Recenze/review - ARCHGOAT - Worship the Eternal Darkness (2021)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 21. března 2021

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý devadesátý první - Děkuji pane Cimrmane, děkuji pane Foglare!

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý devadesátý první - Děkuji pane Cimrmane, děkuji pane Foglare!


Příběh dvoustý devadesátý první - Děkuji pane Cimrmane, děkuji pane Foglare!

Sedím na zaprášený bedně nahoře na půdě. Mám v ruce poklady, který mě provázely celý dětství. Já vím, pro naši partu jsou Rychlý šípy i Hoši od Bobří řeky už trošku pasé, ale když mě pořád baví tyhle starý knížky číst. Možná proto, že mě přivedly k věcem, které bych jinak nezažil. Do lesa, k chytání ryb na pytlačku, nekonečným toulkám po Jizerkách, kdy jste se zastavili jen tam, kde nikdo nebyl. Taky jsem si, stejně jako z ohmataných KODek, naladil v hlavě takové věci, jako smysl pro zodpovědnost, čest, hrdost. Zkrátka věci, o kterých všichni často a hodně mluví, ale málokdo je má v sobě srovnané v citlivém poměru. Neměli jsme mobily, ani počítače, ale zase jsme věděli, jak přežít v lesích i na sídlišti.

Byla to celé taková krásná hra. Šest bratranců na horách, kteří byli pro místní zasraní Pražáci. Nikdo z nás přitom neměl s Prahou nic společného. Ale co, blbcům tohle nevysvětlíte. Ještě, že tu s námi byly i holky ze sousedství. Obyčejný, krásný, klidný život. Večer pod lampou jsme si četli u špatného světla potají knížky, abychom potom ráno inspirováni u chleba s tvarohem a cibulkou řešili, kam vyrazíme. Na louky, do lesů, do starých opuštěných stavení, kterých byla všude spousta po odsunutých Němcích. Hráli jsme si na piráty, objevitele, dobrodruhy a zažívali jsme krásné věci nejen virtuálně, ale přímo naživo. S odřenými koleny, modřinami a boulemi po rvačkách s klukama, co nás neměli rádi. První sladké polibky. A já tu teď sedím a sním a sním a Markéta mě nemůže dostat mezi ostatní. 

Chlastají dole v chalupě. Venku totiž prší. Uteču zadem. Potřebuju být sám se svými vzpomínkami, které se vznáší kolem jako pápěří. Navoněný dopis od první dívky. Krabice plná laskavosti. Tomáš v dálce bleje do stejného potůčku, ve kterém jsme kdysi s bratránky chytali pstruhy do ruky a já brečel, protože jsem ho nedokázal zabít a vykuchat. Takhle z tebe chlap nebude, smál se mi děda a v očích měl jiskřičky. Chybí mi. Jeho vrásčité ruce, hluboký hlas, kolínská, kterou mu babička dávala stejně jako bačkory každý rok k vánocům. Jsem hrozně rád, že jsem tohle všechno mohl zažít, hezky špinavě, s pachem a potem, se zmrzlými nosy, promočenými kalhotami, s nejlepším pocitem na světě - když přijdete z venku, ulítaní a na stole je voňavý koláč od babičky. Nikdo nikomu pořád dokola neříkal, že ho miluje, chlapi neplakali a tak nějak mi přišlo, že mezi lidmi bylo víc smíchu. Od srdce.

Já vím, každý vzpomíná rád, protože byl malý, neměl starosti, přesto si říkám, ptám se občas do ticha půdy, kam zmizela taková ta obyčejná opravdovost, ryzost. Taky jsem se smál Dlouhýmu bidlu, ale hlavně Mirkovi Dušínovi. Ale aspoň jsem věděl, že při rvačce se perou jen dva, na zemi se do nikoho nekope a škrábou a koušou jenom holky. Táhne mi na dvacet a připadám si hrozně starej. Markéta má strach, že ji uteču do tý velký Plzně, kde budou samý chytrý krásný holky a ona mě zná. Ví moc dobře, že jsem slabej, že podlehnu. Prcalík říkal, že jsem jak nějaká milosrdná děvka, že dám každý, jen aby měla radost. Přeháněl, ale něco málo na tom určitě bude. On mě znal. Věděl, že jsem jak nějakej starej skaut, trubka hodná, co na jazyku, to na srdci i plicích. 

"Hledám tě, pojď už konečně do chalupy": přisedne si ke mě a políbí mě. Mám v rukou staré komiksy a usmívám se. Co se to s náma stalo? Kam zmizela čistota dětství? Jdu přiložit do kamen, jak leje, tak je nějak zima. Uvnitř se potácejí opilí kamarádi a mám co dělat, abych je dohnal. Nějak nemám dneska splávek. Radši bych si četl něco dobrého. Opiju se tedy a upadnu do spánku. Ráno je mi blbě, smažím vajíčka a sedí u mě Venca. Jak moc nedal alkoholu, tak nevyspával. Kecáme o životě, taky mě přemlouvá, abych do Plzně nejezdil. Ty vole, co ti tady chybí. Máš krásnou holku, práci, kamarády, rodinu. Les a louku, koncerty. Ale mě pořád vrtalo hlavou několik otázek. Co ze mě bude? To chci fakt skončit v továrně? Do práce a domů? Snil jsem, básnil o lepším životě, ke kterému mi měla dopomoci vysoká škola.

Bylo to jako pokaždé, na Markétu šla touha po dítěti. Nechápu to, proč chce se mnou mít každá holka caparta? Vždyť jsem pořád rozevlátej snílek, neukotvenej, s občasnými nočními můrami, rozhodně ne zodpovědný, žádnej princ, ani podnikatel. Rozložím po stole snad dvacet let starý komix. Čtu hlášky Jirky Metelky, hrozně se tomu s Vencou tlemíme. Je to naivní, neaktuální, ale přesto mají texty i příběhy v sobě něco, co mě i po letech hrozně láká. Sám jsem totiž podobné věci zažil. Až na otce, který pořád pije, jsem měl vždy kolem sebe jen samé skvělé lidi. Nezahořkl jsem na ženský, ani na život. Nesemlela mě šeď sídliště, ani továrna. Pořád jsem dovedl snít a užívat života. Navzdory smrti třech mých nejbližších kamarádů. Ty vole, vždyť jsme byli jak Rychlý šípy, vzadu za městem, kde byl klid.

Vzpomínám si, že jsme si dělali srandu, že mezi nás holky nesmí a pak jsme naschvál chodili kolem nich, dělali jakože nic, naparovali se, mluvili halasně a hodně nahlas a ony se chichotaly, tvářily se dospěle. Kecám o všem s Vencou, on smutně pokyvuje hlavou. Budí se i ostatní. Zmuchlaný obličeje, blitíčka a vyprošťováčky. Konečně neleje, tak vytáhneme křesla před chalupu, báníme a Tomáš je hlavní DJ. Di do vole prdele už s tím hevíkem, pusť tam něco od podlahy. Řvou na něj už i holky, ale on se usmívá a zase jede uječenej Judas Priest. To vole, to už je vykopávka. Zvednu se, rozdám lahváče a na stole v kuchyni objevím kazetu od mé tety. Je na ní napsáno Jára Cimrmam - Zlatovláska. Vložím ji do přehrávače a pustím play.

Co to jako je, ty vole? Ozve se za mnou. Ticho. Bolí nás hlavy z chlastu a tak je mluvené slovo tentokrát lepší než metal. Ten den si pamatuji dodnes přesně a jasně. Zrodila se moje vášeň pro Divadlo Járy Cimrmana. Sice zatím jen stokrát okopírované kazety ze záznamů představení, ale dráp byl zaseknut. Ve spoustě momentů jsem vůbec nechápal, proč se lidí smějí. Často jsme se tlemili úplně něčemu jinému, ale tohle přesně byl styl humoru, který mám rád. Inteligentní, nikdo nikoho nezesměšňoval, nikdo nepadal koulema na tyč, žádný přijde blondýna do kafilérie nebo jak to je. Byla to pro mě smršť. Ihned jsem si od tety sehnal všechno, co měla. A s Markétou jsme strávili spoustu večerů s bolavou bránicí. Znám dodnes hlášky nazpaměť, ovlivnilo mě to úplně stejně jako Foglar a sport. 

Mám skvělou partu. Nejlepší na světě. Je sice druhá a ta první se pomalu stává vzpomínkami. Tak proč mě svrbí pořád nohy? Proč se dívám do dálky, jsem mimo? Proč vyhledávám klidná místa? Všichni mi mluví do duše, ptají se, proč jsem tak smutný. A já vlastně vůbec nevím. Čtu si staré ohmatané knihy, vracím se v kruhu do dětství. Jsem jak starej chlápek, co si rovná myšlenky v hlavě, říká si, kdy a kde udělal chybu, jestli někomu neublížil. Vezu si z chalupy všechny knihy od Foglara, skoro se mi ani nevejdou do krosny. Kluci si ze mě dělají prdel, že jsem senilní, že tohle přece nikdo už dneska nemůže číst. Jenže přátelé, ony ty obyčejné věci pořád platí. Stále se vám dobré vrátí a možná je taky hrozně příjemné občas vytěsnit všechen ten hnus co se děje u našich doma a být alespoň na chvilku ve světě, kde se pobíhá po Stínadlech, staví létající kolo a směje se vtipům, který nejsou vtipný, ale milý.

Děkuji pane Cimrmane, děkuji pane Foglare, děkuji knížkám z edice KOD, díky Karavaně a prvním sci-fi. Díky moc všem spisovatelům, že píšou a dokážou mě přenést do svých světů. Fantazie je krásná věc, můj milý čtenáři. Jen si někdy říkám, nehodnotím, nekritizuji, jestli ty dnešní děti nejsou o tohle všechno ochuzené. Spousta určitě ne, ale stejně si myslím, že kdo neměl odřený kolena a nezadržoval brekot a neběžel k babičce a tvrdil, že to jen tak upadl (a v hlavě mu doznívala bitka na život a na smrt s klukem ze sousedství), přišel o hodně. Nebylo nás pět, bylo nás víc a bylo to úžasný. Už teď se těším, až budu plesnivej dědek a budu to všechno vyprávět svým vnoučatům. Snad nebudu moc trapnej a budu zajímavější než obrazovka jejich mobilu. Uvidíme. Hezký den všem, kdo měli odřená kolena!

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER