New album of Czech death metal band HYPNOS - "The Blackcrow" (2020)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 23. prosince 2018

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto sedmdesátý šestý - Metal je zákon!

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto sedmdesátý šestý - Metal je zákon!


Příběh sto sedmdesátý šestý - Metal je zákon!

Konec listopadu a jako každý rok potkávám cestou z práce trápitele zvířat Berouska. Dělníci staví stan - šapitó a já se otřesu nepříjemným chladem. Promokl jsem cestou z práce na kost. Mezi panelovými domy, kde normálně o nedělích fotříci hrávají fotbálek a všichni z nich mají hroznou legraci, postávají najednou maringotky, smrdí zvířata, jejichž smutné oči touží po zelených lesích, savanách, svobodě. Snažím se všemu vyhnout, ale stejně se nakonec otočím. A to i přesto, že jsem měl na uších sluchátka. Pořád věren walkmanu, mladý a přesto staromilec, mě CD disk nějak zatím nebere. 

Zařval mocně, jak to jen lev umí, přesto smutně, žalostně. Nemám rád cirkusy od malička, od té doby, co mě babička v dobré víře vzala na cukrovou vatu, vyděsila klaunem a nakonec rozplakala, protože malé medvídě nechtělo jezdit na koloběžce. Pan cvičitel jej spráskal bičem a mládě naříkalo. Utekl jsem tenkrát ven a několik nocí spřádal plány, jak medvídě zachráním. Jsem ještě z generace, co čítávala knížky, v nichž dobro vítězilo. Tohle všechno mi problesklo hlavou, když jsme se na sebe dívali. Nešťastný král zvířat, smutnící po nekonečných pláních a nadržených levicích. A já, který byl také zavřený v kleci, v kleci své bolesti a smutku.

Změnil jsem ve svém životě několik věcí. Přestal jsem chodit na volejbal, protože tam nastoupilo několik kluků, kteří se chovali jako debilové. Nebavilo mě s nimi trénovat. Vrhl jsme se víc na karate, ale skončil nám trenér, tak jsem plynule přešel na kick-box. Jeden z prvních oddílů v Čechách. Cvičil jsem hodně, protože když mě bolelo tělo, tak jsem nemyslel na Káču. Pak jsme zavedli s Monikou dlouhé procházky. Za jakéhokoliv počasí. Já totiž, když jsem chodil do práce a odpoledne na nástavbu, tak jsem po večerních hospodách několikrát zkolaboval. Dvakrát se mi to stalo v práci. Šel jsem třeba mezi obráběcími stroji a najednou upadl. Omdlel jsem. A to už jsem si myslel, že čas začíná všechno hojit.

Chodívali jsem dlouhé okruhy. Vždycky, když nám kolem deváté večer končila škola. Působili jsme šíleně zamilovaným dojmem a je také pravdou, že Monika vedle mě zářila jako žárovka. Dva protiklady, smutný kluk - lev, zavřený v kleci a bezprostřední veselá dívka, nabitá energií. Podivná dvojice, ale tak už to v životě bývá. Vymýšlela trasy, často do lesů, okolo Boleslavi. Tři hodiny chůze ve tmě. Nekonečná debata o tom, že metal je zákon. Vnímala naši muziku po svém, jak už to ženský dělávají. Měli jsme neshody, protože já dal na energii a sílu a ona třeba na to, jakej má zpěvák zadek. Což byly věci, který mě vůbec nezajímaly, podivné, co?

Neměla ráda ječivé hlasy a na Kinga Diamonda jsem ji nikdy nepřesvědčil. Na rozdíl od Kačenky začala poslouchat víc drsnou a brutální muziku než já. Kolem zářily v obchodech vánoční koule, do zblbnutí zněly odrhovačky o Ježíškovi a ona mi básnila o Cannibal Corpse. A to jsem ji ještě nedávno přesvědčoval o tom, že Iron Maiden nejí děti. Prošla zajímavým vývojem. Pořád mě brala jako poloboha, zamilovaná a šíleně hodná. Ani jsem si ji nezasloužil. Nedávno ještě metalová panna a dnes mě opravuje, když se spletu v nějaké informaci. No toto? 

Úmyslně jsem se vyhýbal smutným filmům, nedej bože hororům. Mívala je ráda Káča a taky jsem se snažil naordinovat trošku radosti. Jenže znáte ženský, ty se bojí rády a Monika mě brala na temná místa, chtěla objímat a milovala tajemno. A mě. Cítil jsem z ní teplo, hlavně o víkendech, kdy konečně rodiče vypadli pryč a my se na sebe vrhli jak hladové šelmy. Byla snem každého chlapa, učila se hrozně rychle, stejně jako v hudbě, mě teď často překvapila i v posteli. Jsi žhavá sopka, se spoustou lávy, říkával jsem jí často, když jsme leželi vedle sebe a já smutně koukal do stropu. Divoká, smyslná, hebounká, samice - lvice, co přišla a chránila mě jako vlastního. 

Seděla vedle mě v lavici po odpolednech (a já koukal z okna na platany do parku), sahala mi na stehno, když si myslela, že se nikdo nedívá. A já se pořád toulal po hvězdách. Stále jsem vzpomínal. Terapie sportem, sexem a muzikou sice zabírala, ale bolest přicházela občas bez upozornění a ve vlnách. Jako příliv, jen s tím rozdílem, že jste často nevěděli, kdy vás zahltí, až se zalknete. Já bych se sebou tenkrát nevydržel, k raněnému zvířeti se neradno přibližovat, ale ona vydržela všechno. Mé nálady, občasné výbuchy vzteku i smutku. Jo, pořád jsem byl v prdeli, i když teď už to bývalo nenadálé. Vzala mě vždycky za ruce, dívala se na mě lesklým a laskavým pohledem a dokázala mě uklidnit. 

Metal byl pořád zákon, ale hlavně o víkendech. Odpočítával jsem dny v kalendáři, modlil se k pátku. To jsme po vyučování nikam nechodili, ale scházeli se s Janou a Prcalinkou. Hospoda U Hymrů totiž byla jen kousek od školy, často jsme některé předměty zapekli, zašli radši do kumbálu za tělocvičnou, tam si dali pořádně do těla a pak s vyplavenými emocemi zašli na pivo. Měl jsem strach o Prcalinku, byla sice silnější než já, ale neměla nikoho. Ono najít kluka, co by byl jako Prcalík, asi ani nejde. Jana pokračovala ve své historii dívky, co potkává jen samé debily. Občas někoho přivedla ukázat, ale většinou se mnou vydržel jeden večer. Rozebral jsem ho na prvočástice, můj strážný anděl přece nebude chodit s někým, kdo není rovný a upřímný - kdo není pořádnej chlap a metalák. 

Byly to divné měsíce, mí spolužáci  a vrstevníci ze školy zakládali firmy, rozkrádali co se dalo nebo byli šikovnými řemeslníky. Některé, jako mě, pohltila továrna plná kovu, karosérií, kováren, lisoven, montáží. Stali jsme se ozubeným kolem v soukolí dospěláckýho života. Ty tam byly idee, představy a naděje. Někdo už vozil kočárek a já se stále vznášel v beztížném stavu. Schoulila se ke mě a chtěla obejmout. Včera se zamilovala do Pantery a předváděla mi na mokrém listí pohyby Philla Anselma, snažila se mě rozesmát. Krásná, blonďatá, prsatá, bláznivá. Vzal jsem jí za ruku a vyprávěl o smutném lvu. O klaunovi, který mě kdysi vyděsil. Dole pod námi šuměla Jizera a já přemýšlel, jestli jsem fakt neměl radši skočit ze skály dolů. Jo, tady z toho místa, které jsme měli s Káčou tolik rádi.

Monika dokázala vycítit, když jsem neměl náladu. Bylo to se mnou těžký a tak jsem snažil ji aspoň napsat pár básní jako omluvu. Kupodivu to šlo. O jejím těle, o venušinu pahorku, na který jsem tak rád lezl, o modrých očích. Rád jsem se v ní ztrácel, ale ještě víc jsem se těšil, až mě obejme. Předávala mi energii a byla jedním z mála důvodů, proč jsem se ještě nezbláznil. Kreslil jsem jí prstem po zádech, po páteři. Chvěla se a pak chtěla, po tom co byla chvilku nahoře, zase pustit nějakej drsnej metal. Šelma moje, ta v kleci zavřená nebyla a nikdy nebude. 

Když to jen trošku šlo, dali jsme někde pivo a ona pak křičela, že metal je zákon, ani nevím, odkud to měla, ale motala se lehce, s jiskrou v oku. Lvice, co si mě chránila a já se s chutí nechal. Pršelo a předváděla mi tanec v dešti. Chvíli jsem přemýšlel, kde se v ní bere neustálá touha mi zvednout náladu. A tak jsem se usmál. Nebylo to úplně od srdce, ale bylo to upřímné. Kdybyste viděli její radost a zažili následovné obejmutí, asi byste také roztáli. Vzal jsem ji pevně za ruku a jak dva blázni jsme řvali v ulicích texty kapel, co jsme měli rádi a když na nás někdo křičel z okna, abychom už konečně drželi hubu, tak jsme ihned kontrovali: "Metal je zákon!"

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :