DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkempsychothriller. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkempsychothriller. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 1. března 2024

KNIŽNÍ TIPY - Jestli to řekneš... - Gregg Olsen (2022)


Jestli to řekneš... - Gregg Olsen
2022, Vendeta

Každý den nastupuje do tramvaje chlápek, který vždy dělá svůj vlastní rituál. Stoupne si bokem, protože brzy ráno je plno a sundá si batoh. Potom vyndá knížku a začne si ve stoje číst. Je to až divné, protože všichni okolo zuřivě leští obrazovky svých mobilních telefonů. Dávají lajky lidem, které v životě neviděli. Pán má dobrý vkus. Samá detektivka, kterou jsem většinou již četl. Nikdy jsem nepochopil, jak si může číst, zavěšený na mastné tyči, mezi dělníky v montérkách, ale umí to. To já musím mít klid. Většinou nosím i sluchátka, když je kolem doma moc živo. Pouštím si hudbu, která mi dotváří celkový obraz. Někdy si říkám, že bych mohl napsat diplomovou práci o tom, která muzika se hodí k jakému žánru. Když čtu sci-fi, tak samozřejmě VOIVOD, když vyšetřuji spolu s detektivy, tak dost často death doom. Neruší mě a krásně doplňuje mrazivou atmosféru. Bývám na to hodně citlivý. Na obsah, na hlavní hrdiny, na způsob, jakým přistupuje autor ke čtenáři. Před týdnem měl v ruce knížku Jestli to řekneš... Ihned jsem si ji vyhledal a koupil. Tenhle chlápek má fakt dobrý vkus.

Bylo to ale velmi těžké čtení. Ani ne tak tím, že by byla složitě napsána, ale spíše svým tématem. Mámy jsou vždycky ty, ke kterým se jako děti chodíme schovat. Když máme odřená kolena, když nám někdo ublíží, když je nám jen tak smutno. Zlé matky jsou společností právem odsuzovány. Když jsem tuhle knížku četl, dost často jsem se potom díval z okna a děkoval svému usudu, že ta moje je skvělá. Musí to být šílené. Jenže se to bohužel děje. On je totiž tenhle příběh inspirován skutečnými událostmi. Lidé jsou zvláštní druh. Na jedné straně dokážeme vybrat šílené částky na nemocné, na druhou umíme hnusně ubližovat. Obsah téhle knihy je pro mě absolutní, čiré zlo. Některé pasáže jsem znechuceně odkládal, dýchal hluboce, přesto pak dočítal. Muselo to být šílené. Malé holky, které byly mučeny, týrány. Vždycky když něco podobného slyším a potom dostane násilník podmínku, vaří se mi krev v žilách. Děti se mají chránit. Jsou křehké a mají zažívat jenom radost. Pokud jste na podobné věci hodně citliví, nečtěte to. Opravdu, jinak budete mít noční můry. 

Obdivuji psychology a psychiatry, jak umí naslouchat a vnímat některé bestie. Kniha je psychotrillerem, který ve vás zanechá krvavou stopu. Myslím to vážně. Sestry v tomhle příběhu jsou ukázkou toho, jak někdo dokáže být silný. Spoléhaly se samy na sebe, poomáhaly si a nakonec spatřily světlo na konci tunelu. Trvalo to, navěky zůstanou poznamenané. Mají obrazně i reálně vypáleny na svých tělech rány, které jim budou navždy připomínat, že žily v pekle. Jejich vlastní matka je zrůda. Něco nepředstavitelného. Vždycky, když se něco podobného stane, nechápu, jak se může vyrojit tolik kritiků a blbců, kteří se opovažují hodnotit. Ona je totiž tahle knížka nejen o zvrácenosti a duševní poruše, ale také o nestkutečné síle. Musel jsem si vždy po několika kapitolách vyčistit hlavu. Teď už vím, proč byl ten chlápek z tramvaje tolik smutný. Lidskost, to je to, oč tu běží. Važme si každého dobrého člověka a nenechme si zkazit své životy sviněmi. Dívejte se kolem sebe. Někdy stačí málo a hodně tím pomůžete. 

Je vlastně hrozně těžké o téhle knížce psát. Je příliš osobní. Píše se v ní o věcech, které se velmi složitě vysvětlují. Asi ji dokáží nejvíc pochopit všichni týraní, slabí, všichni ti, kteří něco podobného zažili. Dovolil bych si zde trošku apelovat na to, abychom se konečně pokusili změnit zákony. Třeba si mé řádky přečte i někdo, kdo to dokáže. Jakékoliv násilí na slabých je něco tak hnusného, že by to mělo být vždy velmi důrazně potrestáno. To se bohužel zatím neděje. Dělá to z naší země zaostalou krajinu. Jakmile se totiž stanete rodiči, vnímáte všechny tyhle věci úplně jinak. Dotýkají se vás, protože už do smrti budete mít někde v zadu v hlavě usídlený strach o své ratolesti. Budete je chránit, pomáhat jim. Odklánět od nich zlo. Pochopíte, že jsou to jediné, na čem záleží. Když potom potkáte zrůdy, jako je matka z téhle knihy, nebudete to chápat. Budete chtít zhřešit a vzít spravedlnost do svých rukou. Nikdy to ale neuděláte, protože máte své děti a nechcete, aby vás zavřeli. 

Jestli to řekneš... ve mě doslova rozdrásala spoustu myšlenek. Opravdu hodně jsem přemýšlel. Mám doma dva puberťáky, se kterými je sranda, někdy jsou na zabití, ale pořád se usmívají, sem tam jsou naštvaní, protože jsme "hrozní". Občas mě štvou. Nebývali jsme jiní. Jsme hrozně rád, že vyrůstají v pohodě a klidu. Byl jsem z knížky znechucený. Fascinovaný lidským zlem. Jak píšu výše, rozhodně to není dílo pro slabé povahy. Přesto si myslím, že stojí za přečtení. Možná už jenom kvůli tomu, že si potom budete vážit toho, že se na vás váš potomek bude zlobit kvůli tomu, že jste mu nekoupili jeho oblíbené jídlo. Opatrujte se a dávejte pozor nejen na sebe. A děkuji moc, jste skvělí! Jo, a zavolejte svý mámě. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------
I po více než deseti letech jako by se sestrám Nikki, Sami a Tori Knotekovým při zaslechnutí slova „maminka“ zaryly do srdce dravčí pařáty. Pokaždé spustí lavinu vzpomínek, které byly od dětství jejich tajemstvím. Až dosud. Za zavřenými dveřmi venkovského domu v Raymondu ve státě Washington byla děvčata po celá léta vystavena nepředstavitelně hrubému zacházení, ponižování, týrání a psychickému teroru ze strany jejich matky Shelly. Výheň tohoto pekla ukovala mezi Nikki, Sami a Tori nesmírně pevné pouto, díky němuž byly zranitelné daleko méně, než se Shelly domnívala. Ačkoliv jiní v její zvrácené pavučině uvízli, dcery v sobě našly sílu a odvahu uniknout stupňující se noční můře, jež vyvrcholila sérií vražd.
Kniha Jestli to řekneš… je mučivou a srdcervoucí výpovědí obětí čirého zla – a příběhem jak o něm, tak o svobodě a spravedlnosti, které si Nikki, Sami a Tori vybojovaly s nasazením života. Navždy sestry, oběti už nikdy víc – objevily světlo v temnotě, díky němuž se staly tím, čím jsou dnes – houževnatými ženami, milujícími, milovanými a kráčejícími dál vlastní cestou.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 23. února 2024

KNIŽNÍ TIPY - Panenka - Mo Hayder (2014)


Panenka - Mo Hayder
2014, Domino

Vstávali jsme každou neděli velmi brzo a scházeli se na sídlišti u jedné hospody. Nikde nikdo, jenom my, kteří jsme chodívali na cvičák se psy. Všichni přišli vždy přesně, naši miláčci se neskutečně těšili a nenechali nás zaspat. Holky byly trošku starší než my, zkušenější a pro nás to bylo něco nádhernýho. Normálně se s náma bavily. Vydali jsme se na cestu a vylezli z Boleslavi. Tenkrát tam byl ještě kus pole, většinou rozbahněné. Pamatuji si na jeden víkend, kdy byla pořád mlha. Vlezeme do Kosmonos a jdeme kolem blázince. Stará budova, která byla děsivá sama o sobě. Snažili jsme se být před slečnama za hrdiny, ale byla v nás malá dušička. Z domu šílenství se ozývaly hrůzné skřeky, řev, nářek, jekot. Krve by se v nás nedořezal. Psi štěkali a vrčeli. Ve vzduchu se vznášela bolest. Uvnitř byli zavřeni vrazi a sexuální predátoři. Když jsme šli potom kolem poledne zpět, už to nebylo tak děsivé, přesto jsme vždycky všichni zmlkli a měli oči i uši nastavené na případnou obranu.

Když jsem začal Panenku číst, na své dávné zážitky jsem si vzpomněl. Jedna dívka, se kterou jsem chvilku chodil, dělala v blázinci sestřičku. Párkrát jsem za ní byl. Do smrti na to nezapomenu. Moc dobře vím, o čem Mo Hayder píše. Dovedu si představit tu zakrslou paní Maud, co je přízrakem, dovedu si představit, že bych jako zaměstnanec nechtěl vstávat do práce. Pamatuji si pacienty slintající, kývající se, onanující, řvoucí. Za mřížemi, jako nějaká zvířata, jako šelmy. Bál jsem se a nechápal, jak ta drobounká dívka mohla v tomhle pracovat. Nechce se mi to moc přiznávat, ale byla tehdy silnější než já. Na děti s obrovskými nádory na hlavách a vodnatým pohledem, na ženy, rvoucí si kůži ze tváře, nikdy nezapomenu. Když jsem knížku četl, bylo to pro mě děsivé, všechno se mi vracelo. Člověk si uvědomí, jak je duševní zdraví důležité. Mnohými stále podceňované. Dnešní doba navíc přeje různým frustracím, které se mnou rozvinout v něco hrozného. Schválně, kolik lidí v tramvaji si mluví pro sebe a divně se dívá, případně kývá. Vy nemáte strach? 

První polovina knížky je zdlouhavější, ale nebojte, pak se vše rozjede, že budete tajit dech. Propuštěných pacientů, kteří by měli být nadále zavřeni, známe i z reality spoustu. Divím se, že si to vezmou psychiatři na triko. Máme divné zákony. Slabé tresty za znásilnění, za vraždy. Magorů je asi pořád stejně, ale jsou o hodně víc vidět a mohou být pro někoho bohužel i příkladem. Dcera zná minimálně šest dívek, které se sebepoškozují. Jsou z dobrých, bohatých rodin. Hergot, tahle kniha je napsaná tak sugestivně, děsivě, syrově. Věřím autorce každé slovo. Je to thriller, ale z prostředí, kterému se vyhýbám obloukem. Mám obrovský respekt k lidem, kteří pomáhají, starají se o nemocné. Nevím, jestli bych na to měl sílu. Navíc vyšetřovat vraždy v blázinci, uff. Úplně před sebou vidím šedivé temné chodby, klecová lůžka, svěrací kazajky. Asi bych za chvilku nevěděl, kde je svět šílenství a kde ten normální. Za zdí nebo před? 

Navíc mám pořád od malička neodbytný pocit, že mě panenky sledují. Pamatuji si, že jich bylo pár na chalupě. Ještě po mámě, měly takové divné obličeje. Zkrátka a dobře, různé umělé panny ve mě vyvolávají mráz na zádech. Měl jsem vlastně jen trošinku problém s tím, že jsem zase začal šestým dílem ze série, což nebývá zrovna dobré. Jenže jsem našel knihu ve slevě, když jsem byl v knihkupectví. No, neberte to. Četl jsem s napětím, zase nevěděl o světě a mnohdy ani nevnímal hudbu, kterou jsem u toho poslouchal. Někdy se stávalo, že pustili blázny ven na procházku. Jako děti jsme byly naštvané, když nám na pouti zabrali celý řetízkový kolotoč. Rodiče nám neříkali (asi to sami nevěděli), že mnozí z nich za sebou měli vraždy dětí, znásilnění nebo další hnusné činy. Pro nás to byly zombie (že byli pod práškama jsme samozřejmě také nevěděli). Ale na ty jejich pohledy nikdy nezapomenu. 

Tak to vidíte, člověk si koupí thriller s hnusným obalem, protože ho nalákají ukázky. A potom stráví několik večerů tím, že nemůže usnout, protože se mu vrací staré vzpomínky. Asi to bude potvrzení, že autorka odvedla velmi dobrou práci. Nedávno se mě někdo ptal, proč všechny knížky a muziku chválím. Jednoduchá odpověď. Nemám čas na to, psát o něčem, co mě nebaví nebo mě štve. Není to moje zaměstnání, ale koníček, který mi dělá radost. Panenku si určitě přečtěte, jen asi narozdíl ode mě začněte prvním dílem série. Držte se, děkuji za pozornost a carpe diem, přátelé!

------------------------------------------------------------------------------------------------------
Mo Hayder nastavila laťku děsivého thrilleru výš než kdokoli jiný. Ta laťka teď ovšem byla překonána. Jí samotnou. Psychiatrickou léčebnu Beechway paralyzuje strach: mezi pacienty se šíří davová hysterie a zaměstnanci raději předstírají nemoc, než aby chodili na noční služby. Prastarými chodbami léčebny totiž za nocí obchází Maud, letitý přízrak zakrslé ženy, která si vybírá nahodilé oběti a silou své pokřivené vůle je následně dožene k drastickému sebepoškození nebo dokonce k sebevraždě.
Také Joe Le Grande pociťuje tíseň. Jako koordinátor zodpovídá za hladký chod léčebny, avšak i on začíná podléhat vlivu přízraku. Navíc se zdá, že po kontroverzním propuštění problémového pacienta Issaka Handela začala Maud rozsévat hrůzu i po okolním kraji.
Na pokraji zoufalství se Joe obrátí o pomoc na detektiva Jacka Cafferyho. Ten se ale zrovna věnuje docela jinému případu a navíc se mu nechce věřit báchorkám o jakémsi přízraku. Počáteční skepse ho však opustí ve chvíli, kdy spolu s Joem odhalí detaily o minulosti propuštěného Issaka Handela...


---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER