 |
| Apocalyptic Raids |
PHOTOS
author of photos – Michal Radoš
- for original size click on photos
- pro zvětšení klikněte na fotky
FANS
WHIPSTRIKER
 |
| MR. ASPHYX AND WHIPSTRIKER |
WITH FANS
pondělí 7. listopadu 2016
Photos - Brazil Attack - APOKALYPTIC RAIDS, WHIPSTRIKER - Local klub Pí, Písek - 6. 11. 2016
PHOTOS
author of photos – Michal Radoš
- for original size click on photos
- pro zvětšení klikněte na fotky
FANS
Recenze/review - VORNTH - Black Pyres (2016)
VORNTH - Black Pyres
CD 2016, Iron Tyrant
Roztočte v podzemí železné ostří do vrtule a uvidíte, co se bude dít. Umrlcům popraskají lebky, zombie se rozšíří úsměv k dokonalosti a chodbami se budou ozývat nekonečné skřeky smrti. Neradno si zahrávat s temnými silami, neradno je provokovat záhrobí. Musí se to umět, jinak přijdete k úhoně. Švédští black/thrash maniaci VORNTH to umí na výbornou a pohybují se v zemi stínů se samozřejmostí sobě vlastní.
Druhé řadové album "Black Pyres" vám způsobí zimu v dutině břišní. Je jen nutné, abyste se naladili na starý prašivý black, speed, thrash a samozřejmě smrt. Všechno, co VORNTH dělají, je určeno k jedinému, k vytřepání hlavy na koncertě v nějakém malém, zaplivaném klubu. Hraje se zde hezky postaru, ve stylu VENOM, NIFELHEIM, VULCANO, MORBID SLAUGHTER, DEATHHAMMER, PENTAGRAM CHILE, snad i BLACK SABBATH v pomalejších pasážích. Zkrátka ošklivý, poctivý nářez, který si ale pravděpodobně užijí jen starší ročníky. Na mladé to bude moc jednoduché, obyčejné a bude jim vadit zvuk.
Roztočte v podzemí železné ostří do vrtule a uvidíte, co se bude dít. Umrlcům popraskají lebky, zombie se rozšíří úsměv k dokonalosti a chodbami se budou ozývat nekonečné skřeky smrti. Neradno si zahrávat s temnými silami, neradno je provokovat záhrobí. Musí se to umět, jinak přijdete k úhoně. Švédští black/thrash maniaci VORNTH to umí na výbornou a pohybují se v zemi stínů se samozřejmostí sobě vlastní.
Druhé řadové album "Black Pyres" vám způsobí zimu v dutině břišní. Je jen nutné, abyste se naladili na starý prašivý black, speed, thrash a samozřejmě smrt. Všechno, co VORNTH dělají, je určeno k jedinému, k vytřepání hlavy na koncertě v nějakém malém, zaplivaném klubu. Hraje se zde hezky postaru, ve stylu VENOM, NIFELHEIM, VULCANO, MORBID SLAUGHTER, DEATHHAMMER, PENTAGRAM CHILE, snad i BLACK SABBATH v pomalejších pasážích. Zkrátka ošklivý, poctivý nářez, který si ale pravděpodobně užijí jen starší ročníky. Na mladé to bude moc jednoduché, obyčejné a bude jim vadit zvuk.
Řeknu vám jednu věc, já podobné kapely poslední dobou vyhledávám čím dál tím častěji. Moc dobře sice vím, že mých pár skromných slov ocení jen několik skalních fanoušků a šedivých metalistů, ale nevadí mi to. Pořádám si o víkendech poslechy starých desek a novinku "Black Pyres" mezi ně mohu s klidem zařadit. Zapadne mezi ty všechny legendy v pohodě, nenaruší mi nijak atmosféru a jsem tak nadmíru spokojen. VORNTH hrají pro všechny nostalgiky, kterým moderní produkce nevoní a hledají u hudby něco jiného, než jen "dokonalý" produkt. Náboj, jiskru, prašivinu, poctivost, rebelii, sílu a smrt. O tomhle původně metal býval a těmto myšlenkám jsou Švédi věrni až za hrob. Není vlastně nutné psát ani nic dalšího. Novinka se poslouchá velmi dobře, o tom není pochyb. Originál beru všemi deseti!
sumarizace:
Špinaví black thrasheři VORNTH mezi nás vyvrhli pořádně plesnivou mršinu. Ostrý, nekompromisní thrash s morbidními melodiemi, krutostí a silou. Pokud máte rádi staré, dobré poctivé časy, budete určitě spokojeni jako já. Řeže to, pálí to a kope jako splašený kůň. Songy, připomínající údery pěstí do obličeje. Švédská thrashová kreatura se probudila, aby nás spálila černým ohněm. Už vás někdo někdy bodl rezavým nožem do břicha? Pocity jsou při poslechu hodně podobné. Thrash/black/speed metal, který řeže jako sekáček na maso! Velmi dobře!
Asphyx says:
The dirty black/spped/thrash VORNTH casted up among us a really moldy carcass. Sharp, uncompromising thrash with morbid melodies, cruelty and power. If you like old good honest times, you will definitely be satisfied as me. It cuts, burns and kicks like a runaway horse. Songs reminding punches to the face. Swedish thrash creature woke up to burn us with black fire. Have you ever been stabbed with a rusty knife into the belly? Feelings are very similar when listening. Thrash/black/speed metal that cuts like a cleaver! Very well!
band:
Erik "Blackflexer" Hartmann - Vocals & Guitar Marcus Fors - Drums Erik Kjörnsberg - Guitar Emil Johansson - Bass
neděle 6. listopadu 2016
Recenze/review - ZORA - Scream Your Hate (2016)
ZORA - Scream Your Hate
CD 2016, vlastní vydání
"Hoďte kamenem, kdo jste bez viny..." Hodili všichni. Každý chtěl vidět krev, utrpení, poslední záškuby kdysi tolik krásného těla. "Ve jménu víry budeš trpět!": řvali pomatení samozvaní soudci a brali do ruky další a další kameny. Smrt přicházela pomalu, šíleně pomalu.
Italský brutální death metal v podání kapely ZORA, připomíná kamenování, více než cokoliv jiného. Riffy jakoby vás zasahovaly postupně do všech částí těla, praskaly vám kosti, otupěla lebka i celý okolní svět. Není možné, abych měl v těle tolik krve, pomyslíte si a schoulíte se do polohy skrčence. Nepomáhá to. Dopadají na váš další a další rány, až se pomalu změníte v kaši, ještě nedávno připomínající člověka. Ano, album "Scream Your Hate" je klasické, tradiční a sází se v něm na ty nejkrutější lidské vlastnosti.
"Hoďte kamenem, kdo jste bez viny..." Hodili všichni. Každý chtěl vidět krev, utrpení, poslední záškuby kdysi tolik krásného těla. "Ve jménu víry budeš trpět!": řvali pomatení samozvaní soudci a brali do ruky další a další kameny. Smrt přicházela pomalu, šíleně pomalu.
Italský brutální death metal v podání kapely ZORA, připomíná kamenování, více než cokoliv jiného. Riffy jakoby vás zasahovaly postupně do všech částí těla, praskaly vám kosti, otupěla lebka i celý okolní svět. Není možné, abych měl v těle tolik krve, pomyslíte si a schoulíte se do polohy skrčence. Nepomáhá to. Dopadají na váš další a další rány, až se pomalu změníte v kaši, ještě nedávno připomínající člověka. Ano, album "Scream Your Hate" je klasické, tradiční a sází se v něm na ty nejkrutější lidské vlastnosti.
"Scream Your Hate" je perfektně odvedeným krvavým řemeslem. Líbí se mi temná nálada celého alba, obdivuji obal, s povděkem kvituji i krásně syrový zvuk. Ne, nečekejte žádné ekvilibristiky, ani technické finesy. ZORA jsou klasiky v tom nejlepším slova smyslu. Jsou smrtonoši, nositeli starých postupů, přizpůsobených vlastnímu vyjádření smrti. Cítím ve vzduchu krev, už zase se plní vana ostatky nenávisti. Pro poslech se nalaďte na staré brutální kapely, které záměrně nebudu jmenovat. Určitě si najdete spoustu styčných bodů sami. Není to důležité, hlavní je celkový dojem a ten na mě dělají Italové velmi dobrý. Není to kapela, která by hýbala děním, ale novinka se poslouchá neskutečně dobře. Tedy alespoň mě, starému šedému death metalovému vlkovi. Hoďte kamenem, pusťte si "Scream Your Hate" a váš svět bude najednou černo rudý, jako ostatky po násilném činu. Velmi dobře!
sumarizace:
Nové album ZORA je nahrávkou, která je plná death metalového násilí. Je ranou mezi oči, nekompromisním materiálem, který vás rozdrtí. Kombinace krutých riffů, skvělého zvuku a obrovského tlaku dělá z novinky velmi bolestivou brutální death desku. Tohle je klasický, brutální death metal, který vám vymáchá obličej v kaluži plné krve. Žádné ústupky, žádný oddych. Jen kruté riffy, ostrý hlas a odpadající kusy vašeho těla. "Scream Your Hate" řeže jako motorová pila, která nejde zastavit. Naporcovat, pověsit na háky a po odkapání zahodit na hromadu! Všichni fanoušci klasického brutálního death metalu by měli zbystřit svoji pozornost. V Itálii byla uvařena hodně krvavá kaše. Nahrávka působí jako srážka s pořádně rozjetým vlakem. Doporučuji všem hudebním patologům, všem fanouškům smrtícího masakru. Brutální death metalové album, které zabíjí na potkání! Skvělá morbidní práce!
Asphyx says:
The new album by ZORA is full of death metal violence. It´s a hit between eyes, uncompromising material which will smash you. This combination of cruel riffs, amazing sound and huge pressure makes this album a very hurtful brutal death album. This is a classic brutal death metal which will soak your face in a puddle of blood. No concessions, no rest. Just cruel riffs, sharp voice and falling pieces of your body. "Scream Your Hate" cuts like a power saw which is impossible to turn off. Carve it, hang it on hooks and discard it on a cluster after draining. All of those fans of the classic brutal death metal should pay attention. There has been cooked a very bloody mash in the Italy. The album feels like a fast train accident. I would suggest it to all musical pathologists, all fans of death massacre. Brutal death metal album which kills everything, everywhere! Amazing morbid work!
Tracklist:
1. Drpping
2. Outcast
3. Blinded
4. Slave Of Mind
5. Refuse
6. Trapped Mosquito
7. Banquet Of Flesh
8. Abracadacab
9. Scream Your Hate
1. Drpping
2. Outcast
3. Blinded
4. Slave Of Mind
5. Refuse
6. Trapped Mosquito
7. Banquet Of Flesh
8. Abracadacab
9. Scream Your Hate
band:
Glk Molè - guitar Tat0 - vox - bass Giampiero Serra - drums
PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh šedesátý pátý - Sbírka Perversních básní
Dostal jsem od Kačenky sešit s tvrdými deskami. "Napiš mi něco pěkného, budu si to číst, až se nebudeme moc vidět, budu si tím krátit chvíle před spaním." Poděkoval jsem a nevěděl, co říct i co do sešitu psát. A tak mi moje víla vysvětlila, že by chtěla jen pár slov, podobných těm, co ji říkávám po večerech, na dlouhých procházkách, při výletech vlakem na koncerty, před spaním i na chalupě, když čekáme, až se konečně roztopí kamna. Položil jsem na několik týdnů sešit na stůl, pod všechny své knihy, kazety i CD.
Kačenka studovala gymnázium a škola ji poslala na nějaký výměnný pobyt do Belgie. Na týden, což se pro nás v té době rovnalo nekonečnu. Loučili jsme se u nich před školou, když už byl autobus nastartovaný a bylo nám smutno jako nikdy. Bylo to poprvé, co jsme nemohli být jedno tělo i duše. Absolutně jsem nechápal, jak to vydržím. Poslední pusa, mávání a jdu dolů na sídliště skleslý a prázdný. Pro mladého zamilovaného kluka něco šíleného. Ten večer se na panelech opiju do němoty, že mě musí domů doprovodit Jana. U ledničky potkávám stejně navátého otce, kterého sundal další den v továrně. Zablekotáme pozdrav a raději usínám se sluchátky na uších. Vzpomínám se Saxon na Kačenku a jsem izolován od sousedů, kteří po sobě házejí nádobí.
Nejednou je ráno. Šedivé, jako panely protějšího domu. Převaluji se na posteli, útrpně bloumám bytem, jsem tu sám. Všichni už odjeli. Otevřu okno a do pokoje vlétne vítr. Nadzvedne papíry na mém stole a dosud netknutý sešit od Kačenky spadne na zem. Zvednu ho, vezmu keramické pero od dědy a poprvé v životě napíšu báseň. Je plná sexu, smutku a beznaděje. Ještě týden, já to snad nevydržím. S Kačenku jsme se skoro vůbec nehádali, ale kvůli knihám ano. Oba knihomolové, milovníci šustění stránek, hltavci příběhů. To jsme byli my. A občas jsme měli každý trošku jiný názor.
Knihy mě daly do života hrozně moc. Už jako malý, když mě máma nechala doma s nemocí, jsem si četl v podstatě non - stop. S baterkou pod dekou, u jídla (kolik já dostal pohlavků), na panelech, cestou vlakem, ve škole pod lavicí. Já i Kačka jsme zbožňovali Jacka Kerouacka (první hádka, zda je lepší román Na cestě nebo Dharmoví tuláci), Stephena Kinga pro jeho popisy amerických městeček, Jacka Londona za Tuláka po hvězdách, Axla Munteho za Knihu o životě a smrti. Nepřeberné množství detektivek, sci-fi (Issac Asimov je bůh!), válečných románů. Přečetli jsme celou povinnou četbu do školy, k tomu jako bonus zachmuřeného Dostojevského i moje dobrodružství s Dlouhým lovcem od Alberto Vojtěcha Friče. Samozřejmě Jules Verne, tuny KODek, komiksů. A objev pro mě tehdy největší, pan Charles Bukowski, který vždy dokázal říct několika slovy úplně všechno. Ten výčet oblíbených spisovatelů by byl nekonečný. A vlastně ještě neskončil.
Byli jsme s Káčou a s Kytkou, který četl ještě víc než my dva dohromady, jako houby, které nasávají písmena. Hudba a knihy. Někdy tenkrát se tohle krásné prokletí zrodilo a drží mě urputně až dodnes. Prcalík se nám smál, nadával nám, že prý radši žijeme virtuální (kdyby to viděl dnes, asi by se ze současnosti rovnou zbláznil) životy - to on si dá radši další pivo. Jenže my jsme věděli své. Byli jsme hrdiny čtených příběhů, prožívali jsme s knihami radost, smutek, vyměňovali si je a půjčovali (o kolik koupených knížek jsem tenkrát přišel?). Já kupříkladu chodil a místo Lidé bděte! neustále všem říkal Lidé čtěte!. Starší se mi smáli a mladí nechápali.
Napsal jsem během toho osamoceného rána padesát zamilovaných básní, které měla spatřit jen Kačenka. Jenže jí tak vzaly za srdce, že je dala "šíleně tajně" přečíst Janě. Ta ke mě druhý den přišla na panely a povídá: "Tak ti teda pěkně děkuju, jsem probrečela celou noc". Zmateně jsem se zeptal proč a z ní vylezlo, že prý přelouskala Perversní básně jedním dechem. Míchal se ve mě vztek na Káču a radost z toho, že se někomu mé nesmělé básnické pokusy líbí. Nevěděl jsem co říct, Jana očividně taky ne, tak jsem dostal pusu a zašeptání do ucha: "Díky". Prcalík si z nás dělal srandu a já byl rád, že kluci moje slova nikdy nečetli.
Kačenka byla najednou hrozně hrdá, protože ona měla milého, který jí píše básně. "Která to má?": říkala, když jsem ji čítával před spaním další mé výplody. A já to všechno dělal rád, protože měla oddanější pohled a byla vůbec povolnější. Bylo to podobné, jako když se sesednou lidé k ohni a jeden fešák začne hrát na kytaru. Děvčata také roztají. Trošku jsem toho využíval, přiznávám bez mučení, jenže když ono to všechno muselo nějak ven.
Ten sešit, s tvrdými deskami, nakonec se stovkou básní plných sexu, mládí, radosti i smutku, jsem nedokázal otevřít dlouhá léta. Mám ho doma, dole ve sklepě. Spoustu odstavců by chtělo z dnešního pohledu trošku učesat, některé mi přijdou úsměvné, ale jsou mojí součástí a příliš bych je neměnil. Četla je jen manželka a její reakce byla stejná, jako tenkrát u Jany - plakala a řekla děkuju. Zdá se, že sbírka Perversních básní pořád zabírá.
Nejednou je ráno. Šedivé, jako panely protějšího domu. Převaluji se na posteli, útrpně bloumám bytem, jsem tu sám. Všichni už odjeli. Otevřu okno a do pokoje vlétne vítr. Nadzvedne papíry na mém stole a dosud netknutý sešit od Kačenky spadne na zem. Zvednu ho, vezmu keramické pero od dědy a poprvé v životě napíšu báseň. Je plná sexu, smutku a beznaděje. Ještě týden, já to snad nevydržím. S Kačenku jsme se skoro vůbec nehádali, ale kvůli knihám ano. Oba knihomolové, milovníci šustění stránek, hltavci příběhů. To jsme byli my. A občas jsme měli každý trošku jiný názor.
Knihy mě daly do života hrozně moc. Už jako malý, když mě máma nechala doma s nemocí, jsem si četl v podstatě non - stop. S baterkou pod dekou, u jídla (kolik já dostal pohlavků), na panelech, cestou vlakem, ve škole pod lavicí. Já i Kačka jsme zbožňovali Jacka Kerouacka (první hádka, zda je lepší román Na cestě nebo Dharmoví tuláci), Stephena Kinga pro jeho popisy amerických městeček, Jacka Londona za Tuláka po hvězdách, Axla Munteho za Knihu o životě a smrti. Nepřeberné množství detektivek, sci-fi (Issac Asimov je bůh!), válečných románů. Přečetli jsme celou povinnou četbu do školy, k tomu jako bonus zachmuřeného Dostojevského i moje dobrodružství s Dlouhým lovcem od Alberto Vojtěcha Friče. Samozřejmě Jules Verne, tuny KODek, komiksů. A objev pro mě tehdy největší, pan Charles Bukowski, který vždy dokázal říct několika slovy úplně všechno. Ten výčet oblíbených spisovatelů by byl nekonečný. A vlastně ještě neskončil.
Byli jsme s Káčou a s Kytkou, který četl ještě víc než my dva dohromady, jako houby, které nasávají písmena. Hudba a knihy. Někdy tenkrát se tohle krásné prokletí zrodilo a drží mě urputně až dodnes. Prcalík se nám smál, nadával nám, že prý radši žijeme virtuální (kdyby to viděl dnes, asi by se ze současnosti rovnou zbláznil) životy - to on si dá radši další pivo. Jenže my jsme věděli své. Byli jsme hrdiny čtených příběhů, prožívali jsme s knihami radost, smutek, vyměňovali si je a půjčovali (o kolik koupených knížek jsem tenkrát přišel?). Já kupříkladu chodil a místo Lidé bděte! neustále všem říkal Lidé čtěte!. Starší se mi smáli a mladí nechápali.
Napsal jsem během toho osamoceného rána padesát zamilovaných básní, které měla spatřit jen Kačenka. Jenže jí tak vzaly za srdce, že je dala "šíleně tajně" přečíst Janě. Ta ke mě druhý den přišla na panely a povídá: "Tak ti teda pěkně děkuju, jsem probrečela celou noc". Zmateně jsem se zeptal proč a z ní vylezlo, že prý přelouskala Perversní básně jedním dechem. Míchal se ve mě vztek na Káču a radost z toho, že se někomu mé nesmělé básnické pokusy líbí. Nevěděl jsem co říct, Jana očividně taky ne, tak jsem dostal pusu a zašeptání do ucha: "Díky". Prcalík si z nás dělal srandu a já byl rád, že kluci moje slova nikdy nečetli.
Kačenka byla najednou hrozně hrdá, protože ona měla milého, který jí píše básně. "Která to má?": říkala, když jsem ji čítával před spaním další mé výplody. A já to všechno dělal rád, protože měla oddanější pohled a byla vůbec povolnější. Bylo to podobné, jako když se sesednou lidé k ohni a jeden fešák začne hrát na kytaru. Děvčata také roztají. Trošku jsem toho využíval, přiznávám bez mučení, jenže když ono to všechno muselo nějak ven.
Ten sešit, s tvrdými deskami, nakonec se stovkou básní plných sexu, mládí, radosti i smutku, jsem nedokázal otevřít dlouhá léta. Mám ho doma, dole ve sklepě. Spoustu odstavců by chtělo z dnešního pohledu trošku učesat, některé mi přijdou úsměvné, ale jsou mojí součástí a příliš bych je neměnil. Četla je jen manželka a její reakce byla stejná, jako tenkrát u Jany - plakala a řekla děkuju. Zdá se, že sbírka Perversních básní pořád zabírá.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
