The long-awaited new SOLSTICE album Casting The Die out 23rd of April!

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 3. listopadu 2019

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý devatenáctý - Armádní generál Smrťák

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý devatenáctý - Armádní generál Smrťák


Příběh dvoustý devatenáctý - Armádní generál Smrťák

Říkala mi včera jedna kolegyně v práci, že toho má hodně. Žila sama s manželem, takový ten čerstvý svazek, ještě plný naděje. Pořád dokola říkala - ten můj, můj chlap, manžílek a pokaždý zdůrazňovala slovo můj. Už jsem ji chtěl říct, že všichni víme a jsme rádi, že nezůstala na ocet, ale raději jsem mlčel. Byla na dobrý cestě se stát klasickou slepicí. Asi toho měla hodně, ony ty svačinky, teplý večeře, dobrůtky a opečovávání něco stojí. Tak jsem jí řekl, že u mě všechno v pořádku, většinou se flákám, jsem veselej a je mi hrozně dobře. Samozřejmě to nebyla pravda, kolotoč kolem Kristýnky by asi moc kluků nevydrželo, k tomu Venca, Sabath. Smrťáku ty seš jak matka Tereza. Ona akorát nemá na sobě tolik obrácených křížů. Říkali mi často.

Nestěžoval jsem si, to já moc nedělám. Prostě žiju, řídím se rozumem i srdcem, asi jako každej, ale jsou věci, který nezměníte, objeví se zničeho nic, jako blesk z čistýho nebe. Kolegyně pořád mluvila, jakej je skvělej, že ji vzal na chvilku na procházku a chápete to, její chlap se s ní baví. Dokonce spolu koukali na seriály. Božínku, to mi poser záda, směju se tomu a vyprávím všechno holkám večer v hospodě. Nojo, lidi jsou a budou vždycky ovce, který se zařadí. Spousta se nikdy nevymaní ze stereotypu. Ráno vstát, zuby, kakání, snídaně, cigáro, stejný řeči i ksichty v autobuse, je středa, je ho tam třeba. Večer dávají další díl, tak se koukej do tý doby umejt. A my, protože jsme byli mladí, tak jsme chtěli být samozřejmě jiní, někam se posunout. Pořád jsme měli naději v lepší zítřky.

"Hele, byla u nás tvoje máma a mám ti dát dopis od vojenský správy": předá mi Kristýnka psaní, ve kterém je další z pozvání k přezkoušeni a případnému odkladu. Vojna není kojná, smějou se mi všechny holky, taky říkají, že já tam nemůžu, protože bych nevydržel s tolika klukama na pokoji, jsem moc drzej, nedodržuju některý pravidla. Možná by ze mě udělali chlapa, naučili mě pokoře, donutili sehnout hřbet. Mě to moc vtipný nepřišlo, ale s dalšími pivy jsem byl ještě snadnějším terčem vtipů. Aspoň že mé milé cestou domů dojde, že když půjdu na vojnu, tak zůstane doma sama. Úplně sama. Jsem uraženej a naštvanej, že zase musím za těma zelenejma mozkama.

V naší rodině se pořád vznáší stín mého bratrance, kterýho před lety donutili v Brně jeho starší šikanující kolegové nahého šukat skříňku. Po desáté odmítl a přerazili mu páteř. Otec sice pořád chce, aby ze mě konečně udělali toho chlapa - rozuměj, drž hubu a pochoduj v davu. Ale máma měla strach. Druhý den ráno i Krista. Tebe nesmí odvézt Smrťáku. Ty tam jsou včerejší taškařice, vtípky. Ranní opice je provázena syrovou realitou. Prý tam stejně nemůžu, hned by mě zastřelili. Jsem překvapenej tou změnou. Vezmu si zvací dopis a vylezu před dům. Co se to děje? Stojí tam i mé kamarádky, Mirka s kočárkem a že jdou se mnou. Jsem z toho trošku dojatej a v duchu se všem omluvím, poslední dobou je ten babinec bez Vency a Sabatha trošku na bednu.

Obnovíme myšlenku kozatýho komanda. Mám to všem natřít, říct jim, že mě nedají. Jsme před kulturákem, kde se houfují podobně postižení chlapci. Všichni vydření a naštvaní. Koukají na holky, jsem jak nějaká atrakce. Vysokej hubenej kluk s dívkou na vozíku, prsatá Jana, metalový samice, co mě přišly podpořit. Ještě na mě zavolají, abych se držel a už jsem uvnitř. Ihned u vchodu mi začne řvát nějakej zelenej mozek do obličeje. Odseknu mu něco o svobodě (klídek kámo!), ale on se jen usměje. Na tebe si dám bacha mladej, s těma vlasama si na tobě smlsnem. Musíme do trenýrek. Prohlíží si nás šíleně ošklivá ženská v zeleným. Vypadá jak kudlanka nábožná, která nám všem ukousne hlavu. Vyslechnu si zase něco o službě vlasti, o cti bránit své blízké. Kecy, prdy, beďary. 

Vypnu a vzpomínám, jak jsem tady byl naposledy s Kačenkou. Slíbil jsem jí, že mě nikdy nedostanou a jsem rozhodnutý svůj slib dodržet. Někdo na mě zařve. Cože vole? Mám udělat dřep. Tak naschvál padnu na bok, jakože to nezvládám. Nesimulujte! Máme se předklonit. Ke každému přistoupí doktor a dá mu úder dlaní do ledvin, asi jestli jsme schopní a máme je v pořádku. Zasyčím na mladého pána v bílém: "Jestli mě praštíš moc, dám ti pěstí". Moji drzost mi oplatí za plentou, kde mi zmáčkne varlata tak, že zaúpím bolestí. Schopen odveden. No, ale pane strážmistře, já tu mám potvrzení, že jsem student. Kdybyste viděli výraz na tváři zelené gumy, museli byste se smát. 

Pohovor byl taky výživný. Máme tu poznamenané, že minule jste si z nás dělal legraci a hlásil jste se k lučišníkům. Musíme vás upozornit, že armáda není holubník. Snažili se být vlídní, ale s takovým tím jedovatým výrazem. A co že bych si jako představoval. Vojáci chrání hranice, bojují a nebýt jich, tak nemáme žádnou obranu a nejsme svébytným státem. Měli samozřejmě pravdu, akorát to říkali blbým způsobem. Byl jsem mladej a cokoliv zelenýho jsem absolutně nesnášel. Nebyl jsem vyloženě pacifista, ale celý mi to připadalo absurdní. Tak jsem jim řekl, že mám v plánu se na vojně přihlásit do tý jejich školy, vystudovat ji, stát se armádním generálem Smrťákem a pak je všechny nakopat do prdele. 

Pár se jich uchichtlo, ale to byli jen přísedící, civilové. Uniformy seděly s kamennou tváří a doslova mě probodávaly pohledem. Zasalutoval jsem jako Švejk, řekl jim, že mě stejně nikdy nedostanou a odkráčel středem. Ale stejně jsem se cítil divně. Za tím mým machrováním byl obyčejný strach. Podpořil ho i můj nový oblíbenec s ksichtem ještěra. Přišel za mnou do šatny a normálně regulérně mi vyhrožoval, že mě dostane, že dohlédne na to, abych si vojnu opravdu užil. Tebe si vychutnáme mladej. Už se těším. Zatínal jsem pěsti a dusil v sobě vztek. Proč je spousta malejch chlapů tak zakomplexovaná? Koukal na mě nahoru, smál se mi do tváře. Nepraštil jsem ho, ale když nad tím tam přemýšlím, tak jsem měl. 

Místo toho vylezu ven, malej komplex se mnou. Zapálím si cigáro a hned se ke mě hrnou holky. Naschvál je nahlas olíbám, tlama čumí, něco zasyčí a tak mu zamáváme. Mám další rok odklad. Uff. Ještě že je tu školství a touha se vzdělávat. Doslova běžíme k Hymrům, ruma pro všechny. Je mi hrozně líto, že tu není Sabath s Vencou, ti by přesně pochopili, co, proč a jak jsem udělal, jak jsem se cítil - ponížený. Musí mi stačit holky, tak pijeme na mě, na svobodu, na metal. Pak jsme tak ožralí, že uspořádám armádní cvičení na Mírovém náměstí. Moje kozatý komando kolem mě, vydávám příkazy, přidá se pár mániček. Máme přehlídku, rozdávám ty nejdebilnější příkazy, ale i řády, velím k útoku na kostel. Krista je jako vozová hradba. Prsa vypnout, teď!

Pak nás okřikne z okna nějaká paní. Začnu na ní hlásit, že neví, co je to obrana vlasti, že díky takovejm jako je ona jsme nikdy nevyhráli žádnou válku a vůbec jsem byl děsně vtipnej. Pak dám rozchod, protože jsem tak opilej, že málem padnu do kašny. Spí se u nás. Armádní generál Smrťák je najednou jen obyčejnej mladej kluk, kterej si nestěžuje, že toho má hodně. Je rád, že žije, že má u sebe svoji milou, svý kamarádky. Všechny jsou rády, že mě ta zelená bestie nedostala. Usínám s pocitem dobře vykonané práce. Navíc, Sabatha mají pustit brzy z nemocnice. Zítra za ním půjdeme. Bude mít ze mě určitě radost. Mě nedostanou!

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER