New album of Czech death metal band HYPNOS - "The Blackcrow" (2020)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 25. listopadu 2018

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto sedmdesátý druhý - Jednou takhle ráno, cestou z koncertu

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto sedmdesátý druhý - Jednou takhle ráno, cestou z koncertu


Příběh sto sedmdesátý druhý - Jednou takhle ráno, cestou z koncertu

Drkotání vlaku většinu dávno uspala. Byl jsem snad jediný, kdo koukal do mrazivé krajiny a usilovně přemýšlel, proč tohle všechno vlastně děláme? Pro těch pár okamžiků, kdy nám zahraje kapela, kterou ani moc neznáme? Té dřiny, které musíme vydržet, než se na koncert vůbec dostaneme. Dlouhé hodiny na nádražích, na koženkových sedačkách v kupé, kde se netopí. Dal jsem Janě i Prcalince svůj svetr, drkotaje zubama jak stará bába. Jenže jsem ten gentleman, nemám pravdu? A holky jsou za to moc přítulný, voní tabákem, mládím a živočišností.

Najednou zastavíme a Jana zavrní, jako to dělávají spáči, co mají špatné sny. Včera to bylo krásný. Jeli jsme se Sabathem, který nás pozval do Prahy na Plastic People of the Universe. Pak tam hrálo Vítkovo kvarteto a my tančili jak prokopnutí na "je to von, je to von, pražskej démon". Na hudbu úplně z jiných dimenzí, než jsme byli zvyklí. Spousta starejch mániček, který se znaly z doby, kdy se všude budoval socialismus a ještě prý všechny nepohltily peníze. Jeli jsme spíš proto, aby nebyl náš kamarád sám, protože jsme ho měli moc rádi. Byl jak náš vysněný táta, kterej s náma dával pivo, sem tam jointa a byla s ním neskutečná prdel.

Hudba mě nijak nelákala, přeci jen, byl jsem spíš death a thrash ortodox a předváděná produkce mi přišla v mnohém šíleně nedokonalá, pomalá a nudná. Nojo, mladej kluk, kterej se opil už na nádraží v Boleslavi. Pak dělal ostudu v hlavním městě. Kdy já byl v matičce Praze naposledy střízlivej? Za několik předešlých let nikdy, možná kdysi jako malej kluk. S bábuškou a dědou, na Karlově mostě, kdy jsem dostával krásné přednášky o historii. Nějak mi to sepne a dělám naší partičce prokletých průvodce. Sabath nás sice vede neomylně někam na Žižkov (prý to nejsou Malešice, ale čtvrť je to taky pochybná - viz. text Vítkova kvarteta), ale to nám nebrání mu několikrát zmizet a hezky po našem zabloudit. Musíš si nás líp hlídat, vole!  

Ožívají před námi staré příběhy o umaštěných máničkách, tyhle tlamy vousatý maj dodnes větší koule než my. My už jsme uhnětený socialismem a připosraní před nepsanými pravidly. Taky k pánům a dámám vzhlížíme s úctou, mnohdy s hubama otevřenýma. Zastydlý hippies, spousta postav a postaviček, dnes by se jim všem podle vizáže říkalo bezďáci, ale oni nebyli. Žili si svůj vlastní život, měli v sobě sílu bojovat proti hnusu a lidské špíně kolem. Mnohé to semlelo, rozložilo, zničilo. Připadal jsem si jak v A bude hůř, knize, která pro mě byla a je v mnohém modlou. 

Když všichni viděli moje holky, roztáli, objednávali panáky a my měli najednou pocit, že tam tak nějak patříme. Každý měl svůj smutný příběh, my stále v živé paměti smrt našich blízkých. Měl jsem pocit, že tady nám rozumí. Dámy, co byly jiné, než naše utahaný mámy, ale se stejně laskavýma očima a pohledy raněných laní. Svraštělé, vyžilé a často s vykotlanými zuby, ale přesto živoučké a překrásné. Všichni měli v tom pajzlu neskutečně odžito, přesto nás, mladý mlíka vzali za své. Vodky, rumy a zelený, občas čerti létali vzduchem. Každý rád viděl starého bráchu Sabatha, kterej zářil jak halogen. Připadám si, že koukám na svět přes sklo umaštěné sklenice.

O tom, jak jsem se dostal do klubu, jehož jméno si, kdybyste mě rozkrájeli, nemůžu vybavit, jsem slyšel jen z vyprávění. Byli jsme všichni jak chovanci ústavu pro šílené. Představte si partu odrbaných trhanů (samej vágus - nedostudovanej právník, inženýr a nově i programátoři plus my tři, dělníci metalu), jdoucí, hlomozící, zpívající, naplno roztažené v ulicích. Těch hlášek, vtípků, tanečků s rumem v ruce. Nebyl nikdo střízliv, nedej bože v dobré kondici. Vypadali jsme jak zákon káže, ale neskutečně vytlemení a šklebící se. Konečně taky chvíle, kdy člověk zapomene na bolest, říkám holkám, které mě drží, abych neupadl a já močíc na kandelábry zpívám ruskou hymnu. Jsem odměněn potleskem a divnými pohledy kolemjdoucích. Prej nějaká provokace, mámo. 

Vždycky jen chvilku postojím pod pódiem, některé skladby nechápu vůbec, některým nerozumím, jiné mi připadají trapné. Přesto jsem navýsost spokojen. Už jen z té atmosféry. Kdo zažil, pochopí, kdo ne, tak už asi nezažije. Bývali lidé tenkrát divočejší, živelnější, upřímnější. Těch setkání, těch dámiček, slečen a paních, které se kolem vlnily a připomínaly jednu velkou modrozelenou řeku. A protože jsem byl mladý, opilý a ženy mám rád, tak jsem ihned skočil do davu. Chlapi jen posedávali a dlouze kouřili. Smáčeli dlouhé vousy v pivech a měli ze mě neskutečnou legraci. 

Tančil jsem jako ABBA, jako Harapes, kterýmu by někdo vrazil do řiti obrovský vrták. Mé pohyby rozesmály v mnohém i kapely. Ale já musel, za zvuků kytar, skřehotu a jekotu, za dunění bicích, v tom žižkovském doupěti vypustit duši. Ani jsem si neuvědomoval, že něco podobného asi už nikdy nezažiju a bylo mi to jedno. Vytancoval jsem ze sebe všechnu bolest, alespoň prozatím. Sabath, pod vlivem asi již něčeho jiného, než je alkohol, se jal mi neustále shánět nějaké děvče. Že když už nemám Kačenku, tak nesmím zůstat sám, protože kdo žije v samotě, tak postupně uhyne a rozplyne se v nicotě. Což už se mi začínalo malinko dít.

Problém byl trošinku v tom, že jeho kamarádky byly ve věku mé matky. Nic proti a byl jsem moc rád najednou rozmazlován a přislíbeno mi bylo mnohé. "Tak copak dělá náš koloušek, ty ses dal na maminy nebo snad bábrdle?": dělala si ze mě srandu Jana a trošku mi vyčinila, že se jim nevěnuju a že fakt ty vole Smrťáku žárlí. Musel jsem vše napravit. Vždyť jsem jel taky hlavně kvůli nim, mým pozůstalým modrým vílám. Pařilo se neskutečně. Svíjeli jsme se, skákali, předváděli pestrou paletu pohybů, které snad ani nejsou v lidských možnostech. Možná se lze přiblížit při úrazu elektrickým proudem.

Máničky byly snad nezničitelný. Za ty svoje prochlastaný roky, byly z piva a rumu doslova ukovaný. Nešlo s nima držet krok. My spíš to pivo, sem tam panák, ne vyloženě lihové orgie. Už takhle jsme mohli chodit jen ve trojici, abychom neupadli. Sabath, že prej jsme zvaný na nějakou akci k někomu do bytu, a že víkend teprve začíná. Já bych tedy docela šel, byl jsem ve stavu, kdy bych se asi upil k smrti, ale holky mi začaly nějak různě odcházet  do stran, zvracet, padat a vůbec to s nima začalo být zajímavé. Odmítl jsem a udělal jsem dobře. Sabath se vrátil do Boleslavi až za týden, pomlácený a asi o 150 let starší, ale prej dobrá pařba.

Vydali jsme se znovu do ulic. Tři mladí, opuštění, bolestínští, protože když chlastáte, tak na vás pak přijdou plačtivé stavy a odhalíte se úplně na dřeň, přímo na kost. Vlak jel až k ránu, tak jsem vždycky zalezl do nějakýho non-stopu, koupil pivo a lahev něčeho ostřejšího a toulali jsme se po Praze. Orientační smysl někde na nule, taky spousta pochybných stínů, které se mě pořád dokola ptaly, za kolik holky prodávám. Uff. Ztraceni ve velkoměstě, ztraceni v životě, ztraceni sami v sobě. Takoví jsme tu noc byli.

Odehrály se různé přísahy, věnování těm, kteří nás opustili. Bylo to jak nějaká úchylná terapie, při které jsme řvali na celej svět, kterej nám tolik ublížil. Já a Jana, já a Prcalinka. Smutní a opuštění. Proč? Tahle otázka se už nějakou dobu vznášela nad troskami naší party jako černý ošklivý otazník. Odpověď nikdy nedostanete, s tím si můžete být jistí. Ušli jsme vždycky sto metrů a někdo promluvil. Končilo to v slzách. Kurva, kurva, kurva!

Všechno se mi znovu přehrává v hlavě. Jsem zmrzlý, smrdím pivem, potem a mám poblitý kecky od Jany. Bolí mě hlava, ale můžu říct, že si najednou připadám trošinku čistší, vyrovnanější. Dokonce mi některé texty kapel zůstaly v hlavě, asi byly také složeny někde v bolestech, jasně, syrově, jako život sám. Holky si sladily dýchání, možná už i menstruaci. Jsou teď pořád spolu. Já jsem možná trošku navíc, protože jsem kluk a přemýšlím jinak. Často si nerozumíme, někdy mám pocit, že si o mě šeptají. Ale víme, že se máme rádi, že jsme v mezistavu, ve kterém budeme po nějaký čas hybernováni. Než potkáme svoje další vopravdový lásky. Jo, je to tak, proč to nenapsat na plnou hubu.

Vlak stojí, přemýšlí, někde uprostřed polabské nížiny. Kolem jen pole, pole, pole a mráz. Sem tam nějaká zmatená srnka. Všichni podřimují a já se dívám z okna. Svítá a já jednou takhle, cestou z koncertu přemýšlím, co se mnou bude dál. Co s námi? Proč tady vůbec na světě jsme? Kam jdeme a co nás čeká? Je to všechno osud, který si s náma jen sadisticky hraje nebo si za všechno můžeme sami? A co ta stará děvka, co jí říkají Bůh? Kde ten vlastně byl? Asi v prdeli, řekl by Prcalík. Ty otázky se pořád opakovaly dokola, už několik měsíců nás drtily, protože odpovědí jsme se nikdy nedočkali. 

Dívám se na ty dvě krásné tváře, koukám jim do výstřihu. Smrdíme a zároveň jsme jak nějaké překrásné sousoší, memento.Tedy nebýt mě, trnu, který to spinkajícím růžím trošku kazí.

Tak ahoj, tak čau, hele, chce se vám spát? Mě taky ne, ve Dřeváku otvírají brzy, dáme gulášovku? A pivo? Jak ty starý máničky? Tak jo. Vezmu je každou za ruku, jsou ještě rozehřáté ze spánku. Mám vás rád holky, my tebe taky Smrťáku. Výčepák na nás kouká jak jalová kráva. Ale dobrá, narazí sud, mě ohřeje párky, mým milým dívkám polívku ze včera. Vše chutná báječně. Jak v Alkrónu. Dojíme, dosrkáme, dáme pak ještě jedno, ale nechceme se přehoupnout do další opice. Stačí ta včerejší. Usínáme na jedný posteli u Jany doma. A svět se točí dál jako ta kazeta Paradise Lost, co jsem dal do kazeťáku. Akorát úplně stejně divně šumí. Nebo to šumí v mé hlavě? Kdo ví.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :