Recenze/review - ARCHGOAT - Worship the Eternal Darkness (2021)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 23. června 2019

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý - Doktoři vzhůru nohama

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý - Doktoři vzhůru nohama


Příběh dvoustý - Doktoři vzhůru nohama


Chtěl jsem zůstat vzhůru a hlídat ji, ale usnul jsem. Poslední dobou se mi to občas stávalo. Vlak mě ukolébal. Vlak naděje. Protože z posledních vyšetření jezdila Kristýnka smutná. Už to bylo dlouhý, nekonečný. Nevím jak dnes, ale tenkrát byla léčba nejvíc o čekání. Snažil jsem se, jak to jen šlo, ale občas jsem nestíhal. Bylo toho na mě moc. Zhubl jsem na hranici vychrtlosti. Šlachovitej týpek, tlačící před sebou krásnou holku na vozíku. To jsem byl já. Momentálně aspoň trošku spokojený, protože se mi povedlo moji milou dostat na rehabilitaci do Kladrub.

Byrokracie, pojišťovna, peníze, pořád jen shánět peníze. Šetřil jsem na dovolenou a nic z toho, taky jsme neměli odvoz a museli jsme vlakem. Měl jsem na zádech obrovskou krosnu s malým batůžkem pro mě uvnitř a bylo sychravo. Poprchávalo a Kristýnka mě bodala jehličkami deštníku pořád do prsou. Zmokl jsem jak pes. Pak si dal v nádražce rum a nekonečně dlouho přemlouval modrou švestku, aby mi pomohl s vozíkem do vlaku. Byl nasranej, nevrlej a na pěst. Už mě to neustálý doprošování unavovalo. Co to kurva s lidma je? Nechávám všechno proudit hlavou a asi začnu chrápat, protože mě najednou Kristýnka hladí a mlaská na mě. Jsem fakt utahanej. 

Momentálně jsem chudej jako kostelní myš. Oni mě totiž nemůžou (nechápu proč) ubytovat s Kristýnkou. Musel jsem si zaplatit pokoj vedle v Pavlovicích. Ale s tím se nějak poperu. Hlavně, že to holce snad pomůže. Přiznávám, pochyboval jsem sám o sobě, jestli dokážu všechno dál zvládat. Nemít kamarády, asi bych už dávno padl za vlast. Ani ne tak fyzicky, to já zase vydržím hodně, ale spíš jsem potřeboval psychickou podporu. Hele, znáte kapelu Spin Doctors? Takový ty veselý rockery, jejichž klip "Two Princes" před dvěma lety (1992) obletěl svět a my na něj srali, protože to nebyl čistokrevnej metal? Tak tahle skupina se pro mě a Kristu stala něčím jako terapií. Když nám bylo nejhůř, tak jsme si vždycky pustili několik skladeb a hned se nám ulevilo.

Nikdy nepochopím, co všechno sebou musí ženský tahat. Krosna byla po okraj narvaná věcmi, které si neberou ani horolezci na K2. Moc už si nepamatuju, jak jsme přesedali v Praze, ani na nádraží ve Vlašimi, ale pořád před sebou vidím přijímací ordinaci v Kladrubech. Sestřičky i doktoři byli moc milí, jen nechápali, že jsme přijeli vlakem. Vy nemáte auto? A kde budete spát vy? Taky samozřejmě, jako všude, klasický problém s tím, že jsme nebyli manželé. Podle ouřadu jsme byli úplně cizí lidé. S kolonkou druh, přítel, ochránce, milenec, nikdo nepočítal. A tak mě psali různě pod čáru, jako bych byl nějakej póvl nebo co.

Loučíme se, já si beru svůj mini batoh, taky papírek s rozpisem hodin, kdy můžu Kristýnku vidět a vydám se pěšky do Pavlovic. Jak jsem zmatenej a unavenej, tak ani pořádně nevím, kde budu bydlet. Pamatuju si jen jméno a tak se jdu poptat do hospody. Další díl příběhu cizince v cizím prostředí. Rozhlédnu se po lokálu a nechci si sednout ke strejcům ani omladině. Vyhledám rohový stůl a dám si pivko. A hned je tu servírka a odkud jsem a cože tu dělám a za kým jsem přijel. A to máte štěstí, mladej pane, to je moje teta, ale ona je na úřadě a bude moct až k večeru. To jste měl zavolat, my taky máme ubytování. Mluví dál, ale já vypnu. Co asi dělá Kristýnka? Nebolí jí to moc? Jsou na ní hodní? Najednou se cítím šíleně sám.

Jak nemám moc peněz, tak nejím a jak známo, pivo potom leze rychle do hlavy. Má nová paní domácí je stejně ukecaná jako servírka. Uvede mě do studené komůrky, ve které musely kdysi bydlet služky. Padnu na hubu a spím až do rána. Probudí mě startující traktor a mistr řidič, kterej nadává tak sprostě, že mu věty nedávají smysl. Sousloví jako vymrdaná převodovka, poprcanej život a pes blbej jako slepice, mě postaví na nohy. Hrozně mi kručí v břiše. Jdu dolů a pokouším se najít záchod. Je špinavej. Ulevím si a vydám se na průzkum. Na stole velkej kus namazanýho chleba. Zhltnu jej a pak se vrátím na pokoj. Co já tady budu proboha dělat? Nasadím sluchátka, volume doprava a Spin Doctors jsou jasná volba. 

Já neumím bejt sám, musím mezi lidi. A tak se obleču a už jsem na náměstíčku. Hned se na mě sesypou babky v šátkách a jak se nudím, tak se dáme do řeči. Neprozřetelně řeknu, proč tu jsem a ihned se dozvím diagnózu, jak Kristýnka dopadne. Klevety, drby, nedá se to vydržet. Zajdu radši do hospody na guláš a pak se jdu toulat po okolí. Lesy a louky, v kruzích se stahuju k rehabilitačnímu centru. Odpočítávám hodiny, pak minuty, hladový zase jako vlk. Konečně mi mává jeden vozík. Hurá, miluju tě, tak jak? Vypráví a hrozně si pochvaluje všechny terapeuty, sestřičky, jídlo, je nadšená. Prý rehabilitace hodně bolí, ale to se nedá nic dělat. 

Sjedeme do vsi, koukneme do kaple sv. Václava. Všude samej vozíčkář, občas rodinka, návštěvní hodiny v plném proudu. Vezmi mě někam pryč, chci být s tebou sama. Utečeme do lesíka, muchlujeme se, ale jenom z obyčejný lásky, má milá je moc unavená. Nevadí mi to, stačí mi objetí. Povídá, vypráví, je plná dojmů a zážitků a že prej je tam jeden moc hezkej doktor. A co ty? Ale, v pořádku, se mnou si nedělej starosti. Jedl si něco? Jojo. Pojď, pojedeme do hospůdky. Jsme spolu až do konce návštěvních hodin. Pak ji odvezu a chci po sestřičkách vlastní pokoj s vanou a Kristýnkou. Usmívají se, ale prý to nejde. Škoda. 

Tulák jde temnou nocí. Myslí na svoji milou, škobrtá přes kořeny, čůrá do obilí, je smutný a sám. Sluchátka na uších, občas jej vyplaší nějaká zvěř. A to by nebyla ta správná pohádka, aby nepotkal pocestného. Prohodí pozdrav a jak prej je? Znáte ta setkání, náhodná a v budoucnu neuvěřitelná? Vypadá opravdu jako kouzelnej stařeček. Věchýtek, svraštělý a kostnatý. Mluví moudře a pan Smrťák se už fakt potřebuje někomu svěřit. Vypráví si a zjišťují, že si mají hodně co říct. Kam jdete? Do hospody, kam taky jinam.

Nikdo si k nim nechce sednout, jako by byli prašiví. Ptá se starého pána, proč? Ááále, zabil jsem svoji ženu. Smrťákovi zatrne a neví co říct. Hranice byla překročena, ta tenká linie mezi tím, co je a co není považováno za normální a správné. Pak začne stařeček znovu mluvit. Jsem pro ně vyvrhel. Ale oni neví nic. Následuje dlouhý neuvěřitelný příběh o nekonečné lásce, o nemoci, o vysvobození. Bože můj, podle lidského práva jste opravdu sprostej vrah. Ale není to mé svědomí. Je to váš boj. Pak sedí mlčky a Smrťák přemýšlí o tom, že ještě nikdy nikoho neslyšel tak krásně mluvit o své ženě. Škoda, že ji zabil, mohli být přátelé.

Zaplatím za oba a zdrhnu do postele. Svítí na mě měsíc, skrz staré záclony. Pamatuji si obrázek na zdi jak ze starých pověstí českých. Kam mě to zavál život? Jako bych se na sebe díval z hora a měl nekonečnou prdel z toho, co bude dál. Jsme opravdu jen pěšáci na nějaké velké šachovnici? A proč si víc rozumím se starým vrahem, než s většinou svých vrstevníků? Šel z toho strach, pochyboval jsem. Člověk nemá být dlouho sám, pak mu hrabe. Asi jsem usnul a probudil se brzy. Dnes máme nějaký společný cvičení, to jsem zvědavý. Běžím přes les, u vchodu se už houfují další příbuzní. Jsem tu nejmladší, nejošklivější a asi i nejsmutnější. Ale jen chvilku, protože jakmile uvidím Kristýnku, rozzářím se. 

Areál je momentálně v některých částech rekonstruován, ale zavezou nás do, no budu tomu říkat tělocvična. Naběhne na nás taková příjemná hezká doktorka a hned, že se rozcvičíme. Jak jsme mladej a blbej, tak mám nejdřív vtipný hlášky, ale pak vidím, že ji kazím práci, tak se omluvím. Cvičí se ve dvojici, různý protahování a jsme chválený. Asi jak spolu spíme. Je tam vedle na žíněnce taková mladá holčina, co nemá nikoho. Pomáhá jí zřízenec. Obrovskej halama, kterej s ní mává jak s hadrovou panenkou. Je jí tak patnáct a má smutný oči. Hodně smutný.

Když je přestávka, dáme se do řeči. Ihned na nás vybalí, že bouračka, že tam zemřel její kluk a že jí není patnáct, ale osmnáct a nemůže na nohy (porušená mícha). Vypadá hodně mladě. Hubeňounká. Hele, když jste na jedný lodi, tak prostě pomáháte. Mám to nějak v sobě. Bylo mi blbý ji nenabídnout odpolední projížďku v naší společnosti. Je teda fakt, že holky byly po tom cvičení pěkně zničený, ale asi jim to tam lezlo trošku na nervy. Pro dobrou náladu jsem tu já, váš šašek Smrťák I. Vyjedeme ven, vzpomínám si, že tam byla v takovým parčíku lavička, tak si tam sednu, křepelky proti mě a Pavla, jak se jmenovala, se asi potřebovala vypovídat. 

Když si to vezmu kolem a kolem, tak byl její příběh hodně podobný tomu, co mi říkal včera stařeček vrah. Jen konec byl jiný. Najednou jsem si uvědomil, jak je ten náš život složitej, jak někdy hodnotíme lidi podle prvního dojmu, jak jsme nesnášenliví a kolik podob může mít bolest. Pavlínka působila jako ztělesnění absolutní rezignace. Odsouzená na vozík, horší pro ní ale bylo, že ztratila svého kluka. Kristýnka ji utěšovala, já nevěděl co říct a tak jsem radši skočil do krámku pro lahváče. Popíjíme si tak vedle sebe a mě najednou napadne, že bych se mohl pokusit ji pomoc, že musím, že když to neudělám já, tak si sáhne na život. Nejednou se bojím o holku, kterou vidím prvních pár hodin v životě.

Mluvím, kecám, snažím se. Nejdřív ji polichotím, protože je to ženská a potřebuje to už jako sůl. Neztrácej naději děvče, podívej se na nás, nikdy jsme nepřestali bojovat. Nebýt tý zasraný bolesti, tak si žijeme krásně. Obyčejně, ale jsme spokojení. Sereme na prachy, na kecy všude okolo. Máme jeden druhého a ty se neboj, už teď si na tebe brousí zuby nějakej kluk. Kristýnka mě hladí po ruce a culí se. Mám šílenej hlad, spal jsem divně, ale překonávám se. Já prostě chci, aby si se na mě usmála, Pavlo! Tak neser, hele, když jinak nedáš, nechceš zkusit tohle? 

Nasadím ji na uši sluchátka, kazeta je už ohraná až běda a jsem zvědavej, co se bude dít dál. Chvíli sedí a pak se zeptá, co to je za kapelu. Když se to dozví, tak se na mě podívá takovým tím sladkým kukučem, který umí jen rajcovní ženský a řekne, že Spin Doctors jsou pro ní momentálně tisíckrát lepší, než stovka normálních doktorů. Dám jí pusu a obejmu ji. Víme svý, ne? Pak pokračuju v lichotkách, až mě musí Kristýnka krotit, abych prej neskončil v trojce s vozíčkářkama, to bych si musel zaplatit u postele větší parkovací místa. Vezmu si zpátky walkmana a cestou zpět se už obě holky doslova řehtají. Pan doktor Smrťák, práce všeho druhu.

Další cesta, další hospoda, další divnej spánek. Asi jsem si na Kristýnku vedle sebe tolik navykl, že když tam nebyla, tak jsem byl nesvůj. Byl jsem zvyklej ji v noci kontrolovat, jako to dělávají matky u svých dětí. Jen jí to prosím ale neříkejte, zlobila by se na mě. Ráno vstanu, zajedu do Vlašimi, kde přemluvím v obchodě s elektrem jednu slečnu, aby mi přehrála kazety Spin Doctors. Dostane je Pavlínka jako dárek na památku. Když tak večer učiním, je doslova nadšená. My si pak s Kristou v objetí v parku říkáme, jak stačí málo. Jak je důležitý vnímat lidi kolem a jakej máme ze všeho dobrý pocit.

Během příběhu se v pohádce objevil tulák Smrťák, kouzelný dědeček vrah i nějaké ty princezny na vozíku. Hele, bylo to těžký, bylo to šíleně náročný, ale Kristýnce a vlastně i Pavlínce rehabilitace opravdu pomohly. Kladruby byly hrozně důležitý, i když finančně (pro mě) hodně náročný. Miluju od tý doby Spin Doctors, tyhle doktory vzhůru nohama. Abych nezapomněl, každá pohádka musí končit svatbou ne? Pavlínka si za měsíc našla na rehabilitaci kamaráda na vozíku, kterej pak už nebyl kamarád, byl její přítel, pak princ a nakonec i manžel. My byli na svatbě, stejně jako asi dalších deset vozíčkářů, neskutečně jsme se tam vožrali a Pavla mi přejela nohu. Potom jsem se musel sklonit a ona mě pohladila a dostal jsem obrovitanánskou pusu. Řekla díky a já byl hrozně rád, že všechno dobře dopadlo. Lidi by měli bejt šťastný, ne? 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER