DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemknihy. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemknihy. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 14. července 2023

KNIŽNÍ TIPY - HALÓ, HALÓ! Kompletní válečné deníky Reného Artoise - John Haselden (1997)


HALÓ, HALÓ! Kompletní válečné deníky Reného Artoise - John Haselden
1997, Columbus (ČR)

Když se vám narodí dvojčata a k tomu ještě měsíc před termínem, tak se vám změní totálně svět. Zná to každý rodič, ale vy toho štěstí máte dvojnásobek. Vždycky jsem si říkal, jakou jsem si vybral dobrou ženu. Protože vše zvládala na jedničku. Je praktická a já jako každý novopečený fotřík pobíhal okolo a snažil jsem se. Manželka měla kojící pás, aby mohla obě naše radosti nakrmit najednou a poprosila mě, jestli bych neměl nějaké dobré DVD. Kupoval jsem tenkrát každý čtvrtek časopis Reflex a v trafice měla paní několik kousků seriálu Haló, haló. Byla to tenkrát nějaká edice, už si přesně nepamatuji jaká a tak jsem v práci vypaloval a sestavolal playlisty. Vize byla taková, že bude DVD připraveno v přehrávači a když se naše ratolesti probudí, stačí zapnout play. Moc jsme tenkrát nespali. Respektive, já trošku. Pořád jsem se snažil po práci i trošku žít. Takže jsem se toulal s kočárkem po lesích, aby se mohla manželka trošku vyspat.

Byl jsem mírně naštvaný, protože mi pokaždé říkala, co bylo v seriálu nového. Musel jsem koupit i Jistě, pane ministře, Červeného trpaslíka a Zlatá sedmdesátá. Dalo by se tedy říct, že naše děti byly odkojeny na britských sitcomech. Byl jsem hodně pozadu a tak jsme se na všechno dívali ještě jednou večer, když děti usnuly. Obrovská výhoda byla, že každý díl má do padesáti minut. To jsme byli u dvojčat schopni zvládnout. Bylo to několik náročných a zároveň krásných let. Postupně se vše usadilo, stereotypy se začaly postupně měnit a my najednou měli víc času. I šel jsem jednou do antikvariátu a objevil jsem tam knihu HALÓ, HALÓ! Kompletní válečné deníky Reného Artoise. Bylo to někdy v dobách, kdy už se dalo s dětmi víc číst. Už přestaly časy, kdy jsem míval držák na knížku na kočárku, kdy jsem se děsil každé matky na pískovišti, která mi musí ihned prozradit, jak je její dítě geniální. Geniální jsou totiž všechny děti, to vám potvrdí každý. Naši raubíři byli jak gang, pořád jsem řešil, že někomu berou lopatičky a bourají bábovky. Musel jsem pak každou kapitolu začínat znovu a znovu.

Tohle všechno ale bylo pryč a já si mohl dát i něco náročnějšího. Tahle knížka je taková trošku zvláštní. Ono totiž, když ji budete číst po zhlédnutí seriálu, tak budete dopředu vědět některé hlášky, budete neustále porovnávat a kroutit hlavou, že to bylo přeci jinak. To je ale vždy problém, to zná každý poctivec, který ještě v dnešní době čte. Ale začetl jsem se a hrozně mě to bavilo. Těch hlášek, které jsou již notoricky známé, inteligentní humor, na pozadí neskutečného válečného šílenství. Navíc sympatické postavy, se slabostmi, ale i hrdinstvím. Tohle musel psát samotný život, to my nikdo nevymluví. To se nám pak nesmíte divit, že nám připadá spousta dnešní produkce tupá a debilní. Vtipy i příběh jsou zde totiž neskutečně elegantní, nadsázka i černé vtipy, které by dnes snad ani neobstály před komisí všehomíra. Bavil jsem se u seriálu, bavím se i u knihy, kterou jsem zase znovu přečetl. Děj, příběh, vše je dle mého neopakovatelné a nezaměnitelné. Bylo nám lehce po třicítce a nebál bych se napsat, že přesto tyhle seriály tak trošku formovaly náš pohled na svět.

Lidi jsou dnes hrozně zahleděný do sebe. Ze spousty se staly narcisté. Vystačí si s obrazovkou a předpokládají, že všechny ostatní jejich zaručeně skvělé názory zajímají. Omyl, opak je pravdou. Vždycky si říkám, proč bych měl trávit čas s tím, že budu sledovat, co kdo kde jedl, kde byl a co si koupil na sebe. Po pravdě, mě to vůbec nezajímá. Raději si tříbím mozek podobnými dobrotami. No, řekněte, není lepší ukradený tančík, než nějaká pipka, co se kroutí před zrcadlem. Raději si budu představovat padlou Madonu s velkými...Mimi a Michelle, Yvette a samozřejmě Reného, který je zkrátka neodolatelný. Tohle je prostě moje krevní skupina. No, posuďte sami...

(Helga a Herr Flick jsou v přestrojení v kostele a přiběhne k nim hříšnice.)
hříšnice: Velebný otče, zhřešila jsem. Vstoupila jsem do hanebného domu, kde polonahé hříšné dívky dělají s muži samé nemravné věci.
Herr Flick: No, a co s tím mám co dělat já?!
Helga: Víte, musíte uložit té hříšné dívce pokání.
Herr Flick: Aha. Jdi domů a řekni stokrát "Heil Hitler."

Humor je jednou z nejtěžších disciplín. Nemám moc rád takové to prvoplánové veselí, kdy se lidi tlemí někomu, když spadne na zábradlí a zlomí si páteř. To se nesměju vůbec. Ale u HALÓ, HALÓ!  se vždy neskutečně bavím. Někdy se jen pousměju, ale pokaždé mám dobrou náladu. Pokud máte rádi seriál, přečtěte si i knihu. Možná ji ještě někde v antikvariátech seženete. Stojí rozhodně zato. Opatrujte se a Bodré podoledne!



-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Podle televizního seriálu BBC Jeremyho Lloyda a Davida Crofta s úpravami a poznámkami Reného Fairfaxe napsal John Haselden

Bohatě fotograficky dokumentovaný deník Haló, Haló! nás tak spolu s neodolatelným hrdinou zavede na pole válečná, ale i do míst neskonale příjemnějších Yvette, sladká a ohnivá jako francouzské víno… Mimi, romantická a vášnivá… Michelle, ve dne v noci odhodlaná k čemukoli… zkrátka děvy žhavé a pomilováníhodné a k tomu všemu ještě Padlá madona s velkými…, ale už dost! Víc se o nich všech (a o mnoha dalších neuvěřitelných postavách) dočtete v tomto zaručeně autentickém válečném deníku chrabrého kavárníka. Čtěte pozorně – pan René Artois psal jen a jen pro vás!


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 7. července 2023

KNIŽNÍ TIPY - Krátké životy - Neil Gaiman (1994)


Krátké životy - Neil Gaiman
1994 (2009), Crew

Já a fantasy, to nejde moc dohromady. Málokdy se k tomuhle stylu uchýlím. Jenže mi bylo dvacet a můj mozek připomínal houbu. Holky od vedle na koleji měly sice poměrně nadváhu, ale měl jsem je moc rád. Byla s nima sranda, dávaly mi jídlo a když jsem byl čistě náhodu o víkendu sám, tak se mě ujaly. Hrávali jsme Dračí doupě a kecali o knihách. Říkal jsem jim tlusťošky, ale myslel jsem to mile a hezky. Ony to tak vnímaly. Pro zajímavost, všechny jsou vdané a šťastné. A dnes, když už jsou z nich zralé dámy, tak jim to moc sluší. Jedna z nich, taková tichá dívka, mi doporučila Krátké životy. Přinesla mi paperback a já řekl jako že dobrý, že děkuju a jestli jsou v tom draci. Ona se smála a já byl přesvědčený, že nic číst nebudu. Nechtěl jsem jí urazit. Byl já to ale hlupák. Ještě, že jsem měl na hlaváku v Praze čas, protože mi ujel vlak. Dočetl jsem nějakého beatníka od Michala a nudil jsem se. Internet byl tenkrát v plenkách a volalo se z budky. Řeknu mámě, že přijedu později. 

Sednu si k Huse a dám si pivo. Přesně si pamatuji, že to byl Staropramen. Musel jsem si dát další dvě, abych mu vůbec přišel na chuť. Měl jsem vytříbený jazýček z levné Plzně. V žebradle jsem nahmatal knížku. No, co už. Snad mě někdo neprokleje a nebudu muset vypít nějaký hnusný lektvar. Otevřu knížku, najdu tam věnování nějakému Martinovi. A potom se ztratím v krásném světě fantazie. Poetično, počítám, že jich bylo sedm. A teď je jich už jen šest. Oblíbím si sestru Delírium, fascinuje mě cynický a chladný bratr Sandma. Představuji si mluvící psi, uříznuté hlavy. Ztrácím se a číšník mi několikrát řekne, že jestli nebudu pít, tak že mám vypadnout. Hodím do sebe půllitr a hned objednám druhý. Vlak mi málem ujede. Do Boleslavi to jede snad tři hodiny. Na jedný zastávce musím poprosit průvodčí, jestli mi nepočkají. Musím na záchod. Vlak za mnou pobublává a nějaký chlápek na mě křičí. Vrátím se a zase otevřu knihu. Mě dneska nerozhází vůbec nic. Jsem jako ve snu, v podivném a zvláštním snu. 

Delirium chce najít bráchu. Sen má depresi. Zkáza vaří večeři. Na této planetě žije méně než deset tisíc humanoidů, kteří na vlastní oči viděli šavlozubého tygra. "Co si dáš k večeři?": ptá se mě máma a protože odpovím hmmmm, dostanu studený párky. Vedle u televize je opilý otec a bratr nemluví. Dnes nemluvím také. Knížka se pro mě stala drogou. Pomalu ze mě odejde pivo a lehké opojení. Vrátí se únava. Zítra vstávám na brigádu. Budu tahat těžký věci několik kilometrů v podzemí. Děsná dřina. Měl bych spát, ale místo toho knihu dočtu. 256 stránek není zase tak moc, ale ke konci se musím občas vracet, protože se mi klíží oči. Připadá mi, že spím snad dvě minuty. Opláchnu se vodou a knihu si hodím do batohu ke svačině. 

Dřu, jsem otrokem, vidím před sebou peníze na kolej, na pivo, na další knihy a muziku. Na výlety se svojí holkou. Bolí mě záda, nemůžu dýchat a dva bráchové, co tu jsou se mnou vypadají jako liliputi z cirkusu. Mají proti mě výhodu. Nemusí se ohýbat. Stropy jsou nízké. Sednu si na obrácený kýbl, v jedné ruce sváču v druhé Krátké životy. Musím si ihned přečíst vše znovu. Po dvanácti hodinách mám svalovou horečku. Dnes mě nikdo ven nedostane. Zítra znovu do podzemí, dýchat chemikálie. Pak osprchovat a sotva stihnu vlak na Prahu. Husu vynechám, raději si sednu na lavičku. Nevnímám bezďáky ani teplý bratry. Každý mi pořád něco nabízí nebo po mě něco chce. Proklínám je a čtu si ve stoje na nástupišti. Přistupuje moje milá a já jí musím všechno vyprávět. Usnu jí v náročí a zdají se mi divné sny. Od té doby jsem k hodnocení fantasy knih velmi zdrženlivý. I v tomhle žánru jsem si pro sebe našel to své. Je ale prostou pravdou, že to byl až tenhle příběh a způsob vyprávění, který mě přesvědčil. 

Sandmanovskou sérii jsem nakonec přečetl celou. Některé knížky se mi líbily více, jiné méně, ale slušelo by se té drobné oplácané dívce poděkovat. Jinak bych byl ochuzen o skvělý čtenářský zážitek. Navíc, nějak takhle si představuji přesnou definici toho, když někdo o nečem řekne, že je to epické. Je to vlastně zvláštní. Nikdy bych do sebe neřekl, že budu velkým fanouškem autora. Přečetl jsem Krátké životy znovu i letos a musím vám prozradit, že jsem cítil úplně stejnou sílu. A co se týká provedení a způsobů vyprávění, tak jsem byl myslím ještě víc nadšený, než v dobách svého mládí. Dovedu pochopit, že nebude styl tohoto autora vyhovovat každému, ale přátelé, proto je svět přeci tak pestrý. Aby si mohl vybrat každý. Za mě osobně se jedná o velmi povedenou záležitost. Hele a víte co? Blíží se mi dovolená. Já si vezmu na chalupu pod kaštan nějaký další díl. Děkuji za pozornost a podporu. Moc si toho vážím. Mějte se fanfárově!

------------------------------------------------------------------------------------------------------
Bylo jich sedm. Sedm Věčných, kteří ovládali sedm aspektů lidského života. Už jich je jen šest. Jeden z božské rodiny zmizel a jeho obraz v galerii zeje už třista let prázdnotou. Nikomu to nevadí, nikdo se ho nesnaží hledat. Jenže to se má změnit. Nejmladší z Věčných, šílená sestra Delírium, se rozhodne vydat po stopách dávno ztraceného bratra. A jediný, kdo je ochotný jí doprovodit, je melancholicky cynický bratr Sandman, který celý výlet bere jen jako únik před depresí z rozpadlého vztahu. Netuší, že během cesty začnou umírat lidé. Netuší, že cesta bude nebezpečnější, než si myslel. Netuší, že najde mnohem víc, než čekal. Že cestou objeví něco, co pro něj bude mít nedozírné následky. Krátké životy je nejepičtější příběh z celé Sandmanovské série. Je to příběh o ztrátě, o pracném hledání, o neúprosnosti změny a o důležitosti paměti a zapomínání. Je to příběch o mluvících psech, mystických cestovních kancelářích a uříznutých hlavách.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 30. června 2023

KNIŽNÍ TIPY - V melounovém cukru - Richard Brautigan (1968)


V melounovém cukru - Richard Brautigan
2018 (1968), Argo

Bývala to krásná doba objevování. Měl jsem ještě hlavu nezanesenou přemírou informací. Zajímala mě moje budoucí žena, hudba a knížky. Sesedli jsme se ten památný večer na terásce na náměstí v Plzni. Pamatuji si, že se holky shlukly k sobě, protože je naše řeči zase tolik nezajímaly. Měli jsme se asi bavit o nějakém sportu, autech nebo třeba nadávat na politiku, ale my řešili filmy a hudbu a hlavně knihy. V melounovém cukru mi přinesl, jak jinak, můj výhradní dodavatel dobré literatury, Michal. Řekl mi, že je skvělá, ale ji poprvé četl, když si zahulil nějakou dobrou trávu. Ještě v hospodě jsem prolistoval stránky a moc jsem se netvářil. Slova mi připadala napsaná nějak divně a i téma mě příliš nezajímalo. Není to lehké čtení. Musíte mít opravdu velkou fantazii. On byl také autor duševně nemocný. Přesto jsem si výtisk vzal, uložil jej do žebradla a zapomněl na něj.

O víkendech jsme hodně cestovali. Byl jsem stále ve vlaku. Do Jizerek, do Boleslavi, do Tábora. Někdy jsem jel sám, někdy ve dvou, a tak byl čas na čtení. Kniha mě poprvé chytla někde mezi Berounem a Rokycanama. Byl jsem zrovna na chalupě. Tahal jsem dříví z lesa, stříhal plot a ruce se mi klepaly tak, že jsem se nemohl ani pořádně najíst. Měl jsem velký hlad a skoro žádné peníze, které jsem si šetřil na pivo. Než jsme dojeli do Plzně, měl jsem knížku přečtenou. Před Plzní byla menší výluka a tak se čekalo. Znáte takový ten pocit, že jste už něco někdy zažili? Mě se to stalo znovu jeden červnový víkend. Ano, letos se vše opakovalo. Tahání dřeva, stříhání plotu. Jen těch peněz jsem měl o trošku víc. Knížku dodnes Michalovi dlužím. Nějak ji u mě zapomněl. Odvezl jsem ji na chalupu a vrátil se k ní až letos, když si obnovuji staré čtenářské deníky, co jsem si vedl ještě na koleji. A musím říct, že se dnes dívám na V melounovém cukru trošku jinak. Myslím si, že ji víc chápu, že víc vím, co nám chtěl autor sdělit.

Je to poetická próza, ovlivněná surrealismem i dada. Je to morbidní groteska, underground, alternativa. Traduje se, že beatníci, ke kterým je někdy Richard Brautigan řazen, rozdávali své knihy lidem na ulici. Richard prý tu svoji vytiskl na papírové pytlíky s bylinami a dodnes se jedná o velmi ceněné sběratelské kousky. On je vůbec zajímavý celý život autora. Koneckonců, tak tomu dost často bývá. Možná právě proto můžete v příběhu potkat tygry, kteří trestají rodiče tím, že je sní a pak učí sirotky násobilku. A hlavně melounový cukr, ze kterého je vystavěno úplně všechno. Celý děj je takový poklidný, naivní, přesto v pozadí pobublává něco děsivého, hrozného. Možná právě tenhle pocit mě přesvědčil, abych dal knize šanci na konci devadeátých let i letos. Je svým způsobem velmi originální, jiná, v mnohém mrazivá. Alespoň takový pocit z ní mám já a v menší míře i moje žena, která jí ale vnímala přeci jen trošku jinak. Ono totiž, když začnete číst, tak se musíte prokousat několika stránkami, než začne děj. 

Je to utopie, pro někoho podivné představy, zvláštně poskládaná slova. Nenechte se ale mýlit, kniha je promyšlená, inteligentní a zajímavá. Když se konečně vlak zase rozjel a já měl dočteno, díval jsem se z okna a hodně jsem přemýšlel. Přijel jsem domů a napsal recenzi na nové album kapely SOMNIATE, která se shodou okolností ve svých textech touto knihou také zabývá. Všechno mi sedlo tak nějak krásně dohromady, že mi v pondělí vůbec nevadilo, že musím zase do pracovního procesu. Bylo brzy ráno a já zase jednou nevěděl, jestli byl můj sen opravdu jen představou nebo jestli jsem jej už někdy zažil. Myšlenky se mi tentokrát třídily velmi pomalu. Jakoby byl můj mozek opravdu obalen v melounovém cukru. Ten den se mnou nebyla moc řeč. Ono taky, nějaké knihy dneska nikoho moc nezajímají. Rozhodně ne mé kolegy v práci. 

Je prostým faktem, že mezi beatníky si hodně vybírám. Některé nechápu vůbec, od jiných se mi líbí jenom některé knihy. Richard Brautigan je ale můj oblíbený autor. Možná i kvůli tomu, že je přeci jen jiný. Sedl mi V melounovém cukru, i třeba Horoskop orloje a Chytání pstruhů v Americe. S doporučením budu tentokrát velmi opatrný. Nevím, jak přistupujete ke knihám vy. Já kupříkladu stejně poslední roky převážně čtu už jen staré sci-fi a nové detektivky. Ale je pro mě hrozně příjemné občas zavzpomínat na staré časy. Oživit si vzpomínky a přečíst si znovu příběhy, které mě kdysi ovlivnily. Je to vlastně v závěru velmi jednoduché. Máte otevřenou mysl? Dovedete překousnout složitější styl psaní? A nebo taky...jste rádi, když můžete na chvilku uniknout ze současného světa? Potom je kniha určitě pro vás. Pokud to máte jinak, tak si přečtěte něco jiného. Děkuji moc za pozornost!

"V melounovém cukru se skutky dály a naplňovaly, jako se můj život děje a naplňuje v melounovém cukru. Povím vám o tom, neboť jsem zde a vy vzdáleni."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Naivisticky stylizovaná poetická próza s prvky černé grotesky, dada a surrealismu je originálním dílkem alternativní, undergoundové kultury druhé poloviny 60. let. Přenáší čtenáře do utopické komuny jáMOR, kde nalezneme obrovskou sochu fazolového lusku, tygry, kteří pojídají rodiče zaživa a učí sirotky násobilku, vypravěče beze jména a hlavně melounový cukr. Je to hmotný i nehmotný stavební materiál, z kterého jsou zhotoveny mosty, slunce a vlastně celá knížka.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 23. června 2023

KNIŽNÍ TIPY - Dunwichská hrůza - Howard Phillips Lovecraft (2008)


Dunwichská hrůza - Howard Phillips Lovecraft
2008, B4U Publishing

Vždycky, když přijedu do Jizerek na podzim, tak mě čeká velká spousta práce. Máme na zahradě dva obrovské kaštany a tak chodím v mlze a dešti s kolečky plnými listí. Vše už trošku hnije. Občas naleznu nějaké mrtvé zvíře. Už k ránu mrzne a spousta ptáků i hlodavců nepřežije. Příroda je krutá a dodnes ji nemáme úplně probádanou. Když mám hotovo, bývá už tma a ve staré knihovně po dědovi hledám nějakou knížku jen tak na večer, aby nebyla dlouhá a nemusel ji s sebou tahat do Plzně. Dunwichská hrůza je v podstatě dokonalým hororem. Nevím, co si myslíte o mystičnu vy, ale když se půjdete za mlhy projít na hřebeny, tak na samotách potkáte ledacos. Lidé, kteří žijí blízko lesa, jsou takoví pokornější a vnímavější k podobným záležitostem. H.P. Lovercraft je mezi fanoušky legendou. Přesto si myslím, že jej spousta čtenářů nikdy nepochopí.

Není žádným tajemstvím, že to neměl pan spisovatel v hlavě úplně v pořádku. Spoustu let strávil v domech pro duševně choré. Také notně holdoval alkoholu i dalším návykovým látkám. Možná právě proto je jeho jazyk často ne úplně srozumitelný a třeba já si musím pokaždé znovu zvykat na rytmus jeho slov. V jeho příbězích ožívají různé mýty, pověsti, legendy a je považován za zakladatele hororů vůbec. Dohledejte si jeho životopis na wikipedii, je to samo o sobě velká síla. Pojďme ale ke knize samotné. Wilbur Whateley, předčasně vyvinutý, obludný syn jedné z osamělých dunwichských rodin uchovává část úděsného tajemství zakázané knihy Nekronomikonu. Prý se zde kdysi odehrávaly krvavé rituály. Pokud se do příběhu ponoříte jako já, uvidíte za chvilku přízraky za každým rohem. Rovnou ale předestírám, že to není lehké čtení. Pro dnešního fanouška se bude jednat o těžko vstřebatelnou literaturu. Mám ozkoušeno na několika jedincích, tak mi to můžete věřit.

Přesto si myslím, že stojí kniha za přečtení. Mě osobně mrazilo v zádech a i když je to pouhých osmdesát stránek, tak se mi zaryly hluboko do paměti. Užívám si i skvělé ilustrace a znovu si říkám, že jsem rád, že mě minul svět audioknih. Nějak pořád potřebuji šustit papírem. Přiznám se, že jsem měl na chalupě v noci potom děsivé noční můry. Moc na ně netrpím, většinou spím jako když mě do vody hodí a to hodně tvrdě, ale tentokrát jsem se často budil. Chvílemi jsem nevěděl, co je realita a co sen. Ráno jsem byl zmatený a protože jsem byl na chalupě sám, šel jsem pro jistotu zkontrolovat dveře i sklep. Co kdyby náhodou, nikdy nevíte. Kdo zabil dobytek? Neslyšel jsem náhodou z kopce divné zvuky? Šel jsem vylít kýbl s odpadem a vylekal se, když mě z mlhy překvapil štěkající srnec. Díval se na mě opravdu hodně divně. Nebo si to jen představuji? Už jsem několikrát psal, že neumím být sám, že je moje fantazie potom hrozně rozjitřená. Když jsem potom sjel dolů z hor do města, kouzlo samozřejmě pominulo, ale tady, kousek od lesa a k večeru, se dějí občas divné věci. 

H.P. Lovercraft je skvělý vypravěč, který se prý kdysi inspiroval u Alana Edgara Poea. Další můj oblíbenec a tak je vám doufám jasné, že se mi Dunwichská hrůza hodně líbila. Knížku jsem poprvé četl kdysi dávno, když jsem si mohl brát jenom literaturu z dolních polic knihovny. Jenže jsem býval zvídavé dítě a přinesl jsem si stoličku. Nechápal jsem, proč mi zakazují příběh o Matě Hari, vždyť už jsem dávno tušil, co některé ženy dělají se svým tělem. Ale tenhle horor jsem číst neměl. Byl jsem vyděšený, bílý jako stěna a můj skvělý děda na mě poznal, že jsem dělal něco "zakázaného". Vzal si mě stranou, chlapsky mě poplácal po ramenou a řekl mi, že jsem se vlastně vytrestal sám. Myslím si, že pro nějaké knihy musí člověk dozrát. Četl jsem ji pak ještě jednou na koleji, kdy jsme se s kamarádem předháněli, kdo přiveze větší zajímavost. Nebavila mě, přišla mi moc komplikovaná. Ale zasvěcené řeči u piva jsem o ní vedl s nadšením, to zase jo. Nakonec jsem ji vlastně nejvíc ocenil až teď, když už jsem toho četl tolik, že by to vydalo na jeden lidský život. No, vždyť vlastně ano. 

Pokud se rádi bojíte nebo jen máte rádi tajemno, určitě si knihu přečtěte. Rozhodně stojí za to. Tvorba tohoto autora je natolik originální a nezaměnitelná, že by měl mít každý alespoň stručnou představu o jeho knihách. Vlastně ji doporučuji i všem, kteří chtějí s H. P. Lovercraftem začít. Venku je zase mlha, že by se dala krájet. Chtěl jsem si přečíst něco veselého, ale nějak nemám chuť. Máme to asi v sobě, že chceme napětí, záhady a temnotu. Budu muset ořezat větve starého stromu. Když totiž fouká vítr, kymácejí se a občas bouchnou i do chalupy. Pokaždé se vyděsím. Už si jde pro mě. Nebo ne? Uvidíme. Takhle v noci, na horách je možné úplně všechno. Děkuji vám, že jste dočetli až sem a přeji vám ostré světlo na čtení a jen samou dobrou literaturu. Myslím si, že Dunwichská hrůza patří rozhodně k tomu nejlepšímu, co mistr děsu napsal. Armády zla přežívají v hlubinách. Pamatujte na to.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Přeloženo ze španělského překladu (El Horror de Dunwich) anglického originálu.
"Nikdo, dokonce ani ti, kdo znají pravdu o nedávných hrůzách, nedokáže říci, co to vlastně s tím Dunwichem je. Staré pověsti vyprávějí o hříšných rituálech a konkláve, během nichž indiáni vyvolávali z okolních homolovitých kopců zakázané stíny a na jejich divoké orgiastické modlitby odpovídalo hlasité praskání a dunění v podzemí."

Wilbur Whateley, předčasně vyvinutý, obludný syn jedné z osamělých dunwichských rodin uchovává část úděsného tajemství zakázané knihy Nekronomikonu. Tajemství, jež bezpochyby nesmí být vyjeveno lidem: armády zla přežívají a mohou být přivolány na zem. Jakmile by byly jednou vypuštěny, na světě vezdejším by vypukla apokalypsa.

Dunwichská hrůza se počítá mezi nejděsivější díla hororové literatury a ilustrace Santiaga Carusa patří mezi nejlepší grafická díla zpodobňující svět H. P. Lovecrafta.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 16. června 2023

KNIŽNÍ TIPY - Mokrá ryba - Volker Kutscher (2017)


Mokrá ryba - Volker Kutscher
2017, MOBA (Moravská bastei)

Jel jsem zrovna tramvají z práce a vyslechl rozhovor několika studentů gymnázia. "Ty vole, se Němcům vůbec nedivím, že ty Židy zabíjeli, dodnes to tady ovládají": kýval obrýlený studentík vážně hlavou. "Mě říkal děda, že jeho otec se neměl za války zase tak špatně...": odpověděl druhý s anarchistickým nápisem na tričku. Bylo mi tak nějak smutno na duši a uvědomil si, jak jsou lidé stále ovladatelní. Jak se vlastně vůbec nic nezměnilo. Uběhlo spousta let a máme tu nové generace, které už by neměly být poznamenány různými -ismy, které se prohnaly naší společností jako mor. Myslel jsem si, možná naivně, že tohle už máme za sebou. Zrovna jsem četl Mokrou rybu a po večerech se toulal berlínskými ulicemi v roce 1929. Vyšetřoval jsem spolu s komisařem Gereonem Rathem další bestiální vraždu. Město je plné drog, nočních podniků, kde si koupíte všechno, na co si vzpomenete. Kabarety, umělci, ale také bující zlo. 

Knihu jsem, jak je mým zvykem, četl jedním dechem. Autor píše velmi poutavě, s perfektní znalostí reálií. Příběh je hlavně detektivkou, se spoustou napínavých momentů. Kulisy Berlína 1929 jsou ale natolik zajímavé, že vás doslova pohltí. Musela to být divná, toxická doba. Na jednu stranu velká svoboda, ale také lůza, která postupně přebírala moc. Hlavní hrdina není bez viny, což se mě osobně třeba hrozně líbí. Jednou mu fandíte, několikrát vás zklame a někdy jsem jej vyloženě neměl rád. Rvačky na ulicích, náckové versus komunisti. Mocným šlo vždy o ještě větší moc a otáčely své názory podle toho, jak je to pro ně výhodné. Přiznám se, že v některých momentech mě mrazilo. Knížka je ohlodaná až na kost a autor si nebere servítek. Jakoby si pozval celý německý národ na terapii. Vždycky, když čtu podobně zaměřené knihy, přemýšlím o tom, jak to mohli lidé vlastně dopustit? Pak jedu tramvají a je mi zase smutno. 

Hesla křičená vzteklým davem jsou úplně stejná jako dnes. Jsem poslední dobou skeptický, když někdo mluví o svobodě a demokracii. Není to ale nakonec tak, že se všechno dělá jen kvůli tomu, aby byly nakrmeny prasata? V Berlíně v roce 1929 tomu tak bylo. Vyšetřovat v té době vraždy muselo být šílené. Zlo bylo na vzestupu, pomalu vylézalo ze sklepů a "obyčejný člověk se zase jako vždy přizpůsobil". Důležité je si najít nepřítele. Jak jednoduché! Rath v tomhle všem umí chodit, dokáže přežít. Ostatně, tak se chová vždycky většina. Myslím si, že vše bylo i velmi povedeně zachyceno ve vynikajícím seriálu Babylon Berlín, který mě vlastně na knížku přivedl. Strávili jsme u obrazovky několik týdnů a když jsme vše dokoukali, říkal jsem si, že by mě zajímala předloha, jestli vůbec nějaká existuje. Věděl jsem tedy dopředu, jakým směrem se bude děj ubírat. Většinou mi to poměrně vadí, ale tentokrát to bylo jiné. Kniha je přeci jen propracovanější, i když možná na někoho moc komplikovaná. Ano, seriál je přehlednější a má navíc obraz a zvuk, kterými se dá ledacos vyjádřit. Za mě obojí velká spokojenost.

Hodně zajímavá je linka Rusů v exilu, kteří mají připravit puč. Jedná se o historicky podložená fakta a pro mě nové informace. To si říkám u historických detektivek i románů poměrně často. Vyrůstal jsem totiž za socialismu a dějepis se tenkrát učil značně jednostranně. Ony totiž byly svině na obou stranách. Ostatně tak tomu bývá vždycky. Je až děsivé, kolik paralel jsem vystopoval s dnešní dobou. Schválně si Mokrou rybu přečtěte a uvidíte sami. A nebojte se, že budete zatěžováni jen nějakými suchými daty. Jak už jsem psal, tenhle příběh je hlavně syrovou detektivkou. To je hlavní téma. Zbytek jen dokresluje tehdejší hektickou dobu. Bylo pro mě také zajímavé porovnat, co mi o těchto letech vyprávěly babičky a dědové. V Ćechách byla spousta věcí hodně podobných. V pohraničí obvzlášť. Navíc, vždycky jsem si říkal, jak je možné, že někdo dokáže takhle zfanatizovat celý národ. Ale bohužel, stalo se a důsledky se dotkly všech našich předků. Děsí mě, co se dělo za války. A to prosím neměli internet a sociální sítě. 

Abych nějak dnešní svůj tip shrnul. Jedná se přesně o takový ten druh knížky, kterou si odpoledne po procházce v lesích otevřete a budete končit dlouho po půlnoci. Autor píše zajímavě, nebojí se řezat do živého, umí vystavět různé odbočky, zvraty. Celá kniha je potom taková temná, bez příkras a i vztahy jsou popsány takové, jaké mnohdy bývají. Když jsem vystupoval z tramvaje, tak jsem studentům řekl, že jsou hloupí a že by si měli doplnit vzdělání. Není přece možné, aby se historie zase opakovala. Nejsme tak tupí, ne? Možná jsem naivní, ale pořád si myslím, že většina lidí snad není hloupá. Možná ne nejchytřejší, ale snad se nenechá zblbnout. Nebo ano? Poslední dobou (i díky přečtění celé téhle série) hodně přemýšlím. Pak si otevřu ksichtoknihu a tam jeden "přítel", který miluje malá štěnátka veřejně prohlašuje, že by některé národy měly být vyhlazeny. Uff. Zablokoju jej a raději se zase uzavřu mezi své knihy a muziku. Nikdy nesmíme zavírat oči! Jestli jsem si něco vzal z téhle knížky, tak zrovna tohle. Děkuji a mějte se co nejlépe. 


--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Berlín roku 1929.

Kriminální komisař Gereon Rath zažívá město, které je v rauši. Kokain, ilegální noční kluby, politické pouliční bitvy – prostě tanec na sopce. Mladý, ctižádostivý komisař, který je ve městě nový a byl uklizen na mravnostní oddělení, se nikým nepověřen zapojí do vyšetřování, které vede oddělení vražd – a netuší, že píchl do vosího hnízda…Mrtvý bez identity a se stopami bestiálního mučení je pro oddělení vražd hádankou. Rath objeví pojítko se skupinou Rusů v exilu, kteří měli v plánu nakoupit zbraně za pašované zlato a připravit puč. Po zlatu a zbraních však pasou i jiní. Rath narazí na polovojenské jednotky i organizovaný zločin. Zamiluje se do Charly, stenotypistky na oddělení vražd, a využije jejích zasvěcených informací pro své osamělé vyšetřování. Přitom se do případu zaplétá víc a víc...


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 9. června 2023

KNIŽNÍ TIPY - Muž, který spadl na Zemi - Walter Tevis (1963)


Muž, který spadl na Zemi - Walter Tevis
1963 (2021), Argo

Psal se rok 1997 a se svoji holkou a budoucí manželkou jsem chodil již více než půl roku. Končil nám zrovna semestr a plánovali jsme, co budeme dělat o prázdninách. Hodně jsme se toulali po vlastech českých i moravských. S bágly na zádech, ve vlacích a autobusech. Jezdili jsme i stopem a máme z té doby hrozně moc zážitků. Pamatuji si, že jsem se probudil dřív než ostatní. Včera jsme se na koleji loučili. A to dost vehementně. Do brzkého rána se tančilo na stolech, pivo a víno teklo proudem. Asi jsem i panákoval. Říkala mi, ať neblbnu, že to do sebe leju jak prokoplej. Ale já se smál a teď mám šílenou kocovinu. Mám hroznou chuť na sladký a tak o patro výše, kde se z mě dosud neznámého důvodu probudím, navštívím lednici. Sežeru nějaký kompoty a med. Jsem jak starej medvěd. Co tady děláš? Leknu se, otočím a tam stojí jedna z budoucích učitelek jen ve spodním prádle. Něco zamumlám a jdu si zakouřit do kuchyňky. Jsem v nejlepším, když za mnou přijde Michal.

Můj hlavní dodavatel a tipař na dobré knihy. Hele, tuhle mi ale vrátíš po prádzninách. Strčí mi do rukou Muže, který spadl na Zemi a pak už se bavíme jen o včerejší akci. Musím si ujasnit, co jsem vlastně dělal. V kolik vám jede vlak? Za dvě hodiny. Tak dáme vyprošťováka a pojedeme. Knížku už mu nikdy navrátím, četl jsem ji na cestách. Několikrát. Naposledy na chalupě, kde také zůstala. Celý příběh je velmi uvěřitelný, pomanivý. Pojednává o mimozemštanovi, který má spoustu zajímavých schopností. Navštíví naši Zemi, aby se podíval, jak tu žijeme a zjistil, jaké jsou možnosti ohledně vody. Problém nastane v momentě, kdy začne pomalu podléhat lidským neřestem, nepravostem. Měl jsem za sebou asi tak půlku knížky, když jsme spali kousek od Litomyšle v lese. Ráno jsme byli ve městě a našli tam na zdi malý letáček, že se večer bude promítat. Ano, hádáte dobře, dávali Muže, který spadl na Zemi. Nestihl jsem knihu dočíst a už jsem viděl film. Od té doby je pro mě David Bowie hlavní postavou. Film je z roku 1976 a když foukalo, tak se plátno krabatělo. Ženě byla zima a tak jsem klepal kosu, můj křivák byl na večer její. Odcházeli jsme a dlouho do noci v jednom spacáku vše rozebírali. 

Ráno jsem se probudil a říkal si, že už snad ani nemá cenu knížku číst. Jenže pak jsme byli za několik dní na Moravě u příbuzných a tam jsem se párkrát docela nudil. Půjčil jsem si kolo a jezdil kousek od Přerova na jeden lom. Koupal jsem se a pak jsem nevěděl, co dělat. Po holkách jsem sice chvilku koukal, ale pak mi docvaklo, že nemám ještě dočteno. Ponořil jsem se znovu do knížky a úplně zapomněl, že na mě svítí sluníčků. Vrátil jsem se spálený jako indián. Všichni seděli u stolu a měli v sobě spoustu slivovice. Ptali se mě, co jsem dělal a když jsem jim to řekl, tak si ze mě dělali celý večer legraci, že mám žít reálný život, ne ten v knhách. Kdyby jen věděli. On je totiž tenhle příběh opravdu čtivý. A přestava mimozemšťana, který se vrátí na Zemi, aby se podíval, kam jsme to dotáhli, je opravdu velmi zajímavá. Schválně, představte si to, kdyby se to stalo dnes. Úplně jej vidím jako dalšího z influecerentů. Nebo ne? Walter Tevis napsal knihu, která je aktuální i dnes. Možná víc, než kdy jindy.

Projeli jsme Moravu od shora dolů a já si hrál na mimozemšťana celé prázdniny. Byl jsem stejně "toporný" a jakoby chladný, jako David Bowie. Dělal jsem stejné věci, byl stejně zvláštní, hubený a jiný. Podobně jsem se cítil, když jsem se přestěhoval na kolej do Plzně. Nikoho jsem tam pořádně neznal, vše bylo nové, vyletěl jsem z hnízda. Najednou jsem nebyl středem pozornosti v partě kamarádů z dětství. Stal jsem se tichým pozorovatelem, i když je fakt že přišli noví kamarádi, nové zážitky. Mám léto 1997 spojené s touhle knihou už navždy. Zajímavé je, že teď, když jsem se k ní vrátil, mě zasáhla snad ještě víc. Miluju totiž čím dál tím častěji starší, klasické sci-fi. Hrozně rád porovnávám, co si autoři mysleli, jak bude budoucnost vypadat. Baví mě porovnávat jejich představy se současnou realitou. A Muž, který spadl na Zemi je svým způsobem velmi aktuální i dnes. Jak by se asi choval teď? S umělou inteligencí za zády, se všemi těmi nekonečnými válkami, s dalšími exody národů? 

Snažím se své tipy směřovat dvěma způsoby. V jednom se zaobírám novinkami, které mě oslovily a v druhém pátrám v paměti. Osvěžuji si vzpomínky. Vždycky si sednu, chvíli se dívám na naší knihovnu a pak mi něco secvakne. Jakoby mě nějaký velký dýňák vedl, určoval můj směr. Pokaždé mi padne do oka nějaká dobrota. Muž, který spadl na Zemi je skvělou knížkou i filmem. Myslím si, že by ji měl číst každý, kdo má rád sci-fi. A myslím si taky, že osloví i spoustu jiných čtenářů. Kniha je možná sice trošku zmatená, lehce komplikovanější, ale máme mozek, ne? A když vás nebaví číst, tak si dejte klidně film. Je sice starý a v dnešní době nekonečných efektů už lehce přežitý, ale hlavní děj je stále platný a neotřelý. Na závěr mi dovolte opět poděkovat za přízeň. Budu se těšit zase za týden. Jo abych nezapomněl, při posledním setkání s knihou jsem Davida Bowieho i poslouchal. Doporučuji, zážitek z čtení pak získá úplně jiný rozměr. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Muž, který spadl na Zemi je příběhem Thomase Newtona, mimozemského návštěvníka, jenž byl v lidské podobě vyslán na naši planetu, aby zachránil svůj umírající lid. Jako osamělý a křehký cizinec podléhá navzdory svému nadřazenému rozumu plíživým svodům lidské společnosti. Tváří v tvář všudypřítomné pošetilosti, podezřívavosti a zaslepenosti přitom poznává, že se i pozemšťané vydali na cestu k patrně neodvratitelnému sebezničení.

Autor Dámského gambitu a oblíbeného Zpěvu drozda se v českém překladu poprvé představuje ve své nejpopulárnější science fiction. Román Muž, který spadl na Zemi se proslavil především díky vynikajícímu hereckému výkonu Davida Bowieho ve stejnojmenné filmové adaptaci. Jak už to tak ovšem bývá, literární předloha je působivější a právem se dodnes těší postavení stále vydávané žánrové klasiky.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 2. června 2023

KNIŽNÍ TIPY - Volající - Jonathan Dylan Barker (2022)


Volající - Jonathan Dylan Barker
2022, Domino

Je to už spousta let, co jsem přestal rádio poslouchat. Nedívám se ani moc na zprávy v televizi. Média se stala poslední dobou (i díky sociálním sítím) neskutečnou žumpou. Honba za sledovaností, touha předložit divákovi a posluchačovi něco šokujícího, mě zkrátka nebaví. Cílené informace o bouračkách, vraždách, násilí a hnusu, vám pomalu ale jistě zasviní mozek a stanete se součástí celého toho nechutného kolotoče. Stačí se podívat ráno v tramvaji, co lidé hltají. Facebook, snad nejprohnilejší stoka. Touha a závislot na dopaminu. Hrozný, šílený a jiný to nebude. Hodně jsem o tom přemýšlel, když jsem četl novou knihu od mého oblíbence Jonathana Dylana Barkera. Rozhlasová moderátorka Jordan Briggsová je pro mě takovým dnešním prototypem člověka, který se neštítí ničeho. I díky jí podobným jsem zažil věci, o kterých jsem myslel, že je nikdy nebudu muset zažívat.

Bylo pozdě odpoledne a tramvaj vykolejila. Malá holčička měla od krve celý obličej. Ihned jsem vyndal kapesník a pomáhal její mámě. Byla v šoku, dostala také úder do obličeje. V klidu jsme vylezli ven a sedli si na obrubník. Sám mám dvě děti, tak jsem si povídal, dokud nepřijela záchranka. Byl jsem jediný, opravdu jediný z asi padesáti lidí. Ostatní si holčičku, která nejdříve křičela a plakala, natáčeli na mobily. Byl jsem z toho několik dní v prdeli. Už dávno nejsem naivní, ale tohle? Kam se ztratila slušnost a obyčejná pomoc bližnímu? To jsou všichni už dneska opravdu tak necitliví? Asi ano, protože já téhle knize věřím každé slovo. Bohužel, tohle se všechno může stát. Jak se to může zdát zdánlivě neuvěřitelné, lidé nejsou v podstatě dobří. Jde jim jen o osobní prospěch, o moc, o sex. Kdysi jsem si myslel, že ne, ale díky tomu, že dnes na sebe každý vyblije na sociálních sítích i to, co nechcete vědět, jsem si zcela jistý, že se tenhle příběh může stát i u nás. Mám dokonce dojem, že o něčem podobném jsem kdysi někde četl ve zprávách.

Jonathan Dylan Barker dokázal opět vytvořit pro něj tak typickou zvláštní atmosféru. Hltal jsem stránky, zapomínal dýchat a najednou jsem byl přímo v příběhu. Každý den se ze všech stran ozývá, že je v pořádku být hovado, nebrat na nikoho ohledy. Mezi lidma je čím dál tím víc frustrace, duševní bídy a divného hnisu, který jsem dříve nevnímal. Dovedu si představit, že už toho bude mít někdo plné zuby a přeskočí mu. Koneckonců, tenhle fenomén se pomalu dostává i k nám. Volající je pro mě takovým mememtem, krásně, i když bolestivě popsaným stavem současné společnosti. Nejvíc se přeci smějeme tomu, když někdo upadne a vyrazí si zuby. Pokud si rozmašíruje koule na kaši, tlemíme se ještě víc. Nezapomeň to nějak drsně komentovat. Nebo zavolej do rádia, třeba někoho vyvedete vtipem. Třeba, že jeho dítě není jeho, že mu manželka zahýbá nebo, že má rakovinu. Prdel, co? Budete se za břicha popadat, jak ten chudák trpí, jak dostal infarkt. Pro sledovanost všechno. Smrt v přímém přenosu? Koneckonců, proč ne? 

Přiznávám, že mě knížka hodně zasáhla, četl jsem jí jedním dechem, kroutil se v křesle, protože v tomhle příběhu není vítězů. Někde jsem slyšel, že prý je to hodně přitažené za vlasy. Nikoliv, naopak, myslím si, že nás autor ještě šetřil. Překládá před nás spoustu etických problémů, otázek dnešního zvláštního světa. Zajímavé je, že jsem si představoval i film, přímo jsem před sebou viděl jednotlivé obrazy. Je to jízda od začátku až do konce. Pokud máte rádi sérii Čtvrtá opice, neváhejte ani chvilku. Knížka má stejný spád a rytmus. Možná právě proto mám tohoto autora tolik rád. Protože má dar a talent, říkejte si tomu jak chcete. Vtáhl mě do svého světa a mě se nechtělo pryč. Některé momenty jsem si převáděl na součanost, na to, co se všude kolem děje. Nikdy bych si nepředstavoval, kolik lidí věří tomu, že je země placatá. Proč by potom nemohli s chutí sledovat přímý přenos ze zabíjení. Krev vždycky lákala. Upozorňujeme, že další záběry jsou drastické. 

Knihu jsem odložil a dlouho, opravdu dlouho jsem přemýšlel. Do své bubliny si jen tak někoho nepustím a myslím, že je to dobře. Jakmile totiž necháte okolní svět, aby vám ji narušil, rozloží vás. Všechen ten lidský toxický odpad z rádií, televize a hlavně internetu, nechci a nehodlám na tom nic měnit. Nebudu diskutovat s blbci, nebudu poslouchat pořady, ve kterých jde jen o to, šokovat. Na to se mám moc rád. Lepší je čerstvý jarní les, dlouhé toulání, až nohy bolí a potom samozřejmě kniha. Vypněte všechny sítě světa a dívejte se kolem sebe. Obyčejný život je stejně nejlepší, to mi nikdo nevymluví. Jinak vás zahltí informace a nebudete vědět, co je lež a co pravda. Nikdy jsem nechápal, jak někdo může volat do rádia. Teď už jsem si přímo jistý, že já bych to nikdy neudělal. Skvělá, velmi napínavá kniha, která má ale i velký přesah. Přečtěte si ji a uvidíte sami. Buďte dobří! 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Každá volba může mít smrtící následky. Od autora bestsellerové série Čtvrtá opice.
Kontroverzní rozhlasová moderátorka Jordan Briggsová se vyškrábala na kariérní vrchol. Nekompromisní honba za úspěchem si však vybrala svou daň. Její manželství se rozpadlo, už roky nemluvila se svou matkou a kdyby neměla dceru Charlotte, byl by její osobní život v naprostých troskách.

Ve svém pořadu si Jordan nebere servítky a city ostatních jsou jí ukradené. Na negativní reakce je zvyklá a nijak ji nepřekvapí, když se jeden z posluchačů rozhodne ohradit. Zakřiknutý Bernie si chce zahrát hru a Jordan pobaveně souhlasí. Zdánlivě neškodná zábava se v živém vysílaní, které má miliony posluchačů, rychle změní ve vražedné běsnění a oživí stíny dávno pohřbené minulosti. Byla Jordan skutečně schopná jít za slávou přes mrtvoly? Je toho schopná teď?


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 26. května 2023

KNIŽNÍ TIPY - Entomologův odkaz - Peter May (2017)


Entomologův odkaz - Peter May
2017, Host

Mám rád hlavní postavy, se kterými se mohu v určitých bodech ztotožnit. Přemýšlím, jestli bych v některých momentech jednal stejně jako Enzo. Někdy mě samozřejmě trošku štval, ale to já asi občas někoho taky. Ale o to nejde. Hlavní je celkový názor na život. Bylo pro mě opět velmi příjemné se vydat na ostrov poblíž Bretaně. Doslova jsem cítil sůl v ústech. Přestavoval si jednotlivé postavy a často si říkal, jak je to všude stejné. Dávno provedená vražda, navíc je obětí záhadný entomolog. To je vyloženě téma pro mě. Od malička mám rád staré spisy, fotografie, příběhy lidí, kteří tenkrát žili. Na povrch začnou vyplouvat slabosti, ale i věci, o kterých by všichni raději mlčeli. Je to mravenčí práce, která se nejdřív zdá neřešitelná. Může vůbec nový pohled na vyšetřování přinést nové poznatky? Ale to víte, že jo. O tom ani nepřemýšlejte. Enzo je zkušený ve svém oboru, ale také je člověk, se slabostmi i silnými stránkami. 

Nějak nechápu kritické názory, že je bez svých dcer nudný patron. Není to pravda, knížka je v tomhle možná trošku jiná, ale nenechte se mýlit, vtipných pasáží je v knize velká spousta. Ale také smutku, starých křivd a taky entomologie. Vědy o hmyzu, která mě vlastně zůstává poměrně velkou záhadou. Znám možná základy, ale bylo velmi příjemné se dozvědět něco nového z oboru, kterému jsem se nikdy nevěnoval. Svět malých potvor, které jsou všude kolem nás a vnímáme je jenom v případě, že nás obtěžují, je sám o sobě hrozně zajímavý. Navíc, Peter May opět vypráví tak poutavě, že jsem se nemohl odtrhnout. V knize je všechno. Napětí, zápletka, která mě zmátla tak, že jsem tentokrát vraha neodhalil, spousta zajímavých postav a jejich životů. Do toho válečný zločinec, krásná a divoká příroda a samozřejmě temné myšlenky, které se vinou celým Entomologovým odkazem. Máme u nás na chalupě jeden pokoj, který je také dlouhé roky zavřený. Bývala to pracovna mého dědy a pokaždé, když tam teď vstoupím, tak si na tuhle knížku vzpomenu. 

Mám poslední roky hrozně rád detektivky a thrillery, které plynou pomaleji. Enzo nejdříve tápe, prozkoumá několik slepých uliček. Nechá se svést, je taky jenom obyčejný člověk s potřebami. Nelze jej soudit, vždyť žije vlastně sám a jak známo samota člověka tíží. Tohle umí pan spisovatel také výborně, je neskutečně lidský, moc dobře ví, že nic není jen černobílé. Byla už dávno tma a já jsem měl jít večer do ulic pro dceru. Volala mi, že se ještě chvilku zdrží a já byl moc rád, protože jsem do sebe musel narvat ještě několik kapitol. Pak jsem vyrazil a několikrát jsem se musel znovu zeptat, jak se měla a jak bylo, protože se mi hlavu neustále míhaly myšlenky na knihu. Měl bych jít spát, už je pozdě, ale nakonec jsem knihu dočetl. Dostala se i do mých snů, do představ a zůstala v nich několik dní. Dle mého skromného názoru se jedná asi o nejlepší, co jsem zatím od autora četl. Rozhodně jsem byl velmi spokojený, ba dokonce nadšený. 

Shodou okolností jsem pak četl na jednom serveru osudy lidí, co trpěli za druhé světové války. Někdy bylo to, co zažili, neskutečné. Tolik krutosti, bolesti. Mám historii hrozně rád, dalo by se říci, že čím jsem starší, tím více. A pokud najdu thriller, detektivku, které se podobnými tématy zaobírají, mám pokaždé velkou radost. V případě Entomologova odkazu byl autor velmi dobře připraven a to jak po stránce historie, tak i odbornosti, co se týká "hmyzologie". Mám teď takové období, kdy čtu od Petera Maye vlastně všechno, co se dá ještě sehnat. Moje fantazie je stejně naladěná, lpíme na podobných hodnotách. Některé pasáže jsem si znovu přečetl i po několika dnech, někdy měsících, zanechali ve mě hlubokou stopu. Myslím si, že dobrý spisovatel musí mít dar, talent a být tak trošku i podivín, protože jinak nezaujme. Peter May má navíc nadhled, rozhled a vášeň, na kterou dnes spousta autorů zapomíná. Nebo jí jen nemají v sobě. Neznám nic lepšího, než když venku leje a naše procházka byla kvůli nepřízni počasí trošku zkrácená. Čaj moc nepiji, ale tentokrát si dám, ale spíše, abych držel s manželkou basu. Povídáme si a pak se zahledím do dálky. Ty si chceš číst, viď? Zeptá se mě a já jen přikývnu. 

Ještě podotknu jednu věc. Všimněte si v knížce nepřátelství místních. To je jev, který je patrný snad na celém světě. Pokaždé, když přijedete někam, kde budete nový, stanete se vetřelcem (u nás typicky zasraným pražákem apod.). Tohle je tak přesvědčivě vykreslené, že to pro mě bylo až "nepříjemné". Poslední roky se setkávám se svými kamarády a známými a snad každý mi řekne, že mu připadá současný svět divný. Něco se děje. Něco špatného, co zatím pobublává někde dole. Tak snad ne, snad je to jen náš dojem, přemíra negativních informací. Špatné je, že lidé nečtou a nepoučí se pořádně z naší společné historie. Vybodněme se na zlé kecy a pomluvy, na nadávky a ega, pojďme si raději číst. Co vy na to? Já vím, zrovna vám to říkat nemusím. Ale určitě máte ve svém okolí někoho, kdo nepřemýšlí hlavou. Mějte s ním trpělivost. Pomozte mu, aby začal používat mozek. Každopádně je pro mě samotného zajímavé, jaké obrazy ve mě tahle knížka probudila. Děkuji za pozornost a opatrujte se. 

_________________________________________________________________________

Dávný slib umírajícímu muži zavede Enza na ostrov u pobřeží Bretaně, kde se nachází více než dvacet let nedotčená pracovna zavražděného sběratele hmyzu. V tomto klaustrofobním prostředí musí Enzo rozluštit šifru, kterou muž zanechal všem na očích. Enzo čelí nepřátelství místních obyvatel, kteří netouží nechvalně proslulou vraždu opět vidět v novinových titulcích. Pohledná vdova, místní rváč, jehož se nepodařilo usvědčit, místo činu zamrzlé v čase, nebezpečná propast u útesů a sbírka matoucích zpráv dělají z případu jeden z nejsložitějších, které Enzo zatím řešil.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 19. května 2023

KNIŽNÍ TIPY - Koule - Michael Crichton (1987)


Koule - Michael Crichton
1987 (1998), Cinemax

Nevím, co jste na základce dělali vy, ale já navštěvoval několik kroužků. Chodil jsem do vlastivědného, ve kterém jsme díky jednomu starému panu učiteli dělali hroznou spoustu pokusů, výletů. Nadchnul nás tenkrát pro hodně nových věcí. Dělal jsem si třeba sám herbář, vystřihoval jsem si z časopisu ABC zvířata a psal si o nich různé zajímavosti. Dalším přelomem v mém životě bylo, když jsem přemluvil rodiče, abychom odebírali časák 100+1. Byl to najednou krásný nový svět. Objevoval jsem, nasával informace jako houba. Bylo asi potom logické, že jsem po Julesovi Vernovi přešel na spisovatele jako je Michael Crichton. Kouli jsem četl třikrát. Jednou ještě na druhém stupni základní školy, podruhé na vysoké, když jsme s jedním kamarádem neustále diskutovali o knížkách a potřetí nedávno. 

Dnes už působí knížka trošinku zastarale. Jasně, jsou tu VHS kazety, spoustu věcí spisovatel ještě vědět a ani nemohl, ale zase na druhou stranu vesmírná loď v hlubinách oceánu, to je klasika nad klasiky. Stejně, podobná sci-fi mám nejraději. Jsou v nich různé technické, biologické i fyzikální zajímavosti, ale nic není přehnané. A zároveň je příběh velmi čtivý. Základem je silný motiv, zajímavé postavy, výlety do psychologie. Co byste taky chtěli po klukovi, který si s bráchou několik let hrál na to, že se potápíme v ponorce jako kapitán Nemo. Krásný svět dětské fantazie se postupně změnil na fantazii ovlivněnou sci-fi. K nám se dostala spousta knížek se zpožděním, mám pocit, že podobná literatura komoušům moc nevoněla. Možná právě proto byly pak devadesátky doslova žněmi. Pro někoho jako já určitě. Knihu jsem pokaždé zhltl jako malinu.

Vlastně ani nevím, jestli jsem někdy opravdu věřil na existenci mimozemšťanů nebo jiné inteligence. I když, znáte to, nikdy neříkej nikdy. Ale ta představa je samozřejmě velmi lákavá a v knihách i filmech se mi moc líbí. Když už zmiňuji film, tak i Koule byla přenesena na plátno. Myslím si, že se její ztvárnění (i díky hercům jako Dustin, Sharon, Samuel) vcelku povedlo. Ale je to jako vždycky. Kniha je o hodně víc košatější, některé věci ani znázornit pomocí obrazu moc dobře nejdou. Každopádně, u mě byla nejdřív knížka a potom film. A to bývá vždy potom těžké. Protože mě při sledování obrazu naskakují moje představy, které jsem si sám vytvořil, když jsem Kouli četl. Zase na druhou stranu, zrovna tenhle příběh by si zasloužil nové zpracování. Akorát by jej museli natočit a zahrát lidi ze staré školy. Některá nová zpracování letitých sci-fi jsou totiž značně nedobrá. A nebo už jsem já moc zkostnatělý. 

Když jsem četl Kouli naposled, uvědomil jsem si, jaký je Michael Crichton skvělý autor. Třeba: "Pro něj jako psychologa to byl jasný přenos: Vláda, čelící ohromným potížím, které není schopna řešit, se rozhodla, že se bude zabývat něčím jiným." No, nepřipomíná vám to něco? Tohle se mi na podobných knížkách vždycky hrozně líbilo. Ten přesah, varování, předložení cesty, která by mohla nastat. Vždyť si to vezměte, kdo by před pár lety řekl, že si budete volat místo se živým člověkem s umělou inteligencí. Zatím je tupá a otravná, ale když si ji srovnám s některými operátory na různých infolinkách... Stejně tak si dovedu představit, že někde hluboko v oceánu, které nemáme dosud zcela prozkoumány (dáváme pořád víc prachů na válčení, než abychom poznali vlastní zeměkouli), je vesmírná loď. A v ní možná několik mimozemšťanů nebo úplně jiná forma života. Třeba bychom se zrovna u nich alespoň trošku poučili a nechovali se pořád jako hovada.

Koule je další knížkou v řadě, která mě utvrdila v tom, že bych se měl více probírat starými výtisky v mé knihovně. Občas v ní najdu poklady. A je pro mě hrozně zajímavé si přečíst knížky, ke kterým jsem se dostal jako mladý, dnes, když se změnil svět, máme internet, umělou inteligenci a posunuli jsme se o hodně dál. Možná tam někde v hlubinách opravdu nějaká záhadná koule je. Možná je v ní uložen i lék na lidskou hloupost. Jednu dobu jsem četl od Michaela Crichtona úplně vše. A zrovna tahle kniha patří podle mě k nejlepším, co vůbec napsal. Za sebe, i za všechny staré sci-fi maniaky doporučuji. Ve své době to byl bestseller, který ale obstojí i v současnosti. Děkuji za pozornost a mějte se co nejlépe. A nezapomínejte, vesmír je nekonečný!

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
V hlubinách vod na dně Tichého oceánu byla objevena evidentně havarovaná kosmická loď. Odkud se vzala? Je nejméně tři sta let stará, a přesto vypadá neporušeně. Proletěla snad na Zemi z budoucnosti černou dírou? Neskrývá ve svých útrobách nějaké nebezpečí? Neměla její posádka sdělit lidské civilizaci nějaký vzkaz z jiného světa? Odpovědi na tyto otázky hledá skupina zkušených vědců vyslaných v největší tajnosti do podmořské stanice v blízkosti lodi. Jejich pozornost neustále přitahuje záhadná koule, kterou v ní naleznou. Poté, kdy se do ní asi na tři hodiny dostane matematický zázrak Harry, začnou se všude kolem nich dít prapodivné věci. Cosi neznámého s nimi pomocí počítačového kódu začne komunikovat, přibývá napjatých situací, kdy přirozenou zvědavost střídají stavy hluboké úzkosti, hrdinové expedice se stále častěji ocitají na hranici mezi životem a smrtí. Jakou moc v sobě ta koule skrývá? Mají šanci přežít?
Příběh plný napětí přináší i řadu typicky crichtonovských otázek o odpovědnosti jednání. Koule je svým způsobem moderním podobenstvím o sisyfovském údělu člověka usilujícího o zachování svého člověčenství.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 12. května 2023

KNIŽNÍ TIPY - Zatmění - Jo Nesbø (2023)


Zatmění - Jo Nesbø
2023, Kniha Zlín

Udělal jsem zase jednou velkou chybu, že jsem se před přečtením knihy podíval na hodnocení ostatních čtenářů. Nevím, asi jsem už starej, ale poslední roky to je jako s filmy. Ty, co mají sto procent, tak se mi nelíbí. Ono taky, dnes může být každý kritikem. Před lety vám stačila jedna mrtvola, dnes jich musíte mít hned několik. Vrah je zásadně bestií, neskutečným úchylem. Mě se Zatmění líbilo. Harry Hole se vrátil. A jedná se o poctivou detektivku, thriller, který se mi velmi dobře četl. Nějak nechápu připomínky, že je děj překombinovaný. Jednoduše není. Stačí mít trošku větší fantazii. Harry samozřejmě hodně pije, ale stále si zachovává svůj styl. Je fakt starej, ale to já se už někdy cítím také. Možná právě proto se mi líbí jeho uvažovaní, způsob vyšetřování. On totiž Jo Nesbø ctí starou poctivou detektivní školu. I když se to občas nezdá. Musím vám prozradit ještě jednu věc. Jakmile nebyl v jeho knihách tenhle hrdina, nebavily mě. Je to vlastně zvláštní, ale jakoby mi v nich něco chybělo. 

Venku už zuřilo jaro, byl jsem zase dlouho venku a celá rodina si zalezla do svých koutů. Každý bychom měli mít i nějaký ten prostor pro sebe. Nasadil jsem sluchátka, dal si do nich starý poctivý death metal a začal jsem číst. Chytil jsem se vlastně hned. Začetl jsem se a těšil se na každou další kapitolu. Pravdou ale je, že já beru četbu, stejně jako poslech hudby, jako relax, odpočinek. Hele a prozraďte mi, jak může někomu vadit, že se v thrilleru objeví několik slepých uliček, návodných pachatelů a důvody k přemýšlení? Nechápu to, dnešní lidi už jsou zmlsaný, pozoruji to ve všech oblastech života. Kolem umírají lidé a nikdo už ani nezvedne hlavu. Nuda, co? Ze všech stran na nás útočí šílené množství informací, které většinu jedinců zcela pohltí. Některým z toho začne hrabat, jiní už vůbec nežijí v realitě. Mnozí čtou tohohle autora už jen kvůli tomu, že je slavný. Ale to je přeci celé omyl. Někteří spisovatelé mívají slabší knížky, ale na Jo Nesba je myslím stále spolehnutí. Alespoň tak to vnímám já.

Já vím, mladí už nečtou skoro vůbec, pro ně jsou písmenka nuda. Zajímají je jen obrázky nebo ještě lépe videa. Musí šokovat. Co je proti tomu několik mrtvých. Přitom, většina postav v tomhle příběhu jsou zkrachovalci, lidé, kteří by neměli být vzorem. Zajímavé téma, nemyslíte? Jde jim ale o to, zachovat si důstojnost a čest. Hledají pravdu, která ale dnes už asi nikoho nezajímá. Harry Hole mi připomíná detektivy z mého mládí. Jdou si svojí cestou, bývají nevrlí, nespolehliví. Ale zase na druhou stranu, mají talent a dokáží se vžít do mysli šílence. Šustil jsem v rohu stránkami a nechápal jsem kritiku, která na tuhle knihu směřuje. Mě se četla fakt velmi dobře. Ihned jsem se naladil na autorovu notu a rochnil jsem si v jeho jazyku, výrazech, nápadech. Na první nádech jsem přečetl za jedno odpoledne asi půlku. Druhý den jsem plynule navázal a Zatmění dorazil. Ihned jsem předal knihu dál a manželka má stejný názor jako já. Líbila se. Jediné, co mě mrzelo, tak že jsem musel čekat, až si budeme moci o knize pokecat. 

Já prostě tyhle severské příběhy miluju. Atmosféru, uličky, počasí, chlad a temnotu. Celý život ke Skandinávii inklinuji. Bohužel, nikdy jsem tam nebyl a nevím, jestli se tam někdy podívám. Zatím máme dvě rozežrané děti, jestli mi rozumíte. A tak cestuji alespoň pomocí knížek. Toulám se pod lampami, piju ve stejném baru jako Harry. Představuji si jednotlivé postavy, vidím je před sebou. Koukáme se spolu na měsíc, který je tentokrát zalitý krví. Víte, já musím autorovi věřit, jinak mě nebaví. Ať si každý říká, co chce, ale Jo Nesbo je stále velmi dobrý vypravěč, který umí vytvořit napětí, vystavět zápletku a k tomu to dělá elegantně a s nadhledem. Co chtít víc? Myslím, že nic dalšího ani netřeba. Pro mě určitě ne. Už jsem to psal několikrát. Pro mě je čtení velmi křehká, osobní záležitost. Pavučina mezi mnou a autorem je vystavěna za dlouhé roky. U Nesba to platí několikanásobně. Co vy na to? Navnadil jsem vás? Já myslím, že pokud máte rádi severskou krimi, neměli byste váhat.

Jen nesmíte číst komentáře od zmlsaných čtenářů. Nebo se účastnit diskuzí na internetu. Vždycky se totiž většinou vyjadřují lidé, kteří jsou negativní ze své podstaty. Jedovatá slina se plive o hodně lépe, než pochvala. Možná právě proto si tolik vážím vaší podpory. Chtěl jsem, aby byly moje tipy záležitostí pro fanoušky dobré literatury. Snad se mi to alespoň trošku povedlo. Harry Hole je starej chlap, se kterých jsme toho prožili spoustu. Byla by velká škoda, kdybychom poslední knížku o něm vynechali. Já si to alespoň myslím. Děkuji vám moc za pozornost a mějte se co nejlépe. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Měsíc se zalévá krví. Třináctý případ Harryho Holea.

Harry se vrací domů z Los Angeles, kde se marně snažil upít se k smrti. V patách má vymahače dluhů a před sebou vraždu dvou mladých žen. Ze zločinu je obviněn známý realitní magnát. Pokud Harry do deseti dnů najde pravého vraha, zachrání hned několik lidí najednou. Jako soukromý vyšetřovatel dá dohromady tým odpadlíků: zkorumpovaného policistu, psychologa umírajícího na rakovinu a bývalého taxikáře, který prodává kokain. Čas letí jako splašený, vrah je vždy o krok napřed a krvavý úplněk se neúprosně blíží.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 5. května 2023

KNIŽNÍ TIPY - Smrt číhá na jarmarku - Anders de la Motte & Måns Nilsson (2023)


Smrt číhá na jarmarku - Anders de la Motte & Måns Nilsson
2023, Kalibr

Tak tohle je přesně detektivka podle mého gusta. Poklidnější, inteligentní. Navíc, já mám vždycky rád, když se rozplétají staré křivdy. Byl jsem zrovna na chalupě v Jizerkách. V malé vesnici v horách. Ihned se mi všechno spojilo v jedno. Tady se také některé věci nezapomínají. Dlouholeté spory, křivdy, které nebyly nikdy narovnány. Je vcelku jedno, že Anders de la Motte & Måns Nilsson píší o švédském venkově. Tyhle vraždy se klidně mohou odehrávat i u nás. Stačí jenom trošku větší představivost. Skvělé také je, že se všechno odehrává ve stylu Agathy Christie, kterou považuji za jednou ze svých nejoblíbenějších spisovatelek vůbec. Důvody vám asi vypisovat nemusím. Hlavní vyšetřovatel, slovutný inspektor Peter Vinston je mi také veskrze sympatický. K Tove Espingové bych měl nějaké výhrady, ale zase na druhou stranu, takových žen je poslední roky velká spousta. Takže za mě žádný problém.

Děj plyne zdánlivě poklidně, úplně stejně jako třeba u nás v pohraničí. Vlastně se tu nic zásadního neděje. Pak přijde vražda a její stín se vznáší všude kolem. Lesy a louky jsou krásné, kopce obdivuhodné a všechno působí tak nějak čistě a nevinně. Jenže jsou tu i lidé, kteří mají neustálou potřebu se nenávidět a zabíjet. Konečně také námět, kterému se dá věřit, mohl se stát i ve vašem sousedství. Žádný geniální sériový vrah, ani detektiv se skoro nadpřirozenými vlastnosti. Naopak, na povrch vylézají obyčejné lidské slabosti. Úplně před sebou vidím jarmark, ruch a ševel. Pak je nalezena mrtvola a děj může začít. Peter tu má svoji dceru, která ale žije s jiným otcem. Osobně se mi hrozně líbí myšlenkové pochody hlavního hrdiny, v mnohém jsem s nim doslova souzněl. Oceňuji i vtip, který se jinak poměrně temným námětem, jakým vražda vždy bývá, příjemně prolíná. Schválně, koho si tipujete jako vraha? Já se tentokrát několikrát mýlil a to přesto, že většinou mívám za ty roky dobré tipy.

Dialogy jsou napsány také velmi uvěřitelně. Mám to takhle rád. Lidé nejsou dokonalí, mají své slabosti a bývají líní. V tomhle má Anders de la Motte velký dar. Zná, jak společnost funguje, jak se mění. Má i zkušenosti, za všechny ty roky i knihy, které napsal, si vytvořil svůj vlastní styl. Manželka mě musela zahnat do postele, zase jsem zapomněl spát. Topili jsme ještě v kamnech, zima se už zase vrátila. Ráno mrzlo a já šel na záchod. Do postele jsem se nevrátil, opláchl jsem si obličej ledovou horskou vodou a zase si sedl ke knize. Odvedle jsem slyšel tiché oddychování své ženy. Jsme tu na chalupě zase po dlouhé době jen sami dva. Bez dětí a mohu vám říci, že to mělo něco do sebe. Jednou, až děti vylétnou z hnízda, to tak bude čím dál tím častěji. Mám vlastně jen jeden problém. Trápí mě mluvit o knihách, které jsem četl a moje milá ještě ne. Nechci ji nic prozrazovat (stejně jako vám) a tak musím různě opisovat, naznačovat a tvářit se děsně tajemně. Vždycky pak čekám, jestli se jí kniha také líbila. A pokaždé si oddechnu, když řekne ano. Máme hodně podobný vkus.

Šli jsme přes kopec na oběd do jedné skvělé hospody ve Smržovce. Vzali jsme to přes náměstí, abychom koupili něco malého k jídlu na večer. Na náměstí byl jarmark. Prodávali tam domácí výrobky, ale třeba i med. Nějak se mi to všechno zase zamotalo dohromady. Čekal jsem, že se někde povaluje mrtvola. Zaplať všichni svatí, nic takového se samozřejmě nestalo, ale fantazie je na tohle děsná děvka. Obzvlášť ta moje, ta někdy pracuje na plné obrátky, i když nechci. Unikám do ní ze současného světa, představuji si, jakým směrem se bude děj ubírat, přemýšlím. Možná právě proto mám tolik rád detektivky a thrillery. Mají v sobě totiž napětí, vášeň. Temnotu a chlad. Většina rádoby vtipných současných prodejních hitů mě nudí. Nevím proč, ale asi mám raději jiný druh humoru. K autorovi si musíte získat osobní vztah, musíte přistoupit na jeho hru a mít rádi jeho způsob vyjadřování. Anders de la Motte je v tomhle mistr, jeden z nejlepších. Tedy alespoň podle mě. 

Ještě bych si dovolil něco malého k té lidské nenávisti. Jsem vždycky hrozně překvapený, pokud slyším od někoho, koho považuji za vcelku normálního, nějakou jedovatou poznámku. Jeho nebo její tvář se zkřiví do nenávisti a já si to potom pamatuji děsně dlouho. Jsem na podobné věci hrozně citlivý. Myslím si totiž, že je lepší mluvit na rovinu. Ono potom to zlé nebublá někde v pozadí a nestane se pak jednou neštěstí. Znáte to, začne to menší pomluvou. Závistí, protože má soused hezčí zahradu i ženu. Končí to několika mrtvými a zničenými životy pozůstalých. Ono je opravdu lepší číst, mít nadhled a dívat se na svět pozitivně. Koneckonců, nic jiného nám nezbývá. A pokud k tomu ještě čtete, není co řešit. My máme svůj svět fantazie. Bylo pro mě hrozně příjemné do něj Smrt číhá na jarmarku pustit. Knihu jsem si užil jako dobré pivo. Mějte se co nejlépe a děkuji za přízeň. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Na prosluněném, idylickém švédském venkově dojde k dalšímu zločinu: smrt v Österlenu tentokrát udeří na jarmarku starožitných a sběratelských věcí, který se každoročně koná v malém místním městečku. Věhlasný stockholmský inspektor Peter Vinston musí znovu přerušit dovolenou, aby se ujal vyšetřování vraždy neblaze proslulého překupníka. K ruce dostane opět Tove Espingovou, ctižádostivou policistku znalou místních poměrů. Oba překvapí, kolik zášti, starých křivd a neodhalených tajemství skrývá svět obchodu se starožitnostmi. Kdo by však byl kvůli nim ochoten sáhnout někomu na život?


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 28. dubna 2023

KNIŽNÍ TIPY - Král Krysa - James Clavell (1962)


Král Krysa - James Clavell
1962, (2003) Knižní klub

Pokaždé, když čtu nějakou knihu, která je napsána podle vlastních zážitků, zasáhne mě o hodně víc. Čeho všeho jsou schopni lidé? Jaké zlo mě ještě dokáže překvapit? Král Krysa je zasazen do Druhé světové války. Hlavní hrdina Peter Marlowe, který je autorovým alter egem, je v zajateckém táboře v Singapuru. Japonci tenkrát stáli na straně zla a z některých momentů se mi chtělo zvracet. Je to hodně silná kniha, která by měla být i takovým mementem, aby se podobné šílenosti už neopakovaly. Jenže jak známo náš druh trpí zapomětlivostí a demencí. Zabíjíme se stále dokola, ubližujeme si, jsme zlí a toužíme po moci. Japonská nátura a krutost mě šokovala. Bylo to vlastně jako vždy u podobných příběhů. Říkám si, kolik historických témat je mi ještě utajeno? Poslední roky mě podobné příběhy hodně baví. Říkám si, co všechno lidi museli vydržet a jak si někdy stěžujeme na zbytečnosti. Ze 150 000 tisíc vězňů přežilo jen deset tisíc.

A uprostřed nich stála postava Krále Krysy. Uměl ledacos sehnat, mohli jste díky němu přežít. Ale byl opravdová krysa. Většinu věcí dělal pro vlastní prospěch. Využíval ostatní. Vždycky si představuji, jak bych v podobných situacích jednal já. Jestli bych dokázal být silný, uměl se ozvat. Nebo bych strachy zalezl do kouta a snažil se jenom přežít. Jen si to vezměte, jak jsme někdy nervózní, když se nestihneme jednou odpoledne najíst. Co to udělá s naším tělem a psychikou. A teď si představte, že budete žít v děsivých podmínkách. Každou chvíli vás mohou zastřelit a jedinou vaší starostí bude hlad. Z lidí se stane tupé stádo, ovládané násilím. Někde hluboko v nás jsou stejně zvířecí pudy. Události posledních let mě o tom opět utvrzují. K tomu si přidejte nemoci, těžkou práci a garantuji vám, že si budete vážit teplé postele i vody v koupelně. Knížka se mi velmi dobře četla, vlastně by se dalo napsat, že jsem ji zhltl asi na dvakrát. Venku bylo ošklivo a na chalupě v Jizerkách jsem měl už všechno hotovo. V kamnech plápolal oheň a já šustil stránkami. 

Nejhorší je, když se stanete netečnými. Když zažijete až příliš zla, když je smrt všude kolem vás. Japonci napáchali šílená zvěrstva. Jejich způsoby mučení a jakákoliv absence soucitu, mě fascinovala. Vyrůstal jsem v úplně jiných podmínkách a nedovedu si představit, že bych podobné rozkazy splnil. Hodně jsem o tom přemýšlel. Proč? Proč tolik zla? Ale i tady, v absolutní temnotě a špíně, se najde někdo, kdo umí přežít. Rozporuplná postava je ten Peter Marlowe. Ale můžeme mu to zazlívat? To nechám na vás. Mám hodně rád podobně vystavěné příběhy, kdy není hlavní hrdina jenom hodný a dobrý. Dělá chyby, které jsou lidské. Někdy na úkor jiných, ale hoďte kamenem, kdo jste bez viny. Navíc je hrozně dobře, že kniha vznikla. Je totiž také svědectvím, které by nemělo zapadnout. Vždycky se mi potom vaří krev v žilách, když vidím v nějakém průvodu lidi, co stále vyznávají stejné pomýlené hodnoty. Nevzdělanost vládne stále světem.

Velmi realisticky vykreslené postavy, silný příběh. Mnohé může odradit samotné téma zajateckého tábora, ale věřte mi, že Král Kryse obstojí i když vás podobné věci nezajímají. V roce 1965 dokonce vznikl i film, který je dobrý, ale abych pravdu řekl, podruhé se na něj dívat nebudu. Ono totiž, když čtete nejdříve předlohu, tak si vytvoříte ve fantazii, jak má která osoba vypadat, jak se usmívat, jak být zlá. A i když se myslím zpracování na plátně povedlo, něco mi vadilo. Ale určitě se také podívejte. Mě osobně třeba hrozně dodnes fascinuje, jak málo pro Japonce, Němce a další jejich spojence znamenal život. Jak pro ně bylo jednoduché a lehké mučit a zabíjet. Jak se potom mohli dívat do zrcadla? Fanatizmus je šílený. Nepochopitelný. Nebyli jsme ale i my zaslepeni socialismem? Dodnes si doplňuji některé mezery z dějepisu. Zrovna tahle kniha mi hodně rozšířila obzory. Poprvé jsem ji četl ještě v dobách, když jsme spolu se svojí ženou byli teprve pár měsíců. Podruhé nedávno na podzim. A zase jsem si z ní vzal spoustu nových poznatků.

Je až šílené, kolik podobných táborů bylo. Když potom byli vězni osvobozeni, mnozí byli tak poznamenáni, že vůbec nevěděli, jak mají dál žít. Zkažené životy, ale alespoň malý kousek naděje. Král Krysa je ale najednou mimo zajatecký tábor nikdo. Nikoho nezajímá a tohle je jedno z velkých poselství, které jsem si z příběhu odnesl. Opravdu, už hodně dlouho jsem nečetl knížku, která je tak poučná, zajímavá a silná. Psal ji sám život. Myslím si, že by měla být povinnou četbou ve školách. Aby se nezapomnělo. Já vím, dnešní mladí nečtou vůbec, zajímají je už jen obrázky a videa. Je to škoda. Protože by věděli, jaké chyby nemají opakovat. Je to hodně smutná a temná záležitost. Mnozí z vás budou šokováni. Ale přesto si myslím, že stojí kniha za přečtení. Má v sobě totiž jednu z věcí, které miluju na čtení nejvíce. Opravdovost. Děkuji vám za pozornost, za vaši přízeň a budu se těšit zase za týden. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Král Krysa (King Rat) je první román Jamese Clavella z roku 1962. Děj se odehrává během druhé světové války a popisuje boj o přežití britských a amerických válečných zajatců v japonském zajateckém táboře v Singapuru. Do příběhu se promítly Clavellovy vlastní zážitky z tříletého pobytu v nechvalně proslulém zajateckém táboře Čangi. Clavell byl jedním z 10 000 přeživších z původně 150 000 vězňů. Jedna z hlavních postav, Peter Marlowe, je autorovým alter egem.

Kniha samotná velmi věrně popisuje japonskou mentalitu v době války. Jejich krutost a odhodlání za každou cenu dodržet daný rozkaz dělaly z japonských zajateckých táborů nejhorší a nejtvrdší místa tohoto druhu. Za těchto okolností se ze zajatců stali lidé, kteří už vlastně lidmi ani nebyli. A mezi nimi muž, který i tam dokázal žít. Říkal si Král a králem i byl. Ostatní zajatci ho nenáviděli, avšak také ho potřebovali. Jeho schopnost opatřit nebo prodat nebo sehnat cokoliv, včetně jídla nebo léků ho chránila. Až přátelství s Peterem Marlowem, anglickým důstojníkem, mu ukázalo, že nejen peníze mohou obohatit život.

První američtí důstojníci, kteří dorazili po japonské kapitulaci do Čangi, nechápali, jak mohli tito lidé přežít. A zajatci, kteří se tolik let těšili domů, měli najednou strach, strach z budoucnosti, strach z návratu domů. A nejhorší šok to byl pro Krále, pro člověka, který byl v táboře téměř bohem a tam venku nebyl nic, bez domova, bez přátel, zlomený a sám.

Tři a půl roku strávených v Čangi podkopalo fyzický i psychický stav zajatců. A přesto přežili…

Přestože je kniha řazena do kategorie beletristické četby, její výpověď je založena na reálné existenci množství podobných zajateckých táborů. Autor dokázal (snad díky vlastním zážitkům ze zajetí v Čangi) dodat knize přesně tolik autentičnosti. Kniha se svým způsobem staví proti odsudkům nasazení atomových bomb vůči Japonsku, jehož odpor byl rychle zlomen těmito krajními prostředky.

V roce 1965 byl román zfilmován.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine