Recenze/review - CENTENARY - Death…The Final Frontier (2021)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 1. srpna 2021

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý desátý - U třech ztracených.

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý desátý - U třech ztracených.


Příběh tří stý desátý - U třech ztracených.

Řvu, nadávám, z bolesti. Z námahy. Jedu už takhle několikátý týden. V kanálech pod Škodovkou trávím víkendy. Na školu si musím vydělat. Pálí mě záda, mám omlácenou hlavu, protože se sem nevejdu. Dělají tu se mnou dva bráchové, kteří by za normálního světla byli ukazováni na poutích. Jsou to malý zakrslý svině, znáte tu poučku o Napoleonově komplexu, že jo? Ten starší vypráví vtipy, který  jsou hrozně trapný. Bohužel se není před nima kam schovat. Když vylezeme na svačinu nahoru, máme jen malý kamrlík. Jím sváču od mámy, často omeletu. Rovnám si záda, snažím se dýchat, představuji si, že do sebe dostávám kyslík do zásoby. 12 hodin těžký práce. Ale je dobře placená. Šéfa nám dělá cikán, který je jedním z důkazů toho, že i příslušníci jejich etnika umí makat. Jen musí chtít.

Mám s ním časté rozmluvy. Je to chytrej chlap. Tvrdí mi a má samozřejmě pravdu, že problémem cikánů je vzdělání. Říká, že tak do dvanácti je většina v pohodě, ale pak puberta, na vzdělání se hází bobek a dopadá to jak to dopadá. Potom je všechno začarovanej kruh. Není vzdělání, není dobrá práce a dělají se blbosti z nudy. Třeba já nemám na nějaký kraviny čas. Chodím domů tak utahanej, že jsem rád, když si dám o víkendu s chlapama pivo v hospodě. No, je to borec, vzpomínám na něj rád. Navíc jsme se spolu proti debilům - bratrům tak trošku spikli. Člověk se musí naučit přežít. Konečně je ráno šest a mám padla. Před branou na mě tentokrát nečeká žádná dívka, ale černoch černej jako bota. Ano, vzal jsem Georgeho do Boleslavi. Vyděsili jsme trošku mámu. 

U nás jsme na černochy zvyklí, ve škodovce byla spousta Kubánců. Slyším, jak si povídají v kuchyni. Jsem ve sprše a jsem rád, že jedu s kámošema na chalupu. Jsme všichni sami. Bez holek. Já zatím nemám v Plzni štěstí, nějak mi nejde sbalit žádnou studentku, což je s podivem, páč intelektuálky, to bylo dycinky moje. George sice v baru bere všechno co dejchá, ale taky ještě nepotkal tu pravou. No a Venca? Moc chytrej, navíc si prošel léčebnou pro feťáky. Pes na mě kouká hodně smutně, jak mě tolik nevidí, tak si mě pořád hlídá. Nejde mu nevyhovět, pojedeš s náma, kámo. Na vlak jdeme a zpíváme si. Nějaký punkáčský odrhovačky. tři lidi nám řeknou, ať držíme hubu a asi deset nám zamává. Tři kluci a jeden pes. Z toho jeden černoch. Budíme pozornost. 

Mám zálibu v rumu, kupujeme jednu lahev do vlaku. První doušek a i když jsem už tři týdny pořádně nespal, teď mám sobotu a neděli volnou. Už potřebuji vypnout, vyčistit hlavu. Slíbili jsme mámě, že nasekáme dříví na zimu. Jinak veget. Chápete to? Tohle mi v Plzni děsně chybí. Nikoho tam pořádně nemám. Studentíci se chtějí pořád bavit jen o škole a po dvou pivech o tom, jak by rádi viděli kundičku spolužačky. Uff. Přijdu si jak na ozdravným pobytu v nějaký léčebně. Mají chytrý hlavy, ale sociální inteligenci na bodu mrazu. Tvoří se nám tu nová elita, jsou často namyšlení a cítím, že mými dlouhými vlasy a křivákem opovrhují. Tady se nosí roláčky, košilky a trička s límečkem. My jsme z jinýho těsta. Jeden metalista, jeden punkáč a jeden kluk, co toho má plný kecky ze svý podstaty.

My chlapi tohle jednou za čas potřebujeme. Vypadnout. Srovnat si věci hlavě. Ujistit se, že jsme pořád drsňáci. Před chalupou je lavička. Házím míček psovi a směju se Georgovi, který zápasí se sekyrkou. Ty vole, když u vás lovíš antilopy, tak tebe bych fakt chtěl vidět s oštěpem. Tlemí se, nadává mi, že dře jako černej a že oni u nich otrokáře střílí, stejně jako ty antilopy. Vyleze Venca z chalupy. Na pánvi míchaný vajíčka. Jako sorry Georgi, že nejsou pštrosí. Chlemtáme, kecáme, je nám hrozně fajn. Vytáhnu šňůru z baráku, postavím věž směrem k sousedům a pouštíme oblíbenou muziku. Metal, punk, metal a punk. Náš černý kamarád nám nadává, že se to nedá poslouchat, ale tak po sedmým pivu už řve s náma. Usnu na louce. Uprostřed songu a zdá se mi o krásných holkách. O rybníku, kde ležíme stranou, ony jsou nahoře bez, berou mě do vody a potápí hlavu. Heeej, co blbnete.

Nade mnou stojí George a lije mi do obličeje pivo. Chlastej, chlastej kamaráde. Basa je dopita coby dup. Musíme do hospody. Vytáhnu starou minikáru, co jsem ještě kdysi dělal s otcem. Pomáhal jsem mu svařovat. To byl ještě svět krásně nevědomej. Teď všichni tři bojujeme s tím, že bychom měli bejt konečně dospělí, zodpovědný, svědomitý. Budík, záchod, zuby, práce, banka, televize, nudnej sex, spát, budík, záchod. Tohle jsme samo nechtěli, čekali jsme od života zázraky, mysleli jsme si, že nám bude patřit celej svět. V hospodě se zrovna připravují na večerní zábavu. Jo! Jestli pak víte, kdo bude dnes králem parketu? Ládujeme do sebe piva, rumy, zelenou i čerta, kterej tady pořád letí. Jsme děsně zajímavý pro holky, protože jsme cizí a navíc George. Machrujeme, naparujeme se. Tančím na disko. Ufff. 

Pak mi je blbě, bliju u višně, oplachuji se v nedalekém potoce. Z lesíka slyším přirážení. Je tu krásně. Hory, mládí. Přijde za mnou sousedka. Kdysi dávno, věrní čtenáři pamatují, mě udělala mužem. Jak se máš, pamatuješ na seník? Je trošku starší, ale moc hezká. Jsem rád, že to byla zrovna ona, mám hezký vzpomínky. Je z tebe pěknej kluk, říká mi, ale moc ji nevěřím. Ženy mi tohle neříkají. Milej možná, sympatickej taky, někdy chytrej, zadumanej, přemýšlivej, ale pěknej fakt ne. Nikdy jsem to neřešil, do zrcadla se nedívám, jen občas, když potřebuji shodit vousy. Abych se neříznul. Tulí se ke mě. Má takovej nekonečnej výstřih. Vzadu za sálem jsou pořád žíněnky pro sokoly, pionýry a teď zase sokoly. Už jsem tam párkrát byl. S Kačenkou, Kristýnkou, Mirkou, Monikou. Ale spolu ještě nikdy. Sousedka má úsměv ženy, která chce. Chce mě. Chvilku dělám jakože drahoty, ale nakonec podléhám. Je úžasná.

Už je skoro ráno, když se vesnicí potulují poslední opilci. Řveme na horách. Mám s sebou sousedku, jak je opilá, tak mi pořád dokola opakuje, že mě chce namalovat. Ona je dnes opravdu dobrá malířka, ale jen mávnu rukou. Neděs lidi děvče. Namaluj si George, to je pěknej kluk. Usne mi v náručí, když křičí ranní chalupou Obituary. Slowly we rot, jo je to tak, někdy mám poslední dobou pocit, že hniju. Plzeň mě ubíjí. Paradox, co? Odešel jsem tam, abych nebyl zaprdlej navždy v Boleslavi, abych poznal svět a nakonec je to opačně. O víkendech žiju, přes týden jsem tak šíleně sám. Vytrhnul jsem kořeny a nikde je nezasadil. Kecáme o tom s klukama, cítí se hodně podobně. Pak začne George zpívat. Musím mu vzít sekyrku, aby se nezranil, ale pak nasloucháme nábožně.

Jizerkama zní smutná, nekonečně smutná africká lidová. Koukáme na Ještěd a před námi se toulají žirafy, sloni a buvoli. Lesknou se mu oči. Opilecký smutek. Stýská se mu po rodině, po ségrách, po vedru. Stojí tam na našem anglickým trávníku jako nějakej ebenovej šaman a je mimo. Padá rosa a mě najednou dojde, že jsem poslední dobou taky nějakej smutnej. Potřebuju ženskou, ženskou na celej život. Mámu mých dětí. Cítím v kostech, prozřel jsem, že proto jsem tady na světě. Pro obyčejnou rodinu, párek dětí, pohodovej život. Už jsem si zkusil dost, zasloužil bych si to. Ještě netuším, že mě čeká poslední obrovská zkouška. Něco, co bych nikdy nečekal. To ale ještě samozřejmě nevím, zatím jsem opilej, spokojenej, že se mi celá akce povedla uspořádat. Rád se dívám na kamarády, když jsou šťastný.

Se sousedkou ležíme na půdě, úplně pod střechou. Vypráví mi o sobě, o svým studiu v Praze. Nejdřív je to zajímavý, ale na rovinu, to je pořád samej umělec sem, samej umělec tam, průniky duší, éterický bytosti, taky čakry, kouzla a čáry, to já nechápu. Já jsem obyčejnej kluk, co chlastá s dělníky, co maká s cikánem, co je hrdej a svůj. Nechápu kavárenský řeči, nic moc mi neříkají. Některý básníky bych radši umlátil šiškou salámu. Dlouhý plky o ničem, na to nemám čas, protože v nádražce mají dobrý pivo a gothaj s cibulí. Ví o mě, že sem tam něco napíšu, ale nemám v tom žádný ambice. Necítím se být umělcem, nenavštěvují mě múzy. Pokud tedy nemají velký kozy a pořádný zadky. Položím ji prst na pusu, aby jako malířka pochopila, že mi jde o něco jiného. Pomalu střízlivím za rytmu vrzajícího kanape. Plním sousedské povinnosti s nadšením mladého kluka. 

Už je skoro poledne, když odběhne. Ještě mi řekne, že děkuje za inspiraci (to jako moje sémě?). Slezu dolů, tam už sedí kluci a mají hladinku. Moc nepiju, musím večer do Plzně. Nikam se mi nechce, protože je tu sranda. Ale nakonec sbalíme, jsme jak znovuzrození. To já po chalupě, kde se topí v kamnech, je tam suchej záchod a vůbec jste blíž přírodě, vždycky. Hlavy čistý, koukáme kupředu směle. Utvrzujeme se v tom, že jsme sice tři ztracení, ale určitě na nás někde čekají pořádný, poctivý, obyčejný holky, se kterýma bude sranda, budou mít heboučkou a pevnou náruč a oči jenom pro nás. Rozloučíme se s Vencou, hrozně mi v Plzni chybíš kámo, řeknu hodně tvrdě, protože my nemůžeme dávat najevo emoce. Pošle mě do prdele a tak vím, že ho zase rád uvidím. V Plzni vylezeme z vlaku a první hospoda je naše. Do Plasů nejedu, jdu s báglem rovnou na přednášku. Zase se ode mě všichni odvracejí. Smrdím, mám dlouhý vlasy, ale jsem hrozně hrdej na to, že jsem vágus a metalista.  

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER