo dobře. Moc o svých soukromých věcech nepíšu, ale věřte mi, že poslední půlrok byl završením tří let, které byly velmi náročné. Ne, ze mě si dělat srandu, že jsem šedivý, nemůžete. Snažil jsem se být silný, stát manželce po boku a všechno s ní vydržet. Povedlo se. Zázraky se dějí a moderní lékařská věda dokáže divy. Jsem moc rád, že jsem nezůstal na všechno sám. Já potřebuji pro psaní klid, zázemí, jistotu, svůj kout, kam se můžu vracet. Vím moc dobře, že píšu postaru, vyrůstal jsem v době, kdy se to tak dělalo. Nejsem jako fanoušci s placatými čepicemi, co nezažili tištěné časopisy. Možná působím už jako Metuzalix, jako fosílie, co se občas moc vykecává, nesleduje moderní trendy a je určitě zkostnatělý. Jiný nebudu, ale to vy už dávno víte...
Jsem jako starý dinosaurus, jako ten, který plánuje koncerty dlouho dopředu, protože se vždycky připije a druhý den má kocovinu, bolí ho celé tělo a nadává si, proč se už na to nevybodne. Nojo, ale když ono to nejde. Když nemůžu a nikam se dlouho nedostanu, začnou mi koncerty chybět. Hodně si vybírám a LUCIFERICON jsem ještě neviděl. POWER FROM HELL také ne a protože mám obě kapely moc rád, nahlásil jsem si v pátek volno, koupil si vstupenku i jízdenky na vlak a někdy kolem čtvrté odpoledne jsem již do sebe ládoval jedno pivo za druhým (tentokrát s Jardou na Čerňáku, kterému tímto děkuji za skvělou společnost, byla to paráda!). Jasně, už to není jako kdysi, když nás jezdívalo na metal třeba padesát, ale zvykl jsem si. A vlastně to i chápu. Každý máme spoustu povinností, všechno se zdražilo, už jsme víc unavení. Zatím to ale jde. Možná mi už je padesát, ale takhle před koncertem jsem pořád ten vtipný mladík s jiskrou v oku. Aspoň si to myslím. Moc nežeru sám sebe, nemám takovej ten současnej, do sebe zahleděnej, feeling ze sociálních sítí, ale pořád dobrý.
A tak jsem se zase jednou snažil zastavit otáčení zeměkoule, zpomalit konec starých časů. Všechno se mění, ale jsou jistoty, kterých je možné se chytit. Mí kamarádi i kamarádky, kterým tímto moc děkuji. Mám tyhle rozplavby před koncerty moc rád, vždycky se ujistím, že nejsem na světě se svým pohledem na život sám, že jsou pořád někde dobré duše, které se umí usmívat. Díky vám jsem překonal spoustu překážek. Pokecáme, dopijeme a jdeme pomalu do klubu. Nebyl jsem tu již poměrně dlouho, ale vím, že bude vše v pořádku. A také je, přivítejte ztraceného syna domů. Pro mě je tahle dřevěná kůlna chrám se spoustou skvělých vzpomínek. Spoustu jsem si jich měl doplnit i tenhle večer. Mám náladu tak akorát, jsem blahosklonný a těším se na první rituál.
LUCIFERICON - jestli někdo umí svojí hudbou znázornit absolutní tmu, krvavou mlhu a pomalou smrt na oltáři, tak jsou to právě tihle Nizozemci. Ocitl jsem se mimo klub i naši dimenzi. Byl jsem na starém hřbitově, v hrobce padlého kněze. Zrovna jsme s kapelou exhumovali jeho rakev. Tohle byla přesná definice toho, co mám na death metalu tolik rád. Síla se zde potkávala s absolutní tmou, s takovým tím jedovatým zlem, které čeká ve stínu, aby vám prokouslo hrdlo. Pánové hráli velmi přesvědčivě a povedlo se jim mě vtáhnout do jejich nečisté hry. Pro mě osobně se jednalo o takový ten druh vystoupení, u kterého jsem se stal morbidním básníkem. Navíc jsem si splnil sen. Mám s kapelou i rozhovor a potvrdil jsem si tak i naživo, že tahle smečka, když se vydá na lov, tak po ní zůstává pěkně dlouhá krvavá stopa. Netuším, jestli jste si někdy četli ve starých okultních knihách, ale tenhle koncert měl v sobě úplně stejnou děsivou auru. Pod pódiem jsem byl já, doslova uhranutý, i zástup nemrtvých, kteří se kývali spokojeně do rytmu. Vynikající temný a zlovolný obřad!
If anyone can depict absolute darkness, bloody fog and slow death on the altar with their music, it is these Dutchmen. I found myself outside the club and our dimension. I was in an old cemetery, in the tomb of a fallen priest. We were just exhuming his coffin with the band. This was the very definition of what I love about death metal. Power meets absolute darkness, the kind of poisonous evil that waits in the shadows to bite your throat. The gentlemen played very convincingly and managed to draw me into their dirty game. For me personally, it was the kind of performance that made me a morbid poet. Moreover, I had fulfilled a dream. I got to interview the band as well, and it confirmed for me live that this pack, when they go hunting, leaves a pretty long trail of blood. I don't know if you've ever read about it in old occult books, but this show had the same eerie aura about it. There was me under the stage, literally mesmerized, and a crowd of undead swaying contentedly to the beat. A deliciously dark and sinister ceremony!
POWER FROM HELL - zákon akce a reakce funguje na sto procent. U těchto brazilských psů tomu tak alespoň bylo. Představte si hrobku, ve které dlouhé roky spí prokletí. Jednoho dne, léta páně 2025, ve čtvrtek 13. března, se rozhodli vrátit na svět, aby nás spálili na popel. Brazilcům se to povedlo na výbornou. Kombinace starosvětského blacku, thrashe, speedu, na mě fungovala od začátku do konce. Jestliže mi cestou na koncert hlavou vířila spousta vzpomínek, tak přibyly další. Tohle bylo jako se nechat zavřít spolu s VENOM, BULLDOZER, SODOM a VULCANO do starých plesnivých katakomb. Pánové mají metal v krvi a bylo to hodně znát. Vystoupení totiž působilo opravdově, upřímně, řezalo a bylo zahrané od srdce. Víka od rakví nadskakovala a kosti praskaly tlakem. Jednalo se o velmi přesvědčivý a skvěle zahraný výlet do časů, kdy se hudba posílala poštou na kazetách. Moc nevím, co dodat, zážitek to byl totiž nepřenositelný. Měl jsem pocit, že mě muzika řeže hluboko ve vnitřnostech i v hlavě. Absolutní black/thrash/speed metalové tsunami!
The law of action and reaction works 100%. At least it was so with these Brazilian dogs. Imagine a tomb where a curse has been sleeping for years. One day, in the summer of our Lord 2025, on Thursday, March 13, they decided to return to the world to burn us to ashes. The Brazilians have succeeded admirably. The combination of old world black rock, thrash, speed, worked for me from start to finish. If I had a lot of memories swirling around in my head on the way to the concert, more were added. This was like being locked in the moldy old catacombs with VENOM, BULLDOZER, SODOM and VULCANO. The gentlemen have metal in their blood and it was very evident. The performance felt real, sincere, cutting and was played from the heart. The coffin lids were bouncing and the bones were cracking with pressure. It was a very convincing and well played trip back to the days when music was sent by post on cassette tapes. I don't really know what to add, for the experience was non-transferable. I felt like the music was cutting deep into my guts and head. An absolute black/thrash/speed metal tsunami!
Zvuk byl v pořádku, organizace také a co se týká návštěvnosti, tak začínám mít pocit, že chodím už jen na koncerty, na které přijde něco kolem 30 - 40 lidí. No co, aspoň nebyly fronty na pivo.
To už je konec? Ptám se a pomalu se vracím z temnoty na zem do reality. Dám si ještě pivo a potom nasadím automat. Musím se nějak dostat na tramvaj, sednout na vlak, usnout, probudit se v Plzni a také chytit noční MHD. I když jsem sportovec celý svůj život a má fyzička je považována lékaři za velmi dobrou, takhle po padesátce je to docela výzva. Držím tempo, přemlouvám hlavu, aby neusnula. Jsem robot, co spustil program se souřadnicemi směrem přímo domů, do postele. Jsem moc rád, že jsem se přemluvil, abych vyrazil. Mám spoustu nových zážitků, budoucích vzpomínek. A také pocit, že nepatřím do starého železa. Navíc jsem moc rád, že jsem poděkoval všem padlým bohům a zapálil svíce za život. Jdu spát. Už fakt nemůžu. Moc vám děkuji za dlouhodobou přízeň. Bez vaší podpory by to nešlo. Každý, kdo hraje na nějaký nástroj, maluje obrazy nebo píše, to musí pro někoho dělat. Já mám to štěstí, že mí čtenáři jsou nejen věrní, ale je na ně i spoleh (navíc je vás čím dál tím víc). Načerpal jsem spoustu energie a síly do dalších dní! Díky moc všem za to!
GENOCIDAL RITES - Genocidal Upheaval of Subservient Abrahamic Law
CD 2025, Hells Headbangers
for english please scroll down
Některé tváře prokletých jsou zohavené tak, že jsou k nepoznání. Podle prvotního ohledání šlo zjistit, že za svého života prováděli spoustu temných a krvavých rituálů. Odsouzeni k dlouhému umírání, zavřeni ve starých katakombách, letos povstali, aby se pomstili za všechny křivdy. GENOCIDAL RITES jsou black metalovou četou zkušených válečníků. Jedná se o vyslance samotného pekla, kteří se rozhodli nás letos spálit na popel svým prvním dlouhohrajícím albem.
Je to ostrý, nekompromisní útok, po okraj narvaný zlostí, hnilobou, nihilismem a zkaženým masem. Nic pro slabé povahy, nic pro tupý dav věřících, kteří se stále modlí k dávno padlým modlám. Je to divoká hudba, surová, je to ostrá mačeta, kterou vás kapela zaživa vyvrhne. Zapalte ohně, válka s nebem opět začíná.
Pokud bychom zapátrali ve starých archívech a snažili se najít kapely, kterými se GENOCIDAL RITES volně inspirovali, museli bychom zmínit smečky jako PROCLAMATION, BLACK WITCHERY, ARCHGOAT, BLASPHEMY, GENOCIDAL UPHEAVAL, případně REPULSION, GOAT VULVA, BLOOD, CARNAGE. Pokud se rádi a často procházíte po hřbitovech a stále hledáte vstup do záhrobí, potom jste zde správně. Pánové vás vezmou na výlet bez konce. Uvidíte zohavená těla prokletých, setkáte se s vlastními démony, zažijete prvotní chaos, nihilismus, potkáte pradávná božstva, abyste se nakonec utopili ve špinavé stoce. Prosévám mezi prsty prach předků, kteří se kdysi dávno protivili Bohu i slepé víře. Užívám si tenhle surový black metal, zavírám se do chladné cely a zjišťuji, že pro poslech opravdu potřebuji ticho, chlad a absolutní tmu. Smrt je hodně blízko, kostely zase jednou hoří spravedlivým ohněm. Kříže jsou obráceny směrem dolů a svěcená voda se vaří nenávistí. O zvuku, obalu a dalších formálních věcech, není nutné diskutovat - vše je v absolutním pořádku a vy se tak můžete soustředit na mrtvolně zahnívající atmosféru celého alba. Některé tváře prokletých jsou zohavené tak, že jsou k nepoznání. Podle prvotního ohledání šlo zjistit, že ze svého života prováděli spoustu temných a krvavých rituálů. Odsouzeni k dlouhému umírání, zavřeni ve starých katakombách, letos povstali, aby se pomstili za všechny křivdy. Jak jsem již psal na začátku, je to ostrá, nekompromisní nahrávka, po okraj narvaná zlostí, hnilobou, nihilismem a zkaženým masem. Berte a nebo nechte být! Bestiální, blasfemické, antihumánní, okultní, nihilistické a barbarské black metalové album, které vás strhne do absolutní tmy!
Asphyx says:
Some of the faces of the damned are disfigured beyond recognition. Initial examination revealed that they performed many dark and bloody rituals during their lifetime. Condemned to a long death, locked in the old catacombs, they rose this year to avenge all wrongs. GENOCIDAL RITES are a black metal squad of seasoned warriors. They are emissaries of hell itself, who decided to burn us to ashes this year with their first full-length album.
It's a sharp, uncompromising attack, packed to the brim with anger, rot, nihilism and corrupted flesh. Nothing for the faint of heart, nothing for the dull crowd of believers who still pray to long fallen idols. It's savage music, it's raw, it's a sharp machete that the band will eviscerate you alive with. Light the fires, the war with heaven begins again.
If we were to dig into the old archives and try to find bands that GENOCIDAL RITES freely inspired, we would have to mention bands like PROCLAMATION, BLACK WITCHERY, ARCHGOAT, BLASPHEMY, GENOCIDAL UPHEAVAL, or REPULSION, GOAT VULVA, BLOOD, CARNAGE. If you like and often walk through cemeteries and are still looking for the entrance to the beyond, then you are here. The gentlemen will take you on a journey without end. You will see the mutilated bodies of the damned, encounter your own demons, experience primal chaos, nihilism, meet ancient deities, only to drown in a filthy sewer at the end. I sift through the dust of ancestors who long ago opposed God and blind faith. I'm enjoying this raw black metal, locking myself in a cold cell and finding that I really need silence, coldness and absolute darkness to listen. Death is very near, the churches are burning with righteous fire once again. The crosses are turned upside down and the holy water boils with hatred. There's no need to discuss the sound, the cover art and other formal things - everything is absolutely fine, so you can concentrate on the dead rotting atmosphere of the whole album. Some of the faces of the damned are disfigured beyond recognition. From an initial inspection, you could tell that they performed a lot of dark and bloody rituals from their lives. Condemned to a long death, locked in the old catacombs, they rose this year to avenge all wrongs. As I wrote at the beginning, this is a stark, uncompromising record, packed to the brim with anger, rot, nihilism and corrupted flesh. Take it or leave it! A bestial, blasphemous, anti-human, occult, nihilistic and barbaric black metal album that will plunge you into absolute darkness!
tracklist:
01. Phase 1: Extermination
02. Genocidal Upheaval of Subservient Abhrahamic Law
03. Severed Heads of the Spiritual Rat King
04. Ritualistic Invocation of Blaspheric Annihilation
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
