Recenze/review - DRAWN AND QUARTERED - Congregation Pestilence (2021)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 16. června 2019

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto devadesátý devátý - Možná se potkáme dole

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto devadesátý devátý - Možná se potkáme dole


Příběh sto devadesátý devátý - Možná se potkáme dole

Vylezl jsem z hospody a potkal anděla. Seděl na vozíku a usmíval se. Ale jenom chvilku, pak spustil smršť ostrých slov. Normální ženská, co přijela do knajpy pro svýho kluka. Kolik já jen o tom slyšel vtipů. Skryté i neskryté výčitky. Čekám tu skoro hodinu, ty ses zase loučil, co? Chci se usmířit pusou a smrdí ze mě rum, tak mě odežene. Jdu močit ke stěně a přeslechnu, že má pro mě překvapení. Odpoledne u nás byla Mirka s malým pohrobkem a přinesli mi balíček. Prej je pro Kytku. A že nemá sílu jej otevřít. Švédská poštovní známka, jsem napnutý. Ale jak se s Kristýnkou hádáme, tak na všechno zapomenu, asi ten rum.

"Víš co si slíbil, pamatuješ si to vůbec?": přivítá mě ráno slunce a tvářička jako obrázek. Má milá se na vozíku hrozně zlepšila, naučila se samostatnosti, jezdila už jak drak. O domácích pracech a vůbec vlastně všem nemluvě. Dokonce jsme vyladili v rámci rehabilitace několik nových příjemných poloh. Přemýšlím o tom, jak je holka moje šikovná a teprve po chvíli mi dojde, že na mě pořád mluví. V hlavě mám i po probuzení usazenýho ruma a přicházím k sobě nějak pomalu. Cože? Ty mě zase neposloucháš? Dám ji obrovskou pusu, ale nechce mě. Jdi si za svými kamarády z mokrý čtvrti. Rozesměju se na celé kolo a zeptám se, co se vlastně děje? Za chvilku odjíždíme na chalupu. Aha, ale já nemám sbaleno. Smrťáku, někdy mě sereš.

Následuje chaos, při kterém zapomenu spoustu nedůležitých i důležitých věcí. Kristýnka má nade mnou ale dohled. Dole už troubí Sabath, který nás odveze. Zlatej kluk, my ho nemít, tak se nedostaneme nikam. Slunce praží a na mě je vidět, jak jsem zmuchlanej ze včerejška. Jana s Prcalinkou mi nadávají, protože sedím mezi nima a dělám kraviny. Balíček pro Kytku mám v batohu, na ten jsem nezapomněl. Jede se. Musí se dvakrát zastavit, protože auto mi pořád nedělá dobře a taky ten chlast. Každopádně, jede se po starý silnici, směrem na Turnov, potom kolem Frýdštejna, kde se tradičně staví v hospodě. Za ty roky nás už výčepák zná, jen se diví, že mám zase novou holku. Nevím co odpovědět, tak raději vysrknu vyprošťováka.

Sabath je od té dobroty, že zacouvá až k chalupě. Vynášíme věci a opět dostávám za uši. Zapomněl jsem toho fakt hodně. Holky se ale jinak usmívají a dokonce se nabídnou, že dojdou naproti Vencovi, kterej má dorazit později busem. Samozřejmě, dle očekávání, máme telefon k sousedce, že náš kamarád sedí v hospodě a přijde později. Mám už toho ženskýho klevetění po krk a tak se zdejchnu jako malej. Pusinku na rozloučenou a nevožer se. Čestný pionýrský. Venca trůní pod jelením parožím. On a jeden místní opilec. Protože jak známo, tak chlast spojuje. 

Potřebuji srovnat krok a ladím tedy formu fernetem. Když dorazí holky, tak jsme na plech. Ale totálně. Zrovna máme debatu o DEATH, které Venca nemusí a já miluju. Hádka jako blázen, ale milá a v dobrém, do které středem vjede krásná holčina na vozíku. To nevymyslíš. Sednu si vedle Kristýnky a snažím se být milý, vtipný, krásný, laskavý. Jsem ale spíš oplzlý ožrala, sice ji rozesměju, ale asi si víkend představovala trošku jinak. Jako dřív. S procházkami, s pstruhy v potoce, s ranní loukou, s muckáním u krbu. Slibuju všechno. Jen si dej má milá, opij se se mnou. Nenechá se dvakrát pobízet, svět je pak o hodně hezčí. Pryč je bolest, tupé pohledy zvědavců, pryč jsou rádoby vtipné hlášky okolo jdoucích. Jsme tu jen my, metal a strejda fernet.

Kupuji na chalupu ještě jednu lahev a následuje cesta do kopce. Marně doufám, že nás nikdo neviděl. Všichni namol, řvoucí, Kristýnka křičící."Všechny vás přejedu, zemřete pod mým tankem!" Vencu, kterej když viděl živý plot, tak jej musel proskočit. Okolo štěkali psi, občas se rozsvítilo a zase zhaslo - lufťáci zase chlastaj táto. Pozdvižení na vsi. Jana, svlékající si neustále podprsenku a hulákající, kdy už konečně potká toho pravýho. Sodoma Gomora, která skončila až příchodem na chalupu. Nemůžu se trefit do zámku. Nakonec zvítězí Prcalinka a pustí nás dovnitř. Vyběhnu na půdu, ožralej jak doga, snesu gramofon a přitáhnu desky. Otevřu lahev a loknu si. Nechám kolovat a v tom našem kolečku ztracených se rozhostí další vřava. Paříme!

"Já ti říkám, že když mi bylo šestnáct, tak jsme sjeli sáňkařskou dráhu s Kytkou na kole, na tom nic není!": prsím se a Venca si ťuká na hlavu. V Kristýnce se to taky nějak vzpříčí, asi ji trošku (víc) štvu a tak tvrdí, že na kole je to hovno, že nejvíc je to na vozíku. Znáte to, hecování, bláznovství, k tomu Saxon, Sodom, Pestilence. Řvu, že to udělám pro Kytku a vytáhnu ze stodoly dvě kola. Kristýnka mě podporuje a smějeme se jako blázen. Ožralí, totálně ožralí. Když si projdu cestu lesem k sáňkařský dráze dnes, tak tomu pořád nemůžu uvěřit, ale fakt jsme to projeli. Kristýnku jsme museli několikrát přenášet, Venca i já jsme se občas prali s kolem v mechu. Potok nám byl malý. Okolo tma, světlušky a nadávající Jana, která jediná měla trošku rozum.

Už bychom měli být dospělí, ale když ono je to na Jelením koutě magické. Kdysi jsme sem chodili s dědou opravdu na jeleny. Majestátní zvířata, dnešní noc louka osvícená měsícem. Dovedl bych si představit, že okolo žijí duchové. Konečně jsme na asfaltce. Krista občas sice zajede na louku a pak nadává jako špaček, protože nemůže vyjet zpět a my z ní máme prdel, ale najednou opravdu stojíme na startu. Dole pod námi se klikatí klopené betonové zatáčky. Sáňkařská dráha, na které se učil pan Urban, co kreslí ty krásný vtipy. Neblbněte, prosí nás Jana, ale my ji odbudeme, že je jak naše matky. Já vím, celé je to blbost, kravina a je to špatný, ale já, Venca i Kristýnka jsme najednou aspoň chvilku svobodní a bez zábran. Nebo si to aspoň myslíme.

Je tma, vždyť se zabijeme, probleskne mi hlavou a jedu. První. Brzdím, prosvištím i jeden nebezpečný úsek. Málem se poseru, ale za ten adrenalin to stojí. Pak Venca, co se celou dobu řehtá, víc štěstí než rozumu, oba dva. Je ticho. Ty vole, my jsme opravdu kreténi. My jsme fakt nechali sjet tuhle šílenost holku na vozíčku? Co když se něco stane? Mám najednou šílenej strach. "Jste sráči, na kole to umí každej": ozve se ze tmy a mě ze srdce spadne kámen. Potom ještě vyběhnou Jana a Prcalinka a když nás momentálně chudé duchem, ale šťastné vidí, tak nám pořádně vynadají. Možná jsme nevěděli, že se dole potkáme, možná jsme se mohli rozsekat na maděru, možná i zemřít, ale všechno bylo tak spontánní, že nešlo odolat. Bláznivé mládí, no.

Čerstvý noční vzduch a adrenalin nás vystřízlivěj. Jedeme raději oklikou, přes les se nám znovu nechce. Popisujeme zatáčky, jak kdo brzdil a kdo ne, machrujeme, předvádíme se a já vidím na Kristýnce, jak je šťastná. Opravdu šťastná. A to není, mí milí přátelé, zase tolik málo. Když si vezmete, co si chudák moje kopretinka vytrpěla? Tý bolesti, strachu, úzkosti, taky je to ženská, víme? Chce se líbit, být sexy, hezká. Políbí mě pod kaštanem, poděkuje, že jsem blázen a řekne mi, že ten sjezd byl lepší než tuna prášků na bolest. A mě docvaklo, jaký jsme vlastně šílení. Kdybyste ji viděli, museli byste ji taky milovat. 

Už skoro svítá, nálada je unavená a jedinej, kdo je čilej, tak jsem zase já a Jana. Vytáhnu z batohu, za zvuků Kreator, balíček pro Kytku. Třesou se mi ruce, marně se peru s lepenkou. Nemůžu. Nakonec musí Jana. Otvíracím nožem po dědovi. Několik vrstev tvrdého papíru a v něm pár nahraných, ručně popsaných kazet. Všechny jsou přímo od švédských UNLEASHED. K tomu dopis od mistra Johnnyho Hedlunda. Odpovídal Kytkovi na jeho psaní. Po tak dlouhé době. Je to poměrně nečitelné, ale porozumíme, že si už psali nějaký čas. Výměnný obchod, rozložím celý obsah balíku na stůl a s Janou se oba rozbrečíme. Kurva kamaráde, to nejde. Podívej se na nás. Zbyli jsme tady bez tebe, pořád nám srdce tepou ve stejně kovovém rytmu, ale ty jsi byl ten, kdo určoval v muzice směr. Hrozně se nám stýská.

Jdu si lehnout ke Kristýnce, všichni nás nechali ohleduplně spát v přízemí. Tulí se ke mě, pak se najednou probudí, cože se to děje, proč máš lesklý oči? Rozsviť. Ne, prosím, jen mě obejmi a pojď spát. Sny mám divoký a divný. Stojím v nich dole pod sáňkařskou dráhou a sleduji, tak se Kristýnka rozseká o strom. Je tam i Kytka a říká mi takovým tím svým důležitým hlasem, ať se na to vysereme, ať si dáme radši pivo doma. Probudí mě má milá, protože se na mě dívá a hladí mě. Ranní svěží sex, u kterého nás omylem nachytá Jana. Uteče před chalupu, kde ji pak najdu na lavičce jen v kalhotkách a tričku. Omluví se za vyrušení, ale já jen mávnu rukou. Kristýnka vyjede ven a my si slíbíme, že nebudeme Mirce o balíčku vůbec říkat. Aby se chudák nerozrušila. Má svých starostí dost.

Máme dole pod chalupou pár břízek. Kytka mi kdysi říkal, jak je to tam krásný a několikrát (možná právě proto) se nám tam taky pěkně poblil (ale i četl, odpočíval). Ani nevím, co mě to napadlo. Vzal jsem rýč a krabici od UNLEASHED tam zakopal. Možná abych pohřbil vzpomínky nebo naopak, kdo ví? Byl jsem tenkrát mladý a občas jednal impulsivně. Jsou tam dodnes. Pokud se tedy krabice nerozložila. Nechali jsme s Kristýnkou všechny na chalupě a já s ní znovu vysupěl kopec na Jelení kout. Zrovna tam pobíhala nějaká rodinka a pořád dokola se fotila. Tatík koukal dolů na sáňkářskou dráhu a říkal dítkům, jak je to nebezpečný. Kdyby jen věděl, že si před sebou vezu holku, která ji minulou noc sjela na vozíku.

"Víš co si mi řekl v noci Smrťáku, než jsme se vydali na tu šílenou jízdu?": zeptala se mě a zopakovala mi, že jsem ji pošeptal Možná se potkáme dole. Začala jako správná ženská rozebírat, proč jsem to řekl, jak jsem to myslel, proč říkám možná...Rozesmál jsem se na celé kolo. Měl jsem o tebe strach víš. Protože si stejně šílená jako já. Protože si včera byla magor na kolečkách. A taky trošku (moc) kvůli tomu, že tě hrozně miluju. Řekla mi, že teda jako taky, ale že se někdy chovám jako blázen. To teda fakt jo, ale ty mi máš co říkat. Pak už byl celý víkend klid. Vinyly, sekání dříví a pivo. Jen jsme se každou chvíli divili tomu, jak jsme mohli sáňkařskou dráhu doopravdy sjet.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER