Recenze/review - CENTENARY - Death…The Final Frontier (2021)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 23. května 2021

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý - Co jsme si, to jsme si...

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý - Co jsme si, to jsme si...


Příběh tří stý - Co jsme si, to jsme si...

Mladej člověk je v tomhle věku jako pytel plnej emocí. Hormony, touhy, nenaplněný sny. Často jedná spíš pudově, než rozumem. K mládí to tak nějak patří a já jsem rozhodně nebyl výjimkou. Spíš naopak. Nikdy jsem nepochopil kluky v práci, který byly jak vystřižený z brožurky Opravdový chlap. Peníze, moc, zašukat si. Auta, fotbal, nic proti tomu nemám, ale já byl a jsem přeci jen trošku jiný. Možná za to mohla moje četba knih nebo spousta ženských kolem mě, ale bylo tomu tak. Rozchod s Markétou mě pořád bolel, ale znát to, Ester měla tak krásnej zadek, mladí kluci jsou přelétaví, víc mě začalo mrzet, že se mnou nemluvil Venca. Měl jsem za pár týdnů začít chodit v Plzni na strojárnu a hrozně moc mi záleželo na tom, abychom se udobřili. Možná i víc, než na nové holce, sexu a podobných dobrotách, kterých měl tenkrát člověk, co hrdlo ráčí.

Byl naštvanej, protože jsem se zhulil s pankáčema a protože byl vyléčenej feťák, tak si myslel, že jsem na dobré cestě ho následovat. Ne, tvrdý drogy jsem v životě nezkusil, skončil jsem u špatný trávy a jednou omylem přijal v klubu trošku hašiše, ale Venca byl jinýho názoru. Občas jsem ho (Boleslav je fakt malý město), potkal někde na ulici, ale vyhýbal se mi. Byl jsem hrdej mladej zmetek, ale tohle bolelo fakt hodně. Teploušci Tomáš a Buddha sice byli skvělí kluci, ale pokecat s nima o ženských moc nešlo a nebudeme si nic nalhávat, každej chlap potřebuje někoho, s kým pokecá, dá pivko, vyčistí hlavu, ujistí se, že je pořád chlapem. S Janou, ani Prcalinkou to taky nešlo a Ester? Tam kráčelo úplně o něco jiného. Měl jsem ji rád, ale ještě jsem ji neříkal všechno. Ani nebyl čas.

Stejně jako spousta jiných věcí, tak i obnovení našeho kamarádství, způsobila náhoda. O nové vlně metalistů jsem vám už vyprávěl. Koukali jsme na ně trošku z vrchu. Oni už nemuseli jezdit pro kazety do Polska, nemuseli stát dlouhé hodiny před krámem s CDčkama na nový Megadeth. Měli všechno, rozumíš, všechno, jak na zlatým podnose. Metal byl najednou kšeft, jako cokoliv jinýho, postrádal jsem rebelii a takový to krásný prvotní spiklenectví, které se provádělo povětšinou tajně, aby rodiče nevěděli. Spousta nových kapel, který jsem už nechápal. Začaly hrát tak nějak divně, kombinovali hudbu třeba s rapem, funky, orchestrem. Sem tam mě něco zaujalo, ale najednou bylo hrozně těžký být ortodoxní. Mohl jsem se zatvrdit, stát se metalovým kořenem, který bude točit stále dokola těch svých pár desek a vzpomínat na doby, kdy byl mladej, ale to se mi nechtělo. Pořád ještě hrály smečky, co do toho uměly říznout.

Mě spíš štvalo, že se za metalistu začal považovat každej druhej. Nechápal jsem, jak nemůžou mladý kluci přiřadit správně obaly desek ke správným albům. To by dřív neobstáli, byli zesměšněni a vyloučeni z party. Nojo, taky jsem začal pozorovat, že se začaly kolem toulat i partičky, který dělaly naší hudbě spíš ostudu. Ne, my nebyli svatí, ale tohle bylo moc. A s přesně jednou takovou skupinou metalových debilů jsem potkal Vencu. On stál na jedné straně u zdi, jich šest proti němu a měl v sobě tak řekl bych osmou ránu. Zrovna ho chtěl někdo kopnout mezi nohy, jen tak, z prdele, punkáči se přece můžou šikanovat, špíny jedny, ne? Nevím, jestli jsem byl víc v šoku, že vidím Vencu nebo příslušníky mé kasty, kteří se chovají jako hovada. Byl jsem tenkrát odvážnej, něco málo jsem se taky narval, tak jsem šel svému kamarádovi na pomoc.

Hele, dostali jsme tak nádherně do držky, že jsme měli ksichty rozsekaný na maděru. "Proč mi pomáháš? Zvládl bych je v klidu sám, od tebe nic nechci": řekl mi jako první větu po bitce Venca a cedil mezi zuby krev. Hekal jsem a odpověděl něco v tom smyslu, že jsem nebránil jeho, ale metalovou čest. Já to tak fakt tenkrát bral. V naší partě jsme se vždycky snažili být čestní jak pionýři. Ale všechno nebylo tak růžový, jestli mi rozumíte. MY JSME CHTĚLI, aby to bylo hezký, poctivý. Nebylo, ne vždy a všude. To je jasný. Venca konečně začal mluvit. Napadli ho jen tak, kvůli barvě džínů. Ty krávo, tohle dělali vždycky jenom skinheads, ne? Svině jedny svinutý, asi mám zase naražený žebra. Takhle nemůžu domů. Musel jsem zase někam, kde se dám dohromady, máma by mě zabila. Venca zrovna zase bydlel u Jany, tak se šlo tam. Přivítala nás s otevřenou náručí a pusou plnou nadávek.

Ale měla radost. Nebo spíš zářila. Jana nás měla ráda oba. Šel jsem k jejímu přehrávači a pustil tam na počest Vency nějakej punk. Vůbec mu to neudělalo radost. Naopak, takhle rozčilenýho jsem ho ještě neviděl. Nadával mi, že jedu, utíkám do Plzně, že jsem hulil trávu, že si myslel, že mě ztratí. Rozčílil se tak, že ke konci skoro brečel a já si uvědomil, jak jsem ho musel ranit. Mluvili jsme dlouho a tiše. Vysvětloval jsem své pohnutky, proč chci do Plzně, proč se mi chce od všeho utéct. Navíc jsem byl pořád v šoku, že i metalisti se můžou chovat jako hovada. To jsem do tý doby fakt nezažil. Jasně, magoři jsou všude, ale jako celek jsem považoval příslušníky metalu za takovou sektu, která je navenek drsná, ale uvnitř ryzí, ohlodaná na kost. Asi iluze mládí a puberty nebo výchova se stínu indiánů, skautů a pionýrů, nevím. Ale byl jsem najednou hrozně zklamanej. Nešlo o rozmlácený huby, ale o pocit ponížení, frustrace z toho, že mi někdo poničil můj velkej sen.

Ztratil jsem ten den iluze o metalistech, ale vrátil se mi kamarád. Musel jsem přísahat, že už nikdy nevezmu do huby trávu (což jsem samozřejmě několikrát porušil), musel jsem slíbit, že každý víkend pojedu domů do Boleslavi a zajdeme spolu na pivo. Přísahal jsem, ještě jsem nevěděl, že sejde z očí, sejde z mysli. Tušil jsem, že se vydám do Plzně a budu úplně sám, jak ten kůl v plotě. Budu tam bez holky, bez nejlepšího kámoše na světě, bez naší metalový party, která brala hudbu ještě postaru. Ale taky mě lákalo nové a nepoznané. Těžko se to vysvětluje, už se mi nechtělo moc mluvit, taky mě rozbolela žebra a tak jsme se radši naplno s Janou oddali pití rumu, vybrakovali jí celou lednici, poslali Vencu pro piva a vůbec se smáli. Byl jsem najednou hrozně spokojenej, že jsem to dal s mým nej kámošem dohromady. Poslední věc, co jsem chtěl před odjezdem do Plzně vyřídit. 

Snažím se všechno povědět druhý den Ester, by věděla. Ale mám pocit, že mě vůbec neposlouchá. Jak se z takovýho jemnýho kvítka stala najednou taková samice? Objevila si kouzlo sexu, co? Chtělo se mi říct, ale nahlas jsem nic neprozradil. Nechtěl jsem porušit všechny ty hezký věci, co jsme spolu dělali. Nevím, jestli jsem byl připravenej na odchod do Plzně, ale stejně se už nedalo nic dělat. Měl jsem zařízenej internát, byl jsem zapsanej a měl index. Ale nechtělo se mi. Z teplý náruče, od kámošů. Od Ester jsem šel až večer a potkal tu hnusnou partičku, která by si snad ani neměla říkat metalisti. Nadávali mi a tak jsem vzal radši do zaječích. Nic už není takový, jako dřív, je čas na změnu. Říkal jsem si doma, když jsem poslouchal pořád dokola Panteru. Za týden jsem změnil celý svůj život. Asi už bylo na čase nebo ne? Co vlastně stojí za našimi rozhodnutími? Je to zatmění mysli, osud, starej dobrej bůh nebo jen naše touha po něčem novém? Byl jsem mladej a nevěděl jsem nic. Vylétl jsem z hnízda, vypadnul a roztáhl křídla. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER