Příběh sto šedesátý čtvrtý - Šelminec
To, že je Káča těhotná, se samozřejmě rozkřiklo. Nebo spíš, ony jsou holky na podobný věci citlivější. A Mirka za sebou měla potrat, tak věděla svý. Přitom jsme byli tajemní jak hrad v Karpatech. Jenže když na nás uhodil na přímo Prcalík, dohady šly stranou a zůstala jen pravda. Následovalo na panelech dlouhé ticho a pak regulérní aplaus. Jako ve správné smečce, hned si vzaly křepelky Káču stranou a už všechno probíraly. Mě zatáhli kluci na ruma a gratulovali. Hned se vymýšlely jména, samozřejmě podle různých muzikantů. V tomhle byl přeborník Kytka, kterej suploval už dlouhou dobu mýho bráchu (ten opravdový už skoro vůbec nemluvil).
Naši nevěděli nic a paní Kačenková tušila. Máma, no. Jednou si mě vzala stranou a cože si Káča nedá v neděli po obědě pivo, jestli za to čistě náhodou nemůžu. Tak jsem jen kývl a ona, že musím opatrně. Táta je pořád táta, ti tyhle věci prožívají asi nejhůř. Připadalo mi, že buď ví a hraje, že se nic neděje nebo je fakt mimo. Spíš to druhý. Jak to byl chytrej chlap, tak tohle vůbec nepoznal. Chovali se ke mě jako k vlastnímu. Platil jsem něco na nájem, snažil se nepřekážet a trošku se zklidnil. No, to spíš ne, ale snažil jsem se. Fakt.
"Musíme to zapít, Smrťák je vůdce smečky a jeho kluk bude jednou šéfovat našim dětem": mudroval a vtipkoval Prcalík. Rumovalo se u toho a já že ne, že budu mít holku. Cítím to v kostech, vy volové. Bude to hrozná kočka. "No jestli bude po tobě, tak potěš prdel, to si snad ani nepředstavuju": zahlásil Kytka. Jasně, že bude po mámě. Po mě bude mít jen oči. A rovnou si koupím vidle a brokovnici. Aby mi za ní nechodil tvůj synátor. Kecali jsme a rozvíjeli teorie, jak už se to u piva dělá.
Vyslali Mirku, aby nám řekla, že jdou k Janě domů. Shlukovaly se jak nějaký divoký samice kolem Káči. Kdysi jsem viděl dokument o slonech, ty to taky takhle dělají, volal jsem za nima, ale už mě neslyšely. Prcalík mi narval do chřtánu dalšího ruma a že musíme do Černý vdovy. Když je ta sláva. Zrovna je tam dneska Visací zámek, tak bude prdel. A byla. Jak za "starých časů". Opili mě, zničili mě, roztančili mě. Akorát mi nemuseli říkat fotře. Ještě jsem si nezvykl.
Sedíme u stolu, kapela už dávno dohrála. Zbylo tu jen pár místních děvčat, co se jejich kluci ožrali, že nemůžou chodit. Že já si debil musím pořád něco dokazovat. Doma těhotná křepelka a já stejně tokám jak ze sportu. Za chvíli mi bude osmnáct a testosteron mi leze ušima, no. Tak co mám dělat. Dokonce i Sabath mi nadává, cože si nedám pokoj? To ti to není vůči Káče blbý? Nojo, jenže když ona je tady Lenka taková hezká. Na moji obranu ale musím říct, že jsem vždycky jen objímal, povídal, tokal, předváděl se. Nevěrnej jsem nebyl. Na to jsem moc velkej věrnej srab a hrdina. Tak jen plácnu Lenku po prdelce, pomazlím se a uteču.
Chytne mě totiž rapl z chlastu. Měl bych s tím něco dělat. Takhle se zmatlat. Vždyť budu otec. To nejde, takovejhle šelminec. Nějaká zodpovědnost taky, přátelé. Našetřit na pračku, postýlku, oblečky. Už nebude metal, bude jen malý uřvaný dítě (moje) a pak už nic. Jdou na mě divný stavy. Vrátím se, koupím si lahev rumu a zdrhnu znovu. Prý mě hledají, ale nenajdou. Mířím nad skálu, kde jsem na Radouči líbával holky u stromu. Vždycky jsem jim řekl, aby se koukly do koruny nahoru a bylo to. Teď tu sedím, chlastám jak Dán a nevím, co bude dál. Tady to tenkrát všechno začalo. Já a holky, první pusa, první obejmutí. Je to jak nějaký moje muzeum sexu, ha!
Chci si všechno srovnat v hlavě, v tý rychlosti jsem se nestihl ani nadechnout. Bejt fotr v osmnácti není žádnej med, mámě jsem se narodil v 17, slýchávám to celý život. A tak se Smrťák opil do němoty, běhal lesem, řval a ptal se stromů a lesa, co ho čeká a nemine. Odpovědi nepřicházely, člověk se v mnohém nakonec stejně řídí instinktem a srdcem. Najde mě ráno špinavého a zmuchlaného nějakej zemědělec, co jde brzy do práce. Je na mě rosa a jsem studenej jak mrtvola. Ploužím se z toho šelmince na Staré město. Nejdřív přes šedivý nechutný smutný sídliště. Pak přes koleje. Napadne mě, že to nezvládnu a skočím pod vlak. Ne, nejsem srab, jsem bojovník. Kolik lidí by bylo šťastných, kdyby byly na mým místě.
"Tak mě tady máš, ženo": lezu tentokrát radši oknem. Ticho. Nic. Dlouho se nikdo neozývá. Pak se objeví uplakaná tvář. Sháněla mě, moje milá, po všech čertech. A já se ožralej válel venku. Takhle to nepůjde, budeš táta. Mám opici a je mi blivno. Cítím se jako pes, kterýho znásilnila kočka. Mluví mi do duše. Říká mi, že ví, že je ve mě kus šelmy - rebela, ale že bych měl přestat vlát ve větru a postavil se konečně na nohy. "Chceš básníka připoutat řetězem?": ptám se blbě a necitelně. Rozplakal jsem ji. Zase.
Stydím se celý den. Je tichá a já nemám co říct. Odsekává. Dochází mi všechno asi pomaleji. Jsem mladej, blbej a nemám nikoho, kdo by mi v podobný situaci poradil. Jdu na všechno po hlavě, srdcem. Jsem jak zvířátko, tlama psovitá. Nasáklá ještě chlastem a metalem. Ale slibuji ti, že už to nebudu přehánět. Snad, doufám, věřím si. Na moje svědomí. Obejme mě, chvíli mi kouká do očí a já v nich vidím veškerý úděl ženy, která je zamilovaná. Stydím se ještě víc. Sám před sebou. Raději se nabídnu, že osmažím vajíčka. Je to totiž jediné jídlo, které umím. Šelmy totiž nevaří, ale loví.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
