DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemsci-fi. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemsci-fi. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 12. ledna 2024

KNIŽNÍ TIPY - Počítání hvězd - Mary Robinette Kowal (2021)


Počítání hvězd - Mary Robinette Kowal
2021, Fobos

Píše mi kamarád Goro, jestli prý nechci nějaké knihy, co má dvakrát. Prohlédnu si nafocené obaly a s radostí kývnu. Máme velmi podobný vkus. Uběhne pár dní a jsme domluveni, že mi předá zásilku na koncertě Hypnos v Plzni. Těším se, naše seance v hospodě bývají plné nových informací, vtipů a odcházíme vždy s úsměvem na tváři a hlavou plnou dalších tipů, co si přečíst. Nakonec mi hodí knížky do práce, když končím směnu. Kolem nás se míhají davy oblečené v montérkách a připadám si, jako bychom si předávali nějaký tajný kontraband. Když se nad tím zamyslím, tak to tak trošku je, protože lidí, kteří ještě čteme knížky, zase tolik není. Nechci nikoho podceňovat, ale mí kolegové z firmy většinou jenom sjíždějí bulvár na mobilu. Odtáhnu tašku plnou literárních dobrot domů, chvíli si prohlížím prology a přemýšlím, jakou knížku si přečtu jako první. Po spoustě současných detektivek a thrillerů mám najednou chuť na nějaké sci-fi.

Jsou vánoce, cestuji do Boleslavi vlakem a trvá to nekonečně dlouho. Mám místenky a tak si nasadím brýle a najednou jsem v roce 1952 a na Zemi dopadne meteorit. Přede mnou se začne odvíjet příběh, který mě ihned pohltí. Občas kouknu z okénka, protože jsem vesnice kolem mého města neviděl již spoustu let. Zvláštní pocit, některé jsou v hrozném stavu. Výstavní města jsou lemována domy, které jsou rozpadlé a kolem nich jsou neudržovaná pole. Jenom sem tam nějaká hala. Když totiž nejedete autobusem po dálnici a nepočítáte montovny a další krabice, ale cestujete vlakem, podíváte se na všechno úplně jinýma očima. Přemýšlím, každou kapitolu zhltnu a říkám si, že autorka zahájila sérii, která rozhodně stojí za to. Pokud jste vášnivými fanoušky tohoto stylu, nemělo by Počítání hvězd rozhodně chybět ve vaší sbírce. Přijedu do Boleslavi a ihned jedeme do Jizerek. Výlet do hor, kontrola a údržba chalupy. Zpátky se dostaneme až večer. Moje drahá máma je unavena a tak se dívám chvilku z okna a vzpomínám, jak jsme zde jako třináctiletý klučina hltal podobné příběhy. 

Jak by lidé v padesátých letech reagovali na podobnou katastrofu. Kam by se náš svět vyvíjel. Spisovatelka nabízí svět po apokalypse, po změně klimatu. Vše je napsáno velmi poutavě a já se zase jednou musím omluvit svému předsudku, že mě většinou knihy od ženských moc nebaví. Mýlil jsem se a sypu si popel na hlavu. On ten můj kamarád měl u piva zase pravdu. Čtu si dlouho do noci a mám potom divné sny. Jsou v nich ženy, vědkyně, které stále někdo utlačuje, nedostává se jim uznání, ani nemají v mužském světě příliš šanci. Ráno se pak zeptám mámy, aby mi vyprávěla o babičkách, aby mi popsala, jak vnímala jejich vyprávění o mládí a dětství. Dozvím se spoustu zajímavých věcí. Svět se opravdu hodně změnil. Tedy, jak kde. Ale to už je na zcela jinou diskuzi. Po několika dnech strávených ve svém rodišti jsem trošku neklidný. Na čtení totiž není příliš času. Musím se vrátit o několik stránek zpět, abych si doplnil informace. Mozek je stejně zvláštní zařízení. Někdy si pamatuji přesně věci, které vůbec nepotřebuji. Vyjedu velmi brzy ráno, ještě je tma a vlak, který směřuje zpátky do Prahy a potom do Plzně, je plný mladých kluků a holek. Shodou okolností vyslechnu jejich rozhovor o vánocích. Spousta z nich dostane pod stromeček jako každý rok knížku. Málokdo si ji ale doopravdy přečte.

Těším se domů, mám totiž dovolenou a mí potomci i manželka chodí ještě do školy a do práce. Další den spím poměrně dlouho. Pomalu se přehodím do volnějšího stylu a naladím se na čtení. Pustím si nové DUSK, doom death metalovou skupinu, která se vrátila ve velkém stylu a znovu otevřu knížku. Musím ji dnes dočíst. I stane se, akorát zapomenu na oběd a svačinu. Není to klasické sci-fi, v knížce najdete i spoustu pasáží, ve kterých se řeší společenské problémy, rasismus, gender. Zkrátka věci, které mohou některé čtenáře odradit. Záleží na vás. Osobně si myslím, že jsou to stále zajímavá témata, ono totiž, když se rozhlédnu kolem sebe, tak pořád existuje spousta zamrzlých tupců, kteří mají stejné názory, jako měli některé postavy v roce 1952. Zdálo by se, že jsme dnes již dál a chci věřit, že ano, ale někdy musím stále kroutit hlavou. Základní téma s dopadem meteoritů a následným rozvojem kosmonautiky bude ale určitě vyhovovat všem čtenářům sci-fi klasiky. Za mě je vše v pořádku a těším se na další díly série. Líbí se mi pohled autorky na svět a hlavní hrdince hodně fandím.

Když jsem byl malý, tak jsem si představoval, že v roce 2024 už budeme dávno létat do vesmíru na dovolenou. Nebo jen tak, třeba pracovně. Nestalo se tak. Místo toho, abychom bádali a objevovali, tak se stále zabýváme politikou, svými egy a pořád s chutí zabíjíme nevinné. Tak snad bude jednou svět lepší alespoň pro moje děti. Pevně v to věřím. Pokud vás baví sci-fi a máte otevřenou mysl, neváhejte ani chvilku. Počítání hvězd je velmi dobrou knihou. Děkuji za přízeň! A nezbývá než poděkovat opět i mému kamarádovi Gorovi! Skvělý tip!

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
V roce 1952 dopadne na Zemi obří meteorit a zničí celé východní pobřeží Spojených států. Kvůli následné změně klimatu se naše planeta stane brzy neobyvatelnou a lidstvo má jedinou šanci na přežití. Musí se urychleně pokusit o kolonizaci vesmíru. Vznikne mezinárodní koalice, jejímž cílem je osídlit nejprve Měsíc a následně Mars. Matematička Elma Yorková na projektu spolupracuje jako výpočtářka, ale sní o tom, že se stane astronautkou. V cestě jí však nestojí jen technické obtíže, ale především předsudky většinové společnosti tehdejší doby, bránící ženám účastnit se letů do vesmíru. Jako bývalá armádní pilotka se s tím nehodlá smířit.
Jak by lidé v padesátých letech reagovali na takovou katastrofu a následnou akutní hrozbu změny klimatu? Jak bude probíhat pokus o záchranu lidstva v době, kdy je rasismus a sexismus společenskou normou? Příběh alternativní historie se nezabývá jen technickou stránkou dobývání vesmíru, ale především společenskými problémy, kterým lidstvo čelí i tváří v tvář nevyhnutelné záhubě.
Přední současná americká autorka sci-fi a historické fantasy Mary Robinette Kowalová získala za svoji trilogii o Lady astronautce řadu prestižních ocenění včetně ceny Hugo za nejlepší román roku 2019 či cenu Nebula za nejlepší román roku 2018.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 22. prosince 2023

KNIŽNÍ TIPY - Smrtka - Neal Shusterman (2018)


Smrtka - Neal Shusterman
2018, Yoli (ČR)

Nejhorší je, že se množí nejvíc ti hloupí a tupí. Alespoň tak to vidím poslední roky já. Kdysi jsem čítával staré sci-fi a přemýšlel, jak nakonec naši planetu zničíme. Jaderná katastrofa, mimozemšťani, nějaká šílená choroba nebo genetické úpravy. Vyberte si. Smrtku od mého oblíbeného spisoovatele Neala Shutermana jsem četl teprve nedávno. Po předchozém skvělém Suchu, mě opět mrazilo. Celá kniha má takovou pochmurnou atmosféru. Pečlivě vybudovaná fikce o přelidnění naší planety není daleko od reality. Možná se vám zdá, že u nás v Evropě vymíráme, ale to je jen zdání. V celkovém měřítku je nás čím dál tím víc a začíná to být neúnosné. Autor pracuje s myšlenkou, že jsme jako lidé dospěli, vymýtili jsme nemoci a zastavili jsme stárnutí i smrt. Šílené, co?. Ono tedy, již dnes je lidský život v průměru o hodně delší, než dřív. A teď si představte, že bude muset být vytvořen úřad, který bude muset váš život ukončit. Proto název Smrtky.

Kdo o tom bude rozhodovat? Jak bude vše probíhat? Na to se vám bude snažit kniha odpovědět. V některých momentech sice nalezne pár nelogičností a osobně si myslím, že by to takhle nakonec nemohlo fungovat. Znáte lidi. Ale musím uznat, že se mi knížka četla velmi dobře. Pak jsem viděl ve zprávách, jak se dávají na pochod díky válkám, suchu a hladu celé národy a uvědomil jsem si, že planeta přelidněná už opravdu je. Když si k tomu ještě připočtěte, že je spousta jedinců, kteří nejsou zvyklí pracovat a dodržovat pravidla, potom najednou působí knížka poměrně realisticky. Nechali byste si vložit do hlavy čip? A neděje se to už náhodou? Říkáte, že ne? A co když vám pak bude zaručena nesmrtelnost? Myslím si, že by každý přemýšlel. Muselo by ale být nějak ošetřeno i tělo, aby nestárly kosti a tkáně. S tím si ale určitě časem nějak poradíme, tomu věřím. Pokud se tedy do té doby nezničíme. Přiznávám, že mě podobné úvahy a situace stále baví. Rád nad nimi přemýšlím. Pořád jsem totiž toho názoru, že to nebude dlouho trvat a ocitneme se na rozcestí. Buď přežijeme a nebo se zničíme. 

Představa dokonalého světa s sebou nese pokaždé temnotu. V každém z nás je i kus zkaženosti. Ke komu byste se přidali? Uměli byste brát ostatním život? I kdyby to bylo v rámci řemesla pro dobro ostatních? Tahle knížka vám nahlédne do svědomí. Sám nevím, co bych si vybral. Už teď si spoustu nových technologií nejdřív očuchám, zkusím si je nějakou dobu používat a dost často je opustím. Nebaví mě. Rád sleduji nové trendy, ale nechytám se u všeho. Jenže jsem výjimkou. Dnes už vám napíše email jen staromilec, všichni chatují a mě to nebaví. Nemám rád mlácení prázdné slámy. Znamená to, že jsem mimo? Sociální sítě mě k smrti nudí, přesto je "musím" používat. Mnozí ani neví, že naše stránky nejsou jen na facebooku. Můžete se snažit sebe víc, ale většina používá jen to, co ostatní a neradi mění své návyky. Někdy si připadám, že žiju ve své vlastní bublině. Přežiju v budoucnosti já a nebo ti, co půjdou s dobou a nechají si dát do hlavy čip? Nevím, ale je fakt, že jsem nad těmito věcmi také dlouho přemýšlel, když jsem četl Smrtku. 

Na Nealovi Shustermananovi mám rád, že se jeho knihy hrozně těžko vysvětlují a popisují. Je opravdu lepší si je přečíst. Ony jsou totiž plné poměrně hlubokých a zajímavých myšlenek. Dost často se dotýká filozofie, pokládá spoustu otázek a nabízí i způsoby, jakým směrem bychom se mohli jednou vydat. Smrtka na mě potom působila celou dobu poněkud znepokojivě. Ano, tohle je přesně to slovo - znepokojivé. Nevím jak vy, ale já to tak nějak čtu mezi řádky. Lůza má čím dál tím větší slovo, hloupých je čím dál tím víc a ti chytří nějak neví, co s tím. Zřizujeme úřady a ty vydávají rozhodnutí, které nikdo nedodržuje. Chaos opět začíná. Třídíme odpadky a odvážíme je na druhou stranu zeměkoule, kde je hodíme do oceánu. Nejistá budoucnost zaručena. Stejně jako v případě Smrtky, se děje spousta věcí, které nemůžeme ovlivnit. Jak to celé dopadne? V realitě nevím, ale vize, kterou předkládá tahle kniha je svým způsobem pěkně děsivá.

Na jednom koncertě mi řekl jeden známý krásnou větu. Ty vole, konečně někdo, kdo píše o knhách, které čtu i já. Byl jsem velmi mile překvapen, když se potom i mezi ostatními rozvířila diskuze o dobrotách, které se vám snažím každý pátek předkládat. Nikdy jsem nechtěl a nikdy nebudu kritikem. Stejně jako u muziky jsem jen obyčejným fanouškem. Rád poslední roky sedím, čtu si a k tomu poslouchám nějakou oblíbenou kapelu. Smrtku si určitě přečtěte, ani nemusíte být fanoušci sci-fi.  Mějte se co nejlépe a snad bude naše budoucnost lepší, než v případě dnešního tipu. Děkuji za pozornost. 


KNIŽNÍ TIPY - Sucho - Neal Shusterman & Jarrod Shusterman (2019):

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ve světě budoucnosti lidstvo zvítězilo nad nemoci, stárnutím a nakonec i nad smrtí. Nikdo neumírá a Zemi hrozí přelidnění. Jedinými, kdo může ukončit život, jsou tak „smrtky“. Dva mladí lidé, Citra a Rowan, jsou vybráni, aby se stali učedníky tohoto řemesla – což je role, po níž ani jeden z nich netouží. Musí si osvojit „umění“ brát život, a přitom mít na paměti, že když se jim to nepodaří, mohou vlastní život ztratit. Okolnosti je postaví proti sobě a brzy je jasné, že pokud jeden z nich vyhraje, druhý musí zemřít… Za dokonalý svět je třeba zaplatit vysokou cenu.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 10. listopadu 2023

KNIŽNÍ TIPY - Farma zvířat - George Orwell (1945)


Farma zvířat - George Orwell
1945 (1991), Práce

Včera začala další válka. Záběry ve velmi vysokém rozlišení. Přímý přenos smrti. Tisíce let staré spory o víru, o tu jedovatou rakovinu, která nás kdysi nakazila. Největším nepřítelem téhle planety je člověk. Odstraňme jej a problém přestane. Tuhle myšlenku jsem si vzal z téhle knihy kdysi a myslím si to i dnes. Bylo období, kdy jsem doufal, že jsme jako druh trošku zatáhli za brzdu a dali se dohromady, ale mýlil jsem se. Jsme stále stejní. Horší než zvířata. Milujeme moc, rádi ubližujeme jeden druhému. Potkat jedince, kteří jsou ze své podstaty hodní a dobří, je stále vzácnost. Většina lační po krvi. Jak si jinak vysvětlit situaci, která je ve společnosti? George Orwell by měl být součástí povinné četby. Kdysi mi jeho knihy připadaly trošku přitažené za vlasy. Ale poslední roky mu dávají za pravdu. Vždycky jsem býval optimista a díval jsem se na svět s úsměvem. To stále platí, ale už jsem ochoten přistoupit na myšlenku, že se jednou zcela zničíme. A možná je to dobře. Restart by asi nakonec neuškodil.

Ve farmě zvířat je velká spousta myšlenek, které by se měly tesat do kamena. "Každá revoluce končí tím, když se nová prasata dostanou ke korytům“. Člověku běhá mráz po zádech, když si uvědomí, kdy kniha vyšla (1945). Orwelův svět není příliš hezké místo k žití. Zažil právě Druhou světovou válku a bylo to pochopitelné. Poprvé jsem knihu četl v devadesátých letech, když jsem byl student vysoké školy. Bylo po sametové revoluci a příběh mi připadal šílený. Nechtělo se mi moc věřit tomu, že by lidé opravdu takoví byli. Jenže historie mluví jinak. Události posledních let, další války, pandemie, tohle všechno nechalo na povrch vytéct jako nějaký hnis to nejhorší, co v nás je. Sociální sítě plné nenávisti, zprávy bez krve nikoho nezajímají. Mocní jsou ještě mocnější a na životě jedince stále vůbec nezáleží. Orwell ukazuje, že i ta nejabsurdnější a nejnesmyslnější idea se může stát krutou skutečností. Asi se pohybuji v bublině, ale i kolem mě chodí lidé, kteří dnes opravdu věří tomu,  že na Měsíci nikdo nepřistál a že Země je placatá. Bohužel, není jich málo. Možná právě proto je potom možné spatřit dav, krmený nenávistí.

Orwell je opravdu tak hrozně aktuální, že jsem vždycky přečetl pár stránek a neustále jsem kýval hlavou. To je přesně ono, tohle zažíváme, říkal jsem si často a je mi z toho tak nějak divně a smutno. Asi bych chtěl pro své děti lepší život a svět. Mám dokonce pocit, že jsem udělal málo, že jsme měli všechno to zlo a nenávist udusit v zárodku a nenechat ho bujet s tím, že každý má právo na názor. Demokracie není pro všechny a pro každého. Je to hrozně křehká záležitost, která se musí hýčkat. Bohužel, proti debilitě funguje jenom síla. Představa, že se vzbouří zvířata a ovládnou nás není zase tak nereálná. Třeba krysy nebo mravenci aspoň nezabíjejí sebe sama. Tak koneckonců, proč ne? Jen si to představte, ono by se toho zase tolik nezměnilo. Mění se jen jedinci, systém zůstává. Osvětu můžete dělat mezi těmi, kteří o to stojí. Hodně nad tím poslední dobou přemýšlím. Zrovna před chvílí jsem viděl fotku mladé holky, která šla na festival. Roztrhali ji na kusy. Jen tak, protože proti něčemu bojují. Škoda mladého života. Co by asi udělaly krysy, nebyly by prasata chytřejší? Nevím, už si tím nejsem jistý.

Farma zvířat bývá často přirovnávána k Sovětskému svazu, ale neplatí to jenom pro ně. Možná byl socialismus předlohou, ale osobně se podle mě dá kniha aplikovat na jakýkoliv podobný systém. Některé prvky lze nalézt u různých církví. Vždyť si to vezměte. Po poměrně dlouhém období klidu, ve kterém jsme toho příliš neudělali (mimo pár skvělých technologií, které stejně neumíme pořádně používat) jsme se vrátili zase o spoustu let zpět. Zabíjíme se stále pro barvu pleti, pro názor, pro víru. Proč? Naivně jsme si mysleli, že už jsme dál, lepší, chytřejší, ale není to pravda. Bohužel. Vidíte to? Kolik obrazů, představ, souvislostí jsem našel. Farma zvířat mě bavila před lety i dnes. Dokonce bych řekl, že v součanosti je ještě víc aktuální. Četl jsem a před očima se mi promítaly jednotlivé dějinné události. Není to veselé čtení, Orwell byl socialista, ale kritický. Moc dobře věděl, kam společnost směřuje, znal její slabosti i nálady. 

Včera začala další válka. Záběry ve velmi vysokém rozlišení. Přímý přenos smrti. Tisíce let staré spory o víru, o tu jedovatou rakovinu, která nás kdysi nakazila. Na začátku jsou vždycky ideály a myslíme to s vámi dobře. Revoluce, nový krásný svět. A končí to totalitou, despotismem a nesvobodou. Kdo s námi nesouhlasí, toho zabijeme. Fandíte prasatům? Nebo krysám. Co vy na to, tyrani? Já vám nevím, poslední roky jsem nějaký skeptický. Když čtu příspěvky některých lidí, když vidím svět kolem sebe. Zatím máme relativní klid, zatím se máme dobře. Ale nějak mi připadá, že si toho nevážíme. Je to hodně depresivní čtení. Když si uvědomíte, co se kolem nás děje, co nás čeká? Uvidíme. Zatím si budu číst a kdyby něco, tak se přidám na tu dobrou stranu. Která to bude? A bude opravdu dobrá? Nevím. Já fakt nevím. Farmu zvířat by si měl přečíst každý. A to nejlépe vždy předtím, než půjde k volbám nebo řvát na náměstí. Děkuji za pozornost. Mějte se co nejlépe. A dávejte bacha na zvířata, jsou chytřejší, než vypadají. 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Farma zvířat je alegorický satirizující román George Orwella, ukazující formou bajky politické vztahy a děje mezi lidmi. Autor se důsledně vyhýbá vysvětlujícím komentářům, ale vzhledem k době napsání díla je nejzjevnější podobenství se stalinistickou degenerací Sovětského svazu. V příběhu se objevuje skupinka zvířat, která se vzbouří a vyžene lidi z farmy, na které žije, a vede ji sama. Jejich vláda se však postupně zvrhne v brutální tyranii. Tento román byl napsán v průběhu 2. světové války a vydán srpnu roku 1945. Ačkoliv nebyl do konce 50. let příliš úspěšným, dnes je jedním z nejznámějších děl autora, stejně jako např. antiutopický román 1984.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 13. října 2023

KNIŽNÍ TIPY - Přelévat moře - Jan Dobraczyński (1971)


Přelévat moře - Jan Dobraczyński
1971, Vyšehrad

Zeptám se opatrně. Jaký je váš vztah k víře? Věříte ještě v člověka? V to domestikovaný zvíře, které poslední dobou nedělá nic jiného, než že pracuje na svém sebezničení? Ne, vážně. Jako malého mě na základce pořád strašili. Že na nás brzy zaútočí, že budeme ozářeni. Spolužačky plakaly, jednu jsem držel za ruku a tvrdil ji, že bych ji ochránil vlastním tělem. Promítali nám záběry z Hirošimy. A teď si představte, že se to doopravdy stane. Že se všechny ty noční můry, které nám zanesly soudružky učitelky do hlavy, stanou skutečností. O světě po jaderné katastrofě je i kniha Přelévat moře od polského autora Jana Dobraczyńskeho. Za socialismu se zde moc sci-fi knih sehnat nedalo a když malý Jakub začal chodit do knihovny a potkal krásnou knihovnici Kláru a její oddělení sci-fi a fantasy, nechal si ohmatané výtisky rád doporučovat. Jednak to byla hodně vyvinutá dívka a jednak měla opravdu skvělý vkus.

Je zajímavé, jak se každý z mých kamarádů dostal ke knihám úplně jinak. Někomu bylo sci-fi dokonce zakazováno, protože je to prý pokleslá literatura. Někomu je nosil otec, jinému babička. Já si musel vždycky všechno vybojovat sám. Hledal jsem, pročítal úvody a popisy knih, hltal jsem všechno. Stejně jako hudbu. Pamatuji si, že bylo už šero a zima. Kolem paneláku na sídlišti v Boleslavi kroužili krkavci. Za pár dní bych měl mít narozeniny. Zarudlý pozdravím spolužačku a sousedku, kterou tajně miluju. Nedávno jsem odrostl knihám K.O.D. a už mám za sebou Artura C. Clarka, už jsem četl i Já , robot. Začínám, ale učím se rychle. Základka je pro mě jednoduchá. Mě stačí přelouskat sešit o přestávce před hodinou. Jinak není čas. Musím chodit ven, hrát hokejbal, kecat s klukama a pak si večer číst. Dnes už vím, že budu muset rozsvítit baterku, abych nerušil bratra. Je mladší a potřebuje víc spát. Nedávno měl zápal mozkových blan. Hele, co je to všechno proti tomu, když nepřežije skoro nikdo. Začtu se a jsem na spálené zemi. Potkávám několik přeživších kněží. Zrovna obnovují zbytky víry a sutinách zničené civilizace.

Usnu pod peřinou a ve snu zahlédnu mámu, jak mě bere knihu a pokládá jí na stůl. Nesmím se zítra zapomenou podívat do encyklopedie. Některé věci ještě nechápu. Probudím se brzy a málem nestihnu školu. Čtu si za chůze. Nemůžu se odtrhnout a celý příběh dolouskám o velké přestávce. Zbývá mi ještě spousta dní, můžu si klidně dát všechno znovu. Knihu vracím krásné Kláře a koktám u toho. Usměje se na mě a vypadá to, že moje rozpaky vůbec nevnímá. Baví se se mnou jako s dospělým. Je jedna z mála. Neptá se mě, jako babička, jestli se u těch knížek nebojím. Nekroutí hlavou nad některými tématy jako matka a neříká mi, nečti tolik, zkazíš si oči, jako druhá bábi. Pro Kláru jsem čtenář, kluk s vlastním názorem. Občas mě přistihne, že se jí dívám na prsa a nebo na zadek. Nekomentuje to. Za několik let u ní budu dělat brigádu, ale to ještě nevím. Zatím jí popíšu apokalypsu, kterou jsem ve knize viděl. Takhle nějak to musí vypadat kolem Černobylu, řekne mi a já moc nevím, o čem mluví, protože ještě nemám skoro žádné informace. Ale dělám, že jí rozumím. Pak ještě dodám, že se mi knížka četla fakt skvěle a že moc děkuju za tip. Řekne, že není zač, osloví mě jménem a já mám pak sny, které se mi dlouho vrací. 

Mohl jsem pak po letech děsně machrovat v kroužku vysokoškolských spolužáků, se kterými jsme se bavili o knihách. Přelévat moře bavilo všechny. Byli jsme sice hodně zaměřeni na západ, hltali jsme všechno to, co se k nám ještě nedávno nesmělo dostat, ale spoustu polských i ruských autorů máme moc rádi. Jan Dobraczyński je mistr ve svém oboru. Mnohokrát jsem si na něj vzpomněl. Když jsme nosili roušky a města byla prázdná, když nám zase hrozili, že odpálí pár raket. Také v poslední době, když se ke mě dostalo několik knih o Černobylu. Uzavřená oblast, geneticky zmutovaná zvířata, lidé, kteří stále umírají. Politické boje, je to pořád stejné a zrovna tahle knížka má spoustu vrstev, které vás donutí k zamyšlení. Opravdu, pokud jste milovníci sci-fi a nejen vy, přečtěte si, rozhodně to stojí zato. Je to taková stará, poctivě napsaná klasika a opět je hrozně zajímavé, jak viděl autor svět a jeho směřování v sedmdesátých letech. Myslím, že budete mnohokrát překvapeni.

Už dávno nejsem malej kluk. Čtu ale pořád rád. Řekl bych, že čím dál tím víc. Nějak zjišťuji, kolik je oborů, které neznám, oblastí, které stojí za to prozkoumat. Potřeboval bych jen víc času a klidu. Dávám si čtení a knihy za odměnu. Jako takovou dobrotu, když jsem unavený, když je mi smutno, když jsem vytlemený. Přelévat moře je hodně temná knížka, která se rozhodně hodí k nastávajícímu podzimu. Je o víře, o člověku, o cti, o bolesti. Nevím proč, ale poslední dobou mě podobné post-apokalyptické příběhy nějak zvláštně přitahují. Jen si říkám, doufám, že to není nějaká předtucha. Snad ne. Jinak bychom si nemohli číst. Moc vám děkuji za vaše milá slova, opravdu si toho vážím. Je pro mě hrozně skvělé, vědět, že jsou lidé, které jsou na stejné vlně jako já. Opatrujte se a zase za týden. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Známý autor Jan Dobraczyński, který bývá nazýván polským Greenem a jemuž u nás vyšla nejedna kniha — vzpomeňme jen na Listy Nikodemovy — se ve svém románu „Přelévat moře“ obrací k nejpalčivějším problémům naší neklidné současnosti. Války a trvalá hrozba atomové katastrofy inspirovaly autora k vytvoření vize, časově situované na konec našeho století, kdy je Evropa po výbuchu atomové bomby spálena a smetena s povrchu země. Katastrofu přežije pouze hrstka lidí, mezi nimi tři kardinálové a několik kněží, kteří mají v těchto kritických chvílích před sebou velmi závažný úkol — obnovu církve na sutinách tisícileté civilizace. Autor obrací svou pozornost k církvi a k náboženství v moderním světě a k problémům morálním, které se vyhrocují v okamžiku, kdy je přerušena základní existenciálni kontinuita celého lidstva a kdy už není hodností, úřadů ani slávy. Zůstává jen člověk, nahý člověk, zmítaný svými slabostmi a vydaný na pospas důsledkům nečekaného zvratu, a tento člověk má vydat svědectví o své víře, naději a lásce. Román Jana Dobraczyńského je otřesný svou opravdovostí a upřímností. Je to kniha, nutící člověka zamyslet se nad věcmi, které míjel v každodenním životě, přestože volaly po jeho pozornosti.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 29. září 2023

KNIŽNÍ TIPY - Alenčiny narozeniny - Kir Bulyčov (1974)


Alenčiny narozeniny - Kir Bulyčov
1987 (1974), Svoboda

Nás bylo osm bratranců a moje dcerka byla první dívkou v rodině po hodně dlouhé době. Řeknu vám, to je úplně jinej svět, se kterým jsem se musel jako otec trošku poprat. Dnes už je to velká chytrá holka, ale když jí bylo sedm, osm let, sháněl jsem nějaké knížky, které bychom jí mohli číst. Problém trošku nastal, že když čtu já, tak to děti nebavilo. Neumím u toho dýchat a rozčilovalo je to. Musela tedy moje žena. Jeli jsme tenkrát myslím z chalupy a vraceli se po týdnu už v pátek kolem poledne. Krásná dovolená, na které jsme dětem četli knížky úměrné jejich věku. Jen už nám nějak docházely nápady. Skočím do antikvariátu. I stalo se a paní za pultem mi doporučila Alenčiny narozeniny. Pamatuji si, že když mi o knize vyprávěla, měla takový ten zasněný výraz, který mívají lidé, kteří vědí, už se někdy s příběhem setkali. Knihu jsem ale musel zpočátku odložit a chvilku počkat, až pomine šílenství kolem jednoho malého čaroděje z Bradavic. 

Synka tahle knížka vůbec nebavila. Ale u dcery se jednalo normálně o "prokletí". Hrávala si na Alenku, cestovala časem a já byl takový ten hrdý otec, který před kámoši machroval. To víte, naší dceři čteme Kira Bulyčova. Všichni koukali a myslím si, že jsem tenkrát tuhle knihu víceméně spoustě lidem vnutil. Je to opravdu výborné čtení. Vždycky si říkám, že napsat knihy pro děti musí být hrozně těžká disciplína. My dospělí máme občas tendenci ty malý smráďata podceňovat. Alenčiny narozeniny jsou navíc nadčasovým dílem. Jasně, vaše dítko se možná bude ptát, co jsou to telefonní budky a některé věci z Moskvy pro ně budou nepochopitelné (stejně jako pro vás), ale o to tady vůbec nejde. Je to napínavé, milé, jsou zde záhady, zkrátka všechny věci, které děti milují. Vy si knížku určitě zamilujete také. Znovu jsem ji vytáhl nedávno, je to několik týdnů. Jak asi dobře víte, tak jsem se od dob covidu pořádně podíval do své sbírky a řekl si, že přečtu spoustu knížek, co jsem kdysi miloval. A uvidím, jak na mě budou dnes, po letech působit.

Seděl jsem zrovna v křesle a usmíval se. Co to čteš tati? Ptá se mě dcerka a pak trošku ohrne nos. To je pro děti! Řekne a já jen zamručím. Je v pubertě a je to velká holka. Chápete? A stejně ji pak přistihnu, že si večer knížkou listuje. Nevidí mě a nechám jí v klidu. U večeře se potom usmívá stejně jako já. Alenčiny narozeniny zkrátka takové jsou. Je to vlastně sci-fi, ale napsané tak, aby je děti milovaly. A nejen ony. Byl jsem až překvapený, jak mi všechno spínalo. Z paměti mě vylézala velká spousta vzpomínek. Některé pasáže musela číst manželka několikrát. Znáte to, děti mají takovou jednu schopnost. Usnou ihned, bez varování. A vy čtete dál a dál. Potom se musíte vracet, až víte některé věci nazpaměť. Jinak musím pochválit překlad, který je dle mého dokonalý. Číst tuhle knihu je opravdová radost. Až si ji přečtete, tak mi dáte určitě za pravdu. 

Zajímavé také je, jak si autor přestavoval některé věci. Cestování časem je vždycky ošemetné téma. Nikdy nevíte, co z toho vyleze. Tentokrát se jedná o dva poměrně dlouhé příběhy, u kterých jsem se bál, jestli je dcerka vstřebá. Ino, co bych vám říkal, chytlo jí to od první chvíle. A ani se moc na nic neptala. Ono je to asi také o fantazii, schopnosti se do příběhu ponořit. To není samozřejmě každému dáno. Ale je fakt, že díky podobným knížkám si myslím, naše dcera čte. Získala si návyk a dnes už nám některé nové knihy dokonce doporučuje. Má mladší a čerstvější mozek, není tak unavená. Mě trvá přečíst knížku docela dlouho, ona čte jak drak. A pamatuje si všechno, narozdíl ode mě, který už asi fakt někdy stárne. Já vlastně ani nevím, jestli jsou Alenčiny narozeniny víc pro holky nebo pro kluky. Asi pro holky, ale v závěru je to jedno. Faktem nakonec je, že za čtení téhle knížky se rozhodně stydět nebudete. A můžete být klidně sto kilovej chlap jako já. 

Byl jsem teď na padesátinách. Kecáme, bavíme se a protože pár mých kamarádů taky čte, tak jsem na ně zkusil několik nápadů. Sci-fi jich moc nemusí, ale Alenčiny narozeniny znali všichni. Holky dokonce říkaly, jak je to jako malé děsně bavilo. Dnešní tip je tak hlavně pro všechny rodiče, kterým nestačí jenom strčit do rukou svého dítka tablet. Já vím, je to těžké, uspěchané a hektické, ale věřte tomu, že Alenčiny narozeniny jsou silné i dnes, v době, kdy je hrozně těžké knihou konkurovat jiným druhům zábavy. Ale třeba se zadaří. Zkoušejte to, za to nic nedáte. Když jsem knížku dočetl, potkal jsem dceru v kuchyni. Tati, hele, já si tu Alenku půjčím, jo? Chtěl  jsem něco děsně vtipnýho zahlásit, ale přemohl jsem se. Jenom jsem odcházel do obýváku jako hrozně pyšnej táta. Mějte se krásně a přeji hezký den. Nejlépe s knihou. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Knížka je druhou částí souborného vydání Alenčiných dobrodružství a přímým pokračováním Alenky z planety Země. Obsahuje příběhy Alenčiny narozeniny a Za sto let.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 1. září 2023

KNIŽNÍ TIPY - Zpěv drozda - Walter Tevis (2008)


Zpěv drozda - Walter Tevis
2008 (1980), Laser-books (Laser)

Nastavá postupný úpadek civilizace. Mezi lidmi je obrovské množství drog, nenávisti a zloby. Svět ovládá jenom několik jedinců, kteří se sami dosadili na trůn. Mají v podstatě neomezenou moc a je jim všechno jedno. Několik tisíc mrtvých? No a co, něco na tom vyděláme. Skoro všichni ztratili schopnost se poučit z historie a jenom sledují rádoby legrační příspěvky na obrazovkách. Potřebujeme víc dopaminu, víc šokujících zpráv. Nepřipomíná vám to něco? Tahle kniha byla vydána v roce 1980 a když jsem ji kdysi četl na koleji poprvé, tak jsem si říkal, že je trošku přitažená za vlasy. Pohyboval jsem se sice po různých brigádách, ale jinak jsem byl obklopen jen samými chytrými a schopnými lidmi. Nelze přece připustit, abychom takhle zblbli, abychom dopustili další zbytečné války, aby docházelo k postupné debilizaci obyvatelstva. To se nestane, hádal jsem se vášnivě s kolegy z našeho čtenářského kruhu, který jsme si sami vytvořili.

Zpěv drozda by si měl přečíst každý, kdo by chtěl hodnotit současný stav světa a společnosti. Je to kniha, která i po letech připomíná testament, sepsaný s nekutečně dobrou znalostí lidského myšlení, pudů a temné mysli. Když se kouknu kolem sebe, tak si říkám, že nám chybí snad už jenom zfetovaní roboti. Hele a nejsou už náhodou mezi námi? Když jsem si pro sebe rozebral celý příběh dnes, když už jsme v technologiích dál, říkal jsem si, jaké by to bylo krásné, kdyby nás také čtení zachránilo. Já vím, nechci působit jako starý boomer, ale bývám občas překvapený, kolik věcí, které jsme my považovali za normální znát, spousta dnešních mladých nezná a prý nepotřebuje. Zapomněli jsme nějak myslet, přátelé a necháváme to dobrovolně na jiných. Přejímáme názory jenom proto, abychom byli zajímaví. Spousta jedinců, když je bez wi-finy a připojení k internetu, tak neví, jak nasekat dříví, ohřát si vodu a nedejbože se s někým reálně bavit. Máme v práci jednoho kolegu, který je tlustý a ošklivý. Má velký úspěch u žen. Mladý kluci už prý nechtějí šukat. Je to jen vtip, jasně, ale jsou otázky, které bych si před pár lety ještě nepoložil.

Jakoby se dnešní společnost opravdu rozdělila na ty, co normálně žijí a na tupé roboty, makáče, kteří to musí oddřít, abychom se my měli dobře. Ono to tak bylo vždycky, ale dnes má každý jouda i přístup na internet, může získat popularitu a být "slavný". To by tak nevadilo, ale když ono jej pak následuje spousta dalších. A masa, tupý dav bývají vždy nebezpeční. Vidíte to, jak je to dobrá knížka? Kolik otázek mi položila kdysi i dnes? Hodně nad ní poslední dobou přemýšlím. V devadesátkách jsem jí odložil s tím, že jako dobrý, ale tohle je už moc, takhle hloupí nejsme a nebudeme. A bác ho, za novináře normálně maká umělá inteligence, bez krve a přehnaných emocí nejsou zprávy. Nikoho nezajímají. Vždycky byla takovou nadějí mladá generace, jenže ta si natáčí dokola své prdele. Ti, kteří to nedělají, to budou mít hodně těžké. Ukočírovat tolik tupců bude čím dál tím horší a náročnější. Každý má svá práva o která se hodně hlasitě hlásí, ale málokdo dodržuje pravidla. Jak z toho ven? Nevím, možná už je to zbytečné a několik dalších generací se očistí. Samo. A zbyde nás opravdu jen pár miliónů, jako ve Zpěvu drozda. 

Ale ne, kdepak, my špínu a hnus nevidíme, přivíráme před nimi oči. Televize, internet, hlavně, že to cinkne a můžeme všechno utratit za zbytečnosti, které nepotřebujeme. Planeta pomalu umírá a my řešíme, jaký superhrdina by nás mohl zachránit. Vyprávění je zde ze tří pohledů a je opravdu velmi zajímavé. Jasně, je nutné si uvědomit, že se jedná o klasické sci-fi a některé věci jsou přeci jen jinak. Hele, zase na druhou stranu, když se oprostíme od všude přítomných drog, adorace násilí, zesměšňování a ponižování, tak se nemáme zase tak špatně. Co ale kniha vystihla nádherně, je zaujetí sebou samotným, zahledění jenom do svého nitra. To nás naučily sociální sítě velmi dobře. A to ani není 25. století, ale teprve 21. Zpěv drozda je pro mě knihou, o které bych mohl distutovat hodiny a hodiny. Baví mě porovnávat, co autor napsal a jak si svět představoval a jak vypadá dnes. Ono to nebylo nikdy lehké a blbců byla vždycky většina, já jenom, že mám poslední dobou pocit, že se na můj vkus dostávají až moc ke slovu. Nezbývá, než jim dát jasně najevo, že jsou hloupí, nevědomí. 

Občas mi běhal mráz po zádech, u některých kapitol jsem kýval souhlasně hlavou. Dnes, v době chatbotů, důrazu na jednotlivce, narkotik, neplodnosti, nezávazného sexu, virtuální reality a sněhových vloček, je kniha opravdu ještě víc zajímavější, než v devadeátých letech, kdy jsem ji četl poprvé. Uběhli jsme dlouhou trať, akorát nevím, jestli správným směrem. Možná jsme se měli také trošku zaměřit víc na výchovu, na empatii, na vřelost, na obyčejné věci, které se staly samozřejmostí a tak nějak si jich moc nevážíme nebo je vůbec neumíme. Uvidíme, jak to půjde dál. Zatím to vypadá, že "Bože můj, svět umí být někdy překrásný", jak říká Bentley. Snad to bude pravda a zase něco nepoděláme, jako vždycky. Já se budu dál snažit číst, co to jen půjde a šířít kolem sebe nejen knihy, ale i dobrou náladu. A pokaždé se budu snažit postavit na stranu těch slušných. Abych měl čisté svědomí. Mějte se co nejlépe a nezpomeňte na Zpěv drozda. Opravdu stojí zato. Hezký den přeji!

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Společnost pětadvacátého století je za pomoci drog a duševní manipulace ovládána svými vlastními výtvory – roboty. Ústřední dvojice postav se nadvládě snaží vymanit. Protihráčem je jí nejdokonalejší, zároveň však poslední článek technického vývoje – robot deváté generace. Rozpoutává se souboj myslí, zápas mezi přirozenou a umělou inteligencí...

Pochmurná vize budoucnosti je varováním před možným zneužitím vědy a techniky, přesto nepostrádá humanistické jádro – víru v člověka a jeho rozum a naději, že lidé, stejně jako hlavní hrdinové románu, odolají nesmyslné touze po sebezničení.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 25. srpna 2023

KNIŽNÍ TIPY - Sucho - Neal Shusterman & Jarrod Shusterman (2019)


Sucho - Neal Shusterman & Jarrod Shusterman
2019 (2018), Yoli (ČR)

Vždy mě bavily knihy, které pomocí sci-fi motivů předkládaly možnosti, které mohou nastat, pokud se jako lidstvo budeme chovat nezodpovědně. U nás na chalupě prší stále poměrně často, ale znám oblasti v naší zemi, kde už mají v některých letních dnech zakázáno zalévat vodou z vodovodu. Množíme se jako králíci a vůbec u toho nepřemýšlíme. Někdo kdysi dávno napsal, že jsou lidé parazitický druh. Možná na tom něco bude. Nepřestává mě překvapovat, kolik je stále různých pochybovačů, kolik jedinců věří různých dezinformačním teoriím. Možná už je informací tolik, že se v nich nikdo nevyzná. Co je pravda a co lež? Sucho jsem četl ve dnech, kdy lilo jako z konve a byla docela zima. Přesto jsem měl občas vyprahlo v ústech. Pak jsem vlezl na internet a neměl jsem to dělat. Opravdovým vědcům, kteří se zaobírají ekologií, už dávno nikdo nevěří. Nikdo je neposlouchá. Místo toho se pomatenci lepí k zemi na frekventovaných silnicích a polévají kulturní památky různými sajrajty. Také máte někdy pocit, že se svět zbláznil?

Tahle kniha má sloužit k zamyšlení. Je napsána velmi čtivě a zajímavě. Měl jsem pokaždé žízeň, když jsem ji na chvilku odložil. Jasně, je to sci-fi, ale zase na druhou stranu, tohle všechno se může stát. A to klidně za pár let. Někdo mi někde říkal, že naše děti budou ještě relativně v pořádku a i když budou hodně omezováni, dožijí celkem v klidu. Jejich potomci už ale ne. Nejsem z těch, kteří by se budili každou noc strachem, že apokalypsa začala, ale pokud něco neuděláme, tak to bude na Zemi hodně špatné. Možná je to ale jenom pud sebezáchovy matky přírody. V některých oblastech je sucho velkým problémem už dnes. Možná právě proto je tenhle sci-fi příběh dost uvěřitelný. Hele, napadlo vás někdy, jak byste jednali v krizových situacích? Zažili jsme covid, omezila nás válka na Ukrajině, ale to byly a jsou jen takové vykřičníky. Upozornění, jak je náš svět křehký. Na povrch vypluly myšlenky a slovo dostali jedinci, kteří jsou pokřivení. A teď si představte, co by se stalo, kdybyste se nemohli každý den sprchovat, nezalévali byste zahrádky a museli s vodou opravdu hodně šetřit. Na sociálních sítích by ihned našli viníka? Možná by jej i dav lynčoval. Začalo by se umírat. 

Spousta jedinců jen mávne rukou, zatím se nás to nedotýká, většinu to stejně nebude zajímat, dokud se jich to nezačne osobně dotýkat. Objeví se noví popírači i mesiášové. Zavládne chaos a vy zase jednou budete cítit, že Bůh je mlčenlivý a Ďábel šeptá. Nemám rád strašení, ale ani se mi nelíbí, když někdo nevnímá realitu. Vidíte to? Byla to pro mě velmi dobrá kniha, protože jsem u ní hodně přemýšlel, četl ji jedním dechem. Někomu možná budou vadit některé postavy, ale já s nimi neměl žádný problém. "Jak dlouho na tu zprávu civěli, než si sbalili věci a evakuovali se? Můžu vám říct, jak dlouho to trvalo. Tři a půl hodiny." Hele, uměli byste to? Dali byste vodu potřebným a pomohli bližnímu svému? Události nejen posledních let mě utvrzují v tom, že dobří lidé ještě existují. Dává mi to naději, že mezi tou tupou masou jsou ještě lidé, kteří nejsou lhostejní. I když, až půjde o vodu, třeba to bude všechno jinak. Ono totiž, dehydratace je něco šíleného. Líbil se mi styl, jakým je kniha napsána. Myslím, že jsme naladěni na stejnou notu. 

Ve zprávách zase všechno hoří. V Africe umírají celé rodiny. Nemají co pít. Začal boj o vodu. Sněhové vločky konečně zvednou oči od obrazovek a jsou neklidné. Věřící se křižují a hledí k nebi. Staří vojáci utečou do svých bunkrů a tam zemřou jako všichni ostatní, jen o trošku déle. Nemají co pít a jsou nedůvěřiví. Ne, nemám žádné vize, ale nepřijde mi to nijak nereálné. Myslíte si, že někdo bude konečně poslouchat opravdové ekology, vědce, kteří se touto problematikou zaobírají dlouhé roky? Asi všichni cítíme, že je nutné NĚCO UDĚLAT. Tak snad se zadaří. Uvidíme, necháme se překvapit. Zatím budu vše pečlivě sledovat. A číst podobné knížky jako je Sucho. Jsem rád, že pořád jsou ještě autoři, kteří píší dobré sci-fi. Pokud jste na tom jako já, tak neváhejte. Tahle knížka rozhodně stojí za přečtení. Navíc, třeba jsou v ní myšlenky, které nám jednou pomůžou. 

Vždycky si při čtení podobných příběhů vzpomenu na situaci, kdy jsem na začátku covidu jezdil přes celé město autobusem z práce. Byla už tma a ulice byly zcela prázdné. Čekal jsem asi měsíc na notebook a nemohl jsem na home office. Všechno připomínalo opravdovou stísněnou apokalypsu. Pořád si myslím, že se jednalo o takovu menší výstrahu. Ale nechci strašit. Třeba začneme přemýšlet a nebudeme planetu tolik devastovat. Sucho je takovou klasickou sci-fi knihou, kterou ocení i člověk, který tenhle styl nečte tak často. Tak zase za týden. Snad vám můj tip udělal radost. Mějte se hezky a díky moc za přízeň.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
VŠICHNI SI BUDOU PAMATOVAT, KDE BYLI, KDYŽ VYSCHLY VODOVODY. Sucho – nebo Bezvodí, jak tomu všichni říkají – už trvá nějakou dobu. Život se proměnil v nekonečný seznam zákazů: nezalévejte zahrady, nebuďte dlouho ve sprše, nepodléhejte panice. Jenže teď už žádná voda nezbývá.

Alyssina poklidná ulice na předměstí se najednou propadne do válečné zóny plné zoufalství a násilí. Když se její rodiče nevrátí domů, musí dát dohromady skupinu osob, které by se za normálních okolností asi nepotkaly, a zahájit pátrání po vodě. Každý z nich bude muset učinit neskutečná rozhodnutí, aby přežil.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 9. června 2023

KNIŽNÍ TIPY - Muž, který spadl na Zemi - Walter Tevis (1963)


Muž, který spadl na Zemi - Walter Tevis
1963 (2021), Argo

Psal se rok 1997 a se svoji holkou a budoucí manželkou jsem chodil již více než půl roku. Končil nám zrovna semestr a plánovali jsme, co budeme dělat o prázdninách. Hodně jsme se toulali po vlastech českých i moravských. S bágly na zádech, ve vlacích a autobusech. Jezdili jsme i stopem a máme z té doby hrozně moc zážitků. Pamatuji si, že jsem se probudil dřív než ostatní. Včera jsme se na koleji loučili. A to dost vehementně. Do brzkého rána se tančilo na stolech, pivo a víno teklo proudem. Asi jsem i panákoval. Říkala mi, ať neblbnu, že to do sebe leju jak prokoplej. Ale já se smál a teď mám šílenou kocovinu. Mám hroznou chuť na sladký a tak o patro výše, kde se z mě dosud neznámého důvodu probudím, navštívím lednici. Sežeru nějaký kompoty a med. Jsem jak starej medvěd. Co tady děláš? Leknu se, otočím a tam stojí jedna z budoucích učitelek jen ve spodním prádle. Něco zamumlám a jdu si zakouřit do kuchyňky. Jsem v nejlepším, když za mnou přijde Michal.

Můj hlavní dodavatel a tipař na dobré knihy. Hele, tuhle mi ale vrátíš po prádzninách. Strčí mi do rukou Muže, který spadl na Zemi a pak už se bavíme jen o včerejší akci. Musím si ujasnit, co jsem vlastně dělal. V kolik vám jede vlak? Za dvě hodiny. Tak dáme vyprošťováka a pojedeme. Knížku už mu nikdy navrátím, četl jsem ji na cestách. Několikrát. Naposledy na chalupě, kde také zůstala. Celý příběh je velmi uvěřitelný, pomanivý. Pojednává o mimozemštanovi, který má spoustu zajímavých schopností. Navštíví naši Zemi, aby se podíval, jak tu žijeme a zjistil, jaké jsou možnosti ohledně vody. Problém nastane v momentě, kdy začne pomalu podléhat lidským neřestem, nepravostem. Měl jsem za sebou asi tak půlku knížky, když jsme spali kousek od Litomyšle v lese. Ráno jsme byli ve městě a našli tam na zdi malý letáček, že se večer bude promítat. Ano, hádáte dobře, dávali Muže, který spadl na Zemi. Nestihl jsem knihu dočíst a už jsem viděl film. Od té doby je pro mě David Bowie hlavní postavou. Film je z roku 1976 a když foukalo, tak se plátno krabatělo. Ženě byla zima a tak jsem klepal kosu, můj křivák byl na večer její. Odcházeli jsme a dlouho do noci v jednom spacáku vše rozebírali. 

Ráno jsem se probudil a říkal si, že už snad ani nemá cenu knížku číst. Jenže pak jsme byli za několik dní na Moravě u příbuzných a tam jsem se párkrát docela nudil. Půjčil jsem si kolo a jezdil kousek od Přerova na jeden lom. Koupal jsem se a pak jsem nevěděl, co dělat. Po holkách jsem sice chvilku koukal, ale pak mi docvaklo, že nemám ještě dočteno. Ponořil jsem se znovu do knížky a úplně zapomněl, že na mě svítí sluníčků. Vrátil jsem se spálený jako indián. Všichni seděli u stolu a měli v sobě spoustu slivovice. Ptali se mě, co jsem dělal a když jsem jim to řekl, tak si ze mě dělali celý večer legraci, že mám žít reálný život, ne ten v knhách. Kdyby jen věděli. On je totiž tenhle příběh opravdu čtivý. A přestava mimozemšťana, který se vrátí na Zemi, aby se podíval, kam jsme to dotáhli, je opravdu velmi zajímavá. Schválně, představte si to, kdyby se to stalo dnes. Úplně jej vidím jako dalšího z influecerentů. Nebo ne? Walter Tevis napsal knihu, která je aktuální i dnes. Možná víc, než kdy jindy.

Projeli jsme Moravu od shora dolů a já si hrál na mimozemšťana celé prázdniny. Byl jsem stejně "toporný" a jakoby chladný, jako David Bowie. Dělal jsem stejné věci, byl stejně zvláštní, hubený a jiný. Podobně jsem se cítil, když jsem se přestěhoval na kolej do Plzně. Nikoho jsem tam pořádně neznal, vše bylo nové, vyletěl jsem z hnízda. Najednou jsem nebyl středem pozornosti v partě kamarádů z dětství. Stal jsem se tichým pozorovatelem, i když je fakt že přišli noví kamarádi, nové zážitky. Mám léto 1997 spojené s touhle knihou už navždy. Zajímavé je, že teď, když jsem se k ní vrátil, mě zasáhla snad ještě víc. Miluju totiž čím dál tím častěji starší, klasické sci-fi. Hrozně rád porovnávám, co si autoři mysleli, jak bude budoucnost vypadat. Baví mě porovnávat jejich představy se současnou realitou. A Muž, který spadl na Zemi je svým způsobem velmi aktuální i dnes. Jak by se asi choval teď? S umělou inteligencí za zády, se všemi těmi nekonečnými válkami, s dalšími exody národů? 

Snažím se své tipy směřovat dvěma způsoby. V jednom se zaobírám novinkami, které mě oslovily a v druhém pátrám v paměti. Osvěžuji si vzpomínky. Vždycky si sednu, chvíli se dívám na naší knihovnu a pak mi něco secvakne. Jakoby mě nějaký velký dýňák vedl, určoval můj směr. Pokaždé mi padne do oka nějaká dobrota. Muž, který spadl na Zemi je skvělou knížkou i filmem. Myslím si, že by ji měl číst každý, kdo má rád sci-fi. A myslím si taky, že osloví i spoustu jiných čtenářů. Kniha je možná sice trošku zmatená, lehce komplikovanější, ale máme mozek, ne? A když vás nebaví číst, tak si dejte klidně film. Je sice starý a v dnešní době nekonečných efektů už lehce přežitý, ale hlavní děj je stále platný a neotřelý. Na závěr mi dovolte opět poděkovat za přízeň. Budu se těšit zase za týden. Jo abych nezapomněl, při posledním setkání s knihou jsem Davida Bowieho i poslouchal. Doporučuji, zážitek z čtení pak získá úplně jiný rozměr. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Muž, který spadl na Zemi je příběhem Thomase Newtona, mimozemského návštěvníka, jenž byl v lidské podobě vyslán na naši planetu, aby zachránil svůj umírající lid. Jako osamělý a křehký cizinec podléhá navzdory svému nadřazenému rozumu plíživým svodům lidské společnosti. Tváří v tvář všudypřítomné pošetilosti, podezřívavosti a zaslepenosti přitom poznává, že se i pozemšťané vydali na cestu k patrně neodvratitelnému sebezničení.

Autor Dámského gambitu a oblíbeného Zpěvu drozda se v českém překladu poprvé představuje ve své nejpopulárnější science fiction. Román Muž, který spadl na Zemi se proslavil především díky vynikajícímu hereckému výkonu Davida Bowieho ve stejnojmenné filmové adaptaci. Jak už to tak ovšem bývá, literární předloha je působivější a právem se dodnes těší postavení stále vydávané žánrové klasiky.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 19. května 2023

KNIŽNÍ TIPY - Koule - Michael Crichton (1987)


Koule - Michael Crichton
1987 (1998), Cinemax

Nevím, co jste na základce dělali vy, ale já navštěvoval několik kroužků. Chodil jsem do vlastivědného, ve kterém jsme díky jednomu starému panu učiteli dělali hroznou spoustu pokusů, výletů. Nadchnul nás tenkrát pro hodně nových věcí. Dělal jsem si třeba sám herbář, vystřihoval jsem si z časopisu ABC zvířata a psal si o nich různé zajímavosti. Dalším přelomem v mém životě bylo, když jsem přemluvil rodiče, abychom odebírali časák 100+1. Byl to najednou krásný nový svět. Objevoval jsem, nasával informace jako houba. Bylo asi potom logické, že jsem po Julesovi Vernovi přešel na spisovatele jako je Michael Crichton. Kouli jsem četl třikrát. Jednou ještě na druhém stupni základní školy, podruhé na vysoké, když jsme s jedním kamarádem neustále diskutovali o knížkách a potřetí nedávno. 

Dnes už působí knížka trošinku zastarale. Jasně, jsou tu VHS kazety, spoustu věcí spisovatel ještě vědět a ani nemohl, ale zase na druhou stranu vesmírná loď v hlubinách oceánu, to je klasika nad klasiky. Stejně, podobná sci-fi mám nejraději. Jsou v nich různé technické, biologické i fyzikální zajímavosti, ale nic není přehnané. A zároveň je příběh velmi čtivý. Základem je silný motiv, zajímavé postavy, výlety do psychologie. Co byste taky chtěli po klukovi, který si s bráchou několik let hrál na to, že se potápíme v ponorce jako kapitán Nemo. Krásný svět dětské fantazie se postupně změnil na fantazii ovlivněnou sci-fi. K nám se dostala spousta knížek se zpožděním, mám pocit, že podobná literatura komoušům moc nevoněla. Možná právě proto byly pak devadesátky doslova žněmi. Pro někoho jako já určitě. Knihu jsem pokaždé zhltl jako malinu.

Vlastně ani nevím, jestli jsem někdy opravdu věřil na existenci mimozemšťanů nebo jiné inteligence. I když, znáte to, nikdy neříkej nikdy. Ale ta představa je samozřejmě velmi lákavá a v knihách i filmech se mi moc líbí. Když už zmiňuji film, tak i Koule byla přenesena na plátno. Myslím si, že se její ztvárnění (i díky hercům jako Dustin, Sharon, Samuel) vcelku povedlo. Ale je to jako vždycky. Kniha je o hodně víc košatější, některé věci ani znázornit pomocí obrazu moc dobře nejdou. Každopádně, u mě byla nejdřív knížka a potom film. A to bývá vždy potom těžké. Protože mě při sledování obrazu naskakují moje představy, které jsem si sám vytvořil, když jsem Kouli četl. Zase na druhou stranu, zrovna tenhle příběh by si zasloužil nové zpracování. Akorát by jej museli natočit a zahrát lidi ze staré školy. Některá nová zpracování letitých sci-fi jsou totiž značně nedobrá. A nebo už jsem já moc zkostnatělý. 

Když jsem četl Kouli naposled, uvědomil jsem si, jaký je Michael Crichton skvělý autor. Třeba: "Pro něj jako psychologa to byl jasný přenos: Vláda, čelící ohromným potížím, které není schopna řešit, se rozhodla, že se bude zabývat něčím jiným." No, nepřipomíná vám to něco? Tohle se mi na podobných knížkách vždycky hrozně líbilo. Ten přesah, varování, předložení cesty, která by mohla nastat. Vždyť si to vezměte, kdo by před pár lety řekl, že si budete volat místo se živým člověkem s umělou inteligencí. Zatím je tupá a otravná, ale když si ji srovnám s některými operátory na různých infolinkách... Stejně tak si dovedu představit, že někde hluboko v oceánu, které nemáme dosud zcela prozkoumány (dáváme pořád víc prachů na válčení, než abychom poznali vlastní zeměkouli), je vesmírná loď. A v ní možná několik mimozemšťanů nebo úplně jiná forma života. Třeba bychom se zrovna u nich alespoň trošku poučili a nechovali se pořád jako hovada.

Koule je další knížkou v řadě, která mě utvrdila v tom, že bych se měl více probírat starými výtisky v mé knihovně. Občas v ní najdu poklady. A je pro mě hrozně zajímavé si přečíst knížky, ke kterým jsem se dostal jako mladý, dnes, když se změnil svět, máme internet, umělou inteligenci a posunuli jsme se o hodně dál. Možná tam někde v hlubinách opravdu nějaká záhadná koule je. Možná je v ní uložen i lék na lidskou hloupost. Jednu dobu jsem četl od Michaela Crichtona úplně vše. A zrovna tahle kniha patří podle mě k nejlepším, co vůbec napsal. Za sebe, i za všechny staré sci-fi maniaky doporučuji. Ve své době to byl bestseller, který ale obstojí i v současnosti. Děkuji za pozornost a mějte se co nejlépe. A nezapomínejte, vesmír je nekonečný!

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
V hlubinách vod na dně Tichého oceánu byla objevena evidentně havarovaná kosmická loď. Odkud se vzala? Je nejméně tři sta let stará, a přesto vypadá neporušeně. Proletěla snad na Zemi z budoucnosti černou dírou? Neskrývá ve svých útrobách nějaké nebezpečí? Neměla její posádka sdělit lidské civilizaci nějaký vzkaz z jiného světa? Odpovědi na tyto otázky hledá skupina zkušených vědců vyslaných v největší tajnosti do podmořské stanice v blízkosti lodi. Jejich pozornost neustále přitahuje záhadná koule, kterou v ní naleznou. Poté, kdy se do ní asi na tři hodiny dostane matematický zázrak Harry, začnou se všude kolem nich dít prapodivné věci. Cosi neznámého s nimi pomocí počítačového kódu začne komunikovat, přibývá napjatých situací, kdy přirozenou zvědavost střídají stavy hluboké úzkosti, hrdinové expedice se stále častěji ocitají na hranici mezi životem a smrtí. Jakou moc v sobě ta koule skrývá? Mají šanci přežít?
Příběh plný napětí přináší i řadu typicky crichtonovských otázek o odpovědnosti jednání. Koule je svým způsobem moderním podobenstvím o sisyfovském údělu člověka usilujícího o zachování svého člověčenství.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 14. dubna 2023

KNIŽNÍ TIPY - Silo - Hugh Howey (2014)


Silo - Hugh Howey
2014, Knižní klub

Nejsem žádným ekologickým aktivistou, ale také mám oči a snad i zdravý rozum. Posledních padesát let dáváme planetě hodně na frak. Někteří z nás se snažíme třídit odpad, chodit více pěšky, než jezdit autem, nekupovat zbytečnosti. Jenže nás je málo. Moc málo. Když se totiž podíváte kolem sebe, tak většina na to kašle. Jde jim jen o vlastní prospěch. Konzum vládne světem. Zvířata umírají v křečích a v oceánech plavou jedy. Dochází nám kyslík a v poloprázdných autech jezdí po městech samotní lidé. Přitom už všechno bylo sepsáno ve sci-fi knihách. A dobří autoři, ke kterým Hugh Howey samozřejmě patří, nás varovali. Jenže je tu problém. Lidé se z principu neradi omezují a taky málo čtou. Jinak by věděli, že tohle nedopadne dobře. Naše děti bude ekologie hodně ovlivňovat. Začne boj o vodu, o jídlo. My jsme totiž šíleně sebedestruktivní druh. Představa, že jednou budeme zahnání pod zem, kde bude vybudováno Silo, není zase tolik nereálný. 

Koneckonců, zase jsou na světě jedinci, co hrozí jadernými zbraněmi. Stačí zmáčknout tlačítko. Na Silu se mi líbila ještě jedna věc. Lidi v ní řídí všemocné IT oddělení. Tak a teď mi řekněte, co máte za šmíráky v telefonu, kdo vás snímá po městě kamerami a proč jste dávali na občanku otisk prstů. Je to až děsivé, kam všechno směřuje. Jak říká klasik, dobře už bylo a i když jsem nenapravitelným optimistou, poslední roky nepřestávám kroutit hlavou, jaké hlouposti děláme. Kniha je napsána přesně takovým tím velmi uvěřitelným způsobem. Dokážu si představit, že takhle budeme za chvilku žít. Některé kapitoly jsem si doslova představoval, věřil jim natolik, že jsem nad nimi hodně přemýšlel. Zároveň, a to je pro mě velmi důležité, se nejedná o nějaké nesrozumitelné technické blábolení. Naopak, hlavní je zde příběh. Hugh Howey je velmi dobrým vypravěčem, takovým tím poctivým klasikem, který sází na silné momenty, různé zvraty a sympatické postavy. 

Každou knížku, stejně jako hudbu, mám vždy spojenou s nějakým příběhem. V tomhle případě jsem navštívil obyčejné knihkupectví, které mimochodem nedávno zavřeli a v oddělení sci-fi, umístěném v temném rohu, knihu objevil. Přečetl si o čem je a vložil ji do nákupního košíku. Pamatuji si na obrýlenou prodavačku, která se usmála, řekla mi, že se jedná o dobrou volbu a dala mi jako dárek záložku. Knihomola poznala na sto metrů. Jako vždy jsem si nesl svůj nákup domů jako svátost. Jenže nebyl moc čas na čtení. Děti chodily do školky a já je vyzvedával. Pokaždé jsem musel na malé hřiště, kde jsem je měl hlídat. Koukal jsem jedním okem, jestli na ně zase neútočí nějaký rozmazlený fracek a zároveň se snažil číst. Moc mi to ale nešlo. Znáte to, odřená kolena, pláč a tatííí, já mám hlad. A když konečně doma usnuli, chtěl jsem být raději se svojí ženou, než si číst, to zase prrr. Ještě, že tu byla chalupa a pár dní volna, kdy jsem mohl jen tak sedět v křesle a hltat příběh. Musel jsem se ale vrátit úplně na začátek. Tentokrát jsem ale zhltl Silo jako malinu.

Celý příběh je velmi stísněný, smutný, nebál bych se napsat i depresivní. Ono to ale vychází ze samé podstaty apokalyptického románu a dystopie. Troufám si tvrdit, že nebude pro každého. Někoho odradí technické popisy, jiný zase bude čekat něco jiného. Tak tomu ale bývá u všech knížek. Mě se ale právě líbí, že je kniha napsaná hezky "postaru". Má zajímavé nápady, nosný příběh. Zápletku. Je ale pravdou, že když jsem se s někým o Silu bavil, tak zaujal převážně starší čtenáře. Takové ty veterány, co zažili stejnou dobu jako já. To je ale stejné, jako s filmy, hudbou a vlastně i vším ostatním. Já třeba nemusím vůbec fantasy. Všichni ti draci, lektvary a meče, čarodějové, mě nebaví a připadají mi směšní. Ale proti gustu. Já si raději přečtu dobré, klasické sci-fi, ke kterým rozhodně Silo patří. Jedná se přesně o knihu, která by neměla chybět v knihovně žádného opravdového fanouška žánru. Mohla by ale oslovit i ostatní. Koneckonců, ve světě se hodně četla a měla velký ohlas. Tak snad si z ní vezmou lidé také nějaké ponaučení. 

Měl jsem o víkendu teplotu, které jsem se nemohl nějak zbavit. Nesnáším polehávání, neumím jen tak ležet a léčit se a tak jsem si vzal Silo znovu po letech do rukou a četl si tak dlouho, dokud jsem nebyl tak unavený, že mě pálily oči. Měl jsem potom divoké sny, ve kterých jsem žil hluboko pod zemí. A pokaždé, když jsem se zpocený probudil, děkoval jsem, že zatím ještě není tahle planeta tak zničená. Pak jsem zase usnul a Silo bylo znovu mým domovem. Je to hodně temná kniha, ale rozhodně stojí za pozornost. Za tu vaši, kterou věnujete mým pátečním článkům, vám musím opět poděkovat. Moc si vašich ohlasů i návštěv vážím. Děkuji moc. Mějte se co nejlépe. 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V silu pod zemí, zamořenou jedy, se ukrývají lidé: naučili se tu žít, milovat se i umírat. Jednou za čas je někdo z nich vyslán na povrch čistit senzory. Ví, že se nikdy nevrátí. Ví, že jde na smrt… Po letech udržování křehké rovnováhy se však systém octne před zhroucením. Hluboko ve spodních patrech, ovládaných lidmi z mechanického úseku, se vzedme vlna odporu proti takřka všemocnému IT oddělení. Mají naději na úspěch? Odkryjí děsivá tajemství přísně střežených serverů? A chtějí je vůbec znát?

Silo je jedinečný postapokalyptický sci-fi thriller, který lze číst jako varování i jako věštbu. I proto se setkal s nebývalým celosvětovým čtenářským zájmem a ohlasem. Filmovou verzi se chystá natočit Ridley Scott (Vetřelec, Blade Runner, Gladiátor).


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 31. března 2023

KNIŽNÍ TIPY - Růže pro Algernon - Daniel Keyes (1966)


Růže pro Algernon - Daniel Keyes
(1966), 2016, Argo

Když se mi před lety narodily děti, byl jsem v krásném stavu blaženosti čerstvých rodičů. Chodíval jsem hrdě s kočárkem, toulal se v lesích za naším domem. Měl jsem svá oblíbená místa, na kterých byl klid a kde jsem usedával s knihami. Překrásné chvilky, kdy děti konečně spaly ukolébány čerstvým vzduchem a přírodou. Někdy v té době jsem nevyspalý poprvé poznal, co dokáže chytrý člověk, pokud je zlý. Dosud jsem se setkal pouze s primitivní brutalitou, takové to, dáme ti do držky, pokud si z města na zábavě v místním hostinci. Ale systematické týrání, které prováděl jeden z mých šéfů na své manželce a v malém měřítku i na nás, mě šokovalo. Blahoslavení chudí duchem, říkal jsem si často, když jsem utíkal z kanceláře na dílnu, abych si mentálně odpočinul. Růži pro Algernon jsem měl čerstvě koupenou v jednom malém antikvariátu. Vydání z roku nevím kdy, ale knížka už byla značně ohmataná.

Je to vlastně hrozně smutný příběh. Ne příliš chytrý mladý muž, který touží být chytřejším. Když se tak stane, tak ale zjišťuje, že někteří nejsou jenom chytří, ale taky pěkně zlí. Je to vlastně svým způsobem geniální knížka. Když to vezmu z praxe, tak jednodušší jedinci vám dají zkrátka přes držku, když se cítí ohroženi, ale pokřivení vzdělaní a inteligentní vás budou postupně trápit, dostávat se do vaší hlavy. Stejně jako náš šéf, který se navenek usmíval, dokázal být okouzlující a z nějakého důvodu ho měly ženy velmi rády. Když ale došlo na lámání chleba, postupně jsme zjišťovali, že má psychopatické chování. Já vím, do hlavy lidem nevidíte. On také vyrůstal jen s nevlastní matkou (jak typické) a měl v hlavě spoustu běsů. Neuměl se ovládat, nedokázal projevit žádné emoce a o empatii ani nemluvím. Mívám to takhle poměrně často, že se mi knížky v určitém období spojí s nějakým životním zážitkem. Možná se něco podobného stalo i Danielovi Keyesovi (prý ano). 

Navíc, co si budeme povídat, pokusy na lidech se dělaly a dělají dodnes. Různé drogy, ovlivňování mozku, genetické úpravy. Zkrátka věci, které jsme v podobných sci-fi čítávali, jsou již dávno běžnou praxí. Záleží jen na stupni utajení. Tahle kniha je ale i o samotě, o prázdnotě, nicotě. Osobně neumím být moc sám, celý život žiju ve velké rodině, málokdy se mi stává, že bych byl osamocen. Když se tak ale stane, přepadají mě podobné pocity, jako hlavního hrdinu Charlieho. Děti se mi narodily na konci srpna a do lesa jsem chodil i v zimě. Jednou mi málem umrzl zadek, protože jsem se začetl natolik, že jsem ztratil pojem o čase. Pak mi dokonce volala žena, kde jsem a co se děje. Klopýtal jsem směrem domů přes kořeny a neustále dokola přemýšlel, jak bude Charlie pokračovat. Přepadal mě podivný smutek, ještě umocněný šedým městem pod námi a smogem v ulicích. Po příjezdu do bytu jsem se snažil Růži pro Algernon převyprávět, ale nebylo nám přáno. Miláčkové se probudili a to znamenalo několik hodin práce. Inu dvojčata.

Kniha se mi doslova otiskla do hlavy. Viděl jsem i nějaký film, ale ten mě tolik nebavil. Znalci by určitě doplnili i nějaký seriál, o kterém jsem také slyšel, ale když já raději čtu. Hele, na rovinu, nepřipadáte si někdy trošku jako pokusné myši? Já myslím, že v tomhle nebyl autor daleko od toho, co nastane v budoucnosti. Charlie Gordon je vykreslen velmi pečlivě, uvěřitelně. Líbí se mi, jak citlivě pracuje autor s popisem jeho pocitů. Připadá mi křehký, zranitelný. Jasně, že se také někdy cítím podobně, to je normální, i když samozřejmě vím, že nahlas se to neříká. Zajímavé je i to, že když se o knížce bavím s někým, kdo ji četl, tak si z ní každý vzal něco jiného. Shodli jsme se ale ne jednom. Je to hrozně smutná záležitost. Možná jsem měl číst něco jiného, aby mě mé děti viděly se usmívat, ale zrovna Růže pro Algernon se pro mě stala doslova závislostí. A to do doby, než našeho šéfa povýšili a nám se ulevilo. Vždycky, když jsem ho pak potkal, tak jsem si představoval, že má v kapse bílou laboratorní myš.

Je to vlastně povinnost. Nebude se líbit každému, ale myslím si, že pokud se považujete za aspoň trošku zdatného knihomola, ve vaší sbírce by tahle kniha chybět neměla. Třeba já jí četl několikrát a mnohokrát jsem si na ni vzpomenul, když jsem potkal některé jedince. Manželka pracuje jako učitelka a kdybyste viděli, co se v některých rodinách odehrává (typicky doktor, který ubližuje), možná byste úplně přestali věřit v lidský rod. Ale rád bych dnes končil pozitivně. Člověk se musí naučit zlo rozeznávat, vyhýbat se mu a pokaždé, když už musí stát proti němu čelem, tak existuje jen jedna možnost - zničit ho. Rád bych vám popřál, abyste potkávali jen samé úsměvy kolem sebe. A abyste si tuhle knížku přečetli. Stojí rozhodně zato. Opatrujte se, děkuji za vaši nehynoucí přízeň a zase za týden. Držte se!

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Růže pro Algernon patří k nejinspirativnějším příběhům moderní literatury. Už od roku 1959, kdy se poprvé objevila jako krátká povídka posléze odměněná cenou Hugo, nejvyšším čtenářským oceněním v rámci fantastického žánru. Později svůj vlastními životními zkušenostmi inspirovaný příběh Daniel Keyes rozšířil do románové podoby a opět si neústupně stál za jeho zakončením, přestože byl stejně jako v případě povídky nucen najít si nového nakladatele.

Od té doby se Růže pro Algernon objevila v nejednom filmovém i televizním zpracování, jako divadelní hra prošla nepřeberným množstvím rozmanitých zpracování po celém světě a mnohými i u nás, inspirovala řadu různě upravených příběhů, hudebních skladeb či alb a v posledních letech byla zpracována také jako francouzský film či jihokorejský a v minulém roce i japonský televizní seriál. Charlie Gordon si v jednom z nejcitlivějších příběhů naší doby podmaní i vás…


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 10. března 2023

KNIŽNÍ TIPY - Upgrade - Blake Crouch (2022)


Upgrade - Blake Crouch
2022, Laser-books (Laser)

Pořád se snažím bránit pesimistickým myšlenkám. Znáte to, už vám není nejméně a mladí vám připadají jiní, než jsme byli my. Ono to není pravda, v základu je vše stejné, ale kolem nás jsou nové technologie. Myšlenky, obsažené v nové knize Blakea Crouche, se nás myslím vcelku dotýkají. Děti už dnes neznají svět bez obrazovek, mají neustálý přístup k internetu. Staré kreslené vtipy, na kterých mají vyvinuté velké palce, aby mohly klikat, se stávají postupně realitou. V podstatě by to bylo krásné a úžasné, ale to by se k novým technologiím nesměla dostat i tupá lůza. Vezměte si třeba diskuze pod články, kam chodil v počátcích internetu člověk pro informace a dnes je tam už jenom nenávist. O facebooku už ani nemluvím, kdysi skvělá věc, teď neskutečná žumpa, kam nechcete ani lézt, protože se bojíte, že zjistíte o svých "kamarádech" to, co byste ani normálně nechtěli vědět. Jsou z toho jen deprese a smutek.

Co se týká genetiky a úpravy lidského genomu, to je tak ožehavé téma, že z něj jde až děs. Morálka je jedna věc, ale jak nás historie učí, sere na ní pes. Světem vládnou peníze a moc. Pořád válčíme mezi sebou, stále jsme ty malý trapný zvířátka. Alespoň někteří z nás. Smutné je, že díky tomu, jak je svět spojený a propojený, tak jsou tupci více vidět. Hlavní hrdina má (jak už je to v knihách tohoto autora dobrým zvykem) rodinu. V tomhle je Blake Crouch skvělý a velmi dobře se čte. Jenže znáte to, všechno je trošku jinak. Co se stane s člověkem, kterému budou odříznuty emoce? Hele a neznáte už někoho takového ve svém okolí? Otupěli jsme. Ještě před lety, když byl ve filmu jeden mrtvý, děsilo nás to. Dnes jich je již během titulků několik a museli umřít obzvláště brutálním způsobem. Snaha šokovat, neustálé posouvání hranic. Děti hrající jenom hry a přilepené na sociálních sítích. Zároveň nejsou schopné dát dohromady kloudnou větu. Hele, neprožíváme tuhle sci-fi knihu už v reálu? 

Už dlouho jsem nečetl knížku, u které bych se neustále zamýšlel a říkal si, že tohle jednou bude pravda. Máme nakročeno, dalo by se napsat. Společnost se mění, hrozně se polarizuje. Byl jsem vychováván v tom, že lidé jsou ve své podstatě dobří. Jenže poslední roky si říkám, že jsem byl pěkně naivní. Nebo spíše, člověk vyrůstá a žije v určité sociální bublině. Měl jsem za poslední roky, díky covidu a válce na Ukrajině, možnost nahlédnout i do zkažených duší některých lidí (sami na sebe prozradili své názory), že jsem byl opravdu v šoku. Chápu, že všichni nemohou být normální, ale tolik zloby a nenávisti jsem opravdu nečekal. Měl jsem a mám pocit, že mají stejně jako v tomhle příběhu poškozený genom. Nepřemýšlejí, nechávají sebou manipulovat. Přiznám se, že mě to vyděsilo, spousta kamarádů se stalo podivnými známými. Svět se opravdu mění. Jak někdo může přát jinému utrpení? A jak to může udělat někdo, kdo se ohání morálkou? Uff.

Ale co já vím, třeba jsme fakt jenom zvířata a vítězí silní a bezohlední. Tahle kniha v člověku probudí spoustu různých názorů, dostával jsem nápady, které mi vrtaly hodně dlouho hlavou. Navíc je napsána čtivě, řekl bych klasicky. Stylem starých sci-fi knížek. To mě osobně velmi vyhovuje. Jak už jsem mnohokrát psal, mám rád příběhy typu - co by se stalo, kdyby. Zde nejsou představy autora zase tolik nereálné. Spousta věcí se dokonce už děje. Vezměte si, jak kolem nás bují různé zvrácené teorie a čemu všemu jsou schopni lidé věřit. Tak si představte, že by některá z nich byla skutečností. Jsme všichni oočkovaní, ne? Ha, my ani žádnou změnu genomu nepotřebujeme, my jsme schopni věřit tolika hovadinám, že to ani není možné. Země je placatá, co? Někde jsem četl, že je knížka příliš těžká ke čtení. Není to pravda, těch pár informací navíc si dohledáte během několika okamžiků (google pořád funguje).

Stejně jako autor jsem položil v dnešním článku spoustu otázek. Jenže ony se samy nabízejí. Planetu máme jenom jednu a jak to tak vidím, tak spoustě z nás je vcelku jedno, jakou ji naše děti zdědí. Přitom by stačilo tak málo, zapojit obyčejný rozum. Nebude to jednoduché, ale naděje ještě pořád je. Nebo ne? Záleží na nás. Pevně věřím, že se vize Blakea Crouche nestane realitou. Neříkejte mi, že jsme jako druh fakt tak hloupí? Knížku jsem přečetl nadvakrát, protože v pátek odpoledne jsem byl tak unavený, že to už moje oči nedávaly. Musel jsem dočíst v sobotu. Můj dnešní knižní tip není příliš pozitivní. Ale to není ani náš život a současná společnost. Takže přátelé, pokud máte podobná sci-fi rádi, neváhejte ani chvilku. je to jízda od začátku do konce. Mějte se co nejlépe, děkuji za pozornost a slunce v duši!

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
"Jste dalším krokem v lidské evoluci."
Logan Ramsay si zpočátku není jistý, jestli je něco jinak. Jen se cítí o něco... jasněji. Lépe se soustředí, lépe zvládá multitasking, čte o něco rychleji, lépe si pamatuje, potřebuje méně spánku.
Zanedlouho však začíná svět kolem sebe vnímat jinak. Loganův genom byl hacknut a přeskládán. Důvod, proč ho napadly, sahá desítky let do nejtemnějšího koutu jeho minulosti a děsivého rodinného dědictví.
A co hůř - to, co se mu děje, je jen prvním krokem v mnohem větším plánu, který způsobí stejné změny celému lidstvu.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER