New album of Czech death metal band HYPNOS - "The Blackcrow" (2020)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 4. srpna 2019

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý šestý - Teorie křesla

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý šestý - Teorie křesla


Příběh dvoustý šestý - Teorie křesla

Probudím se brzy, venku řvou ptáci a voní les. Spíme kousek od Sloupu v Čechách. Vozík zaparkovaný venku, do stanu se nám nevejde. Je na něm rosa a já močím o několik kroků dál. Nevím jak na vás, ale na mě to občas přijde. Mám plný zuby lidí, vytáčí mě jejich přetvářka i klam. Ty blbý kecy a pohledy, když tlačím Kristýnku do kopce. Ty debilní dotazy, jaký je to mít holku na vozíku. Jaký asi vole, úplně normální, mám ji rád, miluju ji a zbytek neřeším, tak mi prosím dejte pokoj. K tomu nedávno ta její máklá ožralá máma. Brečela ještě týden potom. Ani do hospody nechtěla.

Nápad zmizet do lesů byl zcela spontánní, bodl jsem kružítkem do mapy a pak si uvědomil, že ve Sloupu jsem kdysi byl na mezinárodním pionýrském táboře. Zrušili jej, protože naši kubánští soukmenovci měli v hubách červi. Dodnes mě tím straší ve snech. Musel jsem pak místo v lesích koukat na 32 komínů v Karviné. Byly to fakt krásný prázdniny. To je ale všechno tak šíleně dávno. Stejně jako Kytka, Kačenka, Prcalík. Někdy si připadám šíleně starej, takovej opotřebovanej, přitom bych měl být v nejlepších letech a při plné síle. Pořád dokola o tom přemýšlím, nasávám čerstvý vzduch. Potom konečně vyleze Krista. Připomíná ve spacáku larvu. Pojď, já tě odnesu na záchod. 

Trošku nechápu, jak jsem ji mohl odvézt v noci přes všechny ty kameny, kořeny, potoky. Byl jsem na maděru, lahváč ve vlaku, pivo v hospodě a nekonečný pokec s místními. Co budeme dělat? Navrhuju, že nic. Možná koukneme po okolí, potkáme pocestný, opláchneme se v potoce. Jak nějaký starý trampové, jak indiáni, jak dva ztracený zamilovaný metalisti. Povídá, mluví, trylkuje s hlasem. Bože, ty to slyšíš? Tu melodii, tu barvu, tu krásu? Chci ti pomoct s převlékáním. Jak to skončilo asi tušíte. Tady, uprostřed lesů, kde se asi nesmí stanovat, je všechno takové čisté, ohlodané na kost, člověk si uvědomí důležité věci.

Nebýt před stanem to podělaný hnusný křeslo, bylo by všechno v pořádku. Jenže samozřejmě není. Ten úraz, ty bezvládný nohy se mezi námi pořád vznáší jako vykřičník. Marně se snažíme zapomenout, nemluvit o tom, dělat jakoby nic. Teorie křesla byla vytvořena jedním blbým skokem a provází nás stále dál. Vždycky je všechno v pořádku, smějeme se, jsme normální mladý lidi, který možná museli trošku rychleji dospět, ale pořád děláme kraviny, doznívá v nás puberta. Pak najednou, uprostřed věty, začne být smutná. Zdánlivě běžné věci jsou najednou problém. Achjo, někdy nepomáhá ani moje neustálé utěšování a ujišťování, že ji mám rád. Proč pořád poslední dobou mluvíš o tancování?

Namažu chleba paštikou, je to mana nebeská, v lese chutnají i obyčejné věci úplně jinak. Jakoby byly všechny naše smysly zjitřené, srdce víc otevřená, sluch hlubší, chutě divočejší a sex, co bych vám měl vyprávět. Miluju to její kňourání, zrychlený dech a pak úsměv, k tomu potichu puštěná Pantera. Hergot, Cowboys from Hell mi dal kdysi Kytka na kolejích cestou do školy. Teď tu máme Far Beyond Driven a já jim novou desku zase žeru i s navijákem. To je síla viď, jsou to zvířata, která by se sem do divočiny přesně hodila. Snažím se zpívat jako Phil, ale vysloužím si jen posměch. Pojď, zajedeme do hospody. Dala by sis gulášek? 

Kodrcáme, nadskakujeme až mě brní ruce. Některé úseky ji raději vezmu přes rameno, je lehounká jako pírko a vozík nesu v druhé ruce. Potkáme mladou dvojici, ultra trampy. Pomohou nám. Hrozně si rozumíme, jsme ze stejného těsta. Znáte to, pak už se asi nikdy neuvidíme, přestože si slíbíme, že si napíšeme. Adresy vyměněné, ještě než dojedeme a dáme první pivko. Kristýnka se ke mě tulí a šeptá mi, jak je ráda, že jsem ji vyvezl ven, že už ji začínalo hrabat, každým dalším pivem mě miluje víc a víc a je hebounká jako kotě. Pořád si říkám, že se nesmím opít, protože v noci je les divokej a moc nevidím, ale od protějšího stolu přistanou rumy, zpívá se, kdybych nebyl metalistou, asi bych byl tramp, říkám všem, přitom moc dobře vím, že tu jejich hudbu bych nesnesl moc dlouho poslouchat.

Dvě kytary, staří protřelí vlci, co už dávno nezpívají kvůli tomu, aby se dostali holkám do kalhotek, ale spíš protože je to jejich život. Mají v hlase vášeň, spoustu citu, vychlastaný hrdla a nedodávají obyčejný odrhovačky. Spíš ožívají lesní příběhy, je to celý hrozně hezký, takový uvěřitelný. Jinej svět, žádný město, žádná šeď, tady je každej sám za sebe. Za pár hodin se rozejdeme a budeme o samotě mezi stromy nasávat vůni mechu. Ptají se nás, kde spíme, ale já nevím pořádně ani směr. Je to jedno, není to momentálně důležitý. Hlavní je, že Kristýnka alespoň na chvilku zapomněla na teorii křesla. Že se směje, řehtá, dělají jí dobře dvojsmyslný kecy lesních mužů. 

Najednou je konec a do stínu stromů mizí jednotlivé postavy, ochladí se a tak si sundám triko a omotám jím Kristýnku a jdeme směrem, o kterém si myslíme, že je správný. Ticho, sem tam nějaký skřek z lesa. Mám opilý kecy, nadávám na kořeny, na tmu, na les, na komáry, na větve, které mě rozdírají do krve. Bloudíme, bloudíme, bloudíme. Najednou paseka, v noci až kouzelná. Řekne mi spoustu vět, které se bojím i po tolika letech napsat. Jsou až moc osobní, krásné, milé, zamilované. Stejně, mám já to v životě štěstí, jak může mít tak vošklivej kluk tak nádhernou chytrou holku. Říkám jí to, několikrát upadnu do ostružin. Konečně stan. Ukládám jí dovnitř a tulíme se k sobě. Rozpláče se a mluví o tom, jak by chtěla chodit.

Víte, s některými věcmi se nedá počítat, něco život jen tak přinese, aniž bychom chtěli. Ono se řekne, svedeme to na osud, každej má spoustu dobře míněných rad, ale když pak zažíváte něco ošklivého, tak je všechno jinak. Občas stačilo jen poslouchat, někdy pohladit, sem tam ji i vynadat, ale tentokrát byla k neutišení. Mluvila o bolesti, o snech, které se jí možná nikdy nesplní. O mě, o tom, že jsem s ní stejně jenom ze soucitu. Což je blbost, ale znáte to, ženský jsou nevyzpytatelný. Snažím se jí utišit, uprostřed černočerné noci, v tichu a chladu, tady, kde potok toho viděl už tolik, že by mohl vyprávět několik zim. Potom už nemám slova, tak ji jen hladím a utírám slzy. 

Ráno bývá někdy moudřejší večera, ale v té mlze jí zase popadají chmury. Nevím co s tím, tak ji nejdřív seřvu jak malou holku. Ty si jako myslíš, že bych tohle všechno dělal jen tak, z nějakýho blbýho soucitu? No a co, tak nechodíš, já vím, je to v hajzlu, stojí to za vyliž prdel, ale co mám jako dělat? Mě prostě rajcuješ jaká si, kdybych byl svině, tak už si vyšukávám někde jinde. Jenže víš, ono nejde jen o tělo, jde taky o ty tvý oči, o ten pohled, o ty jemný ruce, o pohlazení, o ty tvý vtípky, o tu hlavinku, plnou skvělých nápadů, o úsměv, bože ano, o lehce pozvednutý ret. Já ti seru na nějakou teorii křesla. Já neumím lhát, jdu do toho po hlavě a srdcem. Co myslíte, zase brečela.

Pustil jsem raději Panteru a vylízal do čista plechovku lunch meatu. Co bude dál? Budeme se pořád utápět v tom, co nelze změnit? Hele, naděje umírá poslední, nakonec, často to bývá to jediné, co nám zbývá. Padl jsem už tolikrát do sraček a pokaždý jsem se z toho vyhrabal. Protože každý ráno vyjde slunce, protože vidíš ten blbej potok, podívej jak je krásnej. Je mi taky občas blbě, vzpomínám na Kačenku, stále ji někdy potkávám ve snech, ale žiju, jsem tady a teď a nezbývá mi nic jinýho než bojovat, milovat, vztekat se, smát se a já prostě chci, chci, chci bejt s tebou. Seru ti na soucit Kristýnko, já jsem tvůj, protože si prostě sexy holka, co to má v hlavě srovnaný. Pak jsem se vytočil a začal kopat do křesla.

Chvíli se na mě dívala, usmála se, řekla mi pojď ke mě. Já vím, možná to zní moc romanticky, jenže ono to opravdu takový bylo. Přes všechen ten srab, bolest, občas i nechutné věci, to bylo neskutečně krásný. Stačilo si chvilku povídat, o čemkoliv, stačilo se pohádat, o drobnostech (tak to většinou bývá) a člověk si uvědomil, jaký mám obrovský štěstí. A myslím, že něco hodně podobného si myslela i Kristýnka. Ani nám nějak nedošlo, že už je skoro sobota poledne a že bychom měli vyrazit. Zvedl jsem křeslo, nabídl jí, že ji svezu a potom už kolem nás ubíhal les.

Bylo léto, rybníky teplý, ani jsme nemuseli chodit daleko. Pivo na terásce je kolikrát víc, než dovolená na druhým konci světa (to jsem ale tenkrát ještě nevěděl). Utopenci a tlačenka, topinky, párek s hořčicí, pivko, pivko, pivko a sem tam rum, když byla nálada. Kolem lidi, co to celý viděli hodně podobně jako my. Člověk by se chtěl v těch lesích ztratit navždy. Jenže taky musíme do práce, vrátit se do reality, na rehabilitace, do smradlavých nemocnic. Stojíme najednou v Boleslavi na nádraží a čekáme na autobus do města. Mám obrovskou krosnu a Krista mi řekne, že bychom měli trošku pozměnit teorii křesla. Ne, ještě nedošla smíření, ale už se mu blížila. Usmála se a oba jsme neustále mluvili o tom, jak si připadáme po těch několika dnech o samotě v lesích jako znovuzrození a očištění. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :