Cesta do noci - Håkan Nesser
2025, MOBA (Moravská bastei)
Někdy chci být zkrátka sám. Jen se obléknout, vypadnout ven, do lesů, na louky, do podzimu. Ztratit se v temnotě a dýchat studený vzduch. Nasát do plic pach rozkládajícího se listí, vůni borovic a mechů. Občas to tak zkrátka mívám. Jako asi každý jsem ovlivněn děním okolo a stává se mi to hlavně v momentech, kdy tak trošku ztrácím víru v lidi. Připadají mi hloupí, nepoučitelní. Je to zvláštní stav, takový pochmurný. Rozumově moc dobře vím, že nic nezměním a že se historie stále motá v kruhu, že většině jde jen o chléb a hry, ale stejně. Bývá pro mě vysvobozením, když potkám někoho normálního, obyčejného, někoho, kdo přemýšlí, má nadhled. Narazil jsem v lese na samotnou stařenku, která nejdřív působila ztraceně. Raději jsem se zeptal. Ale ono ne, dáma se stříbrnými vlasy se usmála a říkala mi mladíku. Vlastně ani nevím jak, ale přišla řeč i na knihy.
Měla velmi podobný vkus jako já. Rovnalo se to malému zázraku. No řekněte, jaká je asi pravděpodobnost, že v lese pod Krkavcem, kousek od pomalu usínajících úlů a v lehké mrazivé mlze jdoucí odněkud od Varů, potkáte někoho, kdo má přehled, nebojuje o slevy v obchoďácích, někoho, kdo nemá jako já rád revivaly, Michala Davida, takovou tu umaštěnou průměrnost. Byl to zázrak. Také jsem to té dámě, která měla jiskřičky v očích, řekl. Smála se, i když měla mezi vráskami na tváři stařecké skvrny. Moudrost? Zjevení? Ne, jen obyčejná žena, která ještě neztratila víru v dobré lidi. Zajímavý úkaz, obzvláště dnes, řekl bych. Nebyla tak nějak postižena depresemi sociálních sítí a užívala si každé dobré ráno. Mladíku a nového Nessera jste četl? Překvapila mě, protože jsem se ihned chytil. Mám tohoto autora ve svém žebříčku již mnoho let velmi vysoko. Jeho rukopis, styl, jeho Barbarotti a Backmanová, kteří jsou i tentokrát přizváni k vyšetřování inspektorem Borgsenem. Chvíli poslouchám, paní již knížku četla, já zatím nikoliv, mám ji na hromádce nepřečtených velmi vysoko, ale času je nějak málo.
Byla natolik taktní a rozumná, že mi neprozradila celý děj, ani zápletku. Nedělám to ani já, jistě sis toho můj milý čtenáři všiml. Člověka pohání dopředu touha a těšení. Žijeme své stereotypní životy, protože musíme. Rodina a děti, nákupy a práce, stále stejné řeči kolegů, všichni jsou tak předvídatelní, co myslíte mladíku? Inu, měl jsem také takhle moudrou babičku, která mi dala do života mnohé. Oceňuji to ale nejvíc až teď, když už i mé skráně zdobí šediny a zrak se pomalu kalí. Mávne nad mým vtipem rukou a vypráví o Cestě do noci tak zajímavě a poutavě, že moc dobře vím, že půjde doma všechno stranou, že si zase sednu, plný očekávání a budu se těšit. Mazlit se se stránkami, jako s hezkou ženou. Vždycky je to osobní záležitost, mezi mnou a autorem. Ony jsou vlastně tyhle moje Knižní tipy takovou mojí soukromou poctou autorům, které mám rád.
Opět a znovu musím pochválit překlad. Minule jsem to neudělal adresně a sypu si popel na hlavu. Ještě pár knih a další si budu vybírat podle toho, jestli se jich zhostil Jaroslav Bojanovský. Samotný děj je potom syrový, chladný a temný. Nesser byl vždy mistrem v popisu postav, ve schopnosti napínavě vystavět dějovou linku. Ne, nechci se pouštět do nějakých odborných kritických úvah. Nemám na to vzdělání ani nechci působit škrobeně. Vrátil jsem se z lesa, řekl své ženě o kouzelné babičce jak z pohádky, co jsem potkal, uvelebil jsem se v křesle do polohy vášnivého čtenáře a pak, ano potom jsem se nechal unášet příběhem. Řeknu vám jednu věc, po chvilce jsem ztratil pojem o čase. Je to dobře, v těchto chvílích se ocitám v jiných světech a svým způsobem, i když aktivně, odpočívám.
Pokaždé, když se vracím do civilizace, mezi betonové domy, do obyčejného života, tak se usmívám. Ono je nakonec všechno v nejlepším pořádku. To jenom mozek si občas řekne, že potřebuje vypnout, restartovat, dělat něco jiného. Celé dny sedím u počítače a někdy si připadám ozářený. Jsem rád, že jsou tu ještě knihy jako je Cesta do noci i staré elegantní dámy s úsměvem na tváři, které mají tolik energie a pozitivní pohled na svět. Dává mi to naději. Té milé stařence jsem se s tím, že píšu Knižní tipy, skromně nesvěřil, ale pokud by má slova čistě náhodou četla, rád bych jí poděkoval za doporučení. Tak to vidíte, přátelé, cesty páně jsou někdy opravdu nevyzpytatelné. Nemohu jinak, než vám také poděkovat za přízeň a budu se těšit zase za týden. Děkuji moc!
---------------------------------------------------------------------------------------------------
V Kymlinge nastal konec května. Učitel tělocviku a bývalý sportovec Allan Fremling si jednou večer oproti svým zvyklostem objedná domů pizzu. Ta ještě ani nestihne vychladnout a Fremling leží mrtvý ve své předsíni. Dva výstřely do prsou, jeden do hlavy. Vyšetřováním je pověřen inspektor Borgsen, který shodou okolností bydlí poblíž zavražděného. Když později dojde k další vraždě – v podstatě přímo pod Borgsenovým balkonem – je to už na inspektora, trpícího následky prodělaného covidu, příliš a požádá Barbarottiho s Backmanovou, aby mu při vyšetřování pomohli. Souvisí spolu obě vraždy? A co když si v Kymlinge někdo myslí, že vražda může být za určitých okolností prospěšná?
---------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook:
