New album of Czech death metal band HYPNOS - "The Blackcrow" (2020)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 24. března 2019

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto osmdesátý devátý - Metalový český ráj to na pohled

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto osmdesátý devátý - Metalový český ráj to na pohled


Příběh sto osmdesátý devátý - Metalový český ráj to na pohled

Vzbudím se a chvilku o sobě nevím. Sedím na posteli. Za mnou hora zadečků, poprsí a oddychujících tváří. Peřiny zmuchlané a mě se chce hrozně na záchod. Motá se mi hlava a marně přemýšlím, cože jsme to včera prováděli. Aha, jsme u Kristýnky doma a dostal jsem v Semčicích na zábavě pořádně do držky. Vše přichází pomalu k sobě, každá rána, modřina. Nejvíc mě bolí záda a pak někde mezi nohama, kousek od třísel. Asi bych měl přestat pít, začít šetřit na pračku, ledničku, byt a život, zařadit se, být jako ostatní. Jdu do lednice, dám vyprošťováka. Kristýnka je hodná holka, myslí na všechno.

Zdá se mi, že močím krev, ale poblikává nade mnou blbá žárovka, tak špatně vidím. Budu ji muset vyměnit. Kdo taky jinej, žejo. Mít hezký kamarádky je sice super věc, ale taky spousta povinností. Pokusím se obléct do džínů, ale zamotám se a upadnu na postel. Monika se vzbudí a proč jdu pryč. Musím má milá, slíbil jsem mámě, že jí pomůžu na baráku. Olíbáme se jak dva pejskové a hrozně rád bych zůstal, ale sliby se mají plnit. Domů se doškobrtám, občas se mi udělá blbě a odpadkové koše jsou mojí hlásnou troubou. "Ty zase vypadáš, co se ti stalo?": typická otázka mojí mámy. Ale, hráli jsem včera s holkama badminton a padl jsem hubou na topení. Už se dál neptá, ale kroutí nevěřícně hlavou.

Nosíme nábytek, vyklízíme pokoje. Šílená dřina, musím pořád odpočívat. Hrozně mě berou záda, omotám si kolem pasu kus starého ručníku, abych se trošku zahřál. Po obědě na půl hodiny usnu jako dřevo. Další práce, úpím, trpím, umírám. Vrátíme se domů a asi mám horečku. Dám si do uší Protector, ale nic z toho nemám. Ihned se odeberu do říše snů a probudím se se šílenými bolestmi zad. Stejně je to zajímavý, jak člověk, když je rozbitej, tak jedna bolest přebíjí druhou. Lezu po zdi a nevím, jak si mám lehnout. Zdá se mi, že močím krev. Asi, možná, trošku. Chlácholím se, že to přejde, že se vyspím a bude vše v pořádku.

Není. V práci sice přežiju, ale odpoledne vedle Moniky ve škole už ne. Je dneska hrozně rajcovně oblečená, má na sobě elastický triko a chci bejt za samce, tak ji zvu do kumbálu. Konečně zazvoní a těším se na odměnu. Nic z toho není, nejde mi to. Normálně zklamu. Je mi trapně a i když mě utěšuje, tak jsem smutnej, šíleně v prdeli. Jdeme radši na němčinu a někdy tak v půlce hodiny upadnu na bok a zůstanu tam ležet. Omdlel jsem. Záchranka, který se bráním, že já k žádnýmu doktorovi rozhodně nepůjdu. Dají mi nějakou injekci a probudím se ve sněhobílém pokoji. Ihned ke mě přijde starší sestřička a seřve mě. Cože si jako myslím, že když mi něco je, tak se mám jít nechat vyšetřit. Je od rány, ale má takový to obrovský krásný srdce. Tak ji poděkuju, řeknu jí, že jí to moc sluší a najednou je na mě milá a laskavá, jak kdybych byl její syn.

Diagnóza naražený ledviny. Taky papír formátu A4, popsaný mými dalšími zraněními. Nic vážného, ale působí stejně děsivě. Návštěvy v pořadí - máma, co má smutný vyčítavý pohled, Sabath s pivem, Monika se spoustou polibků a pláčem, Kristýnka, která se mi pořád omlouvá a nakonec Jana s Prcalinkou. A že jsem jako pořád hrdina, že jsem je ochraňoval a vůbec. Jako panenky, dělá mi to moc dobře, ale radši jsme měli zůstat U Hymrů a řešit metal. Dělám si srandu a najednou se pokojem ozývá zvonivý smích, až přijde sestřička a všechny nás seřve. Pak mi přinese čaj a můžu si pustit do sluchátek MALEVOLENT CREATION (Retribution). Mám od té doby tuhle smečku navěky spojenou s krví v moči a bolestí zad. 

Pořád do mě píchají nějaký injekce. Ráno přijdou sestřičky, co se jimi teprve učí. Pár jich znám, metal tenkrát poslouchala spousta holek. Tak hned, co se stalo, co Monika, jestli spolu pořád chodíme. Cigárka na chodbě, starší paní sestřička, která nade mnou kroutí hlavou. Měl bys ležet, ne mi běhat za personálem. Dělám si z ní legraci, tak mě zase píchnou do zadku, asi na uklidnění. Mám krásný sny. Najednou je čtvrtek, velká vizita a propustí mě domů. Jsem prej bílej jako stěna, hubenej a vůbec fešák, ale holky na mě čekají a odvedou mě ihned domů. Máma napeče a sedíme u kávy a povídáme si. O bitce, ani badmintonu nikdo neřekne ani slovo. Všichni ví své.

Neumím být pacient, dusím se, když nemůžu ven. Čtu si, ale vydržím jen do pátku večer. Ne, nikam nepůjdeš, seš normální? Jako kam? Ale, chvilku se projít. Monika zazvoní v pravý čas. Koroptvičky moje, čekají na mě a jdeme jako na procházku. Dokud máma kouká z okna. Směr je najednou jasný. U Hymrů už mě čekají. Je ale fakt, že se krotím, nemám moc sílu. Ale pivko mi šíleně chutná. Jdu na záchod a pořád se podvědomě kontroluju, jestli do žlábku neteče něco červeného. Oddychnu si. Ještě prověřit funkčnost s Monikou, ať mám klid, ale nechce, má na rozdíl ode mě rozum. 


"Hele, že když jsi byl takovej hrdina a ochránce nevinných dívek, tak mám pro vás dárek": řekne najednou Kristýnka a podává mi balíček. V něm pár kazet a adresa. Vesnice kousek od Jičína. To si snad ani nezasloužím, nevinný dívky asi moc nebudete, ale znáš mě, jsem jak ze starejch indiánek. Mladej, blbej, ale poctivej  a pořád mě serou tupý a zlý lidi. Hele a ta adresa, to je nějakej ústav? Vy se mě chcete konečně zbavit, že jo?  Je mi vysvětleno, že tam v sobotu ráno vyrážíme. Cože, zítra? To jsem zvědavej, jak tohle vysvětlíte mámě. Prej zařízeno. Dám ještě jedno, jak jsem slabej, tak se mi motá hlava. Dělám ještě machra, že je odvedu domů, všechny, ale nemám na to. Tentokrát jsem předán já a jsem z toho až dojatej. V dobrým i špatným, Smrťáku. Usnu jak kus dřeva a koutkem oka zahlédnu, jak mě máma chodí kontrolovat. Proč já jí debil pořád přidělávám starosti.


Ráno se cítím jako pán. Jsem v ráji? Otec je v pohodě, velká snídaně, před domem troubí Sabath. Odveze nás s holkama na nádraží, zamává a dá na cestu lahev rumu. Loknu si a hned mám rozkecáno. Tohle je ráj, vy volové, říkám z okýnka na každé zastávce. Vlak se šine pomalu, lokálka jak z filmu pro pamětníky. Zima a mráz malují na sklo své dokonalé obrazy a já, raněný veterán a ochránce nevinných dívek, se opravdu cítím jako nějaký pan hrabě. Svačiny, kupa řízků. Sádlo a cibule, dnes nám nebude vadit, že zase budeš smrdět jak opuštěnej bezďák. Cítím v kupé obrovskou sílu, takový ten pocit, když víte, že vás lidi mají rádi. Ano, sem patřím. Na cesty, na metal, mezi svý cácorky.


Musíme kus pěšky, polem nepolem, klouže to a naschvál dělám, že jsem bruslař, smích by se dal pytlovat a prodávat všem nihilistům. Konečně penzion. U dveří nám otevře paní kolem 40, s takovou tou náručí, která vás ihned pohltí. Máme dva pokoje, jsem sám s Monikou, což rozporuju, ale jen ve srandě. Za hodinu dole u výčepu, dáme pivko a jídlo a večer začínají lázně, v Jičíně je rocktéka. Trošku mi zatrne, zase dostanu do držky. Ale nedám na sobě nic znám. Vybaluji, nemůžu najít věci, co jsem si zapomněl vzít. Já hlava děravá, na co myslím. Cože, co to vidím?

Stojí tam, celá zahalená v krajkách. Překvapení a usmívá se, protože musím mít otevřenou pusu. Bože, už vím, s čím sis dal největší práci. Asi si byl starej prasáček a udělal nám to tak trošku naschvál, protože my jsme pak celí paf. Víte, tak nějak od malička, od první chvíle, kdy jsem začal vnímat ženský, tak jsem miloval inteligentní rafinovanou a tajemnou krásu. Těžko se to vysvětluje, ale když jsem Moniku viděl, zatajil se mi dech. Opravdu, jasně je to klišé, ale lépe situaci vyjádřit neumím. "Pojď ke mě": pozvala mě a já šel naschvál pomalu, abych si tu chvilku užil, zafixoval a prodloužil ji. Jemná, lehce kořeněná voňavka, chvějící se tělo. Rozbaluji ji, jako by to bylo poprvé. Chce nahoru, ale nedovolím jí, teď ne. Plácnu přes zadek a řekne ještě. Jsem šťastnej chlap. A jsem šíleně rád, že vše funguje jak má.

"Tak co Smrťáku, dobrý?": smějou se na mě holky dole v hospodě. Domluvily se na mě, vybraly prádlo společně a já si dělám prdelky, jak budeme pokračovat. Jestli uvidím víc barev krajek na každé z nich. Alkohol piju opatrně, pořád mě ještě všechno bolí. Nejsem takovej tvrďák, abych nebyl dojatej. Jen se ošívám v představě, že půjdeme zase někam do šumu. Ještě k tomu rocktéka a úplně před sebou vidím, že si mě zase podá partička sedláků, co si budou myslet, že všechny holky jsou jejich. Achjo. Zas takovej hrdina nejsem. Ale znáte to, ženský, když chtějí, tak umí přemluvit.

Jde se tmou, směr neznámý, trošku bloudíme. Je ale hrozná sranda, tak to vůbec nevadí. Kolem osmé dorazíme do Jičína. Kousek od náměstí je velkej sklep. Na zdech desítky plakátů, je vidět, že pan majitel je metla tělem i duší. Musí mě odtrhnout, protože jsem nadšenej. Kristýnka má radost, že já mám radost, protože jak známo, tak nejvíc udělá radost, které je daná radost. Sedneme si bokem, přijde pán s vizáží starého Sabbatha a co si dáme. Řeknu, že Malevolent Creation, abych zamachroval, ale on jen na chvilku odejde a přinese mi celou diskografii, ať si vyberu. Znám jen jedno album a jsem ve svém živlu. Nikdo tady zatím není a tak mladý pan Smrťák opět propadá svému prokletí, tančí sám na malém pódiu, pije u toho pivo a je tak trošku všem pro smích. 

Přijdou první lidi, stáhnu se k holkám. Prdelky moje. Mám vás moc rád. Nějak se zamyslím a musím všem říct, že takhle nějak si představuju metalovej ráj. S lidma, co k sobě patříme, se svoji holkou, co mě překvapila černou krajkou, s metalem všude kolem, s pivem, co má neskutečnej říz. Zábava se pomalu rozjíždí a musím říct, že tak dobře udělanou rocktéku jsem ještě neslyšel. Zazní starý rockový páky, thrash, dokonce i death, heavíky jen dobré, zkrátka a jednoduše, pan DJ je borec a klobouk dolů. 

Abych nedivočel, tak na všechny skladby tančím jen ploužáky. Sice vypadám jak veterán světový války, ale musím se šetřit, jsem v rekonvalescenci. Monika má přednostní právo, dva tance po sobě, pak si mě střídají. Což samozřejmě všechny okolo zaujme, ale pánové jsou normální, slušně přijdou, zeptají se, nikdo není agresivní. Pohodička, široko daleko žádnej debil ani blbeček. Je to jeden z takových těch večerů, kdy si říkáte, že na ně jednou budete vzpomínat. Jsme jak budhové ve stavu blaženosti, jako malé šťastné děti. Už chápu hippiesáky. Nějak nechci, aby to někdy skončilo. 

Povídáme si až do zavíračky. Mám zase objímací, líbám holky na tváře a děkuju, děkuju, děkuju. Kristýnka se zdrží s polibkem trošku déle, než by bylo záhodno, cítím z ní víc než kamarádku, ale nemám čas nad tím přemýšlet. Monika mě skoro umačká. Zpíváme nočním Jičínem, dělám, že jsem Rumcajs a střílím žaludy z pistole. Mráz nám uhněte před pusama páru a když pak kloužeme k pensionu, chci bejt kosmonaut, odletět s holkama na měsíc a založit tam novou metalovou komunitu. Nojo, ale to by pak byly všechny děti švihlý po tobě, smějeme se dál. A jak se do své role vžiju, chci nejdřív na pokoj k Janě a Prcalince a Kristýnce. Ta je dokonce tak opilá, že po Monice chce, aby mě na chvilku půjčila.

Nechce se mi z ráje pryč. Před chvílí byla zase v krajkách. Chutnala po vínu a nevím proč, ale vzpomněl jsem si na sladké maliny. Udýchaní, zpocení, předáváme si energii. Dvě těla ve vesmíru, zemský ráj to na pohled. Chtěl bych ještě jednou, ale jsem lazar víš. Dobře, budeme jen ležet a povídej. A ze mě musí všechno ven. Jak jsem rád, že je mám, že jsem, že existuju, že jsem sice pořád raněnej na těle i duši po Kačence, ale teď už bude určitě lépe. Pak už mám dost, tak jen šeptám a hraju si s vlasy. Blonďatá hříva, jsi moje lvice, usínám na prsou a ona se ani nehne. Slyším jen tiché dýchání, opatrné a vláčné. Jsem v metalovém ráji a nechci z něj nikdy ven.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :