DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 4. března 2018

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto třicátý čtvrtý - U Hymrů se to občas popere, no a co?

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto třicátý čtvrtý - U Hymrů se to občas popere, no a co?


Příběh sto třicátý čtvrtý - U Hymrů se to občas popere, no a co?


Skleněný poloprázdný půllitr přede mnou mi připomíná kaleidoskop. Koukám skrz něj, když se zakláním a hltám další Klášter. Jsme hrdí na své město a tak jsme věrni i "našim" pivovarům. Kolem stolu i všude jinde v hospodě se vznáší oblaka kouře. K večeři mám připálený bramboráky. Žlučník asi úpí, ale jsem mlád a tělo si s tím nějak poradí. Čtu si a musím si pořád popostrkovat těžké brýle po nose. Asi vypadám jak bláznivý intelektuál, ale mě je to jedno. Hlavní je kniha a klid.

Kluci se pomalu scházejí. Máme zde svůj metalový stůl. Venku mrzne jak praští, v Debři jsme se pohádali s místními a tak je nějaký čas naší základnou hospoda U Hymrů. Pajzl, ale slušnej. Tedy jak kdy. Naproti okupují pár lavic punkáči. Hospodskej je nemá moc rád, protože z principu nepracují a tak nemají pořád peníze. My taky moc ne, ale na pořádnou opici se vždycky složíme. Naučil jsem se popíjet, ucucávat. Dozrál jsem, už nezvládám do sebe nahrnout velký množství jakéhokoliv alkoholu během pár hodin. Umí to ještě Kytka. Prcalík ne. Ten pořád chlastá první ligu. 

Taky tu je pár skinheadů, takových těch původních, co ještě ctí klasickou britskou školu. Žádný náckové (ty by Franta vyhodil). Velký pravičáci jsou ale dělňasové, kteří mají obrovský strach z vlny přistěhovalců. Levná pracovní síla z východu. Zástupy chlapů, co budou makat za o hodně menší mzdu než místní. Bez dovolených, bez odpočinku. Zkazili cenu práce. Rok 1994, Škodovka se přehoupla díky Němcům do tvrdého kapitalismu. Spousta Škodováků to nevydýchala. Mezi lidmi je díky tomu divná nálada a spousta zla.

Jakoby byla hospoda rozdělena do čtyřech světů. Potkáváme se jen na záchodech nebo u televize, když se hraje nějakej fotbal. To mám nejradši. Na sport nikdy nekoukám, nebaví mě a můžu si tak víc v klidu číst. Nebo kecat s holkama. Je neděle odpoledne. Mysleli jsme si, že probereme páteční akci, pokecáme o nových deskách, zasmějeme se se svýma vílama. Jenže je ve vzduchu cítit špatnej tlak. Půlka stolu dělňasů dostala v pátek padáka. Po dvaceti letech práce, táhni a starej se jak chceš. Jseš moc drahej a starej. Klidně chcípni. 

Pár keců od manažerů, aby se soustružník předělal na úplně jinej obor. Jo v padesáti to jde určitě snadno. Byli prostě naštvaní a ponížení, cítili se nepotřební. Nasraní na všechno a na všechny, na sebe, na celej svět. A pak jeden z nich, už úplně navátej, udělal velkou chybu. Měl blbý kecy na Káču. Sprostý, nechutný. Zlý. Poslala ho pryč a on asi jak byl v totálním srabu, tak zareagoval špatně. Plácl ji po zadku a chtěl ji osahávat. Zaslechl jsem něco o kurvičce a zatmělo se mi před očima. "Co je vole, nějakej problém?": pořád jsem se ještě trošku držel. Nebo mě spíš držela Jana, protože mě znala. Nenapravitelný bojovník za spravedlnost, proti tupotě a neomalenosti. Je to moje, rozumíš vole, moje holka. Máš s tím problém? Měl, bohužel.

Dostal jsem ji první. To bývá špatný. Normálně bych si asi ustlal, ale strejda se úplně netrefil. Splašila se mi kladiva. Nemohl proti mému vzteku vyhrát. Měl ale kamarády. Já taky. Následovala klasická hospodská bitka. Holky ječely, výčepák nám nadával. Vzduchem létaly židle. Mladí metaláci a punkáči proti chlapům (skinheadi z toho měli jen srandu). Natrhli mi ucho, zase zlomili nos. Ale stál jsem dál a bojoval. Za čest svý holky, za nás, za metalisty. Protože do nás se nikdo vysírat nebude.

Tenkrát jsme měli obrovský štěstí, že přijeli policajti. Prý, vyřešíme to domluvou. Bývali bychom prohráli. Dělňasové v sobě měli oproti nám nenávist i váhovou převahu. Byli jsme jak spráskaní psi. Číšník, s rozseknutými brýlemi přesně uprostřed, zakončí vše slovy: "No a co, u nás U Hymrů se to prostě občas popere, co má bejt? Pročistí se vzduch, vytyčí se mantinely a je klid. Náklady si pánové rozdělí napůl, já bych to nějak zvlášť neřešil, co páni policisti...?": mluví a mluví. Umí v tom chodit. Nikdo nechce mít problémy. Odvézt musí jen toho maníka, co mě napadl. Ten to dneska nerozdejchal. Ale on se vyspí na záchytce a bude klid.

Káča mě trošku plísní, že nemusím bejt takovej rytíř, že to šlo vyřešit po dobrým. Ale když mi pak rovná nos a otírá obličej od krve, vidím na ní, že je ráda, že mě má. Je moje, já už si ji ochráním. Nikdo, rozumíš nikdo, mi do ní dělat nebude. Ještě si chvíli lížu rány a dělám tvrďáka. Poslední, ale fakt poslední pivo a pak už tě půjdu vyprovodit. Odvedu Kačenku, to jsem ještě za hrdinu. Před Janou ale už sípu a držím se jak servanej pes sotva na nohou. Přichází mi všechny rány díky úbytku alkoholu v krvi k sobě. "Dojdeš?": zeptá se Jana a já kývnu že ano. Dolezu ale jen tak tak.

Do práce vstávám po čtyřech hodinách. Pondělí. Nejhnusnější pondělí. Jako vždycky. Přijdu si, že jsem musel včera spadnout do mlátičky na obilí. "Včera se to U Hymrů servalo, Smrťák prý vymlátil celou hospodu": dozvídám se o svačině. Jen se usměju. Jo, to jsem celej já. Trpím až do odpoledne a když jdu pro Káču ke škole, tak vypadám jako kdybych se vrátil z války. Samá náplast, opuchlej ksicht jak pornoherečka. Vezme mě kolem pasu a já celé odpoledne dělám, že mě nic nebolí. Usnu na gauči a Kačenka mi zasněně čechrá vlasy. "Mám ji stejně rád. Nikdo mi do ní dělat nebude...Rozumíš?": šeptám prý ze spaní.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER