New album ASPHYX - Necroceros (2021)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 31. března 2019

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto devadesátý - Jako lovená zvěř

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto devadesátý - Jako lovená zvěř


Příběh sto devadesátý - Jako lovená zvěř

Sice mě pořád bolelo celé tělo a ledviny si občas řekly své, ale jinak jsem se cítil dobře. Po víkendu s holkama jsem si připadal jako znovuzrozený. Na vlastní kůži jsem si začínal uvědomovat, že čas asi opravdu postupně veškerou bolest zahojí. Nemluvím teď o té fyzické, na tu sere pes, ale o nočních můrách, které se mi stále honily v hlavě jako nějaký černý stín. Už jsem se tak často nebudil ze spaní, vyděšený, že jsem znova naboural a Kačenka už není.

Určitě znáte dny, kdy je vám dobře. Člověk se usmívá, je naladěný na laskavost a šíří kolem sebe pozitivní energii. Najednou nevidím za každým rohem Kytku, ani neslyším Prcalíkovy vtípky. Jsem tu jen já, chrchlající dav dělníků a Škodovka, která všechny pohltí. Já už nemusím, já raději laškuju ve skladu se slečnou skladnicí u nás ve firmě, vychutnávám si polední gulášek a těším se na odpoledne, až půjdu za Monikou. Dneska nemáme odpoledne školu, hurá, někam si zalezeme a budeme jen jeden pro druhého. Jenže můžu já mít někdy štěstí? Už odpoledne u baráku u Moniky jsem měl divnej pocit. Jakoby mě někdo polil studenou vodou.

Nevím, jestli jste to někdy zažili, ale já najednou cítil v zádech pohled. Zlý a ošklivý. Zákeřný. Nejhorší bylo, že jsem nevěděl proč. Oklepal jsem se a nechtěl si nechat kazit dobrou náladu. Ono taky, když jsem potkal rozzářený slunce se jménem Monika, tak to ani jinak nešlo. Plánovala. Jak nějaká vědma hleděla dopředu - auto, byt, kupa dětí, možná chalupa, moře, s tebou chci zestárnout Smrťáčku. Jen jsem se usmíval a neplánoval vůbec nic. Představa to byla krásná, ale já žil jako mnozí mladí v představě a oblacích, že jsem se narodil pro něco většího, silnějšího. Byl jsem blbej, rodina je nejvíc, ale bylo mi 18 a měl jsem spoustu ideí a snů.

Stačilo mi, že jsme zapadli do jedný malý hospůdky na Starém městě. Malé boxy, velký pivo. Povídej. Stačilo mi, když jsem se jí díval na rty. Mě pusa u ženských vždycky hodně rajcovala a Monika si toho byla moc vědomá. Tak špulila, pozvedávala smyslně ret, olizovala si ten dolní. Krása, radost, mladí. Koupil jsem jí jahody v zimě, drahý jako prase, ale když ona je milovala. Koukala se ven na náměstí Míru a sledovala lidi. Pak jí po tváři přeběhl stín. "Hele, co to je za chlapa, kouká na tebe": lekla se a já se otočil. Nikdo tam nebyl. Klid, asi se ti něco zdálo, poslední půl rok jsem to měl pořád.

Dopijeme, že se půjdeme projít. Staré schody, na kterých jsem toho za svůj život natokal spoustu, protože když se díváte na holky a jejich půlky, jak jdou nahoru, žádný jiný pohled není tak krásný. Zrovna to Monice říkám, když se nad námi ozve: "Tak tady jsi zmrde, konečně jsem tě našel" Ten hlas je mi nějaký povědomý. A kurva, oni zase pustili Ámose. Boleslavský skinhead, debil nejhnusnějšího ražení. Vymletá palice a velkej vůdce frakce magorů. Byl několikrát zavřenej, naposledy pobodal mladýho kluka, jen tak, protože byl ožralej. Chvíli jsem stál jak opařenej a drtil Monice ruku, aby byla zticha. 

"Pojď, opatrně, poběžíme, tady jde o život": byl jsem posranej strachy. Škoda, že už kluci nežijí, cejtil bych se o hodně bezpečněji. On byl Ámos sice malej, ale každým pobytem ve vězení silnější a víc bez zábran. Vzali jsme do zaječích. Pořád jsem se ohlížel, párkrát zakopl a byl vyděšený, protože Monika nebyla žádná běžkyně. Bolely mě ledviny, nějak jsem ochabl a nechtěl jsem zemřít (ono nakonec Ámose opravdu zavřeli za vraždu, ale až pár let potom). Udýchaný jsem pořád Monice vysvětloval, proč ji nebráním. Jo, tenkrát jsme se se skinheadama často prali. Bylo to o hubu, ale bylo nás hodně. Už jsem si myslel, že je tomu navěky konec, jenže oni jen neměli vůdce debila.

Asi tomu přála doba, možná to bylo i tím, že cikánská komunita v Boleslavi nebyla zrovna z nejklidnějších, ale zákon akce a reakce prostě fungoval. Bohužel. Začalo to znovu. Město na severu středočeského kraje, divná čtvrť. K tomu tisíce zahraničních dělníků. Mlelo se to pěkně. Občas vrtulníky, policie na nohou a planý poplachy. Zase postávající cikánské hlídky. Nenávist, hnus a špína, skupinky, co jsou děsně silný. Tohle všechno mělo za chvilku zase přijít. Běželi jsme jako o závod. Monika už nemohla, ale křičel jsem na ní, že musí. Konečně jsme zase ve městě. Hele, partička mladých cikánů, tady bychom mohli být v bezpečí. Ámos ještě zahrozil pěstí, odplivl si a koukal jsem, jak si zandává do kapsy boxera. Samotný jsou tyhle typy vždycky posraný.

Jdeme k Hymrům. Vyděšení všem oznamujeme, že se vrátil Ámos. Pár dělňasů to kvituje, protože konečně někdo udělá něco s těma cikánama. Přijdou holky a já nevím, co dělat. Ještě nedávno bych povolal kamarády, řekl metlám na panelech, ale všechno se schumelilo tak, že nemám vlastně nikoho. Dám radši pivo, ale je mi divně. Cítím v kostech strach. Jana sice vtipkuje, že v Izraeli taky bojujou ženský, tak ať je prej vyzbrojím, ale nesměju se, tady jde fakt o kejhák. Když večer holky odvádím domů, pořád se ohlížím, jako lovená zvěř.

Jdu raději zadem a je to chyba. U nádraží se to zrovna mele. To bylo fakt rychlý, jak může bejt z vězení ten debil dlouho? Punkáči versus skinheads. Vzduchem létají cihly, vytrhaná dlažba. Pouliční válka. Jak stačilo málo. A proč vlastně? Schovám se, nechci, aby mě někdo pobodal. Trvá to hrozně dlouho a nakonec zůstane na ulici ležet jeden kluk. Skinheads do něj ještě několikrát kopnou a zdrhají. Doprdele, nikde nikdo, konečně. Jdu se podívat na tělo. Chudák je celý od krve. Číro vytrhaný, hergot mě je jedno na jakou stranu patříš, nemusíš mi nic říkat. Já vám seru na vaše názory, ale jsi člověk a jsi na tom kurva blbě. Pojď, já tě vezmu do nemocnice. Naložím ho na ramena, ledviny mě pálí, ale překonám se. Cesta nám trvá nekonečně dlouho.

"Vy patříte k nim?": zeptá se paní doktorka na pohotovosti. Je hodně po půlnoci a chce se mi hrozně spát. Odpovím, že nejsem punkáč, ale metalista. Kývne jen hlavou, očividně neví která bije. "Jak je na tom?": zeptám se a když se dozvím, že sice polámaný žebra, otřes mozku, naražená lebka, na rukách samej obvaz, ale žije, tak poděkuju a jdu pryč. Bohužel mě vidí jeden sanitář, který sympatizuje s holejma lebkama. Tak se o mě hned druhý den rozkřikne, že jsem pomáhal punkáčům a ze mě se stane rychlý běžec. Copak o to, o mě nejde, ale mám strach o holky. Plešatý jsou svině zakomplexovaný.

Následující dny bych nikomu nepřál, ani svému nepříteli. Zamknu dveře u baráku a běžím, vylezu odpoledne z práce a těším se do hospody, předtím si dám ale pár kilometrů. Jsem jako vítr. Zátopek hadr. Pohání mě strach o život. Prej zavolej policii, vtipný. Jednou mě dva dostihnou. Jsem sice pořád ještě v rekonvalescenci, ale otočím se, už nemůžu a jsem jak krysa zahnaná do kouta. Sundám je pěstí a zdrhnu. Další pronásledování, zavolám radši Monice, že si dáme chvilku pokoj, tohle musím vyřešit. Zkouším Sabatha, ten mi pomohl minule, ale omlouvá se, už se nikomu do bitek nechce.

Stačilo málo a byl jsem jak motýlí křídla. Pokaždý, když jsem si myslel, že už bude lépe a klid, tak se něco stalo. Jsem magnet na průsery. Snažím se neubližovat, možná dodržuju desatero víc, než většina věřících a stejně to nakonec odnesu. Copak budu běhat až do smrti? Třeba to nebude dlouho trvat. Být lovenou zvěří je šílený. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Možná se odstěhovat? Nechat se jednou dokopat (to bych ale asi nepřežil). Jseš v prdeli Smrťáku. Konec jednoho metalisty, sbohem, měl jsem vás rád. 

"Máš na bráně návštěvu": volá mi paní vrátná. Tak jdu. Trošku se bojím, už nevěřím nikomu. Uff, tuhle postavu asi znám. Zachráněný punkáč, přišel mi poděkovat. Jsi charakter kámo, hele, to by udělal každej, ne? Je od pohledu chytrej, hodnej a vděčnej. Taky mi nabídne, jestli něco nechci, ať si řeknu o cokoliv. Chudák myslí drogy, ale já snad poprvé někoho o něco požádám (zachraňte mě někdo konečně! chce se mi řvát, ale navenek jsem tvrdej jak šmirgl). Že prej to řekne kámošům. Uvidíme, kecat umí každej. Stejně poděkuju, řeknu mu, že jestli mi chce za svůj život koupit pivo, tak U Hymrů. Usmějeme se a jdeme si každej po svým.

Odpoledne si zatrénuju s pleškama. Mám lehký kecky, oni kanady, já džísku, oni bombry a tunu železa na sobě. Mám už své trasy, únikové skuliny, znám město jako vlastní boty. I po letech, když se vrátím do Boleslavi, tak se občas otočím a hlídám si záda. Doběhnu k Hymrům, zpocený si dám pivo a všichni na mě koukají jako na prokletýho. Všichni ví jak na tom jsem, nikdo nenabídne pomoc. Posraní pijáci. Piju sám, holkám jsem řekl, ať jsou doma, tak se sházejí dohromady, pijí víno a Monika se strachuje, jestli nebude brzy sama. Najdeš si jinýho, lepšího, bohatýho a s velkým autem. Dělám si srandu, ale nikdo se tomu nesmějeme.

Uteče nějaký čas.

Mám v sobě pět piv, to je tak akorát, abych ještě mohl běžet. V ulicích není klid, je to teď divný město, když se plešky zase daly dohromady. Rozrazí se dveře, tam partička punkáčů. A že prej jdeme na ně. Ale já nechci nikoho nikde mlátit, já chci klid. Mě baví pivo a metal, ženský, jsem povaleč. Chceš vyřešit svůj problém, tak pojď. Přidám se tedy k davu. Po mém boku pan zachráněný, obvázaná hlava. V lidech musí bejt tolik nenávisti, to není možný. Asi padesát párů očí s číry se blíží k nádraží. Už jsem to zažil a chce se mi vypařit. Proč kurva já? To toho chci od života fakt tolik? Vždyť já chci jen jednou převést plány od Moniky v reál, k tomu si poslouchat muziku a mít svatej pokoj.

Místo toho mě strhne dav. Jsem snadná oběť. Nemám koženou bundu, ani holou hlavu. Nejsem připravený na boj. Nemám ani boxera, ani pálku, dokonce ani kus prkna s hřebíky. Jdu jak na porážku. Kluci punkáčský se hecujou, na druhý straně plešatý, nadávají si do kurev, míchají do toho i fotbal. Mě je všechno tak nějak u prdele, radši bych si zalezl s Monikou do postele a léčil se z bitky s vesničany. Rozbijeme vám držky, jste zasraný komouši, jste náckové. Bij, mlať, násilí plodí násilí, místo piva a teplého náručí ženských jen frustrace a zloba. Chci pryč, normálně srabácky zdrhnout, ale už to nejde. 

Uvidím ho ve středu, je jako nějakej vojevůdce. Malej a jak si vyskakuje. Král všech debilů, rozzuřená bestie. Pan Ámos. Ukážu na něj a řeknu zachráněnýmu, že je to on. Zná ho, tohle nedopadne dobře. Strhne se mela. V podstatě se jen bráním. Nějak v sobě nemám vztek jako dřív. Není čas na přemýšlení. Občas dám někomu pěstí, sem tam kopnu, aby se neřeklo. Ale neskáču bezhlavě do rvačky. Chvíli to vypadá, že mě Ámos dostane. Blíží se ke mě, bude mě jednou strašit ve snech. Svině, svině! Představuju si, jak má Monika řeč nad mojí rakví. Bojoval jako lev a měl vcelku dobré srdce. Chybí mi jeho kecy a náručí. Holky pláčou, a já se tetelím v rakvi blahem, že jsem nežil nadarmo. "Benga, zdrhej benga!": křičí někdo, ale mě nechodí nohy.

Tma.

"Vám se u nás nějak líbí co?": zase ty povědomý bílý stěny. Paní sestřička, co mě ošetřovala minule. Mám rozseknutou hlavu. Achjo. Pán od policie, někdo dosvědčil, že jsem šel jen okolo. Moc tomu nevěří, ale nechce si přidělávat práci a problémy. Patříš k těm fetkám nebo plešatejm? Záleží komu fandíte, pane policajt. Očividně plešatejm, tak tvrdím, že jsem šel za svým děvčetem. Něco si zapíše a mě pustí hned odpoledne na revers. Mám lehký otřes mozku, Monika vyděšená, Jana taky, Prcalinka mi nadává. Ty vole, Smrťáku, dej se fakt na disko, budeš mít klid. Před nemocnicí je stánek, kam chodí kouřit pacienti z plicního a dávat rumy. Musím taky jednoho.

Jsem zmuchlanej jako kus papíru. Pevně věřím, že nebudu muset dneska běžet, protože sotva jdu. Blížím se k domovu, najednou Sabath. Ty vole, tebe sehnat, to je peklo. Cože nemocnice? Co? Tys tam byl taky, ty seš fakt blbej. Dej si bacha, ale máš to dobrý, Ámose rovnou chytli a odvezli do vazby. Má to zase spočítaný a ty máš opět na chvilku klid. Spadne mi kámen ze srdce, fakt se mi uleví. Těším se domů, i když vím, že na mě budou všichni křičet. Stane se. Zalezu si do postele, ledviny v jednom ohni, asi mě někdo kopl i do zad, dám sluchátka na uši a cítím se jako raněný zvíře, který ale ví, že vyhrálo nad smrtí.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER