Recenze/review - DRAWN AND QUARTERED - Congregation Pestilence (2021)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 9. června 2019

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto devadesátý osmý - Vzpomínky, které nikdy nevyblednou

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto devadesátý osmý - Vzpomínky, které nikdy nevyblednou


Příběh sto devadesátý osmý - Vzpomínky, které nikdy nevyblednou


Všichni křičeli na Vencu, ať se nechová jako prase. Musel jsem se smát. Ono když vidíte na Radouči svého kamaráda, s jakou elegancí sere uprostřed louky, schován jen za malým keříčkem, je to neopakovatelný zážitek. Holky byly znechucený, nadávaly mu a on v opilosti stále dokola hulákal, že je bezbrannej a že na něj kouká z nory sysel. Konečně se přidal k nám a zamířili jsme po dlouhé době na panely. Stalo se toho za poslední měsíce tolik, že jsem měl co dělat, abych si myšlenky uspořádal v hlavě. Zaparkuju Kristýnku u spodního panelu a vezmu ji do náručí. Je tu jen pár mladší thrasherů, kteří na nás koukají jako na polobohy.

Dají nám pivko a visí nám na rtech. Musím se tomu trošku smát, ještě před pár lety jsem byl jako oni. S hlavou plnou ideálů, s nekonečnou touhou blbnout, dělat krávoviny a dostat se každý aspoň trošku hezký holce do kalhotek. Něco v tom smyslu říkám Janě a Prcalince a ony se mi smějí, že mluvím jak starej dědek. Jenže podobný myšlenky na mě jdou poslední dobou čím dál tím častěji. Všechny ty nemocnice (jak já je nesnáším), vyšetření, nekonečný čekání na verdikt, co bude s Kristýnkou dál, byly šílený. Bojoval jsem, miloval jsem, ale byl jsem taky hrozně utahaný. Měl jsem v sobě asi tři piva a nemohl z hlavy vyhnat vzpomínky. Vždyť to není tak dlouho, co jsem tady řádil s Prcalíkem, vedl nekonečný řeči s Kytkou. Všechno je pryč.

Jsem už víc na death, z thrashe si pouštím spíš vyložený srdcovky, ale jsem rád, že mlaďasové jdou v našich stopách. Trošku mi připadá, že už nad vším až moc přemýšlejí, jejich názor je hodně ovlivněn různými recenzemi v časopisech. Ale pokecáme, já trošku smutný, protože se všechno seběhlo neskutečně rychle. Tohle nám jednou nebudou věřit, říkám si potichu a dám si raději další pivo, protože jinak bych splín nezahnal. Dost bylo mudrování, jde se pít. U Černý vdovy jsou Visáči a nějaký další punkáči. Venca je ve svým živlu a já jsem rád, že jsem Kristýnku ke koncertu přemluvil. Měli jsme občas plný zuby okolních pohledů, připomínek a dotazů. Kurva nechte nás žít, už tak toho máme nad hlavu. 

Cesta z panelů do klubu mi zvedne náladu. Kolečka vozíku šustí na písku a já dělám smyky, smějeme se, řveme texty od Visacího zámku a Vence předvádí nevím proč pořád dokola Míšu Jacksona. Občas sice koutkem oka vidím, jak mě holky pozorují, ale dělám, že je nevnímám. Prej jsem nějakej moc hubenej a bledej. Nevypadám dobře, ale to jsem nevypadal nikdy. Jen teď se ztrácím před očima. Asi jak chci všechno strhnout. Práci, sport, pomoc Kristě. Připadáme si jak nějací veteráni, co se vrátili na místo činu. Nebyli jsme tady už fakt moc dlouho. Ihned přistanou panáky, objímáme se a někteří kamarádi nám vyjadřují velká slova podpory, nabízejí pomoc a vůbec jsou zlatí. Je skvělý být zase jednou mezi svými. 

Jdeme nejdřív do hospody, kde se rozproudí nekonečná debata o nových deskách. Kdysi v ní exceloval Kytka, dnes je to Kristýnka. Má neskutečně naposloucháno a je ve svém živlu. Možná jedna z mála holek, co tenkrát žrala death metal a číšník je naštvanej, protože pořád musí půjčovat tužku a účtenky, kam si každý píše nová jména kapel. Jana si přisedne a cože to se mnou je. Tak se zase po letech vykecám. Drží mě za ruku, jak na nějaký přiblblý terapii. To jsem celej já, pořád prdelky, i kdyby mě věšeli, ale uvnitř se občas sesypu. Nějak jsem už neměl sílu, postrádal jsem energii. Minimálně třikrát týdně v nemocnici, nevyspalý. Na rovinu se dozvím, že Janu požádala Kristýnka, aby mi promluvila do duše. Tak už to poznala i má milá.

Dost bylo řečí, nejsme tady od rozebírání sebe sama, přišli jsme na muziku. Venca už tančí na pro mě absolutně neznámou kapelu. Nějakej jednoduchej punk. Jsem až překvapenej, jaký mají úspěch. Na to, že neumí vůbec hrát? Ale jde z nich energie a té já momentálně potřebuju docela hodně. Vrhnu se taky mezi lidi a je mi fajn. Jdeme s Vencou na panáka a úplně zapomenu na Kristýnku. Je tam chudák v rohu a je sama. Je mi to blbý, tak si jdu chvilku sednout k ní. Nepotřebuješ něco? Je smutná a řekne mi, ať se bavím, že mi nechce být na obtíž. Co se to s náma dneska děje? To už budeme navždy zavřený jen doma v pokoji, protože nemůžeš chodit? Pohádáme se. Chovám se jako debil a naschvál začnu tokat na baru s jednou blondýnkou. Občas děláme věci, kterých pak litujeme. 

Slečna je ale, jak se ukáže, neskutečně tupá a já ji raději nechám pařit beze mě. Můžete mi někdo prozradit, co vlastně chci? Jsem jak nějaká ženská v přechodu. Jdu na záchod a tam najdu ležícího Vencu. Omyju mu ksicht a vytáhnu ho chvilku na vzduch. Kecá nějaký nesmysly a poblije mi kecky. Achjo. A to konečně začínají hrát Visáči. Jde se dovnitř. Koukám, že kolem Kristýnky se motá nějakej kluk. Nechám ho, dokud není moc dotěrnej. Jdu se omluvit. Nějak nemám náladu na vylomeniny. Tak jsme si zase jednou vyrazili, co? Promiň. Řekne, poprosí mě, že by chtěla pryč, že je jí blbě a bolí jí celé tělo. K vašim službám slečno. Loučíme se a odmítáme pomoc. 

Když tlačím vozík do kopce k Radouči, vyslechnu si kázání. Jsem hrozně udýchanej, tak se ani nebráním. Pamatuji si měsíc, pár syslů šmírujících u svých nor. Jednou špatně přejedu přes kořen a Kristýnku vyklopím. Zasyčí bolestí a seřve mě jak malýho kluka. Mlčím, což ji vytočí ještě víc. Když bouřka odezní, jsme na nočních panelech. Rozklepou se mi ruce i nohy a nemůžu dál. Prostě to nejde. Jsem vypnutej. Rozpadnu se na tisíc kousků jako hromádka neštěstí a koukám na nebe. Najednou jsou kolem mě všichni. Kačenka, Prcalík i Kytka. Mluví mi do duše a přemlouvají mě, abych vstal, jasně, že to nemluví oni, ale Kristýnka. Musím na nohy, jsem jedinej, kdo je má momentálně funkční. Sednu si a ona pláče. Achjo.

Necháme vše odeznít. Ona brečela a konejší mě. Odhání ode mě myšlenky, vzpomínky, které stejně nikdy nevyblednou. Zážitky o kterých jednou napíšu a lidé se mě i po letech budou ptát, jestli je to pravda. Potřebuji se něčeho napít, my jsme vždycky schovávali s klukama lahváče tady dozadu za panel. Koukám, že některý věci se nemění, dva kousky tu ještě jsou. Cinkneme si a připadáme si jak nejopuštěnější dvojice na světě. Každý máme svůj vlastní boj, který bývá někdy těžký, bolestivý, smutný. Jsme tady, abychom trpěli? Měl snad nakonec ten starej gymnasta na kříži pravdu? Už jsem si myslel, že všechno odeznělo, že zůstalo jen dobré, ale lidský mozek je někdy nevyzpytatelný.

Je ticho, jen občas zaskřehotá v lese nějaké zvíře. Jestli mi ještě jednou řekneš, abych se na tebe vybodl, tak to fakt udělám, říkám snad posté. Vždyť jsi o hodně silnější než já, holka moje. Být na tvém místě, nedal bych to. Smrťáku, neblbni, já vím, jak to máš se mnou těžký. Budeš si muset občas odpočinout, jen se válet a číst si, potřebuju tě, miluju tě. Poslouchat muziku a sedět vedle mě na lavičce v parku. Doktor mi včera říkal, že jsem se hodně zlepšila a naděje na to, že budu chodit, se znásobily. Pak ti nakopu prdel, převedla všechno v legraci a mě to najednou stačilo. Vzpomínky, i ty těžké a smutné, je třeba si hýčkat, vytáhnout si z nich to hezčí. Řekni, co řekneš jako první, když si představíš Prcalíka? Směješ se, viď? Když Kytku, tak taky, co?

Pak ale zastavila svá slova, protože věděla, že s Kačenkou to bylo jiné. Kdybys věděl, jak já ji jednu dobu nesnášela, když si o ní pořád tak krásně mluvil. Žárlila jsem na mrtvou holku, já vím, je to hnusný, ale je to tak. Pročistili jsme vzduch, bylo to už potřeba. Dopili jsme a vydali se noční Boleslaví domů. Byla utahaná a když jsem ji ukládal do postele, tak mi nejvíc připomínala květinu. Krásnou a křehkou. Bezbrannou. Jdu kouřit do kuchyně a naproti domu poblikává lampa. Jakoby mi chtěla připomenout, že vzpomínky opravdu nikdy nevyblednou. Ťípnul jsem cigáro a šel Kristýnku přikrýt. Bylo to totiž to nejlepší a nejpříjemnější, co jsem mohl momentálně udělat.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER