Celá série mých vzpomínek,
zážitků a příběhů vznikla víceméně na popud přátel, rodiny a kamarádů. Už
nějaký ten čas (přesněji přes tři roky) píši o muzice. Nejsem kritikem, ani hudebním
znalcem. Spíš nechávám na sebe jednotlivé desky i koncerty působit a pak se
snažím popsat, co se mnou dělají. Je to
řehole, za kterou vám nikdo nic nedá. Občas sice přistane nějaké to CD u mě ve
schránce, sem tam mi někdo poklepe po ramenou, ale jinak z toho mám „jen“
dobrý pocit. Nejpříjemnější je, když mě někdo, ať už po internetu nebo osobně osloví a vyjádří podporu. To mi pak začnou kmitat prsty na klávesnici
ještě rychleji. Problém je jediný, je jím čas. Mám rodinu, chodím do práce a
snažím se ještě pořádně protáhnout svoje tělo u sportu. Právě možná proto
usedám ke vzpomínkovým příběhům teď, o dovolené, kdy je trošku víc klidu.
Vždycky, když jsem chodil už
od mládí do hospody a povídal různé příběhy, kolikrát zaznělo, že bych to
měl všechno jednou sepsat. Neměl jsem na to odvahu. Jsem přeci jen spíš
opatrnější, zase tolik jsem si nevěřil. Jenže zdá se, že čas nakonec uzrál.
Dost často teď z nějakého mě neznámého důvodu pořád vzpomínám. Jedu třeba
tramvají a před obličejem se mi začnou odehrávat dávno zažité příběhy.
Chodím pak po ulici a směji se jak duševně chorý, jindy mi je zase skoro do breku. Potkávám znovu své
kamarády z dob, kdy ještě měli vlasy, znovu držím za ruce holky, které
tenkrát byly krásné, jako černé víly. Je na čase se pokusit to všechno nějak
sepsat. Nebudu to dál zdržovat, jdeme na
to! Čeká vás dlouhá smršť různých postřehů na pokračování. A to jak
z minulosti, tak sem tam nějaký ten pohled na současnost. Jsem stárnoucí,
už poměrně šedivý metalista, který se už asi nikdy nezmění. Jsem pevný ve svých
zásadách a možná budu v některých oblastech příliš neomalený, neotesaný,
možná dokonce hrubý. Život je ale takový a nebudeme si nalhávat, že jsou
rockeři jemnými kavárenskými povaleči pojídajícími růžové dortíky.
Slyšte tedy poskládané
střípky o starých časech, kdy byla džínová bunda povinností a dlouhý vlas
výrazem rebelie. Byla to samozřejmě krásná doba, protože jsme byli mladí,
šílení a neměli jsme žádné starosti. Doufám, že se vám budou Příběhy mrtvého
muže líbit. Všechno samozřejmě nemusí být už úplně pravda, ne vše jsem zažil já
osobně, ale záměrně jsem vybíral zážitky, které podle mě stály za to zvěčnit.
Přeji příjemné počtení…zítra se sejdeme zde, na stejném místě, s prvním příběhem.
Vize je taková, že každou
neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (levý sloupec na stránkách):
Na
čele se mi začaly srážet krystalky soli. Ta bolest mě provázela už příliš
dlouho. Na břiše, tam kde normálně nosí člověk pár faldů, se mi vytvořila
obrovská boule. Doktoři nasadili (jak jinak) tuny antibiotik a všechno
zlehčovali se slovy, že se to vstřebá. Teď tu ležím již několikátý den, zmítám se
někde mezi blouzněním a realitou. Ten hnis, obsažený v mém cizopasníkovi,
pomalu proniká do tkání mého těla. Hniju za živa, stejně jako stovky dalších,
zasažených morem špinavého death metalu. Pak přichází konečně uvolnění. Vřed,
plný hnisu a rozkládajících se vzpomínek na tmu, náhle praská a po prsou se mi
rozlézají v podivných kreacích stovky červů, brouků a jakýchsi hlodavců
s korálkovitýma očima. KATECHON.
Nákaza, epidemie pocházející z Norska. Tentokrát s druhým
dlouhohrajícím albem „Coronation“. A opět bylo při pitvě zjištěno, že všichni
postižení poslouchali právě tyhle rouhače.
Když
mě našli, hezky rozkládajícího a zahnívajícího, přemýšleli, proč mám i přes to
nekonečné utrpení na tváři úsměv. Vedly se sáhodlouhé disputace, vědci se
přeli, moje fotky obletěly svět. Nikdo na to nepřišel a já jsem si své
tajemství vzal na onen svět. Přitom je to tak jednoduché. Když jsem byl požírán
sám sebou, neustále jsem poslouchal novinku KATECHON. Je to zvláštní album. Svým způsobem neprostupné, nehezké,
zákeřné. Dokážu pochopit, že odradí nejednoho člena řádu old school death
metalu. Může vadit blackový přístup nebo absolutní underground, kdy je problém
o kapele vůbec něco zjistit, ale kvalita nakonec stejně vyplave na povrch.
Příznivci atmosférických věcí, milovníci temných zákoutí, vyznavači rozvážných
doomových melodií, všichni by měli být na pozoru. Odehrává se tady totiž přesně
ten typ obřadu, který by měl naplnit a ukojit všechny strávníky, toužící po
kouskách zahnívajícího masa.
Kapela
ctí všechny nepsaná pravidla rouhání, s ničím se moc nemaže a i když jsou
motivy jednotlivých songů poměrně jednoduché, ničemu to příliš nevadí.
Přirovnal bych to k nějaké temné mantře, neustále opakované dokola, až ji
bezmezně uvěříte. Nemám proti podobnému způsobu skládání žádných námitek.
Techničtěji naladění posluchači se sice asi budou poměrně nudit, ale zase
nahrávka přiláká spoustu černokněžníků. Černobílý obal, jak vystřižený
z okultních knih, zvuk, zastřený jako mlha na blatech a vokál nesmrtelné
hydry. Je sice pravda, že deska ztrácí na konci (opět) trošku dech, ale to může
být jen můj pocit. Celkově jinak drží vše pohromadě, stejně jako víra
v negaci Boha. Svíce opět stojí v precizním pentagramu, kohout je
podříznut a celé téhle scenérii vévodí kozlí hlava. Pánové a dámy, připraveni
na sabat, jsou pod kutnami nazí, aby se mohli v případě potřeby ihned
věnovat orgiím určeným k velebení samotného Belzebuba. Z otevřených oken
dovnitř proniká zkažený vzduch stejného složení jako je v zákristii. Padlí
kněží znovu ožívají a radí svým následníkům.
Norští
death black metalisté se svým druhým albem pokračují přesně tam, kde minule
přestali. Jejich hudba je plná rouhání, špíny a tmy. U podobných alb je
důležité, aby dokázaly navodit absolutní pocit zmaru, strachu a nekonečna. KATECHON se to povedlo na výbornou.
Procházím spolu s kapelou temnými chodbami opuštěného kostela, účastním se
spirituálních seancí a obětuji samotnému Satanovi. Nahrávka je velmi uvěřitelná
a připomíná nějakou hodně zlou modlitbu. Zavřete okna i dveře, přichází
Belzebub! Svět nikdy nebyl tak zlý, temný a ošklivý, jako na „Coronation“. Jsme jenom prach ve
vesmíru, jsme ubozí tvorové, jsme prokletí. Black deathová deska s jasnou
definicí zla! Velmi dobře!
Asphyx says:
This
death black metal band from Norway continues with this album exactly where the
previous album ended. Their music is full of cursing, dirt and darkness. With
this type of album it´s important to incite an absolute feel of ruin, fear and
infinity. The KATECHON did it exactly right! With this band I´m walking through
dark hallways of deserted church and I´m participating spiritual séances and
I´m sacrificing myself to the Satan. The record is very real and believable and
it remains some kind of evil prayer. Close your windows and doors because there
is the Beelzebub coming! The world has never been so cruel, dark and ugly as it
is on “CORONATION”. We are just a dust in the universe, we are small creatures
and we are accursed. Black death metal album with a clear definition of the
evil. Very good!
Seznam skladeb:
1. Desolation
2. Noble Men
3. Humanity Diseased
4. Asylum
5. Days in Delirium
6. Shroud of Death
7. Death Is King
8. Coronation
Marně
se snažím dostat ven. Ťukám zběsile na víko od rakve, jsem zasypán několika
tunami hlíny, zmítám se v bezmocných křečích. Donutili mě si vykopat
vlastní hrob, prý abych poznal, jaké to je. Smál jsem se a nevěřícně kroutil
hlavou. Jenže to mysleli vážně. Teď mi dochází dech a pomalu se připravuji na
konec. Hlavou mi neproudí žádné vzpomínky, nepromítám si celý život jako ve
filmech. Jen křičím, nadávám, umírám se zlobou na rtech. Náhle mi probleskne
v mozku nějaké zvláštní světlo, asi to, jak o něm všichni neustále hovoří
a pak už cítím jenom tmu. Vystupuji z té dubové bedny a vcházím polehoučku
na onen svět. Teď už mě nic nebolí a mimo strachu se v mé mysli rozlévá
jen samý adrenalin. Jsem to ještě já nebo už jen můj stín? Těch otázek je
mnoho. Brzy na ně dostanu odpověď. Procházím dlouhou chodbou a ocitám se
v místnosti bez stropů. Jsem zde! V záhrobí. Potkávám znenadání mé
oblíbené deathaře CIANIDE a
rozmlouváme spolu beze slov. Říkají, že mají venku novou, zbrusu recyklovanou
nahrávku a že bych si ji měl jako správný fanoušek poslechnout. Někdo přináší
CD a zombie z vedlejší místnosti roztáčí kotouč na svých kostnatých
prstech. Stane se jeden z mnoha přeludů, který ten večer uvidím, a do tmy
zazní krásně plesnivé tóny kdysi ověřených postupů. Je mi krvavě na duši a moje
tělo začíná mokvat morbidní radostí.
CIANIDE milují starý death metal. Není divu,
vzešli z něj a stáli kdysi u jeho vzniku. Odkazy na DEATH, MASTER,
AUTOPSY, INCANTATION, FUNERUS lítají vzduchem, pod nohama se nám šíří sírový
kouř a mě je zase jednou krásně. Ano, tady v podzemních kobkách, mezi
kostlivci, pavučinami a polorozpadlými zbytky rakví je mi nejlépe. Zástupcům
chicagské školy (té dávné, z devadesátých let) zdá se také. Potřásám rukou
každému příchozímu, vítám jako dveřník všechny návštěvníky. Samá vybraná
společnost, se kterou vzpomínáme na všechny legendy, na dávné večírky, džínové
vesty, roztrhané a uválené dlouholetých používáním. Pro dnešní generaci
počítačových metalistů bude tahle hudba asi už příliš jednoduchá,
nevyumělkovaná a spoustu z nich odradí, ale věřte tomu, že když dáte téhle
šílenosti čas, zjistíte, že ve vaší krvi musí být někde geneticky zakódovaná.
Hraje se dle základních postupů. S nadšením, odporem ke všemu
křesťanskému. Zde, v tom nejhlubším undergroundu se kdysi zrodilo
zhudebněné zlo a nic na tom nemění desetiletí vývoje. Komíhám se mezi stíny, našlapuji
opatrně mezi poházené kosti, spínám ruce k rouhačské modlitbě.
Zástupy
nemrtvých se pomalu rozšiřují, připravuje se koncert všech malomocných.
V podzemí není náhle k hnutí. Není divu, legenda CIANIDE nevystupuje zase tolik často. Chvilka ladění, zachraplání
do mikrofonu a potom už jenom čisté, překapané hudební šílenství. Motám se mezi
tanečníky. Jsem jako krysa, hozená na střepy. Ječím, chrochtám blahem a ztrácím
se ve víru roztočených hřív. Je to divné, co říkáte? Nemrtví a mají vlasy.
Zvláštní, ale uvěřitelné. Vždyť tady se sešli všichni, kdo měli co do činění
s americkou větví death metalu. Jeden riff střídá druhý, po stěnách začíná
stékat hnis a z břicha mi vylézají celé chuchvalce červů. Krvelační,
rozkládající, stejně jako CIANIDE. Nakonec mě vyhrabali, očistili, zachránili.
Sedím teď na pokoji číslo 666 v pavilonu lehčích duševních případů. Prý
jsem vyděšený, pomačkaný a ušpiněný od hlíny mumlal něco o smrti, o nějakém
podzemním koncertě. Zírám do zdi, s potutelným úsměvem na tváři. Zuby se
pokouším rozvázat svěrací kazajku. Potřebuji vzduch. Stejně jednou uteču a
vrátím se. Musím, je to má přirozenost.
„Death, Doom and Destruction“ je
krásně morbidní vzpomínkou na staré death metalové časy. Jednotlivé songy mají
obrovskou sílu a musely být nahrávány v tom nejhlubším podzemí. Svět se
sice dneska točí už úplně jinak, ale pro nás pamětníky, se jedná o velmi
příjemný zážitek. Riffy jsou ostré jako katova sekyra, hlas vytažený odněkud
z močálu a atmosféra připomíná poslední odsouzencovy minuty před popravou.
Tenhle znovu nahraný výlet do historie se vydařil velmi dobře. Takhle nějak má
znít reálný, poctivý death metal. Plesnivě, krutě, morbidně. A teď už mě prosím
nechte, musím se zavřít do své kobky, obětovat temným silám a rouhat se bohům.
Budou mi k tomu hrát CIANIDE! Totální old school death metalový masakr. Obraťte
všechny kříže a vítejte v zemi nemrtvých! Totální kult!
Asphyx says:
„Death,Doom and
Destruction“ is a pretty nice morbid memory of old death metal times. Every
song is very powerfull and was recorded in the deepest underground. The world
is other today, but for us survivols this is a very pleasant experience. The
riffs are shark like axe, the voice coming from the marsh and the atmosphere
reminds the last convict´sminutes
before execution. This trip to the history succeeds very well. This is the
real, honest death metal. Rotten, cruel, morbid. And now, let me be, I close
myself to my cell, I will sacrifice to the dark forces and blaspheme against
Gods. And I will listen to CIANIDE! Total old school death metal massacre! Turn
all crosses and welcome in the land of Undeath! Total cult!
Seznam skladeb:
01 Rage War
02 This World Will Burn
03 Metal Never Bends
04 Envy And Hatred
05 The Power To Destroy
06 Salvation
07 Deadly Spawn
09 The Truth (Master Cover)
10 The Dying Truth '96
11 Rage War (Demo)
12 Metal Never Bends (Demo)
13 Envy And Hatred (Demo)
14 Deadly Spawn (Demo)
15 (We Are The) Doomed (Demo)
Sestava/band:
Drums – Andy Kuizin
Guitar, Backing Vocals – Jim Bresnahan, Scott Carroll
Stačilo
se nadechnout, natáhnout vzduch do plic. Pak už to přišlo samo. Zasáhlo to snad
každého. Jedna z nejhorších bakterií, které spatřily světlo světa. Sněť
slezinná neboli antrax. Nevím, který šílenec to pustil mezi lidi, ale
pravděpodobně chtěl skoncovat s člověčím pokolením. Podobných individuí
běhá po světě čím dál tím víc a my jsme tak zranitelní. Návod si stáhne na
internetu každý, kdo chce a pak už je to jen otázka času. Teď, když apokalypsa
vypukla, je to stejně už jedno. Do záhuby jsme se řítili dlouho, to jen proroci
byli považováni za blázny. Přežilo jen pár jedinců, v momentě úderu přežívajících
v podzemí. Chodívali se tam ukrýt před světlem, před zlobou i před nenávistnými
tvářemi současného divokého světa. Bývalo jim tam dobře, poslouchali si muziku,
diskutovali o věčnosti a nasávali stále novou hudbu. Nakonec, i přesto, že pro
ostatní byli podivní, se stali oni těmi vyvolenými. Budou budovat novou Zemi,
prý lepší a hezčí. Uvidíme. Já už to s nimi nezažiju, já jsem podlehl.
Ležím teď, se shnilým břichem a rozežranými plícemi v jedné opuštěné
uličce uprostřed našeho kdysi tak krásného města. A to jsem chtěl dolů, do
podzemí odnést jedno nové CD. Je na něm nápis MASS BURIAL. Jeho poslech připomíná právě účinky antraxu.
Emoce,
obrazy, nálady, způsobené vstřebáním různých CD, bývají někdy opravdu divoké.
Španělské MASS BURIAL jsem měl
možnost poznat už u jejich prvního alba „Of Carrion and Pestilence“. Již
tenkrát jsem měl divný pocit v dutině břišní. Pánové totiž hrají velmi
nakažlivě, s old schoolovým feelingem a dokážou mě svojí muzikou zcela
pohltit. Nejsem zrovna z těch, kdo by se nechali přesvědčit každou
plesnivinou, pečlivě si vybírám a na papír se dostanou jen recenze na ta alba,
o kterých si myslím, že stojí za zmínku. A to jak z hlediska černé
pochvaly, tak z negativních důvodů. MASS BURIAL uchopili staré, tisíckrát
prověřené postupy tím správně zahnilým způsobem. Na desce se nedočkáme slabých
míst, všechno je řádně a pečlivě urovnáno a přesto nepostrádá takový ten
rebelský nádech. Kapela vzešla z toho nejhlubšího podsvětí a působí
opravdu dojmem, jakoby se tam ukryla před nějakou apokalypsou. Zvuk je
dostatečně čitelný, přesto zahuhlaný, jako pavučiny, namotané na starých
kostech.
Na
albu se to sice doslova hemží odkazy na DISMEMBER, GRAVE, ENTOMBED, NIHILIST a
podobné smečky, ale je dodáván navíc obrovský pytel doslova napěchovaný tmou.
Tam, kde sází slavné vzory na energii a rychlost, tak přicházejí MASS BURIAL se zlem a temnotou. Líbí se
mi různé vyhrávky, mezihry, momentky, kdy se vládci podsvětí připravují na
smršť riffů. Bývám v těch chvílích napjatý, v očekávání něčeho
morbidního. Následně přichází ještě větší zlo, než jsem doufal a já si opět
říkám, kolik ještě v životě potkám kapel, které mě zasáhnou přímo do
srdce. Uléhám do své oblíbené dubové rakve s nadšením, nadějí
v budoucnost. Pokud budou na světě ještě podobné smečky, bude mi dobře a
bude za to stát o nich psát. Já moc dobře vím, že pro většinu dnešní death
metalové populace bude tento počin až příliš špinavý, nepřístupný, případně
staro-školsky obyčejný. Jenže já si nemůžu pomoc, moje uši i mysl jsou
nastaveny právě na podobné vykopávky. A co tak koukám kolem sebe, tak rozhodně
nebudu jediný.
MASS BURIAL se povedlo přenést ducha starých časů
do dnešních dnů. Jejich hudba je na novém albu velmi emotivní, shnilá, zákeřná
a zlá. Death metal v jejich podání otevírá staré hrobky, vyvolává duchy
zemřelých a působí na lidské tělo jako antrax. Hudba zde připomíná svět po
apokalypse. Odkazy na devadesátá léta minulého století, temnota a totálně
undergroundový přístup. To jsou MASS BURIAL. Španělská odpověď na nihilismus.
Morbidní nálada celé nahrávky působí značně autenticky. Zvedám ruce
k modlitbě, klaním se oltáři samotného Satana. Smrt, utrpení, válka.
Nezůstane po nás nic, jen prach a pár vzpomínek. Na tomhle albu naleznete vše
potřebné pro poslední dny člověka. Pomůže vám přejít na onen svět. Old school
death metal, který je pokrytý plísní. Hudba ze starých hrobek. Ozvěna ze
záhrobí. Kult!
Asphyx says:
The
MASS BURIAL accomplished to bring the ghost of the old days to these days.
Their new album is very emotional, foul, felonious and evil. Death metal as
they play it opens old tombs, calling ghosts of death people and it feels like
an anthrax to human body. This music is like the world after an apocalypse.
There are testaments of nineties of the last century, darkness and total
underground attitude. That is MASS BURIAL. It´s the Spanish answer to the
nihilism. A morbid mood of this record feels authentic. I´m reaching my hand to
the prayer, I´m bowing down to the altar of the Satan. Death, misery, war.
There is nothing after us, just a dust and some memories. You can find
everything you need for the last days on earth on this album. It would help you
to reach the other side. This is an old school death metal which is covered by
fungus. The music is from old tombs. The echo is from the beyond. Cult!
Seznam skladeb:
01.
Soul's Necrosis
02. Mortal Goregasm
03. Hang, Drowned and Quartered
04. Violent Regurgitation
05. Just Another Cenotaph
06. Macabre Entertainment
07. Crippling Bodies
08. Unit 731
09. Gangrene
10. It's a Zombie
Absces či hlíza je odborným označením pro
dutinu v těle vyplněnou hnisem. Jedná se o nepříjemný důsledek infekčních
onemocnění. Může být bolestivý, konzervativními prostředky je jen těžko léčitelný
a infekce z něj se může rozšířit po těle za vzniku sepse.
Jednou
jsem se s touhle nepříjemností setkal. Tedy, vlastně dvakrát. Poprvé, když
jsem se při stěhování škrábl a v jednom parném letním dni pak málem zemřel
na otravu krve. Podruhé to bylo o něco málo příjemnější. Pocity sice byly hodně
podobné, ale umíral jsem pouze imaginárně. Bylo to letos, když se mi do ruky
dostalo třetí dlouhohrající album dánských specialistů na hnilobu UNDERGANG. Ti se staví ke své práci
velmi poctivě, postaru, s pradávným nadšením, které je možno získat jen v opuštěných
hrobkách. Jejich hudba je zádumčivá, pomalu se hrnoucí kupředu. Připomíná
rolbu, tlačící před sebou nekompromisně tuny špíny a hnusu. Pokud jste fanoušky
i takových smeček, jako jsou třeba ROTTREVORE, DISMA, FUNEBRARUM, ABHORRENCE,
INCANTATION, ale i třeba OBITUARY, myslím, že byste mohli být zasaženi jako
já. Tohle je přesná trefa do
kornatějších srdcí všech fanoušků pomalé smrti.
Trojice
undergroundových válečníků se s tím moc nepáře. Nenajdete zde žádné
chvilky oddechu, budete celou dobu poslechu jakoby přidušení a životodárný
kyslík vám bude dávkován pouze v omezeném množství. Přežijete, ale mozek
bude navěky trvale poškozen. Tahle hudba se nedá vstřebávat postupně, po
jednotlivých skladbách, lepší je se usadit a potom se pokusit celé tohle sousto
sníst najednou. Určitě se několikrát budete dusit, nepůjde vám jednotlivé
kousky polykat a častokrát to budete chtít vzdát, ale věřte tomu, že na konci
na vás čeká rozhřešení. Pokud dojdete svého cíle, myslím, že už se vám nebude
chtít nikdy zpět. Přiznám se, že si při podobných záležitostech přijdu poněkud
zvláštně. Chvilku většinou sedím, dostávám jednotlivé skladby do sebe a pak mi
najednou něco zaklapne v hlavě. Je to jako perfektně naladěné uložení strojních
součástí. Náhle jsem prokletý a věrný kapele navěky. Tedy pokud se nezpronevěří
své práci a nevydá se cestou komerce. To ale v případě UNDERGANG rozhodně nehrozí.
Kopu
již patnáctý hrob v řadě a pořád se nemůžu dostat k samotnému jádru
smrti. Možná mi není dáno nebo není vhodné nastavení hvězd, ale ploužím se po
tomhle světě již dlouho dobu a bez výsledku. Pak náhle prokopnu víko dubové
rakve, v níž by měl být pohřbený kdysi padlý kněz. Z díry pode mnou
se vyhrne proud hnisající krve, smíchané s hlínou, tlejícím listím a
částečkami mrtvých brouků. Hřbitovem se rozlehne šílený řev, nemrtvý je
probuzen. Z hrobu vylézá, pomalu a s odpadávajícími kousky masa
z tváří, starý páter. Je šílený, zběsilý, stejně jako za svého života, kdy
hltal plnými doušky krev nevinných, i těch, co za ním přišli k modlitbě.
Podává mi svoji ruku a drží v ní CD „Døden
Læger Alle Sår“. „Jdi a šiř jméno Satanovo!“: pronese hlasem z onoho
světa a rozpadne se na nekonečné množství částic prachu. Stojím jako opařený,
zkamenělý strachem a album nesu domů jako tu největší svátost. Pokojem se náhle
rozléhají ty nejlibější tóny samotného podsvětí. Takhle nějak si představuji,
že se má dělat old school death metal.
UNDERGANG s největší pravděpodobností
nahráli letošní album na nějakém opuštěném dánském hřbitově. Tolik špíny,
hnisu, rouhání a energie jsem už hodně dlouho na jednom místě neslyšel. Album
je hodně kruté, připomíná exhumování starých hrobů a určitě udělá dobře každému
fanouškovi old school death metalu. Svět je při poslechu hodně těžké místo
k žití. Obloha se dotýká země, je černá a prší z ní krev. Zlo, které
se ukrývá v každém z nás, je náhle všude kolem a v kostelech se
otáčejí kříže do obrácené polohy. Dánové čerpají sílu snad v samotném
podsvětí. Album mě zcela pohltilo a přeneslo na onen svět. Věřte a budete po
zásluze potrestáni! Hoďte kamenem vy, kdo jste bez viny! Okultní death metalová
deska, která vyvolá všechny zlé duchy! Morbidní pozdrav ze záhrobí!
Asphyx says:
The
band UNDERGANG probably recorded this album at some old deserted Danish
graveyard. I haven´t heard his much of dirt, purulence, cursing and energy at
one album for a very long time. This album is very cruel and it feels like
exhumation of old graves and every fans of old school death metal is going to
be happy with this. The world is a very difficult place to live during listening
this album. The sky is touching the ground, it´s black and it´s raining blood.
The evil which is inside of every single one of us is suddenly outside and
crosses are turning upside down in churches. These Danish guys take energy from
the underworld. This album took me to the other side. Trust me, pearls before
swine. Whoever is without sin, cast the first stone! The occult death metal
album which calls all of the bad ghosts. The morbid greetings from the beyond.
Seznam skladeb:
1.Døden
Læger Alle Sa°r
2.Jomfrublodbad
3.Kronisk Betændelse i tarmene
4.Ad Ligbitum
5.Radbrækket
6.Lemlæstelsens Kunst
7.Kogt i Blod
8.Gravrust
9.Dødsfald
10. Det-Gør-Kun-Ondt-til-du-dør
Je
večer a mě začínají svrbět nohy. Žádají si svoji pravidelnou dávku běhu. Volá
mě les, stráně a čerstvý vzduch. Beru si boty, protahuji se a do pěti minut mě
pohlcují stromy. Smráká se. Stíny tančí mezi kmeny stromů a nad krajinou se
kumulují mraky. Vbíhám po lesní pěšině na jedno místo, kde se pokaždé cítím
podivně. Mám pocit, že mě někdo pozoruje. Otáčím se, připraven k případné
obraně a na pařezu se na mě zákeřně směje kočka. Má podivně plesnivý kožich a
žhnoucí uhlíky místo očí. Houští náhle zatahuje kolem cesty oponu a já jsem
uvězněn. „Proč rušíš náš klid?“: ozve
se ze tmy a já vyděšeně zaujímám postoj lovce. Nohy zapřené do jehličí a ruce
zvednuté s pěstmi před obličejem. Pak udeří blesk a mojí hlavou projede
šílená bolest. Najednou jsem jako v nějakém špatném hororu o několik
staletí zpět. Stojím na pradávném pohřebišti. Kočičí dáma už nesedí na pařezu,
ale na náhrobku, na kterém je kostrbatým písmem vyvedeno jméno SUPURATION. Všechno mi najednou zapadne
do sebe a rychle sundávám sluchátka s muzikou z uší, stejnojmenná
kapela mi totiž dělala společnost při fyzickém trápení mého těla. Hudba zní
dál, odněkud z hlubin temného lesa.
Zážitky,
spojené s poslechem muziky bývají mnohdy prapodivné. SUPURATION byli pro mě až do dnešních dní spíše okrajovou
záležitostí. Věděl jsem o nich, dokonce jsem doma dohledal i nějaké demo
z devadesátých let, ale nikdy jsem tvorbu téhle party nijak nepřeceňoval.
Možná snad jen vynikající zásek z roku 1993 s názvem „The Cube“.
Kapela se několikrát odmlčela a přijde mi, že se nikam ani moc netlačila. O to
větší bylo moje překvapení. Nové album je plné deathových melodií ve stylu
DISMEMBER, MORBID ANGEL, GOREFEST, DEATH, MASTER, ENTOMBED, PESTILENCE,
ANTROPOMORPHIA, NECROPHAGIA ale i až heavy rockových postupů, známých třeba u
slavných BLACK SABBATH. SUPURATION zkrátka ctí klasické a tradiční postupy,
lehce ušpiněný zvuk a mocné doomové gradace. A to mi, jako milovníkovi starých
časů dělá velmi dobře na těle i duši. Pro okultně temné obřady je CD jako
dělané. Líbí se mi naléhavost, přijde mi, jakoby mě deska rozebírala postupně
na malé kousky. Zamotávám se do sítí chladných melodií, umírám opuštěn na lesní
pěšině. Rozmlouvám se svými předky. Tady si na své přijdou klidně i posluchači,
kteří vyrůstali hudebně někdy v osmdesátých letech.
Dotýkám
se rukou jednotlivých náhrobků. Čtu si nápisy mnohdy až legračních jmen,
odpočítávám podle dat, jak kdo dlouho žil. Klasická procházka po hřbitově,
rozjímání, stačilo by možná říct. Jen s tím rozdílem, že kolem téhle lesní
časové bubliny létají trysková letadla a sviští internetové sítě. Jsem uzavřen
v meziprostoru, někde za oponou. Rozmlouvám v nekonečných debatách se
všemi živými i neživými tvory. Bloumám uličkami starodávného pohřebiště. Dnes
už je vše zarostlé a zapomenuté, ale tenkrát to v těchto místech
neskutečně žilo. Stejně jako na nové desce SUPURATION.
Ty příběhy, které já i kapela vyprávíme, se v mnohém protínají. Jsou plné
tmy, napětí, krásy umírajícího slunce, vichru v korunách stromů i
nekonečné řady očí, které nejsou přiřazeny žádné živé bytosti. Najednou projede
šerým a zdánlivě spícím lesem světlo a já se probouzím. Celou dobu jsem ležel
v mechu, se sluchátky na uších. Chvíli přemýšlím, co je pravda a co sen a
nakonec usedám do trávy. Potřebuji si to všechno srovnat v hlavě.
Protahuji se jako dobře vyspaný jedinec. Je mi krásně a mám dobrý pocit
z toho, že temnota odešla. Naproti mně usedá černá kočka a mňoukavým
hlasem pronáší slova, která mi budou znít v hlavě asi nadosmrti: „Ještě jsme neskončili, ještě ne!“.
Utíkám domů rychlostí blesku a navždy měním trasu svých běžeckých toulek.
Francouzští
death doomaři SUPURATION mě hned
prvními tóny své nové desky přenesli do světa stínů. Mám rád klasiku a té se mi
zde dostává vrchovatě. Tradiční postupy jsou doslova načichlé špínou, zlem a
tajemnem. Při poslechu si přijdu jako při nějaké hodně temné noční můře. Moje
mysl se spolu s kapelou zmítá na onom světě. Okultní, spiritistická
atmosféra je cítit na každém kroku. Připravte oltáře k dnešní oběti! Dnes
se budeme se SUPURATION modlit za pravý nefalšovaný death doom metal! Obloha je
černá jako roucho na rakvích. Mocné melodie, naléhavý hlas, tepající bicí.
Dohromady pak krvavý diamant, pečlivě opracovaný k samotné dokonalosti.
Podobná hudba mi koluje v krvi a jak známo, krev jen tak nevyměníš.
Vynikající deska s atmosférou starých hřbitovů! Legendární kapela nahrála
opět skvělé album!
Asphyx says:
I
have been brought to the world of shadows by first tones of the French death
doom band SUPURATION. I like classic and this album has enough of it. The
traditional steps are full of dirt, evil and deepness. When I listen to this I
feel like I have a nightmare. My mind is with this band on the other side.
Occult, spiritual atmosphere is smellable on every single step. Prepare the
altars for today´s sacrifices. Today we are praying with SUURATION for the real
death doom metal! The sky is black like a garment on coffins. Powerful
melodies, emergent voice, beating drums. This bloody diamante is carefully
wrought to the perfection. This kind of music is inside my blood stream and as
you know blood is not something you can change. This is an excellent album with
old day’s graveyards atmosphere. The legendary band recorded a great album,
again!
Seznam skladeb:
1. Avoid the
Contamination
2.
Tales From the Crematory
3.
Suffocate Through Asphyxia
4.
Suppurated
5.
Hypertrophy / Sordid and Outrageous Emanations
6.
Sultry Obsession
7.
Reveries of a Bloated Cadaver
8.
Ephemeral Paradise
9.
Shattered
10.
The Beast
11.
Among the Living
Čas: 48:10
Sestava/band:
Ludovic
Loez : Chant, guitare et compositeur principal
Už
jsem v těchto místech nebyl pěkně dlouho. Je léto, dovolená a bylo na čase
se podívat do míst, kde jsem se proháněl jako mladý capart. Bloumám lesními
pěšinami a ze všech stran na mě doráží vzpomínky. Vzal jsem si s sebou
sluchátka, s nápadem, že dojdu do klidu lesa, uložím své tělo do trávy a
zkusím relaxovat. Objevuji jednu mýtinku, u kraje rašeliniště a uléhám.
V hlavě mi to scvakne a najednou mi je dvanáct let a s kamarády se
brodíme močálem. Je to obrovská sranda, navzájem se strašíme psem Baskervilským
a je nám nejlíp na celém světě. V uších mi zní noví britští ECTOVOID (jak vkusné!) a já se propadám
do bažiny. Kluci se mi snaží pomoct, ale hlubina mě stahuje víc a víc do svého
světa. Zachvátí mě neskutečný strach, sevře se hrdlo a mám pocit, jako bych se
začínal rozkládat. I po těch letech, kdy se zdálo, že vše je zapomenuto,
všechno náhle vyvěrá na povrch a je hmatatelné jako v čase mého dětství.
Tenkrát mě zachránil ten největší sígr ze vsi, on jediný nepropadl panice a
podal mi větev. Pak všichni táhli najednou a mě zbylo jen několik nočních můr.
A potom ještě někde v zadu v hlavě zakopané vzpomínky, které díky
právě slyšené kapele, spolu s místem odpočinku, vyvanuly na povrch.
Máme tu
co do činění s poctivým, velmi hnilobným death metalem, pro procházky
močálem více než vhodným. Jako děti jsme občas viděli kostru uhynulé srnky, přejetou
kočku, ježka nebo roztrhaného zajíce, ale člověka nikoliv. Ve vsi se sice
povídalo, že někdy po válce tam Češi nahnali pár Němců, kterým se chtěli
pomstít za léta křivdy, ale to se nikdy nepotvrdilo. I když, kdopak ví? ECTOVOID pokládají podobné, zastřeně
morbidní otázky, preludují převážně v pomalejším tempu, naléhají, opakují
jednotlivé motivy, aby navodili atmosféru podobnou převalující se ranní mlze na
blatech. Z tůní na mě najednou hledí oči utopenců, na pahýlech stromů visí
poslední zbytky oblečení v bažinách pohlcených nebožáků. Na pevné ostrůvky
usedají krkavci a trpělivě čekají, co jim vydá hlubina za dobroty. Koloběh
přírody je někdy pěkně krutý, ale rozhodně nepostrádá určité kouzlo nekonečna.
Britové moc dobře vědí, jak podobné zážitky zhudebnit a zhmotnit do
jednotlivých skladeb.
Ležím
v trávě a cítím, jak mi ze země proudí do těla životodárná energie. Bažiny
člověka vysávají, ale tady, s pevnou půdou pod nohama se cítím bezpečně.
Muzika mě sice zcela pohlcuje, prostupuje mým tělem a navozuje mi znovu zážitky
spojené s prožitým zápasem o holý život, ale strach už nemám. Nemůže za to
ani tak hudba, ta je svým způsobem dokonalá, ale spíš léto, slunce a teplo,
které mě doslova objímá. Budu se muset do stejných míst vydat na podzim. Pak si
tuhle poctu svému dětství a devadesátým death metalovým létům užiju o hodně
více. To propojení novinky ECTOVOID
a sychravého počasí je vskutku až podivuhodné. Na album jsem dostával už
v létě největší chuť za deště, v mlze a dusnu, kdy začínaly všechny
živé tkáně automaticky hnít. Navěky budu mít tuhle kapelu i desku spojené
v jeden nezapomenutelný zážitek. Vím, že se jedná „jen“ o další mladou
smečku, drtící poctivý smrtící kov hezky postaru, ale to mi nijak nebrání
v tom, si všechno náležitě užít.
ECTOVOID museli letošní album nahrávat někde
v bažinách, plných zahnívajících mrtvol. Při poslechu úplně cítím zápach
staroby, plesniviny i poctivou death metalovou práci. Ploužím se močálem, topím
se v hlubinách, krvácím z otevřených ran. Američané mě svojí novinkou
zasáhli přímo do srdce. Devadesátá léta minulého století opět ožívají
v plné síle. Doomová nálada, prašivé zvuky a vokál, připomínající samotnou
smrt. To jsou současní ECTOVOID. Nekompromisní, zákeřní jako nějaká infekce. Nad
bažinami se zase válí mlha, vzduch je těžký a konec v nedohlednu. Pokud
vás tohle album chytne, tak už vás nikdy nepustí. Naopak, zaryje se vám hluboko
do paměti a vypálí do hlavy nápis ECTOVOID.
Buďte ve střehu, protože tady se hraje prvotřídní undergroundový old school
death metal! Pořádně mokvající nahrávka!
Asphyx says:
The ECTOVOID must have recorded
this album in swamps full of putrescent corpses. When I listen this album I
feel the smell of old-age, moldiness and a real death metal work. I´m crawling
in a swale, I´m drowning in depths and I´m bleeding from open wounds. This
American people hit me right in my heart. The nineties of the last century are
back full strength. A doom mood, mangy sounds and vocals reminiscent of the
death itself. That is nowadays ECTOVOID. They are peremptory, felonious like
some kind of infection. There is a fog beyond the swamp, the air is thick and
heavy and the end is far away. If this album caught you, it would never let go.
Conversely, it would dig itself in your memory and it would burn a sign
ECTOVOID inside of your head. Be alert because this is the first class
underground old school death metal. It´s weeping album.
Seznam skladeb:
1. Obscure
Altars
2. Visions Of Reflective Decay
3. Mental Netherworlds
4. Precipice Of Absolute Chaos
5. Rituals Of Hallucination
6. The Expanse Between Slumber And Death
7. A Prisoner Of Paradox
8. Spawned From Unending Mystery
Otevírám
vrátka, doslova prorostlá břečťanem. Tady někde by to mělo
být. Cesta do hor mi chvilku trvala, přeci jen, musel jsem
vystoupat několik kilometrů. Na uších nová deska SKELETAL
REMAINS
a v batohu vzpomínky. Konečně jsem se dočkal. Procházím
neupravenými cestami jednoho nejmenovaného hřbitova v pohraničí,
ze zdí se na mě smějí náboženské motivy a čtu si na
náhrobcích německá jména. Pohnutá historie vesničky posazené
kousek od hranic jako by byla vepsaná do puklin opuštěných hrobů.
Jsem tu sám, jen s několika brouky s příznačným jménem
hrobařík, kteří mi dělají společnost. Je to jako z nějakého
polozapomenutého románu. Zastrčený úplně vzadu, u zdi,
zchátralý a lehce nahnutý doprava je náhrobek se jménem Death
metal. Je na něm náhle (při dalším puštěném songu) napsáno
moje jméno. Doslova září do pološera. Na víku hrobky leží
lebka a pod ní nové CD „Condemned to Misery“. Ježíš,
zavěšený nad celou touhle lehce strašidelnou scenérií má
shovívavou tvář a blaženě se usmívá.
Do
mozku mi duní nejnesvětější plesnivý old school death metal a
já vzpomínám, jak jsem se v okolí jako malý kluk proháněl
na kole. V končící pubertě pak, když jsem potkal metal,
jsem si dával do hlavy postupně takové smečky jako OBITUARY,
PESTILENCE, MASTER, DEATH, MORGOTH a spoustu dalších kapel, které
mě ovlivnili na celý život. SKELETAL
REMAINS
mě dokázali vrátit v čase již svoji prvotinou „Beyond the
Flesh“ (2012). Dokonce mě přesvědčili natolik, že jsem se
vydal do Prahy
na jejich koncert. Pánové umí navodit atmosféru devadesátých
let vskutku velmi uvěřitelně. Letos je to sice lehce slabší a
ten prvotní „šok“ a nadšení po čase lehce opadlo, ale pořád
se v tom obrovském retro boomu jedná o kapelu, která
vystihuje ducha doby jako jedna z nejlepších. Líbí se mi jak
plesnivý zvuk, tak práce s náladami. Oceňuji thrashové vsuvky ve
stylu DEMOLITION HAMMER i naléhavý vokál položený někde mezi
Johna Tardyho z OBITUARY a Martina van Drunena z ASPHYX.
Letos
mi to „prolomení“ ledů mezi mnou a kapelou trvalo poněkud déle
než na minulé desce. Zpočátku jsem byl dokonce lehce zklamaný.
Jednotlivé songy mi přijdou totiž navzájem velmi podobné a není
to také „už taková šleha a šok“ jako při prvotině.
Tentokrát si to u mě museli pánové z Kalifornie více
oddřít. Pokud bych pak měl srovnat s letošním „revivalem
DEATH“, kapelou GRUESOME,
tak ti o kousek před SKELETAL REMAINS vedou. Vím, nedá se to moc
srovnávat, ale já vnímám „Condemned
to Misery“
spíše „jen“ jako pokrm pro pravověrné old school maniaky.
Ostatní tentokrát asi zůstanou nezasaženi. To u předešlé desky
nenastávalo, ten „přesah“ i mimo „styl“ byl patrný a
zasáhl i nejednoho nadšence do jiných stylů (byla
přesvědčivější). Více ale samozřejmě ukáže čas. Berte mou
lehkou kritiku spíše jako malý povzdech, prvotina mě totiž
opravdu hodně zasáhla. Věnujme se ale raději tomu příjemnému,
co nás na letošní desce čeká a nemine, pak si vše lépe
užijeme, co říkáte? Osobně mi stačí zavřít oči, usednout na
lavičku z dubových prken, která zde na hřbitově přežila
snad staletí a ten návrat do minulosti si užívám plnými doušky.
SKELETAL
REMAINS
na své druhé desce pokračují ve svém old schoolovém ataku.
Novinka nepostrádá energii, sílu a plesnivinu starých časů.
Předešlé album se mi líbilo o trošku více, ale přesto si
letošní zásek hodně užívám. Devadesátá léta opět ožívají,
hroby se znovu otvírají a náhrobky jsou nakloněny na stranu zla.
Obraťte všechny kříže a exhumujte poctivý reálný death metal!
SKELETAL REMAINS se to povedlo a letos nám přinášejí další
pytel pořádně prohnilých kostí. Duch dávných časů se vznáší
všude, kolem chodí dáma s kosou a Satan se musí usmívat
radostí. Album je povinností pro všechny pravověrné vyznavače
smrti! Vivat SKELETAL REMAINS, vivat OLD SCHOOL DEATH METAL! Velmi
dobré album!
Asphyx
says:
SKELETALREMAINScontinue
with theirold
schoolattack
on their second album.
The news
doesn't
missenergy,
strengthandmusty
of old
times.
PreviousalbumI
likeda
little more,
but
I enjoy this year's record still and all much.
The
90thcome
to lifeagain,thegraves
are openingandheadstonesare
tiltedto
the sideof
evil.
Turn all
crossesandexhume
thehonestrealdeath
metal!
SKELETALREMAINSdid
it andtheybring
usother
bag
of prettyrottenbones.Spirit
of long-ago timesis
billowingeverywhere,
a
ladywith
a scythe is walking aroundandSatanmustsmile.
The
albumis
a must forallfans
oforthodoxdeath!SKELETALREMAINSVivat,
VivatOLDSCHOOLDEATHMETAL!
Verygood
album!
