Recenze/review - CENTENARY - Death…The Final Frontier (2021)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 7. července 2019

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý druhý - Vysmátí jak lečo

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý druhý - Vysmátí jak lečo


Příběh dvoustý druhý - Vysmátí jak lečo


Jsem po obědě ve třídě a koukám z okna. Monika už dávno nesedí vedle mě. Sice na mě zahlíží jako na vraha, ale jinak je v pohodě. Jsem rád, svých problémů řeším i tak dost. Teď mám vedle sebe Markétku, dušinku čistou a milounkou. Ona mi naslouchá, je mým hromosvodem a nosí mi svačiny. Ehm. Já nemít kolem sebe ženský, tak asi uhynu. Jak jste si mě vychovali, takovýho mě máte. Na trávníku u školy fackuje mladá cikánka svoje dítě. Takový všední den. Za katedrou je paní učitelka a vypráví nám něco o ekonomii. Vůbec ji nevnímám, spíš jí koukám na nohy a krásně vykrojenou pusu.


Za pár týdnů mají být závěrečné zkoušky a mě připadá, že nevím vůbec nic. Po práci bývám unavený, s Kristýnkou se taky docela nadřu. Máma mi sice nabízí pořád pomoc, mám i spoustu skvělých kamarádů a kolegů v práci, ale já se radši strhám sám, znáte mě. Dá se vystudovat s nekonečnými pohledy z okna? Asi moc ne, ale zatím mi všechno vychází. Je pátek a já jak nějaká stará kvočna přemýšlím, co jsem zase kde zapomněl udělat. Život s holkou na vozíku mě postupně učil zodpovědnosti, ale tak nějak od přírody jsem na některý věci punkáč a jak říká Jana, často vneseš do věcí pěknej bordel, aspoň, že seš u toho roztomilej Smrťáku.



Najednou uprostřed parku zastaví povědomá dodávka. Já hlava děravá, úplně jsem zapomněl. Kristýnka plánovala setkání s vozíčkáři, co se s nima potkala v Kladrubech, pěkně dlouho. Moc jsem tomu nevěřil. Ale Sabath si sehnal obrovský auto a teď jak nějaký výsadkáři vyjíždějí jeden po druhém na asfaltovou cestu. 1,2,3,4,5,6 + Kristýnka. Uff. To bude masakr. Úplně mě zabolí ruce a záda. A už má milá ukazuje do okna, kde se učíme. Všichni se jako nějaký vojáci seřadí dole pod oknem, vidím, že mají v klínech tvrdej chlast a už vyřvávají. Prej vyser se na školu a pojď, jdeme pít. Sabath si zapálí cigáro (ty vole, ty se srdcem v prdeli pořád hulíš?) a usmívá se. Zase mi dělají ostudu.



Řvou jak krávy snad půl hodiny. Pak přijde pan ředitel a cože se to děje. Ani si moc nevymýšlím a dostanu na zbytek odpoledne volno. Přijela vzácná návštěva. Slezu dolů a ženu se ke Kristýnce. Vy volové, s váma nebude nikdy klid, co? Pošlou mě do prdele a dají do ruky lahev. Do krve mi pronikne vodka a spadne ze mě všechen stres, dneska to bude asi velký, jen nějak nevím, kde budete spát, já se omlouvám, ale do garsonky se vejde už jen Pavlínka, víc vás neunesu. Na hlavu se mi snese smršť nadávek, že prej jsem sráč a tak. Všechno je hrozně milý,  s takovou tou nadsázkou, kterou umějí jen moudří lidé. 

Hospoda U Hymrů je kousek a na to, že je kolem třetí odpoledne, tak jsou všichni docela navátí. Pavel je překvapenej, ale nemá žádnej problém, vyklidí nám salónek, vyhází skoro všechny židle. Pařba může začít. Nejdřív se nadává na Český dráhy, protože všichni přijeli vlakem. Jako já jsem zvyklej pít, ale pokud to půjde takhle dál, tak nebudu taky chodit. Sedím mezi Kristou a Pavlínkou a vidím, jak jsou holky šťastný. Ono vlastně, celý víkend jsme byli všichni vysmátý jak lečo. Tihle kluci a holky, co blbě někam skočili nebo byli ve špatném čase na špatným místě jsou neskutečný! Mají ten svůj druh humoru, kterej miluju, jsem v tom, jsem součástí další party, která je silná jako nadopovanej kůň.

Výčepák nestíhá a když pak ještě přijdou Jana s Prcalinkou a Venca, kterej s sebou přivede pradávného kamaráda Fašose, tak se hospodou ozývají takové salvy smíchu, že se na nás chodí všichni dívat. Metalovo punkově vozíčkářské spojení funguje na výbornou. Všichni si ze mě dělají prdel, jak jsem měl vždycky smutný vlhký voči, když jsem chodil za Kristou v Kladrubech na návštěvy. Prej jakej bude plán na víkend. Chlastat! 

Pak přijde Sabath, přivede nějaký máničky, všichni jsme ihned určeni jako tlačenky - rozuměj, každému je nám přidělen jeden vozíčkář k tlačení. Taky si každý zodpovídáme za to, kdo koho jak ožere a odveze a kdo u koho bude spát. A já přemýšlím a říkám si, to snad není možný. Představte si, že za váma někdo přijde a řekne, celej víkend budeš mít na starosti ožralýho chlapa na vozíku a ještě u tebe bude spát. Taková nabídka se neodmítá, přesto všichni oslovení přišli - čistý neposkvrněný dobrotiska. Kluci, i po těch letech díky!

Tohle tempo nelze vydržet. Je mi blbě, zase jsem nejedl a chci, abychom se přesunuli někam do parku, trošku vystřízlivěli. Štěpánka mě napadne jako první. Jenže ještě nás čeká Mírové náměstí, kde se tahle rozjívená partička na vozíkách rozjede v roztodivných kruzích, jejich vodiči ihned v záloze, to když se někdo převrátí a vyleje nakoupenejch alkohol nebo típne jointa. Křik, nadávky, neskutečná sranda, kdy si každou chvíli někdo ucvrnkne do kalhot. Třeba si lehnu na dva chlapy a oni mě vezou a sjíždějí malý kopeček. Pak se naschvál rozjedou každý na jednu stranu a mají děsnou srandu z toho, jak padám rovnou na záda. Potom nějaká bývalá aktivní soudružka zavolá policii.

Se Sabathem to hrajeme na sraz vozíčkářů, na konferenci bez nohou. Pánové v uniformách jsou očividně rozhozeni, už nám skoro dávají požehnání s upozorněním, když tu naschvál jeden náš povedený kamarád najede do odpadkového koše. Huláká něco o policejním teroru a ať prej ho na ty chudáky kluky s placatýma čepicema pustíme. Musíme se Sabathem hodně vysvětlovat, taky přijedou holky a dělají smutný voči. Konečně. Můžeme na Štěpánku. Nojo, ale dolů jsou schody a to není jak známo žádná prdel. Málem se strhám, máničky jsou nějaký lenivý, Sabath starej a nemocnej a holky unesou leda tak prd. Tak je to zase na mě. Uff.

Že nám pánové udělali ostudu na Náměstí míru, to bych pochopil, ale že budou dělat bordel i mezi důchodci a maminkami s dětmi v parku, to jsem netušil. Když jeden mladej kluk, co kdysi blbě skočil do řeky, ukradne malýmu dítěti oříšky pro veverky a řekne, dohoň mě, nevím, jestli se mám smát nebo nadávat. Jenže pak vidím, jak tomu prťavýmu děťátku všechno vrátí a dá mu navíc lízátko a holčička mu dá sama pusu, tak jsem až dojatej. Kristýnka chtěla, aby se její kamarádi taky trošku pobavili. Vždyť toho měli všichni až nad hlavu. Spousta bolesti možná očišťuje, ale taky unavuje a vkrádají se deprese. 

Tady byli se svými, s partičkou metaláků, kteří je vzali automaticky mezi sebe. Každýmu bylo u prdele, že jsme jiní, odlišní. Nevím už kdo, ale asi nějaká mánička přinesla kazeťák. A tak jsme řvali zase jednou texty, kterým jsme pořádně nerozuměli. Naše angličtina byla špatná, ale nadšení obrovské. Začínalo pomalu léto, holky byly oblečený lehce, byly neskutečně krásný a všichni jsme v jejich přítomnosti doslova zářili. Přemýšlel jsem, jak celý víkend zvládneme, ale Kristýnka mi řekne, ať se na to vybodnu, ať nechám všemu volný průběh. 

Vše pokračuje i dlouho po půlnoci a řveme asi fakt hodně, protože za námi přijdou znovu policajti až do parku. Achjo, proč zase já? Slíbíme, že půjdeme spát a já musím všechny přemluvit. Osobně za to zodpovídám. Co já si vyslechnu kurev a kokotů. Bože. Ožralí metalisti a máničky si rozeberou ožralý vozíčkáře. Na cestu domů ke Kristýnce do smrti nezapomenu. Jak nějakej blbec dal do kazeťáku skladby z Hříšného tance a Horečky sobotní noci. Vidět tancovat pohromadě jdoucí i jedoucí, to nelze popsat slovy. Dám Kristu s Pavlínkou za sebe, že budeme vláček, jinak bych je domů nedostal.

Něco mi zase rupne v zádech, nemůžu se zbavit povzbuzování od holek, tichého smíchu. Uložil jsem je k sobě na manželskou postel a sám si lehl na zem vedle. Někdy kolem třetí ráno se do mě dá neskutečná zima, že se Kristýnka slituje a vezmou mě mezi sebe. Tulí se jako dvě koťátka, ne, není v tom žádnej sex, ale rajcovní to je, to tedy jo. Ráno mě probudí, že chtějí obě na záchod. Taky mají hloupý řeči, Pavlínka možná ještě víc a já mám co dělat, abych je tam obě víte co. Jenže se stydím, jsem mladej kluk a jsou momenty, kdy se prostě nešuká, všechno by se tím pokazilo. Dostanu ale spoustu pus, slečny jsou takový vláčný, miloučký, rozněžnělý. Prostě ve stavu, ve kterým je my chlapi chceme a musíme chránit.

Výlet do parku na zámek Sychrov dopadne ještě dobře. Tedy až na housenky, který padají ze stromů dolů, křupají pod koly vozíků a všichni dělají fuuuuj, brrrr, se pobliju a slečna průvodkyně je z toho celá paf. Hele, zase na druhou stranu, legrace byla non-stop, všichni vysmátí pořád jak lečo, jen s housenkama ve vlasech a na oblečeních. Do zámku nás nepustí, ani to nejde, neprojeli bychom tam. Velký dík patří Sabathovi a jeho kamarádům řidičům, kteří musí být střízliví a stanou se tak velkým terčem vtípků, posměšků a vůbec jim to nikdo neulehčujeme.

Taky se nám mezi Pavlínkou a jedním klukem rodí něco pěkného, milého. Necháváme je naschvál pozadu, aby si mohli povídat. Jana s Prcalinkou sice občas vyběhnou, dělají si z nich prdelky, ale všechno je to v pohodě a v dobrém. Pavlínka se červená a chlapec je hrdej, že je kolem něho tolik krásnejch holek. Cestou zpět by se vám určitě líbila hospůdka hned u silnice, kde mají terásku, skvělý pivo a smažáky, jaký svět neviděl. Všichni se pořád smějí a Kristýnka je šťastná, protože přesně tohle ona chtěla, udělat hezký víkend, pokecat, zachlastat. 

Zajímavá je jedna věc, která mi utkvěla navždy v hlavě. Všichni kluci i holky na vozících byli neskutečně silní. Bylo úplně jedno, jestli někdo chodí nebo ne, třeba Jana by mohla vyprávět, tu balil snad každej, Prcalinku si zase oblíbil asi nejstarší maník, pořád jí říkal panenko a zval ji na panáčky. V určité fázi alkoholu, když mají filozofickou, tak za mnou a Kristou přijeli postupně všichni a poděkovali za to, že zase mohli jednou normálně žít. To bylo najednou pláče a objímání, to víte, ona ta Ježíšova podaná ruka pořád funguje. Určitě víte, o čem píšu.

Kluci nás vyhodí rovnou na Krásné louce, tam na nás čeká postavička Fašos, kamarád Vency z gymplu. Milovník historie se zaměřením na světové války, tak trošku magor, ale ukrutně hodnej kluk, kterej je dnes velmi váženým panem doktorem přes elektriku. Zdravím kámo, byl si tenkrát taky dobrý hovádko, co? Už je připravena pípa a v garážích ladí nějaký punkáči. Radši bych metal, ale nemůžu mít všechno. Hele, nikdo o ničem nemluvil dopředu, všechno, celý koncert - chlastačka vznikly tak nějak spontánně. Od srdce, chcete-li. 

Moc si toho nepamatuji. Vím jen, že mě přemluvili na pár skladeb (řval jsem jak na lesy a lechtal basu jako bych k ni přirážel, což všechny moc bavilo). Taky tuším, že jsme tančili jak zhulení indiáni. Já do tý doby ani pořádně nevěděl, jak paří vozíčkáři, s Kristýnkou to bylo přeci jen trošku jiné. Ale bylo to opravdový poctivý peklo. Občas někdo vypadl, válel se po zemi. Sem tam se nablilo kam nemělo. O to ale nešlo. Hlavní byla atmosféra, pohoda, neskutečná pohoda. Výkřiky o tom, že dneska seru na léky, na bolest, na všechno, také občas zazněly. Taky jsme se na chvilku sešli, naše partička metalových veteránů. Dali si cigárko, probrali svět a znovu se ujistili, že jeden bez druhého vlastně nemůžeme bejt. 

Ráno byla zima. Garáž pootevřená, netuším, jestli za vraty blije chodící nebo jezdící, ale je mi to jedno. Kde je Kristýnka? Holky najdu naskládaný na starým gauči, prej jsem chtěl ráno srkat rosu z okvětních lístků jako čmeláček a nenechal jsem si to vymluvit. Proto jsem spal na starý paletě, s třískou v zádech. Nojo, opilcovo ráno. Dá si někdo pivo? Motám se bojištěm, počítám jak kvočna ztráty. Uff, jsme všichni. Nikdo nezahučel do Jizery a že nápady byly (vole, Jizeru ti sjedu i na vozíku). Skočí někdo pro něco k jídlu? Jsem zase na řadě. Nakoupím hromadu rohlíků, mlíka, koblížků a jsem za to vynášen do nebes. 

Bolehlavy a střevakroutiči útočí, ale my se nedáme. V dálce zní zvon mše v kostele Všech bratří. Nějak na Boha nevěříme nikdo. Nemáme momentálně proč, ale jsme hrozně rádi, že jsme spolu. Někde tam ve studeném ránu na Krásné louce, u starých garáží, které už dnes dávno nestojí, byla partička vozíčkářů i chodících, kteří byli vysmátí jako lečo. Nějak nedovedu popsat slova díků, kterých se nám dostalo. Víte, my byli fakt rozjitření, často se ani nemuselo mluvit, stačil pohled, pohlazení, drsná hláška. Kristýnka plakala štěstím, vnímáte ty okamžiky? Tohle nebyl blbej romantickej film, ale syrová realita. A v ní krásní, úžasní lidé. Jo a abych nezapomněl, Fašos si posral kalhoty. 

Znáte takové ty dotyky, když od někoho dostanete malou ranku statickou elektřinou? Tak přesně takové bylo loučení v nádražce v Mladé Boleslavi. Já vím, mnozí z nás už nejsou mezi námi. Možná právě proto jsem chtěl tenhle příběh napsat. Protože na ty úžasný chvilky poslední dobou rád vzpomínám. Protože to byl víkend, kdy bylo každýmu u prdele jestli chodí nebo ne, protože se mezi vším tím kouzelným černým humorem vznášela krása. Protože se Pavlínka zamilovala, protože Kristýnka dokázala nemožné. Protože jsme byli všichni vysmátí jak lečo. 


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER