Recenze/review - CENTENARY - Death…The Final Frontier (2021)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 16. května 2021

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý devadesátý devátý - Jak jsem pil se samotným Satanem

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý devadesátý devátý - Jak jsem pil se samotným Satanem


Příběh dvoustý devadesátý devátý - Jak jsem pil se samotným Satanem

Po panelech mi bylo fakt smutno. A jako vždycky, když mi něco je, tak chodím. Vzal jsem psa, discmana Sony, nějakou zádumčivou muziku a ztratil se v lesích. Chtěl jsem být sám. Byl jsem sám. Poprvé po dlouhé době bez ženský. Ve dvaceti letech jsem tohle vnímal jako docela dost velký problém. Zrovna včera jsem potkal Markétu, jak si vykračuje s magorem. Pustili ho z vězení. Nechápal jsem to. Jak může tak chytrá holka chodit s někým takovým? Copak si nevážila toho, že jsem na ní byl hodný? To chtějí ženský fakt debily, co se neumí chovat, jsou na ně sprostý, ošklivý a zlý? Přemýšlel jsem o tom a hledal svůj klid. Asi jako každý v tomhle věku.

Minulé pondělí jsem byl v Plzni. Jak jsem nedostal kolej, tak jsem si vzal na nástěnce lístek s ubytováním v Plasích. 25 km od města, budu muset do školy jezdit každý den ráno autobusem. Bylo mi to jedno. V Plasích to ale vypadalo dobře. Měli jsme samostatný vchod, paní správcová mi prozradila, že na druhé straně zdi je intr, ve kterém bydlí spousta středoškolaček. Na to jsem se těšil. Jen jsem nechápal, kde si mám sehnat všechny ty knihy a skripta pro svoje studium. Nikdo mi nic neřekl, každej na mě koukal jako na vyvrhele. Asi ještě neviděli metlu v křiváku a tričku Vader. Všichni mi připadali takoví divní, asi jako já jim. No, moc jsem se do Plzně netěšil, taky ta cesta, je to přes celou republiku.

Na svých toulkách jsem zabloudil i za tetičkama na Rozvoj. Chodil jsem za nima vždycky rád, ony byly tak moudré, jsem hrozně rád, že jsem je měl a mohl načerpat jejich zkušenosti, alespoň trošku. To je totiž to nejlepší, co můžete od starších lidí získat. Pokud jsou tedy moudří, shovívaví a chápou vaši mladou rozervanou duši. Pes dostal kost, já bábovku. Co tě trápí? Ihned se zeptaly. Nikdo jiný to na mě nepoznal. Popustil jsem si pusu na špacír. Ony mě nikdy nehodnotily, spíš se snažily pomoci radou. Byl jsem samo výrostek, spousta jejich názorů mi přišla divná a zastaralá, ale stejně, po letech jim musím dát za pravdu. Říkaly mi, že s ženskejma je vždycky kříž, samy zažily v koncentráku kolegyně, které byly zamilované do dozorců. Mučily je, trápily, přesto na ně koukaly jako na svatej obrázek. Ptal jsem se pořád proč? Odpověď jsem vlastně od Markéty nikdy pořádně nedostal. Bolelo to.

Jenže jsem taky myslel, jako každý zdravý mladý muž, vy víte čím. A tak jsem při cestě zpět na sídliště zabloudil na Štěpánku. Seděla tam a měla na sobě puntíkaté šaty. Dlouhé kudrnaté vlasy, bože tak plné rty, punčošky, které jí ihned můj pes potrhal. On uměl zaujmout, to zase jo. Sedl jsem si vedle ní, omluvil se a ona na mě pořád visela pohledem. Kdysi jsem si s ní vyšel. Knihovnice, židovská dívka, z Míráku. Málem jsem s ní byl jednou nevěrný Monice. Uff. Jí nešlo odolat, prostě ne. Byla tak neskutečně krásná, mladá, čerstvá, měla teplé tělo a když jsme na kavalci za knihkupectvím skončili, tak jsem vůbec nevěděl, nedocházelo mi, co jsem provedl. Prý mě milovala, vždycky a pořád, snila o mě. A já si toho blbec nikdy nevšiml. Ženský a chlapi, pořád dokola, jenže nakonec, jsme tady hlavně kvůli tomu. Nebo já to tak vždycky cítil.

Byla mojí náplastí na Markétu. Jenže já o tom takhle nepřemýšlel. Hele, my spolu vlastně nikdy nechodili. Odjížděl jsem na týden, někdy na dva do Plzně a ona na mě čekala. Bavilo jí to skoro půl roku. Pak vše tak nějak vyšumělo, ale o tom až jindy. Teď jsem byli nažhavení jeden na druhého. Měl jsem ji rád, i když šlo hlavně o sex, přiznávám. Na Markétu a to, co se s ní stalo, jsem pořád nezapomínal, někdy se budil ze spaní, trápilo mě to, ale aspoň jsem už nebyl sám. Prostě tenkrát to takhle u nás chodilo. Každý chtěl někoho mít. Jmenovala se Ester a její otec, starý majitel knihkupectví, mě neměl rád. Nedivím se mu. Byl jsem ten, kdo přišel, oblouznil jeho dceru neměl s ní žádné další úmysly. Nejdřív jsme se spolu dlouho a rádi toulali v lesích. Usedali na mýtinách a muckali se, kde se dalo. Moc mě to s ní bavilo.

Vzal jsem ji dokonce ihned k Hymrům. Moc nepila pivo, byla možná až moc dobře a pevně vedená, měla klasické vzdělání, uměla třeba hrát i na klavír, učila se francouzsky. Byla úplně z jiných poměrů, než já, ale v posteli nám to neskutečně klapalo. Navíc Ester patřila k chytrým a přemýšlivým ženám, dívkám. Do smrti nezapomenu na její rajcovní pohled z pod brýlí, když si četla. Probouzel jsem se v její posteli, vyčerpaný po dlouhé noci, rodiče nebyli doma. Tak krásná. Všichni na ni koukali, v hospodě vzbudila velký rozruch. Byl jsem hrozně pyšný a hned první společný večer jsem dostal do držky. Protože u našeho stolu seděl chlápek s divným pohledem. Vypadal jako had a já se chtěl asi trošku předvést, tak jsem mu hned řekl, že je to náš stůl. Zasyčel něco o prdeli a já si nedal pokoj.

Nakonec jsem  ho vzal na milost. Dal se s náma do řeči a jak se mluvilo, postupně z něj lezlo, že seděl. Nechtěl říct proč, ale nějak divně se díval na Ester. Když jsem odešel na záchod a vrátil se, tak jsem uviděl v jejích očích strach. Co se děje, šeptali jsme, ale nestihla mi nic říct, protože Pavel zrovna pustil na plný koule Metallicu z rádia. To šlo všechno stranou, půlka zahulený místnosti začala zpívat. One. Dlouhej song, kterej patřil k těm, které udělaly z Metallicy hvězdu a přivedly k metalu spoustu lidí. Mě už jejich písničky, jak je pořád hrály dokola, lezly krkem. Musel jsem počkat, až dohrála skladba a rádio se vrátilo do původní kulisové hlasitosti. Přitulila se ke mě a prozradila mi, že k ní byl úlisný, ptal se, jestli to má ráda natvrdo. A že rád ženský škrtí, trápí a že jsou stejně všechny děvky. Byl jsem tenkrát blbej, chtěl jsem řešit problémy i s debilama. Dnes bych odešel, ale bohužel jsem tenkrát zůstal.

Sem tam jsem po hospodách potkal chlápky, co dali někomu do držky, vykradli obchod, většinou to byli chudáci, nemakačenkové, ale tohle bylo něco úplně jiného. Když mluvil, lítaly mu od huby sliny. On se v těch řečech doslova vyžíval. Byl zlej, hodně zlej. A šel z něj strach. Mluvil o násilí, které komu udělal, o hnusu a lidské špíně. Chtělo se mi z něj zvracet. Každej se podvědomě zlu bráníme, nechceme o něm slyšet, vidět jej a zároveň jsme zvědaví. Koupil panáky a já mu řekl, že s násilníkama nepiju. Začal mi vyhrožovat, že mě podřízne a já nevěděl, co mám dělat. Měl to bejt krásnej romantickej večer a místo toho tady sedíme, bavíme se s vrahem a magorem a ztrácíme čas. Zvednu se a řeknu, že jdeme pryč. Ukáže mi břitvu a že když s ním nebudu pít, tak mě podřízne. Mám strach, jako doopravdy se bojím.

Tohle totiž není obyčejné chlapské machrování, ale bestie, Satan. Ano, pil jsem, musel jsem pít, s chlapem, který byl zosobněním zla. Leskly se mu oči a každým dalším panákem byl hnusnější a šílenější. Ester odběhla zvracet na záchod, když začal vyprávět o malých dětech. Nebudu vám vypisovat, co jsme všechno slyšeli. Stydím se ta slova i napsat. Bohužel, pokračoval. Nikdy jsem nikoho takovýho nepotkal. Zažil jsem plejádu debilů, koneckonců, black metalista, se kterým znovu chodila Markéta, byl taky případ. Mučil zvířata, hrabal se v hrobech, ale u něj se tak nějak předpokládalo, že je to spíš hnusná póza, ale tady to bylo něco jiného. Sevřelo se mi hrdlo, bolel mě žaludek a chtěl jsem utéct. Pořád vyhrožoval a trvalo to ještě asi hodinu.

Pak se najednou zvedl a zmizel. Oddechli jsme si a šli ven. Doprovázel jsem slečnu domů, když se najednou od stěny odlepil stín. Hrozně jsem se lekl, ale byl to jen policajt v civilu. Prý jestli jsme neviděli...a ukázal nám fotku Satana. Byl hledaný pro nějaké pobodání, další násilí v řadě. Samozřejmě jsme vše řekli a on jen smutně pokýval hlavou. Došli jsme před dům, naše první pořádné rande rozhodně nedopadlo podle představ. Měl lesklé oči a při polibku se třásla. Šel jsem s ní raději až ke vchodovým dveřím. Vylezl jsem ven, zapálil si cigáro a uslyšel policejní sirénu. Musel jsem projít okolo a když jsem byl zrovna kousek od policajtů, tak jsem ho uviděl, jak jej vedou v poutech. Na jeho pohled do smrti nezapomenu. Od té doby vím, že Satan má mnoho podob a že na rozdíl od Boha opravdu existuje. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER