Recenze/review - CENTENARY - Death…The Final Frontier (2021)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 3. března 2019

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto osmdesátý šestý - Zařadit se, držet krok, pořád se všechno opakuje, ale mě nedostanou

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto osmdesátý šestý - Zařadit se, držet krok, pořád se všechno opakuje, ale mě nedostanou


Příběh sto osmdesátý šestý - Zařadit se, držet krok, pořád se všechno opakuje, ale mě nedostanou

Asi jsem moc nasákl svobodou, příliš jsem ji vnímal jako vybojovanou samozřejmost. Končila zima, rok 1995 už se naplno rozjel a všichni v práci konečně pochopili, že jsem měl minulé léto bouračku se špatným koncem a že nejsem ten, co zabil svoji holku. Šílený, bylo to opravdu šílený. Jakoby se celá společnost po všech změnách začala vracet do původního stavu. Jasně, mohli jsme jezdit za hranice, jít volit koho chtěli, baráky byly veselejší, holky měly pestřejší oblečení, ale v továrně se ještě dlouho jelo ve starých kolejích. 


Nikomu po revoluci nevadilo, že mám dlouhý vlasy, že nosím odrbaný džíny, že seru na společenský konvence. Jenže pomalu začali zase všichni vypadat stejně. Móda ze západu, všichni si kupovali to samé a pak taky, zaměstnavatel vyžadoval nově firemní kulturu. Takhle jednou na poradě, když jsme s klukama podali další sérii zlepšováků a já si pod paží hrdě odnášel schválené výkresy, mě zastavil nový šéf. Rychlokvaška kyselá, beďaratá, obecná. Chlapec sotva domutoval, ale měl rád řitní otvory svých vedoucích. Takovej ten zmrdík, co bude jednou srát svoji starou celej život, pokud tedy nezůstane navěky u maminky. Měl to těžký, ale to každej a kdyby nebyl debil, tak by mohly ryby mluvit. Přede všemi si mě zavolal a zase mi jednou zkazil radost.


Najednou opět vadily dlouhý vlasy, metalový triko, džíny. Musíte dodržovat firemní kulturu, zaměstnavatel si přeje, bla, bla, bla. Velký kapitalista ze západu měl svá pravidla a požadoval mnohé. A jak jsou Češi přizdisáči, tak zase drželi hubu a krok. Nikdo se neozval, všichni sklonili hlavy a koukali do stolu. Už zase nezáleželo na schopnostech, znalostech, zkušenostech, ale na počtu atakovaných prdelí, známostech, čurákovství. Veškeré nadšení z revoluce plné sametu zůstalo možná někde mezi umělci, případně v kancelářích. Nová doba si žádala nové přístupy. Opravdová svoboda nebo její iluze dávno chcípla na náměstích a spousta lidí se cítila podvedených. Píšu, co jsem slýchával po hospodách, v kantýně, cestou do práce. 

"Co budeš dělat? To se fakt ostříháš, ne, prosím, ne?": ptala se mě Monika a já jednoduše nevěděl. Mám se zařadit, držet hubu a krok? Chytří mi říkali, že máme svobodu, že můžu jít jinam, začít podnikat, vymyslet znovu kolo, dát se k mafii, uchlastat se, stát se intelektuálem, vole svět je otevřenej? Dobře, dostuduju nástavbu a najdu si nějakej teplej flek. Ale kam, kde přijmou metalovou máničku? Do novin? Za bar? Co chci vlastně dělat? Jo, bývaly sny o veterinářovi, lesníkovi a spřízněných profesích, ale já místo toho pil pivo, lítal za holkama a jezdil na koncerty. "Vždyť ty ani nevíš, co chceš!": říkala mi máma a já ji na to odpovídal, že se chci stát pornohereckou legendou. "Na to seš moc vošklivej": pochopila legraci.

Vždycky máte několik možností. Nebo se ožrat. Opilcovo ráno není moudřejší večera. Jen oddálíte problém. Dnes je přeci tolik možností. Je mi 18, ještě mám rok a půl, pak na vojnu? Byl jsem zmatenej jak veverka. Jedno jsem ale věděl, v továrně tímhle tempem brzy ztratím jakoukoliv motivaci, zemřu a zároveň budu živý. Jako ty tisíce kolegů, co už dávno rezignovali na všechno. Roboti, otroci, kusy masa na výrobu aut. Seděl jsem takhle s Monikou, všechno ji vyprávěl a ona mě prosila, abych nevyvedl zase nějakou hloupost. Měla se mnou jasný plány. Hodil jsem se k chovu a nebyl jsem úplně takovej debil, jako ostatní kluci, co potkala. Říkala to, tak jsem jí rád věřil.


Po divokém víkendu jsem ráno v šest vlítl do kanclu šéfa - Beďara a asi ho trošku vyděsil. Ne, prostě ne. Budu dodržovat logický předpisy o bezpečnosti, ale oblíkat se jako kokot nebudu. Natož, abych to vyžadoval po chlapech, co by mohli být moji tátové. Byl překvapenej, vypadal plachej, nic neřekl. Co jsem vlastně čekal? V kantýně za hrdinu, ve skladu pan rebel dostal pusu od všech holek. A pak řval nad výplatní páskou, kde byla tučným písmem vyznačena pokuta a důtka. Šel jsem si stěžovat, ale znáte to, některý lidi se ani nepodívají do očí, jsou slizký, ohební, proto jsou tam, kde jsou. V teplý prdeli.


Mladý pan rebel, kterému společenství prokletých metalových duší říkalo Smrťák, se držel, bojoval, uskrovnil se, radši šel skládat jako brigádu tuny nákladů na nádraží, vzdoroval. Řeknu vám, bejt za hrdinu je pěkná fuška. Když přijeli Němci na kontrolu, tak mě uklízeli do skladu, aby mě nikdo neviděl. Proč musíš dělat problémy? Stojí ti to za to? Kurva jo a vždycky bude. Za všechny mý kamarády, vnímal jsem se jako bojovník proti nespravedlnosti, za Sabatha, za příbuzný v lágrech, za sebe a jednou taky za svoje děti. Veškerý krásný ideály, kterými jsem se narval během prvních let svobody, braly za své. Postupně, polehounku. Proti čemu bojuješ? 

Hlava plná ideálů, svině převlečený za kamarády, znáte to. Raz dva, seno sláma, drž hubu a krok. Mladí mají, musí bojovat, posouvat meze i hranice. Vymýšlet nové, psát krásný básně, hrát v kapelách, kterým ostatní věří. Žít. Vydržel jsem poměrně dlouho, ale začínal jsem být neskutečně unavenej. Ze všeho kolem, z lidí, přetvářky a klamu. Jednoho dne mi ujely nervy a poslal jsem šéfa do prdele. Druhý den jsem si šel pro výpověď. Co teď? Konečně svoboda? Aspoň pár dní, bez toho zasranýho budíku v pět ráno! Pivní radost, stanu se profesionálním pijákem. Blbost. Mnoho rad, žádný řešení. 

Bedlivý čtenář si zajisté všiml, že mladý pan Smrťák má během všech příběhů kolem sebe spoustu krásných úžasných lidí. Týden jsem byl doma, válel se a oddával pohodě. Ranní porno, odpolední porno, četba, Monika, hospoda. Potkám jedno děvče, Kristýnku (tohle jméno si dobře zapamatujte, má v mém životě velkou úlohu), známe se jak jinak z metalu a co děláš, jak se máš, nemáš čas - když držela v ruce skleničku s vínem, byla neskutečně sexy. Šla od zubaře a že shánějí někoho k počítači do dopravní firmy. Pár lidí, budeš v kanceláři se samejma ženskejma, jestli ti to nevadí. A můžu mít dlouhý vlasy? Jasně, šéf je starej rocker. Přijď se zítra ukázat.

V naivitě mládí jsem si myslel, že je vše jasný a šel jak jinak - schválně, ano, k Hymrům. Byly rumy, byla vodka. Ráno opice a cože? Pohovor? Osprchoval jsem se studenou vodou a vyrazil. Malá dušička ve mě, ale budoucí šéf s velkým srdcem, pohodář, chytrej chlap, co věděl, znal a neměl potřebu jebat lidi. Ideál? Řekl bych, že ano. Budeme si tykat, koukám, taky rock? A já v duši velebil Sabatha, že mě tak často zkoušel z historie rychlých strun. Padli jsem si do oka. Rovnou jsme podepsali smlouvu a odvedl mě do kanclu kde sedělo pět ženských od osmnácti (Kristýnka) do padesáti. "Tak se z toho hlavně nezblázni a kdybys potřeboval promluvit s chlapem, tak zajdi na kafe nebo za klukama do garáží": rozloučil se a nechal mě napospas dámám. Firma jezdila pro Škodovku, peníze dobrý. A ještě jsem měl ze sebe obrovskou radost, že jsem nedržel krok, nezařadil se, nesklonil hřbet. Mě nedostanou. 


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER