Recenze/review - CENTENARY - Death…The Final Frontier (2021)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 9. května 2021

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý devadesátý osmý - Poslední panely

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý devadesátý osmý - Poslední panely


Příběh dvoustý devadesátý osmý - Poslední panely

V podobné situaci jsem nikdy nebyl. Vždycky jsem měl kolem sebe spoustu kamarádů, potom holek. Pocházím z velké rodiny, na samotu se u nás moc nehrálo. A najednou sedím u mámy v bytě, nešťastný, jak jenom může mladý, zamilovaný kluk být. Ve dvaceti, když vás opustí vaše milovaná, tak se vám zhroutí celej svět. Alespoň já jsem to tak vnímal. Dala přednost magorovi, kterej jí seřezal, čekalo ho vězení za týrání zvířat a hanobení ostatků. Nechápal jsem, byl jsem zmatený. Navíc na mě byly naštvaný Jana i Prcalinka. Protože jsem se choval jako debil. Hodně jsem pil, sem tam si dal s punkáčema i trávu a vůbec zlobil. Sedím doma v paneláku a koukám z okna.

Někdo se naproti hádá, vidím napřaženou ruku, vyceněné zuby. Pořád teď jedu dokola Malevolent Creation. Hrozně se mi na nich líbí, že kombinují death metal s thrashem. Dokáží mě pokaždé pořádně nakopnout. Doma je jinak klid. Až nepřirozený. Otec se odstěhoval. Máme dvě plus jedna. Brácha chodí na průmku a já můžu s klidem zmizet do Plzně, nikomu tady chybět nebudu. Kde jsou všichni ti milí, pohodoví kámoši, se kterými jsme si jako starý indiáni slibovali věrnost? Nemůžu to vydržet. Už je sice tma, ale vymluvím se na psa. Ten jedinej má ze mě radost. Hele, na vejšku půjdu nakonec stejně hlavně kvůli tomu, že mi hrozí vojna. Nějaká strojařina mě vůbec nezajímá. Nikdy mě technické věci moc nebraly. Přesto mám střední, kde byla samá matika, stroje a příprava na továrnu.

V práci je prý štvu, protože jsem je zradil, Šefík, co má přijít po mě, je hroznej debil, říkají. Jsem apatický, klidně by do mě mohli řezat. Do Plzně se mi sice nijak moc nechce, ale od té doby, co ke mě začala být Markéta netečná, je mi všechno jedno. Třeba bude na druhém konci republiky lépe. Vezmu vodítko, hvízdnu na psa a jdeme. Všude je tma, jen sem tam nějaký opilec. Potřebuju být sám. Vylezu za paneláky a už si to šinu pěšinou po Radouči. Do očí mi vyhrknou slzy. Tady mě nikdo nevidí, vzlykám. Připadám si šíleně sám. Kroky mě automaticky zavedou na panely. Je tam nějak živo, že by noví metaláci, že by se historie opakovala? Ne, tyhle hlasy jsou mi povědomý. Jano? Prcalinko? Venco? Jsou tu i buzničky Tomáš a Buddha, chybí jenom Markéta. Zastavím se a nevím, jestli můžu k nim.

Nakonec se odlepí od panelů Jana a podá mi cigáro, taky dostanu lehkou facku do obličeje. Sereš mě, ale mám tě stejně ráda. Obejmu jí a jdu k ostatním. Všichni se na mě vrhnou. Tak ty ses přišel rozloučit? Dej si pivo a povídej. Zradil si partu, utíkáš do Plzně. Proč? To už ti nejsme dost dobrý? Vždycky jsme drželi při sobě. Vzpomínáš? Nevím, co říct. Připadám si jako prašivej pes. Nakonec mě vezme na milost i Venca. Ty debile, dělal jsem si o tebe fakt starost, jak tě našli zhulenýho v podchodu, tak jsem nad tebou zlomil hůl. Vím, jak se do toho dá rychle spadnout. Ty nikdy nenajdeš klid, nikdy nebudeš mít pohodovej život. Jednak moc přemejšlíš a jednak dojedeš na ženský, vole. Asi má pravdu. Pořád mi všichni mluví do duše. Co tam budeš bez nás v Plzni dělat? Kdo tě bude hlídat, aby ses neuchlastal?
 
Nadávají mi, ale nakonec se jejich slova změní v lítost. Byla to chvíle, kdy jsem byl rozhodnutej se na všechno, na celou Plzeň vybodnout, zůstat v Boleslavi a po vojně se usadit. Zároveň jsem došel do bodu, kdy jsem cítil, že můj život se musí změnit. Blábolil jsem něco o tom, že přece budu jezdit každý víkend domů. Pátky a soboty jsou naše. Ale věděl jsem, že to není pravda. Možná, kdyby tenkrát Jana řekla -  buď se mnou, zůstal bych. Kdyby jsou chyby, to se všeobecně ví. Mě navíc svrběly nohy, cítil jsem v kostech, že musím pryč. Dodnes mi není jasné proč, kdybych zůstal v Boleslavi, asi bych se měl v některých ohledech lépe, možná taky ne. V Plzni jsem neznal vůbec nikoho. Mě připadalo, že se začínám topit ve stereotypu. Přes týden práce, o víkendech chlast a koncerty. Pořád stejný hospody. Chtěl jsem něco jiného.

Vyprávěli jsme si, pili pivko a rum, vzpomínali na Kačenku, na Kytku, na Prcalíka, na všechny moje dívky, které jsem vždy od srdce miloval. Na Kristýnku, boží stvoření, která byla toho času na vozíku, na Moniku, která měla dar naslouchat, na Andreu, která byla snad největší sexy samice na světě. Nakonec i na Markétu. Od základky jsem nebyl nikdy moc dlouho sám, vždycky jsem měl děvče. A najednou nic, ani jsem nehledal. Sem tam jsem nějakou potkal, to zase jo, tokání povoleno, ale pokaždé mi přišly hloupý. V porovnání s bývalými bohužel ano. Návrat rozervanýho Smrťáka. Jak stoupá hladina alkoholu v krvi, tak si mě vezmou mezi sebe Jana s Prcalinkou. Ty nesou můj odchod asi nejhůře. Slibuju, že se uvidíme každý víkend (a dva roky to dodržím). Pláčou. Přemýšlím, proč jsem si jednu z nich nevzal. Jsou pro mě jako sestry, vyrostli jsme spolu, zažili věci, které se už nebudou opakovat. Nejde to, svět se mění.

Je fakt, že v metalu do popředí začaly vylézat různé fúze s rapem, symfonickými orchestry a podobně. Stále jsme se drželi starých kapel, co jsme milovali, pořád vznikaly nové smečky, ale metalistů už nebylo tolik. Chodit v džísce a křivákovi se už moc nenosilo. Už jsme nebyli v hlavním proudu, ale spíš bokem. Povídáme si o tom a je už hodně po půlnoci, když skoro všichni odejdou. Zůstanu já, Venca, Jana a Prcalinka. Máme takovej zvyk, obyčejnou jednoduchou modlitbu za naše kamarády. Víte, já na Radouči a panelech zažil většinu mládí. Nikdo nás tady nebuzeroval, mohli jsme být sami sebou. Pohoda, neskutečná sranda, první lásky, první opice, cigáro po škole. Trošku se klepu, jednak zimou a taky strachem z budoucnosti. 

Usneme svorně na horních panelech. Jako Eskymáci se tulíme k sobě. Ráno je už pěkná zima. Ještě, že mám psa, ten topí jako kamínka. Usínám a zdá se mi jak jinak o době, kdy nám bylo nejlépe, možná tomu nebudete věřit, ale přede mnou se odehrál celý můj panelový život, znovu jsem se líbal s Kačenkou, opět mi Kytka přinesl první desky Sodom. Jdu poprvé ven se psem, je ještě štěně a už štěká hrozně nahlas. Ne to už není sen, ale ráno. Nad námi stojí nějaký dělník a směje se. Musíme vypadnout. Dnes budou panely odvážet. Po šesti letech. Slezeme zmatení dolů, křičíme na dělníky, že tohle přece nemůžou, to nejde. A nešlo by to nějak, jsme Češi ne? Ne, nešlo. Držíme se najednou za ruce a je to jako na pohřbech našich kámošů. Klepou se mi ruce a tvář mám od slz.

Jdeme domů. Pořád se držíme křečovitě za ruce. Nějaká důchodkyně pronese něco o tom, že konečně už ty panely odvážejí, že se tam nebude scházet ta pochybná mládež. Kdyby jen věděla. Pošlu ji, aby to všichni slyšeli, nahlas do prdele. Hrozí mi holí, ale moc ji nevnímám. Rozloučíme se a já vím, že skončila jedna velká etapa mého mládí. Poslední panely byly pro mě mementem, zlomem v mém životě. Nikdy už to nebylo takové jako dřív. Vzpomínám hrozně rád, Příběhy mrtvého muže jsou toho jasným důkazem. Ještě bych s dovolením v Boleslavi chvilku zůstal, musím vyřídit spoustu věcí. Taky jsem si našel asi novou holku. Možná je zase ta pravá. Uvidíme. Ale to až příště. Pokaždé, když přijedu do Boleslavi, tak se jdu na Radouč projít. A připadám si, jako bych si prohlížel staré fotografie. Byl to krásný život. Obyčejný, někdy bolestivý, někdy zahlcený světlem, jak už tomu bývá. My měli navíc jeden druhého a metal! Až navěky amen! Hezký den, přátelé.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER