The long-awaited new SOLSTICE album Casting The Die out 23rd of April!

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 30. června 2019

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý první - Smrt má konečně své jméno

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý první - Smrt má konečně své jméno


Příběh dvoustý první - Smrt má konečně své jméno

Kdysi jsem četl o nekonečných disputacích filozofů, kteří se jednotlivými názory zaháněli do kouta. Už ve starém Řecku někdo nahodil téma, druhý se k němu přidal, další jej vyvrátil a pak se všichni ožrali. Občas to někdo sepsal a my se o tom musíme dodnes učit. Samozřejmě přeháním, ale když si vzpomenu na naše nekonečné debaty o muzice, tak to bylo hodně podobné. Včetně toho chlastu tedy. Mí kamarádi uměli také několik úžasných věcí. Brali vše s nadsázkou, neuráželi se, dovedli přistoupit na jiný názor. Třeba hodinu se diskutovalo o novém albu Kreator, vedly se vážný řeči. Pak někdo řekl prdel a vše se rozpustilo v rumu.

Bylo úžasné a dodnes na to hrozně rád vzpomínám, jen si tak po práci, doktorech, škole sedět takhle v pátek U Hymrů a tláskat. Kristýnka byla hodně ostrý protivník. Málokdy jsem s ní dokázal držet krok. Uměla používat logiku, kombinovat. Na spoustě kapel jsme se shodli, jedna ji ale ležela v žaludku. DEATH. Bozi, polobozi a jejich absolutní originalita. Chuck se svým "nepříjemným" zpěvem, geniálním rukopisem a tvrdou palicí. Když jsem s ním četl nějaký rozhovor, tak se ve spoustě názorů na hudbu s Kristou shodovali. Možná právě proto je nemusela. Aspoň jsem měl něco, čím jsem jí mohl škádlit, provokovat a ano přiznávám, i naštvat.

Nikdy jsem nikomu žádnou muziku nevnucoval, tohle já neumím. Mohu jen doporučit, na všechno si člověk musí přijít sám. Jasně, spousta lidí poslouchala a dodnes vnímá některý kapely jako módu, ale my to takhle nebrali. Jana měla ráda pořád hodně thrashovky, Venca byl pankáč a tím pádem trošku mimo, ale zase měl dobrý hlášky. Prcalinka jela teď hodně temnotu až někam k doomu a my s Kristýnkou byli už převážně deathoví. Škatule ale nikdo moc neřešil. Prostě někdo něco přinesl, všichni jsme si to postupně poslechli a nakonec se o novince začali tak nějak nenásilně bavit.

Osobně mám od Death nejraději Human, protože to bylo první album, které mi Kytka kdysi pustil. Dodnes na něj nedám dopustit, ale ten večer se řešilo Individual Thought Patterns. Já mám hrozně rád hru Seana Reinerta a zpočátku jsem si na Gena Hoglana nemohl zvyknout. Přišlo mi to jako něco úplně jinýho, tenkrát jsem to tak vnímal. Mám táááákovouhle dlouhou řeč, půlka stolu mi přikyvuje, další jen koukají a nevnímají. Rozproudí se debata, vře to, už ani nevnímám slova, jen se musím kouknout na Kristýnku, která začne přivírat oči. Jako kočka, co bude útočit. A taky že jo! Hned první větou mi vyčte, že kvůli mě celý Death až do dnes nepochopila. Kdybych prej stál co za to, tak bych ji nejdřív pustil Individual a teprve pak až ty předchozí alba.

Normálně jsem nevěděl co říct. Jako moje vlastní holka, která většinou poslouchá větší kanály a prasárny než já, na mě bude útočit? Kde to jako jsme? A ona, že na týhle desce (která se mi zpočátku vůbec nelíbila), konečně popustil Chuck uzdu svý fantazii, konečně na ní hraje podle sebe a vůbec po mě šla. Byla čím dál tím vášnivější, dokonce mě donutila, abych se nešel uklidnit na záchod s cigárem. Bože to byla řeč. Sice šla proti mě, ale já byl děsně pyšnej, protože vole moje holka tomu fakt rozumí, je ze stejnýho těsta a není to jen nějaká okrasa a dekorace, ale fakt metalistka tělem i duší. Koukal jsem na ní, neměl slov a hrozně ji miloval. To by kluci filozofický v Řecku koukali, ta by jim nakopala prdele.

Pro Kristýnku konečně, ten červnový teplý večer, dostala smrt své pravé jméno. Cestou domů jsme se museli pořád zastavovat, já močil jak prokoplej, přesto jsme nepřestávali diskutovat, škorpit se, hádat, až jsme dojeli domů, já ji vynesl po schodech a skoro do rána si pouštěli DEATHY, i s klipama, neustále měli protichůdné názory, ale v závěru oba neskutečně nadšení, že si máme s kým o muzice pokecat, předat si postřehy, probrat všechny ty extrémní riffy, melodie, vokály, bicí, na který já hodně dám. Dokonce mi řekla, že jsem hluchej, že tohle přece musím slyšet. Smál jsem se jí, jo, i vysmíval, byl jedovatej, protože přece mě, starýho metalistu nebude přesvědčovat nějaká ženská!

Už mě trošku štvala, tak jsem ji chytl za krkem, jako to dělávají šelmy se svými mláďaty. Tak ty neodvoláš? Ne! Dobře, máš to mít. Zlechtal jsem ji, donutil k smíchu až pláči. Přišlo to na nás, jako blesk z čistýho nebe. Protože jsme byli mladí, Kristýnku zrovna nic nebolelo a já byl rád, že mám pod sebou tak chytrou holku. Nevím proč, ale pro mě to bylo a je a asi už i bude úžasný, bavit se, diskutovat, milovat se s ženskou, co to má v hlavě srovnaný, je osobnost, má svůj vlastní názor. Díval jsem se jí do očí, viděl tam vzdor, sílu, odhodlání. Ležela mi na hrudníku, oddechovala a stejně mi řekla, že neodvolá. Protože je ráda, že mě má a že dneska dostala smrt v metalu konečně svoje jméno. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER