Zdravím MASTER! Ahoj Paul, som rada, že si si našiel čas na tento rozhovor. Na konci minulého roka vám vyšiel nový album “Vindictive Miscreant”, ktorý je už štrnásty v poradí, neuveriteľné. No a hneď po vydaní ste šli na turné do Brazílie. Takže prvá otázka musí smerovať k novému albumu a spomínanému turné. Prosím, podeľ sa s nami o tvoje momentálne pocity.
Odkedy som obdržal otázky do tohto rozhovoru sa veci v kapele drasticky zmenili. Brazílske turné bolo fantastické, trvalo zhruba tri týždne. Väčšinu turné sme sa presúvali autobusom, len posledných 6 koncertov sme museli využiť lietadlo. Bola to naozaj dlhá cesta uskutočnená v extrémne krátkom čase, ale stálo to za to.
Musím sa priznať, že v prvom momente som absolútne netušila, čo znamená názov albumu “Vindictive Miscreant”, takže som si to musela hodiť do prekladača. Môžeš nám prezradiť, či ten dotyčný “pomstychtivý lotor” reprezentuje nejakú konkrétnu osobu? Z textu skladby viem, že má zatrpknutú tvár a diabolský úsmev.:))
Skladba bola napísaná konkrétne o jednom starom kamarátovi z jednej belgickej kapely, ktorý nedávno kapelu opustil alebo bol vyhodený, nie som si istý. Bohužiaľ, turné je pre niektorých jedincov veľmi ťažké, vzhľadom na nedostatok domácich zariadení, nedostatok piva, niekedy aj nedostatok jedla, a marihuana môže byť tiež veľkým problémom pre niektorých chalanov. Pre mňa je prioritou hudba, nič viac, nič menej.
Pri prezeraní vašich albumov som si uvedomila, že každý obal bol v podstate vytvorený iným umelcom a samozrejme, keďže každý z nich používal svojský prístup, takže tie obaly sú naozaj rôznorodé. Kto sa postaral o obal posledného počinu a ktorý obal máš najradšej?
Za najnovší obal albumu, ktorý je podľa mňa majstrovským dielom, je zodpovedný Mark Cooper Art z Floridy. Pokiaľ ide o konkrétneho favorita, je pre mňa nesmierne náročné vybrať jeden obal, pretože každý cover art zosobňuje špecifického umelca a predstavuje rozdielny čas a miesto v histórii kapely! Takže v tomto zmysle by bolo dosť nespravodlivé voči odkazu kapely vybrať jeden konkrétny kus. Ak sa mi páči nejaké umelecké dielo, ktoré niekde proste uvidím, snažím sa si ho zaobstarať, ak je to možné. Pokiaľ ide o najnovší kus, videl som ho náhodou on-line ráno po večeri strávenom s kapelou Dehuman, doma u gitaristov pred cestou na ďalšie koncerty! V okamihu, keď som tú maľbu uvidel, tak som ju kúpil a našťastie som bol dosť rýchly!
Od vašich začiatkov ste prešli mnohými vydavateľstvami. Posledný album vám vyšiel u Transcending Obscurity a osobne si myslím, že je to v súčasnosti jeden z najlepších labelov. Kunal má dobrý nos na nezvyčajnú muziku. Ako ste sa tam dostali, ste zatiaľ spokojní?
Rogga Johansson mi tento label spomínal už zopár rokov dozadu, no a po niekoľkých konverzáciách s bossom vydavateľstva sme pristúpili k dohode. Áno, práca Kunala a celého Transcending Obscurity je fantastická, jediný problém, ktorý mám konštantne, dokonca aj práve teraz je, že tí bastardi na českom colnom úrade neustále zabavujú objednávky podobne ako aj ostatné vlády, ktoré požadujú prachy za doručenie.
Máte tam nejakú zmluvu na vydanie ďalších dosiek?
Zatiaľ sme u nich urobili a vydali túto dosku a o budúcnosti budeme diskutovať vtedy, keď to bude nevyhnutné a aktuálne!
Pomáha vám label aj s bookovaním koncertov? Alebo máte nejakého manažéra? Či všetky tieto veci týkajúce sa proma riešite sami? Pýtam sa preto, lebo vy ste na turné neustále, v Amerike koncertujete dosť pravidelne. Alebo máte vo svete už toľko kontaktov, že je nejaké bookovanie koncertov celkom jednoduché?
S bookingovými agentúrami a promotérmi komunikujem ja osobne a hľadám takto koncerty tak často, ako je to len možné. V priebehu rokov na scéne som sa spriatelil s niekoľkými agentúrami a čas od času nám zorganizujú turné z vlastnej iniciatívy a my sa snažíme urobiť všetko čo najlepšie a profesionálne! V podstate hľadám koncerty na internete neustále, kapela by inak mohla začať stagnovať.
Čo sa týka koncertov, má MASTER nejaké špeciálne požiadavky na predkapely? Je pre vás postačujúce mať nejaké odporúčania od organizátorov alebo sa vôbec nestaráte o kvalitu kapiel, s ktorými máte hrať?
Na usporiadanie koncertu v tomto zmysle nemáme absolútne žiadny dosah, suportujúce kapely zabezpečujú a vyberajú agentúry. Takže niekedy sú skvelé a druhý raz nie sú až tak kvalitné, niekedy je to proste hop alebo trop, iba dúfame, že koncert dopadne OK.
S MASTER ste už navštívili mnoho krajín po celom svete. Existuje ešte nejaké miesto, kde ste nehrali a radi by ste si tam zahrali v budúcnosti?
Samozrejme, napríklad v Južnej Amerike je mnoho miest, ktoré sme ešte nenavštívili, podobne tak aj v Ázií, takže dúfam, že to čoskoro napravíme.
Paul, si neoddeliteľnou súčasťou scény už okolo 35 rokov. Čo ťa stále motivuje písať, skladať, hrať a ťahať turné?
Je to špecifická potreba v mojom živote a bez nej by môj život neexistoval. Keď odohráš toľko rokov čo ja, stáva sa to spôsobom života. Pre niektorých alebo lepšie povedané pre mnohých je to ako nejaká víkendová bokovka, ale pre iných je to skutočný život! Často okolo seba počúvam a asi aj budem počúvať ako niekto spomína na časy, keď zvykol hrať v nejakej kapele atď. Ja som zvykol byť v MASTER!
Čo máš najradšej zo života muzikanta?
Mám rád hlavne to cestovanie, keď máš možnosť spoznať mnoho miest sveta, stretnúť sa s priateľmi a fanúšikmi naprieč celou planétou.
Nie je to niekedy vyčerpávajúce?
Samozrejme, občas to môže byť vyčerpávajúce, ale musíte si udržať hlavu hore a vysporiadať sa s tým. V opačnom prípade je pre vás najlepšie zostať doma a nájsť si každodennú regulárnu prácu!
Ako sa ti darí prekonať ťažké situácie, keď sa nejaké objavia?
Nasadím úsmev a držím hubu!
V ČR žiješ už takmer 20 rokov. Čo myslíš, ako sa za tú dobu zmenila situácia v Amerike? Sú tam podmienky na život v súčasnosti lepšie?
Z USA som odišiel, keď bol novým prezidentom George Bush mladší, takže pre mňa to bol ten správny čas vypadnúť odtiaľ. Pokiaľ ide o to, aký je tam teraz život, záleží na tom, s kým o tom hovoríte. Mnohí ľudia milujú „Chumpa“ a údajne vytvoril viac pracovných miest a získal peniaze pre USA, ale keďže tam už nežijem, je ťažké tvrdiť, či je to pravda alebo nie. V mojom živote som našiel oveľa viac slobody a pokoja tu v Čechách a celkovo v Európe, brácho!
Niekde som čítala, že vo svojom voľnom čase rád chodíš hubárčiť. Je to pre teba relax? Užívaš si rovnako aj post-proces po zbieraní húb, myslím tým, čistenie, krájanie, sušenie, atď? Alebo možno z nich rád varíš?
Hubárčenie je jedným z najdôležitejších koníčkov v mojom živote a áno, môžete ma nájsť v lese, mnohokrát dokonca aj samého ako hľadám tieto jedlé pochúťky. ÁNO, vždy musím pomáhať žene pripraviť ich na sušenie a mrazenie, ale úprimne najlepšia časť toho celého je pre mňa to hľadanie a zbieranie.
Povedal by si o sebe, že si viac človek mesta alebo práve naopak, radšej vybehneš niekde do prírody, do lesa načerpať novú energiu, silu alebo aj inšpiráciu?
Samozrejme uprednostňujem les, počas leta trikrát do týždňa jadním na bicykli, alebo v inom prípade navštevujem posilňovňu, keď ovšem nie sme na turné. V lete kombinujem obe tieto aktivity, ale v tomto momente je tu na Morave ešte celkom chladno.
Bývaš v byte alebo v dome? Si ten typ chlapa, ktorý v dome všetko dokáže opraviť, máš rád prácu okolo domu?
Bývam v dome a našťastie mám veľmi dobrého švagra a svokra, ktorí nám pomáhajú s opravou a údržbou vecí okolo domu, ak je to potrebné. Keď sa môj otec snažil naučiť ma podobné zručnosti ako mladšieho chalana, viac som sa zaujímal o fajčenie, pitie piva a hranie Rock'n'Rollu! A samozrejme som sa zaoberal aj hľadaním krásnych žien!
Viem, že sa ťa asi každý pýta na tvoju češtinu. Dovoľ mi opýtať sa ako napríklad vyzerá situácia, keď sa vyberieš do obchodu alebo na poštu vo svojom meste. Poznajú ťa tam a hovoria s tebou po anglicky alebo si sa už naučil niekoľko všeobecných fráz v češtine? Som si istá, že minimálne musíš rozumieť, keď na teba niekto rozpráva po česky.
Stále to nie je úplne jednoduché, ale mnohokrát rozumiem tomu, čo mi hovoria. Presne ako vravíš, na niektorých ľudí si proste zvykneš a rozumieš im oveľa lahšie. Chodím tu v okolí nakupovať a áno na poštu chodím pravidelne tak trikrát do týždňa, idem tam vždy ráno s posilňovne a nemávam tam už žiadne problémy. Aby som bol úprimný, som proste lenivý, lebo možno by som sa aj bol schopný naučiť viac, ale život pokračuje. Našťastie pre mňa všetky kapely musia na turné používať anglický jazyk, takže všade inde je to v poriadku!
Máš nejaký obľúbený pub, kde zvyčajne zájdeš s priateľmi na pivo?
Už nechodím veľmi často do krčiem, pokiaľ nie sú v meste moji priatelia, čo nebýva veľmi často. Mám toho dosť na párty po koncertoch a celkovo na turné! Ale nikdy som za to nikoho neodsudzoval, pretože každý potrebuje nejakú formu odpočinku po tvrdej každodennej práci.
Je o tebe známe, že najradšej počúvaš staré dobré klasiky, ale zaznamenal si v súčasnosti nejakú kapelu, ktorá hrá nazvime to „old school“? Keďže naozaj veľa mladých kapiel sa momentálne vracia k starým štýlom, niektoré dokonca aj znejú ako vystrihnuté z rokov deväťdesiatych. Mohol by si nám nejakú podobnú odporučiť?
Nie, nenasledujte nič nové, toto by bola otázka skôr vhodná pre zakladajúcich členov MASTER.
Viem, že to môže byť ťažké, ale skús si predstaviť, že hráš svoj úplne posledný koncert. Kde by sa mala tvoja posledná šou uskutočniť, kto by tam nemal chýbať a ktorú skladbu by si chcel hrať ako poslednú vo svojom živote?
Možno na nejakom obrovskom festivale ako napríklad Wacken Open Air, poslednou skladbou by bola „The Truth“ a boli by tam všetci moji rovesníci.
Posledné slová sú tvoje.
Samozrejme, ja by som Vám chcel zaželať všetko dobré a samozrejme aj všetkým z českej scény. Ďakujem za skvelé otázky a dúfam, že sa niekedy uvidíme.
Ďakujem ti veľmi pekne za tento rozhovor. Prajem ti tiež všetko dobré.
CD 2019, Xtreem Music for english please scroll down
Bublání krve z proříznuté tepny. Všechno je červené a ve tváři máš vyděšený výraz. Moment překvapení, nůž ostrý jako břitva. Krátký okamžik, který rozhodl o tvé smrti. Život pomalu uniká a duše je prokletá. Už to nebude dlouho trvat, před domem čeká černý vůz z pohřební služby. Je ti zima, stáváš se jen kusem masa, mrtvým tělem, určeným k likvidaci. Vydechneš naposled a až tvůj popel rozpráší po louce, tak už si na tebe nikdo nevzpomene.
Pokud bych měl nějakým způsobem definovat death metal ze staré školy, určitě bych do výkladu zařadil i holandskou smrtící mašinu PUTREFIED CORPSE. Kapelu složenou ze samých zkušených muzikantů. Skupinu, u jejíž nové desky "Left to Rot" budete mít pocit, že vám právě někdo pustil žilou.
"Left to Rot" je hudbou vytaženou z těch nejstudenějších piteven, ze starých opuštěných hrobek, kde kdysi vznikaly nejlepší desky kapel jako GOREFEST, AUTOPSY, CANNIBAL CORPSE, DEATH, MASSACRE, OBITUARY. Perfektně odvedené řemeslo je doplněno o nadstavbu z brutálních emocí. Všechny skladby doopravdy řežou, mokvají, doslova z nich cáká krev na všechny strany. Jakoby mi někdo každým riffem zarazil do těla ostrý rezavý hrot. Nic nikde nepřebývá, vše sedí na svém místě - parádní je zvuk, obal i celkové provedení. Deska doslova smrdí prašivinou, je jako plíseň na dlouho tlející mrtvole. Pitvání živých těl, exhumace reálného zničujícího death metalu. Naleznete zde vše potřebné pro opravdový maniakální zážitek. PUTREFIED CORPSE nahráli skvělou desku pro všechny, kteří věří v poctivý death metal staré školy. Masakr v márnici! Smrtící kov té nejvyšší jakosti!
Asphyx says:
Blood is bubbling from the cut artery. Everything is red, and your face is scared. A moment of surprise, a knife sharp as a razor. A brief moment which decides about your death. Life slowly flows, and the soul is cursed. It won't take a long time, because a black car from a funeral service waits in front of the house. You feel a cold; you're becoming a piece of meat, a dead body intended for liquidation. You exhale for the last time, and when your ashes are scattered in the meadow, no one will remember you.
If I had to define the old school death metal in some way, I would definitely include the Dutch death machine PUTREFIED CORPSE. A band composed of experienced musicians. The group, whose new album "Left to Rot" will make you feel like someone has bleed you white.
"Left to Rot" is music drawn from the coldest autopsy rooms, from old abandoned tombs, where the best albums of the bands such as GOREFEST, AUTOPSY, CANNIBAL CORPSE, DEATH, MASSACRE, OBITUARY were formed. The perfect craft is complemented by a superstructure of brutal emotions. All the songs really cut, are dripping wet, the blood literally splashes on all sides. As if somebody had knocked a sharp rusty spike into my body with every riff. Nothing is anywhere; everything sits in the right place - sound, cover art, and overall design are great. The record literally stinks by scabbiness; it's like mold on a long-dead corpse. Dissection of living bodies, the exhumation of real devastating death metal. Here you can find everything you need for a real manic experience. PUTREFIED CORPSE has recorded a great album for everyone who believes in the honest old school death metal. Morgue Massacre! The death metal of the highest quality!
Příběh sto osmdesátý devátý - Metalový český ráj to na pohled
Vzbudím se a chvilku o sobě nevím. Sedím na posteli. Za mnou hora zadečků, poprsí a oddychujících tváří. Peřiny zmuchlané a mě se chce hrozně na záchod. Motá se mi hlava a marně přemýšlím, cože jsme to včera prováděli. Aha, jsme u Kristýnky doma a dostal jsem v Semčicích na zábavě pořádně do držky. Vše přichází pomalu k sobě, každá rána, modřina. Nejvíc mě bolí záda a pak někde mezi nohama, kousek od třísel. Asi bych měl přestat pít, začít šetřit na pračku, ledničku, byt a život, zařadit se, být jako ostatní. Jdu do lednice, dám vyprošťováka. Kristýnka je hodná holka, myslí na všechno.
Zdá se mi, že močím krev, ale poblikává nade mnou blbá žárovka, tak špatně vidím. Budu ji muset vyměnit. Kdo taky jinej, žejo. Mít hezký kamarádky je sice super věc, ale taky spousta povinností. Pokusím se obléct do džínů, ale zamotám se a upadnu na postel. Monika se vzbudí a proč jdu pryč. Musím má milá, slíbil jsem mámě, že jí pomůžu na baráku. Olíbáme se jak dva pejskové a hrozně rád bych zůstal, ale sliby se mají plnit. Domů se doškobrtám, občas se mi udělá blbě a odpadkové koše jsou mojí hlásnou troubou. "Ty zase vypadáš, co se ti stalo?": typická otázka mojí mámy. Ale, hráli jsem včera s holkama badminton a padl jsem hubou na topení. Už se dál neptá, ale kroutí nevěřícně hlavou.
Nosíme nábytek, vyklízíme pokoje. Šílená dřina, musím pořád odpočívat. Hrozně mě berou záda, omotám si kolem pasu kus starého ručníku, abych se trošku zahřál. Po obědě na půl hodiny usnu jako dřevo. Další práce, úpím, trpím, umírám. Vrátíme se domů a asi mám horečku. Dám si do uší Protector, ale nic z toho nemám. Ihned se odeberu do říše snů a probudím se se šílenými bolestmi zad. Stejně je to zajímavý, jak člověk, když je rozbitej, tak jedna bolest přebíjí druhou. Lezu po zdi a nevím, jak si mám lehnout. Zdá se mi, že močím krev. Asi, možná, trošku. Chlácholím se, že to přejde, že se vyspím a bude vše v pořádku.
Není. V práci sice přežiju, ale odpoledne vedle Moniky ve škole už ne. Je dneska hrozně rajcovně oblečená, má na sobě elastický triko a chci bejt za samce, tak ji zvu do kumbálu. Konečně zazvoní a těším se na odměnu. Nic z toho není, nejde mi to. Normálně zklamu. Je mi trapně a i když mě utěšuje, tak jsem smutnej, šíleně v prdeli. Jdeme radši na němčinu a někdy tak v půlce hodiny upadnu na bok a zůstanu tam ležet. Omdlel jsem. Záchranka, který se bráním, že já k žádnýmu doktorovi rozhodně nepůjdu. Dají mi nějakou injekci a probudím se ve sněhobílém pokoji. Ihned ke mě přijde starší sestřička a seřve mě. Cože si jako myslím, že když mi něco je, tak se mám jít nechat vyšetřit. Je od rány, ale má takový to obrovský krásný srdce. Tak ji poděkuju, řeknu jí, že jí to moc sluší a najednou je na mě milá a laskavá, jak kdybych byl její syn.
Diagnóza naražený ledviny. Taky papír formátu A4, popsaný mými dalšími zraněními. Nic vážného, ale působí stejně děsivě. Návštěvy v pořadí - máma, co má smutný vyčítavý pohled, Sabath s pivem, Monika se spoustou polibků a pláčem, Kristýnka, která se mi pořád omlouvá a nakonec Jana s Prcalinkou. A že jsem jako pořád hrdina, že jsem je ochraňoval a vůbec. Jako panenky, dělá mi to moc dobře, ale radši jsme měli zůstat U Hymrů a řešit metal. Dělám si srandu a najednou se pokojem ozývá zvonivý smích, až přijde sestřička a všechny nás seřve. Pak mi přinese čaj a můžu si pustit do sluchátek MALEVOLENT CREATION (Retribution). Mám od té doby tuhle smečku navěky spojenou s krví v moči a bolestí zad.
Pořád do mě píchají nějaký injekce. Ráno přijdou sestřičky, co se jimi teprve učí. Pár jich znám, metal tenkrát poslouchala spousta holek. Tak hned, co se stalo, co Monika, jestli spolu pořád chodíme. Cigárka na chodbě, starší paní sestřička, která nade mnou kroutí hlavou. Měl bys ležet, ne mi běhat za personálem. Dělám si z ní legraci, tak mě zase píchnou do zadku, asi na uklidnění. Mám krásný sny. Najednou je čtvrtek, velká vizita a propustí mě domů. Jsem prej bílej jako stěna, hubenej a vůbec fešák, ale holky na mě čekají a odvedou mě ihned domů. Máma napeče a sedíme u kávy a povídáme si. O bitce, ani badmintonu nikdo neřekne ani slovo. Všichni ví své.
Neumím být pacient, dusím se, když nemůžu ven. Čtu si, ale vydržím jen do pátku večer. Ne, nikam nepůjdeš, seš normální? Jako kam? Ale, chvilku se projít. Monika zazvoní v pravý čas. Koroptvičky moje, čekají na mě a jdeme jako na procházku. Dokud máma kouká z okna. Směr je najednou jasný. U Hymrů už mě čekají. Je ale fakt, že se krotím, nemám moc sílu. Ale pivko mi šíleně chutná. Jdu na záchod a pořád se podvědomě kontroluju, jestli do žlábku neteče něco červeného. Oddychnu si. Ještě prověřit funkčnost s Monikou, ať mám klid, ale nechce, má na rozdíl ode mě rozum.
"Hele, že když jsi byl takovej hrdina a ochránce nevinných dívek, tak mám pro vás dárek": řekne najednou Kristýnka a podává mi balíček. V něm pár kazet a adresa. Vesnice kousek od Jičína. To si snad ani nezasloužím, nevinný dívky asi moc nebudete, ale znáš mě, jsem jak ze starejch indiánek. Mladej, blbej, ale poctivej a pořád mě serou tupý a zlý lidi. Hele a ta adresa, to je nějakej ústav? Vy se mě chcete konečně zbavit, že jo? Je mi vysvětleno, že tam v sobotu ráno vyrážíme. Cože, zítra? To jsem zvědavej, jak tohle vysvětlíte mámě. Prej zařízeno. Dám ještě jedno, jak jsem slabej, tak se mi motá hlava. Dělám ještě machra, že je odvedu domů, všechny, ale nemám na to. Tentokrát jsem předán já a jsem z toho až dojatej. V dobrým i špatným, Smrťáku. Usnu jak kus dřeva a koutkem oka zahlédnu, jak mě máma chodí kontrolovat. Proč já jí debil pořád přidělávám starosti.
Ráno se cítím jako pán. Jsem v ráji? Otec je v pohodě, velká snídaně, před domem troubí Sabath. Odveze nás s holkama na nádraží, zamává a dá na cestu lahev rumu. Loknu si a hned mám rozkecáno. Tohle je ráj, vy volové, říkám z okýnka na každé zastávce. Vlak se šine pomalu, lokálka jak z filmu pro pamětníky. Zima a mráz malují na sklo své dokonalé obrazy a já, raněný veterán a ochránce nevinných dívek, se opravdu cítím jako nějaký pan hrabě. Svačiny, kupa řízků. Sádlo a cibule, dnes nám nebude vadit, že zase budeš smrdět jak opuštěnej bezďák. Cítím v kupé obrovskou sílu, takový ten pocit, když víte, že vás lidi mají rádi. Ano, sem patřím. Na cesty, na metal, mezi svý cácorky.
Musíme kus pěšky, polem nepolem, klouže to a naschvál dělám, že jsem bruslař, smích by se dal pytlovat a prodávat všem nihilistům. Konečně penzion. U dveří nám otevře paní kolem 40, s takovou tou náručí, která vás ihned pohltí. Máme dva pokoje, jsem sám s Monikou, což rozporuju, ale jen ve srandě. Za hodinu dole u výčepu, dáme pivko a jídlo a večer začínají lázně, v Jičíně je rocktéka. Trošku mi zatrne, zase dostanu do držky. Ale nedám na sobě nic znám. Vybaluji, nemůžu najít věci, co jsem si zapomněl vzít. Já hlava děravá, na co myslím. Cože, co to vidím?
Stojí tam, celá zahalená v krajkách. Překvapení a usmívá se, protože musím mít otevřenou pusu. Bože, už vím, s čím sis dal největší práci. Asi si byl starej prasáček a udělal nám to tak trošku naschvál, protože my jsme pak celí paf. Víte, tak nějak od malička, od první chvíle, kdy jsem začal vnímat ženský, tak jsem miloval inteligentní rafinovanou a tajemnou krásu. Těžko se to vysvětluje, ale když jsem Moniku viděl, zatajil se mi dech. Opravdu, jasně je to klišé, ale lépe situaci vyjádřit neumím. "Pojď ke mě": pozvala mě a já šel naschvál pomalu, abych si tu chvilku užil, zafixoval a prodloužil ji. Jemná, lehce kořeněná voňavka, chvějící se tělo. Rozbaluji ji, jako by to bylo poprvé. Chce nahoru, ale nedovolím jí, teď ne. Plácnu přes zadek a řekne ještě. Jsem šťastnej chlap. A jsem šíleně rád, že vše funguje jak má.
"Tak co Smrťáku, dobrý?": smějou se na mě holky dole v hospodě. Domluvily se na mě, vybraly prádlo společně a já si dělám prdelky, jak budeme pokračovat. Jestli uvidím víc barev krajek na každé z nich. Alkohol piju opatrně, pořád mě ještě všechno bolí. Nejsem takovej tvrďák, abych nebyl dojatej. Jen se ošívám v představě, že půjdeme zase někam do šumu. Ještě k tomu rocktéka a úplně před sebou vidím, že si mě zase podá partička sedláků, co si budou myslet, že všechny holky jsou jejich. Achjo. Zas takovej hrdina nejsem. Ale znáte to, ženský, když chtějí, tak umí přemluvit.
Jde se tmou, směr neznámý, trošku bloudíme. Je ale hrozná sranda, tak to vůbec nevadí. Kolem osmé dorazíme do Jičína. Kousek od náměstí je velkej sklep. Na zdech desítky plakátů, je vidět, že pan majitel je metla tělem i duší. Musí mě odtrhnout, protože jsem nadšenej. Kristýnka má radost, že já mám radost, protože jak známo, tak nejvíc udělá radost, které je daná radost. Sedneme si bokem, přijde pán s vizáží starého Sabbatha a co si dáme. Řeknu, že Malevolent Creation, abych zamachroval, ale on jen na chvilku odejde a přinese mi celou diskografii, ať si vyberu. Znám jen jedno album a jsem ve svém živlu. Nikdo tady zatím není a tak mladý pan Smrťák opět propadá svému prokletí, tančí sám na malém pódiu, pije u toho pivo a je tak trošku všem pro smích.
Přijdou první lidi, stáhnu se k holkám. Prdelky moje. Mám vás moc rád. Nějak se zamyslím a musím všem říct, že takhle nějak si představuju metalovej ráj. S lidma, co k sobě patříme, se svoji holkou, co mě překvapila černou krajkou, s metalem všude kolem, s pivem, co má neskutečnej říz. Zábava se pomalu rozjíždí a musím říct, že tak dobře udělanou rocktéku jsem ještě neslyšel. Zazní starý rockový páky, thrash, dokonce i death, heavíky jen dobré, zkrátka a jednoduše, pan DJ je borec a klobouk dolů.
Abych nedivočel, tak na všechny skladby tančím jen ploužáky. Sice vypadám jak veterán světový války, ale musím se šetřit, jsem v rekonvalescenci. Monika má přednostní právo, dva tance po sobě, pak si mě střídají. Což samozřejmě všechny okolo zaujme, ale pánové jsou normální, slušně přijdou, zeptají se, nikdo není agresivní. Pohodička, široko daleko žádnej debil ani blbeček. Je to jeden z takových těch večerů, kdy si říkáte, že na ně jednou budete vzpomínat. Jsme jak budhové ve stavu blaženosti, jako malé šťastné děti. Už chápu hippiesáky. Nějak nechci, aby to někdy skončilo.
Povídáme si až do zavíračky. Mám zase objímací, líbám holky na tváře a děkuju, děkuju, děkuju. Kristýnka se zdrží s polibkem trošku déle, než by bylo záhodno, cítím z ní víc než kamarádku, ale nemám čas nad tím přemýšlet. Monika mě skoro umačká. Zpíváme nočním Jičínem, dělám, že jsem Rumcajs a střílím žaludy z pistole. Mráz nám uhněte před pusama páru a když pak kloužeme k pensionu, chci bejt kosmonaut, odletět s holkama na měsíc a založit tam novou metalovou komunitu. Nojo, ale to by pak byly všechny děti švihlý po tobě, smějeme se dál. A jak se do své role vžiju, chci nejdřív na pokoj k Janě a Prcalince a Kristýnce. Ta je dokonce tak opilá, že po Monice chce, aby mě na chvilku půjčila.
Nechce se mi z ráje pryč. Před chvílí byla zase v krajkách. Chutnala po vínu a nevím proč, ale vzpomněl jsem si na sladké maliny. Udýchaní, zpocení, předáváme si energii. Dvě těla ve vesmíru, zemský ráj to na pohled. Chtěl bych ještě jednou, ale jsem lazar víš. Dobře, budeme jen ležet a povídej. A ze mě musí všechno ven. Jak jsem rád, že je mám, že jsem, že existuju, že jsem sice pořád raněnej na těle i duši po Kačence, ale teď už bude určitě lépe. Pak už mám dost, tak jen šeptám a hraju si s vlasy. Blonďatá hříva, jsi moje lvice, usínám na prsou a ona se ani nehne. Slyším jen tiché dýchání, opatrné a vláčné. Jsem v metalovém ráji a nechci z něj nikdy ven.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
