Report, foto, video - MOTÖRHEAD - Rock for People – Pilsen

"Lidé evidentně nesnáší pravdu, ale já ji miluju. Miluju jí, protože tolik lidí vytáčí. Když totiž posté vyvrátíte jejich blbé argumenty, tak možná jednou, jeden z nich řekne: Oh! Počkat – to je špatně. Žiju pro tenhle okamžik. A občas se i zadaří, to vás ujišťuji." (Lemmy)

Léta Páně 1990

Vylezl jsem ven se psem. Pobíhá okolo mě a najednou proti mně po ulici peláší jeden z nejlepších metalových spolubojovníků Mára. Je mu 13 a už je znát, že jednou bude mít velkou pleš. Usmívá se. Drží v ruce nějakou kazetu. „Ty vole, Jakube, z tohohle se posereš, je to stará kapela, ale super!“: prohlásí místo pozdravu a podává mi jednu BASFku na které září ručně namalovaný obal MOTÖRHEAD. A já byl po několika hodinách, když jsem poprvé vložil ty muchlající se pásky do přehrávače, poprvé proklet. Lemmy v plné síle na mě řval „Ace of Spades“. Neurvalé, šílené, do té doby nepředstavitelné. Štval jsem s tím všechny okolo pořád do zblbnutí, kreslil si logo neustále do školního sešitu, ručně jsem si udělal tričko, zkrátka, tenkrát můj kamarád způsobil, že já a MOTÖRHEAD jsme se stali navždy nerozlučnými přáteli. Plakát, který jsem si nechal okopírovat u známého, jsem sundával po 25 letech nedávno při rekonstrukci bytu, ve kterém jsem se narodil. Čas utíkal dál…

"Zatím v celém mém životě jsem potkal pouze dva druhy lidí: ty, kteří mě brali, a ty, kteří mě nesnášeli. Naučte se mezi nimi rozlišovat, protože je snadné občas je zaměnit."(Lemmy)

Léta Páně 1995

Je brzy ráno a já jsem nemohl dospat. Už půl roku mám na krku dvacetileté výročí svého narození a cítím se silný jako nikdy. Dneska 10.5.1995 jedeme do Prahy. Holky z nástavby si vyřvaly nějakej muzikál, ale s kamarádem máme plán, že zdrhneme, přelezeme plot a pokusíme se dostat do Malé sportovní haly na koncert Lemmyho a jeho přátel. Mám u sebe 150,- kč, co mě zbyly z brigády a na sobě to stále stejné triko MOTÖRHEAD. Utíkáme z představení, kde někdo oslavuje Ježíše Krista, při zdolávání plotu si trhám džíny v rozkroku. Dovnitř se nám nepovede dostat, ochranka je nekompromisní a úplatek sto padesáti korun na ní nefunguje. Je mi do breku. Pak kamarád zahlédne asi v pěti metrech nad zemí otevřené okno. Moje nechuť k výškám je nejednou nepodstatná a za chvíli už visíme za prsty a koukáme, jak zrovna Lemmy přichází na pódium. Je to bůh v plné síle (stejně jako my). Řveme z parapetu všechny známé songy, velebíme právě probíhající turné k albu „Sacrifice“ a s rozedranými klouby i zmoženými koleny jsme na vrcholu blaha. Utahaní, roztrhaní a totálně zničení jsme pak doma v Boleslavi za největší hrdiny. Pokouším se půl roku žít jako Lemmy. Dochází u mě k několika intoxikacím, jednomu kolapsu a nakonec zjištění, že to zkrátka nejde. A čas plynul pomalu, ale jistě kupředu…

"Narozen k prohře, žij jako vítěz."(Lemmy)

Léta Páně 1997

Jedu vlakem do Plzně, do školy. Proti mně usedá slečna s hrozně krásným a plným tričkem na těch správných místech. Usmívá se, mohu na ní oči nechat. Potkávám ji znovu za několik dní v baru na vysokoškolských kolejích, u záchodků se osměluji a oslovuji ji. Pak spolu chodíme, spíme, pořádáme nekonečné disputace o muzice a já zjišťuji, že jsem v tom až po uši. Je to něco nádherného a jen tak mimoděk ještě posilněno společným souzněním v muzice. Pro nás oba je Lemmy pořád bůh. Kupujeme každou desku, hodnotíme každý nový song. Svět je tak krásný. Jsme jedno tělo, duše a zažíváme obrovský kopec srandy. Čas je nám ale přesto odpočítáván nekompromisně a bez slitování neustále ve stejném rytmu…

"Celá tahle generace jsou samé fňukny, víte? Vypadá to, že si nikdo neužívá sám sebe. Jenom se navzájem kritizují za to, když se má někdo dobře a užívá si to." (Lemmy)

Mezidobí, aneb život mezi léty Páně 1997 a 2015

Život nás ukoval ve snad ještě silnější dvojici. Máme krásné děti, obrovskou kupu starostí, práce, kde se snažíme jako šílení. Pomalu spolu stárneme, kolikrát stačí pohled očí, náznak a už nemusíme ani nic říkat. Já si k rodině, práci a sportu ještě přibral psaní o muzice a tak jsou chvíle, kdy „se nic neděje“ opravdu vzácné. Zkrátka a jednoduše. Obyčejný život obyčejných lidí. Nic „zajímavého“ pro ostatní. Jako kulturní referent rodiny sleduji nové desky a když MOTÖRHEAD nějakou vydají, tak ihned automaticky objednávám. Na jaře letošního roku náhodou zjišťuji, že bude možnost zase Lemmyho (hergot, znáte vůbec „většího chlapa“?) a jeho partu vidět, A to dokonce u nás v Plzni. Děti závidí, sledují se mnou záznamy koncertů z poslední doby a já si najednou uvědomuji, že těch dvacet let uběhlo rychle a zběsile jako songy téhle rockerské party. Potají, abych překvapil, kupuji lístky a dávám jeden manželce k narozeninám. Ta cesta, která měla dojít svého naplnění právě včera, v sobotu 4.7.2015 v Depu Plzeň, našla svůj konec. Vše se začalo spojovat v jedno a já i přesto, že moc dobře vím, že v 69 nemůžu chtít po starém pánovi s baskytarou žádné zázraky, jsem byl odhodlán si tenhle koncert pořádně užít. Čas běžel jako o závod…

"Smrt je nevyhnutelná, že? Tohle si uvědomíte o to víc, když se dostanete do mého věku. Já ale nemám strach. Jsem na ni připravený. Když odejdu, tak odejdu při něčem, co dělám nejlíp. Když bych zítra zemřel, nebudu si stěžovat. Užil jsem si." (Lemmy)

4.7. léta Páně 2015 – Plzeň….den D

Včera jsem usínal do vedra a ráno to není jiné. Vstávám a první myšlenka, která mě napadá, tak směřuje ke zdravotnímu stavu Lemmyho. Dá to v těch vedrech? Zvládne vůbec koncert? Manželka mě uklidňuje a po obědě jsem jak na trní. Odcházíme kolem čtvrté hodiny do restaurace a „děláme si jako za starých časů náladu“. Rock for People je pro nás jen koncertem MOTÖRHEAD a zbytek kapel nás nezajímá. Sedíme, klábosíme, smějeme se. Pak se vydáváme do areálu. Prostory nebudu hodnotit, osobně bych si dovedl představit lepší, ale s tím nic nenadělám. Pivo bylo na festivalu teplé a stálo se na něj opravdu dlouho. A pak už jen netrpělivě čekáme. Čtyřicet let na scéně, nespočet alb, nekonečná řada hitů. Legenda. Modla. Hudební bůh. Nemůžu se dočkat. Čas se náhle zastavil, naplnil a kruh se uzavřel.

"My jsme dělali přesně to, co se od nás čekalo, vymastit každej rok deset fláků a - kašlem na vás!" (Lemmy)

Stačilo, že Lemmy přišel na pódium, pronesl „We are Motorhead and we play rock´n´roll“ a já šel do kolen. Tenhle večer jsem byl jak nějaká poblázněná fanynka. Hlavou mi probíhaly nekonečné obrazy poskládané z příběhů, prožitých během našeho „společného času s Lemmym a jeho družinou“. Nebudu a ani nechci popisovat zvuk, který mi občas přišel lehce roztříštěný, ani nebudu mluvit o lehkých (hlasových) indispozicích Lemmyho. Bylo, je a bude mi to jedno. Já jsem si koncert užil vrchovatě. Odezíral jsem ze rtů každé slovo, hltal každý tón. Neznám nic lepšího, než stát pod pódiem s ženou, která „si mě vybrala“, poslouchat oblíbenou kapelu a nechávat na sebe všechno jen tak působit. To byla neskutečná pohoda, krása, relax, další střípek do života, který budu jednou vyprávět vnoučatům. Přiznávám, byl jsem celé vystoupení nostalgický, dojatý, stárnoucí rocker. A vůbec se za to nestydím. Naopak, jsem hrdý, že jsem těch dvacet let, které jsme se s Lemmym „neviděli“, prožil s hlavou vztyčenou. Nenechal jsem se semlít a rozsekat stále náročnější a víc pokryteckou společností. Jsem tady, stejně jako Lemmy, pevný a pořád uvnitř stejný jako před 25 lety při prvním společném setkání s jejich muzikou. Ten večer, na tomhle místě, v tom šíleném, pekelném vedru jsem si splnil další (a tentokrát to bylo umocněno, že společný, sdílený) sen, ještě slyšet MOTÖRHEAD. Pro mě a pro „paní Asphyxovou“ to byl úžasný zážitek. Vivat Lemmy! Vivat MOTÖRHEAD (for life)! Forever!

Mr. Asphyx and Susan

Setlist (bez záruky):

We are Motorhead, Damage Case, Stay Clean, Metropolis, Over the Top, Guitar Solo, The Chase Is Better Than the Catch, Rock It, Lost Woman Blues, Doctor Rock (with drum solo), Orgasmatron, Going to Brazil, Ace of Spades, Overkill

FOTOGALLERY:

author of photos – Jakub Asphyx