DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

úterý 31. března 2015

Minirecenze/minireview - BARREN EARTH - On Lonely Towers (2015)


BARREN EARTH - On Lonely Towers
CD 2015, Century Media Records

Brzké ranní procházky probouzejícím se lesem. Smutné kapky rosy, čekající na zemskou přitažlivost. Zvuky vycházející z pomalu odcházející temnoty. Vznešenost, lehkost, preludium chladu. Takoví jsou BARREN EARTH na své nové desce. Pokračují přesně tam, kde minule přestali a dál rozvíjejí k ještě větší dokonalosti další a další smutné motivy. Mix doomu, deathu, lehké progrese v mezích metalového zákona a hlavně velmi dobré hráčské výkony. Tohle všechno letos na novince nalezneme. Jestliže mi pak bylo u minulého počinu odepřeno se nechat tím kouzlem smrti chytit, tentokrát nemám žádných námitek a v klidu se nechávám unášet do země, kde už všechno přikryl sníh a mráz. Mocné, mohutné riffy, táhlé, někdy až heavy metalové výjezdy a vše obestírající pocit osamění. Ano, člověk si přijde, jakoby byl spoután nějakými řetězy konvencí, stereotypem a dusil se dlouhodobým stresem. Stačí pak vložit do přehrávače novinku této super skupiny složené ze samých slavných osobností a srdce vám vybuchne náhlým přísunem kyslíku. Osvobozující, připomínající přelety nad starodávným městem. Dole pod vámi zůstávají už jen vzpomínky, strach a pach obyčejnosti. Finská akvizice opět dokazuje, že hrát jednoduše umí, nebojí se toho a tentokrát se povedlo i ukočírovat veškerý nepopiratelný talent v jedno mocné monstrum. Pár hluchých míst je sice možné nalézt, ale s nadhledem přihmuřuji obě oči i uši. Nálada je zde totiž pohlcující, sveřepá a tryskající jako jarní květy deroucí se divoce na světlo boží. 

 Nejsem uzavřen jen v jedné hudební škatulce a i když holduji převážně tvrdším deskám, tentokrát opět činím výjimku. Muzika je přeci jen jedna. A tady je svým způsobem dokonalá. Nový vokalista Jón Aldará deklamuje, řve, běduje, vrní, dokonce snad i hladí svým hlasem a abych pravdu řekl, je to právě on, na kterého se po celou dobu poslechu soustředím nejvíc. Album má i díky němu v sobě určitou jiskru, elektrický náboj, který na mě přeskočil ihned během několika prvních tónů. Svět je najednou o hodně lehčí místo k žití, okovy jsou roztrženy a ten průlet jednotlivými skladbami je velmi příjemný. Nálada střídá náladu, stačí jen zkušeně naklápět křídla našeho doom/deathového letounu. Není lehké udržet přes hodinu moji pozornost. Finům se to ale daří nadmíru dobře. Při společných chvílích se ze mě stává básník sedící nad bublajícím potůčkem plným krve. Jsem chodcem, pozorovatelem, hraničářem, který stráží lehkou symbiózu mezi mnou, přírodou a hudbou. Neumím se tentokrát oprostit, neumím být jízlivý, či kritický. Stačí mi jen sedět, chodit a poslouchat. Jsem jako houba, nasáklá mrazivými útržky smutku. Mé nitro je rozjitřené, srdce ochlazené a ruce se automaticky spínají křečovitě k nebi. Netřeba dalších slov, skvělá deska!




Asphyx says:

Early morning walks through the awaking forest. Sad dewdrops, waiting to gravity. Sounds coming from the  slow leaving darkness. Grandeur, lightness, preludium of cold. These are BARREN EARTH on their new album. They continue exactly there, where they left off for the last time and develop to perfection next sad motives. Mix of doom, death, lightweight metal progression in the limit of death metal law and mainly very good player performance. All of this can be found on the new album this year. CD has a certain spark, electric charge, that immediately jumped on me after a few listenings. No more words,  great record!

neděle 29. března 2015

Recenze/review - MORGOTH – Ungod (2015)


MORGOTH – Ungod
CD 2015, Century Media Records

„Morgoth je jméno v sindarštině a znamená „Černý (Temný) nepřítel“; Bauglir je také sindarské jméno znamenající „Tyran“ nebo „Utiskovatel“. Morgoth Bauglir je vlastně epitet. Jeho jméno poprvé zmíněno v Ainulindalë je Melkor, což v quenijštině znamená „Ten, který povstává v moci“. Měl také jméno ve Valarinu, které však není nikde zmíněno. Sindarský ekvivalent k Melkorovi je Belegûr, nebylo však nikde použito. Stejně jako Sauron měl mnoho dalších titulů: Pán Temnoty, Temná moc (síla) severu a Velký nepřítel.“ (zdroj Wikipedia)

MORGOTH je také legendární death metalová kapela z Německa. Její příběh je našinci zajisté známý. Je velmi zajímavý. Tahle smečka zasáhla nejen české fanoušky už v dávných dobách svými alby „Cursed“ (1991) a „Odium“ (1993). Následovala deska „Feel Sorry for the Fanatic“ (1996), která kapelu katapultovala až někam k elektronice. Fanoušci tenkrát nebyli připraveni a tak bylo tohle následně rozpadlé monstrum na dlouhých 19 let uloženo k ledu (pokud budeme nahlížet na produkci Němců z pohledu řadových alb). Tedy, před pár lety se začalo znovu mluvit o oživení mrtvoly a dočkali jsme se několika koncertů, záznamu z nich, kompilace a loňského singlu „God is Evil“, který dával tušit, že MORGOTH uvažují hudebně o návratu do dob své největší slávy. Jenže pak přišla zpráva, která působila jako blesk z čistého nebe. Hlavní persóna s nezaměnitelným hlasem a obrovská osobnost Marc Grewe opouští německé uskupení a jde si svou cestou. Byl jsem tedy velmi napjatý, cože to vlastně naši západní sousedé stvoří. Nový vokalista Karsten „Jagger“ Jäger byl oznámen poměrně brzy a já byl najednou dost zdrcen. Jeho působení v domovských DISBELIEF mi nahánělo trošku hrůzu.

Po všech těch peripetiích se můžeme na novinku německých death metalistů dívat několika způsoby. Buď budeme svým kamarádům vykládat něco o tom, že bez Marca to není ono (a samozřejmě svým způsobem není!) nebo také můžeme vehementně nadávat na to, že když už se s tím pánové párali takhle dlouho, mohla to být větší bomba. Pokusil jsem se od historie, představ, vzpomínek a ostatních záležitostí, které se kolem MORGOTH vznáší, oprostit a nahlížel jsem na novou desku okem nezaujatým (pokud to tedy vůbec u podobných kapel lze). „Ungod“ není rozhodně špatným albem. Nápady jsou zde sice velmi podobné, jako na „Odium“ a „Cursed“, ale to bych připisoval hráčskému rukopisu Haralda i Sebastiana. Občas jsem zavzpomínal i na rok 1991 a „asphyxovské“ dílo „The Rack“ (hlavně zpěv). Jako celek je nahrávka velmi dobře poslouchatelná a pěkně evokuje dobu z počátku devadesátých let. Karstenův vokál, který se zdál být zpočátku největší slabinou se nakonec ukázal jako slušný a rozhodně mě neruší. Jeho podobnost s Martinem van Drunenem je sice v určitých momentech až zarážející, ale to mi nijak nevadí. Pořád je to old school death metal, kterému nechybí šťáva, síla a přesvědčivost.


Osobně si nejvíc užívám klidnější polohu, kde se vkrádá mezi mě a přehrávač zvláštní chlad (song „Ungod“ nebo závěrečná „The Dark Sleep“). V rychlejších momentech album už tolik silné není, ale k nějakému průšvihu rozhodně nedochází. Postupem času jsem se dokonce přistihl, že některé motivy nemůžu vůbec vyhnat z hlavy a i když jsem chtěl být původně velmi kritický a celý počin odsoudit, nakonec si desku užívám. Není to nic převratného, MORGOTH sázejí spíš na jistotu, ale na rovinu, chce vůbec po pánech někdo nějakou změnu? Já tedy rozhodně ne. Jsem rád, že mám před sebou starou dobrou německou mašinu, která sílu rozhodně neztratila. Legendární blonďák, kterého na dávných obalech alb nešlo přehlédnout, sice trošku chybí, ale s tím stejně nic nenaděláme.


Přiznám se bez mučení, že jsem čekal ostudu, nedobrou, špatnou desku. Jsem tedy nakonec velmi mile překvapen. Pokud tedy máte rádi období dvou prvních alb téhle legendy a někde doma sušíte staré kazety, koupí novinky rozhodně neprohloupíte. Doba je sice už dávno někde jinde, ale ta poctivost, energie a uvěřitelnost je zde cítit na každém kroku. Zajímavé je, že jsem si po nějakém čase na Marca ani nevzpomenul (já vím, jsem kacíř, ale mě zkrátka baví novinku poslouchat). Cítím tlak, nápor a to je pro mě o hodně důležitější než novátorský přístup. Velmi solidní death metalové album, které je plné studeně kruté nálady!


Asphyx says:

The record is good for listening as a whole and it calls up the period from the early 90th. Karsten's vocals, that seemed to be the biggest weakness, appeared like decent and I like it at last. Its similarity with Martin van Drunen is surprising in some moments, but it doesn't bother me. It's still old school death metal, that doesn't miss energy, strength and conviction. So if you like the period of the first two albums of this legend, you can definitely buy this news. It's nothing revolutionary, Morgoth are betting more on sureness, but tell me, is here anybody who wants any change? Very solid death metal album that is full of cool cruel mood!


Seznam skladeb:

1. House Of Blood
2. Voice Of Slumber
3. Snakestate
4. Black Enemy
5. Descent Into Hell
6. Ungod
7. Nemesis
8. God Is Evil
9. Traitor
10. Prison In Flesh
11. The Dark Sleep
12. "Dies As Deceiver"
13. "Battalions Of Strangers" (Fischer-Z Cover)


Čas: 46:23


Sestava/band:



Karsten "Jagger" Jäger - Vocals
Harry Busse - Lead & Rhythm Guitars
Sebastian Swart - Rhythm Guitars
Sotirios Kelekidis - Bass
Marc Reign - Drums

Recenze/review - PSYCROPTIC – Psycroptic (2015)


PSYCROPTIC – Psycroptic
CD 2015, Prosthetic Records

Když tak chodím po tom světě a sleduji, jakým způsobem se začíná poslední dobou zabíjet v muzice, bývám někdy roztrpčený. Zvyklý na pomalou, poctivou a syrovou smrt, se náhle ocitám v letech, kdy dostávají čím dál tím větší prostor smečky, které na to jdou o hodně techničtěji. Neberte to jako stěžování, každé období má své hrdiny, kteří nesou vlajky s lebkami hrdě nad hlavou. Přemílají sice již stokrát řečené, ale dokážou to zamotat do velmi příjemného obalu. Australští PSYCROPTIC jsou přesně tou kapelou, která splňuje všechny dnešní požadavky pro úspěch. Jsou zdatnými muzikanty, umí se pohybovat hned v několika stylech najednou (death, thrash, hard core ani melodický death metal nejsou problémem). Jejich svět je otevřený, svěží a mladý. Stejně jako internetová síť. Zpěvák si také nebere servítky a klidně štěká celý jeden song v kuse. Pak zazní „španělka“, bubínky, pohoda a klídek.

Celé album je neskutečně pestré, vyprodukované až k dokonalosti. Nálad a pocitů je možno slyšet během jedné skladby tolik, že by s tím některé kapely vystačily po celou dobu své existence. Moderní je i obal, snad převzatý z nějaké východní symboliky. Všechno do sebe zapadá s až nebezpečnou přesností. Až potud se zdá být vše v absolutním pořádku. Nějak si tedy ani neumím zdůvodnit, proč mě celé tohle skvělé řemeslo vůbec nebaví? Na jednu stranu oceňuji neotřelé nápady a svěží dech, ale nějak pořád nechápu, cože je na téhle smečce tolik zajímavé? Progresivitou se dnes už asi může nazvat cokoliv, ale já pořád marně pátrám po tom, co bych si měl vlastně z „Psycroptic“ pamatovat? Album se samozřejmě velmi příjemně poslouchá, je svým způsobem i poměrně tlačící, jen pro mě postrádá nějaký záchytný bod, kus krvavého masa, do kterého bych se chtěl zakousnout.


Doporučuji tak desku všem mladým, krásným a šikovným metalistům, kteří se dostali k tvrdému kovu až někdy kolem přelomu století. Těm bude určitě vyhovovat, užijí si ho a pokud budou obdařeni pisatelským nadšením, tak zajisté dodají i nějakou tu velmi nadšenou recenzi. Pro mě a mé postarší kamarády se ale jedná bohužel jen o další produkt ze supermarketu, který sice dosahuje velmi vysokých kvalit, jen jej kapele jednoduše nevěřím. Pro to, abych si nahrávku užil, potřebuji, aby mě recenzovaná smečka dostala do nálady, strhla mě s sebou, umrtvila mě a znehybnila alespoň na nějakou dobu poslechu. To se zde bohužel neděje. Mám raději syrové maso, čerstvě vytažené z jatek, případně náležitě uleželé a páchnoucí morbiditou. Tady dostávám jen úhledný balíček „dokonalého kousku“ čehosi, co je napuštěno vodou a opatřeno veškerými nutnými informacemi na plastikovém obalu. S politováním musím také dodat, že po nějaké době jsem byl vždy na pana zpěváka doslova alergický.


Marně se snažím dostat „Psycroptic“ do hlavy. Samozřejmě, pokud se oprostím od svého subjektivního a zajisté asi tentokrát neoblíbeného názoru, leží přede mnou deska, kterou budou fanoušci milovat. Deathová klasika je zde doplněna progresivními prvky, zvuk je dokonalý, produkce taktéž. Současnost si to žádá a časy, kdy měl někoho metal ještě šokovat a drásat, jsou asi již navěky v propadlišti dějin. Chápu to. Pokud bych byl od malička napojen na všemocnou síť a znal vše jen přes obrazovku svého počítače, asi bych hodnotil o hodně výše. Bohudík jsem ještě zažil roky, kdy nebylo všechno tolik plytké a předvídatelné. Fanouškům budiž přáno a já si raději zalezu zpátky do svého hrobu. Zavřu za sebou poklop a nechám si zdát o jiných kapelách. PSYCROPTIC v podstatě nahráli dokonalou desku dnešní doby, která mě ale vůbec nebaví.


Asphyx says:

The album is very good for listening, it is quite energetic in this way, but I¨m missing a clue, a piece of bloody meat, that I would like to bite. I try to get "Psycroptic" in my head, with no effect. The classic is completed with progressive elements, the sound is perfect, the production also. But I have to say that I'm always allergic to Mr. singer after time. The fans will be satisfied and I prefer to go back to my grave. I close the hatch and let me dream about other bands. PSYCROPTIC recorded the perfect album in fact, but I don't like it.


Seznam skladeb:

1. Echoes to Come
2. Ending
3. A Soul Once Lost
4. Cold
5. Setting the Skies Ablaze
6. Ideals That Won't Surrender
7. Sentence of Immortality
8. The World Discarded
9. Endless Wandering


Čas: 37:45


Sestava/band:



Jason Peppiatt – Vocals
Cameron Grant - Bass
Joe Haley - Guitars
Dave Haley - Drums

sobota 28. března 2015

Recenze/review - BASTARD SON – Devils Mask (2014)


BASTARD SON – Devils Mask
CD 2014, vlastní vydání

Těla, odpočívající v místní márnici nevěděla nic o tom, že čas, který si vybrala k odchodu na onen svět, je prokletý. Ta hodina, konstelace hvězd i chladné počasí sice udržela tkáně v poměrně dobrém stavu, ale začaly se dít podivné věci. Nejdřív se všech prokletých zřekli pozůstalí. Pak odmítl přijet kněz sloužit mši. Přitom to stigma, které si táhli celý život na zádech jako obrácený kříž, bylo jen obyčejným death metalem. Odsouzeni k životu ve stínu byli poprvé v roce 2011, kdy se v kanadském Ontariu dala dohromady skupina s příhodným názvem BASTARD SON. Ochomýtali se kolem hřbitovů a čerpali inspiraci, která pak vyústila v povedené album „Betraying Us All“ (2013). Chroptěli až do letošního roku v rytmu starého poctivého smrtícího kovu a pak, po pečlivé úvaze a očištění oděvů od hlíny, plísně a smrti nám letos přinesli ze záhrobí další desku. Už jen na první pohled, když uvidíte krásný černobílý obal od Mika Riddicka, budete přesně vědět, co od nich můžete čekat. Pokud máte raději progresivní pojetí nejkrutějšího metalu, snad ani nečtěte dál, nic nového vám to nepřinese.

Na dubovém prkně leží několik postav. Jejich hrudníky někdo proklál kůly a do úst jim vložil paličky česneku. Je to zbytečné. Babské pověry na opravdové zlo neplatí. Jedinou možností je podlehnout, nechat se odnést do říše Hádovy a pak poprosit pokorně o jízdenku na zpáteční cestu. Je jen na vás, jestli vám bude umožněna. Slyším ozvěny smrtícího kovu ze Švédska, ale i Ameriky a Holandska. Death metal, který BASTARD SON hrají, není zase tolik lehké popsat. Těch vlivů je mnoho a určitě si je zjistíte sami, ale mě zaujala spíš ta energie a nadšení. Dokonce jsem chvíli vyděšeně seděl a společně s kapelou si užíval hodně brutální a krušné chvilky. Všechno je hodně syrové, vytažené odněkud z nejhlubšího undergroundu. Většina členů kapely se potkala již v bývalé brutal death metalové smečce HEAPS OF DEAD a tak se není čemu divit. Základem je ale klasika, občas opentlená i thrashovými vlivy. Zkrátka, každý milovník old school death metalu si přijde na své.

Vždycky přemýšlím, proč mě vlastně některé kapely tolik baví a jiné, třeba i hodně opěvované, nikoliv. Neumím to vlastně moc vysvětlit. Mám jednoduše nějak nastavené uši a vnímám si (stejně jako každý) hudbu po svém. BASTARD SON pro mě splnili většinu bodů, které jsou nutné pro moji spokojenost. Je to nářez, který zároveň nepostrádá melodie. Má to energii, velkou sílu a CD není „zbytečně“ vypiplané ve studiu. Nepostrádá tak lehký nádech špíny a rebelie, která mi dělá v metalu tolik dobře. Album je zároveň velmi pestré a propracované, i když na první poslech působí jakoby neučesaně a zahrané na první dobrou. Už řekněme při pátém poslechu najednou zjistíte, kolik různých motivů a černých zákoutí obsahuje. Připadám si jako spalovač mrtvol, který je postaven před nelehký úkol spálit absolutní zlo. Odehrávají se přede mnou ošklivé příběhy padlých kněží a mé oči jsou najednou zrakem zákeřného vraha. Beru na sebe všechny hříchy světa a prohýbám se pod tíhou neustálého rouhání.


„Devils Mask“ je deskou, nahranou „z ošklivé radosti“. Je přesně tím zpočátku nenápadným albem, které časem vyrostlo v obrovské monstrum. Nevím, kolik z vás bude spokojeno a bude sdílet můj názor, ale na tom zase tolik nezáleží. Důležité je, že mě BASTARD SON dokázali přenést na místa starodávných okultních obřadů, mezi popravčí četu nebo jezuity zapalující hranici pro očistu „hříšníků“. Všechno je tady velmi jednoduché, oproštěné od zbytečností a jde se až na samotnou podstatu. Kořeny zla jen tak někdo nevytrhne a při poslechu CD vás budou pěkně pálit ruce. Už jen jeho držení je okultním obřadem a pranic nepomáhá očista svěcenou vodou. Lidé dokážou být hodně krutí. Vezměte jejich zlo, zkázu a utrpení, zamíchejte je s oparem černoty a tajemna a vypalte vše na album. Přijdu si jako uhranut smrdutým dechem krvelačné šelmy. Ztracený, schoulený a pohozený v podzemní kobce. Pamatujte jen, že i po letech ve mně dřímá pradávná síla death metalu, pro kterou nebudou řetězy zla zase takový problém. Deska až po okraj napěchovaná smrtí!


Asphyx says:

„Devils Mask“ is album, where can you hear influences from Swedish, Holand and American death metal school. CD is very “colourful”, morbid and cruel. It reminds me visit of mortuary. At the beginning inconspicuous songs grew into the huge monster over time. Holy water can't help, nor prayers. The CD is free from useless and we can find just the right honest death metal. BASTARD SON goes to the substance of death metal. I feel the breath of Satan. Album full of death!


Seznam skladeb:

1. The Worm
2. Drown The Kitten
3. Day Dreamer
4. I Have Hammers
5. Oh So Piece Full
6. Punch Clock
7. The Engineer
Čas: 25:01

Sestava:



Chad Parsons – zpěv
Jeff Higgins – kytara
Dan Harrington – kytara
Ty Clements – bicí
James Flint - basa

http://www.reverbnation.com/bastardsonbrutality

pátek 27. března 2015

Recenze/review - DEIVOS – Theodicy (2015)


DEIVOS – Theodicy
CD 2015, Selfmadegod Records

Procházím nekonečnou halou opuštěné továrny. Tuny železa se tváří, že by měly každou chvíli obživnout. Také se tak po chvíli stane a za mohutných zvuků polských technických death metalistů DEIVOS se začnou hýbat stroje, kdysi sestavené pro výrobu dalších zařízení. Jen s tím rozdílem, že tenkrát bylo vše vyráběno s bohulibými úmysly. Nyní, po letech nečinnosti mají železná monstra každý svoji vůli a úmysl. Cíl je jasný. Získat nadvládu nad stejně dávno zbytečným lidským pokolením a s chladnou pečlivostí tohle hadí plémě vyhladit. Přijdu si najednou jako v nějakém špatném sci-fi filmu. Krásná blondýnka, s přednostmi, které máme všichni muži tolik rádi, pobíhá mezi rezavějícími kusy chapadel robotů. Ječí jako o život a vy nevíte, jestli se víc soustředit na její roztrhané tričko nebo na trhavé efekty. S hudbou je to podobné. Všechno je vlastně takové, jako má být. Jen chvílemi nevíte, jestli je to celé myšleno vážně.

DEIVOS hrají technicky, houpavě a s odhodláním. To bohužel vychází po většinu hrací doby vniveč. Mám u death metalu rád tlak, sílu, podmanivost. Jenže tady se dočkáme jen obyčejného preludování. Riffy jsou obyčejné až běda, hlas monotónní a i když se pánové snaží sebevíc, vše vyznívá víceméně do ztracena. Stroje tady zkrátka sice ožívají, ale čelisti jejich rozšklebených tlam jsou tupé a nenahání žádný strach. Poláci sice kdysi (u minulých alb) předkládali poměrně stravitelný materiál, který mi dělal víceméně dobře, ale letos se jim povedlo jen lehce polechtat mé uši. Veškeré nápady jsou velmi nevýrazné, splývají v jedno a celková produkce připomíná tuctový smrtící kov, velebený v každém druhém časopise. Vyžaduji peklo, síru a nekonečný smrad. Ne jakési vzdálené bublání. Možná jsem tentokrát příliš ostrý, ale nějak nevím, co si s „Theodicy“ počít. Kritika a ostrá slova se píší vždy těžko, ale kde nic není, tam ani smrt nebere.


Přitom DEIVOS už několikrát prokázali, že umí hrát dobře a že jsou zkušenými tvůrci zkázonosné muziky. Přemýšlel jsem, co mi na desce vadí nejvíc a největším problémem je zvuk. Něco tak obyčejného, stereotypního a nedotaženého jsem už hodně dlouho neslyšel. Určitě se najdou fanoušci, kteří mě roznesou na kopytech, ale já si tentokrát nemůžu pomoct. Snažil jsem se pro sebe najít alespoň něco, co bych si byl schopen zapamatovat, ale nezdařilo se. Stroje se zde tváří přívětivě, nekoušou, nic nikoho nebolí a slečna, která na začátku vběhla do továrny s úmyslem zemřít, sedí tomu největšímu monstru na rameni, jako to dělávají dcery u svých otců. Celé mi to připomíná tupý hollywoodský film, kde chybí příběh, dobří herci a nedostalo se ani na pořádné efekty. Zbyl jen smutný příběh, u kterého pořád doufáte, kdy už konečně skončí a vy budete moct z kina utéct. Nepomáhají ani vcelku vkusné mezihry, ani rádoby drsné pózy.


Jak je patrné výše, s novinkou „Theodicy“ jsme si příliš do oka nepadli. Není divu, moc jsem si toho pro sebe tentokrát nenašel. Už teď moc dobře vím, že se k téhle desce nebudu rád vracet, spíš ji založím někam dozadu, mezi ostatní, které mě neoslovily. Album jsem poslouchal dlouhou dobu, snažil se ho narvat do hlavy horem dolem, ale asi mi není přáno. Tolik balastu, nudy a průměrnosti, jsem už dlouho neslyšel. A víte co, raději svoji recenzi už ukončím. Začínám se totiž rozohňovat a mohlo by dojít k tomu, že napíšu ještě něco ostřejšího. Tohle CD si totiž může na sebe v klidu nalepit nápis: „Absolutně nudný death metal“.


Asphyx says:

DEIVOS are playing technically, swinging and with determination. I love death metal with pressure, strength. But here we will see just slow-motion playback. The riffs are common, monotone voice and although gentlemen are doing their best, everything sounds more or less to be lost. So much boredom and mediocrity, I have never heard. This CD is also able to stick this title: "Absolutely boring death metal."


Seznam skladeb:

01. Theodicy
02. El Shaddai
03. Ochlocracy
04. Mandatory Mayhem
05. Amor Sui
06. Parasite


Čas: 38:55

Hubert - vocals
Tomek - guitars
Mścisław – guitars, b. vocals
Kamil - bass
Wizun - drums


čtvrtek 26. března 2015

Recenze/review - VHOLDGHAST – Lat oss förbrinna (2015)


VHOLDGHAST – Lat oss förbrinna
CD 2015, ViciSolum Productions

Umrlčí háj byl dnešní ráno zahalený do zvláštní mlhy. Byla snad ještě víc studená než jindy a když jste se nadechli z plných plic, málem vám umrzly vnitřnosti. Procházel jsem se pomalu, abych nevyplašil stíny a čekal, kdo že to přijde na návštěvu dneska. Občas mi přijde, že sem chodí někteří živí a zdraví, aby si pořádně obhlédli, co je čeká. Zírají na mě nevěřícně, s podivným výrazem ve tváři. Nikdo z nich ani netuší, že jsem zde ze studijních death metalových důvodů. Považují mě za obživnutou mrtvolu, kráčející mezi náhrobky. Marně jim vysvětluji, že jsem ještě stále z masa a kostí, nevěří mi. Chápu to, každý ze smrtelníků není uzpůsobený pro starý dobrý death metal a u někoho je nadšené zvolání při objevení nové šílené smečky odměněno jen shovívavým úsměvem. Tento den jsem se rozhodl věnovat švédským VHOLDGHAST. Ti prošli mým pomyslným sítem a dostali se až sem, na pečlivě uhrabanou pěšinu, mezi mohutné pískovcové náhrobky.

Švédi jsou věrni death metalu, pocházejícímu z jejich krásné země. Předkládají nám tradiční, klasické studené melodie, zabalené do špinavých hadrů smrti. Motivy jsou kruté, drásající a plné čerstvě vymačkaného hnisu. Tlak je navozován spíše rytmy ve středním tempu a i když se pánové nebrání ani pořádným nářezům, studený pocit bezmoci zde hraje hlavní slovo. Podobné muzice, zvlášť když je dobře zahraná, se nikdy nebráním a dokážu si ji vrchovatě užít. Tady si ještě jako bonus doplňuji jakési zvláštní kouzlo, které dodal hlavní protagonista Jonny Pettersson (CAVEVOMIT, HUMAN HARVEST, SKINEATER, SYN:DROM, WOMBBATH). Jeho vokál je velmi naléhavý, jakoby neklidný a spolu s riffy asi tím hlavním, na co se po celou dobu poslechu desku nejvíc soustředím. Skvěle ho doplňují i ostatní („známější“ je kupříkladu bubeník C. Netzell známý z VOLTURYON nebo IN MOURNING). Nejedná se tedy o žádné nováčky, ale zkušené, protřelé muzikanty, kteří moc dobře vědí, co a jak chtějí hrát.


Album je velmi vyvážené, nepostrádá zajímavé vyhrávky, ani plné pytle chřestících kostí. Záměrně nebudu uvádět žádné kapely, které z tvorby VHOLDGHAST slyším. Názor si každý určitě uděláte dle ukázek a hlavně bych byl nerad, aby zrovna tahle parta skončila s nálepkou kopie jiné, slavnější grupy. Zmíním snad jen, že na desce naleznete vedle sebe v symbióze klasický švédský kov s modernějším melodičtějším death metalem. Nejedná se tak o žádnou cílenou starobu, ale o velmi propracované, do detailů dotažené dílo. Možná bych občas ocenil větší tlak, sem tam bych přidal trošku na sypačkách, ale to je jen můj subjektivní dojem. Tady se obětuje death metalovým bohům vznešeně, s nadšením a s jasnou vizí. Přijdu si jako vytažený, unesený z umrlčího háje někam do oblak. Svázaný a bezmocný jsem hozen z nejbližší hory a pak už se jen s lavinou kytarových riffů valím dolů po srázu. Narážím celým tělem do ostrých hran skály, krvácím, zuby mi cvakají a pomalu se sunu dolů. Čeká mě sice zase jen další procházka po místním hřbitově, ale to vůbec nevadí, švédský rukopis mě asi nepřestane bavit nikdy.


VHOLDGHAST připomínají se svým prvním albem pomalu se probouzející monstrum. Zatím je čerstvé, má tlamu plnou krve a jeho dech zapáchá smrtí. Pokud se rádi necháváte unášet na studených severských melodiích a líbí se vám dlouhé procházky pod stromy sklánějícími se nad starými hroby, tak neváhejte. Dostane se vám rozhřešení, naleznete tu správnou a jedinou cestu pravého nefalšovaného smrtícího kovu. Oprostěte se na chvilku od starostí běžného dne, odhoďte předsudky moderních metalistů a věřte, že pokud téhle desce dáte čas, budete pohlceni stejně, jako kus syrového masa v kleci plné šelem. Album, které vás rozdrásá až do morku kostí. Mocná deska!



Asphyx says:

VHOLDGHAST reminds a slowly awaking monster with their first album. It is still fresh, it has a mouth full of blood and breath stinking of death. If you like to get away on the cold northern melodies and you like long walks on the local cemeteries, so don't hesitate. Swedes are true to death metal, coming from their beautiful country. They are presenting traditional, classical cold melodies, wrapped in dirty rags of death. Themes are cruel, cold and full of freshly squeezed pus. The album, that will scratch you to the bone marrow. Powerfull CD!


Seznam skladeb:

01. Låt Oss Förbrinna
02. I Am
03. Born God
04. Walk With Fire
05. Disillusion Of Grandeur
06. False Divination
07. The End Of Existence
08. Worship Us

Čas: 32:56


Sestava/band:



J. Pettersson - Vocals, Guitar, Programming (Syn:drom, Ashcloud, Human Harvest)
F. Ringström - Lead guitar
R. Persson - Bass (Soreption)
C. Netzell - Drums (Volturyon)

středa 25. března 2015

Minirecenze/minireview - COPROCEPHALIC - The Oath of Relinquishment (2014)


COPROCEPHALIC - The Oath of Relinquishment 
CD 2014, Lacerated Enemy Records

Často přemýšlím nad tím, kolik dobré muziky mi proklouzlo mezi prsty. Mám vždycky problém pro sebe uzavřít předchozí rok a soustředit se na novinky. COPROCEPHALIC jsem sice loni zaznamenal, ale po prvním poslechu je zařadil mezi smečky, které "si nechám na potom". Nejdřív mě vyděsila ta šílená energie a tlak, který z desky prýštil na všechny strany. Mezinárodní uskupení se s tím od začátku do konce vůbec nemaže. Vychrlí na vás neskutečné množství riffů, pazvuků, smrti, hnusu a beznaděje a vy máte co dělat, abyste se z toho všeho zmaru alespoň na chvilku vymotali. Je to opravdu brutální, technický a velmi náročný poslech. Pro mě osobně už je to lehce za hranou snesitelnosti. Chápu, že se pánové snaží vymyslet "něco nového", ale občas si přijdu už jako nebožák, zasažený rojem pořádně naštvaných sršňů. Takhle nějak by asi hráli mimozemští návštěvníci, kteří by na tom byli technicky o hodně lépe než mi, obyčejní smrtelníci. Kamarád pronesl něco o zrychleném kvákání žab, jiný zase desku připodobnil k zaseknutému větráku. Přečetl jsem si několik recenzí různě po světě a zjistil, že v názoru na tento počin se všichni extrémně různí. Já osobně se přikláním spíš k těm, kteří sice oceňují hráčské schopnosti, dokonce jsou schopni i poslech "vydržet", ale dobrovolně bych si asi tuhle nahrávku do uší nedával. Na mě je až moc roztříštěná, posazená do oblastí, které se mi už nechtějí nějak zvlášť prozkoumávat. Ale zase na druhou stranu dovedu pochopit, že si někdo tuhle spoušť pořádně užije. Mě už takovéto běsnění moc bolí, nechápu ho. Možná jsem na to moc starý, nevím, ale mám problém rozeznat jednotlivé songy od sebe. Brutální, death metalová deska, která je precizně zahraná, ale nepronikla mi do krve.



Asphyx says:

This international group doesn't dawdle with it from the beginning to the end. They spew out incredible number of riffs, noises, death, disgust and despair, and  you are supposed to disentangle from all the doom for a moment. It's really brutal, technical and very challenging listening. For me personally it is slightly behind the edge of tolerability. Maybe I'm too old, I don't know, but I have a problem to recognize individual songs. Brutal death metal album that is played  precisely, but it didn't penetrate into my blood.

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine