Příběh sto osmdesátý čtvrtý - Vyvrhel
Sedla pěkně. Dostal jsem ji hned mezi dveřmi v hospodě U Hymrů. Na chvilku všichni ztichli, někdo se přiblble uchechtnul a já si mnul červenou tvář. Prvotní překvapení a otazník v mém obličeji přerušila smršť výčitek, nadávek a promlouvání do duše. "Smrťáku ty seš fakt debil, Prcalík měl tenkrát pravdu, když ti říkal, že tě ženský jednou zničí". A mě začínalo všechno pomalu docházet, koukám, tady si někdo pustil hubu na špacír a prokecl, že jsem spal na horách s kolegyní Martičkou z práce. Boží mlýny se zase roztočily proti mě.
Nutno uznat, že jsem byl hloupej. Mladej a blbej, kterýho svedla ženská kusanec, samice, která chtěla kolouška. Nojo, no, každej máme nějakou slabost. A já ve své naivitě věřil, že když se k ní budu krást pod rouškou noci a nikomu o ničem neřeknu, že mi to projde. Šukání a láska nejde moc oddělit od sebe, říkával Prcalík a byl v tom obrovskej kus pravdy. Seděl jsem v rohu, tvářil se jako umučenej a nevěděl, co říct. "Proč, ty vole proč, Monika je tak hodná holka, udělala pro tebe první poslední, je sexy, nevadí ji ani, ten tvůj zmuchlanej ksicht a někdy blbý kecy! A nehraj to tady na nás, že si pořád hotovej ze smrti Kačenky."
Boleslav je malý město, tamtamy fungují spolehlivě jako všude. Tak jsem byl napráskán, cítil se jako prašivej pes a pivo bylo najednou kyselý. Do toho přišla Monika, rozzářená a krásná jako vždycky. Plná energie. Bylo na čase, abych si všechno vyžral až do dna. Martička byla bohyně sexu, zkušená a lačná, jako ženy v jejím věku bývají. Styděl jsem se, že jsem byl nevěrný. Člověk se postupně učí, dělá chyby, které se pak snaží neopakovat. Vzal jsem Moniku ven, myslela si, že jsem vymyslel zase nějakou ptákovinu. Koukala na mě, oči plné slz. Situace jak z debilních seriálů, jak z knih pro staré a opuštěné báby. Jenže tohle byla realita a mě teprve teď došlo, co jsem provedl. Ublížil jsem někomu, kdo mě miloval. Hergot, dej mi facku, vynadej mi, ale udělej něco. Jen smutně pokývala hlavou a odešla si sednout k holkám.
Co se vlastně dělá v podobných chvílích? Odkud čerpat znalosti a rady? Existují vůbec nějaké? Udělal jsem další ze svých ztřeštěných věcí. Koupil si lahev rumu, chodil po městě, usnul ožralej jak démon na trávníku kousek od domu Moniky. Volal jsem a žadonil ji pod oknem, až vylezl pan otec a že na mě zavolá policajty. Poslal jsem ho do prdele a utekl, vrátil se a padl. Pak byla neděle, práce v sadě u rodičů. Metal na uších, nemluvil jsem, cítil se pod psa, třeštila mi hlava. Co mám do prdele udělat? Najednou jsem byl vyvrhel. I v pondělí ráno v práci, protože Martičku spousta chlapů milovala, doma nad představami s ní snívali vlhké sny a nakonec přijde vágus jako já a má jí na první dobrou. Achjo.
Kolem poledne mi začne docházet, že mě odpoledne čeká škola a vedle Moniky sedím. Šel jsem podivně šerým městem, byl jsem jak stín. Těch pár dní, samota, hnusná samota. Já neumím být sám, moc rychle chřadnu, zhubl jsem, jsem bledým ksichtem s hlavou plnou omluv, studu a smutku. Cítím se být vyvrhelem odehnaným od stáda. Jsi jinej a divnej, uslyšel jsem dokonce v práci při obědě. Fakt se tohle celý znovu děje? Jasně, posral jsem si zase trošku život. Ale opravdu je to se mnou tak hrozný? Cítit se na nic v osmnácti, dostat ránu přímo do srdce. Dal jsem cigáro před školou a Monika kolem mě prošla jako bych neexistoval. Chápal jsem ji.
Nemluvila, ale bylo vidět, jak se drží, aby nebrečela. O přestávce jsem navrhl procházku do parku. Ne, teď ještě ne, zněla odpověď. Nešlo nic namítnout. Nezbývalo, než čekat. Jana s Prcalinkou na mě byly taky jak na cizího, na panelech mrtvo, protože byla zima. Celej svět okolo mě žil, zářil, měnil se. A já uprostřed něj stál sám a připadal si najednou hrozně slabej. Jakoby mi zase někdo vymáchal hubu v bahně. Ve vlastní špíně. Chápu a vnímám, že když člověk něco provede, měl by následovat trest. Nejhorší je vlastní svědomí, ale taky tu máme odpuštění a i když se každý tváříme jako hvězdy, tak máme své chyby. Měl jsem jich tenkrát asi víc, než bylo únosné.
Kdysi byla jednou z mých nejhorších brigád práce na jatkách. Uklízel jsem odřezky masa, slyšel nářek zvířat jdoucích na smrt. Po týdnu jsem už nevnímal nic, zvyknout se dá na všechno, akorát jsem se přestal úplně smát. Najednou jsem si uvědomil, jak moc Moniku chci, jak jí mám rád. Nechci bejt zase "na jatkách", ale nechám všechno na ní. Můžu se jen dokola omlouvat. Už začala pomalinku odpovídat. Tiše, každé slovo bylo nevyřčenou výčitkou. "Takhle mi ještě žádnej kluk neublížil": řekla třeba a její slova mi hlavou projela jako nůž máslem. Najednou už jsem nebyl ten drsnej, namachrovanej metalák a kluk, u kterýho holky obdivovaly "jak má všechno na háku".
Vydržela 14 dní. Přišlo mi, že ji znovu balím. Jen s tím rozdílem, že už mě dobře znala, tak jsem neměl čím překvapit. Roztála až ve chvíli, kdy jsem jí řekl cestou ze školy, že má hezkej zadek a že bych za ní takhle chtěl chodit pořád, do skonání světa, v naději, že vtipem nabourám napětí, které mezi námi bylo. Konečně se otočila, ten pohled si budu pamatovat do smrti. Protože v něm bylo hrozně moc bolesti. Omlouval jsem se, docházela mi slova. "Můžu tě vzít za ruku, prosím?": svolila a náš společný dotek byl opravdu elektrizující. Pak mi padla do náručí a bouchala mě pěstmi do prsou, do tváře a křičela na mě. Když bylo po všem, tak se mi rozbrečela a řekla mi, že chtěla jít Martičku zabít a pak mě, ale musel bych hodně trpět.
Byl jsem mladej blbej vyvrhel. Vypadal jsem tak, poslouchal muziku, co většině přišla jako řev a rámus, v práci mě štval nekonečný stereotyp. Monika ale už zase zářila, postupně, pomalu, jako bychom se znovu poznávali.Taky se zeptala, jestli jsem podvedl kvůli posteli. Šukání bylo najednou tak šíleně nepodstatná věc, že jsem ji řekl pravdu. Chvíli na mě koukala a pak jsme spolu měli jeden z nejlepších a nejdivočejších večerů. Poprvé u nich doma, v její posteli. Myslel jsem si, že mě chce zničit, dokázat, že není jen mladou, trošku ještě nezkušenou holkou, ale dospělou ženskou. Kouřil jsem k ránu u nich na terase a přemýšlel, kdo kde nade mnou drží ochranou ruku? Musí asi bejt někde nějakej bůh, energie z vesmíru, možná jen obrovskej pomeranč, věřte nebo nevěřte, ale já si tenkrát opravdu odpustit nezasloužil.
Sedla pěkně. Rovnou mezi dveřmi. Od Jany i od Prcalinky. "Smrťáku, začni se modlit, fakt že jo. Chováš se někdy jak debil, už jsme si říkaly, že tě snad zmlátíme. Ale nejde to, na to tě máme moc rády. Sedni si, ještě ti dám jednu pusu, ale pamatuj si, příště přísahám, až ublížíš jedný z nás, tak tě vlastnoručně vykastruju." Ze srandy jsem odpověděl, že jsem rád, že berou Moniku jako jednu z nich, ale podívala se na mě jako na vraha, tak jsem byl radši zticha. Ženský stejně asi nikdy nepochopím. Jsme tady kvůli nim, děláme pořád blbosti, jsme trapný, ošklivý, smrděj nám nohy, někdy jsme jen tupý trubečci, vymýšlíme a provádíme věci, který bych sám sobě neodpustil a ony nám odpouštějí. Za trochu lásky, až na kraj světa. Jakoby existovala opravdu nějaká vyšší moc. Matky rodu, schopné skočit do ohně pro dítě, babičky pečující o staré nemocné manžely. Nešlo o tělo, šlo o to, že jsem zradil.
"Nech už těch keců, na holky se radši jen dívej a fakt, opravdu už naposledy, si to neposer. Máš víc štěstí než rozumu, Smrťáku fakt, nebuď blbej. Ty stejně budeš, ty blbečku, tak si kup nějaký porno nebo já nevím..." : mluvily mi ještě do duše a měly samozřejmě pravdu. Pavel mi pak u výčepu řekl, že celá hospoda náš příběh docela prožívala, někdo si prej dokonce vsadil. Debilové, mí milí pivní debilové. Musel jsem si dát panáka, to bylo o fous. Jednou si dole, jednou nahoře, jednou vyvrhel, pak zase král. Monika chodila vždycky déle a když konečně dorazila, tak už jsem byl v náladě. Líbačka, všechno bylo jako dřív. Občas se na mě sice tak nějak divně podívala a začala si mě podezřele víc hlídat. Byl jsem koneckonců fakt dobrá partie. Myslím to samozřejmě s nadsázkou.
Závěrečná scéna se sama nabízí. Opilý vágus a jeho blonďatá lvice odcházejí směr Rozvoj. Hudba nikde nehraje, nikdo nám netleská. Jeden obyčejný lidský příběh, kterých se dějí denně stovky. A jaké že z celého dnešního vyprávění plyne ponaučení, můj milý čtenáři? Vlastně žádné, nemám rád moralizování, jen jsem si tenkrát uvědomil spoustu věcí, možná i trošinku dospěl. Sáhl si zase někam hluboko do své hlavy i duše. Vždyť koneckonců, o tom život často bývá. Vyvrhel se loučí se svoji milou, už zase na mě kouká jako na svatej obrázek. Jak jsem mohl někomu takovému tolik ublížit? A neublížil jsem si nakonec hlavně sám? Nasadím sluchátka, počkám, až mi zamává za záclonou a vydám se k domovu. Rozprší se, ale mě je to úplně jedno. Naschvál nastavuji tvář kapkám a jsem hrozně moc rád, že nejsem sám. Svět se vždycky lépe zvládá ve dvou.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
