Recenze/review - WITCHRIST – Vritra (2014)

WITCHRIST – Vritra

EP 2014, Iron Bonehead Productions

Dlouhé, lomené stíny ozařují tvář téhle šelmy jen z poloviny. Právě ta dvojakost, mezi zlem a nenávistí dodává muzice WITCHRIST určitou patinu známou snad jen z otevřených hrobů. Stojíte na okraji díry v zemi vedoucí na onen svět a přemýšlíte o tom, jaké to jednou bude, až vaše tělo shnije uprostřed té nekonečné tmy. Na první poslech, jak už to bývá u téhle smečky zvykem, si budete připadat jako v nějakém mlýnku na maso. Všechno se zdá zpočátku nepropustné, možná až zbytečně moc špinavé a pro uši dnešních zhýčkaných strávníků nepřístupné. Hlomoz se ale časem usadí a těch deset minut strachu uteče jako voda v řece Styx. Hraje se převážně na primitivnější notu, ale to nikomu u tohoto stylu moc nevadí. Je sice pravda, že bych si dovedl představit lepší a čitelnější produkci, kterou mají třeba jejich kolegové DIOCLETIAN, ale pak by zase kapela ztratila svoji jasně rozpoznatelnou masku z lidské kůže.

Koktejl, který je namíchaný ze starého deathu, blacku, thrashe a zahnívajících pavučin na mě zase funguje. Kdysi jsem velebil předchozí dílo „The Grand Tormentor“ až do samotných pekel. Letošní EP lze považovat za jakýsi bonus k předchozí dlouhohrající desce. Jsou na ní skladby, které se na CD nevešly a znovu nahrané starší songy. Hlasem vypomohl i Okoi Jones z BÖLZER. Promo materiály MLP uvádí album, jako bestiální death metal který je hraný v symbióze s vesmírnou temnotou. S tímto tvrzením by se dalo beze zbytku souhlasit a podepsat ho stejně, jako svůj vlastní testament. Na Novém Zélandě vždycky dobře věděli, jak se krájí tma a pokud jste se s touhle smečkou už setkali, jste srozuměni, o koho se jedná. Pokud máte tu čest poprvé, tak věřte tomu, že existují vlastně jen dvě polohy vnímání jejich hudby. Buď se jen opovržlivě pokřižujete a utečete pryč nebo je budete bezmezně zbožňovat.

Já jsem si svoji cestu k WITCHRIST našel už v roce 2010, kdy tihle rouhači stvořili bezbožné dílo s názvem „Beheaded Ouroboros“. Bylo to tenkrát pro mě skoro zjevení a určilo mi na několik let směr, kterým jsem se vydal. Na novince je stále patrná určitá doomová nálada, vystavěná pečlivě a s velkým citem pro záhrobní záležitosti. Pánové sice letos nepřinášejí vůbec nic nového, nikam se neposouvají, ale ruku na srdce, očekával a chtěl to někdo? Zaslechl jsem sice názory, že by bylo záhodno stvořit něco podobného jako kupříkladu poslední TEITANBLOOD, ale osobně si myslím, že by pak kapela ztratila svoji původnost. Běžný posluchač to sice asi nepozná, ale věřte tomu, že když budete k nahrávce přistupovat opatrně a dáte ji čas, dostanete se do jejich světa takovým způsobem, že se nebudete chtít nikdy vrátit zpět. Podobný chaos, rouhání a odmítání svatých, je totiž svým způsobem velmi nakažlivé. Musíte se jen oprostit od dnešního, všude nám předkládaného vnímání muziky, kdy je vše ulehčováno a zjednodušováno. K „Vritra“, stejně jako k celé tvorbě WITCHRIST se musíte postupně propracovat, vybojovat si ji.

„Vritra“ je jako gruppensex s nemrtvými. Nejde zde ani tak o nějaké sexuální vzrušení, ani úchylku, jako spíš o velmi blízký kontakt se světem, kde je vše ohlodáno doslova na kost. Pohybujeme se spolu s kapelou v oblastech, které nebudou vyhovovat asi úplně každému, ale mě osobně se líbí určitá ryzost a opravdovost, kterou z tvorby Novozélanďanů cítím. Přirovnal bych to k rozdílu mezi tím, co jste schopni zažít na virtuálním koncertě doma v klidu domova, kdy sedíte pohodlně u obrazovky a reálným setkáním v nějakém polorozpadlém klubu. WITCHRIST zkrátka nemají kolem sebe žádné moderní a lesklé pozlátko, ale jen zlo, špínu a odhodlání. Při prodírání se jejich tvorbou zjistíte, jak mohou být hluboké bažiny blasfemického death metalu. Album, které mi vyškrábalo morek z kostí!

Asphyx says:

„Vritra“ is like group sex with the undead. You've got two possibilities, you will WITCHRIST hate or love. I am among those, who likes the blasphemous death metal like fresh blood. The album won't be probably for everyone, but I like the sincerity, genuineness and darkness, I feel from this CD. It's like drowning in the deep swamp. Heavy riffs, maniacal vocal and scare. Album, that scrambled out the medulla of my bones!

Seznam skladeb:

1. Haruspex
2. Transmuting Rituals
3. The Golden Ascent

Čas: 10:28

Sestava:

Atrociter – basa

Necrobastard – bicí

Occultoture – kytara

Abomination – kytara

KzR - zpěv

http://www.doomcult.net/

https://www.facebook.com/witchristofficial

https://soundcloud.com/witchrist

http://www.ironbonehead.de/

Minirecenze/minireview - FAMISHGOD - Devourers of Light (2014)

FAMISHGOD - Devourers of Light

CD 2014, Xtreem Music

FAMISHGOD je nová kapela Davea Rottena z AVULSED. Tentokrát se tento maniak spojil s Pako Deimlerem (MORKULV, SVIPDAGR), který stojí za všemi nástroji. Oba pánové dali dohromady desku, plnou tradičního doom death metalu, která je plná shnilých melodií a dlouhých procházek po pohřebištích. Rozhodně se nejedná o nic přívětivého a snadně vstřebatelného. Naopak, kroutí se tady červí klubka v opuštěných lebkách, běduje se nad opuštěností rozpadajících se kobek a smutní se hezky hrubě a drsně. Osobně mi podobná hudba více než vyhovuje, obzvláště v sychravějším počasí, ve dnech, kdy je má mysl zahalena rozjímáním nad posledními dny člověka. Mezi hroby se opět vznáší chuchvalce ranní mlhy a nemrtví ještě nešli spát. Posedávají na lavičkách, korzují po upravených trávnících a kývají se do rytmu táhlých melodií. Z jejich tváří je možné, stejně jako z FAMISHGOD, vypozorovat tu obrovskou radost, že konečně došli naplnění. 

"Devourers of Light" je odpovědí na samotu prázdných hrobů. Doom death metal zde připomíná ozvěny, znějící z nekonečných chodeb v podzemí. Vše je dlouhé, naléhavé a smutné, jako nekončící řada smutečních hostí. Zombie tančí další poslední tanec. Smrt je zase velmi blízko! Deska, pokrytá plesnivinou a pavučinami!

Asphyx says:

"Devourers of Light" is the answer to the solitude of empty graves. Doom death metal reminds echo sounding of endless underground's corridors. Everything is long, urgent and sad, like an infinite line of mourners. Zombie are dancing last dance. Death is again very near! Album, covered with mildew and cobwebs!

https://www.facebook.com/famishgod

http://www.famishgod.com/

http://www.xtreemmusic.com/label/english.news.index.php

http://xtreemmusic.bandcamp.com/album/devourers-of-light

Recenze/review - STORMVOLD – Third Bestial Mutilation (2014)

STORMVOLD – Third Bestial Mutilation (2014)

CD 2014, Xtreem Music

Na stole leží useknutá lebka. Její tvar připomíná kalich, do kterého se vlévá každý den hořkost. Ta je posbírána z utrpení lidí, kteří neměli to štěstí a zatím se zbytečně modlí pro toho pána na kříži. Všimli jste si někdy, že kolem kostelů bývá hrozná spousta postranních cestiček, různých stezek, které se klikatí kolem hlavní budovy. Mnozí v jejich tvarech vidí symboly, znamení. Realisté je vysvětlují tím, že po nich chodí věřící, pohrouženi do modliteb. Jenže napadlo vás, co se děje na stejném místě, když se setmí? Já jsem to párkrát díky různým kapelám a jejich hudbě zažil. STORMVOLD patří mezi ně. Také rádi vylézají, až když zapadne poslední paprsek světla, berou do rukou nástroje a s prvním stínem spouští svoje hlukové umění. Je plné zla, špíny, nenávisti, obrácených křížů a řevu umírajících šelem. Jakoby se nemohli smířit s tím, že svět pořád patří pánbíčkářům. Drtí před sebou vše živé, ničí svoji muzikou a rouhají se takovým způsobem, že v zákristii dochází k samovznícení.

Pokud bych zkoušeli dohledat smečky, které se k death metalu staví podobně jak španělští STORMVOLD, pohybovali bychom se ve stejném světě jako TEITANBLOOD, DIOCLETIAN, WITCHRIST, DEAD CONGREGATION, PSEUDOGOD, INCANTATION, WRATHPRAYER, NECROS CHRISTOS, IMPETUOUS RITUAL. Podobných milovníků temnoty a hlukových stěn bychom asi našli ještě víc, ale nemá cenu jmenovat všechny. Jednak by to ani nešlo a hlavně bychom se začali motat v kruhu. Všichni znalí problematiky moc dobře ví, že v bestialitě se na nějakou průzračnou produkci nehraje. Sází se spíš na atmosféru zla, na extrémní vyjádření temnoty i na ryzí krutost. STORMVOLD vznikli v roce 2012 a kapela se skládá z pouhých dvou členů. Vokalista a hráč na strunné nástroje si říká Ebola a vládne hlasem velmi vhodným pro rouhání. Nemá ho sice nikterak mocný a hrubý, ale k hudbě plně dostačuje. Instrumentálně se samozřejmě jedná o jednodušší verzi death metalu, někdy možná zbytečně chudou a s výrazovými prostředky očesanými na samotnou dřeň, ale to vůbec nevadí. Naopak, alespoň lépe vynikne na povrch hnis a špína. Za bicími sedí od letošního roku Mr. Taenia a jeho údery jsou poctivě tvrdé a pořádně „heavy“.

Je doufám jasné, že pro fanouška je nutné se oprostit od zažitých postupů „sloka, sloka, refrén, sloka, refrén“ a spíše se ponořit spolu s kapelou do svého nitra. Vyhledat tam ty nejčernější vzpomínky, smíchat je se strachem a teprve pak budete možná chyceni do sítě nihilismu. Není to deska pro každého, ale to není vlastně žádná. Na své si přijdou spíš odmítači dobra, lidé žijící rádi ve tmě, vnímavější black metalisté, fanoušci hluku a pak všichni ti, kteří mají hlavu otevřenou věcem, přicházejícím ze záhrobí. Osobně jsem se nechával na onen svět unášet rád a dobrovolně. Uléhal jsem na dubová prkna v márnici a s napětím očekával, kdy už se konečně setmí. Někdy mi byl zprostředkován smutný a dlouhý výlet do opuštěné kostnice, jindy jsem musel vzít do ruky lopatu a vyhrabat si sám další účastníky našeho zájezdu. V undergroundu to tak chodí, byl jsem připraven a jako otrlý posluchač převážně spokojen. Občas mi sice některé nápady a motivy přišly lehce monotónní, ale to mohlo být způsobeno momentálním rozpoložením. Celkově mě objímal strach a spokojenost.

Závěr recenze se motá v kruhu, vracíme se na začátek a znovu spolu s kapelou prožíváme neskutečná muka. Jestli jste spíš pocitoví posluchači a rádi u hudby relaxujete, necháváte si vylouhovat mozek a proudit emoce, bude vám připadat letošní deska STORMVOLD jako dar ze samotného pekla. Ostatní si poklepou na čelo, prohodí pár slov o neskutečném „bordelu“ a zastírání neumětelství hlukem, ale pravověrní vědí své. V jednoduchosti a nasazení se skrývá síla, to přece ví každý death metalista už od malička. Tady se jen trošku posouvají hranice směrem k ještě většímu nihilismu, okultismu a hroby se otvírají víceméně násilně, ale věřte tomu, že boj mezi nebem a peklem se jinak vyhrát nedá. Záleží jen na vás, na jaké straně stojíte. Pokud jste citlivější, budou vás pronásledovat vlastní běsi a svědomí. Black death metalové album, nahrané snad na samotném hřbitově!

Asphyx says:

STORMVOLD recorded album this year, that is full of nihilism, occult blasphemy and black death metal. The crosses are turning around here, beasts are screaming and guitar walls are falling down from all sides. It reminds me a trip to a lonely ossuary. The CD has a dirty, ugly sound, which adds to the believability of the music. STORMVOLD entombs you alive, their music gnaws you to the bones.Let them take you away on the next world voluntarily and with pleasure. Black death metal album, that was recorded at the cemetery!

Seznam skladeb:

Brilliance Of Thunder
Universal Domination
Glorious Blood
Exploitation Of Superiority
Overdose Of The Grotesque
Slaying The Losers
Extermination From Nature
Levitation Of Bestiality

Čas: 35:37

Sestava:

Ebola – všechny nástroje, zpěv

Taenia Solium - bicí

https://xtreemmusic.bandcamp.com/album/third-bestial-mutilation

https://www.facebook.com/stormvold666

http://www.xtreemmusic.com/

Recenze/review - ASHCLOUD – Abandon All Light (2015)

ASHCLOUD – Abandon All Light

CD 2015, Xtreem Music

Ke chladnutí mrtvoly dochází nejdříve na periferní části (obličej, ruce, nohy). Výrazné zchladnutí je patrné již za 1-2 hodiny. Poté následuje předloktí, bérce, paže, stehna, hrudní část, naposled břicho, podpaží a okolo genitálu. Uvnitř těla se teplota drží nejdéle v oblasti ledvin. Obecně teplota těla klesá v prvních 3-4 hodinách po smrti asi o 1°C za hodinu při normální pokojové teplotě.

Podobné vědecké definice miluji. Snaží se popsat a statisticky vyhodnotit jevy, které mnohdy nepocházejí z tohoto světa. Vždyť si vezměte třeba jenom příklad, když je mrtvola nalezena v pokoji, ve kterém hraje nekonečná smyčka švédských death metalistů ASHCLOUD. Ti do toho řežou ve stylu VOMITORY, starých CARNAGE, ENTOMBED, CONVULSE, BOLT THROWER. Jedná se přesně o ten druh smrtícího kovu, který nenechá v klidu žádného poctivého death metalistu. Album má obrovský drive, je zabaleno do temnoty a garantuji vám, že k ochladnutí těla rozhodně nedojde. Naopak si dovedu představit stav, když se postava, lékaři dávno prohlášená za neživou, prochází v rytmu severských melodií po vašem bytě. Sama si otevře dveře, vyběhne ven a na ulici bude po kolemjdoucích požadovat čerstvé maso. Trhavými pohyby a s odhodláním v obrácených očních bulvách se bude ploužit tak dlouho městem, dokud nevyleze spolu s ostatními na hřbitov.

Tam nahoře na kopci, se odehrávají každovečerní orgie. Vím, v dnešní době nic šokujícího, ale hudba zde přeci jen vychází z devadesátých let. Zvuk je nečistý, zastřený, bicí předvádějí tradiční kvapík a baskytara všemu dodává ten správný chřestící nádech. Kapela má ve svém středu Johnnyho Petterssona, legendárního vokalistu ze slovutných WOMBBATH. Ten se ujal i produkce a je takovou velmi příjemnou zárukou klasické švédské práce. Nehledejte zde žádnou progresi, novátorské přístupy nebo netradiční nástroje. Všechno je ohlodané až na kost, možná ještě hlouběji, do samotného morku. Hudba je velmi vhodná k večernímu mosh-pitu s odjištěnými plechovkami piva v rukou. V anglicky mluvících zemích se podobné desky označují jako heavy crusty death metal. Nenalezl bych asi lepší označení. Není vlastně ani potřeba, vystihuje náplň alba na sto procent.

Rád chodívám k večeru na dlouhé procházky. Moje cesta pokaždé, jako u každého poctivého death metalisty, končí závěrečnou návštěvou hřbitova. Pokaždé si jen na chvilku sednu, čerpám sílu z toho zdánlivého klidu a přemýšlím nad tím, proč mě zrovna švédský smrtící kov tolik uhranul. Možná je to tím, že v této krásné zemi se toho nebojí. Jejich desky nejsou natolik „propracované“, posluchačsky náročné. Pro mě ale obsahují tu nejdůležitější esenci, kterou vyžaduji a bez které mi žádná deska nepronikne pořádně do krve. Chci (a novinka ASHCLOUD je toho jasným důkazem), aby mě hudba ukřižovala, abych neměl čas přemýšlet, vyžaduji energii, sílu, neklid, masakr. Na rozjímání a dlouhé táhlé přemýšlivé pohledy mám jiný druh hudby. Správný death metal má zabíjet pomocí svých riffů, bicích i chorobných vokálů. Je moc dobře, že pánové z dnešní recenze všechny tyto požadavky splnili.

Spojme všichni ruce, živí i nemrtví a následujme svá prohnilá srdce. Neumím poslouchat hudbu jako páni kritici, nechce se mi rozebírat donekonečna, co kdo a jak už kdysi zahrál. Chci si muziku užívat, být jí pohlcený, odpočinout si u ní. Novinka „Abandon All Light“ je velmi dobrou volbou. CD je našlapané až po okraj severem, chladem, tlakem a plnými pytli chřestících kostí. Pro fanoušky stylu povinnost a pro ostatní důkaz, že odkaz starých kapel stále žije. Svět zombie je mocný, svým způsobem i čistší než ten náš, zanesený špínou a nenávistí. ASHCLOUD vás vyzývají k nekonečnému tanci. Kde jinde vás vyzve k ploužáku samotná smrt? Hroby se opět otvírají. Dávné, nevyřešené spory se znovu probírají při rytmu pravého nefalšovaného švédského death metalu. Skvělá hrobnická práce!

Asphyx says:

Up there on the hill, the cemetery is the right place for zombie orgy. I know, nowadays it is nothing shocking, but the music here comes from the 90^th. The sound is dirty, the drums are presenting traditional beating and bass adds just the right rattle breath. The new "Abandon All Light" is a very good choice. CD is cracked to the brim with north, cold, pressure and sacks full of bones. For fans of the style duty and for others sign, that link of the old bands is still alive. ASHCLOUD invites you to an endless dance. Great gravedigger work!

Seznam skladeb:

1. Under Dödens Vingar (pt.1)
2. Abandon All Light
3. A Hunderd Years of Darkness
4. Devoured Alive
5. Drowning in Your Own Blood
6. Watch Your Children Burn
7. The Second Wind is Coming
8. Under Dödens Vingar (pt.2)

Sestava/band:

Jonny Pettersson - Guitar, Bass, Vocals

Gareth Nash - Guitar, Vocals

https://www.facebook.com/Ashcloud666?fref=ts

http://www.xtreemmusic.com/

Minirecenze/minireview - BARREN EARTH - On Lonely Towers (2015)

BARREN EARTH - On Lonely Towers

CD 2015, Century Media Records

Brzké ranní procházky probouzejícím se lesem. Smutné kapky rosy, čekající na zemskou přitažlivost. Zvuky vycházející z pomalu odcházející temnoty. Vznešenost, lehkost, preludium chladu. Takoví jsou BARREN EARTH na své nové desce. Pokračují přesně tam, kde minule přestali a dál rozvíjejí k ještě větší dokonalosti další a další smutné motivy. Mix doomu, deathu, lehké progrese v mezích metalového zákona a hlavně velmi dobré hráčské výkony. Tohle všechno letos na novince nalezneme. Jestliže mi pak bylo u minulého počinu odepřeno se nechat tím kouzlem smrti chytit, tentokrát nemám žádných námitek a v klidu se nechávám unášet do země, kde už všechno přikryl sníh a mráz. Mocné, mohutné riffy, táhlé, někdy až heavy metalové výjezdy a vše obestírající pocit osamění. Ano, člověk si přijde, jakoby byl spoután nějakými řetězy konvencí, stereotypem a dusil se dlouhodobým stresem. Stačí pak vložit do přehrávače novinku této super skupiny složené ze samých slavných osobností a srdce vám vybuchne náhlým přísunem kyslíku. Osvobozující, připomínající přelety nad starodávným městem. Dole pod vámi zůstávají už jen vzpomínky, strach a pach obyčejnosti. Finská akvizice opět dokazuje, že hrát jednoduše umí, nebojí se toho a tentokrát se povedlo i ukočírovat veškerý nepopiratelný talent v jedno mocné monstrum. Pár hluchých míst je sice možné nalézt, ale s nadhledem přihmuřuji obě oči i uši. Nálada je zde totiž pohlcující, sveřepá a tryskající jako jarní květy deroucí se divoce na světlo boží. 

Nejsem uzavřen jen v jedné hudební škatulce a i když holduji převážně tvrdším deskám, tentokrát opět činím výjimku. Muzika je přeci jen jedna. A tady je svým způsobem dokonalá. Nový vokalista Jón Aldará deklamuje, řve, běduje, vrní, dokonce snad i hladí svým hlasem a abych pravdu řekl, je to právě on, na kterého se po celou dobu poslechu soustředím nejvíc. Album má i díky němu v sobě určitou jiskru, elektrický náboj, který na mě přeskočil ihned během několika prvních tónů. Svět je najednou o hodně lehčí místo k žití, okovy jsou roztrženy a ten průlet jednotlivými skladbami je velmi příjemný. Nálada střídá náladu, stačí jen zkušeně naklápět křídla našeho doom/deathového letounu. Není lehké udržet přes hodinu moji pozornost. Finům se to ale daří nadmíru dobře. Při společných chvílích se ze mě stává básník sedící nad bublajícím potůčkem plným krve. Jsem chodcem, pozorovatelem, hraničářem, který stráží lehkou symbiózu mezi mnou, přírodou a hudbou. Neumím se tentokrát oprostit, neumím být jízlivý, či kritický. Stačí mi jen sedět, chodit a poslouchat. Jsem jako houba, nasáklá mrazivými útržky smutku. Mé nitro je rozjitřené, srdce ochlazené a ruce se automaticky spínají křečovitě k nebi. Netřeba dalších slov, skvělá deska!

Asphyx says:

Early morning walks through the awaking forest. Sad dewdrops, waiting to gravity. Sounds coming from the  slow leaving darkness. Grandeur, lightness, preludium of cold. These are BARREN EARTH on their new album. They continue exactly there, where they left off for the last time and develop to perfection next sad motives. Mix of doom, death, lightweight metal progression in the limit of death metal law and mainly very good player performance. All of this can be found on the new album this year. CD has a certain spark, electric charge, that immediately jumped on me after a few listenings. No more words,  great record!

Zadejte text nebo adresu webu nebo přeložte dokument.

Zrušit

http://www.barrenearth.com/

https://www.facebook.com/BarrenEarth

http://www.centurymedia.com/

Recenze/review - MORGOTH – Ungod (2015)

MORGOTH – Ungod

CD 2015, Century Media Records

„Morgoth je jméno v sindarštině a znamená „Černý (Temný) nepřítel“; Bauglir je také sindarské jméno znamenající „Tyran“ nebo „Utiskovatel“. Morgoth Bauglir je vlastně epitet. Jeho jméno poprvé zmíněno v Ainulindalë je Melkor, což v quenijštině znamená „Ten, který povstává v moci“. Měl také jméno ve Valarinu, které však není nikde zmíněno. Sindarský ekvivalent k Melkorovi je Belegûr, nebylo však nikde použito. Stejně jako Sauron měl mnoho dalších titulů: Pán Temnoty, Temná moc (síla) severu a Velký nepřítel.“ (zdroj Wikipedia)

MORGOTH je také legendární death metalová kapela z Německa. Její příběh je našinci zajisté známý. Je velmi zajímavý. Tahle smečka zasáhla nejen české fanoušky už v dávných dobách svými alby „Cursed“ (1991) a „Odium“ (1993). Následovala deska „Feel Sorry for the Fanatic“ (1996), která kapelu katapultovala až někam k elektronice. Fanoušci tenkrát nebyli připraveni a tak bylo tohle následně rozpadlé monstrum na dlouhých 19 let uloženo k ledu (pokud budeme nahlížet na produkci Němců z pohledu řadových alb). Tedy, před pár lety se začalo znovu mluvit o oživení mrtvoly a dočkali jsme se několika koncertů, záznamu z nich, kompilace a loňského singlu „God is Evil“, který dával tušit, že MORGOTH uvažují hudebně o návratu do dob své největší slávy. Jenže pak přišla zpráva, která působila jako blesk z čistého nebe. Hlavní persóna s nezaměnitelným hlasem a obrovská osobnost Marc Grewe opouští německé uskupení a jde si svou cestou. Byl jsem tedy velmi napjatý, cože to vlastně naši západní sousedé stvoří. Nový vokalista Karsten „Jagger“ Jäger byl oznámen poměrně brzy a já byl najednou dost zdrcen. Jeho působení v domovských DISBELIEF mi nahánělo trošku hrůzu.

Po všech těch peripetiích se můžeme na novinku německých death metalistů dívat několika způsoby. Buď budeme svým kamarádům vykládat něco o tom, že bez Marca to není ono (a samozřejmě svým způsobem není!) nebo také můžeme vehementně nadávat na to, že když už se s tím pánové párali takhle dlouho, mohla to být větší bomba. Pokusil jsem se od historie, představ, vzpomínek a ostatních záležitostí, které se kolem MORGOTH vznáší, oprostit a nahlížel jsem na novou desku okem nezaujatým (pokud to tedy vůbec u podobných kapel lze). „Ungod“ není rozhodně špatným albem. Nápady jsou zde sice velmi podobné, jako na „Odium“ a „Cursed“, ale to bych připisoval hráčskému rukopisu Haralda i Sebastiana. Občas jsem zavzpomínal i na rok 1991 a „asphyxovské“ dílo „The Rack“ (hlavně zpěv). Jako celek je nahrávka velmi dobře poslouchatelná a pěkně evokuje dobu z počátku devadesátých let. Karstenův vokál, který se zdál být zpočátku největší slabinou se nakonec ukázal jako slušný a rozhodně mě neruší. Jeho podobnost s Martinem van Drunenem je sice v určitých momentech až zarážející, ale to mi nijak nevadí. Pořád je to old school death metal, kterému nechybí šťáva, síla a přesvědčivost.

Osobně si nejvíc užívám klidnější polohu, kde se vkrádá mezi mě a přehrávač zvláštní chlad (song „Ungod“ nebo závěrečná „The Dark Sleep“). V rychlejších momentech album už tolik silné není, ale k nějakému průšvihu rozhodně nedochází. Postupem času jsem se dokonce přistihl, že některé motivy nemůžu vůbec vyhnat z hlavy a i když jsem chtěl být původně velmi kritický a celý počin odsoudit, nakonec si desku užívám. Není to nic převratného, MORGOTH sázejí spíš na jistotu, ale na rovinu, chce vůbec po pánech někdo nějakou změnu? Já tedy rozhodně ne. Jsem rád, že mám před sebou starou dobrou německou mašinu, která sílu rozhodně neztratila. Legendární blonďák, kterého na dávných obalech alb nešlo přehlédnout, sice trošku chybí, ale s tím stejně nic nenaděláme.

Přiznám se bez mučení, že jsem čekal ostudu, nedobrou, špatnou desku. Jsem tedy nakonec velmi mile překvapen. Pokud tedy máte rádi období dvou prvních alb téhle legendy a někde doma sušíte staré kazety, koupí novinky rozhodně neprohloupíte. Doba je sice už dávno někde jinde, ale ta poctivost, energie a uvěřitelnost je zde cítit na každém kroku. Zajímavé je, že jsem si po nějakém čase na Marca ani nevzpomenul (já vím, jsem kacíř, ale mě zkrátka baví novinku poslouchat). Cítím tlak, nápor a to je pro mě o hodně důležitější než novátorský přístup. Velmi solidní death metalové album, které je plné studeně kruté nálady!

Asphyx says:

The record is good for listening as a whole and it calls up the period from the early 90^th. Karsten's vocals, that seemed to be the biggest weakness, appeared like decent and I like it at last. Its similarity with Martin van Drunen is surprising in some moments, but it doesn't bother me. It's still old school death metal, that doesn't miss energy, strength and conviction. So if you like the period of the first two albums of this legend, you can definitely buy this news. It's nothing revolutionary, Morgoth are betting more on sureness, but tell me, is here anybody who wants any change? Very solid death metal album that is full of cool cruel mood!

Seznam skladeb:

1. House Of Blood
2. Voice Of Slumber
3. Snakestate
4. Black Enemy
5. Descent Into Hell
6. Ungod
7. Nemesis
8. God Is Evil
9. Traitor
10. Prison In Flesh
11. The Dark Sleep
12. "Dies As Deceiver"
13. "Battalions Of Strangers" (Fischer-Z Cover)

Čas: 46:23

Sestava/band:

Karsten "Jagger" Jäger - Vocals
Harry Busse - Lead & Rhythm Guitars
Sebastian Swart - Rhythm Guitars
Sotirios Kelekidis - Bass
Marc Reign - Drums

http://www.morgoth-band.org/

http://www.facebook.com/MorgothOfficial

http://www.centurymedia.com/

Recenze/review - PSYCROPTIC – Psycroptic (2015)

PSYCROPTIC – Psycroptic

CD 2015, Prosthetic Records

Když tak chodím po tom světě a sleduji, jakým způsobem se začíná poslední dobou zabíjet v muzice, bývám někdy roztrpčený. Zvyklý na pomalou, poctivou a syrovou smrt, se náhle ocitám v letech, kdy dostávají čím dál tím větší prostor smečky, které na to jdou o hodně techničtěji. Neberte to jako stěžování, každé období má své hrdiny, kteří nesou vlajky s lebkami hrdě nad hlavou. Přemílají sice již stokrát řečené, ale dokážou to zamotat do velmi příjemného obalu. Australští PSYCROPTIC jsou přesně tou kapelou, která splňuje všechny dnešní požadavky pro úspěch. Jsou zdatnými muzikanty, umí se pohybovat hned v několika stylech najednou (death, thrash, hard core ani melodický death metal nejsou problémem). Jejich svět je otevřený, svěží a mladý. Stejně jako internetová síť. Zpěvák si také nebere servítky a klidně štěká celý jeden song v kuse. Pak zazní „španělka“, bubínky, pohoda a klídek.

Celé album je neskutečně pestré, vyprodukované až k dokonalosti. Nálad a pocitů je možno slyšet během jedné skladby tolik, že by s tím některé kapely vystačily po celou dobu své existence. Moderní je i obal, snad převzatý z nějaké východní symboliky. Všechno do sebe zapadá s až nebezpečnou přesností. Až potud se zdá být vše v absolutním pořádku. Nějak si tedy ani neumím zdůvodnit, proč mě celé tohle skvělé řemeslo vůbec nebaví? Na jednu stranu oceňuji neotřelé nápady a svěží dech, ale nějak pořád nechápu, cože je na téhle smečce tolik zajímavé? Progresivitou se dnes už asi může nazvat cokoliv, ale já pořád marně pátrám po tom, co bych si měl vlastně z „Psycroptic“ pamatovat? Album se samozřejmě velmi příjemně poslouchá, je svým způsobem i poměrně tlačící, jen pro mě postrádá nějaký záchytný bod, kus krvavého masa, do kterého bych se chtěl zakousnout.

Doporučuji tak desku všem mladým, krásným a šikovným metalistům, kteří se dostali k tvrdému kovu až někdy kolem přelomu století. Těm bude určitě vyhovovat, užijí si ho a pokud budou obdařeni pisatelským nadšením, tak zajisté dodají i nějakou tu velmi nadšenou recenzi. Pro mě a mé postarší kamarády se ale jedná bohužel jen o další produkt ze supermarketu, který sice dosahuje velmi vysokých kvalit, jen jej kapele jednoduše nevěřím. Pro to, abych si nahrávku užil, potřebuji, aby mě recenzovaná smečka dostala do nálady, strhla mě s sebou, umrtvila mě a znehybnila alespoň na nějakou dobu poslechu. To se zde bohužel neděje. Mám raději syrové maso, čerstvě vytažené z jatek, případně náležitě uleželé a páchnoucí morbiditou. Tady dostávám jen úhledný balíček „dokonalého kousku“ čehosi, co je napuštěno vodou a opatřeno veškerými nutnými informacemi na plastikovém obalu. S politováním musím také dodat, že po nějaké době jsem byl vždy na pana zpěváka doslova alergický.

Marně se snažím dostat „Psycroptic“ do hlavy. Samozřejmě, pokud se oprostím od svého subjektivního a zajisté asi tentokrát neoblíbeného názoru, leží přede mnou deska, kterou budou fanoušci milovat. Deathová klasika je zde doplněna progresivními prvky, zvuk je dokonalý, produkce taktéž. Současnost si to žádá a časy, kdy měl někoho metal ještě šokovat a drásat, jsou asi již navěky v propadlišti dějin. Chápu to. Pokud bych byl od malička napojen na všemocnou síť a znal vše jen přes obrazovku svého počítače, asi bych hodnotil o hodně výše. Bohudík jsem ještě zažil roky, kdy nebylo všechno tolik plytké a předvídatelné. Fanouškům budiž přáno a já si raději zalezu zpátky do svého hrobu. Zavřu za sebou poklop a nechám si zdát o jiných kapelách. PSYCROPTIC v podstatě nahráli dokonalou desku dnešní doby, která mě ale vůbec nebaví.

Asphyx says:

The album is very good for listening, it is quite energetic in this way, but I¨m missing a clue, a piece of bloody meat, that I would like to bite. I try to get "Psycroptic" in my head, with no effect. The classic is completed with progressive elements, the sound is perfect, the production also. But I have to say that I'm always allergic to Mr. singer after time. The fans will be satisfied and I prefer to go back to my grave. I close the hatch and let me dream about other bands. PSYCROPTIC recorded the perfect album in fact, but I don't like it.

Seznam skladeb:

1. Echoes to Come
2. Ending
3. A Soul Once Lost
4. Cold
5. Setting the Skies Ablaze
6. Ideals That Won't Surrender
7. Sentence of Immortality
8. The World Discarded
9. Endless Wandering

Čas: 37:45

Sestava/band:

Jason Peppiatt – Vocals

Cameron Grant - Bass

Joe Haley - Guitars

Dave Haley - Drums

https://www.facebook.com/psycroptic

http://www.indiemerch.com/psycroptic/

https://www.youtube.com/user/psycroptic

https://twitter.com/psycroptic

http://prostheticrecords.com/