Minirecenze/minireview - HATE - Crusade:Zero (2015)

HATE - Crusade:Zero
CD 2015, Napalm Records

Polští death metalisté HATE asi už celý svůj život budou trávit ve stínu svých vzorů BEHEMOTH. Spousta kritiků je bude neustále a donekonečna posuzovat jen z pohledu dobré, či špatné kopie. Být druhý musí být svým způsobem poměrně frustrující, ale pokud chtějí pánové hrát "klasický polský death metal" dnešní provenience, asi jim nic jiného nezbývá. Přitom, co si budeme povídat, kupříkladu jejich novinka "Crusad:Zero" je o nějaký řád pestřejší než poslední, do pekla velebená deska principála Nergala. Jinak samozřejmě těch styčných bodů najdeme obrovské množství. Melodie jsou hutné, mocně vystavěné, produkce vynikající, průzračná jako do lesku vyčištěné černé srdce. Nechybí ani nezbytný blackový odér, perfektní a dokonalá image. HATE jsou ale spíše jen vrátnými do samotného pekla. Vstup jim byl zapovězen (vybrali si sami svoji cestu). Občas sice nahlédnou dovnitř, ale jinak zůstávají v předsálí. Album je svým způsobem dokonalé. Kapele možná chybí výraznější osobnost, někdo, na koho bych se soustředil (zase na druhou stranu, kolik se narodí dalších Nergalů?). Jinak ale pánové připomínají velmi dobře seřízený stroj. Všechno zapadá do sebe s až "úchylnou" precizností. 

Za sebe se rouhačsky přiznám, že mě novinka Crusade:Zero baví o něco víc než poslední počin jejich vzorů. Obsahuje pro mě větší množství zapamatovatelnějších melodií a je přeci jen o trošku živočišnější, živelnější. Album je jinak velmi chladné, odtažité, rozmáchlé, mocné a možná trošku moc dlouhé. Chápu snahy o gradaci, o "příběh", ale v některých momentech se přistihuji, že se má mysl vznáší někde daleko. Polští death/blackeři byli vždy o silných riffech. Těch je na desce nepřeberné množství, stačí si jen vybrat. Songy jsou převážně ve středním tempu a občas by nějaká ta rychlejší pasáž určitě neškodila. To jsou ale jen připomínky zhýčkaného posluchače, který je podobné hudby už lehce přejedený. Jinak se již dávno v tomto případě samozřejmě jedná o první polskou death metalovou ligu. Úspěch, vykoupený velkou dřinou, je v různých žebříčcích samozřejmě (oprávněně) zaručen. A tak je to vlastně dobře a v absolutním pořádku. Velmi přístupné album pro všechny death metalisty, kteří se nechtějí příliš ušpinit. 

Asphyx says:

The album is very cold, distant, sweeping, powerful and maybe a little too long. Gentlemen remind  me very well-tuned machine. The melodies are dense, powerfully built, excellent production, clear like to the brilliance cleaned black heart. There is neither necessary blacks odor, excellent and perfect image. Very accessible album for all death metalheads who don't  want too dirty.

http://hate-metal.com/
https://www.facebook.com/HATEOFFICIAL
http://www.napalmrecords.com/

Recenze/review - PERDITION TEMPLE – The Tempter´s Victorious (2015)

PERDITION TEMPLE – The Tempter´s Victorious

CD 2015, Hells Headbangers Records

Tma, nakrájená na malé kousky. Umletá ze špíny, zla a nenávisti. Všeobjímající touha po krvi. Stojíte už několik dní zavření v podzemní kobce. Máte hlad, je vám zima a spánek stále nepřichází. Balancujete na hranici mezi bytím a smrtí. Je nekonečné ticho. „Jsem ještě na tomto světě?“: ptáte se zcela zbytečně, protože dávno víte, že hranice byla překročena. Nikdo vás už nikdy nebude hledat. Za pár dní o vás zůstane jen malá poznámka v dlouhém seznamu pohřešovaných. Třesou se vám ruce a nejhorší je ta nejistota. „Proč zrovna já?“: opakujete neustále dokola. Pak se znenadání ozve v klíčové dírce šramot. Otevřou se dveře, spatříte tvář s nekonečným šklebem, ozáří vás kužel světla a vaše ústa se rozezní v nekonečném výkřiku. Je konec. Padáte k zemi a kolem vaší hlavy se pomalu rozlévají potůčky tmavě rudých pramínků. Následuje dlouhý a nekonečný pochod chodbou. Najednou střih a zase hledíte do obličeje snad samotného ďábla. Zatřepete nevěřícně hlavou. Sedíte doma, v teple, s oblíbenou knihou na klíně a posloucháte novou desku PERDITION TEMPLE. „Byla to iluze?“: přemýšlíte. Ale kdeže, to jen vydavatel zapomněl CD opatřit nápisem POZOR, MŮŽE ZPŮSOBOVAT NOČNÍ MŮRY.

PERDITION TEMPLE je kapelou, která je složená ze samých slavných undergroundových osobností. Jména jako Bill Taylor (IMMOLATION, ex-ANGELCORPSE), Impurath (BLACK WITCHERY), Ronnie Parmer (CATALYSIS), Gene Palubicki (APOCALYPSE COMMAND) byla a jsou vždy zárukou určité kvality. Tihle pánové uléhají do rakví už hodně dlouhou dobu a moc dobře ví, jak nahrát pořádné peklo. Letošní, v pořadí druhé řadové album je plné spalujícího ohně, černoty, odkazů na KRISIUN, ANGELCORPSE, MORBID ANGEL, DIABOLIC, IMPIETY. Z nových, mladších smeček bych pak jmenoval LVCIFYRE. Deska je pro běžného posluchače zpočátku poměrně nepřístupná, nedá vám nic zadarmo a musíte se tou spletí nepropustných riffů trpělivě prokousat. Mnohé to samozřejmě ihned odradí, ale věrní budou po zásluze odměněni. Skladby jsou dlouhé, vytvořené z nekonečné stěny tmavých motivů a někdy působí poměrně monotónně. Doporučuji tedy spíše přístup trpělivého archeologa, než povrchní poslech v internetovém rádiu. Když se ale dostanete albu na jeho zkažený zub, budete si připadat jako byste odříkávali nějakou hodně silnou protikřesťanskou mantru.

Utíkám z denního světla zpět do temnoty. Zavírám za sebou sklepní dveře, řvu spolu s kapelou nestoudná slova o neřestech tohoto světa. Užívám si jako masochista tu nekonečnou bolest, dlouhé a táhlé melodie, preludia smrti. Najednou mi přijde spousta drsně se tvářících kapel legrační, možná až směšná. PERDITION TEMPLE chodili do školy snad k samotnému Belzebubovi. Byli pozornými a snaživými žáky. Zhudebnit špínu a zlo lidské rasy není zase tolik lehké. Přenést tu tíhu na hudební nosič, nezbláznit se z toho a zůstat věrní, stojí bezesporu velký balík odříkání a síly. Mám rád kapely (bez rozdílu hraného stylu), ze kterých cítím emoce. Nad floridskými rouhači se vznáší černý oblak, připomínající Pandořinu skříňku. Je jen otázka času, kdy praskne její víko a mezi nás se vyplaví nekonečné proudy nemocí, špatnosti a utrpení. Z pódia stékají vodopády hnisu. Konečně chápu, jak se musí cítit nebožák, který se rozhodne shořet v plamenech.

PERDITION TEMPLE poslali do světa desku žhavou jako láva, vytékající ze samého pekla. Spaluje vše živé a přináší jen bolest a utrpení. Připomíná apokalyptické filmy, ve kterých zůstane naživu jen pár osamělých duší. Jinak je všude jen nekonečná prázdnota, tichý smutek a strach. Američané jsou jako přírodní katastrofa, vichřice nebo tsunami. Jsou nekompromisní v tom, co hrají, nepřístupní a pozvali nás na dlouhou procházku mezi duše zemřelých. Když přistoupíte na jejich hru, můžu vám slíbit jen nekonečnou bolest a zatracení. Budete se smažit ve vroucím oleji, budou vám vytrhány všechny zuby, odstraněny vlasy i duše. Zůstane jen nebohé a slabé tělo. Když vám pak tahle nákaza pronikne do krve, stanete se pokornými sluhy této smečky a jediným smyslem vašeho života bude nekonečné bloudění s jejich CD na prsou. Death blackové album, které může způsobit slabším povahám srdeční infarkt. Nekonečná blasfemie lidské mysli.

Asphyx says:

PERDITION TEMPLE sent into the world a record hot like lava flowing from the hell. It burns all the living and brings pain and suffering only. Americans are like a natural disaster, storm or tsunami. They are uncompromising in what they are playing, inaccessible, they invite us for a long walk among the souls of the dead. PERDITION TEMPLE went to school, perhaps to Beelzebub himself. They were attentive and industrious students. Set the dirt and human evil to music isn't easy. PERDITION TEMPLE did it. Death black metal album, that can cause heart attack to weaker natures. Never-ending blasphemy of human mind.

Seznam skladeb:

1. The Temper´s Victorious

2. Extincion Synagogue

3. Scythes of Antichrist

4. Goddess in Death

5. The Doomsday Chosen

6. Chambers of Preadation

7. Diluvium Ignis

8. Devil´s Blessed

Čas: 36:42

Sestava/band:

Gene Palubicki – Guitars

Ronnie Parmer – Drums

Gabriel Gozainy – Bass

Bill Taylor – Guitars

Impurath - Vocals

https://www.facebook.com/perditiontemple

https://myspace.com/perditiontemple

http://www.hellsheadbangers.com/

Fotoreport - TORTHARRY, MORTIFILIA – Indians Czech Club Kalikovský mlýn – Plzeň – 7.2.2015

author of photos - Michal Radoš
- for original size click on photos
- pro zvětšení klikněte na fotky


MORTIFILIA

TORTHARRY

FANS

REPORT, VIDEO

Report, foto, video - TORTHARRY, MORTIFILIA – Indians Czech Club Kalikovský mlýn – Plzeň – 7.2.2015

V Plzni to není s death metalem zrovna lehké. Jak tak cestuji po republice, tak jsem od spousty kapel zaslechl, že u nás jednoduše lidi nechodí. Párkrát jsem se dokonce setkal s názorem, že je to tady samej heavíkář, že jsou u nás fanoušci líní a své oblíbence moc nepodporují. Nevím, neodvažuji se hodnotit, ale sám moc dobře vím, že když už do Čech zavítá nějaká pořádná kapela, tak pravděpodobnost, že naše město vynechá, je snad pravidlem. Musíme tak jezdit do Prahy, Budějovic a jiných míst. Inu, evropské město kultury (smích). Dotace holt směřují trošku do jiných, komerčnějších sfér. Občas se ale stane, že se „zadaří“ a nějaká ta smečka přijede (a bez dotací). Návštěva TORTHARRY, spolu s MORTIFILIÍ se tak stala pro mě více méně povinností. Obě jmenované jsem sice viděl snad tisíckrát, ale neužijte si to, když nemusíte překonat půlku republiky, ale jen pár zastávek tramvají. Parádní také bylo, že se koncert konal v sobotu, takže žádné stresy, kdy a jak vstanu do práce, ani druhý den ranní vytřeštěné oči, ani bolavá hlava, ale pohoda a klídek.

Mortifilia

Skvělé jsou i naše tradiční rozplavby, které pořádáme vždy před akcemi v Plzni. Scházíme se v nedalekých hospodách (tentokrát dáváme pivo jako křen spolu s Mr. Barťasem a Mr. Michalem u Salzmannů), tlacháme o metalu, knihách, filmech, až nás huby bolí a užíváme si to nadšení při setkáních stejně naladěných lidí. Tentokrát jsme se do toho opřeli pěkně zostra a do Kalikovského mlýna jsme odcházeli v přesně té blahosklonné a natěšené náladě, abychom byli připraveni na pořádný nářez. Zkrátka, byla sranda, až jsme měli panty v ústech namožené.

Tortharry

Kalikovský mlýn je pro mě takovým atypickým místem pro koncerty. Pivo tam sice mají dobré, ale já přeci jen vyrůstal ve větších putykách. Každopádně, zvuk byl tentokrát dobrý, celkově tedy mohu tento podnik doporučit. Pro menší, komornější akce je „Kalikovák“ jako stvořený. Velkou výhodu je pak v létě terasa, kde se dá v klidu a pohodě přežít třeba i kapela, kterou zase tolik nemusíte, případně načerpat trochu čerstvého vzduchu do plic.

Vcházíme dovnitř, platíme, já do sebe házím další žejdlík, abych nevypadl z rytmu, zdravím se s kamarády a kolegy, zaujímám strategickou polohu (musím být někde vepředu, aby mé oči zakalené lehkým stářím viděly a zároveň stranou, aby mě nesejmul případný dav točící se a pařící mládeže). Tak a jde se na to!

Mortifilia

Na MORTIFILII jsem se hodně těšil. Tahle „švédská“ smečka mě nikdy nezklamala. V sobotu bylo jejich vystoupení vlastně klasicky skvělé, jako vždy. Chladné, odněkud z Gothenburgu vytažené melodie se střídaly s těmi staršími, hrubšími, hrobnickými. Pánové hráli s velkým nasazením a snad z každého tónu bylo cítit, jak je jejich krutá „práce“ baví. Jako jejich fanoušek a věrný posluchač jsem byl velmi spokojen. Oceňuji jak skvělé hráčské umění, tak řezající a zároveň dobře čitelný vokál. Pořád dokola tvrdím, že v Sušici umí mnohdy složit lepší materiál, než jejich dnes již většinou tápající vzory. Za svým názorem si stojím i po plzeňském koncertu. MORTIFILIA se předvedla ve velmi dobré formě. Opravdu jsem si přišel jako na návštěvě ve městech Stockholm, Visby, Gothenburg, Uppsala a ostatních místech, kde tento styl kdysi vznikal. K tomu samozřejmě zazněla jako bonus i určitá „česká melodika“. Za mě tedy parádní, studeně řezající vystoupení, které nemělo chybu. Klobouk dolů.

TORTHARRY jsou česká legenda, která by už klidně mohla fungovat jen ze své podstaty. Jenže tomu tak není. Neustále mě při jejich koncertech fascinuje, kde se v téhle trojce z Hronova bere tolik energie. Pokaždé je to vlastně podobné. Kapela přijde, kopne do vrtule a pak mi utrhne hlavu i s páteří. Vždycky jsem měl a mám rád smečky, které mě dokážou naživo strhnout a vymazat z mé mysli jakékoliv další, rušivé myšlenky. TORTHARRY splňují moje nejpřísnější měřítka a tak pro mě byl sobotní koncert ujištěním, že tahle parta do starého železa rozhodně nepatří. V „Kalikováku“ mělo jejich běsnění neskutečné grády, kopalo to jako stádo rozzuřených býků a já si mohl hlavu headbangingem ukroutit (koutkem oka jsem zahlédl, že dokonce paří i můj věrný kamarád Michal, který jinak působí velmi seriózním dojmem - smích). Kdo zkrátka umí, ten umí. Své jméno si TORTHARRY vybudovali postupně, pomalu a za každým riffem byl znát obrovský kus odříkání, zkušeností a víry v poctivý death metal. Šlo se až na samotnou dřeň „staro-školského“ smrtícího kovu a spokojen musel být snad každý fanoušek. Byl to jednoduše klasický masakr made in TORTHARRY. Odcházel jsem na další pivo vyčerpaný a s pevnou vírou, že bych si klidně dal celé tohle šílenství znovu. Připadal jsem si, jako bychom spolu s kapelou zdolali nějakou vysokou horu, na jejímž vrcholku leží tuny pořádně krvavého masa. Skvěle!

Následuje alkoholické doražení na baru s TORTHARRY, pokec, zkrátka paráda. Pak dlouhý rozhovor na zastávce se sympatickou slečnou, která se na chvilku stavila v Plzni z Anglie. Litoval jsem, že nejsem mladší, hezčí a o pár kilo lehčí. Škoda (smích). Potom cesta domů a nakonec nekonečná opilecká tma.

Tortharry

Byl jsem moc rád, že jsem taky mohl jednou navštívit v Plzni akci, kde se hrál poctivý death metal. Není to zase tolik časté a bylo to pro mě hodně příjemné. Vím moc dobře, že smrtící kov vždycky bude (až na pár výjimek) v absolutním undergroundu a tak jsem rád za každý, podobně laděný večírek. Ten den to v západočeské metropoli zase jednou žilo hezky po mém a já byl nadmíru spokojený a plný  víry, že „své“ město ještě nějakou dobu z death metalové mapy neodepíšu (i když návštěvnost se třeba s takovými Pardubicemi srovnat rozhodně nedá, malý klub byl ale slušně zaplněn).

Mortifilia

Koneckonců, už teď můžu dopředu avizovat další koncert TORTHARRY v Plzni v dubnu spolu s HEAVING EARTH, IMPURITUM a FEEBLE MINDED:

http://bandzone.cz/koncert/365691-plzen-divadlo-pod-lampou-heaving-earth-impuritum-feeble-minded-tortharry

https://www.facebook.com/events/683521611774620/?fref=ts

Doporučit mohu také - tradiční, březnovou, nejen death metalovou taškařici DEADLY STORM:

http://deadly-storm.blogspot.cz/p/deadly.html

Satan s vámi přátelé a věřte, že Ježíš vás určitě miluje (hurónský smích)! Death metal forever! Byl to příjemný „smrťácký“ večer!

FOTOGALERIE

Tortharry and Mr. Asphyx

Recenze/review - DESOLATE SHRINE – The Heart of the Netherworld (2015)

DESOLATE SHRINE – The Heart of the Netherworld

CD 2015, Dark Descent Records

Ani nějak nevím, jak jsem se do tohohle domu šílenství dostal. Oficiální název zní Ústav pro chorobomyslné. Přitom je to obyčejný blázinec, kam zavírají ty, se kterými si nevědí rady. Motáme se tady po chodbách, v nekonečných kruzích a s psychofarmaky v hlavách. Našli mě prý sedět v jedné staré kobce, držel jsem v ruce ohořelou bibli a mé oči těkaly v jiných dimenzích. Mumlal jsem neznámá slova. Nejdříve prý zkusili kněze. Jenže ten po několika pokřižováních utekl s křikem pryč. A tak mě zavřeli. Můj život je ale stále neklidný, smutný a cítím se být obtěžkán všemi hříchy. Možná je opravdu lepší, že mě nepouštějí za zdi naší zahrady. Kdyby jenom věděli, co všechno jsem si prožil. Potkal jsem samotného pána pekel. Nahlédl jsem na území, kde je utrpení denním chlebem. Slyšel jsem fanfáry padlých andělů. Byl jsem sražen k zemi novou deskou finských DESOLATE SHRINE. Prokletý, vyděšený, smutný a s nekonečnou bolestí v hlavě. Zmítám se mezi realitou a sny propletenými s těmi nejčernějšími nočními můrami.

Je to zvláštní. O kapele jsem věděl mnohé, dokonce jsem se s jejich tvorbou setkal několikrát. Věděl jsem, že v ní dřímá určitý potenciál, ale nikdy jsem nebyl tak zasažen jako letos. Možná mi tentokrát sedli do rozpoložení, možná za to může sychravé počasí, možná jsem pro jejich tvorbu jenom dozrál. Nevím a je to vlastně úplně jedno. Hudba je položená někam mezi muziku INCANTATION, AOSOTH, AHAB ale i třeba takové PORTAL, GRAVE MIASMA, SULPHUR AEON. DESOLATE SHRINE vyznávají spíše smrtící kov ve středním tempu. Rádi se ale vydávají i na území doomu, blacku. Jejich přístup je atmosférický, vše je podřízeno smutku, strachu a při poslechu si přijdu jako u rozhovoru s depresivním člověkem. Zlo v hudbě zase jednou zvítězilo na plné čáře. Rád jsem pozoroval kumulující mraky nad městem, nasával špínu a zvuky ze záhrobí. Tentokrát bylo velmi příjemné a uvolňující se všemu zcela oddat. Finové si se mnou dělají, co chtějí. Jsem jen nebohý posluchač, oddaný a čekající na každý další tón.

„The Heart of the Netherworld“ je jako procházka dlouhými chodbami podzemí. Potkávám duše zemřelých, podávám si ruce se svými předky. Padá na mě obrovská tíha, srdce se vzpíná a mozek mě bolí až na samou hranici snesitelnosti. Zároveň se mi do žil vlévá zvláštní teplo, prostupuje mě adrenalin a mrazivý strach je náhle jen milým společníkem. Neustále se opakující, dlouhé motivy s nádechem smrti mě dostávají do rauše, pohlcují mě a nutí pokleknout. Modlím se, řvu, pláču, imaginárně si drásám tváře nehty. Je zajímavé, co všechno mohou některá CD v různých rukách způsobit. Já a letošní Cd DESOLATE SHRINE jsme si sedli jako staří přátelé. Přitom jsme se viděli jen párkrát. Finští rouhači hrají přesně tím způsobem, který mi v současné chvíli vyhovuje asi nejvíc. Nedovedu sice jejich desku poslouchat jen jako obyčejnou kulisu, na to je pro mě příliš „niterná“, ale o to víc si ji vychutnávám v poklidu domova.

Kdybych býval byl neotevřel ty poslední, i pro mnohé staré death metalisty zapovězené, dveře, asi bych se nakonec mohl považovat stále za „normálního“. Já ale vstoupil dovnitř a vydal se dlouhou chodbou k rudě zářícímu světlu. Bylo tolik lákavé. Po stranách visely ukřižované kostry mnichů. Mezi žebry se na mě smály hadí oči, pod nohama se proplétaly obrovské krysy. Nevadilo mi to. Cítil jsem náhle obrovskou sílu, o které jsem věděl, že buď mě nabije neskutečnou energií nebo spálí na popel. Nakonec to dopadlo trošku jinak. Sedím na lavici z dlouhých trámů uprostřed domu smutku a šílenství, kývu se a vzpomínám. Jsem moc rád, že za mnou občas přijde ten „starý dobrý recenzent“ a prohodí se mnou pár slov. Všichni moc dobře víme, že příběh, postavy a veškeré podobnosti jsou v dnešním příběhu o death metalu jen smyšlené. Přísahat na to ale nemohu. DESOLATE SHRINE stvořili pomalu se ploužící zlo. Death metalová deska, ze které přetéká tma. Skvěle!

Asphyx says:

New album of DESOLATE SHRINE knocked me literally to the ground. We find here a huge number of sadness, fear, dirt and sounds from the next world. The album is full of black atmosphere and reminds me an occult ceremony. Finns can do with me what they want. I feel like in a house of madness. It freezes me in the back, my heart is failing and the poison flows into my veins. Desolate SHRINE created a slowly creeping evil. Death metal album, which is overflowing of darkness. Great!

Seznam skladeb:

1. Intro
2. Black Fires Of God
3. Desolate Shrine
4. Death
5. We Dawn Anew
6. Leviathan
7. Heart Of The Netherworld

Čas: 01:03:08

Sestava/band:

LL - All Instruments/Artwork
RS - Vocals
MT - Vocals

http://darkdescentrecords.bandcamp.com/album/the-heart-of-the-netherworld

http://www.darkdescentrecords.com/

https://www.facebook.com/desolateshrine

Minirecenze/minireview - ANGELUS APATRIDA - Hidden Evolution (2015)

ANGELUS APATRIDA - Hidden Evolution

CD 2015, Century Media Records

Je libo trošku retro thrashe? Máte ho mít. Španělští maniaci ANGELUS APATRIDA se zhlédli ve slovutných MEGADETH a letos se hlásí s dalším zbrusu novým ostrým albem. Pánové sice v mnoha momentech svoji tvorbou doslova své slavné vzory kopírují, ale ještě k tomu přidávají mladické nadšení a energii, která má ke správnému thrashi patřit. Album je to bezesporu poctivé, nahrané bez kompromisů. Nezapomíná se ani na melodie, ani na řezající thrashové vypalovačky. Hlas je také ostrý jako břitva. Jen se pořád nemůžu ubránit tomu, že celé téhle desce ještě něco chybí. Podobně to mám kupříkladu s jejich řeckými kolegy SUICIDAL ANGELS. Album se sice velmi příjemně poslouchá, některé melodie jsou dokonce opravdu skvostné, ale neustále mám neodbytný pocit, jako bych jedl neosolené jídlo. Přirovnal bych to ke hře na housle. Na světě je spousta muzikantů, kteří hrají velmi zručně, perfektně ovládají svoje nástroje a umí se k tomu postavit. Je ale jen pár vyvolených, u jejichž hudby vám budou téct slzy po tvářích. Španělé citují z nejslavnějších alb MEGADETH a METALLICY opravdu dobře, zkušeně. Akorát je nikdy nenahrají. Jejich přístup je příliš obyčejný, drží se (zbytečně) u zdi, bojí se odvázat, přinést něco svého, nového. Jakoby byli svázáni tím, že se nesmí ani na chvilku vynořit z nějaké zcela zbytečné škatulky. Je to škoda, protože konkrétně u téhle kapely cítím poměrně velký potenciál. Deska tak bude vyhovovat těm, kteří stále hledají nové thrashové kapely. Já si raději vytáhnu ty své, původní, archivní, na kterých jsem ujížděl jako mladý. Slušná práce, které pořád něco chybí!

Asphyx says:

There are lots of musicians in the world playing very skillfully, they perfectly control their instruments and are able to face it. But  there are only a few chosen, which music will move you to tears. Spaniards cite the most famous albums of Megadeth and Metallica really well, expertly. But they have never recorded it. The CD will satisfy the one's needs who are looking for new thrash bands. I'd rather pull my own, original, archive, that I listened in my youth. Decent work,that  still misses something!

https://www.facebook.com/angelusapatrida

http://www.angelusapatrida.com/

http://www.centurymedia.com/

Recenze/review - OBSCURE INFINITY – Perpetual Descending into Nothingness (2015)

OBSCURE INFINITY – Perpetual Descending into Nothingness

CD 2015, F.D.A. Rekotz

Historia magistra vitae. Dějiny jsou učitelkou života. Staré latinské přísloví mluví jasně a určitě platí ve spoustě oblastí lidského zájmu. Je ale také nutné rovnou dodat, že spousta zástupců našeho pokolení opakuje pořád dokola i ty nejzávažnější chyby, kterých je člověk, jako člen prý nejvyspělejšího druhu, schopen. Kdybychom byli nějakým nezúčastněným pozorovatelem a sledovali to naše hemžení a snažení odněkud z povzdálí, mnohokrát bychom si ukroutili hlavu údivem. V hudbě je to trošku jiné. Ta se dle některých náboženství dotýká jak imaginárního nebe, tak vcelku pochopitelného a hmatatelného pekla. Je tak svým způsobem vyčleněna z dějin. OBSCURE INFINITY znám už od jejich alba „Putrefying Illusions“, kdy jsem tyhle německé zástupce old school death metalu chválil jako velmi zručné vyslance samotného rohatého. Letos mohu v jejich obráceném blahořečení s klidem pokračovat. Opět nahráli desku, která se v undergroundu neztratí, je plná zajímavých řezajících melodií a nepostrádá chytlavé (někdy až smutné) momenty.

OBSCURE INFINITY si na nic nehrají, rovnou přiznávají svoji příslušnost ke starým smrtícím archívům a tak máme možnost se opět setkat s death metalem v podobě, jaký ho hráli třeba takoví DEATH, PESTILENCE, ale i švédští maniaci GRAVE, DISMEMBER. Zkrátka, staroba, plíseň a atmosféra otevřených hrobů na vás dýchne z každého zákoutí téhle desky. Svým přístupem mi Němci připomínají své současné kolegy VAMPIRE, kteří také volili lehce „čistší“ cestu. Oceňuji chlad, všudypřítomný strach, špínu, tmu. Přijdu si, jako bych byl najednou velmi starý a čekal už jen na odchod z tohoto světa. Potkávám se s kolegy, ve stejném věku, jak sedíme před vraty do samotného pekla. Pořád ještě nevíme, zda nás přijmou či nikoliv, ale už samotné čekání nás naplňuje temnou radostí. Jsme prokletí a ještě se nám to líbí. Jsme uhranuti starým death metalem. Čerpáme energii ze samotné historie zla.

Zvuk je zastřený, ošklivý a určitě vyděsí nejednoho milovníka moderních postupů. Nevadí to, retro vlna se vrací stejně, jako to dělá bumerang. Jsou v téhle oblasti kapely, které si na „špatnost“ a staré časy jenom hrají a působí vyšeptale, ale pak jsou smečky, kterým to věřím. OBSCURE INFINITY patří mezi ty, které uchopili tisíckrát zahrané postupy po svém, dodali kus prohnilého srdce a vy tak máte možnost na 42 minut zavřít oči, transformovat se do devadesátých (a osmdesátých) let minulého století a naplno si užívat totální underground. Můžete se spolu s německými průvodci procházet nekonečnou spletí členitých chodeb podzemí, vstřebávat hebké doteky stoletých pavučin, pohlédnout do smějících se tváří lebek i ochutnat mokvající vodu z kanalizačních stok. Budete žít jako krysy, naučíte se věčnému setrvání ve tmě a připravíte se na studenou samotu.

„Perpetual Descending into Nothingness“ je poctivé, krutě nářezové album. Mohlo by nadchnout a potěšit nejednoho death metalového archeologa, vyznavače tmy i postaršího smrtonoše. Osobně jsem si dával novinku od OBSCURE INFINITY nejraději ve večerních hodinách, kdy na mě už přicházela dřímota. Právě v těch chvílích, kdy se probouzejí zombie, slušní lidé už dávno spí a městem se začíná ozývat jen tichý šramot nemrtvých, vyznívala tahle deska nejlépe. Probouzeli jsme se spolu s duchy zemřelých, toulali se po ulicích a modlili se svorně pod poblikávajícími světly lamp. Mnohdy nás obestírala jen tma, smrt a death metal. Letošní underground je obohacen o další morbidní dílo zkázy. Je kruté, zlé, smutné, jakoby žalující nad špatnostmi celé dlouhé lidské historie. Sahá až někam do dávných dob, probouzí ty nejtemnější pudy a smrdí sírou na sto honů. Old school death metal vhodný jako kulisa pro exhumování starých hrobů!

Asphyx says:

OBSCURE INFINITY doesn't play for nothing and they directly confess their allegiance to the old archives deadly. Old age, mildew and open graves atmosphere you can feel from every nooks this CD. The sound is muffled, ugly and cold. after their procedures, they added a piece of rotten heart. Album is cruel, evil, sad, complaining about wickedness throughout the long human history. Old school death metal suitable like coulisse for the exhumation of old graves!

Seznam skladeb:

1. Intro- Entering the Hall of Eternity
2. Sorcery of the Black Souls
3. Expiration of the Lost
4. The Uttermost Descend
5. A Forlorn Wanderer
6. Into the Undertow
7. Descending into Nothingness
8. From Odium to Disease
9. Beyond Spheres and Time

Čas: 41:57

Sestava/band:

Pascal - Bass
Stefan - Guitars
Jules - Vocals
Thomas - Drums
Sascha - Guitars

http://obscureinfinity.jimdo.com/

https://www.facebook.com/obscureinfinitygermany

http://www.fda-rekotz.com/

Minirecenze/minireview - SKELETHAL - Interstellar Knowledge of the Purple Entity (2014)

SKELETHAL - Interstellar Knowledge of the Purple Entity
12"MLP 2014, Iron Bonehead Productions

Loňské EP "Interstellar Knowledge of the Purple Entity" je jasnou ukázkou toho, že i ve Francii umí hrát poctivý "švédský death metal". SKELETHAL se zhlédli ve starých GRAVE, ENTOMBED, NIHILIST, DISMEMBER, UHLEASHED, CARNAGE, ENTRAILS. Podobných kapel je dnes spousta, ale jen některé dokáží vyvolat ducha staré doby natolik dobře, že se kolem jejich muziky začnou vznášet imaginární přízraky z osmdesátých a devadesátých let minulého století. EP nepostrádá tajemné vyhrávky, pomalejší, rozvážné chvilky, ani pořádně řezající a nakopávající vypalovačky. Vše je v absolutním pořádku. Zvuk je náležitě ošetřen starobou a chřestí se o sto šest. SKELETHAL se s tím zkrátka nemažou a je to jen dobře. Hroby se otvírají, lebky praskají, kosti se lámou. U nás, v podzemním undergroundu, je nutné s touhle smečkou rozhodně do budoucna počítat. Francouzští maniaci to dali dohromady v roce 2012 a od té doby nahráli jedno demo, jedno splitko se švédskými INISANS a dvě EP. Doufám a pevně věřím, že se co nejdříve setkáme při příležitosti plnohodnotného CD. Pro mě se již po několika setkáních jedná o přesně ten druh kapely, kterou se vyplatí sledovat. Pokud tedy máte rádi severský smrtící kov v jeho syrovější a drsnější podobě, určitě veďte SKELETHAL i nadále v patrnosti. Studená, surová ochutnávka švédské death metalové školy z Francie! Pure old school!

Asphyx says:

SKELETHAL plays old, honest death metal from old swedish school. If you like the first albums of famous ENTOMBED, DISMEMBER, UNLEASHED, CARNAGE, NIHILIST, ENTRAILS, you will be satisfied I'm sure. Here is played the Nordic death metal, that is very raw, rough and cold. Very tasty degustation of death from France. Pure old school!

http://skelethal.bandcamp.com/
http://www.ironbonehead.de/

Recenze/review - CHAPEL OF DISEASE – The Mysterious Ways of Repetitive Art (2015)

CHAPEL OF DISEASE – The Mysterious Ways of Repetitive Art

CD 2015, F.D.A. Rekotz

Zástup padlých mnichů, hledajících marně odpuštění. Jejich věrnost Bohu byla narušena obyčejným čistým zlem. Kdysi se modlili ke křížům, na kterých rozpínal své ruce ten, který prý za nás všechny trpěl. Pak byli jednoho dne prokleti. Teď mají kápě stáhnuté hluboko do čela. Stydí se za své tváře, za těkající oči slabých, hledajících svůj směr a naplnění. Na stolici, uprostřed opuštěného kostela, sedí v černém plášti postava bez obličeje. Každé ovečce pokyne blahosklonně rukou, vykoná nad ní rukou znamení obráceného kříže a pronese slova rouhavé modlitby. Vše je dokonáno. Zlo může vstoupit. Vchází do dveří v podobě velmi uvěřitelného old school death metalu, zahraného ve stylu starých dobrých praotců extrémní hudby. Chlad a pomalé pasáže jsou jak vystřižené z raných PARADISE LOST, ty nářezové zase sahají až někam k nejtvrdším albům SLAYER. Zima, obsažená v jednotlivých skladbách jakoby evokovala vzpomínky na CELTIC FROST, možná dokonce BLACK SABBATH. Všechno je pak zabaleno v plášti poctivého plesnivého smrtícího kovu (NUNSLAUGHTER, MASTER, OBITUARY, MORBID ANGEL), ale i švédské školy v podobě DISMEMBER, GRAVE.

Když jsem psal recenzi na jejich předchozí album „SummoningBlack Gods“, netušil jsem, jaký věhlas si tahle smečka šílených vlků získá. Najednou se o nich mluvilo snad všude. Nedivím se, podle mě patří k současné minimálně evropské old school death metalové špičce. Všechno je dohnáno k morbidní dokonalosti, obestřeno pomalejšími vyhrávkami, které dodávají celé desce na ještě větší temnotě. Některé riffy jsou natolik nakažlivé, že si je budete přehrávat v hlavě ještě hodně dlouho potom, co už album dávno skončí. CHAPEL OF DISEASE se sice dají ihned odsoudit jako obyčejná retro záležitost, ale to není úplně pravda. Troufám si tvrdit, že tentokrát se jedná přesně o ten druh kapely, která by mohla oslovit i příznivce modernějších postupů. Němci nijak netlačí na pilu, jedná se spíš o chorály, hrané a zpívané odněkud z podzemí, ale právě tento přístup jim dodává na ještě větší uvěřitelnosti. Častokrát jsem si při společných chvílích říkal, že to čekání v zástupu nehodných před bránami pekla je snad nekonečné. Každopádně, už jenom samotná příprava na onen svět je ve společnosti německých rouhačů velkým zážitkem.

Mezi prsty prosívám prach z cest, ploužím se pomalu, s tváří zapuštěnou do země, ta tíha je neskutečná. Vynechává mi srdce, těžce se dýchá. Kdy tohle utrpení skončí? CHAPEL OF DISEASE vám sice nedávají rozhřešení, ale alespoň určují směr. Turistické značky vedou do pekla, což sice nebude vyhovovat každému, ale nám, dávno prokletým to bude určitě zcela po chuti. Mám pro starý death metal slabost, vyznávám zásadní alba své doby, ale také se rád podívám na shnilý zub i mladým kapelám, snažícím se přenést ducha dávných časů do dnešních dní. Němcům se to daří víc než dokonale. V textech se to hemží hororovými tématy a ty krásně doplňují už tak zahnívající muziku. O obalu snad ani netřeba mluvit (Misanthropic Art). Pro mě osobně se jedná opět o dílo, které bych si dovedl představit i na zdech svého pokoje, nejlépe v nějakém prohnilém dřevěném rámu. Vždycky když vkládám nové CD do slotu své hi-fi věže, musím se pak po stisknutí play nahnout lehce stranou. Jinak by mě totiž ta energie, proudící z reproduktorů, dokázala doslova ožehnout.

CHAPEL OF DISEASE se opět povedlo nahrát desku, která si ihned získala čelní místo v mém žebříčku nejposlouchanějších alb. Je kruté, tajemné a velmi tradiční. Svět se možná dnes točí už zcela jiným způsobem, ale pro nás, kteří holdujeme old school death metalu měrou vrchovatou, se jedná o vzácný artefakt. Rád se nechávám unášet mocnými tóny. Spokojeně si užívám procházky tajemnými chodbami podzemního světa. Už dávno jen nestojím napjatě ve frontě, už jsem uvnitř. Němečtí převaděči do země nemrtvých mi byli na samotné cestě i v záhrobí, velmi zdatnými průvodci. Pronášíme spolu modlitby nad starými náhrobky, sypeme si na hlavu popel našich předků, velebíme Satana. Paříme, mlátíme hlavami skoro až o zem. Jsme zkrátka v tom. Dobrá alba od těch špatných odlišuje právě ta síla, ta vzácná přitažlivost, kterou znají moc dobře všichni fanoušci u svých oblíbených kapel. Death metalové album obsahující velké množství smrtelně magnetické energie! Kult!

Asphyx says:

CHAPEL OF DISEASE succeeded to record an album, that got the front place in my rating of the favourite albums. It is cruel, mysterious and very traditional. We say prayers together at the old gravestones, we sprinkle ashes of our ancestors on our heads, we glorify Satan. I insert a CD into the CD player, if I didn´t burn in a dark fire, I would have to step back. Death metal album contains a large amount of deadly magnetic energy! Cult!

Seznam skladeb:

1. The Mysterious Ways…
2. The Dreaming Of The Flame
3. Masquerade In Red
4. Lord Of All Death
5. Symbolic Realms
6. Life Is But A Burning Being
7. …Of Repititive Art

Čas: 47:31

Sestava:

Laurent T. - zpěv, kytara

Cedric T. - kytara

Christian K. - basa

David D. - bicí

https://www.facebook.com/ChapelOfDisease

http://chapelofdisease.de/

http://www.fda-rekotz.com/