New album of Czech death metal band HYPNOS - "The Blackcrow" (2020)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 14. července 2019

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý třetí - Tančím špatně, tančím rád

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý třetí - Tančím špatně, tančím rád


Příběh dvoustý třetí - Tančím špatně, tančím rád

Já vím, že by se to nemělo dělat, že se to nesluší, ale mě se nechtělo Kristýnku tahat do obchodu. Chorvat měl zrovna nějaké slevy a sehnal mi i pár CD, na která jsem čekal až přijdou z USA snad půl roku. Svoji dívku jsem zavezl naproti do bufáče, koupil jí ochucený babánový mlíko, který milovala a šel na to. "Máš?": prohodím místo pozdravu. Odpovědí je mi krabice, která má zase na nějakou dobu změnit mé vnímání hudby.

Nasadím obrovská sluchátka a podle pohybů odhaduji, co poslouchají kolegové v ostatních kójích. Kývám se do rytmu, šteluju hlasitost, aby mi to neurvalo uši. Jsem mimo. Najednou mi zaklepe Chorvat na rameno. A že mě někdo hledá. Před obchodem Krista rozhazuje rukama, kdeže to jako sem? Má milá, když poslouchám muziku, tak moc nevnímám. Omluvím se, zaplatím až se mi prokroutí oči, CD jsou hrozně drahý. Radši jí nebudu nic říkat, byla by naštvaná. Klidně si zase utrhnu od huby. Přejedeme kousek k Hymrům, kde jsou akorát nějaký máničky.


Následuje pár pivek, ale jen tak na chuť a já tahám z igelitky jedno CD za druhým. Machruju, my sběratelé to tak máme nastavené. Poslední dobou jsem se do toho nějak opřel. Dřív jsem spíš kopíroval a kšeftoval, ale od tý doby, co mám Kristýnku, tak hodně kupuju. Ona sleduje aktuální dění, tipuje, sežene někde kopii a já pak musím mít originál, prostě musím! Rozumíš? Kapel je hodně, rozpočet omezený, tak mi vede sešit, kde si vždycky jednou za měsíc odškrtám koupené. Je zlatá, někdo musí mít ve věcech pořádek.

Je sobota a oběd dáme jen lehký. Usne a já mezitím tančím se sluchátky na uších. Nebo spíš pařím, kývám se do rytmu, poklepávám nohou a snažím se napodobit pózy, co jsem viděl ve videoklipech. Rozpustím si vlasy a asi moc dupu, protože najednou do mě drcne zezadu vozíkem. "Zase si byl v rauši, co?": směje se mi, přitom na tom bývá často hodně podobně. A jestli prý nepůjdeme na Štěpánku. Do altánku. Souhlasím, jen si nikdy, opravdu už nikdy nesednu na tu stejnou lavičku, na které jsme kdysi s Kačenkou objevovali jeden druhého.

Slunce má velkou sílu, tak ji zavezu do stínu (v altánu je plno). Mezi borovicemi si roztáhneme deku a šeptáme si slova o tom, jak se máme šíleně rádi. Taková zamilovaná klasika, u které vždycky tak krásně voní. Celé je to ale vlastně jen malá lest na Smrťáka. Najednou se mezi stromy objeví Jana s Prcalinkou, přisednou si a začnou mě přemlouvat, abych zašel s Prcalinkou na nějaký taneční kurz. Pěkně to na mě vymyslely. Jako proč já? A že prej jí je blbý se tam přihlásit sama a že tam vyučuje jeden kluk, kterej se na ní usmál v práci a že je to poprvý, kdy by někoho po smrti Prcalíka chtěla. 

Cukal jsem se hodně dlouho, vždyť má vlastní babička mi řekla, že i valčík tančím jako free style. Jsem línej se učit kroky, nebaví mě to. No ale Smrťáku, vždyť ty ploužáky s tebou, to je něco nádhernýho, víš jak nás držet, jsi jemnej a já nevím co ještě - mazaly mi kolem huby další a další medy. Ženský bláznivý, copak jsem nějakej Fred Aster nebo nedej Satan Harapes? To jako ještě k tomu všemu šílenství - práce, rehabilitace, sport, hospoda, koncerty - přiberu ještě tanec? Vždyť se tam nehodím, to není zrovna prostředí, kde bych se cítil dobře.

Jenže znáte to, smutný voči, polibky, cukrbliky a pak Smrťák roztaje. Uměly to se mnou a já nakonec kývl. Nadával jsem sice jako špaček s dlaždičem dohromady a tvářil se jak nějaká vesnická jitrnice, ale řekl jsem ano. Prcalinka na mě skočila a objímala mě, že mě málem udusila. Dobrá, dobrá, co bych pro tebe neudělal. Pak odešly a Kristýnka mě celou dobu chlácholila. Večer i neděle se odehrávaly v klasických obrazech. Muzika, filmy, já a ona. Taková ta pohoda, který si normálně nevážíme a když je pak ouvej, tak nás drží nad vodou.

Je úterý a jdu z práce pro Kristýnku na rehabilitace. Má toho plný kecky, já nemluvím o ničem jiným, než o práci. Máme novej program a nemůžeme jej rozchodit. Chaos. Najednou odněkud vyběhne Prcalinka. Já jí tedy nejdřív nepoznám, má na sobě nějakej trikot, prdelku našponovanou a je úplně jinak namalovaná. Řeknu ji, že ji mám raději jako metalovou panenku, ale ona nevnímá. Asi se jí fakt chlapec líbí. Jdeme do kulturáku, kde je nahoře (tolik schodů snad není ani do věže) kavárna a za ní hned taneční sál. Hele, asi budu vypadat fakt jak lopata, ale já nemám nic na převlečení. Ha! Měly mě prokouklýho a dostal jsem ihned tepláky (fuj!).

Nadávám, že tohle já na sebe teda nevezmu, jsem nějaký švihadlo nebo co? A zase ty oči a už se kolem trousí tanečnice. On má tanec samozřejmě hodně do sebe, ty postavičky jsou z něj krásný, slečny a dámy jsou takový vášnivý, třeba jen chůze je sama o sobě rajcovní, mňam. A mezi ně vstoupí hrom do police, metla všech metel, Smrťák vágus první. Kristýnce koupím kafe a ať mi drží palce. Usmívá se, ale je vidět, že by si chtěla taky zatančit. Převlíknu se tedy do tepláků, což všechny dámy rozesměje. Nechápu, proč jsem tady, sem mohla jít Prcalinka klidně sama. Chci se otočit a zdrhnout, ale chytne mě za ruku a prosí pohledem. Achjo.

Zařadím se úplně dozadu a stejně jsem vidět. Trapák v teplákách, vidím se v zdrcadle a musím se smát i já. To je pohled. Naběhne chlápek (objekt Prcalinky) a první co udělá, tak je rozštěp. "Tak děvčata....a chlapci (zarazí se), jdeme na to": má takovej divnej měkkoučkej hlásek, který se vůbec nehodí k jeho vysoustružený a opečovávaný postavě. Kouknu na Prcalinku a ona má voči na vrch hlavy, to znamená, že mám prosím držet hubu. Pochopím a snažím se nedívat na prdelku děvčete přede mnou. Při prvních krocích se zamotám do tepláků a padnu na zem jako šiška ze stromu. Vyvolá to všeobecné veselí. "Příště trikot prosím!": zahlásí na mě taneční mistr a já toho začínám mít plný kecky i zuby. 

Potím se, bolí mě svaly o kterých jsem dosud nevěděl, že je mám. Holky ze mě mají srandu, ale myslím, že se spoustou by to šlo. Představuji si různý polohy, do toho se snažím napodobovat tanec. Výsledkem je můj výkop a neobratný úkrok stranou. Prokopnu zrcadlo. Ehm. A jak padá všechno to sedmileté neštěstí, tak si rozříznu stehno. Jsem pan Levák a krvácím. Některé dívky se znechuceně odvracejí a v jiných probouzím ochranitelské pudy. Prcalinka mi řekne, že jsem fakt debil. Veškerou pozornost jsem strhl na sebe. Odbelhám se do šatny, ihned naběhne jediný opravdový tanečník večera a snaží se mě ošetřit. Voní jak stará děvka. 

Chytne mě u toho za ruku a já pochopím, že je chlapec teplej jak zákon káže. Poděkuju za starost a nechám se ošetřit raději od Prcalinky. Holky mezitím zametou střepy a jde se na kafe. Dnes platím já a bude to pořádně drahý. Jedovatá dívka se jménem Krista se nejdřív vyděsí a pak se směje, že je k nezastavení. Seznamujeme se, Prcalinka pořád neví, že objekt jejího zájmu si s ní bude asi vždy jen vyprávět (představy o páření se postupně rozplývají). Úplně ji to docvakne až když vypiju na bolest všechny lahváče na baru a pro pana tanečníka přijde taky takový vyšlechtěný chlapec. Dají si hubana a náš příběh dostane úplně jiný rozměr.

"Tys to věděl a nic mi neřekl?": je na mě Prcalinka naštvaná. Teď už se smějeme všichni. Jdeme raději k nám, kde uložím Kristýnku do postele a kecáme skoro až do rána. O Prcalíkovi, o bolesti, o tom, jak se nejdřív styděla s nějakým klukem jen promluvit, o tom, že žádnej jinej už nebude jako on. Nenapadlo mě nic jiného, než zavřít dveře do ložnice, pustit potichu metal a vyzvat ji k tanci. Řekla mi, že jsem blbej a schoulila se mi do náručí. Moc bych jí přál, aby si našla někoho normálního. Tančil jsem špatně, nevnímal okolní svět, tančil jsem hrozně rád. Tančil jsem jako medvěd a měl úplně mokré triko od slz.


Ráno jdeme do parku vystřízlivět. Nechám holky, ať si pokrafou, to je nutnost, přirozenej jev. Nasadím sluchátka a tančím dál. Pořád špatně, ale na moji muziku, vyjadřuji neumělými pohyby své pocity, cítím rytmus až někde v žaludku. Jak nějakej indián, metalovej šaman. Dohraje kazeta a Prcalinka mi řekne, že jsem asi nejlepší tanečník na světě, kterej neumí tancovat. Vyměním baterie v kazeťáku, usměju se, dám jim oběma pusy a ztratím se znovu ve svém světě nekonečně krásných melodií. 


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER