DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemthriller. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemthriller. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 15. září 2023

KNIŽNÍ TIPY - Hrobník a dívka - Oliver Pötzsch (2023)


Hrobník a dívka - Oliver Pötzsch
2023, Kalibr

Když jsem si v roce 2022 koupil více méně ze zvědavosti knížku Hrobník, vůbec jsem netušil, jak mě tahle série chytne. Stará dobrá Vídeň, potulující se přistěhovalci z Čech i ostatních zemí, na které všichni koukali skrz prsty, k tomu starý nevrlý hrobník, který píše knížku o pohřebnictví. Všechny tyhle vedlejší příběhy a momenty mě dokázaly strhnout. Zároveň se jedná o velmi dobře napsanou detektivku, gradující, lehce šokující a zajímavou. Nejsou to ale jen kulisy a příběh, které se mi líbí. Mám rád i postavu Leopolda von Herzfeldta, který vyšetřuje dle tehdejších postupů. Nádech tajemna je velmi patrný i v Hrobníkovi a dívce. Úplně jsem před sebou viděl vídeňské uličky, periferie i hřbitov. Ono je to totiž celé tak skvěle napsané, že nebudete moci odtrhnout oči od stránek. Moje záliba v historických detektivkách byla opět ukojena mírou více než velkou. 

Líbí se mi, že se autor drží historie, že zbytečně nefabuluje, kde to není potřeba. Musela to být těžká doba, podle mě si ani nedovedeme představit jak. Tentokrát je obětí profesor a jeho tělo je nabalzámováno dle starých egyptských postupů. Zápletka je tedy jasná, ale jak odhalit vraha? Leopold postupuje velmi pečlivě, rozplétá záhadu dle tehdejších dostupných policejních postupů a já si znovu říkám, kolik asi tenkrát muselo zločinců uniknout. Knihu jsem začal číst v Plzni, jednoho teplého zářijového odpoledne. Měl jsem ale nutkání zmizet. Tak jsem se rodině omluvil a odešel ven. Knihu jsem si vzal s sebou a chvilku jsem se toulal lesem. Kousek za naším domem je lavička, na které nikdo nikdy nesedá. Není divu, je už daleko od posledních domů. Byl tam klid, pod starými borovicemi, na jehličí. Sem tam zakřičel nějaký pták. Poslední dobou se nám tu rozmnožili krkavci. Jednoho jsem potkal. Nakláněl divně hlavu a mě připadal jako posel ze starých časů. Četl jsem dál a domů se vrátil až když už se začalo stmívat. Kdes byl? Odpověděl jsem a dostal trošku vyplísněno. Zase jsem si "omylem" zapomněl mobil. Ten klid byl ale dokonalý.

Stačilo mi jedno odpoledne, abych knihu přečetl, ale přesto mi stále hlavou vrtaly některé věci. Měl jsem trošku nejasnosti. V takových případech čtu ihned znovu, dokud jsou mozek i paměť čerstvé. Podruhé byl Hrobník a dívka snad ještě lepší. Bývá dobrým zvykem, že při jedné z procházek na chalupě v Jizerkách zavítáme na místní hřbitov. Je stranou vsi, malý a zdánlivě opuštěný. Spousta německých sudetských jmen a mezi nimi mí předci. Hrobníka bych asi dělat nemohl. Ale zajímal by mě jeho názor na tuhle knihu. Myslím si, že je opravdová, ryzí, stejně jako hudba, kterou tolik rád poslouchám. Podle toho se pozná, jestli to myslí autoři vážně. Musí nám dát kousek sebe a my je za to máme rádi. V případě Olivera Pötzscha to platí a podepíšu vám to vlastní krví. Již druhá jeho knížka se mi líbila natolik, že jsem mu v knihovně vyhradil samostatnou polici. Postupně si chci od něj dokoupit všechno. Protože mě jeho styl neskutečně baví.

Rozplétání případu je zajímavé, napínavé, v mnohém překvapivé a pro mě, jako posluchače death metalu vyloženě povinnost. Inspirativní, musím také napsat. Měl jsem pocit, že chodím ulicemi staré Vídně spolu s vyšetřovatelem, za každým rohem je divný stín a vy nevíte, jestli je to jen nějaký chudák, co nemá co jíst a nebo vrah. Jdeme na hřbitov. Čeká nás Augustin, který je opravdu velkým podivínem. Má rozsáhlé znalosti o mrtvých a píše o nich pojednání. Musíme se ho na něco zeptat, aby mohlo vyšetřování pokračovat. Sednu si bokem, abych nerušil a celý příběh mi připadá neskutečně živý. Jako bych byl jeho nedílnou součástí. Autorovi se povedlo mě vtáhnout do děje takovým způsobem, že jsem chvíli nevěděl, jestli nežiji ve staré Vídni. Byl jsem mimo, daleko do sociálních sítí, hektických zpráv i práce. Jen já a kniha, přesně jak to mám rád.

Vždycky když čtu nějakou knihu ze starých dob, tak si říkám, že máme tendenci si vybrat z historie jen to dobré. Zapomenout na špatné věci. Je to zvláštní, psychologové a psychiatři by nám to asi vysvětlili, ale já to stejně nechápu. Pro mě totiž nebyl Horbník a dívka jen obyčejnou detektivkou, ale hlavně sondou do roku 1894. Musel to být těžký život. Možná, kdyby si knihu přečetli lidé, co pořád nadávají, zamysleli by se. Nebo taky možná ne. Každopdáně, pokud vás podobně zaměřené, napínavé knížky baví, jděte do toho! Hrobník a dívka je možná ještě lepší než Hrobník z roku 2022. Připadá mi propracovanější, pestřejší. Na závěr vám musím opět poděkovat, bez toho to nejde. Děkuji moc za přízeň a mějte se co nejlépe. 


KNIŽNÍ TIPY - Hrobník - Oliver Pötzsch (2022):
https://www.deadlystormzine.com/2022/08/knizni-tipy-hrobnik-oliver-potzsch-2022.html

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Vídeň roku 1894. Inspektor Leopold von Herzfeldt vyšetřuje kuriózní případ. V uměleckohistorickém muzeu byla nalezena mrtvola slavného profesora – nabalzamovaná přesně podle staroegyptských klasických postupů. Stal se profesor obětí starověké kletby? Leopold hledá radu u Augustina Rothmayera. Kdo jiný by měl být větším znalcem umrlčích záležitostí než poněkud mrzoutský hrobník?


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 18. srpna 2023

KNIŽNÍ TIPY - Nářek drozda - Tim Weaver (2023)


Nářek drozda - Tim Weaver
2023, Mystery Press

David Raker je jednou z literárních postav, kterou mám velmi rád. Vždycky se mi líbil jeho styl uvažování, jeho náhled na svět, na lidi. Je to pro mě hrozně důležité, když čtu nějakou knihu, abych jí věřil. Je jasné, že vše je fikce, záleží jen na tom, zda na autorovu hru přistoupíte. Knihy mého oblíbeného Tima Weavera bývají velmi často složitě vykonstruované, až si někteří čtenáři říkají, že je vše přitažené za vlasy. Nemyslím si to. Vždyť pokud by se psalo jen o obyčejných věcech, nudilo by nás to. U detektivek a thrillerů to platí dvojnásob. Potřebujeme svoji dávku napětí, no nemám pravdu? Novinku Nářek drozda jsem zhltl jako malinu. Trvalo mi to dva dny a všech 440 stránek uběhlo jako voda. Je to napínavý příběh. Hledání ztracených osob musí být hrozná disciplína. A Tim Weaver umí perfektně vystihnout atmosféru, nálady, takovou tu těžko popsatelnou beznaděj, kterou musí všichni prožívat. Bylo mi opět velkou ctí, že jsem si mohl tuhle knížku přečíst.

Vždycky si říkám, jak musí být hrozné, když se při vyšetřování postupně objevují různá temná místa, která máme každý v hlavě. Většina z nás si představuje jen lehce neškodné věci, něco trošinku zakázaného. Jsou ale jedinci, do kterých byste to neřekli. Skryté bestie. Jako třeba dva kluci kolem třiceti z oddělení IT, kteří k nám před lety chodili udržovat počítačové systémy. Usměvaví a vtipní kluci od klávesnic, do kterých byste řekli, že po večerech tráví svůj čas v Dračím doupěti. Jednoho dne nepřišli do práce. Několikrát přijela policie, potom bulvár a nakonec i televize. Člověk by řekl, že se v dnešní době lidé prostě neztrácejí. Jenže oni jeli na výlet do Albánie. Tam stopa končí a dlouho se myslelo, že tam leží někde v údolí a stali se obětí místní mafie. Sem tam nějaký novinář případ připomenul, ale jinak nic. Nedávno, v době, když už to nikoho nezajímalo a nebude zajímat, se zjistilo, že oba milí kluci byli napojeni na síť pedofilů. Když jsem se to dozvěděl, udělalo se mi blbě od žaludku. Knihy jsou jedna věc, ale realita, to vás sundá. Nebo alespoň mě. Tím vším chci říct, že Nářek drozda je sice napínavý a velmi dobře vykonstruovaný (a složitý) případ, ale věřím tomu, že se klidně mohl stát. Lidem do hlavy nevidíte.

Když vám umře někdo blízký, máte najednou v srdci černou díru. Nojo, ale co když se po letech dovíte, že všechno bylo úplně jinak a třeba ještě žije? Nedovedu si představit, jaké pocity musí člověk zažívat. Tim Weaver je umí popsat. Ovládá totiž jednu, pro spisovatele velmi důležitou vlastnost, je velmi lidský, nehodnotí. Jeho hlavní postava není žádný super muž, ale chlápek z masa a kostí, který má "akorát" talent na to, rozplést pavučinu zla. Musí to být hrozná práce. Vždycky si říkám, jak obdivujeme práci různých policistů a kriminalistů, ale dovedete si představit, jaké to musí být, když je kolem vás jenom nenávist a smutek? Musí to být hrozné a psychicky velmi náročné. Připadal bych si, že se neustále brodím v bažině, která mě stahuje dolů, do hlubin. Ono někdy stačí, když člověk musí na večírek s lidmi, se kterými by normálně nikam nešel. Víc alkoholu, víc padlých zábran a to pak někdy slyšíte věci, o kterých nechcete vědět. Jsem na tohle hrozně citlivý a vadí mi to. Takové to nadávání na partnerky, zesměšňování, hnusné kecy o dětech. Já vím, řeči se vedou, ale kdyby z toho byla jen desetina pravda, je to šílené. A to prosím popisuji klidový stav, žádnou válku, ve které musí platit úplně jiná pravidla.

Měl jsem při čtení zase takový ten pocit, že musím číst dál a dál. Chtěl jsem všechno objasnit a rozplést spolu s Davidem. Každé postavě jsem dal v představách obličej. Často mi připomínaly někoho, koho jsem potkal, někoho, kdo se mnou pracuje. Možná to bude znít divně, ale mě podobné knihy připomínají matematickou rovnici, kterou musíte vyřešit. Ujdete několik slepých cest, občas narazíte do zdi, jste nešťastní, že nevíte jak dál a nakonec výledek podtrhnete dvakrát a máte radost, že jste vše spočítali. Přesto vám vzadu v hlavě hlodá červ pochybnosti. Postupoval jsem správně? Neudělal jsem nějaké chyby? Mě vyšetřování zmizení dvou manželů, kteří měli bouračku a jejich těla se nenašla, takovou rovnici o mnoha neznámých připomíná. Pochybnosti. Co je vlastně pravda? A nelhali nám, když nás učili, jak tyhle příklady počítat? Všechny knihy tohoto skvělého autora mají takovou zvláštní, melancholickou, smutnou náladu. Možná bychom byli překvapení, pokud bychom věděli, kolik lidi se každý rok opravdu ztratí. 

Co dodat na závěr? Myslím, že pokud máte Tima Weavera rádi jako já, tak chybu rozhodně neuděláte. Někomu se bude líbit trošku méně, než předchozí knihy, ale to u mě fakt nehrozí. Já jsem dostal přesně to, co jsem chtěl. Napínavou detektivku se spoustou zvratů a různých odboček. Četla se víceméně sama. Nemusel jsem se vracet ani jednou. Zkrátka jsem jeden den došel do PPL boxu, doma otevřel recyklovanou krabici, přičichl si k voňavému papíru (ne, já fakt eknihy číst nebudu) a sundal jsem obal, aby se nepoškodil. Kolem chodila rodina a ptala se mě na různé věci. Nevnímal jsem. Byl jsem mimo. Vyšetřoval jsem spolu s Davidem. To mi nemůže dávat nikdo za zlé. Když je jednou člověk fanoušek, tak to se nedá nic dělat. Pokud to máte jako já, jděte do toho! Nářek drozda je jízda od začátku do konce. Buďte dobří a přeji vám, abyste nikdy nikoho neztratili. Hezký den.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

DÁVNÁ VRAŽDA. NEVYSVĚTLITELNÉ ZMIZENÍ. A DĚSIVÉ TAJEMSTVÍ, KTERÉ JE SPOJUJE.

Krátce před nehodou zachytí Cate a Aidena Gascoigneovy na silnici dopravní kamera. Smějí se a všechno se zdá být v naprostém pořádku. Pouhých pár vteřin nato se jejich auto zřítí do třicet metrů hluboké propasti, kde okamžitě vzplane jako pochodeň.

Takovou nehodu nemohli manželé přežít. Jenže když se hasičům konečně podaří ohnivé peklo uhasit, čeká na ně překvapení. Ve voze ani v blízkém okolí nenajdou žádná těla nebo ohořelé ostatky. Po Gascoigneových se slehla zem.

Po dvou a půl letech se zoufalá rodina obrací na soukromého vyšetřovatele Davida Rakera, který se ihned pouští do rozplétání záhady. Proč sjelo auto Gascoigneových ze silnice? A kam se manželé poděli? Chtěli předstírat vlastní smrt? Ale proč zrovna takhle? A kvůli čemu? Nebo komu?

Před Davidem Rakerem se vrší otázky bez odpovědí. A to ještě netuší, jaké hrůzné tajemství pod vrstvami lží objeví a že se při honu za pravdou sám stane lovnou zvěří.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 11. srpna 2023

KNIŽNÍ TIPY - Muž bez tváře - Dennis Jürgensen (2022)


Muž bez tváře - Dennis Jürgensen
2022, Vendeta

To se takhle člověk těší na dovolenou. Až uteče z vyprahlého města a na chalupě zklidní svoje kroky i mysl a ono vám ne. Místo příjemného horského počasí leje jako z konve. První týden, druhý a stále jsou okamžiky, kdy vysvitne slunce, velmi vzácné. Spousta chalupářů z okolí to vzdalo. Ne tak já a moje rodina. My jsme si každý zalezl do svého kouta, rozsvítili lampičky a otevřeli nové výtisky. Ano, zásobil jsem všechny. Dcera četla Spasitele a něco dobrého z povinné četby na gymplu (nechápala, proč je Anna Kareninová taková divná paní) a manželka se mnou každý druhý den dělala výměnný obchod. Kniha za knihu. Muže bez tváře chtěla koupit ona. Lákal jí sever Dánska a pochmurný příběh o únosu dětí a vraždách. První kniha od autora, kterého jsme si tak nějak objevili pro sebe. Venku jsme museli vynášet sudy, tolik bylo vody a pokaždé, když jsem se promoklý vrátil, znovu jsem usedl a nemohl se odtrhnout. Dvojice sympatických detektivů, Dánky a Němce, protože se první vražda stala přímo na hranicích. K tomu podivné městečko, ne nepodobné vesnici, ve které jsme si četli.

Do toho přijede babička a začne u piva vykládat, jaké to tu bylo, když byla malá. Vzpomínky na odsunuté Němce, snad každý druhý chalupář byl divnej, sudetské příběhy se pomalu prolnuly s těmi dánskými. Najednou jsem při každé procházce viděl obrovského chlapa s řetězem, představoval jsem si, jak jsem zavřený dole ve sklepě, když jsem šel v noci na záchod. Nakonec to nebyla zase tak špatná dovolená. Člověk se uklidnil, nasával pach rozkládajícího listí. Připadal jsem si, uprostřed léta, jako bych na severu Dánska sledoval příliv a odliv. Toulal se v mlze a přemýšlel, kdo by mohl být vrah. Bez televize, u kamen, protože jsme museli topit jako o závod. Psát o knihách je hodně těžká disciplína, to vám řeknu. Nesmíte prozradit děj, je to jako hodnotit filmy. Já navíc nechci být kritikem. Jasně, že je to typická, klasická severská krimi, ale to mi vůbec nevadí. Mám to stejné jako s hudbou, pro mě špatnou neposlouchám, knihy, které mě nebaví, nečtu. Na to nemám čas a taky, nechci si hlavu zanášet něčím, co mě nebaví. Nejsem za to placený, jen si dělám radost.

Detektivka musí být napínavá a to Muž bez tváře je. Líbí se mi jazyk, jakým je napsána i překlad. Oni ti Dánové nežijí zase tolik odlišně od chalupářů na českých horách. Nakonec je všechno o lidech. Když jste blízko přírodě a dost často prší, tak to víte, že je potom kolem vás spousta podivínů. Bývá pro mě zajímavé vypadnout z města, ale po nějaké době se pokaždé hrozně rád do civilizace vracím. Zklidním se, přečtu vždy několik knížek a potom nad nimi přemýšlím. Zrovna v téhle jsou postavy velmi dobře popsány, děj je zamotaný, ale zase ne natolik, aby byl nepřehledný. A proč si nepřečteš něco hezkého, třeba o chlapech v tvém věku? Zeptá se mě babička, moje máma. Mě by to asi nebavilo, kdysi jsem podobné knížky dostával k vánocům. Dodnes leží ve sklepě a nemám na ně chuť. Abych si četl o tom, kdo je komu a jak je nevěrný, jak chytá druhou mízu, jak jsou všichni kolem rozervaní. Na to nemusím otevírat knihu, stačí zajít v práci na oběd. Já raději Muže bez tváře a jemu podobné. Sem tam proložím něčím starším nebo co si objevím. Čtení musí být radost, stejně jako hudba. Poslouchal jsem zrovna nové album od THE CRAWLING. Pomalý, atmosférický doom metal s příměsí deathu. Od Irů, kteří také moc dobře vědí, o čem je déšť a sychravo.

Je to první kniha nové série. Pokud takové budou i další, budu věrným fanouškem. Oba hlavní hrdinové mě baví. Jejich vtipy i starosti. Vždycky si říkám, že bych nemohl dělat policistu. Asi bych vším tím zlem moc nasákl. Něco jiného je si číst, být napnutý, dostat další dávku dopaminu, a něco jiného je realita. Tady se jedná navíc o velmi citlivé téma. Jsem rád, že autor příliš nerozpitvával detaily. Mrtvé a zmizelé děti, uff. Nemám to rád, jako hrdý otec bych bral ihned do rukou sekyru a šel zjednat spravedlnost. Asi víte, jak to myslím. Úplně jsem před sebou viděl samoty v Dánsku, podivné majitele, farmáře, opraváře aut, ale i velké kapitalisty s jejich neomaleností. Kniha má v sobě takový zvláštní, mrazivý, temný nádech. Zbytečně nešokuje, mrtvých nejsou desítky, ani se nejedná o "dokonalého vraha". Naopak, příběh má i lidský rozměr, nad kterým pravděpodobně budete přemýšlet i vy. Když se jednou na příjezdové cestě objevila postava v kápi, zamrazilo mě v zádech. A to i přesto, že bylo poledne. 

Mám dovolenou vždy spojenou s výlety, s návštěvou různých zajímavých míst. Ale také s přírodou, kterou miluji od malička. Jsem moc rád, že je na tom moje rodina stejně. Syn je vlastně pořád venku a když se jde na výlet, tak chodí vepředu. Neznám za poslední roky nic lepšího, než zmizet v lesích, daleko od internetu a televize. Potom se vrátit do chalupy a po kávě si zalézt. Otevřít knihu a relaxovat. A když k tomu leje jako z konve a větve na protějším kaštanu bouchají do chalupy, protože je vítr, čte se mi tak nějak lehce, spokojeně. Přeji vám, aby vaše dovolené byly taky takové. Chaosu je kolem možná až příliš a knížky mají i v dnešních světě něco do sebe. Třeba vám Muž bez tváře přijde k duhu. Jestli máte rádi severské země, vítr a proudy vody, padající k zemi, tak neváhejte. Dennis Jürgensen se stal ihned mým oblíbeným autorem. Je dobré vědět, že je pořád co číst. Mějte se co nejlépe a děkuji za pozornost.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jeden z žáků učitele Lasseho Espersena najde při exkurzi v přílivové zóně kus od břehu mrtvé tělo. Vzápětí však vše kolem zahalí mlha, ze které se vynoří postava bez tváře a na Lasseho zaútočí. Když se učitel probere z omráčení, je jeho žák pryč. A není to první dítě, které se v Melumu, provinčním městečku na západním pobřeží Jutska, pohřešuje. Už o rok dříve zmizela šestiletá dívenka, která se dosud nenašla.

Vyšetřování se ujímá mladá dánská vyšetřovatelka Lykke Teitová spolu se zkušeným německým policistou Rudi Lehmannem, neboť mrtvola ležela přímo na hranici. Mohou jen doufat, že se jim společně podaří vraždu objasnit a najít nezvěstného chlapce dříve, než bude pozdě. Mezitím však dojde k dalším dvěma vraždám a teprve pak začnou policisté konečně tušit, odkud vítr vane.

Muž bez tváře je první knihou ze série Teitová a Lehmann.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 4. srpna 2023

KNIŽNÍ TIPY - Našeptávač - Donato Carrisi (2019)


Našeptávač - Donato Carrisi
2019, Vendeta

Možná je lepší, když lidem do hlavy nevidíme. Jinak bychom byli asi pořádně zděšeni. Možná jsem vyrůstal v určité bublině, ale stejně jako ostatní kolem mě, jsem měl nastavené hranice, které se nepřekračují. Ani ve snech. Neubližuje se dětem, starým lidem, ženám, vlastně nikomu. Jenže potom přijde manželka z práce, kde jako učitelka řešila věci, ze kterých se vám chce zvracet. Navenek usměvavé a bohaté rodiny lékařů i právníků, člověk by řekl, že tihle lidé budou mít rozum. Omyl! Týrání, obtěžování, hnus a špína. Jakoby měl každý temnou místnost v hlavě, kam ukládá své zvířecí pudy. A když je příležitost, vyplavou na povrch. Vezměte si třeba naivitu některých jedinců, kteří dávají na sociální sítě příspěvky, kterými si u vás postupně snižují kredit. Nikdy bych do některých neřekl, že se budou smát vojákovi, který přišel o nohu v boji. Nebo když zmizí dítě, když někoho znásilní. Je to děsná sranda. Možná jsme ale jenom zvířata, někteří trošku chytřejší a morálnější. Nevím.

Co ale vím je, že psychotrillery mám z téhle škatulky asi nejraději. Našeptávač je první kniha autora, kterou jsem četl. Znáte to, hledáte nějaké dobroty na dovolenou a najednou vám naskočí black friday. Listujete nabídkou a dohledáváte si informaci. Jako rád stále objevuji novou hudbu, tak podobně to mám s autory knih. Tohle navíc není žádná prvoplánová detektivka. Naopak. Dostanete příběh, který má mnoho vrstev. Bavilo mě rozplétat celou pavučinu případu. Sympatičtí mi byli i vyšetřovatelé. I když je fakt, že mrtvé dívky ve věku 8 - 13 let, není zrovna téma, které bych četl rád. Přesto mě knížka pohltila. Ano, píšu to pokaždé, protože mě zkrátka lepší slovo nenapadá. Já nesmím vnímat okolí. Když je kniha dobrá, tak je mi jedno, jestli jedu vlakem, někdo řve na hřišti u lavičky nebo se vedle v ulici snaží dělník prokopat sbíječkou na druhou stranu zeměkoule. Našeptávač mě smetl. Doslova. Říkal jsem si, jak je pěkně děj vystavěný, s různými odbočkami. Vše je napšáno s citem, i když krutě. Ale takový už svět bohužel je.

Nikdy jsem nepochopil, jak může někdo ubližovat slabým. A tady je to popsáno hodně reálně. Viděl jsem před sebou jednotlivé scény, jako bych snad ani nečetl knihu, ale sledoval nějaký temný film. Zajímavé, tohle se mi také stává pokaždé. Vytvořím si svůj vlastní obraz v hlavě a s každou kapitolou je jasnější a jasnější. Také si říkám, že na někoho bude případ až moc složitý, ale zase na druhou stranu, proč by se měl autor podbízet? Vždyť v realitě to bývá někdy ještě horší. Taky je fakt, že mám rád takové ty padlé hrdiny, které semlel život, ale oni stále, když je potřeba, tak stojí na správné straně barikády. Potřebujeme je! Příklady totiž táhnou. Jinak by z nás byla jen tlupa neandrtálců. Někdo musí nastavit mantinely a říct, že zlo je zlo. Morálka je dnes děsně zprofanované slovo. Jsem pro její reinkarnaci. Hajzl bude vždycky hajzl a je potřeba to říct nahlas. Odsoudit ho, chytit, aby nezabíjel, nemučil a netrápil všechny okolo sebe. Můžete si myslet, že píšu a mluvím jak nějakej starej skaut, ale proč ne? Co je na tom špatného? 

Je to vlastně zvláštní. Člověk má volno, dobře se vyspí, nají a má v lednici dost piva. Letní nálada je výborná a je jen s lidmi, které má rád. Debila na kilometry nevidět. A přesto si zalezu do rohu zahrady a čtu si temné příběhy o vraždách a lidském hnusu. Občas nad tím přemýšlím, proč nás to vlastně pořád přitahuje? Myslím si, že je to napětí. Mě třeba málokdy zaujme rádoby veselá knížka. Mám asi jiný druh humoru. Co byste taky chtěli od fanouška Červeného trpaslíka a starých sci-fi knížek. Pro mě dnes zkrátka takoví ti klasičtí autoři beletrie nepíší. Zkoušel jsem i něco lehčího, nějakou tu výpověď čtyřicátníků a padesátníků, ale připadalo mi, že se všichni chovají jak kreténi. Stejně jako filmy o ženách, co by ještě jako chtěly, ale protože měly rády jako mladý zmrdy, tak jsou teď v prdeli a byly by rády za toho hodnýho kluka, kterýmu kdysi říkaly, že budou jen kamarádi. Uff. Ale to už je jiné téma.

Bylo to napínavé a pořád jsem přemýšlel, kdo může být vrahem. Nebo jich je víc? Hrozné je, že pak jsem jednou ráno na chalupě vstal, dal si čaj a něco dobrého. Jako první kouknu na zprávy a v jedné civilizované zemi se podobný případ opravdu stal. Našeptávač je dobrá kniha pro všechny fanoušky detektivek a thrillerů. Je to další z velmi propracovaných výletů do pokřivené mysli šíleného vraha. Já jsem si knížku užil. Za pár krejcarů jsem dostal pořádnou porci dobré práce. Objevil jsem si pro sebe dalšího autora. Za mě rozhodně palec nahoru. Mějte se hezky a když uvidíte někde nějakou nepravost, tak se nebojte ozvat. Je to i na vás! Děkuji za pozornost. 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V lese je nalezeno pohřbených šest useknutých rukou. Jsou uspořádány do tajemného kruhu a zdá se, že patří chybějícím dívkám mezi 8 a 13 lety. Zbytky těl ale nikde nalezeny nebyly.

Případ dostal kriminolog Goran Gavila. Nerudný, vzpurný muž musí spolupracovat s mladou policistkou Milou Vasquezovou, která má pověst odborníka na pohřešované děti. Má totiž svou vlastní tragickou minulost, která ji zanechala poškozenou a neschopnou něco cítit.
Je to výbušný, ale podivným způsobem fungující vztah. A když v lese odhalí další tajemství, stále víc mají své životy navzájem v rukou.

Úchvatný literární thriller, který smetl Itálii. Našeptávač rozpoutal podobnou bouři jako romány Stiega Larssona. Tento román je výjimečný - provokuje, je inteligentní a nepoddajný.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 28. července 2023

KNIŽNÍ TIPY - Rosemary má děťátko - Ira Levin (1976)


Rosemary má děťátko - Ira Levin
1976, Odeon

Kolem vedlejšího stolu sedělo několik vystajlovaných vousáčů. Kluci ze satelitu, pánové původně z města, kteří řezají dřevo podle návodů na youtube. Bylo zajímavé je pozorovat. Zasvěceně se bavili o trávnících, plotech a o tom, jaké sázejí bylinky. Piva přibývalo a já si četl. Jako za starých časů, za dob mého mládí. Původně jsem si myslel, že zde bude prázdno. Většinou to tak je. Dnes už do hospody nikdo odpoledne nechodí. Jenže oni měli sraz. Pili jen ochucená piva a rozplývali se nad příchutěmi. Sladký jak cecek to je, řekl somrák v rohu. Vypadal jak z dávných dob. Nevím proč, ale nějakým záhadným způsobem mi byl sympatický. Rozhodně víc uvěřitelný a opravdovější než kluci s fousíky. To já, když zrovna zvedal na bench (následuje číslice a chvilka ticha, plus kontrola chytrých hodinek)....tak jsem ho tam potkal, zmrda. Sprosté slovo vždy zaujme. Už jsem si nemohl číst, normálně jsem neslušně poslouchal. Nešlo jinak.

Hipsterský synek povídal o nějakých svých sousedech a že tohle fakt nečekal. V satelitu chceme klid a oni sekají trávu odpoledne v týdnu. Tuhle se třeba zeptali, jestli nemůžou chovat slepice. Kdo to kdy viděl? Ještě to bude smrdět jak někde na vsi. Jako jsme na vsi, ale nejsem vidláci, ne? Pak následovala taková ta klasika. Větev jabloně (samozřejmě nej odrůda z Norska), přesahující přes plot. Už mě to nebavilo. Četl jsem si dále. Asi chápete, že jsem byl spolu s Rosemary a jejím děťátkem na české vsi, nějak se mi to spojilo. Tenhle hororový příběh je aktuální, co světem svět stojí. Začíná to divnými sousedy. Pořád tak čumí a ona, ona se neumí oblékat. Jo, jako prachy mají, ale neumí ani pozdravit. A ta jejich dcera, ta je taková fakt divná. Jakoby to Ira Levin psal o nás, o Češích. Jasně, v téhle knize se příběh zvrhne, ale když si to vezmu kolem a kolem, není třeba kauza o sektě z poslední doby náhodu dost podobná čarodějnictví? 

Takovej hodnej kluk to byl, vždycky zdravil. Známe to. Vařil perník a pak vystřílel celou rodinu. Rosemary má děťátko je strhující, záhadný příběh. Poprvé jsem jej četl v dobách, kdy jsem svět vnímal ještě o hodně víc naivně. Rodiče mě chránili před zlem a sám jsem měl postupně přijít na to, že ne všichni lidé jsou hodní. Pokud máte rádi psychologii, rozklad osobnosti, záhady a tajemno, je kniha pro vás jako stvořená. Navíc je skvěle napsaná, má spád a čte se vlastně sama. Pro někoho to bude jednohubka na odpoledne (to taky je), ale nejde přece o délku. Na 213 stránkách se zde odehrává něco velmi děsivého, neklidného, co působí pomalu. Jako nějaký jed, který vám soused přidává každý den do společného kafe. Tak jak bylo v práci, co žena? A děti? Bíbři se u vedlejšího stolu zhádali jako koně. Tématem bylo, kdo má lepší kvásek na chleba. Dokonce si hrozili pěstí a vypadali jako upravení vikingové ze současných fantasy seriálů. Vágus se zvedl s tím, že na tohle nemá nervy a odešel někam žebrat. Já si dal ještě jedno. Chybělo mi padesát stránek do konce. To je řekněmě pár piv, to dám. A dal jsem.

Asi znáte film od Romana Polanského (rok 1968) se skvělou Miou Farrow. Je opravdu dobře natočený a pokud nejsou knihy zrovna vaše vášeň, určitě oceníte alespoň tohle zpracování. Představte si, že vyrůstáte ve městě, obklopeni lidmi, kteřé vás mají rádi a pak si postavíte barák na vsi. Nikoho tam neznáte a máte strach. O své děti, které jsou zkrátka jiné, než ty ostatní. Dneska je všechno rychlejší než dřív. A nemyslete si, i Satan se vyvíjí, používal dávno sociální sítě, ještě v dobách, kdy vy jste o nich říkali, že to je blbost. Láká to, co? Drby a pomluvy, koukání do cizích životů. Lidem do hlavy nevidíte a někdy je děsivé, když vám odhalí svoji osobnost a povahu. Navíc, přátelé, pro kluky vedle od stolu přišly manželky. Většina s sebou měla malé děti. Tak pět, šest let a když naplnily hospodu, nechci se rouhat, ale moc normálních těch dětí nebylo. Nevím, jestli je standartem nevychovanost, ale tady nešlo o temperament. Na tohle jsem tolerantní, koneckonců mám dvojčata, ale tyhle prckové měli divný oči. Byl v nich vztek, zaťatost. Zase se mi to spojilo v jedno a pak už jsem knížku dorazil. 

Všichni odešli. V hospodě jsem zůstal sám a knížka ve mě pomalu doznívala. Šel jsem domů a říkal jsem si, jak je to vlastně silný příběh. Hele a co vy? Taky máte divný sousedy? Nebo jste divní vy? Ne, dělám si samozřejmě srandu. Tohle je přesně ten druh hororu, který mám rád. Plíživý, jedovatý, překvapivý. Vždycky se mi líbily knihy typu, co by se stalo kdyby. Fantazie potom pracuje na plné obrátky. Je léto, doba dovolených a myslím si, že takhle někam na terásku nebo jen tak do křesla pod kaštan se tahle knížka více než hodí. Alespoň já si to myslím. Snad jsem vám svým dnešním tipem udělal radost. Nechte si chutnat. Hezké léto, příjemný den a dobré počtení přeji!

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slavný román balancující na pomezí psychologického příběhu a hororu. Odehrává se koncem šedesátých let dvacátého století v New Yorku. Novomanželé Rosemary a Guy se nastěhují do velkého bytu v Bramfordu - starém velkém domě s temnou pověstí. Guy je začínající herec a Rosemary se svědomitě připravuje na roli matky, i když dítě zatím nečeká. Zakrátko se mladý pár seznámí s trochu vlezlými sousedy - manžely Castevetovými a přes lehký odpor Rosemary se Guy spřátelí s Romanem Castevetem. Zakrátko Rosemary za podivných okolností otěhotní a Guy dostává velkou hereckou šanci, když jeho konkurent náhle oslepne. Castevetovi se mezitím stále více vtírají do přízně mladého páru a nepokrytě Rosemary organizují život. Postupem času začne mít nastávající maminka z řady náznaků a podivných náhod podezření, že jejich sousedé praktikují čarodějnictví a chtějí její dítě pro své temné obřady. Jestli jde o chorobné vize, které v citlivé Rosemary vyvolává samota milionového velkoměsta a tísnivý dům, nebo jde o skutečné děsivé události už Ira Levin nechává na zvážení čtenáři. Rosemary má děťátko je nevšední a velmi sugestivní příběh, který pravděpodobně zůstane dlouho vryt do paměti každého čtenáře. Román se dočkal i úspěšného filmového zpracování.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 21. července 2023

KNIŽNÍ TIPY - Pohádka - Stephen King (2023)


Pohádka - Stephen King
2023, Beta-Dobrovský

Celý život pracuji v technických oborech. Vstávám brzy ráno a chodím šedivými ulicemi. Není to většinou nic pozitivního. Musí se makat a teď myslím opravdu vyrábět. Někdy je to hodně ubíjející. V případech, kdy je to už hodně depresivní, tak mi vždycky pomůže moje fantazie. Dívám se z okna a představuji si, jak bude pokračovat děj právě rozečtené knihy. Mám to takhle nastavené odmalička. Na některých poradách musíte být, i když třeba zbytečně. To se mi potom rozlétnou myšlenky do úplně jiných světů. Jsem tulákem, který nezná hranice. V případě četby téhle knihy to platilo více než je u mě obvyklé. Byl jsem velmi mile překvapen. Fantasy svět pod Stephena Kinga mě doslova schlamstnul. Začátek byl sice tentorkát trošku pozvolný, ale potom se vše rozjelo a v druhé polovině už jsem byl zcela chycený. Mrzí mě vždy jen jediné. Nemám si s kým o knihách moc promluvit. Přeci jen, v technických oborech lidé zase tolik moc fantazie nemají.

Někdy je člověku smutno jen tak samo o sobě. Nezná vlastně ani příčinu. Možná na něj doléhá počasí nebo si tělo říká podvědomě o odpočinek. Nevím, ale je pravda, že dovolenou už potřebuji jako sůl. Knížka má 728 stránek a nechtělo se mi ji příliš tahat s sebou. Raději něco lehčího, menšího, smím-li prosit. Nakoupil jsem hromadu výtisků a jsou v ní jak novinky, tak i několik starších věcí. Bude o čem psát a hlavně co číst. Pohádku jsem louskal po nocích a chodil do práce utahaný. Už se mi to nestalo docela dlouho. Knihy mě dokáží pohltit, ale taky se mi chce spát. Tentokrát to bylo jiné. Asi jsem už opravdu přetažený a nebo mi čím dál tím víc nedělá dobře vedro. Stephen King si i přes svoje pokročilé stáří stále drží laťku velmi vysoko. Nemá to tak vždy, u několika posledních knížek jsem si říkal, že už to není ono, ale tentokrát ťal přímo do živého. On totiž umí stále perfektně popsat postavy a jejich pocity.

Jo, možná jsem se s sedmnáctiletým Charliem trošku ztotožnil. Což je asi žádnoucí. Chápal jsem jeho pocity i myšlenkové pochody. Navíc, můj otec byl taky alkoholik a taky jsem měl psa. Víte, ona se pak kolem člověka vznáší taková zvláštní temná aura. Trvá to hrozně dlouho, než vymizí. Možná právě (a nejen) proto jsem se zase jednou cítil jako hlavní hrdina. Ale i ostatní postavy jsou vykresleny velmi pečlivě a přesně. Nevím, jak to máte vy, ale já si vždycky přesně představuji obličeje, pohyby, mimiku. Někdy jsou to lidé, které potkávám v tramvaji, někdy někteří mí známí. Promítám si děj i do svého života kolem mě. Chodím všude pěšky a mám na uších sluchátka. Jsem jako stín, kterému to ale v hlavě neustále šrotuje. Od probuzení až do noci. A to i když normálně pracuju. Třeba datluji nějaká data do počítače a najednou se přistihnu, že myslím na Pohádku. Svět je jedna velká džungle. Je to neustálý boj o moc a pozice. Alespoň tak to vidím kolem sebe. Snažím se být lehce mimo, spíše sledovat a zabojovat jen ve chvílích, kdy je to bezpodmínečně nutné. Nebo pokud jde o mojí rodinu.

Číst Pohádku pro mě bylo ale i velmi isnpirativní. Musím pochválit překlad Adély Bártlové. Má velký jazykový cit. Možná i právě proto nikde nic neskřípalo, nevrzalo a mohl jsem si celý příběh užít. Stephen King je známý tím, že mu moc nejdou konce. Pravda  je to i tentokrát, i když je to lepší než jindy. Víc vám prozrazovat nebudu, nebojte. Poslední roky přemýšlím nad tím, že si koupím psa. Kdysi jsem, ve věku Charlieho, jednoho měl. Dodnes chodím na chalupě na jeho hrob si popovídat. Já vím, je to divný, ale kdybyste zažili chvíle, kdy si nemáte s kým promluvit a jediná živá duše, která je vždy u vás, je pes, asi byste pochopili. Možná právě proto chápu myšlenkové pochody hlavního hrdiny. Opravdu platí, kdo nezažil, nepochopí, ale co jsem tak slyšel názory některých svých kamarádů, tak je tahle dějová linka také velmi zaujala. A to psy nemají moc v lásce. Ještě jedna věc, mám právě doma dva puberťáky na střední škole, tak možná i proto mě tahle knížka tolik vzala.

Je to prostý fakt. Stephen King ještě do starého železa nepatří. Stále umí napsat strhující příběh, který by si učtitě zasloužil i zfilmovat. Já jsem si Pohádku opravdu užil. Stihl jsem ji dočíst ještě před dovolenou a dokonce i sepsat knižní tipy. Je to takový dárek ode mě pro vás. Pokud chcete nějaké prázdninové čtení na deku, pod strom nebo jen tak do ložnice, neváhejte a kupujte. Příběh má spád, pořád se něco děje a jestli jste ještě navíc mistrovi fanoušci jako já, je to pro vás povinnost. Život není žádná (P)pohádka. Ale nebojte, pořád je ještě spoousta dobrých lidí. Nezapomínejte na to, až vás zase někdo ráno naštve cestou do práce. Hezké léto nejlépe s knihou! Děkuji za pozornost!

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

Charlie Reade vypadá jako obyčejný středoškolák, ale už toho má dost za sebou, život se s ním rozhodně nemazlil: máma mu umřela při autonehodě, z táty se stal alkoholik. Ve svých sedmnácti Charlie potkává Howarda Bowditche, samotáře z domu na vysokém kopci. Na zahradě za domem stojí zamčená kůlna, z níž se linou příšerné zvuky. Pan Bowditch umírá a Charlie zjišťuje, že mu dům odkázal – spolu s tajemstvím, které bude zatraceně těžkým břemenem.

V kůlně je totiž portál do jiného světa. Ten jiný svět je v ohrožení a spolu s ním i ten náš. V paralelním vesmíru jsou honosné paláce s vysokými věžemi, zatuchlé podzemní kobky a magické hodiny, které umějí vrátit čas.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 2. června 2023

KNIŽNÍ TIPY - Volající - Jonathan Dylan Barker (2022)


Volající - Jonathan Dylan Barker
2022, Domino

Je to už spousta let, co jsem přestal rádio poslouchat. Nedívám se ani moc na zprávy v televizi. Média se stala poslední dobou (i díky sociálním sítím) neskutečnou žumpou. Honba za sledovaností, touha předložit divákovi a posluchačovi něco šokujícího, mě zkrátka nebaví. Cílené informace o bouračkách, vraždách, násilí a hnusu, vám pomalu ale jistě zasviní mozek a stanete se součástí celého toho nechutného kolotoče. Stačí se podívat ráno v tramvaji, co lidé hltají. Facebook, snad nejprohnilejší stoka. Touha a závislot na dopaminu. Hrozný, šílený a jiný to nebude. Hodně jsem o tom přemýšlel, když jsem četl novou knihu od mého oblíbence Jonathana Dylana Barkera. Rozhlasová moderátorka Jordan Briggsová je pro mě takovým dnešním prototypem člověka, který se neštítí ničeho. I díky jí podobným jsem zažil věci, o kterých jsem myslel, že je nikdy nebudu muset zažívat.

Bylo pozdě odpoledne a tramvaj vykolejila. Malá holčička měla od krve celý obličej. Ihned jsem vyndal kapesník a pomáhal její mámě. Byla v šoku, dostala také úder do obličeje. V klidu jsme vylezli ven a sedli si na obrubník. Sám mám dvě děti, tak jsem si povídal, dokud nepřijela záchranka. Byl jsem jediný, opravdu jediný z asi padesáti lidí. Ostatní si holčičku, která nejdříve křičela a plakala, natáčeli na mobily. Byl jsem z toho několik dní v prdeli. Už dávno nejsem naivní, ale tohle? Kam se ztratila slušnost a obyčejná pomoc bližnímu? To jsou všichni už dneska opravdu tak necitliví? Asi ano, protože já téhle knize věřím každé slovo. Bohužel, tohle se všechno může stát. Jak se to může zdát zdánlivě neuvěřitelné, lidé nejsou v podstatě dobří. Jde jim jen o osobní prospěch, o moc, o sex. Kdysi jsem si myslel, že ne, ale díky tomu, že dnes na sebe každý vyblije na sociálních sítích i to, co nechcete vědět, jsem si zcela jistý, že se tenhle příběh může stát i u nás. Mám dokonce dojem, že o něčem podobném jsem kdysi někde četl ve zprávách.

Jonathan Dylan Barker dokázal opět vytvořit pro něj tak typickou zvláštní atmosféru. Hltal jsem stránky, zapomínal dýchat a najednou jsem byl přímo v příběhu. Každý den se ze všech stran ozývá, že je v pořádku být hovado, nebrat na nikoho ohledy. Mezi lidma je čím dál tím víc frustrace, duševní bídy a divného hnisu, který jsem dříve nevnímal. Dovedu si představit, že už toho bude mít někdo plné zuby a přeskočí mu. Koneckonců, tenhle fenomén se pomalu dostává i k nám. Volající je pro mě takovým mememtem, krásně, i když bolestivě popsaným stavem současné společnosti. Nejvíc se přeci smějeme tomu, když někdo upadne a vyrazí si zuby. Pokud si rozmašíruje koule na kaši, tlemíme se ještě víc. Nezapomeň to nějak drsně komentovat. Nebo zavolej do rádia, třeba někoho vyvedete vtipem. Třeba, že jeho dítě není jeho, že mu manželka zahýbá nebo, že má rakovinu. Prdel, co? Budete se za břicha popadat, jak ten chudák trpí, jak dostal infarkt. Pro sledovanost všechno. Smrt v přímém přenosu? Koneckonců, proč ne? 

Přiznávám, že mě knížka hodně zasáhla, četl jsem jí jedním dechem, kroutil se v křesle, protože v tomhle příběhu není vítězů. Někde jsem slyšel, že prý je to hodně přitažené za vlasy. Nikoliv, naopak, myslím si, že nás autor ještě šetřil. Překládá před nás spoustu etických problémů, otázek dnešního zvláštního světa. Zajímavé je, že jsem si představoval i film, přímo jsem před sebou viděl jednotlivé obrazy. Je to jízda od začátku až do konce. Pokud máte rádi sérii Čtvrtá opice, neváhejte ani chvilku. Knížka má stejný spád a rytmus. Možná právě proto mám tohoto autora tolik rád. Protože má dar a talent, říkejte si tomu jak chcete. Vtáhl mě do svého světa a mě se nechtělo pryč. Některé momenty jsem si převáděl na součanost, na to, co se všude kolem děje. Nikdy bych si nepředstavoval, kolik lidí věří tomu, že je země placatá. Proč by potom nemohli s chutí sledovat přímý přenos ze zabíjení. Krev vždycky lákala. Upozorňujeme, že další záběry jsou drastické. 

Knihu jsem odložil a dlouho, opravdu dlouho jsem přemýšlel. Do své bubliny si jen tak někoho nepustím a myslím, že je to dobře. Jakmile totiž necháte okolní svět, aby vám ji narušil, rozloží vás. Všechen ten lidský toxický odpad z rádií, televize a hlavně internetu, nechci a nehodlám na tom nic měnit. Nebudu diskutovat s blbci, nebudu poslouchat pořady, ve kterých jde jen o to, šokovat. Na to se mám moc rád. Lepší je čerstvý jarní les, dlouhé toulání, až nohy bolí a potom samozřejmě kniha. Vypněte všechny sítě světa a dívejte se kolem sebe. Obyčejný život je stejně nejlepší, to mi nikdo nevymluví. Jinak vás zahltí informace a nebudete vědět, co je lež a co pravda. Nikdy jsem nechápal, jak někdo může volat do rádia. Teď už jsem si přímo jistý, že já bych to nikdy neudělal. Skvělá, velmi napínavá kniha, která má ale i velký přesah. Přečtěte si ji a uvidíte sami. Buďte dobří! 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Každá volba může mít smrtící následky. Od autora bestsellerové série Čtvrtá opice.
Kontroverzní rozhlasová moderátorka Jordan Briggsová se vyškrábala na kariérní vrchol. Nekompromisní honba za úspěchem si však vybrala svou daň. Její manželství se rozpadlo, už roky nemluvila se svou matkou a kdyby neměla dceru Charlotte, byl by její osobní život v naprostých troskách.

Ve svém pořadu si Jordan nebere servítky a city ostatních jsou jí ukradené. Na negativní reakce je zvyklá a nijak ji nepřekvapí, když se jeden z posluchačů rozhodne ohradit. Zakřiknutý Bernie si chce zahrát hru a Jordan pobaveně souhlasí. Zdánlivě neškodná zábava se v živém vysílaní, které má miliony posluchačů, rychle změní ve vražedné běsnění a oživí stíny dávno pohřbené minulosti. Byla Jordan skutečně schopná jít za slávou přes mrtvoly? Je toho schopná teď?


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 26. května 2023

KNIŽNÍ TIPY - Entomologův odkaz - Peter May (2017)


Entomologův odkaz - Peter May
2017, Host

Mám rád hlavní postavy, se kterými se mohu v určitých bodech ztotožnit. Přemýšlím, jestli bych v některých momentech jednal stejně jako Enzo. Někdy mě samozřejmě trošku štval, ale to já asi občas někoho taky. Ale o to nejde. Hlavní je celkový názor na život. Bylo pro mě opět velmi příjemné se vydat na ostrov poblíž Bretaně. Doslova jsem cítil sůl v ústech. Přestavoval si jednotlivé postavy a často si říkal, jak je to všude stejné. Dávno provedená vražda, navíc je obětí záhadný entomolog. To je vyloženě téma pro mě. Od malička mám rád staré spisy, fotografie, příběhy lidí, kteří tenkrát žili. Na povrch začnou vyplouvat slabosti, ale i věci, o kterých by všichni raději mlčeli. Je to mravenčí práce, která se nejdřív zdá neřešitelná. Může vůbec nový pohled na vyšetřování přinést nové poznatky? Ale to víte, že jo. O tom ani nepřemýšlejte. Enzo je zkušený ve svém oboru, ale také je člověk, se slabostmi i silnými stránkami. 

Nějak nechápu kritické názory, že je bez svých dcer nudný patron. Není to pravda, knížka je v tomhle možná trošku jiná, ale nenechte se mýlit, vtipných pasáží je v knize velká spousta. Ale také smutku, starých křivd a taky entomologie. Vědy o hmyzu, která mě vlastně zůstává poměrně velkou záhadou. Znám možná základy, ale bylo velmi příjemné se dozvědět něco nového z oboru, kterému jsem se nikdy nevěnoval. Svět malých potvor, které jsou všude kolem nás a vnímáme je jenom v případě, že nás obtěžují, je sám o sobě hrozně zajímavý. Navíc, Peter May opět vypráví tak poutavě, že jsem se nemohl odtrhnout. V knize je všechno. Napětí, zápletka, která mě zmátla tak, že jsem tentokrát vraha neodhalil, spousta zajímavých postav a jejich životů. Do toho válečný zločinec, krásná a divoká příroda a samozřejmě temné myšlenky, které se vinou celým Entomologovým odkazem. Máme u nás na chalupě jeden pokoj, který je také dlouhé roky zavřený. Bývala to pracovna mého dědy a pokaždé, když tam teď vstoupím, tak si na tuhle knížku vzpomenu. 

Mám poslední roky hrozně rád detektivky a thrillery, které plynou pomaleji. Enzo nejdříve tápe, prozkoumá několik slepých uliček. Nechá se svést, je taky jenom obyčejný člověk s potřebami. Nelze jej soudit, vždyť žije vlastně sám a jak známo samota člověka tíží. Tohle umí pan spisovatel také výborně, je neskutečně lidský, moc dobře ví, že nic není jen černobílé. Byla už dávno tma a já jsem měl jít večer do ulic pro dceru. Volala mi, že se ještě chvilku zdrží a já byl moc rád, protože jsem do sebe musel narvat ještě několik kapitol. Pak jsem vyrazil a několikrát jsem se musel znovu zeptat, jak se měla a jak bylo, protože se mi hlavu neustále míhaly myšlenky na knihu. Měl bych jít spát, už je pozdě, ale nakonec jsem knihu dočetl. Dostala se i do mých snů, do představ a zůstala v nich několik dní. Dle mého skromného názoru se jedná asi o nejlepší, co jsem zatím od autora četl. Rozhodně jsem byl velmi spokojený, ba dokonce nadšený. 

Shodou okolností jsem pak četl na jednom serveru osudy lidí, co trpěli za druhé světové války. Někdy bylo to, co zažili, neskutečné. Tolik krutosti, bolesti. Mám historii hrozně rád, dalo by se říci, že čím jsem starší, tím více. A pokud najdu thriller, detektivku, které se podobnými tématy zaobírají, mám pokaždé velkou radost. V případě Entomologova odkazu byl autor velmi dobře připraven a to jak po stránce historie, tak i odbornosti, co se týká "hmyzologie". Mám teď takové období, kdy čtu od Petera Maye vlastně všechno, co se dá ještě sehnat. Moje fantazie je stejně naladěná, lpíme na podobných hodnotách. Některé pasáže jsem si znovu přečetl i po několika dnech, někdy měsících, zanechali ve mě hlubokou stopu. Myslím si, že dobrý spisovatel musí mít dar, talent a být tak trošku i podivín, protože jinak nezaujme. Peter May má navíc nadhled, rozhled a vášeň, na kterou dnes spousta autorů zapomíná. Nebo jí jen nemají v sobě. Neznám nic lepšího, než když venku leje a naše procházka byla kvůli nepřízni počasí trošku zkrácená. Čaj moc nepiji, ale tentokrát si dám, ale spíše, abych držel s manželkou basu. Povídáme si a pak se zahledím do dálky. Ty si chceš číst, viď? Zeptá se mě a já jen přikývnu. 

Ještě podotknu jednu věc. Všimněte si v knížce nepřátelství místních. To je jev, který je patrný snad na celém světě. Pokaždé, když přijedete někam, kde budete nový, stanete se vetřelcem (u nás typicky zasraným pražákem apod.). Tohle je tak přesvědčivě vykreslené, že to pro mě bylo až "nepříjemné". Poslední roky se setkávám se svými kamarády a známými a snad každý mi řekne, že mu připadá současný svět divný. Něco se děje. Něco špatného, co zatím pobublává někde dole. Tak snad ne, snad je to jen náš dojem, přemíra negativních informací. Špatné je, že lidé nečtou a nepoučí se pořádně z naší společné historie. Vybodněme se na zlé kecy a pomluvy, na nadávky a ega, pojďme si raději číst. Co vy na to? Já vím, zrovna vám to říkat nemusím. Ale určitě máte ve svém okolí někoho, kdo nepřemýšlí hlavou. Mějte s ním trpělivost. Pomozte mu, aby začal používat mozek. Každopádně je pro mě samotného zajímavé, jaké obrazy ve mě tahle knížka probudila. Děkuji za pozornost a opatrujte se. 

_________________________________________________________________________

Dávný slib umírajícímu muži zavede Enza na ostrov u pobřeží Bretaně, kde se nachází více než dvacet let nedotčená pracovna zavražděného sběratele hmyzu. V tomto klaustrofobním prostředí musí Enzo rozluštit šifru, kterou muž zanechal všem na očích. Enzo čelí nepřátelství místních obyvatel, kteří netouží nechvalně proslulou vraždu opět vidět v novinových titulcích. Pohledná vdova, místní rváč, jehož se nepodařilo usvědčit, místo činu zamrzlé v čase, nebezpečná propast u útesů a sbírka matoucích zpráv dělají z případu jeden z nejsložitějších, které Enzo zatím řešil.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 12. května 2023

KNIŽNÍ TIPY - Zatmění - Jo Nesbø (2023)


Zatmění - Jo Nesbø
2023, Kniha Zlín

Udělal jsem zase jednou velkou chybu, že jsem se před přečtením knihy podíval na hodnocení ostatních čtenářů. Nevím, asi jsem už starej, ale poslední roky to je jako s filmy. Ty, co mají sto procent, tak se mi nelíbí. Ono taky, dnes může být každý kritikem. Před lety vám stačila jedna mrtvola, dnes jich musíte mít hned několik. Vrah je zásadně bestií, neskutečným úchylem. Mě se Zatmění líbilo. Harry Hole se vrátil. A jedná se o poctivou detektivku, thriller, který se mi velmi dobře četl. Nějak nechápu připomínky, že je děj překombinovaný. Jednoduše není. Stačí mít trošku větší fantazii. Harry samozřejmě hodně pije, ale stále si zachovává svůj styl. Je fakt starej, ale to já se už někdy cítím také. Možná právě proto se mi líbí jeho uvažovaní, způsob vyšetřování. On totiž Jo Nesbø ctí starou poctivou detektivní školu. I když se to občas nezdá. Musím vám prozradit ještě jednu věc. Jakmile nebyl v jeho knihách tenhle hrdina, nebavily mě. Je to vlastně zvláštní, ale jakoby mi v nich něco chybělo. 

Venku už zuřilo jaro, byl jsem zase dlouho venku a celá rodina si zalezla do svých koutů. Každý bychom měli mít i nějaký ten prostor pro sebe. Nasadil jsem sluchátka, dal si do nich starý poctivý death metal a začal jsem číst. Chytil jsem se vlastně hned. Začetl jsem se a těšil se na každou další kapitolu. Pravdou ale je, že já beru četbu, stejně jako poslech hudby, jako relax, odpočinek. Hele a prozraďte mi, jak může někomu vadit, že se v thrilleru objeví několik slepých uliček, návodných pachatelů a důvody k přemýšlení? Nechápu to, dnešní lidi už jsou zmlsaný, pozoruji to ve všech oblastech života. Kolem umírají lidé a nikdo už ani nezvedne hlavu. Nuda, co? Ze všech stran na nás útočí šílené množství informací, které většinu jedinců zcela pohltí. Některým z toho začne hrabat, jiní už vůbec nežijí v realitě. Mnozí čtou tohohle autora už jen kvůli tomu, že je slavný. Ale to je přeci celé omyl. Někteří spisovatelé mívají slabší knížky, ale na Jo Nesba je myslím stále spolehnutí. Alespoň tak to vnímám já.

Já vím, mladí už nečtou skoro vůbec, pro ně jsou písmenka nuda. Zajímají je jen obrázky nebo ještě lépe videa. Musí šokovat. Co je proti tomu několik mrtvých. Přitom, většina postav v tomhle příběhu jsou zkrachovalci, lidé, kteří by neměli být vzorem. Zajímavé téma, nemyslíte? Jde jim ale o to, zachovat si důstojnost a čest. Hledají pravdu, která ale dnes už asi nikoho nezajímá. Harry Hole mi připomíná detektivy z mého mládí. Jdou si svojí cestou, bývají nevrlí, nespolehliví. Ale zase na druhou stranu, mají talent a dokáží se vžít do mysli šílence. Šustil jsem v rohu stránkami a nechápal jsem kritiku, která na tuhle knihu směřuje. Mě se četla fakt velmi dobře. Ihned jsem se naladil na autorovu notu a rochnil jsem si v jeho jazyku, výrazech, nápadech. Na první nádech jsem přečetl za jedno odpoledne asi půlku. Druhý den jsem plynule navázal a Zatmění dorazil. Ihned jsem předal knihu dál a manželka má stejný názor jako já. Líbila se. Jediné, co mě mrzelo, tak že jsem musel čekat, až si budeme moci o knize pokecat. 

Já prostě tyhle severské příběhy miluju. Atmosféru, uličky, počasí, chlad a temnotu. Celý život ke Skandinávii inklinuji. Bohužel, nikdy jsem tam nebyl a nevím, jestli se tam někdy podívám. Zatím máme dvě rozežrané děti, jestli mi rozumíte. A tak cestuji alespoň pomocí knížek. Toulám se pod lampami, piju ve stejném baru jako Harry. Představuji si jednotlivé postavy, vidím je před sebou. Koukáme se spolu na měsíc, který je tentokrát zalitý krví. Víte, já musím autorovi věřit, jinak mě nebaví. Ať si každý říká, co chce, ale Jo Nesbo je stále velmi dobrý vypravěč, který umí vytvořit napětí, vystavět zápletku a k tomu to dělá elegantně a s nadhledem. Co chtít víc? Myslím, že nic dalšího ani netřeba. Pro mě určitě ne. Už jsem to psal několikrát. Pro mě je čtení velmi křehká, osobní záležitost. Pavučina mezi mnou a autorem je vystavěna za dlouhé roky. U Nesba to platí několikanásobně. Co vy na to? Navnadil jsem vás? Já myslím, že pokud máte rádi severskou krimi, neměli byste váhat.

Jen nesmíte číst komentáře od zmlsaných čtenářů. Nebo se účastnit diskuzí na internetu. Vždycky se totiž většinou vyjadřují lidé, kteří jsou negativní ze své podstaty. Jedovatá slina se plive o hodně lépe, než pochvala. Možná právě proto si tolik vážím vaší podpory. Chtěl jsem, aby byly moje tipy záležitostí pro fanoušky dobré literatury. Snad se mi to alespoň trošku povedlo. Harry Hole je starej chlap, se kterých jsme toho prožili spoustu. Byla by velká škoda, kdybychom poslední knížku o něm vynechali. Já si to alespoň myslím. Děkuji vám moc za pozornost a mějte se co nejlépe. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Měsíc se zalévá krví. Třináctý případ Harryho Holea.

Harry se vrací domů z Los Angeles, kde se marně snažil upít se k smrti. V patách má vymahače dluhů a před sebou vraždu dvou mladých žen. Ze zločinu je obviněn známý realitní magnát. Pokud Harry do deseti dnů najde pravého vraha, zachrání hned několik lidí najednou. Jako soukromý vyšetřovatel dá dohromady tým odpadlíků: zkorumpovaného policistu, psychologa umírajícího na rakovinu a bývalého taxikáře, který prodává kokain. Čas letí jako splašený, vrah je vždy o krok napřed a krvavý úplněk se neúprosně blíží.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 5. května 2023

KNIŽNÍ TIPY - Smrt číhá na jarmarku - Anders de la Motte & Måns Nilsson (2023)


Smrt číhá na jarmarku - Anders de la Motte & Måns Nilsson
2023, Kalibr

Tak tohle je přesně detektivka podle mého gusta. Poklidnější, inteligentní. Navíc, já mám vždycky rád, když se rozplétají staré křivdy. Byl jsem zrovna na chalupě v Jizerkách. V malé vesnici v horách. Ihned se mi všechno spojilo v jedno. Tady se také některé věci nezapomínají. Dlouholeté spory, křivdy, které nebyly nikdy narovnány. Je vcelku jedno, že Anders de la Motte & Måns Nilsson píší o švédském venkově. Tyhle vraždy se klidně mohou odehrávat i u nás. Stačí jenom trošku větší představivost. Skvělé také je, že se všechno odehrává ve stylu Agathy Christie, kterou považuji za jednou ze svých nejoblíbenějších spisovatelek vůbec. Důvody vám asi vypisovat nemusím. Hlavní vyšetřovatel, slovutný inspektor Peter Vinston je mi také veskrze sympatický. K Tove Espingové bych měl nějaké výhrady, ale zase na druhou stranu, takových žen je poslední roky velká spousta. Takže za mě žádný problém.

Děj plyne zdánlivě poklidně, úplně stejně jako třeba u nás v pohraničí. Vlastně se tu nic zásadního neděje. Pak přijde vražda a její stín se vznáší všude kolem. Lesy a louky jsou krásné, kopce obdivuhodné a všechno působí tak nějak čistě a nevinně. Jenže jsou tu i lidé, kteří mají neustálou potřebu se nenávidět a zabíjet. Konečně také námět, kterému se dá věřit, mohl se stát i ve vašem sousedství. Žádný geniální sériový vrah, ani detektiv se skoro nadpřirozenými vlastnosti. Naopak, na povrch vylézají obyčejné lidské slabosti. Úplně před sebou vidím jarmark, ruch a ševel. Pak je nalezena mrtvola a děj může začít. Peter tu má svoji dceru, která ale žije s jiným otcem. Osobně se mi hrozně líbí myšlenkové pochody hlavního hrdiny, v mnohém jsem s nim doslova souzněl. Oceňuji i vtip, který se jinak poměrně temným námětem, jakým vražda vždy bývá, příjemně prolíná. Schválně, koho si tipujete jako vraha? Já se tentokrát několikrát mýlil a to přesto, že většinou mívám za ty roky dobré tipy.

Dialogy jsou napsány také velmi uvěřitelně. Mám to takhle rád. Lidé nejsou dokonalí, mají své slabosti a bývají líní. V tomhle má Anders de la Motte velký dar. Zná, jak společnost funguje, jak se mění. Má i zkušenosti, za všechny ty roky i knihy, které napsal, si vytvořil svůj vlastní styl. Manželka mě musela zahnat do postele, zase jsem zapomněl spát. Topili jsme ještě v kamnech, zima se už zase vrátila. Ráno mrzlo a já šel na záchod. Do postele jsem se nevrátil, opláchl jsem si obličej ledovou horskou vodou a zase si sedl ke knize. Odvedle jsem slyšel tiché oddychování své ženy. Jsme tu na chalupě zase po dlouhé době jen sami dva. Bez dětí a mohu vám říci, že to mělo něco do sebe. Jednou, až děti vylétnou z hnízda, to tak bude čím dál tím častěji. Mám vlastně jen jeden problém. Trápí mě mluvit o knihách, které jsem četl a moje milá ještě ne. Nechci ji nic prozrazovat (stejně jako vám) a tak musím různě opisovat, naznačovat a tvářit se děsně tajemně. Vždycky pak čekám, jestli se jí kniha také líbila. A pokaždé si oddechnu, když řekne ano. Máme hodně podobný vkus.

Šli jsme přes kopec na oběd do jedné skvělé hospody ve Smržovce. Vzali jsme to přes náměstí, abychom koupili něco malého k jídlu na večer. Na náměstí byl jarmark. Prodávali tam domácí výrobky, ale třeba i med. Nějak se mi to všechno zase zamotalo dohromady. Čekal jsem, že se někde povaluje mrtvola. Zaplať všichni svatí, nic takového se samozřejmě nestalo, ale fantazie je na tohle děsná děvka. Obzvlášť ta moje, ta někdy pracuje na plné obrátky, i když nechci. Unikám do ní ze současného světa, představuji si, jakým směrem se bude děj ubírat, přemýšlím. Možná právě proto mám tolik rád detektivky a thrillery. Mají v sobě totiž napětí, vášeň. Temnotu a chlad. Většina rádoby vtipných současných prodejních hitů mě nudí. Nevím proč, ale asi mám raději jiný druh humoru. K autorovi si musíte získat osobní vztah, musíte přistoupit na jeho hru a mít rádi jeho způsob vyjadřování. Anders de la Motte je v tomhle mistr, jeden z nejlepších. Tedy alespoň podle mě. 

Ještě bych si dovolil něco malého k té lidské nenávisti. Jsem vždycky hrozně překvapený, pokud slyším od někoho, koho považuji za vcelku normálního, nějakou jedovatou poznámku. Jeho nebo její tvář se zkřiví do nenávisti a já si to potom pamatuji děsně dlouho. Jsem na podobné věci hrozně citlivý. Myslím si totiž, že je lepší mluvit na rovinu. Ono potom to zlé nebublá někde v pozadí a nestane se pak jednou neštěstí. Znáte to, začne to menší pomluvou. Závistí, protože má soused hezčí zahradu i ženu. Končí to několika mrtvými a zničenými životy pozůstalých. Ono je opravdu lepší číst, mít nadhled a dívat se na svět pozitivně. Koneckonců, nic jiného nám nezbývá. A pokud k tomu ještě čtete, není co řešit. My máme svůj svět fantazie. Bylo pro mě hrozně příjemné do něj Smrt číhá na jarmarku pustit. Knihu jsem si užil jako dobré pivo. Mějte se co nejlépe a děkuji za přízeň. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Na prosluněném, idylickém švédském venkově dojde k dalšímu zločinu: smrt v Österlenu tentokrát udeří na jarmarku starožitných a sběratelských věcí, který se každoročně koná v malém místním městečku. Věhlasný stockholmský inspektor Peter Vinston musí znovu přerušit dovolenou, aby se ujal vyšetřování vraždy neblaze proslulého překupníka. K ruce dostane opět Tove Espingovou, ctižádostivou policistku znalou místních poměrů. Oba překvapí, kolik zášti, starých křivd a neodhalených tajemství skrývá svět obchodu se starožitnostmi. Kdo by však byl kvůli nim ochoten sáhnout někomu na život?


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 28. dubna 2023

KNIŽNÍ TIPY - Král Krysa - James Clavell (1962)


Král Krysa - James Clavell
1962, (2003) Knižní klub

Pokaždé, když čtu nějakou knihu, která je napsána podle vlastních zážitků, zasáhne mě o hodně víc. Čeho všeho jsou schopni lidé? Jaké zlo mě ještě dokáže překvapit? Král Krysa je zasazen do Druhé světové války. Hlavní hrdina Peter Marlowe, který je autorovým alter egem, je v zajateckém táboře v Singapuru. Japonci tenkrát stáli na straně zla a z některých momentů se mi chtělo zvracet. Je to hodně silná kniha, která by měla být i takovým mementem, aby se podobné šílenosti už neopakovaly. Jenže jak známo náš druh trpí zapomětlivostí a demencí. Zabíjíme se stále dokola, ubližujeme si, jsme zlí a toužíme po moci. Japonská nátura a krutost mě šokovala. Bylo to vlastně jako vždy u podobných příběhů. Říkám si, kolik historických témat je mi ještě utajeno? Poslední roky mě podobné příběhy hodně baví. Říkám si, co všechno lidi museli vydržet a jak si někdy stěžujeme na zbytečnosti. Ze 150 000 tisíc vězňů přežilo jen deset tisíc.

A uprostřed nich stála postava Krále Krysy. Uměl ledacos sehnat, mohli jste díky němu přežít. Ale byl opravdová krysa. Většinu věcí dělal pro vlastní prospěch. Využíval ostatní. Vždycky si představuji, jak bych v podobných situacích jednal já. Jestli bych dokázal být silný, uměl se ozvat. Nebo bych strachy zalezl do kouta a snažil se jenom přežít. Jen si to vezměte, jak jsme někdy nervózní, když se nestihneme jednou odpoledne najíst. Co to udělá s naším tělem a psychikou. A teď si představte, že budete žít v děsivých podmínkách. Každou chvíli vás mohou zastřelit a jedinou vaší starostí bude hlad. Z lidí se stane tupé stádo, ovládané násilím. Někde hluboko v nás jsou stejně zvířecí pudy. Události posledních let mě o tom opět utvrzují. K tomu si přidejte nemoci, těžkou práci a garantuji vám, že si budete vážit teplé postele i vody v koupelně. Knížka se mi velmi dobře četla, vlastně by se dalo napsat, že jsem ji zhltl asi na dvakrát. Venku bylo ošklivo a na chalupě v Jizerkách jsem měl už všechno hotovo. V kamnech plápolal oheň a já šustil stránkami. 

Nejhorší je, když se stanete netečnými. Když zažijete až příliš zla, když je smrt všude kolem vás. Japonci napáchali šílená zvěrstva. Jejich způsoby mučení a jakákoliv absence soucitu, mě fascinovala. Vyrůstal jsem v úplně jiných podmínkách a nedovedu si představit, že bych podobné rozkazy splnil. Hodně jsem o tom přemýšlel. Proč? Proč tolik zla? Ale i tady, v absolutní temnotě a špíně, se najde někdo, kdo umí přežít. Rozporuplná postava je ten Peter Marlowe. Ale můžeme mu to zazlívat? To nechám na vás. Mám hodně rád podobně vystavěné příběhy, kdy není hlavní hrdina jenom hodný a dobrý. Dělá chyby, které jsou lidské. Někdy na úkor jiných, ale hoďte kamenem, kdo jste bez viny. Navíc je hrozně dobře, že kniha vznikla. Je totiž také svědectvím, které by nemělo zapadnout. Vždycky se mi potom vaří krev v žilách, když vidím v nějakém průvodu lidi, co stále vyznávají stejné pomýlené hodnoty. Nevzdělanost vládne stále světem.

Velmi realisticky vykreslené postavy, silný příběh. Mnohé může odradit samotné téma zajateckého tábora, ale věřte mi, že Král Kryse obstojí i když vás podobné věci nezajímají. V roce 1965 dokonce vznikl i film, který je dobrý, ale abych pravdu řekl, podruhé se na něj dívat nebudu. Ono totiž, když čtete nejdříve předlohu, tak si vytvoříte ve fantazii, jak má která osoba vypadat, jak se usmívat, jak být zlá. A i když se myslím zpracování na plátně povedlo, něco mi vadilo. Ale určitě se také podívejte. Mě osobně třeba hrozně dodnes fascinuje, jak málo pro Japonce, Němce a další jejich spojence znamenal život. Jak pro ně bylo jednoduché a lehké mučit a zabíjet. Jak se potom mohli dívat do zrcadla? Fanatizmus je šílený. Nepochopitelný. Nebyli jsme ale i my zaslepeni socialismem? Dodnes si doplňuji některé mezery z dějepisu. Zrovna tahle kniha mi hodně rozšířila obzory. Poprvé jsem ji četl ještě v dobách, když jsme spolu se svojí ženou byli teprve pár měsíců. Podruhé nedávno na podzim. A zase jsem si z ní vzal spoustu nových poznatků.

Je až šílené, kolik podobných táborů bylo. Když potom byli vězni osvobozeni, mnozí byli tak poznamenáni, že vůbec nevěděli, jak mají dál žít. Zkažené životy, ale alespoň malý kousek naděje. Král Krysa je ale najednou mimo zajatecký tábor nikdo. Nikoho nezajímá a tohle je jedno z velkých poselství, které jsem si z příběhu odnesl. Opravdu, už hodně dlouho jsem nečetl knížku, která je tak poučná, zajímavá a silná. Psal ji sám život. Myslím si, že by měla být povinnou četbou ve školách. Aby se nezapomnělo. Já vím, dnešní mladí nečtou vůbec, zajímají je už jen obrázky a videa. Je to škoda. Protože by věděli, jaké chyby nemají opakovat. Je to hodně smutná a temná záležitost. Mnozí z vás budou šokováni. Ale přesto si myslím, že stojí kniha za přečtení. Má v sobě totiž jednu z věcí, které miluju na čtení nejvíce. Opravdovost. Děkuji vám za pozornost, za vaši přízeň a budu se těšit zase za týden. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Král Krysa (King Rat) je první román Jamese Clavella z roku 1962. Děj se odehrává během druhé světové války a popisuje boj o přežití britských a amerických válečných zajatců v japonském zajateckém táboře v Singapuru. Do příběhu se promítly Clavellovy vlastní zážitky z tříletého pobytu v nechvalně proslulém zajateckém táboře Čangi. Clavell byl jedním z 10 000 přeživších z původně 150 000 vězňů. Jedna z hlavních postav, Peter Marlowe, je autorovým alter egem.

Kniha samotná velmi věrně popisuje japonskou mentalitu v době války. Jejich krutost a odhodlání za každou cenu dodržet daný rozkaz dělaly z japonských zajateckých táborů nejhorší a nejtvrdší místa tohoto druhu. Za těchto okolností se ze zajatců stali lidé, kteří už vlastně lidmi ani nebyli. A mezi nimi muž, který i tam dokázal žít. Říkal si Král a králem i byl. Ostatní zajatci ho nenáviděli, avšak také ho potřebovali. Jeho schopnost opatřit nebo prodat nebo sehnat cokoliv, včetně jídla nebo léků ho chránila. Až přátelství s Peterem Marlowem, anglickým důstojníkem, mu ukázalo, že nejen peníze mohou obohatit život.

První američtí důstojníci, kteří dorazili po japonské kapitulaci do Čangi, nechápali, jak mohli tito lidé přežít. A zajatci, kteří se tolik let těšili domů, měli najednou strach, strach z budoucnosti, strach z návratu domů. A nejhorší šok to byl pro Krále, pro člověka, který byl v táboře téměř bohem a tam venku nebyl nic, bez domova, bez přátel, zlomený a sám.

Tři a půl roku strávených v Čangi podkopalo fyzický i psychický stav zajatců. A přesto přežili…

Přestože je kniha řazena do kategorie beletristické četby, její výpověď je založena na reálné existenci množství podobných zajateckých táborů. Autor dokázal (snad díky vlastním zážitkům ze zajetí v Čangi) dodat knize přesně tolik autentičnosti. Kniha se svým způsobem staví proti odsudkům nasazení atomových bomb vůči Japonsku, jehož odpor byl rychle zlomen těmito krajními prostředky.

V roce 1965 byl román zfilmován.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine