Minirecenze/minireview - ARCHAIC THORN - In Desolate Magnificence (2015)

ARCHAIC THORN - In Desolate Magnificence
MCD 2015, Unholy Prophecies

Je na čase zase poskládat v kostnici lebky do úhledných hromad. Z obrovských košů trčí do prostoru stehenní kosti. Všude se vznáší tíživá atmosféra smutku. Nihilismus je všudepřítomný. Mnohokrát se ptáme, zde je možné hudbou vyjádřit smrt. Němečtí ARCHAIC THORN ji umí vystihnout pomocí svého starosvětského death metalu náladu opuštěných kobek velmi dobře. Ochutnávka v podobě MCD je krásnou pozvánkou do temných zákoutí, nekonečných chodeb a smutečních obřadních síní. Klasický, tradičně pojatý death metal, zabalený v blackovém rouchu, s až doom metalovými pocity. Všechna tato poselství umí němečtí rouhači předat s vervou sobě vlastní. Vezmou vás na výlet v čase až někam do osmdesátých a devadesátých let. Útočí na samou podstatu temného metalu. Postupy jsou sice jednoduché, poplatné hranému stylu, ale skladby působí velmi chytlavě a nebál bych se ani použít i slovo magicky.

Okultní obřad, uspořádaný u příležitosti velebení opuštěných hřbitovů. Ta hranice mezi naším a oním světem je natolik tenká, že připomíná záclonu upletenou z pavučin pavouků křižáků. K jejímu překročení dochází během celé doby poslechu. Velebme tvorbu starých dobrých POSSESSED, VENOM, ale i NECROS CHRISTOS, GRAVE MIASMA, DEAD CONGREGATION. ARCHAIC THORN si vzali od každého vzoru něco, prohnali to sítem z černoty, zakalili na kovadlinách smrti a vyvrhli mezi nás, nehodné. Pro poslech doporučuji zhasnout všechny světla, zapálit ohně a pustit do domu mráz. Jinak vás tohle album spálí na popel, v nějž se stejně jednou obrátíte. Špína, hniloba, zetlelé kousky kdysi živých tvorů, dlouhé stíny upředené z nicoty. Ruce, sepnuté ke zvrácené modlitbě. Jsme v očekávání příchodu rohatého mistra. Konečně nám ukáže svoji tvář a lahodný úsměv smrti. Už usedá na svůj trůn. Skloňte hlavy a slyšte slova archandělova. Chorály chladu, death metalu a prašiviny budou znít po celou dobu okultní seance.

ARCHAIC THORN mezi nás letos vypustili desku plnou špíny, zla a death metalu. Nihilismus je cítit z každého tónu. Album jako by bylo pokryto plesnivou vrstvou devadesátých let. Slyšíte také ty ozvěny ze záhrobí? Nahrávka působí spirituálně, smutně, okultně. Prašivina, zima, opuštěné staré kobky. Chlad, špína, temnota podzemních chodeb. Tohle všechno na novince naleznete. Ostré riffy, chorobný vokál a naléhavost. Cítíte tu zatuchlinu? Vítejte na old school death metalové a okultní seanci. Brána do pekla je otevřena! Tohle album bylo snad nahráno v nějaké opuštěné kostnici. Zapalte svíce, otevřete své černé duše a nechte hořet staré rituální knihy. Takhle nějak znějí chorály ze samotného záhrobí! Okultní, nihilistický death metal, který zabíjí tmou!

Asphyx says:

ARCHAIC THORN release this year among us an album full of dirt, evil and death metal. Nihilism is felt from every tone. The album is like to be covered with moldy layer of nineties. Can you hear the echoes from beyond? Recording acts spiritually, sadly, occult. Mange, cold, lonely old tomb. Cold, dirt, darkness of underground tunnels. All of this can you find on the new album. Sharp riffs, vocals and morbid urgency. Do you feel musty here? Welcome to the old school death metal and occult session. Gateway to hell is opened! This album was probably recorded in an lonely ossuary. Light the candles, open your black souls and let burn the old ritual books. So sound chorales from beyond! Occult, nihilistic death metal, that kills with darkness!

http://www.archaicthorn.de/
http://unholyprophecies.bandcamp.com/
https://soundcloud.com/archaic-thorn
http://unholyprophecies.com/

Recenze/review - MOURNING BELOVETH – Rust & Bone (2015)

MOURNING BELOVETH – Rust & Bone

CD 2015, Ván Records

Sleduji krůpěje ledové, pomalu tající vody, která se proplétá hustou sítí pavučiny. Takhle proti světlu, když kolem poletuje sníh a slunce o sobě dává na pár hodin vědět, vynikne hudba irských doomařů MOURNING BELOVETH nejlépe. Protéká mi pomalu mezi prsty, jsem na horách, stoupáme spolu na lehce zasněžený vrcholek. Ne, náhle to není jizerské pohoří, ale útesy nad mořem, někde v zeleném Irsku. Drsná hudba, zahraná s obrovským citem a naléhavostí. Opouštím tenhle svět, jsem mrakem, párou nad vřídlem, zvířetem toužícím po životodárném doušku vody. Zvuk, křišťálově průzračný, čistý, jako druhý vokál, který mě na živém vystoupení v Praze nedávno doslova uhranul. Dodává hudbě další, jinde netušený rozměr a dělá z téhle kapely originální těleso s neskutečným pnutím. Na novince funguje nejenom chemie mezi jednotlivými muzikanty, ale smutek se přenáší i na posluchače. Z okapu se uvolňuje další rampouch. Sedím na lavičce, prohlížím si čáru života na dlani a stávám se básníkem oprýskaných pískovcových skulptur. Z okna znějí dlouhé, nekonečně návykové skladby a já přemítám o nesmrtelnosti pozůstatků křišťálové námrazy.

Listí začíná zase pomalu tlít a mezi chumáči staré trávy raší pomalu nový život. Sledovali jste někdy zrychlený film o klíčení rostlin? Těch emocí, krásy, čistoty, smutku a stínů je v záběrech, stejně jako na novince, obrovské množství. Stačila první skladba, pár počátečních tonů a Irové mě spoutají svými melodiemi, stejně jako to dělá pavouk se svoji kořistí. Do žil mi také pronikl lehký, omamující jed v kombinaci klasického doomu, deathu a nálady irských planin. Smutním a vlastně ani nevím proč. Neumím se nad „Rust & Bone“ povznést a začít psát s nadhledem. Vlastně ani nechci, narušil bych tím až intimní zážitek, který spolu zažíváme. Potkávám ve snech krásné ženy, obtěžkané starostmi, vidím stále znovu dlouhé vrásky na jejich tvářích. Nevím ani proč, ale postupně zjišťuji, že stáří je vlastně krásné období. Moudré, vědoucí, pomíjivé. Lepím se nohama do čerstvé země, vzývám staré doomové pořádky (MY DYING BRIDE, OFFICIUM TRISTE, NOVEMBERS DOOM, SATURNUS, ATARAXIE, ANATHEMA, DOOM:VS a spoustu dalších tradicionalistů). V této společnosti je mi až krbově příjemně, dobře ji znám a připomíná mi setkání se starými přáteli. Neviděli jsme se spoustu let a po úvodní zdravici s úsměvem navazujeme zase rozhovor, na spoustu let přerušený. Čas náhle neexistuje. Zbyl jenom prach, černý, smutný prach.

Skladbu „Godether“, první zásek na desce, jsem měl možnost slyšet i naživo (report zde). Uvedl mě velmi mocně do říše snů. Na koncertě vynikl neskutečnou silou a z desky je to hodně podobné. V doom metalu by se neměly hodnotit počty riffů za minutu, ani technická zdatnost muzikantů, ale pocity, přenesené mezi posluchače. Já bych se s dovolením poklonil oběma vokalistům (dle rozhovoru s kapelou po koncertě má kytarista Frank vystudovaný zpěv). Právě přehrávané album je o emocích, o odcházejícím slunci, o skomírajícím plamenu svíčky. Nečekejte žádné novátorské postupy, ani moderní pojetí. Tady se sází ještě na poctivost, na základní melodii, na silný motiv. Pět dlouhých, perfektně propracovaných skladeb má pro mě až duševní rozměr. Schválně jsem album „testoval“ i na lidech, doomem a metalem nepolíbených a všichni bezezbytku tu energii a smutek cítili. Nahrávka je svým způsobem obyčejná, zpočátku možná nevýrazná, ale pokud se dostaví ta správná rozjímací nálada, neznám posledních pár týdnů lepší zážitek. Jemnou zvláštností, zajímavostí je, že nejvíc originální jsou MOURNING BEVOLETH právě v těch nejpomalejších chvílích, kdy si pohrávají s irskými motivy. Duše našich předků opravdu doslova v pokoji ožívají. Alespoň pro mě. Vznášejí se mezi peřím právě trhané oběti útočícího dravce. 

Novinka irských MOURNING BELOVETH mě doslova uhranula. Kombinace čistého a hrubého hlasu, smutných melodií a atmosféry opuštěných kostelů dělá z nahrávky hodně silné album. Z hudby cítím kus irských tradicí, dlouhých procházek opuštěnou přírodou, pomíjivosti a věčnosti. Kapela sází na poctivost, tradici, klasické postupy. Je to jen dobře. Deska obsahuje velké množství velmi zajímavých nápadů. Doporučuji dlouhé výlety s novinkou ve sluchátkách. Venku, v lesích, na horách, vynikne tato hudba nejlépe. Považuji „Rust & Bone“ za jedno z nejlepších letošních doomových alb. Doslova mě fascinuje schopnost kapely přenést emoce ze své muziky mezi posluchače. Nahrávka na mě působí velmi naléhavým, magickým dojmem. Je pro mě až osobní záležitostí. Čistá, průzračná, krásně smutná doom metalová deska, která dokázala rozervat mé srdce! Klaním se a děkuji!

Asphyx says:

The news of Irish MOURNING BELOVETH has bewitched me. The combination of clear and gruff voice, sad melodies and mood of lonely churches makes the album very strong. I feel the irish traditions, long walks through abandoned natur, transience and eternity from the music. The band bets on honesty, tradition, classic methods. And this is right. The recording is full of big number of interesting ideas. I recommend long trips with this news in headset. This music excels outsides in woods, in the mountains best. I think „Rust & Bone“ is one of the best doom albums this year.  I'm fascinated by the ability of the band to bring their emotions from the music among listeners. The record is urgent and magic. It's very personally for me. Clear, limpid, beautifully sad doom metal album, that ripped up my heard. I'm bowing down and thanks a lot.

Seznam skladeb:

1. Godether
2. Rust
3. The Mantle Tomb
4. Bone
5. A Terrible Beauty Is Born

Čas: 37:31

Sestava/band:

Darren Moore - Vocals Frank Brennan - Guitar/Vocals Pauric Gallagher - Guitar Brendan Roche - Bass Tim Johnson - Drums

https://www.facebook.com/MourningBelovethBand

http://www.mourningbeloveth.com/

http://www.van-gbr.de/

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvacátý – proč milujeme rock´n´roll

Příběh dvacátý – proč milujeme rock´n´roll

Na začátku byla rebelie. Chtěli jsme být jiní. Odlišní, nezařadit se do tupého stáda. S přibývajícím věkem je to čím dál tím těžší, přeci jen nás všechny semlela práce, rodina, povinnosti, ale svoboda se ukrývá v duši, jak praví jedno známé a otřepané přísloví. Neznám nic lepšího, než přijít z práce domů, natáhnout si svoje křečovými žílami opředené nohy nahoru a ohulit volume doprava. Možná je to muzikoterapie, možná jenom léčba hlukem. Je to vcelku jedno. Nic neřeším, relaxuji, jen se houpu na vlnách kytarových motivů. Tohle posluchačům jiných stylů nevysvětlíte, chybí jim ten prožitek, kus toho vzájemného setkání s kapelou.

Když jsme se v mládí ještě všichni dělili na metaláky, depešáky a diskofily, tak jsem každému na potkání vyprávěl, že nejvíc lahodí mému uchu právě kytary. Věkem jsem tohle tvrzení rozšířil na celou sestavu a nakonec dospěl k závěru, že mě nejvíc nabíjí rytmus. Proto taky nejvíc miluju smečky, kde zpívá baskytarista. Přijde mi totiž, že u nich hlas bývá „jen“ doplňkem k hudbě, nijak ji nenarušuje a nedráždí mě. Nemám rád ječivé hlasy (až na pár výjimek) a k smrti mě čím dál tím víc nudí různá preludia. Chci nakopat zadek, chci pořádnou skladbu, kus rozpoznatelného talentu a ne jen ekvilibristiku lidí, připomínajících mi spíše stroje, než živé bytosti. Proto navěky zůstanu a budu jednou pochován jako rocker. I když hodně extrémní.

Miluji vyprávění starých „big beaťáků“, sleduji retro pořady v televizi o hudbě od šedesátých do devadesátých let. Rád přehrabuji a znovu objevuji různé rockové skvosty. Jeden lidský život je asi na tenhle úkol příliš krátký, ale za pokus to stojí, co říkáte? Když totiž nahlédnete pod pokličku a vybíráte si pro sebe jen ty nejlepší kousky masa, najednou zjistíte, kolik krásy, krutosti, smutku a ostatních emocí se dá vyjádřit pomocí několika nástrojů. Historie elektrické kytary, basy, bicích a uřvaných hlasů vydává pro mě neustále nová a nová svědectví. Asi jsem byl zplozen někdy v dávných bluesových časech, pak několikrát znovuzrozen a nakonec vyplivnut do dnešních časů. Kdo ví? 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html

Minirecenze/minireview - THEORY IN PRACTICE - Evolving Transhumanism (2015)

THEORY IN PRACTICE - Evolving Transhumanism
single 2015, vlastní vydání

Wov, tak tohle je tedy lahůdka, dámy a pánové. Kapela THEORY IN PRACTICE letos vydala singl o dvou skladbách, které bych poslouchal dokola klidně do skonání věků. Normálně moc singly nemusím, ale tohle je záležitost, která připomíná ty nejvybranější pochoutky. Přijdu si jako na gurmánských technicky death metalových hodech, kde společně s ostatními účastníky ochutnáváme ty nejlepší kousky. Vezměte si hudbu, kterou hraje OBSCURA, MARTYR, ale i třeba MEKONG DELTA, přidejte trošku ostřejšího koření, našlapaný rytmus a zamíchejte to. Doporučuji podávat podchlazené. Pravděpodobně to ale nebude nic pro běžného strávníka milujícího rychlé občerstvení.

Tady je potřeba klid, pohodu, volume doprava a vstřícný přístup. Zpočátku jsem sice odolával, ošíval se, nepřipouštěl si, že se mi singl tolik líbí. Pak jsem přidal hlasitost, otevřel okno do tepajícího města a propadl zcela všemu. Líbí se mi zvuk, nápady, zdánlivé "riffové šmodrchanice", i vokál, pokaždé trošku jinak položený. Je to sice změť, ve které je těžké se vyznat, člověk musí opravdu přemýšlet a nechat se přesvědčit, ale po chvilce trpělivosti je pak stonásobně odměněn. Tyhle dva songy jsou krásné právě ve své komplikovanosti. Kapela přesně ví, v jaký moment udeřit na ta nejcitlivější místa. Přijdu si, jako by mi někdo do hlavy šrouboval vývrtku. Jen s tím rozdílem, že to je šíleně rychlé.

THEORY IN PRACTICE nám letos přinášejí ochutnávku toho nejkvalitnějšího technického death metalu. Pokud se zaposloucháte pozorněji, najednou zjistíte, že jste spolu s kapelou jedno tělo i mysl. Muzika je sice složitá, náročná a spletitá, ale obsahuje v sobě určitý, velmi přitažlivý neklid. Nálada celého singlu je chladná, ale zároveň přitažlivá. Jakoby v sobě hudba obsahovala nějakou magickou formuli. Poslouchat doporučuji s čistou a otevřenou myslí. Pak vynikne tahle ledová technická krása nejlépe. Nezapomíná se ani na melodie. A teď už mě prosím nechte, než abych psal slova, budu raději poslouchat. Inteligentní technický death metal, zahraný s noblesou! Wov!

Asphyx says:

THEORY IN PRACTICE published a taste test of the technically highest quality death metal. If you listen to it carefully I will realize that you are the one with this band – one body, one mind. This music is complicated, ambitious and complex, however it has some kind of a restlessness which is very magnetic. The mood of this single is very cold but very magnetic. It feels like it has some kind of magical formulation inside. I would suggest listening to it with an open and clear mind. Than you can feel the cold technical beauty. They don´t forget melodies. And now, let me go please, more than write a words I would prefer listening to this album. Intelligent technical death metal which is played with a nobleness. Wow! 

http://www.facebook.com/theoryinpracticeband
http://www.metal-archives.com/bands/Theory_in_Practice/178

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh devatenáctý – já, heavy metal, thrash metal, heavy metal, doom metal, black metal a nakonec death metal

Příběh devatenáctý – já, heavy metal, thrash metal, heavy metal, doom metal, black metal a nakonec death metal

Prolezl jsem si za těch 27 let, co poslouchám metal, peklo od shora až dolů. Začínal jsem jako rocker, na vinylech svých rodičů, dotkl se heavíku, brouzdal jsem bažinami s doom metalem, oddával se černým orgiím s blackem a nakonec zakotvil asi už navěky hlavně u death metalu a thrashe. Zajímavé je, že některé kapely jsem v éře jejich největší slávy nemusel a objevil je až po letech. Jiné zase skoro jediný blahořečil a vynášel do nebes a snášel za to od kamarádů spousty kritiky. Za ty roky jsem dospěl snad jen k jedinému. Pokud je hudba dobrá, nezná mezí ani stylů. Jsem sice smrťák tělem i duší, ale když vyjde nový Robert Plant, jdu do kolen. Miluju staré heavíky. Starý „venomovský“ black. Nikdy jsem ale nepřičuchl k českému zábavovému rocku (z nějakého důvodu dodnes přežívajícího nejen na vsích). Mám také velké výhrady a často zavrhnu kapelu kvůli tomu, že tahá do muziky politiku. Kolikrát skvělí hudebníci se mi zprotiví svými názory a pak už nemám ani chuť se v tom marastu pozérských levo- pravých sraček vůbec přehrabovat.

A pořád, nekonečně a proklatě dlouho, vždy ocením u kapely raději náboj, rebelii, nadšení a jiskru, před technickou zdatností. Jsem a budu jen obyčejným posluchačem, který miluje ty chvíle napětí, když si domů přinesete novou desku (případně poslechnete někde na netu). Pustíte si hi-fi věž a pak už jen všemi póry celého těla čekáte, co to s vámi udělá. Proto nikdy nebudu kritik, ani zahořklý hudební publicista. Mě totiž baví muziku poslouchat, tu špatnou raděj odmítám. Život je příliš krátký na to, abych si zanášel hlavu něčím, co se mi nelíbí. A v dnešní době, kdy si mohu udělat krásný obrázek již před koupí nosiče, je jedním slovem pro mě, jako pro strávníka velmi příjemný. V současnosti jsem stárnoucí deather, který rád zajde do klubu na koncert, sem tam si udělá radost nějakým rozhovorem s kapelami, které v mládí obdivoval jako polobohy a rád podpoří smečky, o kterých si myslím, že stojí za to. Výběr je obrovský a moje uši nejsou všemocné, ale jsem nadšený a povznesený, že se mi pomalu daří tvořit místo (rozuměj DEADLY STORM) pro podobně naladěné šílence z celého světa. Hudba totiž, jak známo, spojuje lidi…a já jsem hrozně rád, že toho mohu být alespoň malou součástí.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html

Minirecenze/minireview - BILLY GIBBONS - Perfectamundo (2015)

BILLY GIBBONS - Perfectamundo
CD 2015, Concord Music Group

Nedávno mi jedna kamarádka říkala, že prý praví chlapi už dávno vyhynuli. Že prý byli nahrazeni manekýny, kteří místo toho, aby bouchli do stolu a postavili se k problémům čelem, tak raději utečou k internetu a tam se vyzvracejí v diskuzích. Smál jsem se tomu a pak ji koupil panáka. Seděli jsme v baru a já litoval, že mi není o dvacet let méně. Kývl jsem na barmana a poprosil ho, jestli by nám nepustil nějakou vhodnou muziku k filozofickému hospodskému rozjímání. Doplnil whiskey do sklenic, potutelně se usmál a narval nám do hlavy novou desku BILLY GIBBONSE. Tohoto pána zajisté všichni znáte ze slavných ZZ TOP. Letos nám tenhle skvělý muzikant, monumentální vousáč a hlavně obrovská legenda přinesla sólovou desku. Ta je plná blues, pravého, nefalšovaného.  

Vezměte si pětašedesátiletého kytaristu s krásně nakřáplým hlasem, přidejte vydatnou porci různých bubínků, klavíru, jižanské atmosféry a dejte si nohy nahoru. Basa příjemně pobublává, za rohem se směje snad stoletá černošská prostitutka, větrák nestíhá. Do baru náhle vchází nádherná dívka. Všem chlapům (těm pravým, neoholeným, s jizvami ve tvářích) dochází dech a začínají se předvádět jako kohouti. Sem tam padne nějaká ta pěst, občas se rozbije sklenice. Pivo teče proudem a do celé nepropustně kouřové scenérie se vznáší krásná kytara. Tohle je hudba pro drsné a zároveň citlivé duše. Všechny skladby si jen tak s lehkou samozřejmostí plynou, jsou obyčejné, přesto neskutečně silné ve své jednoduchosti. Pan kapelník je Jižan každým coulem a z jeho muziky je to znát. Buďme rádi, čistou a průzračnou vodu už nebudeme mít možnost pít zase tolik často. 

"Perfectamundo" je jako kocovina po probdělé noci. Oproti domovské kapele mi přijde GIBBONS lehce odvázanější, zpěvnější, melodičtější. Deska drží neskutečně kompaktně pohromadě a doporučil bych ji všem, kdo ještě nezapomněli na to, jak krásně může znít blues okořeněné latinskými rytmy, perkusemi, různými chřestítky a starými varhanami značky Hammond. Ne, tohle opravdu není deska, která by lámala směr vývoje hudby. Je to spíš vzpomínka na doby, kdy svět ještě "patřil chlapům". Album je neskutečně syrové, chytlavé a doslova z něj čiší poctivost a dobré řemeslo. Neznám nic lepšího než dobré pití, krásnou ženu po boku a dlouhé táhlé blues. Ano, tady je život ještě obyčejný, prostý, průzračný a opravdový. Vynikající nahrávka!

Asphyx says:

"Perfectamundo" is like a hungover after a sleepless night. Compared to the home band GIBBONS seems to be slightly free and easy, more melodic. Album holds an incredibly together and I would recommend it to everybody who hasn't forgotten, how beautiful sounds blues spiced with Latin rhythms, percussion, various rattles and old organ Hammond. No, this isn't really an album that would break trends of music. It's more a memory of  times when the world "belonged to the men". The album is incredibly raw, catchy and the honesty and good craftsmanship emanate from it. I know nothing better than some good drink, beautiful wife at my side and  long blues. Yes, here is life still common, simple, clear and true. Excellent recording!

https://www.facebook.com/BillyFGibbonsOfficial/

http://www.concordmusicgroup.com/

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh osmnáctý – metalová trička, příběh jedné závislosti

Příběh osmnáctý – metalová trička, příběh jedné závislosti

Úplně první tričko jsem si udělal sám. Ukradl/půjčil jsem si od jednoho kluka ze školy šablonu, kterou vyrobil z kartonu, sehnal bílé tričko od Poláků a pak už zbývalo jen sehnat sprej. „Slayer musí bejt červenej, vole“: prohlásil  Prcalík a podal mi stříkací pistoli s lakem, který ukradl otcovi z garáže (ten si ji zapůjčil v automobilce – šípková červeň – pozn. autora). Jenže čert nikdy nespí a já v té době nebyl zrovna z nejšikovnějších. Při prvním nástřiku bylo logo úžasné, velké a já se naparoval jako páv. Jenže po prvním vyprání (dočista do čista) zrůžovělo a já se dočkal nejednoho posměchu. Pro slova jako buzík, prdel, řiť, teplomet, bukvič apod. nešli kamarádi daleko a já jednou vzteky tričko raději roztrhal. Stejně už bylo seprané. Bylo na čase si pořídit originál. Tedy, spíš repliku od polských kšeftařů. Na víc prachy nebyly.

Otec mi sehnal brigádu v Boleslavské Škodovce. Dva měsíce jsem o víkendech trávil v podzemí pod lakovnou, neviděl jsem světlo a jen se s kamarádem dohadoval, kdože nám to hází všechny ty „sračky“ na hlavu. Byli nad námi zaměstnáni ještě Kubánci, Poláci, Češi i Slováci. Moje tričko tak bylo vykoupeno zažíváním několika národů a několikatýdenní bolestí zad. Do kanálů jsem se totiž díky své výšce nevešel. Každopádně, následující výlet, výběr a nekonečné dohadování o pár korun s prodejcem metalových falzifikátů stáli za to. Jako svátost jsem si nesl domů obleček s nápisem METALLICA. Motiv Kill  ´Em All. Už jsem nikomu nebyl pro smích a tričko jsem vyhodil vlastně až v letech, kdy moje postava začala z nějakého záhadného důvodu nabývat na objemu a došlo na mě období, že metal nemusím a skoro všechny kazety a oblečení jsem vyházel.

Základy mého prokletí, jakéhosi zvláštního fetiše byly položeny. Dodnes mi manželka vyčítá, že nejsem normální, že už to nemáme kam dávat, že to stejně neunosím a kdože to má pořád žehlit. Jenže já už v ničem jiném skoro nechodím, dokonce i jemnější motivy nosím v práci. Triko, jako výraz příslušnosti ke komunitě pochybných existencí, jako poznávací znamení, jako úžasné mimikry, nosím dodnes. Seznámil jsem se díky nápisům na prsou s nekonečnou řadou známých, kamarádů a stalo se pro mě výrazem podpory oblíbených kapel. Někteří kolegové nebo ti, co nepronikli přes určitou slupku, kterou si kolem sebe každý časem vybuduje, mě možná považují za podivína, absolutního NE - znalce moderního šatstva. Já se cítím pohodlně, nemusím řešit, co se zrovna nosí a je mi vůbec tak nějak fajn.

Zajímavé je, jak se mi měnil vkus. Nejdříve jsem odmítal vyloženě lebky a smrt, upřednostňoval jsem spíše jednoduchá loga. Postupem času jsem samozřejmě přitvrzoval a dnes si užívám každý obrácený kříž nebo vyhřezlé střevo. Lidi to odrazuje a mnohé i odpuzuje. Jsem tomu rád. Nevím proč, ale mám ksicht, který láká všechny bezdomovce jdoucí pro svoji almužnu, jehovisty, magory všeho druhu i maminky svěřující se na dětských hřištích o tom, že je starej nechce. Možná jsem se měl stát prodejcem nějaké víry, asi bych byl úspěšný (co byste řekli na guru Asphyxe?). Nic nepomáhá drsný výraz mých slábnoucích a mhouřících očí, ani zaujmutí postoje zápasníka – šelmy, připravené ke skoku. Lidé stejně přijdou a chtějí se bavit, žádat, prosit. Jediné, co pomáhá, je triko s nějakou pořádnou kostrou. Má to ještě jednu obrovskou výhodu. Maniaci s podobnými nápisy, fanoušci stejných kapel se podle nich mohou sdružovat, pokecat.  Dříve to nahrazovalo různé dnešní facebookové skupiny, případně diskuzní fóra.

Mám takové divné pravidlo, nikdy si neberu tričko skupiny, která zrovna hraje na koncertě. Nevím, proč to tak mám, asi to vzniklo v době, kdy jsem začal o muzice psát a některé smečky si o sobě „začaly moc myslet“. Výjimkou jsou snad jen Motorhead, ale to už je na jinou kapitolu.

Dnes jsem „otrikován“ tak, že si přijdu jako nějaká zelená vdova ze satelitního městečka, která neví co se svými kurvími  oblečky. Jsem tomu rád. Podporuji tím kapely, o kterých si myslím, že si to zaslouží a ještě mě nikdo na ulici neotravuje. Jen to postávání před školou a čekání na děti budí občas v ostatních „vystajlovaných“ rodičích lehký úsměv na tváři, případně náznak mírného respektu. Nevadí mi to. Jsem rád, že jsem téhle v osmdesátých letech propuknuté anti módě podlehl. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html

Mrtvý muž Asphyx naděluje, děkuje a přeje hezké vánoce!

Zdravím vás,

moji milí a věrní čtenáři. určitě zrovna teď přemýšlíte, jak zvládnete letošní Vánoce. Přeji vám všem, abyste si je užili v pohodě a klidu. 

Rád bych vám poděkoval za věrnost a za přízeň. Vůbec bych nečekal, že ty mé příběhy z devadesátých let budou tolik "zabírat". 

Možná, když mě potkáte na koncertě a já jen na půl pusy poděkuji, působím lehce nebubřele, ale není tomu tak. Já nějak moc nevím, jak reagovat. Přeci jen, situace "spisovatelská" je pro mě absolutně nová. Ale nemyslete si, vím o vás a dělá mi to moc dobře:)) A hrozně si toho vážím!

Jako dárek všem, kdo čtou můj černočerný blog, bych vám rád ode dneška až do Štědrého večera věnoval pár dalších povídek, ve stejném stylu, ale přeci jen trošku jiné. Vyjdou každý den jedna a potom pod stromek ještě vánoční, bonusová. 

Potom budeme, pokud mě moje paměť a hlava nezklamou, pokračovat nadále každou neděli.

Užijte si vánoce a na příští rok se těšte, určitě bude skvělý! Ať se vám daří, ať vaše kroky provází jen samé úsměvy a ať je dobré zdraví pro vás samozřejmostí!

Váš Asphyx, toho času s pivem v ruce a slavící, sedící, pijící, vzpomínající....

http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh sedmnáctý – Hurá na Wroclaw!

Příběh – Hurá na Wroclaw!

Začalo to vlastně úplně nevinně. To takhle jednou přijde Kytka, který hltal zahraniční metalové časopisy, že prý v sousedním Polsku letí jedna hodně ostrá kapela se jménem VADER. Nikomu to nic sice neříkalo, ale pak dorazí Mára z Prahy a říká, že tamní kluci o téhle skupině také mluvili a že prý je vynikající. A protože, jak bylo v té době v Mladé Boleslavi zvykem, co přišlo z hlavního města, bylo dobré (tedy, co se týká muziky), začal se v našich hlavách rodit šílený plán. Kytka totiž někde vyčetl, že by se v létě měl konat koncert v Polsku, přímo ve Wroclavi. A jak jsme byli mladí a odhodlaní, vymyslelo se, že pojedeme vlakem, případně stopem. Přesně si pamatuji, jak jsem hledal na mapě, kudy vedou koleje z Mladé Boleslavi až do Polska a tvořil si imaginární plán cesty. Byla to opravdu dálka, museli jsme přes Prahu a následně Ostravu, což se pro nás v té době rovnalo třídenní akci.

Je pátek, léto - Páně 1990. Kytka sbalil obrovský bágl, kde měl dle rad svého otce, starého trampa, všechno pro přežití. „Ty vole, to se chystáš až někam za Ural, ne?“: hrne si to k nám Prcalík a my se divíme, že nemá s sebou nic. „Mě stačí peníze a cigára, to je Polsko, tam je všechno levný“: dodává a my se s Kytkou a Janou cítíme se svojí bagáží jako hrozný trapáci. Všichni máme spacáky, jídlo, peníze a náš milý kamarád Kytka dokonce i stan a krabičku poslední záchrany. Co prý, kdyby se něco stalo. Cestou na nádraží se rozhodne, že vzhledem k nedostatku peněz, pojedeme do Ostravy stopem. Obracíme tedy směr na opačnou stranu a už stojíme u krajnice, stopujeme a jsme odhodláni dobýt Polsko.

„Ty vole, ty lidi jsou neskutečný magoři“: zahlásí kousek za Hradcem Králové Prcalík. Vždycky jsme nastrčili Janu dopředu, aby nám někdo zastavil. Jenže pak jsme vylezli my a každý odjel. Tedy kromě jedné velmi staré paní, v ještě starší škodovce, která nás vezla do Hradce celé odpoledne. „Tohle je na hovno“: vztekle za námi hlaholí Kytka a dodává, že už nikam nejde, že má těžkej batoh a že se může na nějaký VADER vysrat. Uleháme na chvilku v jednom parku, hned vedle hřbitova, rozhodnuti, že celou cestu překonáme až v sobotu. Trošku mě to děsí, ale když najednou vytáhne Prcalík Kytkovi z báglu domácí slivovici a ptá se, copak to tu máme?, všechno je najednou o hodně hezčí. Usínám na Janě, zabalený do nějaké staré hnusné deky, kterou mezitím koupil Prcalík od místního skoro bezdomovce. Spacák mám celou noc v batohu.

Probudím se někdy kolem páté ráno, vytáhne mě sluníčko, které mi už nějakou dobu svítí přímo do očí. Vedle mě močí Prcalík a neustále se mě ptá, jestli jsem něco s Janou měl. Ta chrápe jako dřevorubec a já ani nelituji, že neměl. Najednou se ta naše květinka probere, pronese něco o debilech a už zvrací hned vedle hřbitovní zdi. Kytka ještě mžourá, ale když mu začneme všichni prohrabávat znovu batoh, je hned na nohách a už si to valíme na výpadovku na Ostravu. Chvíli posíláme stopovat Janu, ale na místní asi tolik nezabírá a tak se mávání na auta ujímám já. A hele, ihned zastavuje dodávka, vyskakuje takový ten chlápek, na kterém hned poznáte, že asi nebude moc na ženský a ptá se, kam jedeme. Najednou máme asi největší štěstí, které nás každého kdy v životě potkalo. Musím sice usednout vedle přiteplalého řidiče, ale zase jede až kousek od Wroclavi. V hlavě nám radostně naskakují všechny ty peníze, které ušetříme a já spoustu hodin hrdinně a neustále dokola odmítám úchylné návrhy našeho dobrodince.

„Kdybys mu podržel, mohl nás vzít i na oběd a kdybys mu ho vykouřil, možná by bylo i na cigára“: drtí mě ještě nějakou dobu Prcalík, kterého jako jediného kontrolovali na hranicích. Jeho vizáž značně připomínala Philthy Animala z Motorhead a polští celníci asi měli své zkušenosti. Na jeho hlášky tak raději nereaguji a chvíli se cítím jako Jana, která musí neustále snášet naše přisprostlé narážky. V duchu se jí omlouvám a hledáme vlak. Nalézáme a nastává problém s placením, protože jsme si blbci nevyměnili zloté. Nakonec přemlouváme jednu Češku, která nám tím zachránila celý koncert a asi i život. Pak chvilka ve vlaku, kde Prcalík exceluje se svojí imitací IRON MAIDEN před několika místními metalisty. Najednou to jde jako po másle. Poláci se ukážou být velmi dobrými hostiteli. Sice VADER neznají, ale jinak jsou přesně naše krev. Jeden se sice začíná až moc ochomýtat kolem Jany, ale jsem tu já, ochránce všech žen a po chvilce vysvětlování v ruštině a pokusy v němčině Jacek jasně pochopí, že to je moje dívka (pro všechny případy).

Pijeme se svými novými kamarády a ti nás nakonec doprovází až k takové větší hospodě, nad jejímž jménem se nemůžeme s přeživšími kolegy dodnes shodnout. Někdo tvrdí, že to bylo U Dvou Vran, Jana ale říká, že jsme byli hrozně opilí a jmenovalo se to tam úplně jinak. Ano, byli jsme opilí, a taky unaveni šílenou cestou. Nakonec volím tohle jméno, protože se mi líbí v současnosti nejvíc. Ona to byla spíš taková sklepní nálevna, kde potkáváme (což jsme tehdy ještě nevěděli) Adama, jinak bubeníka tamních polských válečníků HADES (budoucí LOST SOUL). Ptá se, odkud jsme a když se dozví, že jsme přijeli až Čech a jakým způsobem, je doslova u vytržení. Stává se naším průvodcem, rádcem a dobrodincem. Najednou sedíme ve dvoře, pijeme docela dobré pivo a je nám hrozně fajn. Několikrát přichází k našemu stolu i Peter s Krzysztofem (Docent), ale mají plné ruce příprav koncertu a my tehdy stejně ještě ani netušili, že jsou to VADER.

Sestupujeme dolů do obrovského sklepa (asi nějaký bývalý protiatomový kryt) a nejdřív to do nás tlačí nějaká blacková kapela. Nic moc, říkám si a teprve až po letech zjišťuji, že to byla budoucí legenda polského black metalu, CHRIST AGONY. Tenkrát se mi vůbec nelíbili. A na několik let jsem na ně zapomněl. Jana křepčí v předních řadách, má špičku, protože do ní naši polští přátelé neustále lijí horem dolem vodku. Následují HADES, kteří na mě, jako na zapřisáhlého thrashera působí jako neskutečný bordel. Opíjím se raději hned vedle pípy a potkávám jednu Polku s krásným jménem Aleksandra, se kterou jsem strávil loni dovolenou v rumunském městě Constanta v nemocnici. Je to na jiný a velmi dlouhý příběh, ale jsem doslova konsternován, protože taková náhoda je v podstatě statistickou chybou. Věší se mi na ramena a pak už jsme vlastně celou dobu až do našeho odjezdu spolu.

VADER vystupují jako předposlední, s tím jsem si jistý. Horší je to s poslední kapelou, na té jsme se také s kamarády neshodli, je to ale jedno, protože jsme po několika tónech byli raději nahoře na dvoře a vesele se družili s polským podsvětím. Ale k VADER. Stejně, jako se kdysi z kazet zrodila má láska ke Slayer, Motorhead a spoustě dalších kapel, ten večer mě uhranul poprvé v životě death metal (i když notně šmrncnutý thrashem). Některé songy z demonahrávek jsem slyšel v hlavě ještě snad půl roku po koncertě. Také jsme dostali od našich hostitelů všichni kazety, několik triček a Jana asi devět nabídek k sňatku. Koncert to byl vynikající, skákalo se, pařilo, sem tam se někdo serval, prostě taková devadesátková klasika. Poláci byli pěkně divocí fanoušci, ostří a šíleně opilí. Památeční masakr se navždy zaryl do mé paměti a stal se na dlouhou dobu etalonem všech dalších vystoupení. To, co tam Peter a jeho grupa předvedli, to jsme ještě nikdy předtím neslyšeli. Těžko popisovat slovy, to se musí zažít.

Vím, že jsem totálně namol všem vykládal, jak jsou super (to mi zůstalo dodnes) a objímal se snad s každým. Prcalík s Kytkou si také sehnali slečny a Janu jsem nakonec musel svěřit jedné pro mě tehdy starší polské paní (kolem 30 let). Moje „staro-nová“ kamarádka Aleksandra si na mě rozložila svoje dlouhé blonďaté háro a mě bylo opravdu moc příjemně. Dodnes vlastně ani nevím, jestli mezi námi něco bylo. Byl jsem tak našrot, že bych si to stejně nepamatoval. Jisté ale je, že se má jednodenní dívka druhý den šíleně tajemně tvářila. Ale třeba jsem byl jen roztomilým spáčem. Kdo ví…

Bylo mi šestnáct, právě jsem zažil jednu z největších opic v životě, ale v ruce jsem držel kazetu „Morbid Reich“. Ležím na kamenném dvoře a pomalu se probouzím. Prý jsem nechtěl jít spát dovnitř, že jsem jako indián a nedokážu usnout pod střechou. Poláci to chápali, taky měli rádi filmy s Vinetouem. Potom jsem si přišel jako v nějakém snu. Někdo přijel, naložil nás do dodávky, dovezl na nádraží a já jen sledoval přes okno jména jako OSTRAVA, PRAHA, BOLESLAV. Chodím v pravidelných intervalech zvracet na záchod a pobliju tak půlku naší republiky i kus Polska. Jana se hrdě přidává, Kytka s Prclalíkem si tisknou na prsou gramodesky a spí jako dvě jezulátka. Občas se proberou, krknou si, něco zamumlají a já přemýšlím o své nové „lásce“, o VADER.

Náš první zahraniční výjezd se vydařil, i když jsme jeli za velkou neznámou, s nejistým cílem. Najednou stojím u nás před domem, líbám na rozloučenou Janu, která musí jít spát ke Kytkovi. Vrátil se jí otec z vězení a není u nich zrovna bezpečno. Usínám a spím snad několik dní v kuse. A do snů mi neustále dokola pronikají různé střípky z naší mise, kousky skladeb z „Morbid Reich“ a také Aleksandra. Tady už ale v plné parádě.

Za několik dní jsme na panelech, na kterých se pravidelně scházíme, objektem závistivých pohledů všech, co nejeli a naše příběhy ze země zaslíbené metalu začínají nabírat košatosti bájných legend. Jsme za hvězdy a šíleně si to užíváme. Já neustále dokola, až mě někteří posílají do prdele, básním o VADER.

Někde v těch časech se zrodila moje další obrovská záliba a tou byla na dlouhou dobu návštěva koncertů. Vyráželi jsme snad všude, kam to šlo a na co byly peníze. Objevili jsme spoustu nových kapel, nových lidí, přátel, zrodila se hodně silná pouta. První „cizí“ skupinou, cíleně viděnou v zahraničí, ale pro mě navěky budou právě VADER.

Od tohoto příběhu uplynulo dlouhých 25 let. Nedávno jsem navštívil koncert VADER v Brně (report zde). Celé turné bylo věnováno právě prvním demonahrávkám. Když jsem tak stál v tom houfu lidí pod pódiem, samozřejmě jsem se výletům do minulosti neubránil. Jakmile VADER dohráli, hrnul jsem se k Peterovi, abych požádal o společnou fotku. Moje prosba byla vyslyšena a já byl najednou zase šestnáctiletý týpek s jiskrou v oku. Celou cestu z koncertu jsem pak na všechny své kamarády vzpomínal a výsledek jste si dnes mohli přečíst. Děkuji za pozornost, vážení a milí přátelé…

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html