Recenze/review - CASKET - Urn (2021)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 2. září 2018

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto šedesátý - Lodyhy a blizny

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto šedesátý - Lodyhy a blizny


Příběh sto šedesátý - Lodyhy a blizny

Milé ženy a dívky, když jsme chodívali s klucíma ulicí a zevlovali jsme z nudy, tak jsme po vás neustále koukali. Říkali jsme vám kobry, panenky, divošky, prdelky, smutnice, chrtice, někdy i tlamy, když jste nás okřikly. Byli jsme neomalení, sprostí, často hloupí, ale pokaždé jsme to mysleli v dobrém. Každý chtěl mít svoji lodyhu nebo bliznu a nebo klidně obě dvě. V pubertě, narvaní testosteronem, jsme ale nejvíc milovali vás, oblečené v džínových vestách, v kraťáskách, ze kterých vám koukaly kousky prdelek. 

Měly jste to (a často ještě máte) s náma vopravdu těžký, to nezastíráme. Pořád jsme kecali o muzice, nutili vás chodit dlouhý štreky na koncerty, často jsme se opili a byli pak neskutečným přívěškem, za který jste se styděly. Nechápu, já bych to s náma nevydržel. A vy, jak svaté ďáblice, divoženky, co mají srdce na pravém místě, pořád jste stály po našem boku, oddané a pokorné. Odměnou od nás byla jen další prosba o peníze, protože já už před výplatou nemám a zrovna vyšli noví Sodom a já prostě tu desku musím mít. Kdo by to pro náš úsměv neudělal, že ano? Vždyť jsme si pak na několik dní zalezli, nebylo o nás slyšet a o ničem jiném jsme nemluvili, než o nové hudbě.

Nosili jsme vás na ramenou, uprostřed žhnoucího koncertu a dělalo nám moc dobře, když jste naše krky svíraly mezi stehny. Skoč má milá, křičeli jsme na vás, když jste plavaly na natažených rukou. Vždycky jste byly a budete nejkrásnější. Protože jste normální a je s váma prdel, jak říká Prcalík.

Pořád si myslím, že metalový holky jsou nejlepší na světě. Protože to nejsou fifleny a pizdy (jako jasný, výjimky potvrzující pravidlo jsou všude)...

"Kubo, to vole, co si to zase smolíš": drkne do mě Prcalík a já úvod své povídky už nikdy nedokončím. Přitom by si zrovna tenhle kousek zasloužil dopsat. "Ale, jen tak si tady něco píšu": odbudu jej a donutím se zvednout hlavu. Dostanu lahváče a sledujeme jednu kalupinku, jak jde zrovna kolem panelů. Venčí psa, co není pes, ale plyšák, ale ona je krásná. Sice není metal, což je pro mě tenkrát obrovský problém, ale nakonec, vždyť jde jen o sny a představy. Modelka o nás ví, tak se protáhne, hodí nosánkem nahoru, protože my jsme pro ní stejně jen sběř, špína a havěť. Nikdo z nás nemá utroubenýho trojkovýho bavoráka a nevysedává v naleštěných diskotékách. A to si jen tak tipuju. Většinou ale mívám na ženský dobrej odhad.

Krasotinka, jak vystřižená ze žurnálu, s umělým pohledem odejde a zůstane po ní prázdno. Kecáme o ženských, máme šíleně chytrý a vševědoucí řeči, jakoby jim, Venušankám šlo rozumět. Z mudrlanství nás vytrhne až první modro černá silueta. Nad Radoučem se tetelí teplý vzduch a už na nás mává. Jana byla vždycky bohyně. Léty ještě zkrásněla. Má vláčnější pohyby, jistější a vznešenější chůzi. Hergot Kubo, to je stejně ženská viď, proč ji taky nechceš? Sníme, vtipkujeme.

Dostanu hudlana, až se mi zatmí před očima, to je jiná samice než ta unylá modelka před chvílí. Ne, Jana není tak dokonalá, ale je to kusanec. Ženskost z ní cáká na všechny strany. To já moc rád. Přitulí se a sledujeme dál, co se děje na louce před námi. Hořká pusa s prvním pivem, cígo, co nikdy nedohoří. Koukám jí do výstřihu, ale jen chvilku.

Na obzoru se objeví další dvě panenky. Blondýnka a černovláska, vysmáté jak lečo, holky jako květ, v sukýnkách, ale s tupějším pohledem. Jsme možná za prasáky, ale komentujeme je dost nevybíravě. Děvčátka, tělo je jen tělo, možná jsme naivní a hloupí a tak nějak mimo směr a dobu, ale my máme rádi, když z vás je taky cítit osobnost. Dívky se berou hrozně vážně, natřásají se, pro ně jsme vagabundi, kolem kterých musejí projít. Prcalík hodně ostře zahlásí. Prej krásný, ale v hlavě od pohledu nasráno. Vypadáte všechny stejně, podle poslední módy, jakoby vás vyráběly na lince podle barbie předlohy ve fabrice.

Další dvojice, úplně jiná chůze. Mirka s Prcalinkou. Boky a zadky, prsa a černo černé oblečení. Ne, v žebříčku všech miss světa by asi nebyly příliš vysoko, ale jsou nádherný. Už jen ten výraz, úsměvy, laskavost. Kytka trefně poznamená, že přesně takovýhle lodyhy a blizny bude vždycky obdivovat, protože si dovede představit, že s nima bude mít jednou kupu malých metaláků. Filozofujeme dál a když k nám naše kamarádky přijdou, jsme neskutečně rádi, že je máme. Svět je opravdu do řiti úžasnej. 

Objeví se další žena kolem 40, v šatech, za kterými se musíte ohlédnout. Jsme pro ní malý mlíka, asi nás ani nevnímá, jsme mimo její svět, ale nese se jak nějaká plachetnice. Opravdu, po trávě nejde, ale pluje, vznáší se. "Tak takhle jednou chci, aby vypadala moje žena, až zestárneme": zasní se Prcalík a Prcalinka mu řekne, že je debil, že ona bude vychlastaná a naschvál se vyžere, aby ji měl rád jen kvůli duši a ne tělu. Kecáš lásko, ty budeš dokonalá vždycky, řeknou si ještě, ale já už je nevnímám. Zasním se nad paní v šatech.

Poslední, jako gradující závěr přijde Káča. Nechodí, běží. S vlasy nadskakujícími kolem ramen. Moje, jediná a s krokem šelmy. Kobra, lodyha i blizna, budoucí matka mých děti, prdelka, divoška, panenka. Symbol ženství. Dávno ohlodaná na ryzost, až do morku kostí. Bez příkras, vždyť jsem ji viděl zvracet tunu červeného vína i plést svetr z řezající vlny - co může být víc anti-sexy? Už jsme zažili snad všechno, přesto se mnou zůstala. Kousek od panelů zpomalí a mě to nedá. Vyběhnu jí naproti a jsme jak v přiblblejch filmech od moře, kde prší a líbají se jako o život.

"Stejně, vy volové, my se máme! Naše holky jsou nekrásnější": pijeme s Prcalíkem na přitažlivost našich kočenek. Na jejich skromnost, opravdovost, ryzost, dobrotu. Na vlastnosti, na které se často, co stojí čas časem, zapomíná. Celý večer jsou holky překvapený, ale musí to z nás ven. Vždyť jsme mladí, zamilovaní až po uši a tak jsou z nás najednou neskutečný romantici, tedy až na Prcalíka, kterej to vždycky mile sprostě zazdí. Koroptvičky naše, prdelky, my vás nemít, tak chlastáme někde sami po hospodách a nadáváme na celej svět. Ještě, že jste si nás nechaly. 

Džínové princezny se tetelí radostí, usmívají se a říkají nám, abychom to nepřeháněli. Ale my nemáme dost. Každý si vzpomene na chvilky, zážitky, které jsou jasným důkazem o tom, že metalový holky jsou nejlepší. Mluvíme o výletech, o našich opicích, o koncertech, o momentech, kdy propadáme chmurám, o špatných náladách. Stojíte u nás v dobrém i ve zlém, jste naši strážní andělé, sexy samice, který možná nejdou daleko pro silnější slovo, ale jste metal. A hlavně, máte srdce na pravým místě (jasně vlevo, ale víte jak to myslím).

Bylo krásné zažívat podobné chvilky s naší partou ztracených duší. Svěřovali jsme se se vším. S podělanými pracemi, s rodinama, kde to stálo za vyliž prdel. Se šedivostí sídliště, ranním vstáváním do fachy. Už jsem nemluvil, jen jsme se s Káčou tulili a poslouchali ostatní. Ten večer byly všechny holky neskutečně divoké. V nedalekém lesíku, na našich džínových vestách nám daly víc, než jen svá těla. Daly nám to největší, co může vůbec žena muži dát. Jasně kurva, lásku. Bylo to slyšet.

Všichni si ten večer slíbili, že spolu budou a zůstanou na věky věků. Věřili jsme tomu. Protože jsme měli alespoň chvilku pocit, že se svět točí našim směrem. Protože jsme měli své džínové víly, bohyně a ony nás. Koneckonců, pro co jiného žít? Možná tak ještě pro metal, protože nás spojil všechny dohromady. Slunce zapadá nad Michalovickou putnou, sedím s Káčou na pískovcové skále nad Jizerou a plivu dolů na auta. Její oči se lesknou a jejich výraz před sebou vidím ještě dlouho po tom, co ji odvedu domů. Seš doprdele šťastnej chlap, říkám si, když si před zrcadlem čistím zuby před spaním. Fakt že jo!

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER