New album of Czech death metal band HYPNOS - "The Blackcrow" (2020)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 22. září 2019

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý třináctý - Za hranou

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý třináctý - Za hranou


Příběh dvoustý třináctý - Za hranou

Mám na uších sluchátka, ale moc nevnímám, co mi zrovna hraje do uší. Jedu zase do Prahy. Jasně že po nepovedené operaci následovala další rehabilitace. V jednom bývalém šedivém klášteře, s krásným parkem, spoustou bolestivých výkřiků na chodbách. Občas beru i Brita, mám sice hodné kamarády, ale ti mají své povinnosti. Taky mi všichni říkají, ať neblbnu, že to beze mě Kristýnka pár dní vydrží. Nenechal jsem si nic říct. Zamilovaný lidi to mají prostě nastavené všechno jinak. Měla tam být měsíc a nebyli jsme ještě ani v polovině.

Jak dlouho dokáže člověk nespat? Byl jsem blázen, z pohledu jiných určitě, ale já to takhle nebral. Ve škole jsem řekl, že nastoupím déle, do práce normálně chodil. Odpoledne autobusem do Prahy, metro, byl jsem svým vlastním stínem, protože nazpátek mi jel až k ránu vlak a večerku měla Krista v deset. To jsem ji musel vrátit a pak byl buď v nějaké zaplivané levné nálevně (když mě tam nechali se psem) nebo v parku jako bezďák. Aspoň, že paní učitelku jsem při opakování zkoušek z ekonomie ukecal (a málem jí zase podlehl) a nakonec dostal za dva. Jsem v druhém ročníku, hurá, sláva, je mi to jedno. 

Koukám z okna, na polích už je jinovatka. Jedu do Prahy nebo už domů? Mám v hlavě chaos. Proč to děláš, proč trápíš i sebe? Nevím, musím, chci, jen pro pár úsměvů. Nevadí mi nepohodlí, tělo je nepodstatné, moji vílu bolí o hodně víc než mě, vypráví mi o tom. Půjčím ji křiváka, k večeru je už zima. Posílá mě pořád domů, abych se vyspal, odpočinul si, ale já nějak nemůžu. Zakousnul jsem se jako buldok a nepustím. Vím, že je to celé blbost, že na mě koukají v práci jako na šílence. Nikdy bych nevěřil, že kosti dokáží také bolet. Mám kruhy pod očima, dávám si do uší čím dál tím krutější, rychlejší muziku, potřebuji nadopovat.

Potkávám spoustu stínů, některé po mě chtějí sex, jiné mi nabízejí drogy. Bylo by tak jednoduché podlehnout. Je to hrozně lákavé. Mohl bych fungovat, nespat, asi bych neměl tolik strach. Jsem utahaný, spát, spát, spát. Chci spát. Mám občas výpadky, chodím pomalu, asi už i trošku smrdím. Jenže pak ji vytlačím na kopec vedle léčebny, položím do trávy, několik posledních paprsků slunce, stmívá se už brzy. Stačí mi pár dotyků. Z toho teď žiju. Popadla mě šílená mánie, zdají se mi noční můry, ve kterých o Kristýnku přicházím. To nemůžu dopustit, podruhé už nechci zažívat tolik bolesti. Přitom je to jen moje představa, má vnitřní utkvělá bolest. Asi už nejsem normální. Nojo, ale co je vlastně normální?

Oberou mě na hlaváku o doklady. Normálně mě vyříznou kapsu i s peněženkou. Co teď? Panebože, kde mám psa? Já jsem fakt kretén, usnout na trávě před nádražím. Chtěl jsem si původně jen na chvilku sednout na lavičku. "Brite, Briteeeee": křičím, ale už nějak nemám hlas. Pak zaslechnu známý štěkot. Běžím tím směrem, kurva nechte ho. Poslední zbytky sil, dostanu pár rán do obličeje. Nejít kolem zrovna policajti, nevím, jak by to dopadlo. Asi zase blbě. Musím do práce. Ale jak? Jedu na černo metrem, pak pěšky na výpadovku do Boleslavi. Stopuju, ale je to na dlouho, vypadám hrozně. Taky ten pes. Bože prosím tě, mé modlitby jsou vyslyšeny. Vy ale vypadáte, řekne mi panička v autě nějaké slavné zahraniční značky. Moc nemluvím, ale dostane ze mě můj příběh. Kupuje mi kafe a jídlo. Dobří lidé ještě existují. Pak se na mě ale tak nějak divně dívá, zve mě na chatu někam k Bělé pod Bezdězem. 

Hodí mě až do práce, poděkuju a i přes všechnu moji špínu dostanu obrovskou pusu. Proč? Máš hezký oči, škoda, že nejsem mladší, asi bych tě balila. Pamatuju si to, většinou jsem vždycky musel ženský ukecat já, zamávám jí a holky z kanclu se diví, kdo že mě to přivezl. Musím s Britem do garáží, kluci se mi o něj postarají, kolegyně mě ženou do sprch. Nenechají si vymluvit, že já si teda žádnou košili brát nebudu. Nakonec uznám, že natržené krvavé triko není asi vyloženě dobrý pracovní oděv. A hned, vidíš, jak ti to sluší. Uff. Usnu s hlavou na klávesnici. Chytne mě šéf a zavolá si mě na kobereček. Co se to s tebou poslední dobou děje? Chci bejt děsně tvrdej, že všechno zvládám, že se omlouvám, ale nakonec se sesypu. 

Mazej se vyspat, dej si chvilku volno, hele tohle je moje firma, známe se, já vás mám s Kristou moc rád. Můžu ti dát dvě třetiny platu, ale do týdne se vrátíš a doděláš si svoji práci. Druhý hodný člověk za den, to už je moc, říkám si v hlavě a pak mi dojde, že to mám asi za ty magory, co mi málem sežrali Brita. Jdu domů a vytuhnu. Ale jen na chvilku, už jsem tak přetaženej, tolik za hranou, že mi mozek pořád šrotuje. Nemám ani korunu, ale to teď nevadí. Musím za Kristýnkou. Zase na stopa. Aspoň, že Brita mi pohlídá Venca. Berou mě nějaký starý rockeři, prej dej si panáka, nelze odmítnout. Akorát nalačno je to takový zabijácký. Zase načerno metrem. Ahoj Kristýnko, jak se máš? Hrozně rád tě vidím. A ty? Všechno v nejlepším pořádku. Lžu a to já neumím. Kouká mi do očí a promlouvá do duše.

Bolestivé procedury, kterými prochází, jakoby ji měnily. Postupně, polehounku. Už je to zase dlouhý, chtělo by to les, louku, slunce, jídlo, klid. Pro oba, ale nejde to. Neříkám jí nic o dokladech, nic o tom, že jsem švorc. Musí na večerku a já nevím, co mám dělat. Tak chodím, bloumám, zevluju, stávám se zase stínem, který nakoukl za hranu. Proč čas neběží rychleji? Potkám nějaký metly, hele, ale já nemám čím platit. Nevadí, tady Franta zrovna slaví narození dcerky. Pojď s náma, vole, jsi náš, taky hároš, postaráme se o tebe. Nebylo by něco k jídlu kluci? Nebuď sračka, nažereš se po smrti, pojď chlastat. Prvních pár piv mě normálně bolí v žaludku. Pak už je všechno jedno. Tahají mě po hospodách, jsem vtipnej, tak mi každej nalévá. Jak nějaká děvka.

Pamatuju si pár barů, divný ksichty kolem, mám dojem, že jsme jeli i noční tramvají. Byly tam nějaký holky, co asi dávají na potkání, ale já nechtěl, nešlo to. Probudím se v šíleně temný díře. Bože, to jsem dopadl. Chci pryč, ale je mi ukrutně blbě. Vedle na posteli leží průsvitně hubená holka, vůbec nevím, kdo to je. Má ještě větší kruhy pod očima než já. Chce se mi na záchod, ale v chodbě je hromada odpadků. Když se konečně dostanu k míse, zvedne se mi kufr. Asi jsem za poslední týden nebyl jediný. Kurva, kde to sem? Dojde mi to až ve chvíli, když se ve dveřích (teda spíš mezi pantama, dveře jsou vytržený), objeví kluk a nabízí mi nějakej fet. Melu něco o tom, že jsem ze vsi a u nás tohle není, ale už jsem tušil, co dokážou drogy s lidma udělat, tak normálně uteču.

Chvíli mi trvá, než se zorientuju. Mám obrovskej hlad, křeče v břiše mě normálně ohýbají do luku. Jsem na dobrý cestě skončit někde na ulici. Dobrej paradox, co? Já kterej nevynechal práci ani po největší chlastačce, já kterej platil byt, dokonce byl i schopnej našetřit, tak tu najednou stojím jak totální sračka. Ty vole, o tomhle je taky láska? To jste mi měli říct. Ono je to v závěru jedno, srdci neporučíš, vždyť já mám v závěru obrovský štěstí. Víte kolik existuje nešťastně zamilovanejch, který se trápí doma sami? Chvilku se svejm myšlenkám směju, dokonce si připadám šťastnej, ale nakonec zvítězí hlad. Pudy začínají být silnější než hlava.

Nenapadne mě nic jiného, než jít za Kristýnkou. Jenže má nějakou rehabilitaci a já na chodbě usnu. Seřve mě na tři doby, přikyvuju, nemůžu si pomoc, já tě musel vidět. Smrťáku, seš jak nějakej puberťák. Má pravdu, v tomhle jsou ženský vždycky rozumnější. Mluví, hubuje mě, ale je ráda, že mě vidí. Potom to se mnou sekne. Prostě se mi vypne tělo. Jsem za hranou. Asi jsem umřel. Asi fakt jo, protože kolem sebe vidím samý kozatý anděly. Hele a jako já fakt půjdu do ráje? Najednou se objeví hlava tý holky co spala vedle mě v tom děsným feťáckým doupěti. Má shnilý zuby a chce mi ho vykouřit. Ne, tohle ne, to si nezasloužím, rozplyne se a slyším jen studenej divnej smích. Tak nakonec fakt peklo? Ale ne. Vidím nad sebou zase opravdovýho anděla. Má velký prsa ve výstřihu a usmívá se. "Vy jste nám ale dal, kdy jste naposledy jedl?": říká mi krásná sestřička. Vedle ní na vozejku vyplašená Kristýnka. 

Dají mě dohromady, mě zamilovanýho blbečka, kterej si sáhnul hodně za hranu. Pro lásku boží, pro pár dotyků jsem trpěl. Vlastní vinou, jak kdybych byl na cestě očištění. Myslel jsem si, ve své mladé naivitě, že zvládnu přeprat celej svět, svoje tělo, ale nedokázal jsem to. Uklidí mě do nějakýho pokoje bokem, nesmím vycházet. Jsem tu na tajňačku. Občas přijede Kristýnka a je na mě hrozně moc hodná. Smrťáku, ty jsi takovej blázínek, říká mi stále dokola a já jsem hrozně rád, že je jí lépe, protože mi taky vyčítá a nadává, kroutí hlavou nad mejma šílenejma činama. Je hrozně krásná, úžasná, dokonalá. Ještě tu 2x přespím a budu si ji moc vzít dřív domů. Najednou to vypadá, že štěstí je zase jednou pořádně unavený a sedlo i na vola. 

Sedím se sluchátky na uších a koukám do krajiny, hurá směr domů. Hele, slunce. Kývám hlavou do rytmu a když se na svoji holku podívám, tak se na mě usmívá. Bylo tu peklo, je tu ráj. Život je někdy jako sinusová křivka. Nahoru a dolů, houpačka. Pokaždý, když jsem byl za hranou, vždycky když jsem dělal hlouposti, tak se někde vyskytl anděl. Občas vypadal jak umolousanej smradlavej dědek, někdy jako krásná dívka. Ale vždycky tam byl. Nejsem věřící, na to jsem viděl až moc bolesti, ale dobří lidé existují. Naděje je tu vždycky. My jsme koukali dopředu. Rehabilitace Kristýnce pomohla. Tedy už po několikáté a pak se to zase vždycky posralo. Jenže člověk musí být silnej. Ona byla a já zamilovanej až po uši. Připadalo mi, že čím dál tím víc. Věděl jsem, že pro tuhle panenku půjdu za hranu vždy a všude. Amen. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :