Začínalo pomalu mrznout a voda v Jizeře se dál vlnila jako nějaký had. Proud pod čističkou byl stejně kalný jako před ní. Přesto jsem měl tenhle kout za Krásnou loukou tolik rád. Nikdo sem nechodil a i když jsem byl zkřehlý jak starý sobol, připadalo mi, že je zde klid. Klid v duši, v přírodě i v mé mysli. Pořád jsem moc nespal, chodil jak mátoha a stranil se lidí. Stereotyp práce, odpoledne škola, večer sem tam na pivko, jinak ale převážně ležení doma a poslouchání muziky, mě ubíjel.
Když vám umře holka, kterou jste milovali, tak to šíleně bolí. Nejhorší jsou noci, protože se nemáte ke komu přitulit, pořád chodíte k oknu a připadáte si prázdní. Včera byl pátek a já odmítl nabídku Jany a Prcalinky na výlet do Mnichova Hradiště. Měl tam být nějakej metal, ani nevím jakej, ale nějak jsem chtěl být sám. Stejně bych se zase opil, blábolil nesmysly a zmítal se ve vlastní šťávě. Raději jsem se zavřel do svého pokoje - cely a vzpomínal. Na všechno, co bylo s Káčou krásné. Obestřel mě smutek a toulal jsem se někde v meziprostoru.
Ten sešit, který jsem dostal od Mirky po Kytkovi, mě lákal čím dál tím víc. Nejdřív jsem ho bral jako rekvizitu, památku, kterou si jen tak prolistuju a založím do obrovské krabice vzpomínek. Dohráli Sodom a mě se nechtělo vstávat. Kazeta šuměla, nechápu, kdo to mohl takhle blbě nahrát. Asi Sabath. Najednou mě popadne zvědavost. Zvednu se, dojdu do lednice a vezmu si jedno tátovo pivo. Ne, kazetu nenahrával Sabath, ale Kytka, který míval ve zvyku svá díla signovat po vzoru Václava Havla, který za podpis dával srdce, Kytka vždy nakreslil kytičku. Usmál jsem se, jsi pořád tady se mnou kamaráde, ani o tom nevíš.
Otřásl jsem se chladem, protože už první stránka sešitu byla napsána tak krásnou češtinou, s takovou obrovskou láskou a srdcem pro muziku, že jsem měl pocit, že stojí ten můj šíleně chytrej a svědomitej kamarád za mnou. Jeho kudrnatý pačesy, výraz a podoba (a stylizace, jasně) s Kirkem Hammetem až do očí bila. Ponořil jsem se do textu, přečetl pár počátečních zápisků a pak jsem se musel jít projít po bytě. Máma s tátou u televize, brácha taky. Zrovna se tam pitvořil nějakej skoro umělec. Klasika, namazal jsem si chleba sádlem, narval na něj asi tunu cibule, no a co, tak budu smrdět, stejně není nikdo, kvůli komu bych se měl hlídat.
Nevím, podle čeho posuzujete, zda je kniha dobrá, či špatná, ale já to mám podobné jako s hudbou. Prostě si sednu, začnu číst a buď mě chytne nebo ne. Musím z obojího cítit sílu, kus autorova srdce, musí mě zaujmout, hrát si se mnou jako kočka s myší, musím s ní prožívat její příběhy. A Kytka měl obrovský talent. Tenhle mladej kluk, kterej působil vždycky jako takovej metalovej intelektuál a měl řeči, že byste ho poslali kolikrát do prdele, byl hotovej spisovatel. Talent od přírody. Jeho věty byly možná surové, neopracované, ale o to víc opravdové a uvěřitelné.
Příběhy o naší partě byly prokládány jeho recenzemi, názory na nové desky. Vše psáno s neuvěřitelnou přesností, citem a láskou k hudbě. Žádný pózy a kraviny. Rovnou na věc. Každý z příběhů mě ihned vtáhl do hry, byla už hluboká noc a brácha nasranej, že sedím u lampičky a šustím papírem. Zhasl jsem a asi fakt konečně usnul. Nebo byl někde v jiné dimenzi? Kdo ví? V hlavě mě šramotilo, toulal jsem se s Kytkou po koncertech, stál před obchodem s CD dlouhé fronty, běhával znovu rychle domů, abychom pak u přehrávače šíleně dlouho diskutovali, zda se nám album líbí nebo ne. Často jsme se pohádali, museli to pak řešit pivem a nakonec smíchem. Zazvonil mi budík, který jsem zapomněl na sobotu vypnout.
Tak jsem sbalil sešit, dal do batohu dva lahváče a vyrazil. Ve městě, kousek od domu, kde bydlela Káča, jsem si koupil rohlíky, pak se mi vkradly do očí slzy, protože svoji modrou vílu už nikdy nepřekvapím ranním pečivem (chystal jsem se na to několik let, ale nikdy to nevyšlo). Seběhl jsem po schodech a nikoho nepotkal až k Jizeře. Na padlém omrzlém stromu jsem si otevřel znovu sešit od Kytky a přikusoval k tomu točený salám a čerstvé rohlíky. Občas vyskočila ryba nad hladinu, asi byl divný tlak. Koukal jsem na Jizeru a četl.
Můj kamarád, mimo jiné, tak psal do různých fanklubů kapel. Rozuměl jsem každému druhému slovu, některé dopisy nebyly ještě přeloženy. Kurva, proč já se tu angličtinu neučím víc? Vždyť máme na nástavbě tak dobrého učitele. Příště si musím vzít slovník. Byl jsem v úžasu, takhle jsem Kytku neznal. Možná proto byl tak "přechytralej", protože on opravdu věděl a znal. V duchu jsem se mu za některé své narážky (a že jich bylo) omluvil a pokračoval ve čtení. Dopisy a rozprava s OBITUARY, SODOM, ty vole dokonce MEGADETH. Kamaráde, promiň, ty si byl fakt metalovej bůh.
Pak mě to došlo, něco mi doslova secvaklo v hlavě. Musím pokračovat, nést odkaz Kytky v rámci možností dál. Byl jsem jak posedlej. Vyběhl jsem do města a byl první rozrušený návštěvník papírnictví a nakoupil tužky a sešity. Musel jsem se někomu pochlubit, ale Jana vylezla zmuchlaná jak igelitovej pytlík. Všichni byli pařit a já se dál zmítal ve vzpomínkách. Oni už znovu žili, já pořád přežíval. Do prdele mě to památné sobotní ráno poslal i Sabath, kterého jsem vytáhl také z postele. Proč mě dneska nikdo nechápe a neposlouchá?
Nikdy jsem nevěřil, že v životě použiji slovník, co mi dal kdysi děda. Považoval jsem jej za jeden z nejzbytečnějších dárků v životě. Myslel jsem si, že už jsem navěky odsouzen k práci ve Škodovce, k nekonečným šedivým ránům, hučící továrně, k nadávajícím dělníkům, k umělému osvětlení a utahaným ženským. Ještě nedávno byla mým světlem Kačenka a kamarádi, teď jsem marně tápal, nevěděl pořád jak dál. Sešit a tužka se pro mě staly přechodným obdobím. Musel jsem se ze všeho vypsat.
A tak jsem byl jak nějakej mladej rozervanej spisovatel. Ta role se mi hrozně líbila. Dost jsem se do pózy jakože umělce stylizoval. Nosil jsem s sebou notýsek, když mě něco napadlo, tak jsem si to vážně zapsal. Třeba uprostřed rozhovoru s děvčaty z nástavby, neslušně a okázale jsem otevřel blok (každej kdo píše, musí okusovat zamyšleně tužku!) a začal si dělat poznámky. Asi jsem působil trošku jako magor, ale hrozně mi to pomáhalo, možná i víc, než nekonečné toulky po lesích. Víc než chlast a hospoda. Nebo jsem si to aspoň myslel.
Měl jsem samozřejmě jako každý pisálek v sobě stud. Něco někomu přečíst jsem dokázal jen načatý alkoholem. Nutno ale říci, že se líbilo. Nebo mi to všichni říkali. Své sešity jsem si rozdělil na tři oddíly. Básně, které byly nesmírně intimní a bolestné. Pak příběhy o metalu. Jen tak, třeba jsem viděl hezkou holku nebo zažil dobrý koncert, tak jsem si vše po vzoru Kytky poznamenal. Takový reporty na papír. Nakonec sešit třetí, kde jsem si psal, víceméně pro sebe, Sabatha a holky recenze na nový desky, splitka, kompilace a vůbec. Plus navíc první pokusy o dopisy kapelám.
Brával jsem do ruky slovník od dědy a snažil se opravdu hodně lámanou angličtinou psát kapelám na adresy od Kytky. A světe div se, odpovídaly, i když poštovné bylo pro mě i je šílené a doručovací doby nekonečné. Třeba takové švédské smečky, ty snad zareagovaly ihned (nevěřili byste, kolik pamětníků se dodnes rozněžní nad oskenovanými, ručně psanými dopisy a pak je rozhovor více méně samozřejmostí) nebo Tampa Florida, to všechno byli vždycky stejní srdcaři jako my. Slayer nikdy neodpověděl, Metallica poslala nějakej okopírovanej a namnoženej pamflet, ale třeba Megadeth byli úžasní. Nevím, netuším, zda odpovídal pokaždé Dave (moje angličtina byla tragická), ale podepsán byl vždy.
Hrozně mě to chytlo, těšil jsem se jak "za starých časů s Kytkou", na každou novou desku. Až si ji přinesu domů. Už jsem vše vnímal trošku jinak. Možná jsem lehce dospěl, taky zažil až moc bolesti, ale hudba se pro mě stala absolutně nepostradatelnou. Kovové dopisy, jak jsem jim říkával, jsem se snažil psát denně. Má slova plynula, notně ovlivněná Kytkovým stylem, samozřejmě a s velkým nadšením. Všechno bylo hodně niterné, intimní, psáno s mladickou nedokonalostí. Ale těm pár mým čtenářům se líbilo.
Třeba ty básně, o kterých jsem nikdy nevěděl, jak ze mě vylezly, působily děvčatům mokré oči, klukům smutný pohled a nikdo mě s nimi nikdy neposlal do prdele. S recenzemi to bylo jiné, u těch se diskutovalo, hlavně Sabath mě někdy hodně štval a zažíval jsem asi úplně stejné pocity jako kdysi Kytka. A u kovových dopisů jsme se vždycky hrozně nasmáli, protože moje angličtina a překlady byly šílené. Některé kapely na tom taky nebyly nejlépe, ale ve vší té nedokonalosti se ukrývala obrovská krása. Samozřejmě, ten pocit, že U Hymrů čtete odpovědi od Dave Mustaina, pánů Toma Anglerippera (mimochodem asi nejvstřícnějšího člověka), Schmiera, či Martina Missyho, ze mě dělalo něco jako metalového kněze.
Byl jsem pořád rád sám, ale už jsem měl alespoň trošku nějaký směr. Možná to byla jen náhražka, marně vystavěná naděje, ale hudba pro mě znamenala čím dál tím víc. Některý skladby, když jsem šel víc do hloubky a opravdu pochopil smysl textů, mě dostávaly do kolen. Asi jsem se snažil být trošku jako Kytka, asi jo, ale víte, ono když chcete žít dál, nějak fungovat, tak si musíte najít něco, co vás bude bavit. Bez toho jinak zahynete a pohltí vás prázdnota. Pro mě se záchrannou sítí stal metal, možná právě proto na něj nedám do smrti dopustit.
Otřásl jsem se chladem, protože už první stránka sešitu byla napsána tak krásnou češtinou, s takovou obrovskou láskou a srdcem pro muziku, že jsem měl pocit, že stojí ten můj šíleně chytrej a svědomitej kamarád za mnou. Jeho kudrnatý pačesy, výraz a podoba (a stylizace, jasně) s Kirkem Hammetem až do očí bila. Ponořil jsem se do textu, přečetl pár počátečních zápisků a pak jsem se musel jít projít po bytě. Máma s tátou u televize, brácha taky. Zrovna se tam pitvořil nějakej skoro umělec. Klasika, namazal jsem si chleba sádlem, narval na něj asi tunu cibule, no a co, tak budu smrdět, stejně není nikdo, kvůli komu bych se měl hlídat.
Nevím, podle čeho posuzujete, zda je kniha dobrá, či špatná, ale já to mám podobné jako s hudbou. Prostě si sednu, začnu číst a buď mě chytne nebo ne. Musím z obojího cítit sílu, kus autorova srdce, musí mě zaujmout, hrát si se mnou jako kočka s myší, musím s ní prožívat její příběhy. A Kytka měl obrovský talent. Tenhle mladej kluk, kterej působil vždycky jako takovej metalovej intelektuál a měl řeči, že byste ho poslali kolikrát do prdele, byl hotovej spisovatel. Talent od přírody. Jeho věty byly možná surové, neopracované, ale o to víc opravdové a uvěřitelné.
Příběhy o naší partě byly prokládány jeho recenzemi, názory na nové desky. Vše psáno s neuvěřitelnou přesností, citem a láskou k hudbě. Žádný pózy a kraviny. Rovnou na věc. Každý z příběhů mě ihned vtáhl do hry, byla už hluboká noc a brácha nasranej, že sedím u lampičky a šustím papírem. Zhasl jsem a asi fakt konečně usnul. Nebo byl někde v jiné dimenzi? Kdo ví? V hlavě mě šramotilo, toulal jsem se s Kytkou po koncertech, stál před obchodem s CD dlouhé fronty, běhával znovu rychle domů, abychom pak u přehrávače šíleně dlouho diskutovali, zda se nám album líbí nebo ne. Často jsme se pohádali, museli to pak řešit pivem a nakonec smíchem. Zazvonil mi budík, který jsem zapomněl na sobotu vypnout.
Tak jsem sbalil sešit, dal do batohu dva lahváče a vyrazil. Ve městě, kousek od domu, kde bydlela Káča, jsem si koupil rohlíky, pak se mi vkradly do očí slzy, protože svoji modrou vílu už nikdy nepřekvapím ranním pečivem (chystal jsem se na to několik let, ale nikdy to nevyšlo). Seběhl jsem po schodech a nikoho nepotkal až k Jizeře. Na padlém omrzlém stromu jsem si otevřel znovu sešit od Kytky a přikusoval k tomu točený salám a čerstvé rohlíky. Občas vyskočila ryba nad hladinu, asi byl divný tlak. Koukal jsem na Jizeru a četl.
Můj kamarád, mimo jiné, tak psal do různých fanklubů kapel. Rozuměl jsem každému druhému slovu, některé dopisy nebyly ještě přeloženy. Kurva, proč já se tu angličtinu neučím víc? Vždyť máme na nástavbě tak dobrého učitele. Příště si musím vzít slovník. Byl jsem v úžasu, takhle jsem Kytku neznal. Možná proto byl tak "přechytralej", protože on opravdu věděl a znal. V duchu jsem se mu za některé své narážky (a že jich bylo) omluvil a pokračoval ve čtení. Dopisy a rozprava s OBITUARY, SODOM, ty vole dokonce MEGADETH. Kamaráde, promiň, ty si byl fakt metalovej bůh.
Pak mě to došlo, něco mi doslova secvaklo v hlavě. Musím pokračovat, nést odkaz Kytky v rámci možností dál. Byl jsem jak posedlej. Vyběhl jsem do města a byl první rozrušený návštěvník papírnictví a nakoupil tužky a sešity. Musel jsem se někomu pochlubit, ale Jana vylezla zmuchlaná jak igelitovej pytlík. Všichni byli pařit a já se dál zmítal ve vzpomínkách. Oni už znovu žili, já pořád přežíval. Do prdele mě to památné sobotní ráno poslal i Sabath, kterého jsem vytáhl také z postele. Proč mě dneska nikdo nechápe a neposlouchá?
Nikdy jsem nevěřil, že v životě použiji slovník, co mi dal kdysi děda. Považoval jsem jej za jeden z nejzbytečnějších dárků v životě. Myslel jsem si, že už jsem navěky odsouzen k práci ve Škodovce, k nekonečným šedivým ránům, hučící továrně, k nadávajícím dělníkům, k umělému osvětlení a utahaným ženským. Ještě nedávno byla mým světlem Kačenka a kamarádi, teď jsem marně tápal, nevěděl pořád jak dál. Sešit a tužka se pro mě staly přechodným obdobím. Musel jsem se ze všeho vypsat.
A tak jsem byl jak nějakej mladej rozervanej spisovatel. Ta role se mi hrozně líbila. Dost jsem se do pózy jakože umělce stylizoval. Nosil jsem s sebou notýsek, když mě něco napadlo, tak jsem si to vážně zapsal. Třeba uprostřed rozhovoru s děvčaty z nástavby, neslušně a okázale jsem otevřel blok (každej kdo píše, musí okusovat zamyšleně tužku!) a začal si dělat poznámky. Asi jsem působil trošku jako magor, ale hrozně mi to pomáhalo, možná i víc, než nekonečné toulky po lesích. Víc než chlast a hospoda. Nebo jsem si to aspoň myslel.
Měl jsem samozřejmě jako každý pisálek v sobě stud. Něco někomu přečíst jsem dokázal jen načatý alkoholem. Nutno ale říci, že se líbilo. Nebo mi to všichni říkali. Své sešity jsem si rozdělil na tři oddíly. Básně, které byly nesmírně intimní a bolestné. Pak příběhy o metalu. Jen tak, třeba jsem viděl hezkou holku nebo zažil dobrý koncert, tak jsem si vše po vzoru Kytky poznamenal. Takový reporty na papír. Nakonec sešit třetí, kde jsem si psal, víceméně pro sebe, Sabatha a holky recenze na nový desky, splitka, kompilace a vůbec. Plus navíc první pokusy o dopisy kapelám.
Brával jsem do ruky slovník od dědy a snažil se opravdu hodně lámanou angličtinou psát kapelám na adresy od Kytky. A světe div se, odpovídaly, i když poštovné bylo pro mě i je šílené a doručovací doby nekonečné. Třeba takové švédské smečky, ty snad zareagovaly ihned (nevěřili byste, kolik pamětníků se dodnes rozněžní nad oskenovanými, ručně psanými dopisy a pak je rozhovor více méně samozřejmostí) nebo Tampa Florida, to všechno byli vždycky stejní srdcaři jako my. Slayer nikdy neodpověděl, Metallica poslala nějakej okopírovanej a namnoženej pamflet, ale třeba Megadeth byli úžasní. Nevím, netuším, zda odpovídal pokaždé Dave (moje angličtina byla tragická), ale podepsán byl vždy.
Hrozně mě to chytlo, těšil jsem se jak "za starých časů s Kytkou", na každou novou desku. Až si ji přinesu domů. Už jsem vše vnímal trošku jinak. Možná jsem lehce dospěl, taky zažil až moc bolesti, ale hudba se pro mě stala absolutně nepostradatelnou. Kovové dopisy, jak jsem jim říkával, jsem se snažil psát denně. Má slova plynula, notně ovlivněná Kytkovým stylem, samozřejmě a s velkým nadšením. Všechno bylo hodně niterné, intimní, psáno s mladickou nedokonalostí. Ale těm pár mým čtenářům se líbilo.
Třeba ty básně, o kterých jsem nikdy nevěděl, jak ze mě vylezly, působily děvčatům mokré oči, klukům smutný pohled a nikdo mě s nimi nikdy neposlal do prdele. S recenzemi to bylo jiné, u těch se diskutovalo, hlavně Sabath mě někdy hodně štval a zažíval jsem asi úplně stejné pocity jako kdysi Kytka. A u kovových dopisů jsme se vždycky hrozně nasmáli, protože moje angličtina a překlady byly šílené. Některé kapely na tom taky nebyly nejlépe, ale ve vší té nedokonalosti se ukrývala obrovská krása. Samozřejmě, ten pocit, že U Hymrů čtete odpovědi od Dave Mustaina, pánů Toma Anglerippera (mimochodem asi nejvstřícnějšího člověka), Schmiera, či Martina Missyho, ze mě dělalo něco jako metalového kněze.
Byl jsem pořád rád sám, ale už jsem měl alespoň trošku nějaký směr. Možná to byla jen náhražka, marně vystavěná naděje, ale hudba pro mě znamenala čím dál tím víc. Některý skladby, když jsem šel víc do hloubky a opravdu pochopil smysl textů, mě dostávaly do kolen. Asi jsem se snažil být trošku jako Kytka, asi jo, ale víte, ono když chcete žít dál, nějak fungovat, tak si musíte najít něco, co vás bude bavit. Bez toho jinak zahynete a pohltí vás prázdnota. Pro mě se záchrannou sítí stal metal, možná právě proto na něj nedám do smrti dopustit.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):