Odejít na jih - Robert R. McCammon
2024, Fobos
Nevím jak to máte nastavené v hlavě vy, ale já když už mám všeho dost, tak se uzavírám do své ulity. Mám rád sport a tak plavu, jezdím na kole a nebo se toulám v lesích. Snažím se odstřihnout od všemožných jedovatých sítí, které nás všechny ovládají, ať chceme a nebo ne. Seděl jsem zrovna v práci a vyplňoval nějaké tabulky. Nudná, opakující se činnost. Najednou jsem zjistil, že se vůbec nedokážu soustředit. Muzika na uších, i když mám skvělá sluchátka, tak stejně některé kolegy nedovedou odhlučnit. Chtěl bych pryč, odlétnout, někam do lesa. Přidám hlasitost na mp3 přehrávači a raději si jdu vyřídit soukromou poštu. A hele nějaká výprodej u Knihy Dobrovský, vykoukne na mě email. Většina jsou nějaký nesmysly, tedy pro mě. Ale Robert R. McCammon za 99,- kč? To by byl hřích si nekoupit. Kolega donadává na manželku a začne hýkat. Říká vlastní vtipy, který nejsou k smíchu. Tak se jim směje sám. Hodně nahlas.
Raději ho nekomentuji, protože by se chytil a bavil se se mnou. Raději vložím knížku do imaginárního košíku. Zítra, než pojedu zase na sever, tak si ji vyzvednu v boxu Zásilkovny. I stane se. Ještě netuším, že budu ve vlaku stát, i když mám místenku, protože mi místo zasedne rozklepaná stařenka a je mi jí líto. Ve stoje mi moc číst nejde. Nahoru na Jablonec jedu autobusem, tam zase vedle mě sedí nějaká paní kolem čtyřiceti, která se mě pořád na něco ptá. Je docela hezká, ale děsně otravná. A kam že jedu a jestli se mi líbí a co dělám večer. Nakonec, když vystoupíme, tak se omluvím, že jsem gay. Smutně odejde, já nasednu do auta k mámě a když se mě zeptá, jaká byla cesta, tak řeknu, že dobrá. Nahoře na chalupě mě čeká stříhání plotu, sestavení nového lehátka. Do toho leje i bouří. Jenže znáte to, zase tolik často se sem nedostanu, tak musím makat, co to jde. S rozlámaným tělem si konečně zalezu do pokoje a otevřu knížku. Je to hodně silný příběh. O bývalém vojákovi, který se snaží přežít. Jako já, říkám si často, když roztřesenými rukami obracím stránky. Zase jsem to s prací nějak přehnal.
V téhle knížce je všechno. Bolest, utrpení, děsivé vzpomínky, strach i naděje. A samozřejmě láska. Volám druhý den domů, jsme zrovna každý někde jinde. Jsem jak kvočna, která se uklidní, až když ví, že je vše v pořádku. Jsem starej fotr, řeknu si, když mi ti mí dva puberťáci znuděně potvrdí, že je vše ok. Manželka je také u rodičů a mě čeká vyklízení půdy. Tahám celý den železo. Rezavé nářadí, trámy, hranoly, je toho na tři vozejky. Musím to potom odvézt do kopců do sběrného dvora. Možná si udělám kýlu a budu mít klid, nadávám, když už nemůžu. Na jednoho je toho moc, ale bratr je línej a stařenku to tahat nenechám. Nevím, jak to máte vy, ale já když čtu nějakou knihu, tak když někoho potkám, tak mu přiřazuji tváře z příběhu. Maníka v laclových montérkách jsem si zařadil ihned. Nadává jako špaček a pořád plive kolem sebe. Vrátím se na chalupu a konečně přestane pršet. Co takhle siesta po obědě? Máma usne a tak mám pár hodin na čtení. Děj ubíhá rychle, pořád se něco děje. Venku se strhne znovu bouřka, jsem zoufalý muž v zoufalé krajině. Jako Dan Lambert.
Pálí mě záda, klouby, marně hledám aspoň kousek místa v těle, které mě nebolí. Dělám si poznámky do telefonu, postřehy, a čtu si dál. Je večer a zítra mě čeká zase cesta domů. Mívám to tahle, nějak nechápu, proč se tomu říká rekreační chalupa. Jenom tu makám. Nevadí mi to, ale aspoň nějaká procházka v kopcích (bez vozíku naloženého tunami rezavého šrotu), by bodla. Tak snad příště, loučím se na autobusáku v Jablonci. Ze čtení mě vytrhne skupina mladých Polek, co se mnou jedou na taneční soutěž do Prahy. Tolik krásy, joj. Pokazí to akorát jeden dědek, co se jich ptá, jestli jsou Rusky. Je to klasický dezolát. Jejich vedoucí k němu přijde a dá mu facku. Tak přestane. Zaleze do sedadla a drží hubu. Musím se usmívat pod fousy. Takhle se na ně musí. Neměl být sprostý a debil. Já jsem ale zase s Danem na jeho cestě na jih. Prožívám s ním všechny jeho eskapády a dost často se zamýšlím, jak bych se zachoval v jeho situaci já.
O knížce se píše, že je to mistrovské dílo. Je, myslím si to také. Kam by se ubíral váš život, kdybyste ve strachu a vzteku někoho zabili? Ve válce? Nenechte se ale mýlit, kniha není jen smutná a pochmurná. Je v ní i vtip, lehkost a hravost. Také hledáte svoji léčitelku? Ano, další z děl autora, se kterými jsem měl tu čest, tentokrát je to opět zásah přímo do srdce. Dnešní tip si určitě užijete. Pokud máte bohatou fantazii, což určitě máte, protože jinak byste nečetli, tak si tenhle majstrštyk vychutnáte. Mějte se co nejlépe a ať vaše kroky provází síla. Děkuji za pozornost.
------------------------------------------------------------------------------------------------------
Panovalo pekelné léto a vzduch páchl po hořících dětech… Touto „jednou z nejchytlavějších prvních vět v současné literatuře“ (dle deníku The Atlanta Journal-Constitution) Robert McCammon otevírá mistrovské vizionářské dílo o přežití, spáse a ohromujících proměnách, jaké dovede způsobit láska.
Odejít na jih popisuje cestu zoufalého muže zoufalou krajinou, „v gotickém pikareskním románu, který kombinuje drsnou zápletku a černý humor…“ (The Wall Street Journal)
Dan Lambert, muž zavalený vzpomínkami a otrávený Agentem Orange, v jediném okamžiku strachu a vzteku zabije člověka – a to mu navždy změní život. Začne ho stíhat zároveň policie a lovci lidí a Dan prchá na jih směrem do slepých ramen v Louisianě. V bažinaté krajině potká Arden Hallidayovou, mladou ženu obtěžkanou nepřehlédnutelným břemenem z minulosti, která hledá legendární zázračnou léčitelku zvanou Zářivá dívka.
Dan a Arden, svázaní loajalitou silnější než láska, se vydávají na cestu nepolevujícího napětí a znepokojivých objevů a svět jim jen málokdy ukazuje laskavou tvář… Po temných a pokroucených pěšinách putují až do záhadných hloubek lidského srdce.
---------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook:
