DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

pondělí 22. května 2023

Photos - NICE TO EAT YOU DEATHFEST 2023

PHOTOS
author of photos Michal Radoš
- for original size click on photos
- pro zvětšení klikněte na fotky

info:












































































































































































































































































































































































































































PHOTOS
author of photos Michal Radoš
- for original size click on photos
- pro zvětšení klikněte na fotky


------------------------------------------------------------------------------------------------------

neděle 21. května 2023

Info - HEAVING EARTH se po dlouhých šesti letech vrací na pódia! / HEAVING EARTH returns to the stage after six long years!


Po dlouhých šesti letech se s HEAVING EARTH vracíme na klubová a festivalová pódia! Na koncertech se představíme v nové sestavě a setlist bude vycházet z aktuální desky, „Darkness Of God“.
V červnu odehrajeme následující koncerty v České Republice:
15.6. – Praha, Music Club Jižák; společně s BLIND RULER CURSED LAND, MORTHYMER a WILLHELM GRASSLICH
19.6. – Plzeň, Divadlo Pod lampou; společně se SONUM (Itálie) a DORMANT ORDEAL (Polsko)
_____________________________________________________________________
After six long years, we are returning to perform live, at clubs and festivals. With a new line up and a setlist based on our latest album, „Dakness Of God“!
In June, we will play the following shows with in the Czech Republic:
15.6. – Praha, Music Club Jižák; together with BLIND RULER CURSED LAND, MORTHYMER and WILLHELM GRASSLICH
19.6. – Plzeň, Divadlo Pod lampou; together with SONUM (Itálie) a DORMANT ORDEAL (Polsko)

ČTVRTEK 15. ČERVNA 2023 V 19:00

HEAVING EARTH, MORTHYMER, BLIND RULER CURSED LAND & WILLHELM GRASSLICH – Praha (NEW FB EVENT)
Music Club JIŽÁK

PONDĚLÍ 19. ČERVNA 2023 V 19:00

DORMANT ORDEAL (pol), SONUM (ita), HEAVING EARTH (cze), INNERSPHERE (cze) – PLZEŇ / CZE (new event)
Divadlo pod lampou

info:


------------------------------------------------------------------------------------------------------

Recenze/review - SHODAN - None Shall Prevail (2023)


SHODAN - None Shall Prevail
CD 2023, Time to Kill Records

for english please scroll down

Někdy si připadám osamocený v davu. Chodím ulicemi a poslouchám úplně jinou muziku, než ostatní. Lidé kolem mě mají zachmuřené tváře, stále někam spěchají. Moc a peníze, faleš a lež. Mám raději riffy, ohlodané na kost, líbí se mi, když hudba duní, žhne a pálí. Neumím se přispůsobit, vypadám jako prokletý, jako zvíře, které smečka zavrhne. Bývám někdy nepříjemný a nemluvím. Dusím v sobě vztek, vadí mi nespravedlnost. V těchto momentech si jako nějaký dobrý lék, který mi pomáhá, dávám do žil přesně takové desky, jako je ta letošní od polských SHODAN.

S těmito maniaky jste se již na našich stránkách setkali v roce 2020, kdy jsem psal o jejich předchozí narhrávce "Death, Rule over Us". Novinka je takovým volným pokračováním, rozvíjením předchozích nápadů. Stala se na nějaký čas mojá součástí a konečně jsem se necítil tak osamocený. Svět byl najednou nejen černý, krvavý a zlý, ale dal se i přežít. 

 

Ano, nové album "None Shall Prevail" na mě působí velmi uvěřitelně, syrově a opravdově. Má v sobě velké množství temné energie, chvění, obsahuje drive i sílu. Zároveň, a to se mi líbí asi nejvíc, působí velmi svěže a samozřejmě. Hrozně moc mě baví chodit jen tak po ulici, sledovat dav, těkající město, ruch okolo domů. Kdo jsi a kam jdeš? Jaký si měl život? U toho poslouchám novou desku a cítím se vznešeně. Členy kapely jsou zkušení muzikanti (kdo by nemiloval BANISHER), kteří perfektně ovládají své řemeslo. Letos se velmi povedl zvuk - Mikołaj Kiciak (mixing), Kai Stahlenberg (mastering). Je čitelný, průrazný, divoký a zběsilý, ale zároveň i chladný a podmanivý. Líbí se mi, že kapela stojí na pevných základech klasického death metalu. Zároveň je progresivní, ale takovým tím srozumitelným a příjemným způsobem (stejně jako kupříkladu mí oblíbení italští SADIST, nebo britští DE PROFUNDIS). Oceňuji, že se nebojí i "pomalejších" pasáží, u kterých vynikne ještě více chlad. Představte si starou továrnu, ve které spí stroje. Zase jednou stojíte uprostřed davu a dávno víte, že lidský rod je odsouzený k zániku. Začnou se ozývat první riffy, údery bicích a vaše srdce zrychlí svůj rytmus. Psal jsem to již mnohokrát. Nejvíc se mi líbí smečky, které dokáží přenést svoje emoce i na moji maličkost. Rozdrásají můj obličej i fantazii do krve. A SHODAN jsou letos ve velmi dobré formě. Utíkám pryč, ze současného zmateného světa. Uznávám už jenom dobrou muziku. A mezi tu nové album "None Shall Prevail" rozhodně patří. Novinka se mi zadřela hluboko pod kůži. Progresivní death metaloá jízda s devastujícím účinkem!


Asphyx says:

Sometimes I feel alone in the crowd. I walk the streets and listen to completely different music than everyone else. People around me have gloomy faces, always in a hurry. Power and money, deceit and lies. I like my riffs gnawed to the bone, I like my music to rumble and blaze and burn. I don't know how to fit in, I look like a cursed animal, an animal that the pack rejects. I'm sometimes unpleasant and I don't speak. I stifle my anger, I resent injustice. In these moments, like some good medicine that helps me, I put into my veins exactly such records as this year's one from Polish SHODAN.

You have already met these maniacs on our pages in 2020, when I wrote about their previous record "Death, Rule over Us". The new one is such a loose continuation, developing previous ideas. It became a part of me for a while and finally I didn't feel so alone. The world was suddenly not only black, bloody and evil, but survivable.


Yes, the new album "None Shall Prevail" feels very believable, raw and real to me. It has a lot of dark energy, shivers, it contains drive and power. At the same time, and this is probably what I like the most, it feels very fresh and natural. I really enjoy just walking down the street, watching the crowd, the city, the hustle and bustle around the houses. Who are you and where are you going? How was your life? I'm listening to the new record and I'm feeling sublime. The members of the band are experienced musicians (who doesn't love BANISHER) who are perfect at their craft. This year the sound was very good - Mikołaj Kiciak (mixing), Kai Stahlenberg (mastering). It's clear, piercing, wild and frantic, but at the same time cool and captivating. I like that the band is standing on the solid foundations of classic death metal. At the same time, it is progressive, but in such an understandable and pleasant way (just like, for example, my favourite Italian SADIST, or British DE PROFUNDIS). I appreciate that they are not afraid of "slower" passages, where the coldness stands out even more. Imagine an old factory where machines are sleeping. Once again, you stand in the middle of the crowd, knowing long ago that the human race is doomed. The first riffs start to play, the drums pound, and your heart speeds up its rhythm. I've written this many times. I'm most fond of packs that can transfer their emotions to my little one. They tear my face and my imagination to shreds. And SHODAN are in very good form this year. I'm running away, from the current confusing world. I only accept good music. And the new album "None Shall Prevail" is definitely one of them. It's a new one that's burrowed deep under my skin. A progressive death metal ride with devastating effect!




Recenze/review - SHODAN - Death, Rule over Us (2020):



Tracklist:
01. Tamed in Unison
02. Despair Snares
03. Demortality
04. Ethos
05. Staring Back at The Abyss
06. Lords
07. Nighttime Violators
08. Nicość Wiekuista
09. None Shall Prevail



PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh čtyř stý pátý - Kolíne Kolíne...


Příběh čtyř stý pátý - Kolíne Kolíne...

Sedíme ve vlaku a já už asi týden nemůžu vyhnat z hlavy scény z minulého týdne. Moje víceméně náhodné, ale o to víc zapamatovatelné a notně děsivé setkání s místními plzeňskými vyvolávači duchů, black metalisty a satanisty, mě bude ještě dlouho pálit v mysli. Vyprávím jednotlivé detaily, na které si vzpomínám a blondýnka mi tak trošku nadává, že jsem ji měl poslechnout, že na ní mám dát a že se nemám pořád paktovat s pochybnými existencemi. Což o to, ale když já je asi přitahuju. Měl jsem to vždycky takhle, že se kolem mě nemotali jenom hodní, pohodoví lidé, ale i zvířata v lidské podobě. Možná mám v sobě taky něco temného, po otcovi, řeknu a je mi do pláče. Pořád před sebou vidím šílené obličeje. Pohladí mě po tváři a vezme za ruce. Umí mě uklidnit. Ještě, že jí mám. Je brzy ráno a jedem do Kolína. Zatím jsme někde u Rokycan a cesta před námi je ještě hodně dlouhá. Udělala do takové hliníkové krabice svačiny. Ušetříme a bude víc na pivo. 

Pozval nás Michal a Blanka, která už byla také představena jeho rodičům. Ti měli kousek od Kolína firmu a vůbec se měli dobře. Blanka neměla chudák mámu. Měla to hodně těžké, ale možná o to víc byla hodná. Měli jsme je oba hrozně moc rádi. V Praze si dáme něco dobrého v hospodě kousek od Masarykova nádraží. Zazpíváme si Kolíne Kolíne a je na nás vidět, že nejsme místní. Lidé jakoby tu byli přeci jen jiní. Mám pocit, že jsem skoro doma. Více se usmívají, jsou takoví příjemnější. Chtějí si povídat. Jaký to příjemný rozdíl oproti Plzni. Staré babičky, mladí kluci, každý se zeptá, kam jedeme, prohodí pár slov. Popřejí nám hezký den a moje žena mi říká, to je jako u nás na jihu. Chvilku rozebíráme, proč jsou plzeňští pořád takoví přednasraní. Nechápeme to. A nepochopíme to nikdy.  Nejsou takoví všichni, ale na ulicích je to znát. Jakmile zmizí studenti a začne léto, připadáme si jako v nějakém nekonečném splínu. Asi jsem jiné krve, nevím.

Blanka s Michalem a s jejich rodiči nás čekají na nádraží. Jakmile náš courák zastaví, ihned se rozběhnou k vlaku, začneme se objímat. Máma i táta jsou od pohledu hrozně sympatičtí, skvělí lidé. Ihned si sedneme a to natolik, že paní ani neoznámím, že nejím houby. Zvedá se mi sice žaludek, ale sním omáčku s klouzky. Blondýnka se na mě kouká a vlastně mě chápe, i když mi to pak pokaždé připomíná, že mám vlastně houby rád, akorát to mám v hlavě zablokovaný. Poděkuji a jdu na záchod. Tam se pozvracím. Sedíme na prosklené terásce a já koukám, jaké to je super, když se dva mají rádi a pracují, budují. Je na nich vidět, že se mají rádi. Je to takové hezké a děsně pozitivní. Tomu říkám domov, provázejí nás po pozemku, pak po vsi, díváme se do zahrad a zdravíme se sousedy a příbuznými. Zajdeme do hospody a odpoledne jedeme do Kolína. 

Michal nás vezme do oblíbených hospod, vypráví, kde studoval, kam chodil na pivko, kde se co stalo a tak. Pak si všimneme plakátu na zdi. Vypadá metalově a protože mě všichni znají, tak prý, jestli nechci zajít. Jsem pro, všemi deseti. A tak Michal zavolá otcovi, který se automaticky nabídne, že pro nás přijede. Je krásné jaro, už trošku tepleji, tak žádný problém. Trošku jim to štěstí závidím. Já se musel vždycky postarat sám o sebe. Chvilku je mi z toho smutno, připadám si, že mě nemá nikdo rád, ale je to blbost. Mám krásnou holku, máma i tetičky jsou v pohodě, kolem mě je spousta kamarádů, ať už těch starých nebo nových. Nemám si na co stěžovat. Oproti minulého týdnu, kdy jsem viděl jen samé zlo a temnotu, je najednou doslova všechno prozářené. Připadám si, jakoby mě někdo nechával schválně zažívat různé situace, že je to nějaká zkouška, nevím. Nebo je to bůh? O tom poslední dobou také přemýšlím. Zase jsem si přečetl po letech bibli a dívám se na ní úplně jinak, než dříve. Já, starej metalista, jsem si ji docela užíval.

Potkáme pár Michalových kamarádů. Jména si nepamatuji, ale jsou mezi nimi i nějaké metly. Ihned se sesedneme a necháme Blanku s mojí holkou samotné. Vypadá to, že z nich budou kamarádky, řekne mi Michal na hajzlíku. Inu kámo, vždyť jsme oba tak podobní, tak proč ne naše ženy. A na to si přiťukneme. Metaláci se mezi sebou chvástají, co kdo kdy kde slyšel, zažil a já taky něco málo přidám. Nemůžu se s nimi ale srovnávat. Oni jsou fakt kovaní. Mají velké znalosti, až encyklopedické. Spoustu kapel ani neznám, tak si je napíšu na lístek z hospody a dám do kapsy. Pak ho někde ztratím a zase vím prd. Marně se snažím pátrat v paměti, bylo toho tolik. A tak se zase ke všemu musím prokousat sám, postupně a hrozně pomalu, protože v mém okolí metal už nikdo neposlouchá. Studenti už vůbec ne a moje návštěvy Boleslavi jsou čím dál tím méně časté. Spíš jezdím do Jablonce a jedinou mojí spřízněnou duší je Venca s Petrou. 

Teď jsem ale zde, na východě a je nám děsně fajn. Říkám si, že tady bych si dovedl představit žít. Měl bych to i kousek za mámou. Nikdy k tomu nedojde, ale z nějakého mě dosud neznámého důvodu mám z této oblasti spoustu kamarádů. Připadá mi, že tu mám někde skryté kořeny. Smějeme se stejným věcem a to i s lidmi, které vidím třeba poprvé v životě. Metly mě ale varují, že večer je to nic moc. Nějaký místní heavíky, že to prý tahá za uši. Ale co, bude prdel, řekneme a kolem osmé stojíme u klubu. Je to kousek od náměstí a jde se dolů do sklepa. Jak typické. Nikdy jsem tam potom nebyl, ale takových míst bylo po republice spousta. Někdy jsem dorazil za tmy, šel s pár metalákama a pak se ptal, kudy se dostanu zpátky na nádraží. Dnes je to ale jiné, přeci jen, máme průvodce. Michal moc metal nemusí a Blanka hraje na klavír a zpívá ve sboru. Ta jen prokrucuje oči. Ale o to vůbec nejde. Učím ostatní děsně true pózy, takové ty pohyby, ze kterých jsem měl vždycky děsnou srandu. 

Jinak to ale vidí tři kapely v kolínském sklepě. Lidí pár přišlo, spíše méně, ale aspoň nejsou nikde fronty. Tolik póz a klišé jsem už dlouho neviděl. U heavíku musíte, stejně jako u každého jiného stylu, umět hrát. Tady navíc i pořádně zpívat. To ale neumí nikdo. Je to rozladěný, ale lidem to očividně nevadí. Přišli za kamarády, podpořit je. Takže vlastně v pořádku. Lokální liga, místní umělci, co nikdy nezazáří. Zase na druhou stranu, nebýt toho, že když slezli z pódia, byli namachrovaní jak mraky, nikomu by to nevadilo. S pivem se snese všechno. Blanka se mě ptá, to jako fakt posloucháš tohle? Popadám se za břicho a prozradím ji, že je to jako u každé muziky, existuje dobrá a špatná. Mnohdy převáží forma nad obsahem a tady je to ještě lopaťárna. Zalezeme si tedy do kouta a já jí pořád dokola říkám, jak je máme rádi, jak se nám tu líbí. Je dojatá a ve slabé chvilce se rozpláče. Štěstím. Má upito a vypráví o tom, jak jí umírala máma, jak pak nevěděla, jak se má chovat, jako ženská. Začal jsem si jí vážit ještě o hodně víc. A navěky jim přeji jen to dobré. Snad se mé modlitby vyplní.

Kapela dohrají, ale my nemáme dost. Když nás veze veselý otec (můj se neusmíval snad nikdy) zpátky na ves, prozradí nám, že na hřišti se ještě pije. Jasně! Zakřičí Michal a jsme tam odvezeni. Místní už hrajou šipky, tančí a vůbec se baví. Ihned vyzveme naše dámy na taneční parket. A protože jsem host, tak mi hrají na přání. Ukazuju Blance, co je metal. Chvíli poslouchá a pak paří s náma. Hergot, to je dobrý, křičí za zvuků Slayer. Pak musíme něco volnějšího, aby si zatancovali i ostatní. Zase nám, jako kdysi, rozsvítí celý fotbalový trávník. Opilí tančíme bosí a studí nás rosa, protože bude za chvilku ráno. Unavení ležíme na zemi, do kříže, s hlavama k sobě a křičíme na slunce, aby už kurva vylezlo. A ono nechce, fláká se a nám je tak děsně dobře, že má Blanka škytavku a my se ji smějeme, napodobujeme ji jako zmatený žáby. Zalezeme do posteli. Blondýnka se přivine a šeptá mi krásná slova. Venku svítá a my si řekneme, že dneska nebudeme spát, že by to byla škoda.

Jdu si zakouřit před dům, stranou a potkám pana otce. Zapálí mi a zeptá se, jak se máme. Blahořečím je, mluvím o Michalovi, jak jsme se dali dohromady, jak studujeme. Mě nemusím lhát, já vím moc dobře, že ho to moc nebaví. Ale mysleli jsme to dobře. No a já se zase cítím děsně smutně, protože ten můj se mě nikdy nezeptal, jak mi je, jak se cítím, co chci. Nikdy nepokecal jako chlap s chlapem. Poděkuju a zalezu ještě na chvilku ke své dívce. Za chvilku je snídaně, řeknu jí a ona mě pohladí po tváři. Nebuď smutný, jsem tu s tebou. Když jíme, tak už ale zase vtipkujeme a je nám děsně dobře. Pamatuji si, že byly palačinky, ty jsme u nás dělali jen občas. A oni měli takový přístroj, který je dělal víceméně sám. Každý den se něco naučíš, říkal jsem si. Na vlak nás vyprovází všichni. Celá rodina, i pár kamarádů ze včerejška. Je mi hrozně krásně, cítím kolem nich auru dobroty. Někde je ráj, říkám své budoucí ženě, když už zase jedem do Prahy. Usneme a musí nás na Masarykáči vzbudit. 

Přesedneme a má milá na mě zase usne. Voní mládím a živočišností. Tohle mám na ženských hrozně rád. Dokáží být jako mazlivá koťátka, která se změní v kočky s vyceněnými drápy, když brání dítě nebo svůj domov. Cítím z jejího oddechování energii. V Plzni vystoupíme vysmátí a když si hodíme bágly na kolej, musíme ještě Na Kurty, protože víkend se musí zakončit nějak důstojně. Nechápu, že jsem tenkrát skoro nepotřeboval spát. Dnes už bych to nedal, ale byli jsme mladí. Nadšení z prožitého víkendu, který jsme si neskutečně užili. Michalovi rodiče nás pak vždycky pozdravovali, ptali se, kdy zase přijedeme a vůbec na nás vzpomínali. My na ně taky. Existují na světě dvojice, které k sobě prostě patří. Chtěli jsme patřit mezi ně. A je prostým faktem, že Kolín nás v naší snaze hodně inspiroval. Nemůžu spát. Pořád sleduji její dech. Pomalinku, spokojeně. Usmívá se. Chtěl bych, aby ses jen usmívala. Udělám proto všechno. Slibuji do tmy a koukám se jako nějaký rozervaný básník na měsíc. 


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

TWITTER