New album of Czech death metal band HYPNOS - "The Blackcrow" (2020)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 16. srpna 2020

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý padesátý devátý - Miláčci

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý padesátý devátý - Miláčci


Příběh dvoustý padesátý devátý - Miláčci

Býval jsem hodně veselej kluk. Ráno jsem vstával s vtipem na rtu. Na Kačenku jsem sice pořád občas vzpomínal, řekněme, že tak jednou za měsíc mě popadly chmury, kdy jsem chtěl být sám, ale jinak hlavně, aby byla prdel. I kdyby mě věšeli. Jenže včera to nešlo. Přijdu si takhle před týdnem do práce a už u skříněk musím každýmu sdělit několik vtipů, co jsem slyšel včera v hospodě. Nikdo se nezasměje. Měl jsem pod sebou dvacet chlápků a většinou s nima byla sranda. Brali mě. Na pohodu. Jenže umřel Franta. Ty vole, fakt? Co se stalo? Krvácení do břicha. To je v hajzlu, takhle mladej kluk. Byl jsem v šoku a o svačině jsem si všechny svolal. Ihned jsme udělali sbírku pro jeho manželku a dva malý kluky, co po něm zbyli.

Franta se mnou chodil na cigáro a teď tu najednou nebyl. Poslouchal Ramones, pořád o nich mluvil a chodil za jednou slečnou do skladu. Kurevník jeden. Taky ho jednou na soustruhu chytlo vřeteno a skalpovalo ho. Než mu narostly znovu vlasy, tak se mu říkalo Fantomas. Byl takovou tou milou a rovnou postavou, se kterou tak nějak automaticky počítáte, máte ji rádi a její sílu si uvědomíte až v momentě, když odejde. Včera jsme byli na pohřbu a já pak celou noc strávil s jeho ženou. Seděli jsme v kuchyni, pili rum a já o něm mluvil jen v dobrém. O nevěrách, o různých neplechách, které prováděl, jsem samozřejmě neřekl ani slovo. O mrtvých jen dobře. Vůbec jsme nespali. A Andrea byla naštvaná, žárlila.

Abych si ji usmířil, tak jsem přistoupil na to, že s ní půjdu tancovat. Ty vole já, kterýho to vůbec nebavilo. Pár jejích kamarádek z práce mě chtělo konečně vidět. Řekl jsem ale, že chci, aby s náma šla Jana s Prcalinkou a teploušci. Nakonec se přidal i Venca. Vyjeli jsme už odpoledne do Benátek nad Jizerou. Zapadli do hospody U Samce nebo jak se to jmenovalo a ládovali do sebe jeden žejdlík za druhým. Měli jsme s sebou kazeťák a dělali rotyku. Lidi se ohlíželi, my byli naschvál hodně nahlas. Mladý holky na nás koukaly jako na bohy a starý báby nás chtěly propálit pohledem. Kam ta dnešní mládež spěje. Do prdele milá paní. Jak jste si nás vychovali, takový nás máte. Hrál jsem si na hroznýho démona a nadsamce. 

Den se chýlil k večeru a naše skelný pohledy byly připraveny na dlouhou noc. Nahoře u zámku, hned vedle bordelu, který byl po revoluci v každým slušným městečku, byl taneční parket. Nějakej DJ zrovna rozjížděl taneční hity z osmdesátých let, takový ty písničky, který všude hrajou dokola už 30 let a kvůli kterejm dodnes nesnáším rádia. To je Itálie vole, pronesl vedle nás nějakej nagelovanej klučina v košilce a začal kroutit bokama, jakoby přirážel. Měli jsme z jeho kreací hroznou prdel a začali ho napodobovat. Andrea se za nás styděla a když nás představovala kolegyním, tak jsem každou ohnul přes koleno do luku a dal jí velkýho hubana. No prdel největší, velký vedro a kolem samý prdelky. Škoda, že nehrajou něco pořádnýho. Byl jsem pořád trošku smutnej, Franta byl fakt dobrej kluk a je ho velká škoda a tak jsem se snažil všechno rozmělnit v rumu.

Pijeme, paříme, pijeme, paříme. Jde se na ploužáky, konečně jsem pánem parketu. Střídám holky, pokecáme, vykrůcám. Šeptám jim do ucha vtípky, ony se řehotají, říkají, nech toho, ty si blbeeej, Smrťáku, kdy tě tyhle krávoviny přejdou, ale smějou se a já lituju že s náma není Franta Fantomas, s ním byla taky sranda. Smrt je někdy fakt hnusná a zbytečná, to debilní pravidlo, že hodný lidi umírají a svině zůstávají, se zase jednou potvrdilo. Uvědomuju si, že i já jsem smrtelnej. Všechno se to ve mě mele, jsem navenek s hubou namoženou od smíchu, ale uvnitř mě to hlodá. Co ti je, přijde ke mě Andrea, už má taky dobrou hladinku. Kolegyně o nás říkají, jaký jsme super, prej jsme roztomilý a je s náma prdel. Pořád lepší, než ti jejich ňoumové, který si celý odpoledne leštili gel na hlavách.

Půlnoční překvapení mi vytře zrak. Normálně stojím nejdřív jak zkoprnělej. Nic takovýho jsem v životě neviděl ani neslyšel. Na pódium naběhne nějakej maník ve zlatým sáčku, začne dělat vrrrrrr a říká nám miláčkové. Kolem sebe má několik samic, trubky a bubeníky. Bonga. Samba, rumba může začít. Ať se práší za kočárem. Té pozitivní energie je tolik, že během první písničky začnou tančit úplně všichni. Diskofilové, metalisti, dámičky i fotříci, který dosud jen seděli a chlemtali pivka. Je to jako obrovskej rockovej koncert, akorát se hraje úplně jiná muzika. Podobný chvění, energie stříká na všechny strany. Ano, právě jsem zažíval první koncert Dana Nekonečného a jeho Šumu Svistu. Byli jak zjevení. Následovaly ohně, rachejtle, další songy. Byli jsme na průvodu v Brazílii a bylo to neskutečně sexy.

Když dohráli, tak chtěli lidi znova. A oni už neměli víc skladeb, tak je dali znovu. Dvakrát. pak už byl poslední ohňostroj a konec. Ještě chvilku se všude vznášel pot smíchanej s nadšením a mě došlo, jak je ta naše metalová muzika vlastně smutná. Samý hrobečky, smrt a zpuchřelý kosti. Nějak toho na mě bylo moc. Ono je něco jinýho dělat paroháče a pózy a něco jinýho je, když smrt potkáte doopravdy. Zrovna jsem potřeboval něco víc pozitivního. Šum Svistu takový byl. Veselý, vtipný, nabitý energií. Fascinoval mě hlavně jejich frontman. Stala se z toho láska na celý život. Protože nám ujel poslední autobus do Boleslavi. Protože jsem chodil na bar pro panáky a Dan tam seděl. A byl úplně stejnej jako na pódiu. Koupil jsem si od něj kazetu. 

Přehrávali jsme ji celou cestu domů. Šli jsme pěšky, kazeťák na plný koule. Přes les, pole, utahaný jak starý děvky. Pořád jsme tančili. Nešlo být v klidu. Rytmus byl v nás. My starý metly, punkáči a rockeři jsme jeli sambu, rumbu, holky kroutily prdelkama, teploušci taky. Všichni jsme byli miláčkové. Mělo to neopakovatelnou atmosféru, která nám vydržela až mezi první boleslavské domy. Pak na nás vyjel nějakej tatík. Ať prej držíme hubu, že tady spí slušný lidi. Hovno slušný lidi, kurvy to jsou, pronesl Tomáš a mejdan pokračoval až do zemdlení všech účastníků u nás doma. Poslouchal jsem normálně hlavně death, thrash, rock, ale Šum Svistu jsem si kupoval každou novou desku. Protože mi pomohl překonat smutek po kámošovi. Protože mi pokaždé dokázal vyloudit úsměv na tváři. A to není zrovna málo, to vám povím. Koneckonců, tančit se dá v každém věku. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :