DEADLY STORM zine

Report, photos, video - OLDSCHOOL DEATH/THRASH NIGHT - UNDERGANG, DEIQUISITOR, LAHAR, KAOSQUAD – Local club Pí, Písek – 20. 2. 2016

UNDERGANG

Poslušně hlásím, že jsem opět zde. Já starý death metalový voják Asphyx, který miluje old school death metal. Naše jihočeská anabáze začala hodně podobně, jako všechny ostatní. Dostalo se mi té cti a přišla mi do facebookové schránky zpráva o téhle bohuprotivné akci. Kolega Michal souhlasil (díky za odvoz!), osedlal svoji dodávku a tak jsem se těšil jako feldkurát Katz na láhev oblíbeného koňaku. Sobotní den se zdál od probuzení nastaven na pohodu. Vtipkuji s dětmi, rád bych si dal krásný večer s manželkou, nějaké to pivko a nohy nahoru, ale „povinnost“ death metalového veterána volá! K večeru jsem se rozloučil, dostal na cestu několik dobrých rad (jako že ať se nezmrskám jak carský důstojník, na holky ať se radši už jen usmívám a tak podobně, vždyť to znáte).

DEIQUISITOR

Začalo se pomalu smrákat a už si to valíme s kolegou dolů na jih. Klikatí se před námi cesta na Nepomuk a pak dál, příjemnou krajinou do Písku (škoda, že sněžo-pršelo a nebylo moc vidět). Dieselový motor hezky vrní, je to jako výlet, únorový trip. Písek je nádherné město, rád se do něj vracívám. Má žena je z nedalekého Tábora a spolu jsme se v tomhle krásném místě něco „natokali“. Vzpomínám, čekám, kdy potkáme u silnice nadporučíka Lukáše, jak tam stopuje a kouří z dlouhé špičky viržinko. A už jsme na místě, navigace je dnes trošku nevrlá, ale nakonec nás dovede až do klubu Pí. Opatrně vylézám z auta a přijdu si, jako kdybych se vrátil z války. Rozložila se mi totiž cestou ve svalech a šlachách páteční běžkařská trasa s 20 kilometry po Šumavě. Snažím se nedat to na sobě znát, ale celé tělo mě pálí jako čert. Jsem já to stejně starej blázen. Místo toho, abych si natáhl nohy, umrtvil se lahváči a dobrým filmem, trmácím se po republice.

LAHAR

Vcházíme do dveří, jsem překvapen, představoval jsem si to tam trošku větší, ale nevadí, zase je klub útulnější. Být místní, měl bych zde asi svoji pivní základnu. Líbí se mi tady. Dávám pivko značky Krušovice 11 voltů a jsem spokojen – vše je dobře ošetřené a i když tuhle značku příliš nemusím, tak mi chutná. Mám podobné podniky rád, nevím jak jídlo, ze zásady už spoustu let po hospodách nejím, ale všechno ostatní (včetně obsluhy – tři krásné, milé divoženky) se zde tváří velmi příjemně. Potkávám nějaké kamarády, známé a spoustu obličejů, které jen kývnou na pozdrav (díky všem za pokec!). Vídáváme se různě po republice na rozličných akcích, víme o sobě a všichni si tak spokojeně uvědomíme, že je vše v nejlepším pořádku. Jsme zde vlastně všichni, co posloucháme rádi old school death metal a máme dost velké odhodlání, čas a peníze na to, abychom dorazili. Usrkávám další žejdlík a postupně se dostávám do koncertního rozpoložení. Je na čase probrat trošku kapely, které nám ten večer vystoupily, pojďme na to.

DEIQUISITOR

Jako první nás smrtelně osvěžili KAOSQUAD, stoupenci death grindové školy, kteří návštěvníky přenesli o spoustu let zpátky do doby, kdy svá zásadní alba vyvrhly na svět kapely jako CARCASS, TERRORRIZER REPULSION a samozřejmě NAPALM DEATH. A že bylo co si užívat! Mám tuhle hudbu rád a pánové dokázali do svých skladeb přidat ještě kousek svých nápadů. Řezalo to, mělo to drive i sílu. Mě to moc bavilo. Chvílemi sice byly některé songy už lehce stereotypní, ale vše bylo dohnáno nasazením. Už jsem kdysi tyhle maniaky viděl v Praze před lety a již tenkrát jsem si říkal, že z nich něco bude (chtělo by to nějaké CD, přátelé). A je! Je znát, že na sobě makají, věří tomu, co hrají a tak jsem si jejich vystoupení užil. Pěkná demoliční práce, to vám povím.

KAOSQUAD

LAHAR jsou stále stejní. Energičtí, hlasití, nekompromisní a thrashově odhodlaní. Docela chápu, že si svým přístupem a nadšením pro old school metal (a pro mě bohužel i chvílemi hard core) vysloužili své nepochybné ostruhy, ale já jejich bezmezným obdivovatelem nejsem. Při posledních několika koncertech jsem se přistihl, že mě víc baví sledovat věrné fans téhle smečky, než poslouchat muziku samotnou. V Písku to nebylo jiné. Ono je to všechno vlastně dobré, ostré, kořeněné, ale mě tam pořád něco chybí. Dva tři songy v pohodě, ale potom už to ztrácí na zajímavosti (ne intenzitě!). Chtělo by to větší pestrost, víc zajímavějších melodií a variabilnější zpěv. Každopádně, LAHAR odvedli precizní a velmi solidní výkon. Pokud ale chtějí zaujmout i jinde, než v naší malé české kotlině, chtělo by to trošku víc.

LAHAR

UNDERGANG, šílení Dánové, kteří pochopili, o čem death metal je. Kapela, která si svými třemi dlouhohrajícími alby vydobyla v podsvětí pěkně černou pověst. Bylo to hozené do AUTOPSY, DISMA, FUNEBRARUM, sem tam OBITUARY, ROTTREVORE. Bylo to doslova (opravdu do mrtě!) morbidní! Tohle už nebylo obyčejné koncertní vystoupení, ale spíše obřad k obětování těm největším death metalovým bohům. Ocitl jsem se v devadesátých letech, vykopal si svůj první hrob, nechal prasknout první práchnivějící lebku i dlouho neléčený vřed. V klubu bylo až hmatatelně cítit, jak mi mezi prsty protéká starodávný prach. Krutost, neskutečně mocný hlas (nelidský!), syrovost, surová žaloba lidského hnusu, zahnaná až někam k bolesti. Mělo to neskutečnou sílu s takovým tím prašivým odérem. Ožila najednou stará monstra, probudila se samotná Bestie. Kristovy ostatky byly vyzvednuty, zohaveny a znovu vráceny do temnoty podzemí. Nemám dalších slov, byl jsem doslova rozsekaný, rozdrcený, rozmělněný na prach, ve který jsem se několikrát obrátil. Vynikající death metalový zážitek! Masakr!

Recenze/review- UNDERGANG – Døden Læger Alle Sår (2015)

UNDERGANG

DEIQUISITOR byli temní jako nepropustná noc na nějaké opuštěné samotě v horách. Přivezli nám z Dánska nekonečné utrpení v podobě nihilistického a hodně náročného death metalu. Kombinace špinavé australské školy, severského utrpení a jakési černé aury dělalo z jejich koncertu hodně návykovou záležitost. Hlukové stěny, u kterých musel každý neznalý asi trpět, ve mně vyvolávaly ty nejošklivější vzpomínky. Stál jsem tam, v tom malém klubu, oproštěný od všeho okolo a doslova se nechal jejich hudbou vláčet. Byla to druhá kapela večera, která mě doslova uhranula. Cítil jsem se, jakoby mě pánové vzali kostnatým drápem za ruku, vysáli ze mě veškerou krev a pohodili mě v nějaké podzemní kobce. Docházel mi pomalu dech a ke konci celého setu se mi objevila na rukou stigmata (bubeník byl neskutečný stroj na zabíjení!). Tohle bylo hodně rouhačské vystoupení. Pro mě osobně, asi i díky tomu, že jsem měl „naposlouchanou“ jejich novinku, to bylo doslova inferno!

Recenze/review- DEIQUISITOR – Deiquisitor (2016)

DEIQUISITOR

Organizace celého večera byla na výbornou, zvuk solidní, snad jen ti LAHAR byli trošku „přeřvaní“. Návštěvnost si netroufám odhadnout, ale klub byl naplněn po okraj. Každopádně, i přes spoustu lidí výčep stíhal a na pivko se skoro nečekalo. Zmínit musím i to, že jsem všude potkával jen samé milé, rozesmáté tváře. Celý večer jsem z „píseckých“ i dalších návštěvníků (bavil jsem se s lidmi jak z Prahy, tak z Českých Budějovic apod.) cítil neskutečnou pohodu a ta pozitivní energie mě doslova dobíjela. Mimochodem, koukal jsem, kolik přišlo příslušnic něžnějšího pohlaví. Děvčata museli snad vybírat na nějaké thrashové soutěži krásy, protože jim to moc slušelo. I já, starý pardál jsem musel uznat, že v Písku to zkrátka žije a nejednou jsem se za nějakou tou džínovou „sukní“ s chutí ohlédl!

MR. ASPHYX BEFORE OLD SCHOOL DEATH METAL CONCERT

Naše jihočeská anabáze se nachýlila ke svému konci. Čekala nás ještě přes hodinu a půl dlouhá cesta do Plzně. Loučíme se tak se všemi, kdo nás rádi viděli a mizíme polehounku z klubu. Naplněni hudebními zážitky a já navrch nějakým tím pivem si to svištíme na severozápad. Občas zahlédnu ve tmě světla probuzených zvířat, která ve spojení s právě proběhnutým koncertem vypadají jako oči démonů. Jsem najednou šíleně utahaný a obdivuji Michala, že to zvládne ještě odřídit (díky ti ještě jednou, můj death metalový brachu!).

Potichu otevírám dveře do bytu. Slyším klidné oddychování dětí. Pak zamumlá manželka ze spánku pozdrav a já se i přes veškerou únavu najednou cítím hrozně silný. Po sprše uléhám do postele a nechávám si zdát jen samé příjemné death metalové sny. Ovládne mě až do rána samotný bůh Hypnos, se kterým spolu řežeme dříví na malé špalky.

NEW CD IN MY COLLECTION

Na závěr by se slušelo poděkovat pořadatelům z LAHAR, kteří odvedli opravdu skvělou práci. Je úžasné, že i v dnešní na konzum zaměřené době ještě existují lidé, kteří dokážou uspořádat podobný death metalový večer. Byl to underground přesně podle mého gusta. Za naši plzeňskou smrtící jednotku musím smeknout pomyslný klobouk a poklonit se až k zemi! Děkujeme, bylo to super!

OSTATNÍ FOTKY ZDE/ OTHER PHOTOS HERE – author of photos Jakub Asphyx

VIDEOS – omluvte prosím sníženou kvalitu zvuku/ sorry for worse sound

REKLAMA - přijďte nás podpořit do Božkova 19.3. 2016 na festival DEADLY STORM IN BOŽKOV 10 - info zde

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh třicátý - Thrashoví psi

Příběh třicátý - Thrashoví psi

Z celé naší party jsme měli psa čtyři. Kluci jednoho vlčáka, jednoho boxera a pak nějakého velkého vořecha. Já měl malého knírače. Neskutečnej pes. Obrovskej bojovník, s neustále rozčepýřenými vousy. Brával jsem ho každý den několikrát do nedalekého parku. S klukama jsme se tam poflakovali, probírali donekonečna muziku a holky a rafani si pobíhali kolem. Občas se některý, stejně jako my, serval, ale nikdy nikdo zbytečně neprovokoval. Když jsme sedávali dlouhé hodiny na panelech, bylo nám i našim psům za městem dobře. Běhali v neustálých kruzích dokola, my vydechovali dlouhá oblaka dýmu a všichni jsme věděli, že tahle společná smečka je něco, co se už nebude nikdy v životě opakovat.

Vůbec nevím, jak mezi námi mohla ta vzájemná symbióza fungovat. Každý byl z úplně jiného těsta. Někdo vzteklý, energický, jiný zase přemýšlivý intelektuál. A do toho holky, které dodnes nechápu. Vždyť s námi, na rozdíl od diskofilů, měly jen nepohodlí, hloupé řeči a pořád jen nedostatek peněz. Všechno, co se vydělalo na brigádách, se vydalo za kazety, CD, koncerty a hromady piva. Nikdo nebyl šéf, ani despota. Všechno fungovalo tak nějak automaticky. Jakoby někdo převedl do praxe ten nejnesmyslnější komunismus. Bylo to hodně o důvěře, o podpoře, o tom, dělat si věci po svém. Ideální to nebylo, to zase ne, ale svoje nepopiratelné kouzlo to určitě mělo.

Dlouho jsem přemýšlel, co bylo vlastně tím největším tmelem a nakonec jsem stejně přišel jen a jen na muziku. Jako by nás všechny ty decibely, to objevování nových kapel neustále nabíjelo, dávalo dohromady. Kolikrát nebyla první otázka při setkání týkající se toho, jak člověku zrovna je, ale spíš jsme každý chtěli sdělit objev něčeho dobrého thrashového. Já měl kupříkladu jednu z nejkrásnějších džínových bund a to jsem se při pracovním vyučování ve škole kdysi na základce marně pokoušel hodinu navléknout nit do jehly. Moc nevidím a přesto mi všichni pomáhali. Přišívali jak kluci, tak hlavně holky, které se nějak dohodly, že ze mě udělají fešáka.

Všechno to mělo takovou tu neskutečně nadšeneckou náladu, nikdo nikdy nenadával způsobem, při kterém si jen lidé neustále dokola stěžují. A co si budeme povídat, někteří z nás to měli hodně těžké. Pocházeli z rozvrácených rodin, od fotrů alkoholiků, od matek, které se nikdy matkami stát neměly.

Thrashoví psi byli, stejně jako my, hrozně zvláštním úkazem. Občas sice zaštěkali, ale nějak automaticky přistoupili na tu krásnou hru, že jsou smečka, tlupa vytlačená někam ven za město, pryč od toho všeho betonu, neustále nervních rodičů, od tupého davu. Neslo to s sebou samozřejmě i negativní následky. Někdo na nás koukal jako na vyvrhele, sběř, ale to se časem uklidnilo. Nakonec stejně všichni zjistili, že je s námi hlavně legrace. Vždyť my byli tak máknutí, že jsme měli dobrovolné služby, abychom po sobě na panelech vždy před odchodem uklidili. A když se jednou stalo, že tam okolojdoucí pejskař našel ráno bordel, sami jsme to vyšetřili a viníka nakopali do prdele. Možná všemu přidávala taková ta nadšená nálada čerstvě se rodící demokracie, nevím. Každopádně už jsem to pak nikdy nezažil.

Thrashoví psi tenkrát byli neskutečně silní. Jsem moc rád, že jsem toho byl součástí. Vždyť, co může být lepší než uskupení lidí, kteří se k sobě chovají hezky, sázejí na poctivost, upřímnost a nikoho nepotlačují, neubližují mu? Možná jsme nebyli z nejslušnějších, pro slova prdel a kurva se daleko nechodilo, ale kluci byli kolikrát většími chlapy, než ti, které dnes často potkávám. A o holkách, o těch něžně drsných slečnách snad ani nemusím hovořit. To byly černo modré víly, mnohé snad už v té době prohlášené za svaté. Byla to zvláštní doba. Na jednu stranu ještě socialisticky a panelově zašedlá. Na tu druhou, přívětivější, plná skvělých lidí, osobností a thrashové nálady. Ano, člověk byl mladý a často si své zážitky idealizuje, ale tohle bylo něco jiného.

Thrashoví psi byli stejně jako my v tom místě a čase smečkou, která se vzepřela okolnímu světu. Mládí si samo utvořilo oázu klidu a pohody kousek za městem, mezi lesem, plání s chráněným druhem vzácných travin a našimi srdci. Pokaždé, když se dodnes k těm místům blížím (panely už dávno odvezli), cítím v kostech a žilách radost. Kdysi mnozí z nás mívali úsměv na rtech jen tam. Našlapuji opatrně na drnové podloží a v nohách mám neskutečnou sílu. Otáčím tvář po větru a promítám si na oblohu tváře všech mých spolubojovníků. Jsem nostalgický, jako stará bába. Kolem mě někdo venčí své psy. Jsou už ale připoutaní na dlouhých výsuvných vodítkách. Bez svobody. Jdu raději pryč a dávám si v nejbližší hospodě pivo. Všichni na mě koukají, jako na blázna. Asi se tvářím, jako bych právě potkal duchy.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html