Příběh
– Hurá na Wroclaw!
Začalo to vlastně úplně
nevinně. To takhle jednou přijde Kytka, který hltal zahraniční metalové
časopisy, že prý v sousedním Polsku letí jedna hodně ostrá kapela se
jménem VADER. Nikomu to nic sice neříkalo, ale pak dorazí Mára z Prahy a
říká, že tamní kluci o téhle skupině také mluvili a že prý je vynikající. A
protože, jak bylo v té době v Mladé Boleslavi zvykem, co přišlo
z hlavního města, bylo dobré (tedy, co se týká muziky), začal se
v našich hlavách rodit šílený plán. Kytka totiž někde vyčetl, že by se
v létě měl konat koncert v Polsku, přímo ve Wroclavi. A jak jsme byli
mladí a odhodlaní, vymyslelo se, že pojedeme vlakem, případně stopem. Přesně si
pamatuji, jak jsem hledal na mapě, kudy vedou koleje z Mladé Boleslavi až
do Polska a tvořil si imaginární plán cesty. Byla to opravdu dálka, museli jsme
přes Prahu a následně Ostravu, což se pro nás v té době rovnalo třídenní
akci.
Je pátek, léto - Páně 1990.
Kytka sbalil obrovský bágl, kde měl dle rad svého otce, starého trampa, všechno
pro přežití. „Ty vole, to se chystáš až
někam za Ural, ne?“: hrne si to k nám Prcalík a my se divíme, že nemá
s sebou nic. „Mě stačí peníze a
cigára, to je Polsko, tam je všechno levný“: dodává a my se s Kytkou a
Janou cítíme se svojí bagáží jako hrozný trapáci. Všichni máme spacáky, jídlo,
peníze a náš milý kamarád Kytka dokonce i stan a krabičku poslední záchrany. Co
prý, kdyby se něco stalo. Cestou na nádraží se rozhodne, že vzhledem
k nedostatku peněz, pojedeme do Ostravy stopem. Obracíme tedy směr na
opačnou stranu a už stojíme u krajnice, stopujeme a jsme odhodláni dobýt
Polsko.
„Ty
vole, ty lidi jsou neskutečný magoři“: zahlásí kousek za Hradcem
Králové Prcalík. Vždycky jsme nastrčili Janu dopředu, aby nám někdo zastavil.
Jenže pak jsme vylezli my a každý odjel. Tedy kromě jedné velmi staré paní,
v ještě starší škodovce, která nás vezla do Hradce celé odpoledne. „Tohle je na hovno“: vztekle za námi
hlaholí Kytka a dodává, že už nikam nejde, že má těžkej batoh a že se může na
nějaký VADER vysrat. Uleháme na chvilku v jednom parku, hned vedle
hřbitova, rozhodnuti, že celou cestu překonáme až v sobotu. Trošku mě to
děsí, ale když najednou vytáhne Prcalík Kytkovi z báglu domácí slivovici a
ptá se, copak to tu máme?, všechno je
najednou o hodně hezčí. Usínám na Janě, zabalený do nějaké staré hnusné deky,
kterou mezitím koupil Prcalík od místního skoro bezdomovce. Spacák mám celou
noc v batohu.
Probudím se někdy kolem páté
ráno, vytáhne mě sluníčko, které mi už nějakou dobu svítí přímo do očí. Vedle
mě močí Prcalík a neustále se mě ptá, jestli jsem něco s Janou měl. Ta
chrápe jako dřevorubec a já ani nelituji, že neměl. Najednou se ta naše
květinka probere, pronese něco o debilech a už zvrací hned vedle hřbitovní zdi.
Kytka ještě mžourá, ale když mu začneme všichni prohrabávat znovu batoh, je
hned na nohách a už si to valíme na výpadovku na Ostravu. Chvíli posíláme
stopovat Janu, ale na místní asi tolik nezabírá a tak se mávání na auta ujímám
já. A hele, ihned zastavuje dodávka, vyskakuje takový ten chlápek, na kterém
hned poznáte, že asi nebude moc na ženský a ptá se, kam jedeme. Najednou máme
asi největší štěstí, které nás každého kdy v životě potkalo. Musím sice
usednout vedle přiteplalého řidiče, ale zase jede až kousek od Wroclavi.
V hlavě nám radostně naskakují všechny ty peníze, které ušetříme a já
spoustu hodin hrdinně a neustále dokola odmítám úchylné návrhy našeho
dobrodince.
„Kdybys
mu podržel, mohl nás vzít i na oběd a kdybys mu ho vykouřil, možná by bylo i na
cigára“: drtí mě ještě nějakou dobu Prcalík, kterého jako
jediného kontrolovali na hranicích. Jeho vizáž značně připomínala Philthy
Animala z Motorhead a polští celníci asi měli své zkušenosti. Na jeho
hlášky tak raději nereaguji a chvíli se cítím jako Jana, která musí neustále
snášet naše přisprostlé narážky. V duchu se jí omlouvám a hledáme vlak.
Nalézáme a nastává problém s placením, protože jsme si blbci nevyměnili
zloté. Nakonec přemlouváme jednu Češku, která nám tím zachránila celý koncert a
asi i život. Pak chvilka ve vlaku, kde Prcalík exceluje se svojí imitací IRON
MAIDEN před několika místními metalisty. Najednou to jde jako po másle. Poláci
se ukážou být velmi dobrými hostiteli. Sice VADER neznají, ale jinak jsou
přesně naše krev. Jeden se sice začíná až moc ochomýtat kolem Jany, ale jsem tu
já, ochránce všech žen a po chvilce vysvětlování v ruštině a pokusy
v němčině Jacek jasně pochopí, že to je moje dívka (pro všechny případy).
Pijeme se svými novými
kamarády a ti nás nakonec doprovází až k takové větší hospodě, nad jejímž
jménem se nemůžeme s přeživšími kolegy dodnes shodnout. Někdo tvrdí, že to
bylo U Dvou Vran, Jana ale říká, že jsme byli hrozně opilí a jmenovalo se to
tam úplně jinak. Ano, byli jsme opilí, a taky unaveni šílenou cestou. Nakonec
volím tohle jméno, protože se mi líbí v současnosti nejvíc. Ona to byla spíš
taková sklepní nálevna, kde potkáváme (což jsme tehdy ještě nevěděli) Adama,
jinak bubeníka tamních polských válečníků HADES (budoucí LOST SOUL).
Ptá se, odkud jsme a když se dozví, že jsme přijeli až Čech a jakým způsobem,
je doslova u vytržení. Stává se naším průvodcem, rádcem a dobrodincem. Najednou
sedíme ve dvoře, pijeme docela dobré pivo a je nám hrozně fajn. Několikrát
přichází k našemu stolu i Peter s Krzysztofem (Docent), ale mají plné
ruce příprav koncertu a my tehdy stejně ještě ani netušili, že jsou to VADER.
Sestupujeme dolů do
obrovského sklepa (asi nějaký bývalý protiatomový kryt) a nejdřív to do nás
tlačí nějaká blacková kapela. Nic moc, říkám si a teprve až po letech zjišťuji,
že to byla budoucí legenda polského black metalu, CHRIST AGONY. Tenkrát se mi
vůbec nelíbili. A na několik let jsem na ně zapomněl. Jana křepčí
v předních řadách, má špičku, protože do ní naši polští přátelé neustále
lijí horem dolem vodku. Následují HADES, kteří na mě, jako na zapřisáhlého
thrashera působí jako neskutečný bordel. Opíjím se raději hned vedle pípy a
potkávám jednu Polku s krásným jménem Aleksandra, se kterou jsem strávil
loni dovolenou v rumunském městě Constanta v nemocnici. Je to na jiný
a velmi dlouhý příběh, ale jsem doslova konsternován, protože taková náhoda je
v podstatě statistickou chybou. Věší se mi na ramena a pak už jsme vlastně
celou dobu až do našeho odjezdu spolu.
VADER vystupují jako
předposlední, s tím jsem si jistý. Horší je to s poslední kapelou, na
té jsme se také s kamarády neshodli, je to ale jedno, protože jsme po
několika tónech byli raději nahoře na dvoře a vesele se družili s polským
podsvětím. Ale k VADER. Stejně, jako se kdysi z kazet zrodila má
láska ke Slayer, Motorhead a spoustě dalších kapel, ten večer mě uhranul poprvé
v životě death metal (i když notně šmrncnutý thrashem). Některé songy
z demonahrávek jsem slyšel v hlavě ještě snad půl roku po koncertě. Také
jsme dostali od našich hostitelů všichni kazety, několik triček a Jana asi
devět nabídek k sňatku. Koncert to byl vynikající, skákalo se, pařilo, sem
tam se někdo serval, prostě taková devadesátková klasika. Poláci byli pěkně
divocí fanoušci, ostří a šíleně opilí. Památeční masakr se navždy zaryl do mé
paměti a stal se na dlouhou dobu etalonem všech dalších vystoupení. To, co tam
Peter a jeho grupa předvedli, to jsme ještě nikdy předtím neslyšeli. Těžko
popisovat slovy, to se musí zažít.
Vím, že jsem totálně namol
všem vykládal, jak jsou super (to mi zůstalo dodnes) a objímal se snad
s každým. Prcalík s Kytkou si také sehnali slečny a Janu jsem nakonec
musel svěřit jedné pro mě tehdy starší polské paní (kolem 30 let). Moje
„staro-nová“ kamarádka Aleksandra si na mě rozložila svoje dlouhé blonďaté háro
a mě bylo opravdu moc příjemně. Dodnes vlastně ani nevím, jestli mezi námi něco
bylo. Byl jsem tak našrot, že bych si to stejně nepamatoval. Jisté ale je, že
se má jednodenní dívka druhý den šíleně tajemně tvářila. Ale třeba jsem byl jen
roztomilým spáčem. Kdo ví…
Bylo mi šestnáct, právě jsem
zažil jednu z největších opic v životě, ale v ruce jsem držel
kazetu „Morbid Reich“. Ležím na kamenném dvoře a pomalu se probouzím. Prý jsem
nechtěl jít spát dovnitř, že jsem jako indián a nedokážu usnout pod střechou.
Poláci to chápali, taky měli rádi filmy s Vinetouem. Potom jsem si přišel jako
v nějakém snu. Někdo přijel, naložil nás do dodávky, dovezl na nádraží a
já jen sledoval přes okno jména jako OSTRAVA, PRAHA, BOLESLAV. Chodím
v pravidelných intervalech zvracet na záchod a pobliju tak půlku naší
republiky i kus Polska. Jana se hrdě přidává, Kytka s Prclalíkem si
tisknou na prsou gramodesky a spí jako dvě jezulátka. Občas se proberou, krknou
si, něco zamumlají a já přemýšlím o své nové „lásce“, o VADER.
Náš první zahraniční výjezd
se vydařil, i když jsme jeli za velkou neznámou, s nejistým cílem.
Najednou stojím u nás před domem, líbám na rozloučenou Janu, která musí jít
spát ke Kytkovi. Vrátil se jí otec z vězení a není u nich zrovna bezpečno.
Usínám a spím snad několik dní v kuse. A do snů mi neustále dokola
pronikají různé střípky z naší mise, kousky skladeb z „Morbid Reich“ a
také Aleksandra. Tady už ale v plné parádě.
Za několik dní jsme na
panelech, na kterých se pravidelně scházíme, objektem závistivých pohledů
všech, co nejeli a naše příběhy ze země zaslíbené metalu začínají nabírat
košatosti bájných legend. Jsme za hvězdy a šíleně si to užíváme. Já neustále
dokola, až mě někteří posílají do prdele, básním o VADER.
Někde v těch časech se
zrodila moje další obrovská záliba a tou byla na dlouhou dobu návštěva
koncertů. Vyráželi jsme snad všude, kam to šlo a na co byly peníze. Objevili
jsme spoustu nových kapel, nových lidí, přátel, zrodila se hodně silná pouta.
První „cizí“ skupinou, cíleně viděnou v zahraničí, ale pro mě navěky budou
právě VADER.
Od tohoto příběhu uplynulo
dlouhých 25 let. Nedávno jsem navštívil koncert VADER v Brně (report zde). Celé turné
bylo věnováno právě prvním demonahrávkám. Když jsem tak stál v tom houfu
lidí pod pódiem, samozřejmě jsem se výletům do minulosti neubránil. Jakmile
VADER dohráli, hrnul jsem se k Peterovi, abych požádal o společnou fotku.
Moje prosba byla vyslyšena a já byl najednou zase šestnáctiletý týpek
s jiskrou v oku. Celou cestu z koncertu jsem pak na všechny své
kamarády vzpomínal a výsledek jste si dnes mohli přečíst. Děkuji za pozornost,
vážení a milí přátelé…
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
