DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemsci-fi. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemsci-fi. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 1. září 2023

KNIŽNÍ TIPY - Zpěv drozda - Walter Tevis (2008)


Zpěv drozda - Walter Tevis
2008 (1980), Laser-books (Laser)

Nastavá postupný úpadek civilizace. Mezi lidmi je obrovské množství drog, nenávisti a zloby. Svět ovládá jenom několik jedinců, kteří se sami dosadili na trůn. Mají v podstatě neomezenou moc a je jim všechno jedno. Několik tisíc mrtvých? No a co, něco na tom vyděláme. Skoro všichni ztratili schopnost se poučit z historie a jenom sledují rádoby legrační příspěvky na obrazovkách. Potřebujeme víc dopaminu, víc šokujících zpráv. Nepřipomíná vám to něco? Tahle kniha byla vydána v roce 1980 a když jsem ji kdysi četl na koleji poprvé, tak jsem si říkal, že je trošku přitažená za vlasy. Pohyboval jsem se sice po různých brigádách, ale jinak jsem byl obklopen jen samými chytrými a schopnými lidmi. Nelze přece připustit, abychom takhle zblbli, abychom dopustili další zbytečné války, aby docházelo k postupné debilizaci obyvatelstva. To se nestane, hádal jsem se vášnivě s kolegy z našeho čtenářského kruhu, který jsme si sami vytvořili.

Zpěv drozda by si měl přečíst každý, kdo by chtěl hodnotit současný stav světa a společnosti. Je to kniha, která i po letech připomíná testament, sepsaný s nekutečně dobrou znalostí lidského myšlení, pudů a temné mysli. Když se kouknu kolem sebe, tak si říkám, že nám chybí snad už jenom zfetovaní roboti. Hele a nejsou už náhodou mezi námi? Když jsem si pro sebe rozebral celý příběh dnes, když už jsme v technologiích dál, říkal jsem si, jaké by to bylo krásné, kdyby nás také čtení zachránilo. Já vím, nechci působit jako starý boomer, ale bývám občas překvapený, kolik věcí, které jsme my považovali za normální znát, spousta dnešních mladých nezná a prý nepotřebuje. Zapomněli jsme nějak myslet, přátelé a necháváme to dobrovolně na jiných. Přejímáme názory jenom proto, abychom byli zajímaví. Spousta jedinců, když je bez wi-finy a připojení k internetu, tak neví, jak nasekat dříví, ohřát si vodu a nedejbože se s někým reálně bavit. Máme v práci jednoho kolegu, který je tlustý a ošklivý. Má velký úspěch u žen. Mladý kluci už prý nechtějí šukat. Je to jen vtip, jasně, ale jsou otázky, které bych si před pár lety ještě nepoložil.

Jakoby se dnešní společnost opravdu rozdělila na ty, co normálně žijí a na tupé roboty, makáče, kteří to musí oddřít, abychom se my měli dobře. Ono to tak bylo vždycky, ale dnes má každý jouda i přístup na internet, může získat popularitu a být "slavný". To by tak nevadilo, ale když ono jej pak následuje spousta dalších. A masa, tupý dav bývají vždy nebezpeční. Vidíte to, jak je to dobrá knížka? Kolik otázek mi položila kdysi i dnes? Hodně nad ní poslední dobou přemýšlím. V devadesátkách jsem jí odložil s tím, že jako dobrý, ale tohle je už moc, takhle hloupí nejsme a nebudeme. A bác ho, za novináře normálně maká umělá inteligence, bez krve a přehnaných emocí nejsou zprávy. Nikoho nezajímají. Vždycky byla takovou nadějí mladá generace, jenže ta si natáčí dokola své prdele. Ti, kteří to nedělají, to budou mít hodně těžké. Ukočírovat tolik tupců bude čím dál tím horší a náročnější. Každý má svá práva o která se hodně hlasitě hlásí, ale málokdo dodržuje pravidla. Jak z toho ven? Nevím, možná už je to zbytečné a několik dalších generací se očistí. Samo. A zbyde nás opravdu jen pár miliónů, jako ve Zpěvu drozda. 

Ale ne, kdepak, my špínu a hnus nevidíme, přivíráme před nimi oči. Televize, internet, hlavně, že to cinkne a můžeme všechno utratit za zbytečnosti, které nepotřebujeme. Planeta pomalu umírá a my řešíme, jaký superhrdina by nás mohl zachránit. Vyprávění je zde ze tří pohledů a je opravdu velmi zajímavé. Jasně, je nutné si uvědomit, že se jedná o klasické sci-fi a některé věci jsou přeci jen jinak. Hele, zase na druhou stranu, když se oprostíme od všude přítomných drog, adorace násilí, zesměšňování a ponižování, tak se nemáme zase tak špatně. Co ale kniha vystihla nádherně, je zaujetí sebou samotným, zahledění jenom do svého nitra. To nás naučily sociální sítě velmi dobře. A to ani není 25. století, ale teprve 21. Zpěv drozda je pro mě knihou, o které bych mohl distutovat hodiny a hodiny. Baví mě porovnávat, co autor napsal a jak si svět představoval a jak vypadá dnes. Ono to nebylo nikdy lehké a blbců byla vždycky většina, já jenom, že mám poslední dobou pocit, že se na můj vkus dostávají až moc ke slovu. Nezbývá, než jim dát jasně najevo, že jsou hloupí, nevědomí. 

Občas mi běhal mráz po zádech, u některých kapitol jsem kýval souhlasně hlavou. Dnes, v době chatbotů, důrazu na jednotlivce, narkotik, neplodnosti, nezávazného sexu, virtuální reality a sněhových vloček, je kniha opravdu ještě víc zajímavější, než v devadeátých letech, kdy jsem ji četl poprvé. Uběhli jsme dlouhou trať, akorát nevím, jestli správným směrem. Možná jsme se měli také trošku zaměřit víc na výchovu, na empatii, na vřelost, na obyčejné věci, které se staly samozřejmostí a tak nějak si jich moc nevážíme nebo je vůbec neumíme. Uvidíme, jak to půjde dál. Zatím to vypadá, že "Bože můj, svět umí být někdy překrásný", jak říká Bentley. Snad to bude pravda a zase něco nepoděláme, jako vždycky. Já se budu dál snažit číst, co to jen půjde a šířít kolem sebe nejen knihy, ale i dobrou náladu. A pokaždé se budu snažit postavit na stranu těch slušných. Abych měl čisté svědomí. Mějte se co nejlépe a nezpomeňte na Zpěv drozda. Opravdu stojí zato. Hezký den přeji!

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Společnost pětadvacátého století je za pomoci drog a duševní manipulace ovládána svými vlastními výtvory – roboty. Ústřední dvojice postav se nadvládě snaží vymanit. Protihráčem je jí nejdokonalejší, zároveň však poslední článek technického vývoje – robot deváté generace. Rozpoutává se souboj myslí, zápas mezi přirozenou a umělou inteligencí...

Pochmurná vize budoucnosti je varováním před možným zneužitím vědy a techniky, přesto nepostrádá humanistické jádro – víru v člověka a jeho rozum a naději, že lidé, stejně jako hlavní hrdinové románu, odolají nesmyslné touze po sebezničení.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 25. srpna 2023

KNIŽNÍ TIPY - Sucho - Neal Shusterman & Jarrod Shusterman (2019)


Sucho - Neal Shusterman & Jarrod Shusterman
2019 (2018), Yoli (ČR)

Vždy mě bavily knihy, které pomocí sci-fi motivů předkládaly možnosti, které mohou nastat, pokud se jako lidstvo budeme chovat nezodpovědně. U nás na chalupě prší stále poměrně často, ale znám oblasti v naší zemi, kde už mají v některých letních dnech zakázáno zalévat vodou z vodovodu. Množíme se jako králíci a vůbec u toho nepřemýšlíme. Někdo kdysi dávno napsal, že jsou lidé parazitický druh. Možná na tom něco bude. Nepřestává mě překvapovat, kolik je stále různých pochybovačů, kolik jedinců věří různých dezinformačním teoriím. Možná už je informací tolik, že se v nich nikdo nevyzná. Co je pravda a co lež? Sucho jsem četl ve dnech, kdy lilo jako z konve a byla docela zima. Přesto jsem měl občas vyprahlo v ústech. Pak jsem vlezl na internet a neměl jsem to dělat. Opravdovým vědcům, kteří se zaobírají ekologií, už dávno nikdo nevěří. Nikdo je neposlouchá. Místo toho se pomatenci lepí k zemi na frekventovaných silnicích a polévají kulturní památky různými sajrajty. Také máte někdy pocit, že se svět zbláznil?

Tahle kniha má sloužit k zamyšlení. Je napsána velmi čtivě a zajímavě. Měl jsem pokaždé žízeň, když jsem ji na chvilku odložil. Jasně, je to sci-fi, ale zase na druhou stranu, tohle všechno se může stát. A to klidně za pár let. Někdo mi někde říkal, že naše děti budou ještě relativně v pořádku a i když budou hodně omezováni, dožijí celkem v klidu. Jejich potomci už ale ne. Nejsem z těch, kteří by se budili každou noc strachem, že apokalypsa začala, ale pokud něco neuděláme, tak to bude na Zemi hodně špatné. Možná je to ale jenom pud sebezáchovy matky přírody. V některých oblastech je sucho velkým problémem už dnes. Možná právě proto je tenhle sci-fi příběh dost uvěřitelný. Hele, napadlo vás někdy, jak byste jednali v krizových situacích? Zažili jsme covid, omezila nás válka na Ukrajině, ale to byly a jsou jen takové vykřičníky. Upozornění, jak je náš svět křehký. Na povrch vypluly myšlenky a slovo dostali jedinci, kteří jsou pokřivení. A teď si představte, co by se stalo, kdybyste se nemohli každý den sprchovat, nezalévali byste zahrádky a museli s vodou opravdu hodně šetřit. Na sociálních sítích by ihned našli viníka? Možná by jej i dav lynčoval. Začalo by se umírat. 

Spousta jedinců jen mávne rukou, zatím se nás to nedotýká, většinu to stejně nebude zajímat, dokud se jich to nezačne osobně dotýkat. Objeví se noví popírači i mesiášové. Zavládne chaos a vy zase jednou budete cítit, že Bůh je mlčenlivý a Ďábel šeptá. Nemám rád strašení, ale ani se mi nelíbí, když někdo nevnímá realitu. Vidíte to? Byla to pro mě velmi dobrá kniha, protože jsem u ní hodně přemýšlel, četl ji jedním dechem. Někomu možná budou vadit některé postavy, ale já s nimi neměl žádný problém. "Jak dlouho na tu zprávu civěli, než si sbalili věci a evakuovali se? Můžu vám říct, jak dlouho to trvalo. Tři a půl hodiny." Hele, uměli byste to? Dali byste vodu potřebným a pomohli bližnímu svému? Události nejen posledních let mě utvrzují v tom, že dobří lidé ještě existují. Dává mi to naději, že mezi tou tupou masou jsou ještě lidé, kteří nejsou lhostejní. I když, až půjde o vodu, třeba to bude všechno jinak. Ono totiž, dehydratace je něco šíleného. Líbil se mi styl, jakým je kniha napsána. Myslím, že jsme naladěni na stejnou notu. 

Ve zprávách zase všechno hoří. V Africe umírají celé rodiny. Nemají co pít. Začal boj o vodu. Sněhové vločky konečně zvednou oči od obrazovek a jsou neklidné. Věřící se křižují a hledí k nebi. Staří vojáci utečou do svých bunkrů a tam zemřou jako všichni ostatní, jen o trošku déle. Nemají co pít a jsou nedůvěřiví. Ne, nemám žádné vize, ale nepřijde mi to nijak nereálné. Myslíte si, že někdo bude konečně poslouchat opravdové ekology, vědce, kteří se touto problematikou zaobírají dlouhé roky? Asi všichni cítíme, že je nutné NĚCO UDĚLAT. Tak snad se zadaří. Uvidíme, necháme se překvapit. Zatím budu vše pečlivě sledovat. A číst podobné knížky jako je Sucho. Jsem rád, že pořád jsou ještě autoři, kteří píší dobré sci-fi. Pokud jste na tom jako já, tak neváhejte. Tahle knížka rozhodně stojí za přečtení. Navíc, třeba jsou v ní myšlenky, které nám jednou pomůžou. 

Vždycky si při čtení podobných příběhů vzpomenu na situaci, kdy jsem na začátku covidu jezdil přes celé město autobusem z práce. Byla už tma a ulice byly zcela prázdné. Čekal jsem asi měsíc na notebook a nemohl jsem na home office. Všechno připomínalo opravdovou stísněnou apokalypsu. Pořád si myslím, že se jednalo o takovu menší výstrahu. Ale nechci strašit. Třeba začneme přemýšlet a nebudeme planetu tolik devastovat. Sucho je takovou klasickou sci-fi knihou, kterou ocení i člověk, který tenhle styl nečte tak často. Tak zase za týden. Snad vám můj tip udělal radost. Mějte se hezky a díky moc za přízeň.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
VŠICHNI SI BUDOU PAMATOVAT, KDE BYLI, KDYŽ VYSCHLY VODOVODY. Sucho – nebo Bezvodí, jak tomu všichni říkají – už trvá nějakou dobu. Život se proměnil v nekonečný seznam zákazů: nezalévejte zahrady, nebuďte dlouho ve sprše, nepodléhejte panice. Jenže teď už žádná voda nezbývá.

Alyssina poklidná ulice na předměstí se najednou propadne do válečné zóny plné zoufalství a násilí. Když se její rodiče nevrátí domů, musí dát dohromady skupinu osob, které by se za normálních okolností asi nepotkaly, a zahájit pátrání po vodě. Každý z nich bude muset učinit neskutečná rozhodnutí, aby přežil.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 9. června 2023

KNIŽNÍ TIPY - Muž, který spadl na Zemi - Walter Tevis (1963)


Muž, který spadl na Zemi - Walter Tevis
1963 (2021), Argo

Psal se rok 1997 a se svoji holkou a budoucí manželkou jsem chodil již více než půl roku. Končil nám zrovna semestr a plánovali jsme, co budeme dělat o prázdninách. Hodně jsme se toulali po vlastech českých i moravských. S bágly na zádech, ve vlacích a autobusech. Jezdili jsme i stopem a máme z té doby hrozně moc zážitků. Pamatuji si, že jsem se probudil dřív než ostatní. Včera jsme se na koleji loučili. A to dost vehementně. Do brzkého rána se tančilo na stolech, pivo a víno teklo proudem. Asi jsem i panákoval. Říkala mi, ať neblbnu, že to do sebe leju jak prokoplej. Ale já se smál a teď mám šílenou kocovinu. Mám hroznou chuť na sladký a tak o patro výše, kde se z mě dosud neznámého důvodu probudím, navštívím lednici. Sežeru nějaký kompoty a med. Jsem jak starej medvěd. Co tady děláš? Leknu se, otočím a tam stojí jedna z budoucích učitelek jen ve spodním prádle. Něco zamumlám a jdu si zakouřit do kuchyňky. Jsem v nejlepším, když za mnou přijde Michal.

Můj hlavní dodavatel a tipař na dobré knihy. Hele, tuhle mi ale vrátíš po prádzninách. Strčí mi do rukou Muže, který spadl na Zemi a pak už se bavíme jen o včerejší akci. Musím si ujasnit, co jsem vlastně dělal. V kolik vám jede vlak? Za dvě hodiny. Tak dáme vyprošťováka a pojedeme. Knížku už mu nikdy navrátím, četl jsem ji na cestách. Několikrát. Naposledy na chalupě, kde také zůstala. Celý příběh je velmi uvěřitelný, pomanivý. Pojednává o mimozemštanovi, který má spoustu zajímavých schopností. Navštíví naši Zemi, aby se podíval, jak tu žijeme a zjistil, jaké jsou možnosti ohledně vody. Problém nastane v momentě, kdy začne pomalu podléhat lidským neřestem, nepravostem. Měl jsem za sebou asi tak půlku knížky, když jsme spali kousek od Litomyšle v lese. Ráno jsme byli ve městě a našli tam na zdi malý letáček, že se večer bude promítat. Ano, hádáte dobře, dávali Muže, který spadl na Zemi. Nestihl jsem knihu dočíst a už jsem viděl film. Od té doby je pro mě David Bowie hlavní postavou. Film je z roku 1976 a když foukalo, tak se plátno krabatělo. Ženě byla zima a tak jsem klepal kosu, můj křivák byl na večer její. Odcházeli jsme a dlouho do noci v jednom spacáku vše rozebírali. 

Ráno jsem se probudil a říkal si, že už snad ani nemá cenu knížku číst. Jenže pak jsme byli za několik dní na Moravě u příbuzných a tam jsem se párkrát docela nudil. Půjčil jsem si kolo a jezdil kousek od Přerova na jeden lom. Koupal jsem se a pak jsem nevěděl, co dělat. Po holkách jsem sice chvilku koukal, ale pak mi docvaklo, že nemám ještě dočteno. Ponořil jsem se znovu do knížky a úplně zapomněl, že na mě svítí sluníčků. Vrátil jsem se spálený jako indián. Všichni seděli u stolu a měli v sobě spoustu slivovice. Ptali se mě, co jsem dělal a když jsem jim to řekl, tak si ze mě dělali celý večer legraci, že mám žít reálný život, ne ten v knhách. Kdyby jen věděli. On je totiž tenhle příběh opravdu čtivý. A přestava mimozemšťana, který se vrátí na Zemi, aby se podíval, kam jsme to dotáhli, je opravdu velmi zajímavá. Schválně, představte si to, kdyby se to stalo dnes. Úplně jej vidím jako dalšího z influecerentů. Nebo ne? Walter Tevis napsal knihu, která je aktuální i dnes. Možná víc, než kdy jindy.

Projeli jsme Moravu od shora dolů a já si hrál na mimozemšťana celé prázdniny. Byl jsem stejně "toporný" a jakoby chladný, jako David Bowie. Dělal jsem stejné věci, byl stejně zvláštní, hubený a jiný. Podobně jsem se cítil, když jsem se přestěhoval na kolej do Plzně. Nikoho jsem tam pořádně neznal, vše bylo nové, vyletěl jsem z hnízda. Najednou jsem nebyl středem pozornosti v partě kamarádů z dětství. Stal jsem se tichým pozorovatelem, i když je fakt že přišli noví kamarádi, nové zážitky. Mám léto 1997 spojené s touhle knihou už navždy. Zajímavé je, že teď, když jsem se k ní vrátil, mě zasáhla snad ještě víc. Miluju totiž čím dál tím častěji starší, klasické sci-fi. Hrozně rád porovnávám, co si autoři mysleli, jak bude budoucnost vypadat. Baví mě porovnávat jejich představy se současnou realitou. A Muž, který spadl na Zemi je svým způsobem velmi aktuální i dnes. Jak by se asi choval teď? S umělou inteligencí za zády, se všemi těmi nekonečnými válkami, s dalšími exody národů? 

Snažím se své tipy směřovat dvěma způsoby. V jednom se zaobírám novinkami, které mě oslovily a v druhém pátrám v paměti. Osvěžuji si vzpomínky. Vždycky si sednu, chvíli se dívám na naší knihovnu a pak mi něco secvakne. Jakoby mě nějaký velký dýňák vedl, určoval můj směr. Pokaždé mi padne do oka nějaká dobrota. Muž, který spadl na Zemi je skvělou knížkou i filmem. Myslím si, že by ji měl číst každý, kdo má rád sci-fi. A myslím si taky, že osloví i spoustu jiných čtenářů. Kniha je možná sice trošku zmatená, lehce komplikovanější, ale máme mozek, ne? A když vás nebaví číst, tak si dejte klidně film. Je sice starý a v dnešní době nekonečných efektů už lehce přežitý, ale hlavní děj je stále platný a neotřelý. Na závěr mi dovolte opět poděkovat za přízeň. Budu se těšit zase za týden. Jo abych nezapomněl, při posledním setkání s knihou jsem Davida Bowieho i poslouchal. Doporučuji, zážitek z čtení pak získá úplně jiný rozměr. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Muž, který spadl na Zemi je příběhem Thomase Newtona, mimozemského návštěvníka, jenž byl v lidské podobě vyslán na naši planetu, aby zachránil svůj umírající lid. Jako osamělý a křehký cizinec podléhá navzdory svému nadřazenému rozumu plíživým svodům lidské společnosti. Tváří v tvář všudypřítomné pošetilosti, podezřívavosti a zaslepenosti přitom poznává, že se i pozemšťané vydali na cestu k patrně neodvratitelnému sebezničení.

Autor Dámského gambitu a oblíbeného Zpěvu drozda se v českém překladu poprvé představuje ve své nejpopulárnější science fiction. Román Muž, který spadl na Zemi se proslavil především díky vynikajícímu hereckému výkonu Davida Bowieho ve stejnojmenné filmové adaptaci. Jak už to tak ovšem bývá, literární předloha je působivější a právem se dodnes těší postavení stále vydávané žánrové klasiky.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 19. května 2023

KNIŽNÍ TIPY - Koule - Michael Crichton (1987)


Koule - Michael Crichton
1987 (1998), Cinemax

Nevím, co jste na základce dělali vy, ale já navštěvoval několik kroužků. Chodil jsem do vlastivědného, ve kterém jsme díky jednomu starému panu učiteli dělali hroznou spoustu pokusů, výletů. Nadchnul nás tenkrát pro hodně nových věcí. Dělal jsem si třeba sám herbář, vystřihoval jsem si z časopisu ABC zvířata a psal si o nich různé zajímavosti. Dalším přelomem v mém životě bylo, když jsem přemluvil rodiče, abychom odebírali časák 100+1. Byl to najednou krásný nový svět. Objevoval jsem, nasával informace jako houba. Bylo asi potom logické, že jsem po Julesovi Vernovi přešel na spisovatele jako je Michael Crichton. Kouli jsem četl třikrát. Jednou ještě na druhém stupni základní školy, podruhé na vysoké, když jsme s jedním kamarádem neustále diskutovali o knížkách a potřetí nedávno. 

Dnes už působí knížka trošinku zastarale. Jasně, jsou tu VHS kazety, spoustu věcí spisovatel ještě vědět a ani nemohl, ale zase na druhou stranu vesmírná loď v hlubinách oceánu, to je klasika nad klasiky. Stejně, podobná sci-fi mám nejraději. Jsou v nich různé technické, biologické i fyzikální zajímavosti, ale nic není přehnané. A zároveň je příběh velmi čtivý. Základem je silný motiv, zajímavé postavy, výlety do psychologie. Co byste taky chtěli po klukovi, který si s bráchou několik let hrál na to, že se potápíme v ponorce jako kapitán Nemo. Krásný svět dětské fantazie se postupně změnil na fantazii ovlivněnou sci-fi. K nám se dostala spousta knížek se zpožděním, mám pocit, že podobná literatura komoušům moc nevoněla. Možná právě proto byly pak devadesátky doslova žněmi. Pro někoho jako já určitě. Knihu jsem pokaždé zhltl jako malinu.

Vlastně ani nevím, jestli jsem někdy opravdu věřil na existenci mimozemšťanů nebo jiné inteligence. I když, znáte to, nikdy neříkej nikdy. Ale ta představa je samozřejmě velmi lákavá a v knihách i filmech se mi moc líbí. Když už zmiňuji film, tak i Koule byla přenesena na plátno. Myslím si, že se její ztvárnění (i díky hercům jako Dustin, Sharon, Samuel) vcelku povedlo. Ale je to jako vždycky. Kniha je o hodně víc košatější, některé věci ani znázornit pomocí obrazu moc dobře nejdou. Každopádně, u mě byla nejdřív knížka a potom film. A to bývá vždy potom těžké. Protože mě při sledování obrazu naskakují moje představy, které jsem si sám vytvořil, když jsem Kouli četl. Zase na druhou stranu, zrovna tenhle příběh by si zasloužil nové zpracování. Akorát by jej museli natočit a zahrát lidi ze staré školy. Některá nová zpracování letitých sci-fi jsou totiž značně nedobrá. A nebo už jsem já moc zkostnatělý. 

Když jsem četl Kouli naposled, uvědomil jsem si, jaký je Michael Crichton skvělý autor. Třeba: "Pro něj jako psychologa to byl jasný přenos: Vláda, čelící ohromným potížím, které není schopna řešit, se rozhodla, že se bude zabývat něčím jiným." No, nepřipomíná vám to něco? Tohle se mi na podobných knížkách vždycky hrozně líbilo. Ten přesah, varování, předložení cesty, která by mohla nastat. Vždyť si to vezměte, kdo by před pár lety řekl, že si budete volat místo se živým člověkem s umělou inteligencí. Zatím je tupá a otravná, ale když si ji srovnám s některými operátory na různých infolinkách... Stejně tak si dovedu představit, že někde hluboko v oceánu, které nemáme dosud zcela prozkoumány (dáváme pořád víc prachů na válčení, než abychom poznali vlastní zeměkouli), je vesmírná loď. A v ní možná několik mimozemšťanů nebo úplně jiná forma života. Třeba bychom se zrovna u nich alespoň trošku poučili a nechovali se pořád jako hovada.

Koule je další knížkou v řadě, která mě utvrdila v tom, že bych se měl více probírat starými výtisky v mé knihovně. Občas v ní najdu poklady. A je pro mě hrozně zajímavé si přečíst knížky, ke kterým jsem se dostal jako mladý, dnes, když se změnil svět, máme internet, umělou inteligenci a posunuli jsme se o hodně dál. Možná tam někde v hlubinách opravdu nějaká záhadná koule je. Možná je v ní uložen i lék na lidskou hloupost. Jednu dobu jsem četl od Michaela Crichtona úplně vše. A zrovna tahle kniha patří podle mě k nejlepším, co vůbec napsal. Za sebe, i za všechny staré sci-fi maniaky doporučuji. Ve své době to byl bestseller, který ale obstojí i v současnosti. Děkuji za pozornost a mějte se co nejlépe. A nezapomínejte, vesmír je nekonečný!

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
V hlubinách vod na dně Tichého oceánu byla objevena evidentně havarovaná kosmická loď. Odkud se vzala? Je nejméně tři sta let stará, a přesto vypadá neporušeně. Proletěla snad na Zemi z budoucnosti černou dírou? Neskrývá ve svých útrobách nějaké nebezpečí? Neměla její posádka sdělit lidské civilizaci nějaký vzkaz z jiného světa? Odpovědi na tyto otázky hledá skupina zkušených vědců vyslaných v největší tajnosti do podmořské stanice v blízkosti lodi. Jejich pozornost neustále přitahuje záhadná koule, kterou v ní naleznou. Poté, kdy se do ní asi na tři hodiny dostane matematický zázrak Harry, začnou se všude kolem nich dít prapodivné věci. Cosi neznámého s nimi pomocí počítačového kódu začne komunikovat, přibývá napjatých situací, kdy přirozenou zvědavost střídají stavy hluboké úzkosti, hrdinové expedice se stále častěji ocitají na hranici mezi životem a smrtí. Jakou moc v sobě ta koule skrývá? Mají šanci přežít?
Příběh plný napětí přináší i řadu typicky crichtonovských otázek o odpovědnosti jednání. Koule je svým způsobem moderním podobenstvím o sisyfovském údělu člověka usilujícího o zachování svého člověčenství.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 14. dubna 2023

KNIŽNÍ TIPY - Silo - Hugh Howey (2014)


Silo - Hugh Howey
2014, Knižní klub

Nejsem žádným ekologickým aktivistou, ale také mám oči a snad i zdravý rozum. Posledních padesát let dáváme planetě hodně na frak. Někteří z nás se snažíme třídit odpad, chodit více pěšky, než jezdit autem, nekupovat zbytečnosti. Jenže nás je málo. Moc málo. Když se totiž podíváte kolem sebe, tak většina na to kašle. Jde jim jen o vlastní prospěch. Konzum vládne světem. Zvířata umírají v křečích a v oceánech plavou jedy. Dochází nám kyslík a v poloprázdných autech jezdí po městech samotní lidé. Přitom už všechno bylo sepsáno ve sci-fi knihách. A dobří autoři, ke kterým Hugh Howey samozřejmě patří, nás varovali. Jenže je tu problém. Lidé se z principu neradi omezují a taky málo čtou. Jinak by věděli, že tohle nedopadne dobře. Naše děti bude ekologie hodně ovlivňovat. Začne boj o vodu, o jídlo. My jsme totiž šíleně sebedestruktivní druh. Představa, že jednou budeme zahnání pod zem, kde bude vybudováno Silo, není zase tolik nereálný. 

Koneckonců, zase jsou na světě jedinci, co hrozí jadernými zbraněmi. Stačí zmáčknout tlačítko. Na Silu se mi líbila ještě jedna věc. Lidi v ní řídí všemocné IT oddělení. Tak a teď mi řekněte, co máte za šmíráky v telefonu, kdo vás snímá po městě kamerami a proč jste dávali na občanku otisk prstů. Je to až děsivé, kam všechno směřuje. Jak říká klasik, dobře už bylo a i když jsem nenapravitelným optimistou, poslední roky nepřestávám kroutit hlavou, jaké hlouposti děláme. Kniha je napsána přesně takovým tím velmi uvěřitelným způsobem. Dokážu si představit, že takhle budeme za chvilku žít. Některé kapitoly jsem si doslova představoval, věřil jim natolik, že jsem nad nimi hodně přemýšlel. Zároveň, a to je pro mě velmi důležité, se nejedná o nějaké nesrozumitelné technické blábolení. Naopak, hlavní je zde příběh. Hugh Howey je velmi dobrým vypravěčem, takovým tím poctivým klasikem, který sází na silné momenty, různé zvraty a sympatické postavy. 

Každou knížku, stejně jako hudbu, mám vždy spojenou s nějakým příběhem. V tomhle případě jsem navštívil obyčejné knihkupectví, které mimochodem nedávno zavřeli a v oddělení sci-fi, umístěném v temném rohu, knihu objevil. Přečetl si o čem je a vložil ji do nákupního košíku. Pamatuji si na obrýlenou prodavačku, která se usmála, řekla mi, že se jedná o dobrou volbu a dala mi jako dárek záložku. Knihomola poznala na sto metrů. Jako vždy jsem si nesl svůj nákup domů jako svátost. Jenže nebyl moc čas na čtení. Děti chodily do školky a já je vyzvedával. Pokaždé jsem musel na malé hřiště, kde jsem je měl hlídat. Koukal jsem jedním okem, jestli na ně zase neútočí nějaký rozmazlený fracek a zároveň se snažil číst. Moc mi to ale nešlo. Znáte to, odřená kolena, pláč a tatííí, já mám hlad. A když konečně doma usnuli, chtěl jsem být raději se svojí ženou, než si číst, to zase prrr. Ještě, že tu byla chalupa a pár dní volna, kdy jsem mohl jen tak sedět v křesle a hltat příběh. Musel jsem se ale vrátit úplně na začátek. Tentokrát jsem ale zhltl Silo jako malinu.

Celý příběh je velmi stísněný, smutný, nebál bych se napsat i depresivní. Ono to ale vychází ze samé podstaty apokalyptického románu a dystopie. Troufám si tvrdit, že nebude pro každého. Někoho odradí technické popisy, jiný zase bude čekat něco jiného. Tak tomu ale bývá u všech knížek. Mě se ale právě líbí, že je kniha napsaná hezky "postaru". Má zajímavé nápady, nosný příběh. Zápletku. Je ale pravdou, že když jsem se s někým o Silu bavil, tak zaujal převážně starší čtenáře. Takové ty veterány, co zažili stejnou dobu jako já. To je ale stejné, jako s filmy, hudbou a vlastně i vším ostatním. Já třeba nemusím vůbec fantasy. Všichni ti draci, lektvary a meče, čarodějové, mě nebaví a připadají mi směšní. Ale proti gustu. Já si raději přečtu dobré, klasické sci-fi, ke kterým rozhodně Silo patří. Jedná se přesně o knihu, která by neměla chybět v knihovně žádného opravdového fanouška žánru. Mohla by ale oslovit i ostatní. Koneckonců, ve světě se hodně četla a měla velký ohlas. Tak snad si z ní vezmou lidé také nějaké ponaučení. 

Měl jsem o víkendu teplotu, které jsem se nemohl nějak zbavit. Nesnáším polehávání, neumím jen tak ležet a léčit se a tak jsem si vzal Silo znovu po letech do rukou a četl si tak dlouho, dokud jsem nebyl tak unavený, že mě pálily oči. Měl jsem potom divoké sny, ve kterých jsem žil hluboko pod zemí. A pokaždé, když jsem se zpocený probudil, děkoval jsem, že zatím ještě není tahle planeta tak zničená. Pak jsem zase usnul a Silo bylo znovu mým domovem. Je to hodně temná kniha, ale rozhodně stojí za pozornost. Za tu vaši, kterou věnujete mým pátečním článkům, vám musím opět poděkovat. Moc si vašich ohlasů i návštěv vážím. Děkuji moc. Mějte se co nejlépe. 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V silu pod zemí, zamořenou jedy, se ukrývají lidé: naučili se tu žít, milovat se i umírat. Jednou za čas je někdo z nich vyslán na povrch čistit senzory. Ví, že se nikdy nevrátí. Ví, že jde na smrt… Po letech udržování křehké rovnováhy se však systém octne před zhroucením. Hluboko ve spodních patrech, ovládaných lidmi z mechanického úseku, se vzedme vlna odporu proti takřka všemocnému IT oddělení. Mají naději na úspěch? Odkryjí děsivá tajemství přísně střežených serverů? A chtějí je vůbec znát?

Silo je jedinečný postapokalyptický sci-fi thriller, který lze číst jako varování i jako věštbu. I proto se setkal s nebývalým celosvětovým čtenářským zájmem a ohlasem. Filmovou verzi se chystá natočit Ridley Scott (Vetřelec, Blade Runner, Gladiátor).


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 31. března 2023

KNIŽNÍ TIPY - Růže pro Algernon - Daniel Keyes (1966)


Růže pro Algernon - Daniel Keyes
(1966), 2016, Argo

Když se mi před lety narodily děti, byl jsem v krásném stavu blaženosti čerstvých rodičů. Chodíval jsem hrdě s kočárkem, toulal se v lesích za naším domem. Měl jsem svá oblíbená místa, na kterých byl klid a kde jsem usedával s knihami. Překrásné chvilky, kdy děti konečně spaly ukolébány čerstvým vzduchem a přírodou. Někdy v té době jsem nevyspalý poprvé poznal, co dokáže chytrý člověk, pokud je zlý. Dosud jsem se setkal pouze s primitivní brutalitou, takové to, dáme ti do držky, pokud si z města na zábavě v místním hostinci. Ale systematické týrání, které prováděl jeden z mých šéfů na své manželce a v malém měřítku i na nás, mě šokovalo. Blahoslavení chudí duchem, říkal jsem si často, když jsem utíkal z kanceláře na dílnu, abych si mentálně odpočinul. Růži pro Algernon jsem měl čerstvě koupenou v jednom malém antikvariátu. Vydání z roku nevím kdy, ale knížka už byla značně ohmataná.

Je to vlastně hrozně smutný příběh. Ne příliš chytrý mladý muž, který touží být chytřejším. Když se tak stane, tak ale zjišťuje, že někteří nejsou jenom chytří, ale taky pěkně zlí. Je to vlastně svým způsobem geniální knížka. Když to vezmu z praxe, tak jednodušší jedinci vám dají zkrátka přes držku, když se cítí ohroženi, ale pokřivení vzdělaní a inteligentní vás budou postupně trápit, dostávat se do vaší hlavy. Stejně jako náš šéf, který se navenek usmíval, dokázal být okouzlující a z nějakého důvodu ho měly ženy velmi rády. Když ale došlo na lámání chleba, postupně jsme zjišťovali, že má psychopatické chování. Já vím, do hlavy lidem nevidíte. On také vyrůstal jen s nevlastní matkou (jak typické) a měl v hlavě spoustu běsů. Neuměl se ovládat, nedokázal projevit žádné emoce a o empatii ani nemluvím. Mívám to takhle poměrně často, že se mi knížky v určitém období spojí s nějakým životním zážitkem. Možná se něco podobného stalo i Danielovi Keyesovi (prý ano). 

Navíc, co si budeme povídat, pokusy na lidech se dělaly a dělají dodnes. Různé drogy, ovlivňování mozku, genetické úpravy. Zkrátka věci, které jsme v podobných sci-fi čítávali, jsou již dávno běžnou praxí. Záleží jen na stupni utajení. Tahle kniha je ale i o samotě, o prázdnotě, nicotě. Osobně neumím být moc sám, celý život žiju ve velké rodině, málokdy se mi stává, že bych byl osamocen. Když se tak ale stane, přepadají mě podobné pocity, jako hlavního hrdinu Charlieho. Děti se mi narodily na konci srpna a do lesa jsem chodil i v zimě. Jednou mi málem umrzl zadek, protože jsem se začetl natolik, že jsem ztratil pojem o čase. Pak mi dokonce volala žena, kde jsem a co se děje. Klopýtal jsem směrem domů přes kořeny a neustále dokola přemýšlel, jak bude Charlie pokračovat. Přepadal mě podivný smutek, ještě umocněný šedým městem pod námi a smogem v ulicích. Po příjezdu do bytu jsem se snažil Růži pro Algernon převyprávět, ale nebylo nám přáno. Miláčkové se probudili a to znamenalo několik hodin práce. Inu dvojčata.

Kniha se mi doslova otiskla do hlavy. Viděl jsem i nějaký film, ale ten mě tolik nebavil. Znalci by určitě doplnili i nějaký seriál, o kterém jsem také slyšel, ale když já raději čtu. Hele, na rovinu, nepřipadáte si někdy trošku jako pokusné myši? Já myslím, že v tomhle nebyl autor daleko od toho, co nastane v budoucnosti. Charlie Gordon je vykreslen velmi pečlivě, uvěřitelně. Líbí se mi, jak citlivě pracuje autor s popisem jeho pocitů. Připadá mi křehký, zranitelný. Jasně, že se také někdy cítím podobně, to je normální, i když samozřejmě vím, že nahlas se to neříká. Zajímavé je i to, že když se o knížce bavím s někým, kdo ji četl, tak si z ní každý vzal něco jiného. Shodli jsme se ale ne jednom. Je to hrozně smutná záležitost. Možná jsem měl číst něco jiného, aby mě mé děti viděly se usmívat, ale zrovna Růže pro Algernon se pro mě stala doslova závislostí. A to do doby, než našeho šéfa povýšili a nám se ulevilo. Vždycky, když jsem ho pak potkal, tak jsem si představoval, že má v kapse bílou laboratorní myš.

Je to vlastně povinnost. Nebude se líbit každému, ale myslím si, že pokud se považujete za aspoň trošku zdatného knihomola, ve vaší sbírce by tahle kniha chybět neměla. Třeba já jí četl několikrát a mnohokrát jsem si na ni vzpomenul, když jsem potkal některé jedince. Manželka pracuje jako učitelka a kdybyste viděli, co se v některých rodinách odehrává (typicky doktor, který ubližuje), možná byste úplně přestali věřit v lidský rod. Ale rád bych dnes končil pozitivně. Člověk se musí naučit zlo rozeznávat, vyhýbat se mu a pokaždé, když už musí stát proti němu čelem, tak existuje jen jedna možnost - zničit ho. Rád bych vám popřál, abyste potkávali jen samé úsměvy kolem sebe. A abyste si tuhle knížku přečetli. Stojí rozhodně zato. Opatrujte se, děkuji za vaši nehynoucí přízeň a zase za týden. Držte se!

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Růže pro Algernon patří k nejinspirativnějším příběhům moderní literatury. Už od roku 1959, kdy se poprvé objevila jako krátká povídka posléze odměněná cenou Hugo, nejvyšším čtenářským oceněním v rámci fantastického žánru. Později svůj vlastními životními zkušenostmi inspirovaný příběh Daniel Keyes rozšířil do románové podoby a opět si neústupně stál za jeho zakončením, přestože byl stejně jako v případě povídky nucen najít si nového nakladatele.

Od té doby se Růže pro Algernon objevila v nejednom filmovém i televizním zpracování, jako divadelní hra prošla nepřeberným množstvím rozmanitých zpracování po celém světě a mnohými i u nás, inspirovala řadu různě upravených příběhů, hudebních skladeb či alb a v posledních letech byla zpracována také jako francouzský film či jihokorejský a v minulém roce i japonský televizní seriál. Charlie Gordon si v jednom z nejcitlivějších příběhů naší doby podmaní i vás…


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 10. března 2023

KNIŽNÍ TIPY - Upgrade - Blake Crouch (2022)


Upgrade - Blake Crouch
2022, Laser-books (Laser)

Pořád se snažím bránit pesimistickým myšlenkám. Znáte to, už vám není nejméně a mladí vám připadají jiní, než jsme byli my. Ono to není pravda, v základu je vše stejné, ale kolem nás jsou nové technologie. Myšlenky, obsažené v nové knize Blakea Crouche, se nás myslím vcelku dotýkají. Děti už dnes neznají svět bez obrazovek, mají neustálý přístup k internetu. Staré kreslené vtipy, na kterých mají vyvinuté velké palce, aby mohly klikat, se stávají postupně realitou. V podstatě by to bylo krásné a úžasné, ale to by se k novým technologiím nesměla dostat i tupá lůza. Vezměte si třeba diskuze pod články, kam chodil v počátcích internetu člověk pro informace a dnes je tam už jenom nenávist. O facebooku už ani nemluvím, kdysi skvělá věc, teď neskutečná žumpa, kam nechcete ani lézt, protože se bojíte, že zjistíte o svých "kamarádech" to, co byste ani normálně nechtěli vědět. Jsou z toho jen deprese a smutek.

Co se týká genetiky a úpravy lidského genomu, to je tak ožehavé téma, že z něj jde až děs. Morálka je jedna věc, ale jak nás historie učí, sere na ní pes. Světem vládnou peníze a moc. Pořád válčíme mezi sebou, stále jsme ty malý trapný zvířátka. Alespoň někteří z nás. Smutné je, že díky tomu, jak je svět spojený a propojený, tak jsou tupci více vidět. Hlavní hrdina má (jak už je to v knihách tohoto autora dobrým zvykem) rodinu. V tomhle je Blake Crouch skvělý a velmi dobře se čte. Jenže znáte to, všechno je trošku jinak. Co se stane s člověkem, kterému budou odříznuty emoce? Hele a neznáte už někoho takového ve svém okolí? Otupěli jsme. Ještě před lety, když byl ve filmu jeden mrtvý, děsilo nás to. Dnes jich je již během titulků několik a museli umřít obzvláště brutálním způsobem. Snaha šokovat, neustálé posouvání hranic. Děti hrající jenom hry a přilepené na sociálních sítích. Zároveň nejsou schopné dát dohromady kloudnou větu. Hele, neprožíváme tuhle sci-fi knihu už v reálu? 

Už dlouho jsem nečetl knížku, u které bych se neustále zamýšlel a říkal si, že tohle jednou bude pravda. Máme nakročeno, dalo by se napsat. Společnost se mění, hrozně se polarizuje. Byl jsem vychováván v tom, že lidé jsou ve své podstatě dobří. Jenže poslední roky si říkám, že jsem byl pěkně naivní. Nebo spíše, člověk vyrůstá a žije v určité sociální bublině. Měl jsem za poslední roky, díky covidu a válce na Ukrajině, možnost nahlédnout i do zkažených duší některých lidí (sami na sebe prozradili své názory), že jsem byl opravdu v šoku. Chápu, že všichni nemohou být normální, ale tolik zloby a nenávisti jsem opravdu nečekal. Měl jsem a mám pocit, že mají stejně jako v tomhle příběhu poškozený genom. Nepřemýšlejí, nechávají sebou manipulovat. Přiznám se, že mě to vyděsilo, spousta kamarádů se stalo podivnými známými. Svět se opravdu mění. Jak někdo může přát jinému utrpení? A jak to může udělat někdo, kdo se ohání morálkou? Uff.

Ale co já vím, třeba jsme fakt jenom zvířata a vítězí silní a bezohlední. Tahle kniha v člověku probudí spoustu různých názorů, dostával jsem nápady, které mi vrtaly hodně dlouho hlavou. Navíc je napsána čtivě, řekl bych klasicky. Stylem starých sci-fi knížek. To mě osobně velmi vyhovuje. Jak už jsem mnohokrát psal, mám rád příběhy typu - co by se stalo, kdyby. Zde nejsou představy autora zase tolik nereálné. Spousta věcí se dokonce už děje. Vezměte si, jak kolem nás bují různé zvrácené teorie a čemu všemu jsou schopni lidé věřit. Tak si představte, že by některá z nich byla skutečností. Jsme všichni oočkovaní, ne? Ha, my ani žádnou změnu genomu nepotřebujeme, my jsme schopni věřit tolika hovadinám, že to ani není možné. Země je placatá, co? Někde jsem četl, že je knížka příliš těžká ke čtení. Není to pravda, těch pár informací navíc si dohledáte během několika okamžiků (google pořád funguje).

Stejně jako autor jsem položil v dnešním článku spoustu otázek. Jenže ony se samy nabízejí. Planetu máme jenom jednu a jak to tak vidím, tak spoustě z nás je vcelku jedno, jakou ji naše děti zdědí. Přitom by stačilo tak málo, zapojit obyčejný rozum. Nebude to jednoduché, ale naděje ještě pořád je. Nebo ne? Záleží na nás. Pevně věřím, že se vize Blakea Crouche nestane realitou. Neříkejte mi, že jsme jako druh fakt tak hloupí? Knížku jsem přečetl nadvakrát, protože v pátek odpoledne jsem byl tak unavený, že to už moje oči nedávaly. Musel jsem dočíst v sobotu. Můj dnešní knižní tip není příliš pozitivní. Ale to není ani náš život a současná společnost. Takže přátelé, pokud máte podobná sci-fi rádi, neváhejte ani chvilku. je to jízda od začátku do konce. Mějte se co nejlépe, děkuji za pozornost a slunce v duši!

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
"Jste dalším krokem v lidské evoluci."
Logan Ramsay si zpočátku není jistý, jestli je něco jinak. Jen se cítí o něco... jasněji. Lépe se soustředí, lépe zvládá multitasking, čte o něco rychleji, lépe si pamatuje, potřebuje méně spánku.
Zanedlouho však začíná svět kolem sebe vnímat jinak. Loganův genom byl hacknut a přeskládán. Důvod, proč ho napadly, sahá desítky let do nejtemnějšího koutu jeho minulosti a děsivého rodinného dědictví.
A co hůř - to, co se mu děje, je jen prvním krokem v mnohem větším plánu, který způsobí stejné změny celému lidstvu.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 24. února 2023

KNIŽNÍ TIPY - Spasitel - Andy Weir (2021)


Spasitel - Andy Weir
2021, Laser-books (Laser)

Na začátek se nabízí otázka. Umíte být sami se sebou? Myslím tím teď opravdovou samotu. Třeba ve vesmíru. Schválně, představte si to. Jste milióny kilometrů od domova, vznášíte se prostorem a probudíte se a nevíte nic. Zbytek příběhu vám nebudu prozrazovat. Nedělá se to. Mohu říct jen jediné - tohle je absolutní poctivé sci-fi, které ale neosloví jen fanoušky žánru. Má spoustu přesahů. Každý, komu jsem knížku doporučil, byl nadšený. Je to takové (velmi) volné pokračování skvělého Marťana. Slyšel jsem, že se připravuje i film. Uvidíme. Zatím čtu knížku podruhé. A dělám to hlavně proto, protože je v ní spousta technických pasáží, z nichž některé jsem si při druhém setkání vyhledával. Jedná se o vskutku napínavý příběh. Skvěle napsaný, s takovou tou jiskrou a schopností vás udržet stále ve stavu pozornosti a v mém případě i bdění, protože jak známo, čtu hlavně večer. 

Zatímco všichni kolem mě blahořečili nové seriály, seděl jsem raději v křesle a četl si. Příběh mě zcela pohltil. Říkal jsem si, zda bych to celé vydržel, fandil jsem Rylandovi Gracemu, hltal každé slovo. Mám rád, když věci do sebe hezky zapadnou a na rozdíl od mnohých mi "vědecké pasáže" vůbec nevadily. Když knihu četla manželka, byla stejného názoru, jen se mě sem tam zeptala, co něco znamená. Rád jsem poradil a těšil se o to víc. Dal jsem jí totiž Spasitele k vánocům a byla třetí knížkou, po které sáhla. Vždycky mě pak hrozně baví, když si sedneme, třeba po měsíci a probereme, jak se nám příběh líbil. Viděl jsem na své ženě, jak by mi chtěla sdělit, o čem kniha je, ale vydržela a neprozradila nic. Moc dobře ví, že se to nedělá. O to víc byla naše pravidelná víkendová procházka po lesích zajímavá. Mě se vždycky hrozně líbí, že přemýšlí přeci jen jinak. Je moc chytrou ženou a ty mívají už ze své podstaty jiný pohled. Na jednom jsme se ale shodli - Spasitel je vynikající knihou. 

Mě osobně nejvíc zaujala představa samoty. Třeba já moc sám být neumím. Jsem zvyklý na rodinný chaos, v práci je nás také poměrně dost. Sám jsem vlastně jen když jdu ráno do práce, to ještě město spí. Se sluchátky na uších s nějakou dobrou metalovou hudbou, jsem přemýšlel, jaké by to bylo být ve vesmíru. Jestli bych dokázal vůbec něco řešit. Možná bych jen seděl a čekal na smrt. Navíc, opravdu bych chtěl zachránit náš druh? Není náhodou už dávno ztracený? No, řeknu vám, že si nejsem úplně jistý. Kdybych měl u sebe, jako hlavní hrdina, dvě mrtvoly, byl bych vyděšený k smrti. Ale možná ne. Třeba bych se aspoň snažil. Abych zemřel s čistým svědomím. Ale kolik takových lidí vlastně je? Jasně, jako každé sci-fi, je celý příběh lehce neuvěřitelný. Mě vždycky bavilo - co by se stalo, kdyby. Knížka je v tomhle perfektně napsaná. Andy Weir odvedl opravdu skvělou práci. Nikde nic nepřebývá a nikde nic nechybí.

Navíc je knížka napsaná hezky "postaru". Sází se na silný příběh. Technické věci jsou doplňkem, nedílnou součástí, ale přesto se vše skvěle čte. Vždycky se musím ztotožnit s hlavním hrdinou. Přemýšlet jako on a naladit se na stejnou vlnu. Ryland Grace je mi velmi sympatický. Je příjemné mu fandit, prožívat s ním jeho starosti. Uvažovat jako on. Přemýšlet, jak bych jednal já, někdy s ním nesouhlasit, jindy si říkat, že bych jednal úplně stejně. Přesto, velmi často jsem si říkal, jaké to musí být hrozné, být sám. Úplně sám. Vůbec si to nedovedu představit. Mě vždycky stačí, když jezdím sám na chalupu a strávím dva dny v lesích a na zahradě. Ke konci si mluvím pro sebe a těším se na prodavačku v krámě, abych si měl s kým promluvit. Ale třeba bych si zvykl. A to přesto, že létání nepatří zrovna k mým oblíbeným činnostem. Pokud jste, stejně jako já, začínali se sci-fi v osmdesátých letech minulého století, mohl by se vám Spasitel hodně líbit. 

Abych nezapomněl na jednu věc. Knížka je svým způsobem opravdu vtipná. Schválně, kdybyste se probudili uprostřed vesmíru a nic byste si nepamatovali, co by vás napadlo jako první? Že to byla včera fakt pořádná pařba. Nebo se mýlím? Ono to nevypadá, ale humor se proplétá celým příběhem jako velmi osvěžující nit. Zrovna včera mi Spasitel pronikl i do mých snů. Pomíchalo se mi v něm několik věcí, ale pamatuji si, že nejhorší byl beztížný stav. Vznášel jsem se a neovládal příliš své tělo. Ztrácel jsem kontrolu a nevěděl, jak z toho ven. Schopnost umět zachovat chladnou hlavu mnohým chybí. Někdy si říkám, proč neustále všichni dávají najevo svoje emoce? Kdybyste byli ve vesmíru, tak by bylo všem úplně jedno, jak se cítíte. Museli byste vydržet sami se sebou. Být silní a pokusit se přežít. Koneckonců, tohle se dá přenést i do běžného života. Jak říká jeden můj starý kolega - více knížek, méně obrazovek. Vidím to poslední roky hodně podobně. Děkuji za pozornost, připoutejte se a pozor - startujeme!

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nové úžasné, napínavé meziplanetární dobrodružství od autora světového bestselleru Marťan. Ryland Grace zůstal jako jediný přeživší na zoufalé misi poslední naděje. Pokud selže, lidstvo zanikne. Je tu však drobný háček – Ryland to neví. Nedokáže se vybavit ani své jméno, natož že má nějaký úkol a jak ho asi tak splní. Všechno, co ví, je, že hodně hodně hodně dlouho spal. Že se probudil miliony kilometrů od domova. A že společnost mu dělají dvě mrtvoly. Jak se mu tak vracejí vzpomínky, dojde mu, že putuje nevelkou lodí, sestavenou všemi pozemskými vládami a vesmírnými agenturami a vrženou do hloubky vesmíru, aby odvrátila hrozbu vymření našeho druhu. A díky nečekanému spojenci se mu to možná i podaří...


------------------------------------------------------------------------------------------------------

sobota 28. ledna 2023

KNIŽNÍ TIPY - Metropolis - Thea von Harbou (1927)


Metropolis - Thea von Harbou
1927, Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství (Antonín Svěcený)

Pamatuji si, že bylo sychravé ráno a já šel do školy. Na kolejích mě vyzvedl kamarád, kouřili jsme a nadávali, že musíme přes pole. Cestou nám skočil králík pod nohy a kámoš po něm hodil kámen. Zasranej den, dnes píšeme z matiky. Vůbec se mi tam nechce. Mě taky ne. Bylo brzo ráno a ještě nebylo nikde otevřeno, tak jsme oba usedli do lavic a sešli se až na cigáru po několika hodinách. Hele, za půl hodiny otevírají U Darebáka, pronesl a nemusel mě vůbec přemlouvat. Jen jsem kývl a šli jsme. Kecali jsme o knížkách a školu nechali daleko za sebou. Stepujeme před dveřmi, výčepák se opozdil. Kde seš? Zeptáme se a vlezeme do studené hospody. Pijeme pivo a kouříme. Najednou vyndá Michal z brašny knížku. Je ohmataná. Hele, co jsem včera ulovil a antíku. Oznámí mi a hodí přede mě mezi pivní tácky Metropolis.

Co to je, zeptám se. Hele, uvidíš sám. Vůbec jsem nevěděl o tom, že existuje nějaký černobílý, němý a skvělý film. Dnes si říkám, že by mě fakt zajímalo, kolik z lidí vlastně nejdřív četlo knížku a teprve až pak zhlédla tenhle parádní snímek. Michal mi ještě prozradí, že to je kniha vyloženě pro mě, protože je to sci-fi. Zandám si ji do svého žebradla a na několik dní na ní zapomenu. Až když jedu vlakem domů, na brigádu přes půl republiky, dojdou mi baterie ve walkmannu. Prohrábnu zavazadlo a najdu Metropolis. Než dojedu do Boleslavi, mám půlku za sebou. Doma pozdravím a jen se ujistím, že je vše v pořádku. Otec leží u televize s lahváčem a máma něco kutí v kuchyni. Brácha nemluví. Zalezu si do postele, pustím si nějakou muziku a knížku dočtu. Nemůžu pak spát. Nejde to, pořád musím nad příběhem přemýšlet.

Usnu a vrátím se do Plzně. Vypadá ale jinak, mocněji, je v ní víc lidí. Bydlím v mrakodrapu a dívám se na hemžení pode mnou. Společnost je dávno rozdělena na ty vzdělané, nůžky jsou rozevřeny. S dělníky se skoro nepotkávám. Jsou v podzemí. Jsou důležití pro chod společnosti, pro výrobu, ale jinak nemají moc práv. Připomínají spíše otroky. Zajímavé je, že i když jsem film dosud neviděl, některé obrazy jsem zažil ve snu. Dopředu. Alespoň takový pocit jsem měl, když jsem se probudil. Jdu do továrny a celý den uklízím. Jsem dělníkem, který je v metropolisu. Šéf mě několikrát seřve. Jen tak, protože má nervy. Makám vždycky dobře, jsem tak vychovaný. Připadám si jako otrok, jako kus masa. Ale všechno spolknu, všechen ten vztek, smutek, beznaděj. Najednou chápu knížku o hodně více, než včera. 

Uběhne spousta let, jsem pořád v továrnách, pracuji ale nahoře, za dobrý plat. Ale s dělníky se stále setkávám, poslouchám je a vnímám jejich pohled na svět. V mnohém je chápu, ale ve spoustě věcí ne. Knížku jsem si přečetl nedávno, během několika hodin. Bylo to odpoledne a zrovna v naší zemi probíhaly volby. Nešlo ani tak o to, jak to dopadlo, ale vyděsilo mě, jak začíná být společnost rozdělena na dvě poloviny. Hrozně mi to Metropolis připomnělo. A to si prosím uvědomme, že se u nás, v Čechách máme pořád dobře. Co takový Tchaj-wan? A další? Co volby v USA, kde spolu v rodinách nemluví kvůli politice? Do toho si vezměte toxické sociální sítě, zprávy a najednou si uvědomíte, jaká byla Thea von Harbou vizionářka. Dnes už mám vše ovlivněné i skvělým filmem. Vidím současný svět stejně černobíle, protože takový začíná opravdu být. Bohužel.

Film je avantgardní a není pro každého. S knížkou je to vlastně ještě těžší. Doporučil jsem ji několika svým známým a hnali mě velkou holí. Nepochopili vůbec nic a to jsem je považoval za lidi, kterým by se mohla líbit. Doba se hodně změnila. Spousta z nás vnímá informace jen zkratkovitě, čte čím dál tím méně jedinců. Někdy si říkám, že už to nějak doklepu. Svět Metropolis je temný, spousta momentů ve vás zůstane navěky. Alespoň tak vnímám knížku já. Vlastně to není moc pozitivní příběh, ale o to víc k zamyšlení. Tedy, pokud rádi namáháte mozkové závity, mohu vám knihu jen doporučit. Třeba jsem vám svým tipem udělal radost. Bylo to účelem. Mějte se hezky a zase za týden. Děkuji za pozornost. Bylo mi s vámi dobře. Za chvíli zase vstávám a vyrazím do města. Cestou do práce potkám spoustu dělníků. Spousta z nich vypadá jako zombie, jakoby vylezli z podzemí. Buďte silní!

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Původně scénář k filmu Fritze Langa (1924), roku 1926 přepracován autorkou do románové podoby. Poněkud naivní příběh They von Harbou se odehrává v 21. století (přesněji roku 2026), uprostřed obrovského města plného mrakodrapů, vynálezů, prosperity, ale také sociálního útisku. Společnost je rozdělena na dvě hlavní skupiny – plánovače neboli myslitele, kteří si žijí v luxusu vysoko nad povrchem země a dělníky, kteří v podzemí dřou, aby jim mohli tento privilegovaný život zajistit.


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 25. listopadu 2022

KNIŽNÍ TIPY - Jatka č. 5 - Kurt Vonnegut Jr. (1969)


Jatka č. 5 - Kurt Vonnegut Jr.
1969 (2016), Argo

Také vás někdy napadlo, jaké by to bylo, stát se Poutníkem (jako Billym Pilgrimem)? Vrátit se a napravit některé zlé věci, které lidé napáchali. Zachránit životy, udělat něco mírně sobeckého i pro sebe? Hodně jsem o tom tenkrát, v roce 1996 přemýšlel. Byla to pro mě doba objevování nových světů. Hlavně tedy v literatuře. Muziku jsem sice stále poslouchal, ale kolem bylo tolik nových vjemů. Kamarádi a kolegové z koleje, se kterými jsme pořádali nekonečné sedánky. S pivem, rumem a spoustou dobrého jídla, které připravily naše milé holky. Fantazie se rozlétla do světa, létala vzduchem. Předháněli jsme se v tom, kdo přinese zajímavější knihu a všechny s ní překvapí. Měl jsem trošku výhodu. Znal jsem se s prodavačkami v antikvariátu. Představoval jsem si, že jednou bude nějaké knihkupectví i moje. Že si udělám jednotlivé regály podle stylů. Úplně jsem to viděl před sebou a svojí budoucí ženě o tom stále dokola básnil.

Život i osud mě zavál úplně někam jinam, ale knihám jsem zůstal věrný navždy. Jatka č. 5 jsou příběhem, který mě doslova rozsekal. Příběh mladého Američana, který přežil válku, dostal se do německého zajetí, byl v Drážďanech, když byly bombardované, je takovým mementem, vykřičníkem pro lidstvo. Jenže znáte to, jsme nepoučitelní. Lidé všeobecně málo čtou a zapomínají. Všechno se pak točí v kruhu, opakujeme se a jiné to už nebude, co se tak rozhlížím kolem sebe. Kurt Vonnegut Jr. má svůj specifický způsob vyjadřování, ne každý jej pochopí a ne každý mu bude rozumět. Není to lehká kniha, ale to snad nikdo neočekával, ne? Máme přeci mozek a měli bychom přemýšlet. A že toho je v tomhle příběhu opravdu spousta. Vyklízíme zrovna obývák, který budeme rekonstruovat. Kniha mi spadla z regálu a manželka mě musela probudit, protože se ve mě opět probudily vzpomínky. Na kolej, na to, jak jsem si ji četl a jak jsem nadšeně přiběhl do našeho nezávazného literárního kroužku. Dokonce si pamatuji, že mi několik kamarádů řeklo, že se jim Jatka č. 5 příliš nelíbí. Já byl ale nadšen a oceňuji jejich sílu i teď, když už mám něco odžito.

Navštívil jsem s Poutníkem krvavé bojiště, lidskou zoo, toulal jsem se s ním na jiné planety. Někdy jsme spolu zažívali absurdní situace, někdy se smáli, někdy byli šokováni krutostí. Jakoby vedle sebe poskládal autor všechny hnusné vlastnosti a činil tak s nadhledem a ironií. Vždyť má stále pravdu a pořád je aktuální. Místo toho, abychom něco budovali, vytvářeli, tak pořád jenom ničíme a jsme oškliví. Pomlouváme se, aniž bychom o druhém něco věděli. S chutí se díváme na popravy, na šikanu v přímém přenosu. Někteří z nás jsou horší než zvířata. A ještě jsme na to děsně hrdí a fandíme tuposti a šílenství. Chtěl bych být pozitivní a většinou také jsem. Snažím se, bojuji, ale čím dál tím víc si připadám jako ten starej blázen Don Quijote v boji s větrnými mlýny. Knížku jsem si opět přečetl a objevil v ní spoustu nových věcí. Hlavní příběh sice není dle mého zase tolik silný, ale jednotlivé obrazy ano. Moje představivost zase doslova pulsovala a nevěděl jsem o světě kolem sebe. 

Jednou jsem dal nějaké drobné chlápkovi, co potřeboval na pivo. On mi za to prozradil, že jsme tu jenom jako exponáty v zoo, že mimozemšťané na nás zapomněli a že na nás serou, protože se chováme jako hovada. O tom jsou vlastně Jatka č. 5 také a bezďák je vlastně krásně shrnul v několika slovech. Nevím, zda je četl, asi spíš ne, ale občas si to také myslím. Hrajeme si na to, že jsme na vrcholu řetězce, ale neumíme se podle toho chovat. Čest výjimkám. Zaplať všichni nesvatí, se pohybuji mezi samými chytrými a vzdělanými lidmi. S hlupci se už dlouhé roky nebavím, pokud nemusím. Skeptičtí jsou ale všichni. A tak si znovu a znovu zalézám do svého křesla a přemýšlím. Čtu a dívám se na město pod sebou. Jatka č. 5 bych doporučil všem, kteří rádi překonávají výzvy. Ona je kniha totiž svým způsobem opravdu těžká. Ovlivnila mě hodně. Tehdy, na konci devadeátek, i teď, když je svět zase podivný.

Naděje je snad jen v další generaci. Doufejme. Jen mě trošku děsí, že příliš nečte. Je to škoda, protože film vám nikdy nenahradí zážitek z knížky, stejně jako třeba fotka neukáže sílu koncertu. Co naděláme? Jsem hrozně vděčný za vaši přízeň a na pátek se vždycky hrozně těším. Jednak končí práce a taky....víkend je před námi a bude víc času na čtení. Opatrujte se a schválně dejte Vonnegutovi Jr. šanci. Je to svým způsobem génius. Jo a abych nezapomněl, citát na konec....mějte se co nejlépe...!

„Billy si přelízl rty, krátce se zamyslil, posléze řekl: „Proč zrovna já?“? „To je věru pozemšťanská otázka, pane Pilgrime. Proč zrovna vy? A proč zrovna my, když se to tak vezme? Proč vůbec něco? Prostě proto, že tento okamžik je. Viděl jste někdy brouky lapené v jantaru?... „A právě tak jsme my, pane Pilgrime, polapeni v jantaru tohoto okamžiku. Neexistuje žádné proto…"

---------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jedno z nejoriginálnějších protiválečných literárních děl všech dob vypráví příběh mladého Američana s německými kořeny, který se za druhé světové války dostal do německého zajetí a přežil fatální bombardování Drážďan, aby se v pozdějším věku dožil situace, kdy přestane být vázán současností a dokáže se přesouvat v čase, což mu není až tak moc platné, neboť ho unesou mimozemšťané a vystaví ho ve své zoo jako exponát člověka dvacátého století.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 11. listopadu 2022

KNIŽNÍ TIPY - Watchmen: Strážci - Alan Moore (1987)


Watchmen: Strážci - Alan Moore
1987, 2005, BB art, Crew

Existují studie, že se poslední roky společnost rozděluje díky sociálním sítím na dva nesmiřitelné tábory. Jsou sice nějaké kontrolní mechanismy, ale otázka zní...kdo kontroluje kontrolory? Stejně jako ve Strážcích, které jsem poprvé četl jako komiks v devadesátých letech. Chodívali jsme tenkrát s mojí budoucí manželkou do vědecké knihovny. Brávala si literaturu v němčině a já se víceméně nudil. Pracoval tam takový mladý kluk, nedostudovaný fyzik nebo co to říkal. Každopádně si tenhle časopis četl. Pamatuji si, že byl okopírovaný a černobílý. Dali jsme řeč, z mé strany více méně z nudy. Když se potkají dva fanoušci sci-fi, najdou si vždy společnou řeč. Navíc, byl i metalistou, což v té době něco znamenalo. Ano, je to neuvěřitelné, ale drželi jsme spolu jako nějaká sekta. Muzika totiž hlavně spojovala. To jen tak mimochodem, abyste věděli.

Byl na mě hodnej a nechal mě komiks okopírovat. Shodou okolností jsem tedy četl dříve Strážce, než Temného rytíře. Obě díla jsou dle mého absolutně zásadní. Pro moji generaci určitě. Grafika, příběh, všechno nás mělo upozornit. Jenže jsme se nechali ukolébat. Předpokládali jsme naivně, že lidé jsou hlavně dobří, že jsou všichni jako tehdejší náš prezident (Václav Havel). Opět, když si čtu knihu (teď už mám vázaný výtisk), nemusím paralely ani hledat. Nabízejí se samy. Rorschach a Doktor Manhattan jsou absolutně geniálně vykreslené postavy. Konečně se někdo podíval na superhrdiny taky trošku jinou optikou. Do příběhu se promítla situace ve Spojených státech (80. a 90. léta). Mám vlastně rád jen pár komiksů, většina mě moc nebaví nebo mi připadá infantilní, ale Strážci jsou dokonalí. Alespoň pro mě.

Zalezl jsem si na koleji do kouta a tvářil se nevrle, když mě žena vytrhla ze čtení. Chtěla vyzkoušet. Jasně, muselo to být někdy ve zkouškovém období. Nedělalo mi vůbec problémy znovu navázat. Měl jsem se také učit, ale vůbec se mi nechtělo. Raději jsem se nechával unášet. Svět ve Strážcích je varující. Schválně, kdo v něm objevíte paralelu se znovu stoupající nahnědlostí některých hnutí? Snad každý máme v historii svých rodin někoho zničeného šílenými režimy, které zde byly. Přesto jsou lidé zase v ulicích a protestují za despotismus. Za svobodu se musí bojovat. Vždy a všude. Jinak se budeme zase řítit do záhuby. Strážci jsou tak šíleně nadčasovým dílem, že z něj v některých momentech doslova mrazí. Dobrovolně předáváme všechny svoje data, necháváme se kontrolovat a ještě tomu tleskáme. A já pořád nechápu, jak je možné, že má lůza zase takové slovo? Proč, proboha?

Vzal jsem okopírované stránky mezi kamarády na koleji. Měl jsem dlouhý proslov, kde jsem Alana Moora víceméně blahořečil. Nikdo mi moc nevěřil. Akorát Michal, který rád zkoušel něco nového, zaplatil kopírku ve škole a večer za mnou přišel, že mi tedy pěkně děkuje. Neměl ten den z přednášek vůbec nic. Ty vole, to je fakt síla. Uvědomme si ještě, že nikdo z nás netušil, že jednou bude i skvělý film. My byli spíš přes ty písmenka. Asi jsme museli působit jako nějací spiklenci, když jsme se slezli na koleji v baru a probírali neustále dokola pasáže, které jsme si pamatovali. Holky na nás byly trošku naštvaný, ale to nám tenkrát nevadilo. Každej chlap by měl mít nějakého koníčka. Mě třeba nikdy nezajímal sport v televizi, připadá mi to jako ztracený čas. Ale dobrá kniha? No, co si budeme, to je dar, to je milost, dobrota, gurmánský zážitek.  Strážci jsem listoval ještě hodně dlouho. 

Na závěr bych si dovolil jeden citát: „Její křik slyšelo skoro čtyřicet sousedů. Nikdo nehnul ani malíčkem. Nikdo nezavolal poldy. Někteří se i dívali. Chápete to? Někteří se i dívali.“ Děsivé, co? A teď si vše přeneste do dnešní doby. Kolik lidí si natáčí mrtvé při bouračce? Kolik jedinců rajcuje krev, násilí? Uff. Síla co? Ale abych nekončil tak negativně. Pořád si myslím, že je zlo zbytečně moc vidět. Existují i krásné věci. Třeba dívky kráčející ulicí, dobrý film, jídlo, pivko, muzika nebo třeba právě knihy. Jen nesmíme zavírat oči před tupostí. Ale to vy určitě víte, jinak byste mé knižní tipy nečetli. Znovu vám musím poděkovat za přízeň. Moc si vážím vašich ohlasů a pochvaly. Děkuji moc. Za týden zase zde, ok? Budu se těšit!

--------------------------------------------------------------------------------------------------
"Quis custodiet ipsos custodes?" ptali se už latiníci. Kdo střeží ty, kdož střeží nás? Je těžké dohlédnout na ty, kteří mají moc, i když jsou to normální lidé - a co teprve když mají schopnosti, o kterých se nám ani nesnilo.
V roce 1984 vyšly dva komiksy, které změnily žánr - a dodnes se fanoušci hádají, který z nich je zásadnější. V jednom hrál hlavní roli Batman a Frank Miller ho pojmenoval Návrat temného rytíře - a u druhého si Alan Moore vystačil s jediným slovem. Watchmen, tedy Strážci.
Oba komiksy mají hodně společného. Oba se dívají na svět superhrdinů novým pohledem, oba ničí mýty a oba balancují na pokraji apokalypsy. Ale tam, kde Miller ještě nabízí pozitivního superhrdinu, tam už má Moore obyčejné lidi s neobyčenými schopnostmi. Lidi někdy kruté, se svými úchylkami a tajnostmi, se špínou schovanou pod maskami. Ovšem lidi velmi mocné (a v jednom případě i všemocné). Jeden z nejzásadnějších komiksů všech dob (a tohle není laciná reklama, to je fakt).


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 4. listopadu 2022

KNIŽNÍ TIPY - Stroj času - Herbert George Wells (1895)


Stroj času - Herbert George Wells
1895 (1992), Lika klub

Jako malý cucák jsem chtěl lítat ke hvězdám. Moc dobře jsem věděl, že nosím brýle a kamarádi mi říkali, že nikdy kosmonautem nebudu. Ale já tomu věřil. Měl jsem sny o krásné budoucnosti. Stal jsem se mladíkem, rozervaným, jak už tak puberťáci bývají. Kolem zuřila sametová revoluce, my nasávali atmosféru svobody. Čítával jsem pod lavicí staré sci-fi, které mi doporučila překrásná knihovnice Klára. Pak jsem odešel, stále s nadějí zahleděný do budoucna do Plzně a našel antikvariát i spoustu kamarádů, kteří na tom byli jako já. Všichni jsme už četli Válku světů a byli z ní nadšení. Vášnivě jsme pobírali detaily a zahaleni kouřem posedávali v hospodách se stále zasněným pohledem. Věřili jsme v dobro, toužili jen tak normálně žít. A to i přesto, že nás většina autorů tohoto krásného stylu varovalo. Mysleli jsme si, že lidé nemohou být tako hloupí. Mají přeci pud sebezáchovy a nedopustí samozničení.

Jenže nevzdělanost stále vládne světem a hlupci dostávají čím dál tím větší prostor. Občas lituji, že Stroj času neexistuje, že pořád nebyl vymyšlen. I když tohle téma není zrovna z mých oblíbených, tak Wells psal natolik poutavě, že jsem nemohl jinak a knihu si znovu musel přečíst. Vyklízíme totiž obývací pokoj a v knihovně stále nacházím poklady. Odkládám staré výtisky stranou, abych se k nim po čase vrátil. Pamatuji si, že tenkrát na konci devadesátek mým kamarádům Stroj času příliš nevoněl. Já byl ale nadšen a jsem i letos, po dlouhých letech. Když si vezmete, kdy byla knížka poprvé vydána (1895), stále má neskutečnou sílu. Tehdy se měnil svět k lepšímu. Světlo spatřila spousta nových objevů, vynálezů a lidé také hleděli s nadějí do budoucna. Jejich naděje ale za pár let zničila světová válka. Místo pokroku jsme se zase vrátili o několik let zpět. 

Někdy mám pocit, že se nacházíme v podobném stavu. Před bouří. Lidé jakoby ztratili naději, jsou malomyslní a stále větší prostor dostávají uřvaná tupá hovada. Otázkou je, jak to mohli ti chytří dopustit? Kdy se to zlomilo? Mohli jsme udělat něco jinak? Chtěl bych být poutníkem v čase a některé věci napravit. Chápu, že některým lidem připadá knížka nezajímavá. Já osobně ji ale vnímám jako velmi čtivou a chytlavou. Jen je asi nutné se pokusit na ní nahlížet okem tehdejší doby. Nevím, spousta kamarádů ji ani nedočetla. Já si užíval. Mám rád, když jsou pokládány otázky. Na některé nedává autor odpovědi, mnohdy od nich utíká bez vysvětlení a pokládá na jejich základě další. Když si to vezmu kolem a kolem, tak představa, že existují dvě kasty lidí, není zase tolik vzdálená současné realitě. To ale nechme na filozofech. Já mohu napsat jediné - Stroj času je pro mě dalším zásadním sci-fi.

Jsem vlastně hrozně rád za nápad, že si knížky, které jsem kdysi miloval, přečtu znovu. Mám už nějaký ten kříž na krku a člověk je snad o trošku moudřejší. Přinejmenším už něco zažil, pozoroval svět kolem sebe a byl jeho nedílnou součástí. Dodnes mě fascinuje fantazie, kterou staří autoři měli. O vizích a splněných předpovědích, diskutovat asi netřeba. Někdy je to až děsivé, jak se trefili přesně. O cestování v čase toho bylo napsáno spousta. Na jednu stranu je to velmi lákavé, ale znáte lidi, stejně by toho zneužívali jen ve vlastní prospěch. Možná bychom zažívali více zklamání, než radosti. Jako malý i mladý jsem často sedával ve škole a koukal z okna. Snil jsem. O jiných galaxiích, o vzdálených světech. A nebo, jako v tomto případě, o tom, jak se procházím po starověkých městech, rozmlouvám z učenci, jsem vynálezcem, cestovatelem, dobrodruhem. 

Morloci z podzemí mi připomínali horníky. Krásní eloiové zase moji spolužačku, která byla étericky vznešená. Vždycky jsem rád snil a cestoval. U Wellse a jeho Stroje času se mi všechno spojilo v jedno. Jsem hrozně rád, že je doporučenou knihou do čtenářských deníků současných školáků. Za mě by tohle neprošlo, sci-fi považovala naše češtinářka za brak a špatnou literaturu. Možná právě proto jsme ji četli. Měl bych jí vlastně poděkovat. Protože mě přivedla k žánru, který pro mě hodně znamená. Zamiloval jsem si vzácné chvíle u lampičky. Jsou pro mě relaxem, zastavením v dnešní rychlé a povrchní době. Děkuji všem, kteří dočetli až sem a vlastně i všem, kteří ještě čtou. Buďte dobří, já se jdu zase proletět v časoprostoru!

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

Stroj času vyšel v roce 1895, v témže roce, kdy vzniklo několik převratných technických vynálezů – například bezdrátový telegraf, film či elektrifikovaná železnice. Poutník v čase, vědec zabývající se hledáním čtvrté dimenze prostoru, se díky svému vynálezu neobyčejného stroje přenáší do daleké budoucnosti, do roku 802 701. Lidstvo v průběhu svého vývoje dosáhlo splnění některých svých tužeb – krásní človíčci eloiové žijí ve zdánlivě spravedlivém společenství na troskách zašlé kultury, ale zároveň postrádají některé přirozené obranné schopnosti, například přizpůsobivost vůči měnícím se životním podmínkám. To může být samozřejmě pro cizince z jiné doby a jiného světa klíčem k pochopení dalších záhad, na něž nenachází jednoznačnou odpověď: kdo jsou to morloci a jak je uspořádán jejich život pod zemí, co určilo vývoj jejich druhu a kam se bude ubírat život dál. Protože nejvzdálenější budoucnost lidstva na Zemi ozařované vychládajícím sluncem je líčena v soumračném, nikoliv radostném a zjednodušeném optimistickém duchu, Wellsův román nebyl několik desetiletí v češtině publikován, nejspíš pro podobnosti ani zdaleka ne náhodné.


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine