Příběh sto šedesátý osmý - Život po životě, život v temnotě
Asi je to pravda, že neštěstí chodí ve trojici. Nedávno mi odešli tři nejbližší. Moje holka, mí dva nejlepší kamarádi. Zemřeli ošklivě a já pořád nevím jak dál. Jakoby mi někdo ukrojil z těla obrovské kusy mě samého a zbytek nechal na pospas šelmám. Navenek se tvářím tvrdě, ale rudé oči mě pokaždé prozradí. V práci dřu jako kůň a odmítám neustálé pozvání na rande. Prej jsem tajemnej a všechny láká mě zachraňovat. Seru na vás nebo vlastně díky, ale já ještě nemůžu. Nejde to.
Jediný holky, se kterýma jsem schopnej se bavit, je Jana s Prcalinkou. I když, já jsem proti nim šíleně rozervanej, ony jsou víc praktické, silnější. Ve škole na ekonomické nástavbě, kterou zvládám ani nevím jak, mi připadají všechna děvčata jak hrozný pipiny. Povrchní, hloupý, jak vystřižený z časáků pro debily. Tak jsem za vyvrhele, za tichošlápka, kterej mluví divně a pořád kouká do zdi. O smrti s nima nemluvím, nesu si svůj kříž sám. Stejně by mě nepochopily a na nějaký obecný kecy a utěšování nejsem zvědavej.
Štvu asi všechny okolo. Trojúhelník má jeden vrchol navíc. Kolotoč práce, škola a hospoda je doplněn o spaní u Jany. Má svatou trpělivost a chvílema si myslím, že by nám to spolu možná mohlo klapat, ale mimo objímání nedokážu nic. Nejde to. Vždycky se rozbrečím. Takovýho chlapa nepotřebuješ. Musíš si najít někoho, kdo ti bude oporou, silnou osobnost. Já jsem a ještě dlouho budu ve sračkách, kterejm se říká vlastní hlava.
Máma mi sehnala psycholožku. Vydržím jedno sezení. Slečna je hezká, ale přijde mi šíleně hloupá. Brožurku - Jak přežít smrt blízkého člověka, si umím přečíst taky. Snaha byla, ale minula se účinkem. Viníkem jsem samozřejmě já, kdo taky jiný. Občas mám pocit, že můžu za všechno zlo světa. Jsem ošklivý na lidi okolo sebe. Možná už jsem příliš pokřivenej bolestí.
Jana mě vytáhla na koncert. Dokonce přivedla nějaký kamarádky. Všechno to vypadalo nadějně. Alkohol je svým způsobem jediný lék, který pomáhá. Taková pěkná holka. Milá, citlivá, tak proč mi kurva říkáš, že se jmenuješ Kateřina? Promiň, ale jdi doprdele. Chci bejt sám. Na schodech před kulturákem. Ožralej jak doga vidím stejně všude kolem sebe dívky s kaštánkovitým pohledem. Asi mi už zase hrabe.
Prcalík umíral dlouho a nakonec z něj zbyly jen oči. Mimo jeho mámy (otec se na něj vysral) jsem za ním ke konci vydržel chodit jen já. Prcalince jsem to přes všechny její protesty rozmluvil. Pamatuj si ho jako hezkýho kluka, on to tak chce! Já jako bych se ve vší té bolesti snad utápěl s chutí. Nikdy jsem nepotkal nikoho tak silnýho. Oči měl pichlavé a ostré až do posledních dní. Když odešel, šíleně jsem se ožral a rozsekal si hlavu o zeď. To rozpíchané, flekaté tělíčko, které z mého kamaráda zůstalo, sotva reagovalo na má slova. Poslední bolest do trojice mě přenesla do dimenzí, které jsem dosud neznal. Asi bych tenkrát i začal věřit v Boha, nebýt to takovej hajzl, kterej mě tu nechal samotnýho.
Možná mě pochopí kněží nebo zdravotní sestry. Snad si ty vole, Prcalíku, ty kluku divoká, který si poslední den svýho života řešil, jak tě sere, že už se ti nepostaví, našel klid. Pevně věřím, že ano. Víra naše, metalová, tě neuzdravila. Ale naučil si mě bojovat a než si odešel, tak si mi dodal šíleně moc síly. Řekl si, ať se vyseru na bolest, ať žiju, ať se postarám o Prcalinku a Janu. Do prdele chlape, kdo mi ale bude říkat oplzlý vtipy a vyprávět o šukání? S kým se ožeru a budu se smát, až mě bude bolet celý tělo?
Můj život po životě se odehrával pořád v temnotě. Nebýt Prcalíka, Jany a Mirky, která nakonec úspěšně kynula a upnula se na své budoucí dítě, asi bych tady už dávno nebyl. Díky vám, všem mrtvým i pozůstalým, jsem se nakonec rozhodl, že to na tomhle světě ještě zkusím. Že budu silnej jako vy. Už jinej, se spoustou vzpomínek. Ale s nadějí, s lehkým zábleskem na konci tunelu. Plakal jsem pořád, marně se pokoušel v noci najít Kačenku. Stále jsem spíš přežíval, ale už jsem tak často nemyslel na svůj konec.
Nevím, jestli to bylo tím vším vypětím. Mým neustálým pohybem v temnotě, ale najednou jsem měl pocit, že někde ve světě je něco, nějaká osoba, možná jen místo, kde bych to mohl doklepat. Třeba to byl jen pud sebezáchovy, nevím, ale já byl v situaci, kdy jsem doslova tonul, dusil se v depresích. Neustálé bolesti hlavy, žaludek pořád prázdný, s kyselými šťávami uvnitř. Trápil jsem se už moc dlouho a tělo řeklo několikrát ne. Zkolaboval jsem. Skončil na kapačkách.
Týden se sestřičkama, který se chodily koukat na mladýho hubenýho vlasatýho kluka s tak modrýmá očima, že takový neviděly, jak říkaly tajemně. Nosily mi jídlo navíc, litovaly mě a když jim Jana v jedné nestřežené chvíli prozradila, co jsme prožili, byl jsem pro ně jak hrdina z romantických filmů. Ženský, prokletý plémě. Byla tam jedna, taková křehoučká, hubená, s kukadly jak dvě studánky. Vzala mě na cigáro, takhle jednou k ránu, kdy jsem nemohl zase spát. A povídala.
O tom, jak ji zemřel nedávno bratr. Jak to bylo těžký a já jen seděl a poslouchal. Nakonec jsem s tím děvčátkem v objetí proplakal celý pyžamo. Ona už byla dál, překonala svojí silou první šílené bolesti a smutek. Posunula i mě. Do života po životě. Byl jsem pořád smutný a styděl se za své rudé oči od neustálých slz, ale už jsem chtěl žít. Všechno si pamatovat, zasunout vše hezké do šuplíků v hlavě, ošklivé vytěsnit a bojovat s vlastními démony.
Zpočátku se mi to moc nedařilo, ale Jana mě začala brát na procházky po Radouči. Šoural jsem se sice jak stařec a na panelech vydržel pokaždé jen chvilku, ale příroda mě hrozně uklidňovala. Možná je i pro mě ještě někde kousek světla? Co myslíš? Zasloužím si ho ale vůbec? To víš, že jo, Smrťáku. Kdo jinej? Chodily za mnou teď všechny známý metly. Obejmout, vyjádřit podporu. Ty musíš žít! Drž se! Buď silnej! Jsme s tebou.
Stojíme na skále nad Radoučí. Jana mě líbá a objímáme se. Hrozně se jí omlouvám, že s ní nemůžu chodit. Nejde to. Prostě ne. Lepší holku už možná nepotkám, ale já ti nechci ublížit. To jsou blbý slova, co? Tak jen sedíme, koukáme do kraje na Michalovickou putnu a já pořád nevím, co dál? Co mě čeká? Kam mám jít? Najdu vůbec ještě někdy klid? Pak se vrátíme na panely, já si dám jen jedno na chuť a sednu si stranou. Hrozně rád teď poslouchám mladší kluky a holky, jak se baví o metalu. Hodně mi připomínají naše začátky. Snad budete mít větší štěstí.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):